Nepilotovaný raketoplán U. S. Air Force Boeing X-37B je opět na Zemi. V neděli 27. října přistál po své páté vesmírné misi, označované jako Orbital Test Vehicle 5 (OTV-5), na základně americké vesmírné agentury NASA, která se nachází ve středisku Kennedy Space Center Shuttle Landing Facility na floridském mysu Canaveral. 

Podle dostupných zpráv šlo o hladké autonomní přistání. Mise OTV-5 přitom odstartovala 7. září 2017, s využitím nosné rakety Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX. Raketoplán X-37B tentokrát pobyl na oběžné dráze 780 dní, což je pro tento kosmický letoun nový rekord. Předcházející mise OTV-4 trvala 718 dní.

Úspěšný nepilotovaný raketoplán

Americké letectvo má teď k dispozici nejméně 2 tyto nepilotované raketoplány. Společnost Boeing tyto stroje poháněné solární energií, které mají malý nákladní prostor pro satelity menší velikosti či různé experimenty, přitom původně vyvinula pro lety v délce maximálně 240 dní. Vše nasvědčuje tomu, že se jim raketoplán opravdu povedl. 

TIP: 700 dnů: Tajný americký raketoplán X-37B pokračuje v rekordní misi

Jak je to u raketoplánu X-37B zvykem, mise OTV-5 byla zcela tajná. V nedávném prohlášení U. S. Air Force stojí, že raketoplán během této mise uskutečnil větší počet experimentů a vypustil malé satelity na oběžnou dráhu. Údajně úspěšně splnil všechny stanovené cíle. Z dostupných informací rovněž vyplývá, že raketoplán tentokrát měl poněkud odlišnou oběžnou dráhu, což naznačuje testování jiných technologií, než při předchozích misích.

V dnešní době se jako houby o dešti objevují nové prototypy rozmanitých létajících kabin pro přepravu cestujících. Pokud jde o Velkou Británii, na čele závodu o aerotaxi nové generace je společnost Vertical Industries. V těchto dnech představili veřejnosti prototyp své létající kabiny Seraph.

Seraph je kabina s kolmým startem a přistáním, kterou nese celkem 12 rotorů na elektrický pohon. Uveze náklad až o hmotnosti 250 kg, s nímž může letět rychlostí až 80 kilometrů za hodinu. Svým tmavým bytelným trupem z uhlíkových kompozitů připomíná čmeláka, který namísto pylu a nektaru vyhledává pasažéry či náklad.

TIP: Létající taxi Volocopter má za sebou první let v letištním provozu

Podle vyjádření Vertical Industries by Seraph sice mohl uvézt až tři průměrně velké osoby, ve skutečnosti by se ale tento typ letounu mohl věnovat spíše přepravě nákladů. Kabina by mohla mít k dispozici kola, plováky nebo třeba lyžnice, podle typu terénu, v němž bude přisávat. Rovněž by takové kabiny mohly být v budoucnu k dispozici v různých velikostech, podle potřeb zákazníků.

William Hickling Prescott se rozhodl, že bude kráčet ve stopách řeckého historika Hérodota. Přál si, aby jeho knihy vtáhly čtenáře do minulých časů. Zřejmě proto se stal nejpřekládanějším americkým historikem všech dob. Jak to všechno dokázal, když trpěl oční chorobou, kvůli níž nemohl skoro vůbec číst? Který člověk s podobným postižením by se dal na dráhu spisovatele?

Na počátku se zdá, že sudičky daly budoucímu dějepisci do vínku vše, co by si jen člověk mohl přát. Kdyby si Prescott přízeň štěstěny udržel, nejspíš bychom o něm nikdy neslyšeli. Kdy se karta obrátila?

Slibné vyhlídky

William H. Prescott se narodil roku 1796 v americkém Salemu do rodiny respektovaného právníka Williama Prescotta. Jeho stejnojmenný dědeček si vysloužil slávu v bitvě o Bunker Hill v rámci americké války za nezávislost. Z dobré rodiny pocházela také Williamova matka Catherine Greene Hickling Prescottová, jejíž otec Thomas Hickling zastával úřad vicekonzula na Azorách.

Manželé Prescottovi si tak mohli dovolit poskytnout svým sedmi dětem, z nichž ovšem čtyři zemřely již v dětství, to nejlepší vzdělání. Kromě toho nadělil osud budoucímu historikovi také mužnost a příjemnou povahu. „Byl to vysoký, pohledný, okouzlující, inteligentní a zábavný chlapec,“ líčí Williamova mladá léta životopisci. 

Rozhodně však nepatřil mezi génie! Svými studijními výsledky se řadil spíše mezi průměrné žáky, výjimečné nadání ukazoval pouze v jazycích. Mladý Prescott se rovněž mohl pyšnit přímo fenomenální pamětí. Na ni spoléhal i při studiu. Chlapec totiž nebyl s to pochopit z matematiky nic kromě těch nejjednodušších výpočtů. Veškeré vzorce a postupy se tak musel učit nazpaměť, aby vůbec prolezl. Jeho schopnost pamatovat si neuvěřitelné množství informací ho nejen dostala na prestižní univerzitu v Harvardu, ale stala se pro něj neocenitelnou v dalších letech jeho života. Časům bezstarostného mládí už pomalu ale jistě zvoní hrana. 

Tragická nehoda

Několik mladíků na sebe ve studentské jídelně stále hlasitěji pokřikuje. Padnou i ostrá slova. Pak jeden ze studentů popadne džbán s vodou a vylije ho na hlavu svého spolustolovníka. Rozpoutá se divoká bitka, při níž po sobě bojující hází vše, co jim přijde pod ruku. „Jen počkej,“ zahrozí jeden z bojujících svému spolužákovi, která se na něj šklebí z druhého konce místnosti. Student bere do ruky skývu tvrdého chleba a hází jí přes dlouhý jídelní stůl. William Prescott se kroutí bolestí. Dlaní si zakrývá oko...

Mladíci rázem zapomenou na svůj spor. Co se to jen stalo? Tvrdý chleba zasáhl jejich spolustolovníka přímo do levého oka. „To jsem nechtěl,“ omlouvá se v šoku Prescottovi jeho spolužák. Jenže lítost zasaženému mladíkovi nijak nepomůže. Jeho levé oko je nenávratně poškozeno. Do konce života jím nedokáže vnímat nic kromě rozdílů mezi světlem a tmou.

Tím ovšem Prescottova smůla nekončí. Jeho druhé oko brzy poté zasáhne infekce. Od této chvíle ho může používat pouze omezeně. Hrozí mu úplná slepota? Platí za to, že byl dosud miláčkem štěstěny? Mnohé tomu nasvědčuje. Po ukončení studií ho postihne třetí pohroma. Jeho klouby planou jako v ohni. Čerstvého absolventa i přes jeho mladý věk trápí revmatismus! Zoufalí rodiče pošlou mladíka k jeho dědečkovi na Azory. Snad se tam jeho stav zlepší!

Nevzdá se bez boje

U dědečka se naštěstí trochu zotaví. S novou nadějí se vydá do Londýna. Zdejší lékaři třeba budou vědět, jak mu pomoci. Jenže Prescotta čeká další zklamání. I ti největší odborníci bezmocně kroutí hlavami. Aby ho nepřemohla beznaděj, vydá se zvídavý syn právníka na cestu po Evropě. Navštíví Francii i Itálii. Celou dobu přitom přemýšlí, co si se svým zkaženým životem počne. S kariérou právníka či obchodníka se musí kvůli svému handicapu rozloučit. Ale on nechce vést zahálčivý život gentlemana. Co kdyby zkusil nějak využít svůj zájem o dějiny? 

Prescott se vrátí domů s novým plánem. Pustí se do psaní historických knih! Jenže jak to udělá, když je schopen číst maximálně tři hodiny denně, někdy dokonce jenom půl hodiny? Ještěže má svou milující rodinu a přátele. Ti mu předčítají stohy knih a podklady pro jeho plánovaná díla mu shánějí po celém světě.

Brzy se k nim připojí i Susan Amoryová, která se roku 1820 stane Prescottovou manželkou. Ale tím budoucí historik překoná jenom první nesnáz. Ještě musí zvládnout psaní. V tom mu pomůže noctograf - zvláštní pomůcka, která umožňuje psát i zcela slepým lidem. Nyní se mladému muži výborně hodí jeho pozoruhodná paměť. V dobách své největší slávy je údajně schopen zapamatovat si až padesát stran textu. Kvůli svému chabému zraku se také historik nemůže zdržovat s neustálým přepisováním rukopisu. Proto si veškeré myšlenky srovnává pouze v hlavě a teprve, když je spokojen s formulací vět, píše z paměti celé kapitoly. 

Aby dosáhl naprosté dokonalosti, hledá inspiraci u slavných řeckých a římských historiků. Jenže podle svého názoru nesahá těmto velikánům ani po kotníky. „Příliš mnoho přídavných jmen, příliš mnoho opakujících se podstatných jmen a snad i sloves…,“ kritizuje vlastní styl psaní. Snad proto svá první díla vydá anonymně v časopise North American Review. Krátká pojednání ho však na dlouho neuspokojí. Co kdyby se vrhnul na španělská témata? Těmto vodám se všichni američtí spisovatelé usilovně vyhýbali, mohl by je rozčeřit jako první. 

Nenapravitelný romantik

Brzy ohromí veřejnost pojednáním Historie vlády Ferdinanda a Izabely a výpravnými spisy Dějiny dobytí Mexika a Dějiny dobytí Peru. Téměř slepý intelektuál se tak stal prvním Američanem, který se odvážil kousnout do kyselého jablka zničení aztécké a incké civilizace. Oproti tehdejším zvyklostem se však vůbec nezajímal o filozofickou a ekonomickou stránku kultury původních obyvatel Latinské Ameriky, ale soustředil se hlavně na politiku a vojenství. I tak mu současní historikové vyčítají, že ukázal Aztéky a inky v příliš romantickém světle. Navíc si dovolil psát o indiánských starousedlících, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil jejich památky! Něco takového se možná dnešním znalcům historie zdá nehorázné, avšak v tehdejší době to bylo naprosto běžné. Průkopníci vědy většinou bádali v pohodlí svých pracoven.

Miláček společnosti

Znamená to, že se americký dějepisec zavíral před světem? Kdepak, samotář! William Prescott se neustále obklopoval lidmi. Ve svém domě pořádal večírky a stýkal se i s významnými americkými státníky. Přes svůj handicap totiž vůči světu nikdy nezahořkl. Dokázal prý najít společnou řeč s každým – s právníkem, politikem i obchodníkem. „Byl to extrémně laskavý muž. V jeho blízkosti jste měli pocit, že se vyhříváte v paprscích slunce,“ napsal o historikovi jeden z jeho přátel. Nemocný učenec pamatoval i na podobně postižené lidi. Například podporoval Perkinsovu školu pro slepce. Jeho dobrota však krutý osud neusmířila.

TIP: Louis Braille: Génius v bříškách prstů

Roku 1858 dostal záchvat mrtvice. Sice se zotavil, avšak všichni i on sám si mysleli, že s jeho psaním je konec. Jenže vnuk hrdiny bojů za americkou nezávislost se ani tehdy nevzdal. Po nějaké době se znovu pustil do psaní. Necelý rok po neblahé události pracoval spisovatel na čtvrtém dílu biografie o španělském králi Filipovi II. A mrtvice zasáhla znovu. Tentokrát mu náhoda nedala žádnou šanci. Po druhém záchvatu mrtvice v lednu 1859 se Prescott rozloučil se životem. 

Batohy s turbínami – tzv. jetpacky – a mnohá další zařízení, jež člověku pomáhají uhánět vzduchem jako Iron Man, se staly oblíbenou devízou moderních vynálezců. Většinou však doplácejí na slabý výkon, nízkou výdrž či ne právě snadné ovládání. Nicméně, vedle neúspěšných prototypů vyniká jedna velmi nadějná vlaštovka firmy Gravity Industries v čele s inženýrem Richard Browningem. Jeho letecký oblek je natolik funkční, že zaujal i britské námořnictvo.

Daedalus Flight Pack, jak se stroj jmenuje, původně vznikl coby alternativní forma cestování po metropolích. Během loňských testů se sice ukázalo, že volný let zástavbou nepředstavuje úplně bezpečnou variantu městské dopravy – nicméně po pouhém roce dalšího ladění bylo jasné, že jde o skvělý způsob přepravy nad mořskou hladinou, a to i ve ztížených podmínkách. 

Vzduch patří nám!

Sám Browning si oblékl nejnovější verzi Daedalus Flight Packu, nasedl spolu s příslušníky testovací komise na hlídkovací loď HMS Dasher a vyrazili na vodu. Aby demonstroval hbitost a preciznost svého vynálezu, vznesl se inženýr z paluby, bez problémů přeletěl k člunům, jež mu dělaly doprovod, dotkl se jich nohama a poté bezpečně přistál. 

Mistrný manévr by od základu mohl změnit způsob, jakým jsou jednotky SBS (Special Boat Service, britská obdoba amerických Navy SEALs) vysazovány do akce nebo naopak jak po splnění úkolu ustupují. S maximálně desetiminutovou délkou letu při rychlosti 80 km/h by totiž vojákům například nedělalo problém infiltrovat tanker unesený piráty – což jinak vyžaduje nebezpečné šplhání z člunu nebo sestup z paluby helikoptéry, jejíž přílet prakticky nelze utajit.

TIP: Jetpack Aviation spustila předobjednávky na létající motorku The Speeder

Na britské loďstvo každopádně ukázka značně zapůsobila, a jelikož jej čeká modernizace díky obrovským finančním injekcím, mohl by se Daedalus Flight Pack ocitnout mezi roboty hledajícími miny a dalšími technologiemi, do nichž armáda zainvestuje. 

Nejdůležitějším zdrojem energie pro geologickou aktivitu planet a měsíců je teplo uchované v jejich nitrech. Sopečná činnost, přírodní vřídla, zemětřesení, některé tektonické pohyby – to vše pohání energie, která pochází převážně z útrob vesmírných objektů. Pokud planeta či měsíc nemají uvnitř dostatek energie, jsou geologicky mrtvé a jejich povrch je odsouzen k postupné erozi.

Chladnoucí lunární kamna

Planety získaly nejvíc tepla při nabalování kosmického materiálu, které samo o sobě vedlo k jejich vzniku. Toto teplo, uvolněné nesčetnými dopady vesmírných projektilů, si mnohá tělesa včetně Země uchovávají dodnes. Další část pochází z formování jejich jader a konečně z rozpadu radioaktivních prvků v jejich pláštích. Nitra některých měsíců Sluneční soustavy však mohou zahřívat i slapové síly mateřské planety či blízkých satelitů – což je třeba případ Jupiterova souputníka Io. 

Zatímco Země má vnitřního tepla ještě dostatek (jak dokládá její neutuchající geologická činnost), Měsíc už o většinu tepla přišel. Svědčí o tom i fakt, že jeho hlavní vulkanická aktivita – která mimochodem zodpovídá za lávovou výplň známých sopečných moří – ustala před více než dvěma miliardami let. 

Měsíc má vrásky

V červnu 2009 se k zemskému souputníkovi vydala americká sonda LRO neboli Lunar Reconnaissance Orbiter – nejlépe vybavený vědecký automat, jaký kdy tamní povrch zkoumal. Už po prvním roce stráveném na oběžné dráze Měsíce, kdy družice zmapovala 10 % jeho povrchu, začal tým v čele s Thomasem Wattersem ze Smithsonian Institution nalézat poměrně neobvyklé geologické útvary. Šlo o jakési laločnaté přesmykové zlomy (čeští geologové zatím nenašli vhodný jazykový ekvivalent), které se nacházejí takřka po celém lunárním povrchu: v mořích, na pevninách, poblíž rovníku i v blízkosti pólů, na přivrácené i odvrácené straně. 

Počet nově objevených zlomů přitom rychle rostl: Po prvním roce práce sondy LRO jich odborníci rozlišili celkem čtrnáct. A v roce 2015, kdy už byl ve vysokém rozlišení zmapován téměř celý povrch tělesa, jsme jich znali 3 200! Zvláštní formace se tak staly zdaleka nejrozšířenějším tektonickým útvarem na Měsíci.

Ještě větší překvapení přinesl odhad jejich relativního stáří. Detailní záběry z LRO totiž jasně ukázaly, že procházejí i přes poměrně čerstvé impaktní krátery a celou řadu dalších geologicky mladých formací. Musejí tudíž patřit k nejmladším útvarům na Měsíci: Některé vznikly před méně než 50 miliony lety! 

Chybějící metry

Pokud jde o příčinu vzniku tolika zvláštních lunárních zlomů, mají vědci relativně jasno. „Nově nalezené tektonické útvary, které jsou rozeseté po celém měsíčním glóbu, svědčí o gravitační kontrakci tělesa,“ vysvětluje Thomas Watters, jehož tým analyzoval tisíce snímků ze sondy LRO. V roce 2015 pak vědci publikovali zprávu, v níž určili i míru zmenšování Měsíce. Za 4,6 miliardy let se „smrsknul“ o asi 100 metrů v poloměru. Nejde sice o velké číslo, ale na lunární povrch to jistě vliv má. 

A jak gravitační kontrakce probíhá? Když se Měsíc zformoval, měl žhavé jádro, které však pomalu vychládalo. Zmíněný proces chladnutí, a tudíž i zmenšování přitom stále pokračuje, takže se měsíční kůra svrašťuje a objevují se na ní nové a nové zlomy. Podobné útvary jsou ostatně patrné i na detailních záběrech Merkuru, který zkoumala sonda Messenger. Také jádro první planety tedy chladne a postupně se zmenšuje, což vyvolává vznik laločnatých přesmyků.

Země ve vedlejší roli

Velký počet nově identifikovaných přesmyků nepředstavoval jediné překvapení, jež vyplývá ze studií Wattersova týmu. Vědce rovněž překvapilo, že orientace útvarů na Měsíci není náhodná: Vykazuje jisté vzory, podle nichž lze usoudit, že se na jejich vzniku podílí i Země. Gravitační působení naší planety totiž satelit na jeho oběžné dráze doslova „hněte“ a vyvolává pravidelná „měsícetřesení“, jež přispívají k formování nových přesmyků. 

TIP: Hvězdná záhada: Slunce mění velikost. A nikdo pořádně neví proč

Objev lunárních zlomů nám tedy ukazuje, že navzdory chladnoucímu jádru zůstává Měsíc tektonicky aktivní. Jeho povrch se tak pomalu mění a svůj podíl na tom má i působení Země. „To vše jsme se dozvěděli z detailních snímků pořízených sondou LRO,“ dodává Richard Vondrak, člen vědeckého týmu mise LRO z Goddardova střediska. 

V úterý 29. října 1918 vznikl Deutschböhmen se sídlem v Liberci, v dalších dnech Sudetenland na severu Moravy a Slezska s Opavou coby metropolí. Následovaly okresy či župy Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) ve Znojmě a Böhmerwaldgau (Šumavská župa) v Českých Budějovicích.

Rakouští německy mluvící poslanci vytvořili již 21. října Prozatímní národní shromáždění a změnili název své země na Německé Rakousko. Zákonem z 22. listopadu začlenili do Německého Rakouska dvě provincie z Čech, kus Šumavy a Českého lesa, jižní Moravu, Brno, Jihlavu a Olomouc, „uzavřené německé oblasti“ župy bratislavské a průmyslovou oblast Ostravska. 

Začátkem listopadu přijel za členy Národního výboru do Prahy německý poslanec Rudolf Lodgman von Auen jako zemský hejtman provincie Deutschböhmen. Chtěl vyjednávat o soužití tohoto útvaru s Čechy. Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup ale jakékoli vyjednávání odmítli.

V německém pohraničí se brzy projevil nedostatek jídla a uhlí. Když tamní politici nezískali porozumění a zásoby v Praze, hledali je v Německu, stejně jako vojenskou pomoc. Poražená říše si však k jejich smůle nemohla dovolit komplikace. 

Začátkem listopadu propukly v Ústí nad Labem nepokoje. Když chaos neustával a vojsko z Německa nepřišlo, nezbylo „vládě Deutschböhmen“ nic jiného, než požádat o vojenský zákrok právě Prahu. Ta toho promptně využila a začala pohraničí obsazovat. Na některá místa vysílal Národní výbor vojsko, někde stačil jen oddíl četníků. Most se vzdal po noční palbě, jiná města hned po několika výstražných výstřelech. České vojsko postupně ovládlo i ostatní německé provincie. Menší boje proběhly o jihočeskou Kaplici a slezskou Opavu. Znojmo se vzdalo, když se na nádraží objevil pancéřový vlak. Do konce roku bylo české historické území pod kontrolou.

Poláci a Maďaři

V slezském Těšíně se ustavila místní polská vláda. V noci z 31. října na 1. listopad obsadily toto území dokonce polské vojenské oddíly.

Ani Maďaři se nechtěli „Horní země“, jak říkali Slovensku, vzdát. Rozhodnutí Dohody, aby odevzdali Slovensko Čechoslovákům, se rozhodně vzpírali. Ve druhé polovině listopadu proto československá armáda, posílená sokolskými oddíly a dalšími dobrovolníky, západní Slovensko obsadila. Nepadl jediný výstřel, protože unavení maďarští vojáci chtěli domů. Ostatní území však maďarská armáda stále držela.

Další vyjednávání o československo-maďarských hranicích probíhalo velmi složitě a nakonec je určila Versailleská smlouva. Začátkem prosince nařídil hlavní spojenecký velitel maršál Ferdinand Foch Maďarům, aby vyklidili Slovensko. Budapešť se však zdráhala. Na Slovensko proto musely odejít pluky italských legií, které pak 2. ledna 1919 obsadily Bratislavu.

Do 20. ledna ovládla 7. divize italských legií celou zemi. To už byl zplnomocněným ministrem pro Slovensko Vavro Šrobár. Vzhledem k trvalému odporu Maďarů proti odloučení „Horní země“ musely přijít na Slovensko další oddíly italských a francouzských legionářů, aby svou přítomností stabilizovaly situaci. Později bojovala československá armáda proti komunistům, kteří ustavili Maďarskou republiku rad a vzápětí i Slovenskou republiku rad.

TIP: Jeden národ Čechoslováků? Prezidentu Benešovi tato idea nevyšla

S Polskem se vleklo dohadování o Těšínsko déle. Koncem ledna 1919 tam vyslala československá vláda francouzské legie a prapory nově vytvořené armády – propukla „sedmidenní válka“. Probíhala krvavě, o čemž svědčí 44 mrtvých a 121 raněných československých vojáků. Není divu, že tato operace vyvolala na mezinárodní konferenci v Paříži nepříznivý dojem. Koncem února 1919 stanovila Dohoda prozatímní demarkační čáru, která spornou oblast rozdělila. Až v létě 1920 se ustavila definitivní československo-polská hranice.

Sucho je dnes nejvýznamnější příčinou ztrát úrody klíčových plodin. Američtí vědci proto nedávno vyvinuli novou chemickou látku, která rostlinám pomáhá udržet vodu. V důsledku toho jsou rostliny odolnější vůči suchu a jejich úroda se zlepšuje. Zmíněná chemická látka nese název opabaktin.

Badatelé původně vyvinuli látku kvinabaktin, která hraje roli užitečné náhražky rostlinného hormonu kyseliny abscisové (ABA). Látka napodobuje přírodní hormon produkovaný rostlinami v reakci na stres ze sucha. Problém je ovšem v tom, že kvinabaktin nefunguje moc dobře u některých kriticky významných plodin, jako je třeba pšenice. Vědci pátrali mezi miliony různých látek, které by byly ještě lepší než kvanibaktin a nakonec jako nejlepší vybrali opabaktin.

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Nově objevený opabaktin se váže na místo hormonálního receptoru kyseliny abscisové v rostlinné buňce. To dělá z této látky doslova „superhormon“. Opabaktin navíc funguje velice rychle a dovede zlepšit zdravotní stav rostlin po devastujícím suchu. Díky vysoké rychlosti účinku by se opabaktin mohl stát významným nástrojem první pomoci pro plodiny zasažené suchem. 

Hedvábí se stalo jedním z nejznámějších čínských artefaktů, které prosluly po celém světě. Vyvažovalo se zlatem a ve starověku se do něj odívali lidé od Asie po Řím. Na západě bylo oblíbené nejen díky svým vlastnostem, jako je skvělá tepelná izolace, odvádění vlhkosti a pohlcování potu, ale také pro tajemnost svého původu. Technologie výroby a zpracování se dlouho přísně střežila a Římané si původně mysleli, že vzácná tkanina roste jako chmýří na stromech.

Další legenda opřádá vynález techniky výroby. Objev hedvábného vlákna se podle ní datuje do roku 2640 př. n. l., kdy jistý Chuang-Ti požádal svou ženu, aby zjistila, kdo škodí jeho morušovníkům. Když manželka na stromě objevila bílé housenky, všimla si, že vytvářejí lesklé zámotky. Jeden z nich pak omylem upustila do horké vody, načež se ukázalo, že se z něj line jemné vlákno. Žena jej navinula na cívku – a způsob výroby hedvábí byl na světě. Na dlouhou dobu přitom zůstal čínským tajemstvím, jehož vyzrazení se trestalo smrtí.

Prozrazené tajemství

Po staletí se skutečně dařilo techniku tajit, ale čínský monopol jednou skončil. „Know-how“ s sebou přinesli čínští emigranti, kteří okolo roku 200 př. n. l. utekli před nekončícími válkami do Koreje. O 600 let později se do výnosného pěstování zapojilo také království Hotan ve Střední Asii, když tamní princ pojal za manželku čínskou princeznu, která do nové vlasti propašovala larvy bource morušového. A v roce 550 pronesla dvojice křesťanských mnichů zárodky larev v dutých holích až do Byzance pro císaře Justiniána. Každá země si však tajemství udržovala pro sebe – šlo totiž o příliš dobrý obchod. 

Ačkoliv konkurenti zničili čínský monopol, hlad po hedvábí byl obrovský. Říše středu už nemohla soutěžit v produkci průměrných látek, jež nemusely za zákazníky cestovat tak daleko. Místo toho se přeorientovala na vývoz materiálu špičkové kvality hodné králů, kterého se sice prodalo méně, zato mnohem dráž. 

Image

Čtěte také

Hedvábná stezka: Do Číny kromě zboží a zvířat putovali i slovanští otroci

Téměř každý, komu jsem řekl o svém záměru jet v zimě na Island za polární září, se tvářil nechápavě, někdo i trochu posměšně. I tak jsem ale věřil, že to vyjde. Stačilo totiž jen málo – aby bylo alespoň nějakou noc jasno. Díky příhodné době se zvýšenou aktivitou Slunce a v ideální geografické poloze byla pravděpodobnost pozorování polární záře velmi vysoká.

Když je Slunce na vrcholu

Polární záře vznikají, když částice s vysokou energií dosáhnou díky slunečnímu větru zemské atmosféry. Jejich směřování je ovlivněno magnetickým polem Země, a proto ke vstupu do atmosféry dochází jen na pólech. Polární záře se projevují jako zářící a vlnící se záclony, jejichž barva, jak jsem se několikrát přesvědčil, může být velmi pestrá. Obvykle jsou však zelené a růžové.

Světlo vzniká ve výškách mezi 100 a 500 km a je důsledkem kolize slunečního větru s atomy kyslíku (zelené tóny) nebo molekulami dusíku (načervenalé tóny). Zvýšení četnosti a jasu polárních září aktuálně souvisí se silnou sluneční aktivitou, která je na maximu každých přibližně jedenáct let.

Polární záře je velmi dynamický jev a ne vše, co člověk vidí, stihne opravdu zaznamenat. Barevné šmouhy se neustále vlní, někdy rychleji, jindy sotva znatelně.

TIP: Překvapivé vysvětlení: Proč se liší polární záře na severní a na jižní polokouli

V přírodě jsem při poznávání aktivních sopek a později při fotografování divokých zvířat viděl leccos, ale tohle bylo něco nepopsatelného! Musím přiznat, že když se na obloze polární záře vlnila nejrychleji, pokrývala celou oblohu a měnila barvu od zelené po růžovofialovou, jen jsem s úžasem zíral a zapomínal, že držím v ruce fotoaparát. Ani teď toho ale vlastně vůbec nelituju.

Obraz Dáma s hranostajem sice není datován, ani signován, přesto se připisuje geniálnímu malíři, i když se v minulosti objevily pochybnosti o jeho autorství. Ostatně u Leonarda da Vinci by to nebylo poprvé.

Překvapit mohou nevelké rozměry tohoto oleje na dřevě – měří totiž pouhých 40 × 54 centimetrů. A kdo je ona půvabná mladá dáma držící v ruce malé zvířátko? Je to pravděpodobně Cecilia Gallerani (1473–1536), milenka milánského vévody Lodovika Sforzy, který byl dlouhá léta zaměstnavatelem Leonarda da Vinci…

Krásná, nadaná, vzdělaná

Cecilia pocházela z bohaté a vlivné milánské rodiny. Dědeček byl finančníkem milánského vévody Viscontiho, významné postavení u dvora zaujímal i Ceciliin otec, vlastník četných nemovitostí. Píše se rok 1480, Cecilii je sedm let, když její otec umírá. 

Rodina se brzy dostává do vážných finančních problémů. Je proto nutné dcerku co nejdříve výhodně provdat. Z již domluveného sňatku se Stefanem Viscontim však sešlo - kvůli Ceciliinu nedostatečnému věnu. Mimořádně krásná, všestranně nadaná a vzdělaná šestnáctiletá dívka ovládající několik jazyků si však poradila. Našla si movitého milence a nebyl jím nikdo menší než nejmocnější muž Milána Lodovico Sforza, přezdívaný Il Moro. 

Příběh lásky

Lodovikovi bylo šestatřicet a měl před svatbou s Beatrice d'Este. Tento sňatek se ale domlouval o mnoho let dříve, když byla nevěsta ještě malé děvčátko. Do Cecilie se ovšem Lodovico vášnivě zamiloval. A i když měl milenek nepočítaně, jí prý patřilo výsadní postavení. Dokonce se traduje, že kdyby Cecílie pocházela ze šlechtického rodu, vzal by si ji za ženu. Brzy po seznámení si objednal její portrét u svého dvorního malíře Leonarda da Vinci. A tak vznikla slavná Dáma s hranostajem…

Vztah pokračoval i po Lodovikově sňatku s Beatricí v roce 1491. Dvě děti, které Cecilia porodila v letech 1491 a 1493, Lodovico uznal za vlastní a hrdě se k nim hlásil. Zabezpečil i Cecílii, které věnoval slušný majetek. Miloval ale i svou zákonnou manželku Beatrici, která mu porodila dva syny. Ani na ní nešetřil…

Manželé nedělají potíže

V roce 1492 se Cecilie provdala za hraběte Lodovica Carminatiho de Brambilla, nicméně přátelství s bohatým Sforzou pokračovalo i potom. Manžel byl tolerantní a považoval za čest, že získal nejen krásnou a bohatou ženu, ale i sympatie mocného vévody. Dokonce i Cecilie měla s manželkou svého milence relativně dobrý vztah. Když se rekonstruoval palác Dal Verme, který dostala od Lodovica darem, žila vedle Beatrice d’Este třináct měsíců na hradě Sforzů.

Když v roce 1497 teprve dvaadvacetiletá Beatrice zemřela po potratu, byla to právě Cecilia, která Lodovika v jeho zármutku nad ztrátou milované ženy utěšovala. Tehdy jí prý věnoval další Leonardův obraz: Madonu s dítětem. Potom ale na francouzský trůn nastoupil král Ludvík XII. a jeho vojska vpadla do severní Itálie. Po prohrané bitvě se snažil Lodovico zachránit útěkem. Byl však poznán, zajat a uvězněn na francouzském zámku Loches, odkud už živý nevyšel.

TIP: Šifry mistrů malířů: Byla Mona Lisa muž s vysokým cholesterolem?

Cecilia, stejně jako Leonardo da Vinci, tak ztratila mocného ochránce. Prchla do Mantovy k sestře Lodovikovy zemřelé ženy Isabelle d'Este, kde strávila dva roky. Zabavený majetek v Miláně však získala zpět až o mnoho let později – teprve když se dostal k moci Lodovikův legitimní syn Massimiliano Sforza, na jehož vládě se částečně podílel její a Lodovikův nemanželský syn Cesare. Cecilia zemřela ve věku 63 let v roce 1536. Přežila všechny muže svého života – milence, manžela, malíře a dokonce i svého syna…