Vpád do Sovětského svazu znamenal i rozhodující podnět pro zrod zcela nových typů tanků, přestože faktem je, že těžký PzKpfw VI Tiger ve skutečnosti hodně čerpal z projektů, jež byly navrženy už před válkou. Jeho sériová produkce se rozběhla v červnu 1942. Doopravdy novou generaci obrněnců však představoval až střední PzKpfw V Panther, jenž sice nesl nižší číselné označení, ale první sériové kusy se k útvarům dostaly až v lednu 1943.

Image

Čtěte také

Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války (1)

Vozidla nové generace 

Oba typy měly společné to, že jejich výroba nabíhala v horečném spěchu, takže kvalita prvních dodaných kusů ani zdaleka neodpovídala požadavkům, což se poté dramaticky podepsalo na výsledcích počátečního bojového nasazení pantherů. Trvalo mnoho měsíců, než se podařilo nastolit odpovídající standard kvality, jenže to už průmysl třetí říše stále více trpěl leteckými útoky západních Spojenců. Americké i britské bomby ničily továrny a zabíjely dělníky, a proto se v dodávkách objevovaly výpadky a některé série tanků dlouho čekaly na dokončení, protože chyběly součástky od subdodavatelů.

Spojenecké nálety například zničily 600 Tigerů II uprostřed výroby. Říše na nálety reagovala decentralizací výroby, rozmísťované do stále většího počtu závodů, což ale zase kladlo velké nároky na dopravu ke konečné montáži. Vedle toho se Wehrmacht začínal chovat racionálněji, pokud jde o počet dodávaných variant, a snažil se hodně redukovat do té doby až absurdní typovou rozmanitost.

Objevovaly se nové verze obrněnců, které byly optimalizovány pro „nouzové“ podmínky, což odrážely jednodušší tvary či snížené počty dílů, například u PzKpfw IV Ausf. J. Právě „čtyřka“ se měla stát i obětí redukcí, když Hitler v červnu 1944 hodlal zcela zastavit její dodávky ve prospěch obrněnců Panther a Tiger a stíhačů tanků Jagdpanzer IV. Zvedl se však velký odpor důstojníků, kteří trvali na tom, že se takový efektivní „tahoun“ jako PzKpfw IV musí dále dodávat, protože panthery a tigery se nikdy nepodaří vyrábět v adekvátním množství. 

Kvantita především 

Začátek a průběh výroby typů Panther a Tiger lze použít jako dokonalé ukázky toho, jak se lišila produkce v Německu od procesů v USA a SSSR. Němci sázeli primárně na vysokou kvalitu tanků, která měla překonat početní převahu Spojenců, jenže nakonec to byla právě kvantita americké a sovětské produkce, co slavilo úspěch. Pro Spojené státy i Sovětský svaz bylo typické využití pásového montážního systému, kompletně převzatého od automobilových závodů.

Ostatně největší americká zbrojovka v Detroitu vznikla v podstatě na bázi automobilky a největší sovětský závod v Čeljabinsku (kterému se říkalo „Tankograd“) čerpal i z prací amerických inženýrů, kteří pomáhali budovat sovětský průmysl. Navzdory tomu však přístupy Američanů a Sovětů nebyly zcela stejné. Američané mohli na produkci vynakládat obrovské finance, díky čemuž provozovali špičkové lisy, obráběcí stroje a další zařízení, a tak navzdory masové produkci zůstávaly tanky dodávané armádě kvalitní.

Cena tanku

Sovětští dělníci pracovali v daleko horších podmínkách a neměli k dispozici moderní nástroje, takže se vysoké kvality dalo dosáhnout jen těžko, ale sovětský přístup o ni ani neusiloval. Tanky a jiné zbraně se vyráběly s ohledem na kalkulovanou životnost, počítající se zpravidla v měsících či týdnech, přímo v boji pak maximálně v hodinách.

Právě to umožnilo Sovětům vyprodukovat asi 55 000 tanků T-34, kdežto americké zbrojovky dodaly 50 000 strojů M4 Sherman. Jen těchto dvou hlavních typů tudíž dohromady vzniklo zhruba čtyřikrát více, než kolik Němci vyrobili všech svých tanků. Velkou vypovídací hodnotu mají rovněž časové a finanční náklady na produkci, jelikož na jeden sherman bylo třeba asi 10 000 člověkohodin (čas odpovídající práci průměrného pracovníka po dobu jedné hodiny) a cena činila asi 115 000 říšských marek, zatímco PzKpfw VI Ausf. B vyžadoval až 300 000 člověkohodin a stál okolo 800 000 marek.

Image

Čtěte také

Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války (3)

Žijeme v době, která již jenom vzpomíná na zlatou éru antibiotik, kdy bylo možné v pohodě vyléčit valnou většinu bakteriálních infekcí. Dnes se stále častěji objevují rezistentní infekce, a týká se to bohužel i běžných a přitom obtížně léčitelných bakterií. Jednou z nich je helikobakter, což je velice rozšířená bakterie, zodpovědná za žaludeční vředy i rakovinu žaludku.

Léčba infekce v žaludku je už tak velmi komplikovaná a často vyžaduje dlouhodobé užívání více různých léků. Evropský tým nedávno zjistil, že lékaři musí počítat i s tím, že stále větší počet infekcí helikobaktera je rezistentních vůči používaným antibiotikům. Za posledních 20 let se jejich proporce více než zdvojnásobila.

TIP: Nepříznivý vývoj: Mezi dětmi je mnoho infekcí rezistentních vůči antibiotikům

Výzkum se zaměřil na více než 1 200 pacientů z 18 evropských zemí s infekcí žaludeční bakterie. V roce 1998 jich bylo rezistentních vůči antibiotikům 9,9 procent. V loňském roce činil podíl rezistentních infekcí helikobaktera už 21,6 procent. Nejvyšší podíl těchto infekcí byl nalezen v jižní Itálii (39.9 procent), Chorvatsku (34,6 procent) a Řecku (30 procent). Podle odborníků se v těchto zemích hojně používají antibiotika proti virózám, což je nejen zbytečné, ale v některých případech i zdraví škodlivé.

Hon na pravěkou DNA nezpopularizovali vědci, nýbrž americký spisovatel Michael Crichton, když v roce 1990 vydal román Jurský park. Ještě než se kniha dostala ke čtenářům, koupil práva na zfilmování příběhu o oživlých dinosaurech Steven Spielberg a natočil kultovní kasovní trhák.

Hlavní zápletku, tedy izolaci dinosauří DNA ze zbytků krve v útrobách komára dochovaného v jantaru, si Crichton tak úplně nevymyslel. Inspiroval se pokusy badatelů, kteří se už v 80. letech snažili získat dědičnou informaci vyhynulých organismů, přičemž mnozí upřeli pozornost právě k DNA pravěkých tvorů.

Jako z Jurského parku

Poprvé získali zlomky „dávné“ DNA američtí genetici pod vedením Allana Wilsona, kteří ji izolovali ze 150 let staré kůže muzejního exponátu vyhubené zebry kvagy. Následovaly pokusy s izolací DNA z ostatků organismů dochovaných v jantaru. Vědci předpokládali, že zkamenělá pravěká pryskyřice dědičnou informaci chrání před rozkladem a že její studium nabídne dosud netušené pohledy na evoluci pozemského života. První vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat: Hned několik laboratoří hlásilo, že z fosilií v jantaru získaly fragmenty DNA pravěkého hmyzu. A když se podařilo izolovat její zlomky z dinosauřích kostí, zdálo se, že Crichtonův Jurský park ožívá.

Jenže jásot byl předčasný. Tehdejší metody molekulární genetiky nedokázaly odlišit DNA dávného vzorku od náhodného znečištění a jako „pravěkou“ detekovaly dědičnou informaci ze současnosti: Někdy pocházela od mikrobů, jindy od lidí, kteří přišli s materiálem do styku. Další experimenty odhalily, že se DNA ve fosiliích rychle rozkládá a ani za optimálních podmínek nevydrží déle než milion let. Dědičná informace ze zkamenělin dinosaurů, kteří žili před více než 65 miliony roky, je tedy pro vědu nenávratně ztracená.

Od snu k DNA mumií

Rozčarování z předčasného nadšení nad dávnou DNA netrvalo dlouho. Vědci se soustředili na pátrání po dědičné informaci pravěkých lidí, protože ta má reálnou šanci na přežití. K průkopníkům na daném poli, označovaném někdy jako paleogenetika, patří švédský genetik Svante Pääbo působící v lipském Max-Planck-Institutu. Syn estonské emigrantky a švédského laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se odmalička zajímal o historii a toužil po dráze egyptologa. Nakonec však následoval svého otce, vystudoval medicínu a věnoval se molekulární biologii.

Dětský sen o výzkumu egyptských mumií však Pääba neopustil a mladý genetik vynaložil na jeho splnění obrovské úsilí. V rámci doktorátu sice studoval genetiku virů, ale po nocích pracoval na analýze DNA z balzamovaných ostatků starých víc než dvě tisíciletí. Vzorky tkáně z mumifikovaného dítěte mu opatřil jistý penzionovaný egyptolog ze sbírek muzea nacházejícího se za tehdejší železnou oponou ve východním Berlíně.

Mamutí genom

Výsledky Pääbových „nočních směn“ zveřejnil prestižní týdeník Nature a mladý vědec se stal přes noc světovou celebritou. Nic se na tom nezměnilo, ani když později sám závěry své studie zpochybnil a připustil, že izolovaná dědičná informace nemusí patřit staroegyptskému dítěti: Je docela pravděpodobné, že náleží někomu, kdo s mumií manipuloval relativně nedávno. Možná je to Pääbova vlastní DNA z buňky kůže, jež se nalepila na vzorek zkoumané tkáně.

Aby se Svante vyhnul dalším podobným omylům, rozhodl se přesedlat na výzkum dědičné informace pravěkých zvířat. Izoloval její úlomky z fosilie obřího lenochoda žijícího v Americe před 12 tisíci lety, zkoumal DNA z ostatků mamutů dochovaných ve věčně zmrzlé půdě i vyhubených tvorů, například novozélandských ptáků moa či vakovlků tasmánských. Snu o výzkumu staré lidské dědičné informace se však odmítal vzdát.

Špatné odhady genetiků

Šestadvacátého června 2000 bylo oznámeno hrubé přečtení lidského genomu. „Den G“, jak se tomuto milníku v historii genetiky někdy přezdívá, měl poněkud trpkou příchuť. Vědci si od přečtení našeho genomu slibovali, že z něj pochopí, čím se Homo sapiens vydělil z živočišné říše, čemu vděčí za svou výjimečnou inteligenci, kulturu a civilizaci. Ukázalo se však, že ani molekulární genetici neměli o genomu člověka reálnou představu. 

Při uzavírání sázek na celkový počet genů, jež obsahuje, běžně tipovali zhruba 80 tisíc a výjimkou nebylo ani 120 tisíc genů. Z prvního kompletně přečteného genomu jich ovšem na badatele „vykouklo“ necelých 23 tisíc. Nápadně přitom připomínaly geny myší a od těch šimpanzích se lišily ještě méně. Co tedy dělá člověka člověkem? Zcela jistě to má vepsáno v dědičné informaci. Jenže kde?

Odpověď se rozhodla hledat i americká firma 454 Life Sciences, neboť v té době disponovala nejpokročilejší technologií na „čtení“ DNA. Její experti byli přesvědčeni, že mají v rukou natolik výkonné a spolehlivé „čtečky“ dědičné informace – DNA sekvenátory, aby jejich pomocí dokázali rozlousknout i podstatně tvrdší oříšek, než jaký představuje čtení dokonale zachovaných molekul dědičné informace izolovaných z buněk člověka.

Skládka starých genů

„Pokud bychom našli schopného genetika, vybavili bychom mu laboratoře tak, aby se mohl pokusit o přečtení kompletní DNA neandertálců,“ spřádali plány šéfové 454 Life Sciences. V roce 2006 přešla firma od slov k činům a iniciovala projekt The Neanderthal Genome Project. A do čela postavila nejpovolanějšího z povolaných – Svanteho Pääba. Ten viděl v genetických odlišnostech druhu Homo sapiens a neandertálců klíč k pochopení výjimečného postavení lidstva v živočišné říši.

Obtížnost úkolu se ukázala v plné síle, když se Pääbo a jeho tým pokusili izolovat DNA z kousku pažní kosti prvního vědecky popsaného neandertálce, nalezeného v létě roku 1856 v německém Neanderově údolí. Z dvojité šroubovice DNA zůstal v kostech jen genetický šrot – zlomky, z nichž se kompletní genom poskládat nedal.

Mezidruhová bokovka

Naštěstí dostal Pääbo druhou šanci v podobě kousků kostí neandertálců objevených v chorvatské jeskyni Vindija, z nichž se přece jen podařilo izolovat DNA v lepším stavu. Ani pak ovšem problémy nekončily, protože zhruba 80 % této dědičné informace nepatřilo neandertálcům, nýbrž bakteriím namnoženým v rozkládající se neandertálské mrtvole. Vědci museli záplavu dat ze sekvenátorů od bakteriálního balastu očistit. Když jim zbývala jen DNA pocházející od člověka, vyvstala před nimi další komplikace: Některé úseky se až příliš podobaly částem dědičné informace současných lidí.

Že by se do vzorků přimíchala dědičná informace z buněk archeologů či genetiků? Při srovnávání s DNA dnešního člověka si však vědci všimli jisté zvláštnosti – genetická informace získaná z neandertálských kostí se částečně shodovala se současnými Evropany a Asijci, nicméně tyto shodné úseky zcela chyběly v DNA dnešních obyvatel subsaharské Afriky. Pääbo a jeho spolupracovníci provedli bezpočet ověřovacích experimentů a nakonec měli pro záhadu šokující vysvětlení: Usvědčili pravěké lidi Homo sapiens z křížení s neandertálci!

Image

Čtěte také

Dědictví pravěkého sexu (2): Kolik nám toho předali neandertálci ze své DNA?

Není žádným tajemstvím, že lidé s nadváhou mívají obtíže s dýcháním. Odborníci si ale doposud mysleli, že je to důsledek vnějšího tlaku tělního tuku na plíce. Teď se ale ukazuje, že příčina může být úplně jiná a poměrně překvapující. Australští vědci totiž zjistili, že se obézním lidem nebo i lidem s nadváhou může tuk ukládat přímo v plicích. Mohl by s tím souviset i známý vztah mezi obezitou a astmatem.

Badatelé k tomuto závěru, který mění dosavadní představy o nadváze a obezitě, dospěli díky pitvám 52 lidí. 16 z nich zemřelo na astma, 21 mělo astma, ale příčina jejich smrti byla jiná a 15 zemřelých nikdy nemělo příznaky astmatu. Výsledky pitev jasně odhalily těsnou závislost obsahu tuku v plicích na indexu tělesného hmotnosti BMI. Čím větší nadváhou lidé trpěli, tím více měli v plicních tkáních tuku. 

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Nejde přitom jen o pouhou přítomnost většího množství tuku. Australský tým zjistil, že zvýšený obsah tuku mění normální strukturu dýchacích cest. Co je ještě horší, tento tuk přispívá ke vzniku zánětů v plicích, které mohou vést k velmi vážným zdravotním problémům. Nový objev přináší další pádný argument pro to, aby se lidé snažili udržet svoji tělesnou váhu v rozumných mezích.

Instituci královského rozvodu znalo lidstvo již od počátku své existence. Jeho projevy a způsob provedení se však v jednotlivých epochách značně lišily a především u konkrétních panovníků nabývaly v závislosti na okolnostech značně individuálních rysů.

Prosté odvrhnutí, zapuzení nebo vyhnání královského partnera přicházelo v úvahu jako jedna z možných eventualit pouze ve starších nebo raně středověkých dějinách. Novověká mentalita již nic podobného nepřipouštěla. Kodifikace práva a ustálení společenských pravidel, provázanost panovnické moci s mocí církevní a zejména společenský status vládce z boží milosti situaci panovníka značně zkomplikovaly. Rozvod byl neslučitelný s tehdejší morálkou.

Ani panovníkům 19. a 20. století nedovolovalo jejich společenské postavení a pocit zodpovědnosti opouštět nefunkční a mnohdy i nešťastná manželství. Proto se rozvody až na výjimky realizovaly pouze u nevládnoucích členů panovníkovy rodiny nebo v pobočných větvích královských rodů. 

Napoleon boří mýty

Rozvod do královských řad nepřinesl v novodobých dějinách nikdo méně významný než Napoleon Bonaparte (1769–1821). Tento „parvenu“, pohrdající po staletí tvořenými společenskými konvencemi stejně jako příslušníky starých evropských královských rodů, se na počátku 19. století ocitl v situaci, kterou mohl vyřešit pouze a jedině rozvod. Napoleonovi se jako vynikajícímu vojevůdci, vychytralému konzulovi a ambicióznímu císaři podařilo vytvořit obrovskou říši, před jejímž panovníkem se třásla celá Evropa. Ale k absolutnímu štěstí mu chyběl mužský dědic, který by zabezpečil kontinuitu říše a slávu Bonapartů na věčné časy. 

V touze zabezpečit Francii legitimního dědice uzavřením sňatku s některou z evropských princezen královského původu stál však Napoleonovi v cestě jeho občanský a církevní sňatek s Josefínou de Beauharnais (1763–1814). Mladická nerozvážnost a vášnivá láska ke starší a zkušené Josefíně se pro Napoleona staly noční můrou, která jej pronásledovala až do roku 1809, kdy se rozhodl celou záležitost definitivně vyřešit.

Pro Napoleona představoval velký problém zejména církevní svazek uzavřený v předvečer císařské korunovace v prosinci 1804. V případě občanského sňatku z roku 1796 měl císař vyhráno, neboť se na základě francouzského občanství odvolával na příslušné paragrafy občanského zákoníku z března 1804. Podle něj měl Napoleon jako kterýkoliv jiný francouzský občan právo se rozvést a ukončit tak nevyhovující nebo nefunkční svazek.

Napoleon byl připraven neplatnost svého občanského sňatku u soudu řádně doložit. Podle císařova tvrzení se oba snoubenci prokázali falešnými doklady totožnosti, ve kterých si kromě jiného upravili i svůj věk, a to oddávajícímu komisaři, který ani neměl právo oddávat. Neplatnost rekordně krátkého obřadu, který netrval déle než pět minut, dokládal i fakt, že ženichův pobočník a svědek Lemarois nebyl v době obřadu plnoletý a tudíž ani oprávněný k právním úkonům. Zrušení císařova občanského sňatku s Josefínou se tak po doložení všech skutečností stalo pouhou formalitou.

Bez souhlasu papeže

Církevní právo ovšem považuje sňatek uzavřený před Bohem za posvátný svazek a k jeho anulování dochází jen ve zcela ojedinělých případech. V minulosti bylo toto právo vyhrazeno pouze privilegovaným a i oni museli mnohdy vyvinout velké úsilí a vydat nemalé finanční prostředky, aby jim církevní soudy vyšly vstříc a sňatek zrušily.

Napoleonovy špatné vztahy s papežem však již předem dávaly tušit, že se zrušením císařova církevního sňatku bude velký problém. Napoleon hodlal ovšem svazek ukončit za každou cenu, i kdyby k tomu měl představitele francouzské církve donutit. A to i bez souhlasu papeže. Ostatně právě on, Pius VII., jej k církevnímu sňatku s Josefínou přemluvil.

U církevního soudu využil Napoleon dokument o zrušení svého občanského sňatku a svůj církevní svazek prohlásil rovněž od počátku za neplatný. Argumentoval uzavřením posvátného svazku bez řádných ohlášek, tajně, bez svědků a na naléhání papeže, který hrozil svým odjezdem z Paříže a neúčastí na dlouho připravované korunovaci. Císařovým triumfem v soudním procesu byl jeho strýc, kardinál Fesch, který jej před lety církevně oddával. Podle kardinálova tvrzení ani jeden z partnerů nechápal posvátnost uzavíraného sňatku a Napoleon jej podstupoval pouze jako formalitu z prospěchářských důvodů k potěše Josefíny. Papež toto vysvětlení označil za cynické a o rozvodu odmítl dále diskutovat.

TIP: Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Zrušení císařova církevního sňatku bylo tedy oznámeno pouze formou senátního rozhodnutí, které byl o pár dní později přinucen potvrdit také církevní soud v Paříži. Naprostý konec v komunikaci císaře s papežem znamenala takzvaná aféra třinácti černých kardinálů. Vysocí představitelé francouzské církve se na počátku dubna 1810 odmítli na pokyn papeže účastnit náboženského obřadu, při kterém byl Napoleon oddán s Marií Louisou (1791–1847), dcerou rakouského císaře Františka I. Vysloužili si nejen vyhnání z recepce pořádané na počest císařské svatby v Tuileriích, ale i zbavení odznaků svých úřadů a uvěznění.   

Jak rychle rotují galaxie? Mléčná dráha představuje průměrnou spirální galaxii. Měření v oblasti Sluneční soustavy udávají, že se Mléčná dráha otáčí rychlostí asi 210 kilometrů za sekundu. Podle nového výzkumu ale rychlost rotace Mléčné dráhy dost zaostává za otáčení těch největších známých spirálních galaxií.

Vědci zjistili, že veliké spirální galaxie, kterým se říká spirální super galaxie, rotují až rychlostí 570 kilometrů za sekundu. Spirální super galaxie jsou přitom výjimečné v celé řadě ohledů. Největší z nich jsou asi dvacetkrát hmotnější než Mléčná dráha. Takoví obři mají průměr asi 450 tisíc světelných let, zatímco Mléčná dráha měří asi 100 tisíc světelných let.

Rotace spirálních obrů

Není divu, že takových spirálních super galaxií známe jen velmi málo. K dnešnímu dni asi jen stovku. Patrick Ogle z amerického institutu Space Telescope Science Institute v Baltimoru a jeho spolupracovníci studovali tyto galaxie pomocí teleskopu Southern African Large Telescope (SALT), což je největší optický teleskop na jižní polokouli.

TIP: Výjimečný úspěch: Vědci přesně změřili pohyby hvězd v jiné galaxii

Vědci si zatím nejsou jistí příčinami rychlé rotace spirálních supergalaxií. Podle převládající teorie je to způsobeno tím, že se masivní spirální galaxie nacházejí ve značně velkých a hmotných halech temné hmoty. Taková hala by měla obklopovat každou galaxii. Hala temné hmoty kolem spirálních super spirálních galaxií by ale měla být tak velká, že to odpovídá spíše celé skupině normálních galaxií. Takové obrovské množství temné hmoty pohání rotaci těchto galaxií, ale zároveň v nich zřejmě brzdí tvorbu nových hvězd.

Tým německých psychologů se nedávno rozhodl podrobit zkoušce zažitý stereotyp, že ženy zvládají víc věcí naráz. Studie zkoumala rozdíly mezi pohlavími v sekvenčním multitaskingu (přepínání úkolů) a v tom souběžném (dual tasking), přičemž ukázala, že mezi výsledky mužů a žen není žádný rozdíl. Opět se však potvrdilo, že ať už dělá víc věcí najednou zástupce kteréhokoliv pohlaví, výsledky jsou stejně špatné. 

TIP: Svět mezi růžovou a modrou: Proč muži vnímají barvy jinak než ženy?

Kognitivní schopnosti mužů a žen se velmi podobají a individuální rozdíly mezi pohlavími se stírají, jakmile výzkum zahrne dostatečné množství lidí. Zmíněné studie se zúčastnilo 96 osob, z nichž polovinu představovali muži a půlku ženy. Vědci měřili pět různých empirických ukazatelů, včetně reakční doby splnění úkolu či přesnosti jeho vyhotovení. Výsledky pak mezi oběma skupinami neukázaly žádnou významnou odlišnost.

V pátek 13. dubna roku 2007 jsem procházel údolím Svratky nedaleko městečka Doubravníku. Jen výrazný kopec Pláňava se ještě zlatil posledními slunečními paprsky a já se co nejtišeji prodíral břehovým porostem a pátral po lovící vydře, kterou jsem zde již několikrát zastihl. V tom se můj malamut Fram postavil na zadní a usilovně větřil. Bohužel mi byly zapovězeny tiché pachové zprávy, ale v rychlé vodě jsem vytušil nehybný bod na místě, kde jsem o kameni v důvěrně známé řece nevěděl. Hlasité plácnutí – a „kámen“ zmizel. „Bože můj, bobr!“ okamžitě mi blesklo hlavou. Možná jsem byl prvním člověkem, který po staletích spatřil prvního „svrateckého“ bobra

Mírumilovný, ale ne zbabělý

Jeden z nejproslulejších zoologů 18. století – hrabě Georges-Louis Leclerc de Buffon o bobrech napsal: „Jakkoli početná může skupina být, panuje v ní mír a vzorný pořádek; společná lopota utužuje jejich semknutost, zvyky, na nichž se shodli, ji potvrzují; hojnost zásob, jež schraňují a společně konzumují, je činí šťastnými. Protože mají skrovné chutě a odpor k masu a krvi, nejsou sebeméně náchylní k nepřátelství či násilí, ale opravdu si užívají oněch požehnání, o nichž člověk leč sní.“

Až příliš idylicky působící Buffonův popis i podle dnešních znalostí v podstatě odpovídá skutečnosti. Jen je snad potřeba dodat, že navzdory mírumilovným povahám se bobři v případě nutnosti dokážou účinně bránit. Byly doloženy případy, kdy bobr dokázal usmrtit i útočícího vlka.

Napůl ryba?

Bobr byl odjakživa objektem loveckých vášní lidského rodu, a to především kvůli kvalitní černohnědé kožešině, která má v létě 19 000 a v zimě dokonce 27 000 chlupů na centimetr čtvereční. Ostré řezáky lidé využívali k výrobě nástrojů a nazmar nepřišly ani pachové žlázy, jimž se přičítaly léčivé účinky. Například Laponci míchali výměšek bobřích žláz se šňupacím tabákem a tato část bobřího těla je dodnes využívána pro výrobu parfémů.

Mnoha bobrům se stalo osudné jejich kvalitní maso a dnes se může zdát úsměvné, že bobřina byla na koncilu v Kostnici v letech 1414–1418 povolena jako postní jídlo. Obdobě jako v případě jihoamerických kapybar totiž bylo usouzeno, že ve vodě žijící bobr je vlastně napůl ryba. Ještě v roce 1760 prohlásila lékařská a teologická fakulta v Paříži bobra za rybu, poněvadž má šupinatý ocas. Rovněž toto prohlášení doporučovalo bobra křesťanům jako postní pokrm. Archezoolog René Kyselý, který realizoval detailní průzkum moravských archeologických nalezišť, zjistil, že bobr byl – po jelenu, zajíci, srnci a praseti – pátým nejčastěji loveným zvířetem zdejšího regionu.

Zpět do českých vod

Právě kvůli atraktivitě nejrůznějších částí svého těla byl v našich zemích bobr evropský vyhuben v polovině 18. století. Na přelomu 18. a 19. století se některá panství pokusila o reintrodukci zvířat a umělý chov v „bobrovnách“. Tak byli bobři v letech 1804–1809 vysazeni na rybníky u Třeboně, odkud se šířili dál a v roce 1830 pronikli dokonce až do Prahy. Poněvadž ale v jižních Čechách narušovali rybniční hráze a náhony, byl v roce 1833 vydán příkaz k jejich hubení. Poslední bobrovna na rybníku Rožmberk zmizela v roce 1882. Od té doby se v české kotlině po bobrech slehla voda i zem.

Obrat nastal až v letech 1991–1996 kdy bylo na střední Moravě vysazeno šestadvacet bobrů, kteří pocházeli z polských Mazurských jezer. Přibližně ve stejné době k nám po Labi začali spontánně pronikat bobři z Německa. Od roku 1995 je stálá kolonie u Rozvadova na Kateřinském potoce a v roce 1997 se bobři objevili v povodí Vltavy na Šumavě. Stejný rok znamenal také příchod prvních bobrů z Polska na Olši u Jablunkova, na Stonávce u Karviné a od roku 2000 v Orlickém Záhoří. V současné době žije v České republice přibližně 3 000 a v celé Evropě kolem 700 000 bobrů.

Mohou se přemnožit?

S rostoucím počtem dobře prospívající populace bobrů rostou stížnosti na „škody“, které mohutní hlodavci působí na břehových porostech. Nelze přeslechnout hlasy, že jsou bobři prý přemnoženi a nájemci porostů volají po jejich odstřelu. Naštěstí – alespoň prozatím – je jejich volání marné! Specialista na bobry Vladimír Kostkan z Univerzity Palackého v Olomouci s jistotou prohlašuje: „Bobři se u nás nepřemnožili. Jen přirozeným způsobem opět začali osidlovat břehy.“

Bobři jsou výrazně teritoriální zvířata a dokážou agresivně hájit hranice svých území. Z toho důvodu se bobr nemůže v dané lokalitě přemnožit! Bobří populace se ovšem může rychlým způsobem šířit po říčních tocích dál, čehož jsme v současné době svědky na mnohých místech Moravy a v západních Čechách.

Paměť jako bobr

Bobr je živočich se soumračnou a noční aktivitou, což pochopitelně stěžuje sledování jeho života. Přesto se mi v uplynulých letech podařilo získat potřebné zkušenosti a mohl jsem nahlédnout do fascinujícího bobřího světa. Poznal jsem tak, že bobři jsou neuvěřitelně snášenlivá a hravá zvířata s dokonale propracovanou komunikací. Samci jsou obětaví a trpěliví otcové, kteří se o svá mláďata nejen pečlivě starají, ale dokonce si s nimi nadšeně hrají.

Archibald Stansfeld Belaney, který po příchodu do Ameriky přijal jméno Grey Owl a stal se zaníceným ochráncem severoamerických bobrů, v jedné ze svých knih popisuje život rodiny bobrů takto: „Ve volných chvílích se bobří otec a matka starali o všechny potřeby mláďat: často jim vyměňovali podestlání, nosili k jídlu snítky měkoučkých listů, česali a kartáčovali jejich chmýří – srstí se to dalo sotva nazvat. Vydávali při tom zvláštní, laskající zvuky plné něhy a hovořili k nim podivným bobřím jazykem, který z menší vzdálenosti zní skoro tak, jako když si lidé tiše povídají.“

Hope Rydenová, autorka skvělé knihy Lily Pond: Four Years with Family of Bears, zase pozorovala, že bobři i po dlouhém odloučení poznávají své potomky. Ačkoli už většinou šlo o dospělé jedince schopné rozmnožování, rodiče se s nimi dokonce dělili o zásoby potravy. Domněnku o dobré paměti podporuje i Grey Owl, který byl přesvědčen, že bobři mají patrně nejdelší paměť ze všech severoamerických zvířat, a že se v tom směru podobají slonům.

Jízda na ocase

Bobříci po porodu váží necelého půl kilogramu, ale mají otevřené oči a jsou již velmi vyvinutí. Tělo je pokryto srstí, řezáky se zdají být dostatečně vyvinuté a jen pár hodin po porodu už dokážou plavat. Přesto první měsíc nesmějí opouštět noru a jeden z rodičů je neustále hlídá. Od rodičů a starších sourozenců se malí bobříci pozorováním učí všemu potřebnému. Dva měsíce sají mláďata od matky a v případě potřeby je rodiče často přepravují na zádech; na souši je dokonce „vozí“ na plochém ocase. Zní to sice jako báchorka, ale je to skutečně pravda. Tuto kuriózní činnost nafilmoval na řece Concord v terénní výzkumné stanici Harvardské univerzity Donald Griffin.

Dřevorubci bez bázně

Střední tok Svratky je rychlý a celoročně velmi chladný. Poskytuje sice dokonalé podmínky například pstruhům potočním, ale bobři zde nemají možnost stavět své pověstné hráze. Žijí tedy ve složitých systémech nor s mnoha průduchy. Teprve na konci podzimu a v zimě, kdy povadne a uschne bujná pobřežní bylinná vegetace, je možné jejich biotop na pravém břehu Svratky prozkoumat. Tehdy jsem mohl objevit řadu průduchů do podzemních nor, a také „klouzaček“ a stezek, po nichž bobři tahají větve do řeky. Narazil jsem samozřejmě také na okusy mladých i mohutných stromů.

TIP: Záhada paleontologie: Proč najednou v Americe zmizeli obrovští bobři?

Bobři sice dávají přednost „kácení“ mladých stromků, ale neváhají se pustit ani do opravdových velikánů s dvoumetrovým obvodem kmene. Padlé topoly a olše v řece Svratce jsou toho jasným důkazem.

Kdo je tady navíc?

Návrat bobrů na naše toky vyvolal nejen nadšení milovníků přírody, ale i hlasité protesty nájemců břehových porostů a správců jednotlivých povodí. Téma se dokonce dostalo do jednání české vlády. Podobně jako třeba v případě vlků se vzniklé škody populisticky nafukují. Člověk ještě stále nepochopil, že dělení živočichů na užitečné a na škodnou v přírodě nikdy neplatilo, neplatí a platit nebude.

TIP: Bobři, nebo ne? Návrat bobrů ochrání krajinu před záplavami a erozí

Samozřejmě, že nelze nic namítat proti tlumení aktivity bobrů při narušování hrází rybníků v zátopových oblastech, kde jejich činnost ohrožuje bezpečnost lidských sídel; podobná rozhodnutí by však měli vždy učinit odborníci, nikoliv laická veřejnost.

Když má dnes někdo podezření na výskyt toxických látek a chce zjistit složení plynů ve vzduchu, obvykle použije metodu plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií (GC-MS). Ta ale zahrnuje komplikovaný sběr vzorků, jejich přepravu do laboratoře a výsledky jsou pak k dispozici za několik hodin nebo i několik dní. Pro kritické situace, jako jsou přírodní katastrofy nebo havárie velkého rozsahu, je přitom nesmírně důležitá rychlost zásahu.

Tým singapurských odborníků nedávno vyvinul nové přenosné zařízení, které detekuje toxické látky ve vzduchu doslova za pár sekund. Dokáže přitom zachytit malé molekuly, jako oxid siřičitý, stejně jako velké molekuly typu benzenu. V případě potřeby může zařízení monitorovat kvalitu ovzduší v reálném čase, například ve znečištěném městském ovzduší nebo při úniku nebezpečných plynů z průmyslových provozů.

TIP: Šikovné optické nanosenzory pro lampy ohlídají smog ve městech

Klíčovou součástí zařízení je speciální porézní kovový nanomateriál, do něhož vstoupí molekuly testovaného vzduchu. Na tento nanomateriál pak posvítí laser, jehož paprsek „přečte“ molekuly plynů ve vzorku, pomocí metody Ramanovy spektroskopie. Tato metoda se obvykle nepoužívá k analýze plynů, ale díky zmíněnému materiálu je to možné, dokonce na vzdálenost několika metrů. Vědci teď pracují na komerčním využití svého zařízení.

Osmdesátá léta představovala v ženském horolezectví zlatou éru. Mezi lezením v podání obou pohlaví nastal fázový posun. První mužské výstupy na osmitisícovky se uskutečnily počátkem padesátých let a během dekády pánové dobyli všechny ostatní. U žen se zlomové výstupy posunuly přibližně o dvacet roků. Někomu se to možná zdá být směšné – horolezec jako horolezec –, ale není to pravda. V každém sportu se dělají rozdíly mezi mužským a ženským výkonem, nikoho přece nenapadne slučovat třeba atletické výkony na obou stranách a házet je do jednoho pytle. Na horách platí totéž a já jsem měla to štěstí, že jsem tu průkopnickou éru chytila – vlastně jako jediná ženská od nás.

Zlatá éra

V lezeckých začátcích na mě velmi zapůsobila jedna událost, kdy jsem si vůbec poprvé uvědomila, že existuje nějaký Himálaj. Bylo to v devětapadesátém, když na šesté nejvyšší hoře světa Čo Oju zahynuly Francouzky Claude Koganová a Claudine van der Stratenová. V té době mi bylo devatenáct, studovala jsem první ročník vysoké školy a nic jsem neobdivovala víc než to, že šlo o ženskou expedici a že se pokoušela vylézt na osmitisícový vrchol, i když s tragickým koncem. Pokusit se o něco podobného byl můj sen, ale nikdy jsem si nemyslela, že by se mohl splnit. V životě prostě existují takové momenty, kdy se něco naznačí do budoucna: Ta hora, přestože jsem to vůbec netušila, pak celých dvacet pět let čekala, až štafetový kolík Claude Koganové donese na vrchol někdo jiný. A ten někdo jsem měla být já. 

Sama na kopci

Na Čo Oju však vedla ještě dlouhá cesta. Podařilo se mi protlačit se na výpravy do Karákóramu a také jsem zažila šíleně dobrodružnou cestu po Afghánistánu, kam jsem se vydala jen s kamarádkou Martou. A zatímco já jsem běhala po úřadech a sháněla různá povolení, ona se přidala ke slovenské výpravě, která jela obhlížet památky. Jenže cestou je přepadli banditi, a protože se pokoušeli ujet, došlo i na střelbu. Marta to chytila do boku a jeden Slovák do hrudníku. Naštěstí se o ně postaral místní doktor, ale lidi z československé ambasády byli strašně naštvaní, neměli náladu řešit nějaké postřelené horolezce. Bylo jasné, že z toho bude průšvih, a chtěli mi to lezení zakázat. 

Marta musela odjet domů, ale mně se povedlo přes telegram vyjednat u nás povolení. Teď bylo na mně, abych sama vylezla Nošak, sedmapůltisícový „kopec“, druhý nejvyšší vrchol Hindúkuše. Skoro mě to stálo život, ale nakonec se všechno podařilo. Byl to úžasný pocit. Jen doma následovala dohra, protože z ambasády poslali na horolezecký svaz stížnost a předseda pak běhal po chodbách a řval: „Štěrbová! Jaká Štěrbová? Kdo to je? Vyhodit ze svazu!“ Bylo to legrační, protože na vyšší horu se moc Čechoslováků v historii nedostalo, jen kluci na Tirič Mir, Nanga Parbat a Makalu. Naštěstí jsem dostala cenu za výstup roku, tak mě nevyhodili. 

Dámy na expedici

V roce 1980 jsem si doslova vyboxovala první československou ženskou výpravu, která by se snad podle Aloise Jiráska měla správně jmenovat Proti všem. Bylo nás osm horolezkyň a naše hlavní idea zněla, že když nemáme peníze na šerpy, tak si je přivezeme od nás. Jeli s námi čtyři chlapi včetně mého muže coby kameramana, který tam skutečně nakonec udělal dva docela pěkné filmy. 

Kluci nám navíc pomohli sehnat peníze, protože zbourali čtyři komíny, z čehož se výprava z velké části finančně pokryla. Tady měli lidi často představu, že všichni, kdo se někdy někam dostali, jeli zadarmo s výpravou organizovanou Československým svazem tělesné výchovy a sportu. To nebyl náš případ, naše expedice byla vyvzdorovaná v rámci těch vedlejších, které začal ČSTV časem povolovat. To už se komunismus trochu klátil, a tak nebyly jen federální výpravy, ale i tyto, takzvané oddílové. 

Nicméně existovali jiní oblíbenci. Jiná expedice dostala téměř veškerý devizový limit deseti tisíc dolarů, takže jsme valuty museli shánět na černém trhu a různě jsme si je rozdělovali, aby je u nás nenašli. Přes všechny překážky jsme nakonec odcestovali a jako vůbec první československá výprava jsme se do Nepálu nedopravovali po silnici. Do Bombaje jsme letěli letadlem a pak jsme přes Indii pokračovali vlakem. Poslední kousíček se pak ještě letěl z Váránasí do Káthmándú.

Vše v rukou kádrů

Hlavní vrchol Manaslu se nám nakonec zdolat nepodařilo, ale načerno jsme vylezli na Manaslu North, krásnou sedmitisícovku. Moc jsme to nesměli hlásat, Nepálci by nás zavřeli. Za uspořádání expedice, které mi zabralo dva roky nepředstavitelného trápení, kdy byl každý krok stokrát těžší než dnes, jsem dostala důtku horolezeckého svazu a zákaz organizování výprav na neurčito. Jeden funkcionář dokonce prohlásil: „Když někam jede Štěrbová, tak to vždycky vstoupí do dějin československého horolezectví“ – což samozřejmě nemyslel v dobrém. Já jsem pro ně byla takový odstrašující případ a oni se stali mými nepřáteli. Šlo vlastně o formu jakéhosi boje s komunisty. 

Čím dál jasněji jsem viděla, že pokud si ty naše „baby“ neudělají nějakou výpravu samy, žádná Češka nebo Slovenka nikdy nikam neodjede. Nabrala jsem si dokonce nějaké funkce přes ženské komise a začala jsem se o to prostě prát. Do svazu jsem přišla jako divoká voda, funkcionářský typ nejsem a diplomacií jsem rozhodně neoplývala. O situaci v tehdejším horolezeckém svazu se dneska moc nemluví. Horolezectví, stejně jako každou jinou činnost v té době, ovládala skupinka jakýchsi předurčených nomenklaturních kádrů.

Setkání s Věrou

Neměla jsem žádné politické konexe, zato špatný kádrový původ, nebyla jsem ve straně, tudíž jsem byla odsouzena zůstat dvacet let Donem Quijotem v ženském vydání, ze kterého měli všichni legraci. Strašně mi záleželo na tom, abych se někam dostala, a tak jsem si ani neuvědomila, že jsou ostatní v ohromné přesile. Ale někdy, když člověka vede svaté nadšení a nehledí na objektivní fakta, se prostě stane zázrak. A tím byla právě expedice na Manaslu.

Seznámila jsem se na ní totiž s Věrou Komárkovou. Poprvé jsem ji viděla – to si pamatuju naprosto přesně – na ministerstvu turistiky v Káthmándú. Seděla na schodech, pojídala mandarinky a čekala se zprávou, kterou jsme tam obě musely podat. Tenkrát jsme se domluvily, že bychom spolu mohly něco podniknout. Představovalo to pro mě fantastickou vzpruhu. V té době mi bylo čtyřicet a myslela jsem si, že všechno končí. Věra pak ale čekala rodinu a naše plány musely ještě čtyři roky vydržet, než se jí dítě narodilo a trochu odrostlo.

Směrem k Čo Oju

Věra byla neuvěřitelná. Třeba v roce 1968 se v rámci výpravy Šlápoty vydala s třemi dalšími horolezkyněmi pěšky na letní olympiádu do Mexika. A protože jí režim lezl krkem, krátce po sovětské invazi emigrovala do USA a získala americké občanství. 

Ve Státech se stala jednou z průkopnic ženského lezení. V roce 1976 zdolala s šestičlenným týmem žen nejvyšší horu amerického kontinentu Denali. V roce 1977 společně s Tomášem Grossem uskutečnila na Aljašce prvovýstup jihovýchodní stěnou Mount Dickey se 47 délkami. A v roce 1978 dosáhly s Irene Millerovou vrcholu Annapurny jako vůbec první ženy v rámci čistě ženské expedice, která vystupovala Holandskou cestou v severní stěně.

S Věrou jsme si hodně rozuměly. Byly jsme skoro stejně staré, v názorech na komunismus jsme se shodovaly. Utvrdily jsme se v tom, že když z nás mají všichni legraci, tak od nás vlastně nikdo nic nečeká. Říkaly jsme si – my tady musíme udělat to svoje „best“, a jestli to vyjde, tak skvěle, a když ne, nevadí. Prostě tu káru budeme tlačit tak dlouho, dokud to půjde. Takže jsem v roce 1984 sama odjela na vysněné Čo Oju, abych se s ní pokusila o výstup.  

Boží dar

Samotný výstup byl asi jiný než dnes, kdy jde o jednu z nejnavštěvovanějších osmitisícovek. Teď tam proudí zástupy lidí a náklaďákem se do základního tábora dá z Tibetu dojet za den. Tenkrát se ale musel překročit hlavní himálajský hřeben, aby se pak došlo na úpatí hory ve výšce šesti tisíc metrů. 

Tento základní tábor ležel třicet kilometrů od nástupu a my jsme potom téměř tři týdny všechno nosily do dalšího tábora. Byla to dřina, ale díky tomu jsme se skvěle aklimatizovaly. Na kopci jsme byli úplně sami – jen my dvě a dvojice šerpů. Nikde jinde žádná výprava, prostě čtyři lidi v dolině. Úžasné! To byl takový dar, co mi Bůh poskytl, že za něj musím být navždycky vděčná. Nad takový zážitek není. Šlo asi o jednu z posledních expedic, která ještě zažila Himálaj v tom nádherném, až panenském osamění. 

První ženy na špičce

Při lezení jsme neměli větší problémy. Trochu jsme to uspěchali, ale celkově jsme byli takoví pokorní. Věděli jsme, že nikdo nesmí onemocnět, že se nesmíme trhnout, protože v naší situaci tam neexistovala jakákoliv záchrana. Všichni čtyři pořád pohromadě, nehnuli jsme se od sebe. 

Při prvním pokusu o vrchol jsme šli strašně pomalu. Ráno v půl osmé jsme se otáčeli v sedmi a půl tisících dolů – bylo to velmi rozumné. Nechtěli jsme riskovat, že budeme scházet v noci a přitom omrzat. Tak jsme pěkně pokorně slezli a teprve za týden jsme vše zopakovali podruhé a v mnohem lepší formě. Pak už to šlo jako po másle. Byly jsme první dvě ženy, které stanuly na vrcholu v 8 188 metrech. Já jsem navíc jako první Čechoslovačka překonala osmitisícovou hranici. 

Tato výprava byla taky hodně vyvzdorovaná a docela unikátní. Ve své době se jednalo o nejmenší ženskou expedici, první svého druhu a celkově sedmou, která Čo Oju zdolala. Domů jsem se vracela v těžké ilegalitě, na letišti mě čekal jen manžel se synem a dvě kamarádky. Můj výstup ohlásilo pouze Rádio Svobodná Evropa. V roce 1984 se totiž konala olympiáda v USA, „socialističtí“ sportovci ji bojkotovali, a moje výprava s Američankou nebyla žádoucí. 

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Po několika letech mi nakonec udělili titul Mistra sportu. Hodně jsem zvažovala, jestli ho vůbec převzít, ale nakonec jsem to udělala – věřila jsem, že by mi to mohlo nějak pomoct při další expedici. Šlo ovšem jen o další z dlouhé řady mých omylů. V té době jsem měla jako jedna z mála osmitisícovku, ale do žádné výpravy mě stejně nepozvali. Na následující cestu do velehor jsem se dostala až o čtyři roky později a jen proto, že jsem slíbila si ji celou zaplatit. To už je ovšem na další příběh.