Když asi před 66 miliony let dopadl na Zemi velký meteorit, nastalo zatím nejmladší masové vymírání. Zmizelo ohromné množství druhů a celých taxonomických skupin a příroda celé planety se kompletně proměnila. Jak ale takové masové vymírání vlastně probíhá, je pro nás stále do značné míry záhadou.

Německý geolog Michael Henehan nedávno detailně prozkoumal fosilie mikroskopických dírkonožců, které mají tu výhodu, že jsou tvrdé a vydrží ve fosilní záznamu dlouhé miliony let. Zároveň nám umožňují odhadnout, jaké podmínky v té době panovaly v oceánech. Dírkonožci prozradili, že jak to vypadalo v jednotlivých fází konce druhohor.

TIP: Jak ptáci přežili dopad meteoritu, který vyhubil velké dinosaury?

Henehan tvrdí, že podle dírkonožců je za masové vymírání skutečně zodpovědný slavný dopad meteoritu. Dalším kandidátem je rozsáhlé soptění v indickém Dekkánu, to prý ale probíhalo dlouhodobě a nemělo na prostředí tak zničující vliv. Rozhodující prý bylo, že po dopadu meteoritu došlo k výraznému okyselení oceánů, v nichž se zhroutily celé potravní sítě. Kyselost mořské vody se vrátila do normálu asi za 80 tisíc let, ale obnovení biodiverzity v původním rozsahu trvalo několik milionů let.

Pokud věříte na převtělování duší, stejně jako hinduisté v Indii, znamená pro vás příslušnost k určité kastě zásadní a definitivní faktor ovlivňující vaši budoucnost. Být od svého narození definován jak bráhman (kněží), kšatrij (válečník), vaišj (obchodník) nebo šúdra (služebník) není až tak zlé. Ale narodit se můžete i jako dalit, a to už je problém. Dalitové jsou totiž od narození tou nejvíce opovrhovanou společenskou skupinou Indie. Z toho údělu se navíc nelze vymanit. Nedotknutelní, nebo přesněji nedotýkatelní, se „rodí z trestu za minulé hříchy svých životů“. A jejich budoucnost není vůbec růžová. 

Co čistí nesmí

Termín dalit hinduistickému světu předkládá někdy kolem 2. století před naším letopočtem rukopis Manu-samhitá, který jasně definuje, „co čistí bráhmani dělat nesmí“: přijít do styku s krví, ostatními lidskými tekutinami, odpadky a smrtí. A přesně tyto práce jsou určeny předem „pošpiněným“, nedotknutelným. Zpopelňování mrtvých, vydělávání kůží, asistence u porodu, čištění stok… to vše po dva tisíce let vykonávají v Indii dalitové.

I když jich dnes žije 160 milionů a snahu o jejich zrovnoprávnění si za svůj cíl stanovil i Mahátma Gándhí, jsou pořád považování za naprosto podřadné občany. Jíst a pít mohou jen na vyčleněných místech, nemohou vlastnit nemovitosti a po celý život jsou vystaveni posměškům a bití.

Image

Čtěte také

Osvobození od cílů i požitků: Hinduističtí asketové na cestě k dokonalosti

Oproti sovětské a americké sázce na kvantitu i za cenu poněkud horší kvality německá armáda až do konce války trvala na vysoké kvalitě produkce a žádala, aby tanky vyráběli kvalifikovaní dělníci s jakostními nástroji. Spojenecké nálety, zaměstnávání totálně nasazených, nedostatek potřebných surovin a další faktory logicky vedly k oslabování požadavků, ale základní princip zůstával.

Image

Čtěte také

Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války (1)

Taktové kroky

Pár firem si sice osvojilo „amerikanizaci“ výroby, tedy zavedení montážních linek s plynulým průběhem (například dolnorakouská Nibelungenwerk), ale většina zbrojovek se stále držela jiného systému, který se označoval termínem „Taktzeiten“, což lze přeložit jako „taktové kroky“.

Zatímco při pásové výrobě se produkt plynule posouvá mezi jednotlivými stanovišti, z nichž každé se většinou stará o jedinou jednoduchou operaci, systém Taktzeiten fungoval v krocích, jež znamenaly daleko menší počet stanovišť, ale na všech se provádělo více operací.

Sázka na kvalitu 

Rozpracované vozidlo vždy určitou dobu stálo na stanovišti, kde tým dělníků provedl sérii úkonů, načež se přesunulo k dalšímu týmu, kde znovu strávilo předepsanou dobu. To je také důvod, proč na snímcích z německých továren vidíme u rozpracovaných tanků schůdky nebo žebříky, zatímco fotografie z USA a SSSR nic podobného neprozrazují. Německá armáda totiž měla k pásové produkci dosti silný odpor a soudila, že tento systém nezajišťuje kontrolu kvality a nedovoluje flexibilně provádět změny.

Druhý důvod souvisel s již zmíněnou skutečností, že Němci často zaváděli nové verze a také v průběhu sériové produkce prováděli změny. Proto sázeli na systém výroby, který toto (pokud byli k dispozici kvalifi kovaní dělníci) umožňoval. Naneštěstí pro Němce ale válečný tlak stále víc odkrýval i slabiny tohoto systému. Fronta totiž „polykala“ tanky tempem před válkou naprosto nepředstavitelným, a tudíž se rozhodujícím faktorem stával prostý počet, zatímco Němci sázeli na technologicky sice hodně důmyslné, ovšem právě proto také výrobně extrémně náročné obrněnce. Sofistikovaný, avšak pro válečné podmínky nevhodný systém proto nedokázal s produkcí Spojených států a Sovětského svazu srovnat krok. 

Spojenecké odhady

Mezi důležité úkoly zpravodajských služeb Spojenců patřil odhad produkce německých tankových továren. Ze zpětného pohledu je zřejmé ohromné přeceňování schopností protivníka, jelikož například v roce 1942 dospěly sovětské tajné služby k názoru, že Německo vyrobilo 19 800 tanků a útočných děl, ale ve skutečnosti to bylo asi 6 000. Pro rok 1943 se odhadovalo, že by třetí říše zvládla opět kolem 20 000 těchto obrněnců, byť vzhledem k bombardovací ofenzivě Spojenců a problémům Němců s pracovní silou byl odhad snížen o zhruba 25 %. Reálné výrobní číslo však činilo něco přes 12 000.

Západní zpravodajské služby docházely k podobně chybným odhadům. Například Američané v roce 1943 soudili, že Němci jsou schopni vyrábět okolo 18 000 tanků ročně. Právě v tom roce se ale dostavila zásadní změna, protože po invazi do Itálie se do rukou západních expertů dostal větší počet německých obrněnců, což umožnilo do odhadů zapojit sofistikovanější aparát. Vznikla totiž statistická teorie nazývaná „problém německých tanků“, jak se v matematice dodnes označuje otázka určení celkového počtu prvků množiny, známe-li pořadová čísla náhodně určených prvků. Sériová čísla podvozků, motorů či převodovek posloužila coby základ složitých, ale překvapivě přesných statistických výpočtů.

Původní zpravodajské odhady usuzovaly, že Němci dokázali v letech 1940 až 1942 vyrábět asi 1 400 tanků měsíčně, ale statistické výpočty tvrdily, že šlo jen o 246 vozidel. Německé dokumenty získané po válce pak ukázaly, že skutečné číslo v onom období činilo průměrně 255 kusů. Použitelnost této metody je dnes již omezená. Existují totiž nepříliš složité nástroje, jak výsledky zkreslovat, například generováním sériových čísel na základě vzorců, jež zná jen výrobce, a proto když matematici nepřítele očekávají prostou číselnou řadu, vedou jejich výpočty ke zcela chybným závěrům.

Image

Čtěte také

Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Energii pro život na Zemi do značné míry zajišťuje fotosyntéza. Vědci inženýři se teď snaží fotosyntézu různými způsoby vylepšit. Postupně se objevují stále nové technologie „umělých listů“, které dovedou pozoruhodné věci. Časem by se z nich mohly stát významné zdroje obnovitelné energie i biopaliv.

Britští odborníci vyvinuli umělý list, který dovede zpracovat oxidu uhličitý, vodu a sluneční svit na syntetický plyn, tedy směs vodíku a oxidu uhelnatého, přičemž se neuvolňuje žádný oxid uhličitý. Syntetický plyn je sice možné spalovat pro výrobu elektřiny nebo tepla, ale častěji se využívá při výrobě mnoha produktů, od plastů až po hnojiva a paliva. Problém je v tom, že se při výrobě syntetického plynu obvykle uvolňuje množství oxidu uhličitého.

TIP: Lepší než originál: Nové bionické listy jsou desetkrát účinnější než přírodní

Nový umělý list absorbuje sluneční záření pomocí perovskitu a kromě toho obsahuje ještě levný a přitom účinný kobaltový katalyzátor. Podle tvůrců funguje i za relativně slabého osvětlení, jako jsou zamračené nebo deštivé dny. Výtěžnost tohoto umělého listu je ale stále velmi nízká, takže vědci mají ještě co dohánět.

NASA intenzivně připravuje na start novou robotickou misi na rudou planetu. Náklady na vývoj a konstrukci robotické laboratoře Mars Rover 2020 ale stále rostou. Vědecká komunita odborníků na průzkum Marsu se obává, že zvyšující se výdaje na misi Mars Roveru 2020 „vysají“ finanční prostředky pro další průzkumné mise.

Mars Rover 2020 je momentálně vlajkovou lodí NASA. A zároveň je jednou z nejnákladnějších misí, na nichž teď v NASA pracují. Podle nejnovější verze rozpočtu jsou celkové náklady na Mars Rover 2020 asi 2,46 miliardy dolarů, čili téměř 57 miliard Kč. Rover by měl vyrazit k Marsu nejdříve v červenci 2020.

Financování misí k Marsu

Odborníci sice obecně podporují cestu Mars Roveru 2020 k rudé planetě, mají ale obavy o osud dalších plánovaných misí. Například není tajemstvím, že by NASA brzy měla poslat k Marsu nový orbiter, aby zajistil komunikaci mezi povrchem Marsu a Zemí. Současný orbiter už totiž stárne a blíží se ke konci své životnosti. 

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Představitelé NASA prohlašují, že podobný růst nákladů není u takto komplikovaných misí ničím výjimečným. Zároveň prý ale pečlivě sledují dopady financování Mars Roveru 2020 na provoz NASA. NASA očekává od Mars Roveru 2020 vzrušující výsledky, zároveň ale také již pomýšlí na první misi, která by měla dovézt vzorky z Marsu na Zemi.

Před 300 tisíci lety zformovala evoluce v Africe člověka Homo erectus v přímého předka Homo sapiens. Černý kontinent mu byl nakonec těsný a vydal se osídlit nové pevniny. Když zhruba před 40 tisíci roky došel do Evropy, narazil na neandertálce dokonale přizpůsobené místnímu klimatu ledových dob. Homo sapiens si s sebou nesl dědictví evoluce pod africkým sluncem. Kdo by si asi ve střetu obou druhů vsadil na „teplomilného“ a poměrně subtilního Homo sapiens? Jenže přesně tak historická „kolize“ dopadla: Před 30 tisíci lety žil už v Evropě a v Asii prakticky jen on.

Image

Čtěte také

Dědictví pravěkého sexu (1): Kolik nám toho předali neandertálci ze své DNA?

Jak se svého robustního konkurenta adaptovaného na zimu zbavil? Nakazil ho chorobami, na něž nedokázal neandertálský imunitní systém reagovat? Vyvraždil neandertálce ve vyhlazovací válce dokonalejšími zbraněmi a lepší organizací svých tlup? Pääbo a spol. nabízejí úplně jiný scénář: Lidé Homo sapiens se s neandertálci příležitostně křížili. Evolučně už k nim měli dost daleko, a představovalo tak trochu zázrak, že se oba druhy lidí ještě mohly mísit, a jejich potomci přesto zůstávali životaschopní a plodní. Do dědičné informace Homo sapiens přitom pronikly neandertálské varianty genů, jež předkům člověka náramně svědčily. Mnohé z nich se v naší DNA udržely dodnes.

Neandertálské dědictví

Někteří lidé v sobě nesou variantu dědičné informace, jež způsobuje problémy při odvykání kouření. Tato vloha pochází od neandertálců, což samozřejmě neznamená, že by kouřili. Zmíněná varianta genu však v pravěku zajišťovala nějaké výhody, a to jak svým původním neandertálským nositelům, tak dědicům z řad dávných Homo sapiens. Její odvrácená tvář se projevila až u současného člověka holdujícího tabáku.

Další neandertálské geny ovlivňují produkci bílkoviny keratinu v kůži a zaručují vyšší odolnost nejen pokožce, ale i chlupům, vlasům a nehtům. Vědci se domnívají, že daná vloha zvyšovala rezistenci neandertálců vůči chladnému klimatu Evropy a Asie v ledových dobách. K výhodným genovým variantám, jež pomohly lidem Homo sapiens přežít kruté podmínky ledových dob, patří také geny podílející se na metabolismu cukrů, regulující sílu stahů kosterní svaloviny či ukládání tuku v podkoží. Neandertálci navíc předkům dnešních lidí „vyztužili“ imunitní systém.

Pod paprsky slunce

Homo sapiens se dlouho vyvíjel pod ostrým africkým sluncem a na ochranu před škodlivými účinky ultrafialového záření ho příroda vybavila silně pigmentovanou pokožkou. V severněji položených oblastech Evropy a Asie byla tmavší kůže zbytečná, a lidem dokonce vadila. Pigment nedovolil UV záření pronikat kůží, a bránil tak syntéze životně důležitého vitaminu D. Naléhavost potřeby dostatku ultrafialového záření narostla u evropských a asijských Homo sapiens i proto, že se v chladnějším klimatu museli teple oblékat a slunci pak vystavovali jen nezahalené části těla.

Neandertálci předali lidem Homo sapiens vlohy pro světlou pleť, která klade tvorbě vitaminu D do cesty mnohem méně překážek. Tmavá pokožka druhých zmíněných díky tomu rychle a nápadně zesvětlala. Nešlo však o jejich jedinou adaptaci na slabší sluneční svit. Dnešní lidé mají v dědičné informaci celkem 18 neandertálských genů, jež promlouvají do toho, jak tělo reaguje na dopad UV záření na kůži.

Denisované přicházejí

Pääbo a jeho spolupracovníci se snažili získat víc neandertálských genomů, a přivítali tak spolupráci s ruskými vědci, kteří v horách sibiřského Altaje zkoumali neandertálské sídliště v Denisově jeskyni. Rusové poslali lipským genetikům úlomek kosti z malíčku ruky a ti z něj izolovali DNA. Výsledky analýz však nedávaly smysl: Dědičná informace nevypadala jako neandertálská a zcela jistě nepatřila ani pravěkému Homo sapiens. Kde se stala chyba? 

Ověřovací testy žádnou nesrovnalost neodhalily. Jediné rozumné vysvětlení nabízela změna pohledu na evoluční historii rodu Homo: V Denisově jeskyni žil další druh pravěkého člověka! Z úlomku kosti malíčku nelze vyčíst, jak vypadal, ale jeho DNA mluví za vše. Vědci zatím nedali tajemnému obyvateli kaverny jméno – používají pro něj provizorní označení denisovan.

Pohled do DNA současných lidí odhalil další pravěkou mezalianci. Obyvatelé Asie a Oceánie si nesou v dědičné informaci části té denisovanské, přičemž u některých etnik jde až o 5 %. Badatelé to považují za neklamný důkaz, že se přímí předci pravěkých Homo sapiens křížili i s denisovany. Evropané přitom mají z posledních zmíněných jen málo a Afričané vůbec nic.

Nový pohled

Výzkum pravěké DNA rozmetal představy vědců o evoluci člověka na kousky a složil je do zcela nové mozaiky. Evoluční biologové dlouho předpokládali, že vývojovou linii lidstva tvoří přímka vedoucí od australopitéků přes první lidi až k neandertálcům a Homo sapiens. Dnes je jasné, že se pravěké obyvatelstvo planety rozdělilo na několik druhů, které žily vedle sebe. Existovalo hned několik nezávislých vývojových větví, navíc se vzájemně proplétaly, jak se lidé různých druhů navzájem křížili. V tom nepředstavovali výjimku ani neandertálci či denisované.

V jednom úlomku kosti z Denisovy jeskyně se nacházela dědičná informace složená napůl z té denisovanské a napůl z neandertálské. Vědci tam přistihli oba druhy doslova in flagranti – objevili zlomek ostatků dítěte zplozeného rodiči náležejícími ke dvěma odlišným pravěkým lidským druhům. Výzkum evoluce člověka s pomocí dávné DNA udělal i díky Svantemu Pääbovi obrovský pokrok, ale zdaleka neřekl poslední slovo. Nedávno badatelé porovnávali dědičnou informaci dnešních lidí, neandertálců a denisovanů a došli k překvapivému závěru: Malou část DNA získali lidé v pravěku spojením s člověkem, který nebyl ani neandertálcem, ani denisovanem. Naši předkové se tedy zkřížili s jiným pravěkým zástupcem rodu Homo, o němž zatím nevíme zhola nic. 

Image

Čtěte také

Úsvit lidského rodu: S kým se líbali neandertálci?

Američtí neurovědci naučili laboratorní potkany řídit jednoduchá vozítka. Na první pohled poněkud bláznivý experiment měl své racionální a ryze vědecké opodstatnění – výzkum měl poodhalit vztah mezi podněty prostředí a fungováním mozku.

Badatelé tímto rozverným experimentem prokázali, že prostředí bohaté na podněty může zlepšit pokročilé funkce mozku, včetně zvládání složitých úkonů. Rovněž zjistili, že dosažení pokročilé úrovně v něčem hodně komplikovaném, což pro potkany řízení dopravního prostředku jistě je, přináší snížení úrovně stresu a zlepšení duševní pohody.

TIP: I potkani jsou lechtiví: Ale jenom když na to mají náladu

Experiment s řidiči potkany ukazuje, že když se živočich pohybuje ve složitém prostředí s mnoha podněty, lépe se učí složité věci, jako je třeba řízení vozidla. Vše nasvědčuje tomu, že mozek je do značné míry tvárný orgán, na jehož výkonu se podílejí dosavadní prožitky i prostředí, v němž se jeho majitel pohybuje. Plyne z toho poučení, že bychom měli vyhledávat nové výzvy a oživovat svůj životní styl, protože je to přínosné pro duševní výkony i naši pohodu.

Současný informační prostor překypuje nepřehlednou změtí objektivních i bulvárních zpráv, polopravd, spekulací a úmyslných dezinformačních podvrhů. Informace o netradičních zbraních hromadného ničení, o jejich vývoji či držení proto musíme hodnotit s velkou obezřetností. Často pocházejí z různých kontroverzních „záhadologických“ zdrojů nebo jsou výsledkem fantaskních úvah milovníků sci-fi.

Prostor pro konspirační teorie

V posledních letech dochází i k nezanedbatelnému propojení s „fake news“, kdy šíření konspiračních teorií o vývoji ničivých prostředků má diskreditovat politické protivníky. Otázky za této situace vzbuzují například různé zvěsti o utajených izraelských zbraních. Šíří je totiž kruhy, jejichž orientace se dá označit za takzvaný „nový antisemitismus“.

Na druhé straně to neznamená, že lze spoléhat pouze na oficiální zdroje, protože vývoj těchto zbraní musí probíhat za přísného utajení. Uvedené prostředky mohou spadat pod Úmluvu o zákazu vojenského nebo jakéhokoliv jiného nepřátelského použití prostředků měnících životní prostředí z roku 1977 nebo Úmluvu o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky z roku 1980. 

Laserová superděla 

Ke druhé uvedené dohodě byl v říjnu 1995 přijatý i Protokol o oslepujících laserových zbraních. Již od poloviny 20. století se přitom ve sféře sci-fi  a později i v seriózním vojenském tisku objevovaly náznaky o využití laserů jako podtypu zbraní se směřovanou energií (Direct Energy Weapon). Ke zmíněnému tématu kolují různé neověřené „hoaxy“. Zřejmě nejznámější se týká údajného nasazení sovětského laserového systému k „vypaření“ tisíců čínských vojáků během pohraničního konfliktu mezi dvěma komunistickými velmocemi v roce 1969. Jak však po letech ukázaly oficiální a zpětně ověřené informace, jednalo se o „pouhé“ masivní využití 122mm raketometů BM-21 GRAD. 

Specifický význam měly prostředky s laserovým paprskem v rámci programu Strategické obranné iniciativy z 80. let 20. století. Jednu z plánovaných součástí tvořila takzvaná paprsková děla, umístěná na oběžné dráze a likvidující letící balistické střely. Takzvaný Free Electron Laser, vyvinutý na Stanfordské univerzitě, měl postupně zvyšovat svou účinnost, až by se dal využít k rozsáhlejším útokům než jen k přesnému ničení letících bodových cílů. 

LaWS a Peresvet

Nicméně dosavadní výsledky pokusů USA a dalších zemí nedávají zatím na již téměř 50 let permanentně avizované uvedení laserových superzbraní do provozu velkou naději. Příznačné je zastavení amerického programu Airborne Laser Testbed v roce 2014. První „vlaštovkou“ se zatím jeví zbraň LaWS, kterou americké námořnictvo zavedlo v roce 2017, přičemž Rusko kontrovalo následujícího roku systémem Peresvet.

Avšak obě novinky mají účinky omezené na malé cíle a nejedná se tedy o zbraně hromadného ničení. Na elektromagnetickém principu by mohly fungovat i další zbraně, o kterých se spekuluje. Specificky zaměřené mikrovlnné záření má mít potenciál vyvolat zemětřesení a případně i následnou tsunami. V záhadologické literatuře se spekuluje o dávných pokusech Nikoly Tesly, které měly způsobit katastrofu na Sibiři v roce 1908 (běžně připisovanou Tunguzskému meteoritu). 

Galaxie během vývoje vesmíru rostou, pohybují se, a také se někdy srážejí. Jejich kolize jsou přitom významnou součástí historie galaxií, včetně naší Mléčné dráhy. Z lidského pohledu jde sice o velmi pomalý, ale o to monumentálnější proces. Srážky galaxií a jejich splývání dohromady mohou trvat celé miliardy let.

Astronomka Lingyu Wang z nizozemského SRON Netherlands Institute for Space Research a její spolupracovníci použili ke studiu splývání galaxií za téměř celou dobu historie vesmíru jako první umělou inteligenci. Prozkoumali bezkonkurenčně rekordní počet 200 tisíc splývání galaxií, které pozorujeme na obloze.

Umělá inteligence ve výzkumu srážek galaxií 

Jejich výsledky přesvědčivě potvrzují dosavadní názory, že ve srážejících se galaxiích dochází k nápadně intenzivnější tvorbě nových hvězd. Podle jejich zjištění se ve splývajících galaxiích objevují místa s masovým vznikem hvězd asi dvakrát častěji, nežli v galaxiích, které se s nikým nesrážejí. 

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Autoři výzkumu se netají tím, že zásadní bylo právě využití umělé inteligence. Po mnoho desetiletí se astronomie spoléhala na lidské badatele. Tato éra se ale již chýlí ke konci. Zpracovat materiály pro 200 tisíc srážek galaxií je totiž nadlidský úkol. Umělá inteligence to ale zvládne v rozumném čase a hlavně bez chyb.