Antonín Kludský se protloukal od vesnice k vesnici jako mnoho jiných komediantů. Vystupoval s několika pimprlaty a akrobacií na provaze. Později si pořídil ještě opičku a papouška, časem i další zvířata. A v roce 1864 si splnil sen: koupil si svou první slonici. Ta mu ale během zimy uhynula. Kromě velké finanční ztráty to Antonínovi přineslo i ponaučení, že pro exotická zvířata potřebuje i odborné chovatelské znalosti. 

Jeho menažerie, jak se tehdy říkalo zvěřinci u cirkusu, se pomalu rozrůstala. Brzy ji už Kludský ohlašoval coby největší v Království českém: měl až 50 dravých šelem a předváděl s nimi drezérská vystoupení přímo v klecích. Zájem publika posilovaly také senzační zprávy o nebezpečném krocení zvířat. Stejně rychle jako zvěřinec, se rozrůstala i Kludského rodina. Měl dvacet jedna synů, skoro všichni zůstali věrni cirkusu. 

Když se jeho nástupce v čele dynastie Antonín Kludský mladší chtěl na své vlastní svatbě v roce 1891 předvést před hosty, uspořádal pro ně vystoupení se lvy. Nevěsta seděla v první řadě. Jenže parádní číslo skončilo tragédií. Všech pět lvů napadlo Antonína přímo v kleci a roztrhali ho na kusy. Zvířata nejspíš zneklidnil ruch, množství lidí a výrazné pachy. Celou rodinou neštěstí otřáslo a nikdo nechtěl převzít rodinnou štafetu. Zřejmě šlo i o to, že by musel ostatní bratry vyplatit. Antonín starší se ze smrti svého syna nevzpamatoval. Zemřel čtyři roky poté.

Místo celibátu cirkus

Nakonec se vedení ještě téhož roku chopil druhorozený syn Karel (1864–1927). Už pár let předtím na otcovo přání opustil kněžská studia. Velkou lítost prý necítil. Místo o ovečky se začal starat o šelmy. Po náhlé bratrově smrti prodal vše, co měl. Zbylé sourozence částečně vyplatil a slíbil, že zbytek peněz bude splácet. S Karlem vlastně skutečně začíná historie cirkusu Kludský. Začátek ale vypadal spíš jako konec. Pár týdnů po bratrově pohřbu Karel vystupoval v Bratislavě a věřil, že vydělá spoustu peněz. Najednou však onemocněly dvě lvice, zanedlouho koně a pak další a další zvířata. Zvěrolékaři v Bratislavě i v Pešti jen kroutili hlavou. Kludský proto vzal uhynulou lvici a jel s ní za odborníky do Vídně.

Verdikt zněl: vozhřivka! Vysoce nakažlivé onemocnění lichokopytníků je navíc přenosné i na člověka. Co teď? Vybít všechna zvířata? Stejně nejspíš uhynou. V nebezpečí se ale ocitli i lidé. Katastrofa! Když se Karel vrátil zpátky do Bratislavy, na menažerii ho vítal nápis ZAVŘENO. Úřady a telegraf byly rychlejší než on.   

Karel Kludský dostal šílený nápad. Absolutně neproveditelný. A zvlášť v byrokratickém Rakousko-Uhersku. Přesto se ho podařilo uskutečnit! Kdesi v Pešti si vymohl souhlas celou menažerii vydezinfikovat a hlavní předváděcí klec neprodyšně zasklít. Za těchto podmínek mu bylo povoleno na čtrnáct dní vystupovat. A když lhůta uplynula, požádal o další dva týdny. Potřetí už žádat nemusel. Jednak už zvířat zbylo jen pár, ale hlavně menažerie pod sklem přilákala tolik diváků, že za ten měsíc na vstupném vybral  dost peněz nejen na přežití, ale i na nový start.

Po jedné katastrofě další překážky

Po krkolomném a těžkém období epidemie se Karel rozjel do Hannoveru, Alfeldu a Hamburku. Objednal nové maringotky, na dluh koupil další zvířata. Když po návratu své ženě pověděl, kolik splácí, omdlela. A to jí raději řekl jen polovinu částky! Zbytek se dozvěděla, až když ji vzkřísil.

Vyjelo se. Všem trablům ale ještě nebyl konec. Všechny vozy se v italském Meranu po průtrži mračen ocitly až po nápravy v bahně. Řada zvířat uhynula na zápal plic. Když nacvičovali nové číslo se dvanácti vlky, smečka nečekaně srazila drezéra Hauera na kolena. Aby mu zachránil život, Kludský musel osm z nich železnou tyčí zabít. V Mnichově čistič klecí zase jednu neděli špatně zajistil dvířka a lev se dostal ven. Pár lidí si v nastalé panice polámalo končetiny, což byl pro úřady dostatečný důvod, aby Karla Kludského vykázali nejen z města, ale i ze země. Musel se vrátit zpátky do Čech. 

Stalo se to kolem roku 1906. Náhoda tomu chtěla, že jeho bratr Bohumil právě s menší menažerií jezdil po Čechách. Sešli se v Praze a pokračovali společně. Aby si vydělali na zimu, pořádali každý všední den dvě představení. V sobotu pak nejmíň čtyři a v neděli deset i dvanáct! Sám Karel Kludský v každém představení prováděl tři obtížné drezury. Vyčerpal se, skončil v nemocnici, dostal zápal plic. Vypadalo to hodně vážně.

Travič zvířat 

Bohumil nebyl drezér. Čísla se šelmami z programu vypadla, návštěvnost výrazně klesala. Karel leže v nemocnici osm týdnů. Byl by tam ještě pár týdnů zůstal, ale alarmující zprávy z cirkusu ho donutily utéct. Pohádal se s Bohumilem a od té doby zase jezdili každý na vlastní pěst. 

Jenže smůle ani tak nebyl konec: Karlovi náhle začala hynout zvířata. Nejprve někdo otrávil jejich obrovského a výborně vydrezírovaného lva Daniela. Právě toho, který dokonce jezdil na hřbetě koně. Vrcholné číslo a zlatý hřeb programu! A najednou ho našli v koutě s hlavou na prackách. Nespal. Byl mrtvý.

Pak pošla stará kulhavá slonice Nella, o jejíž operaci tříkilogramového nádoru v noze se kdysi psalo ve všech novinách. Za čtrnáct dní zdechla zebra Róza, miláček Karla Kludského, jediná cvičená zebra ve střední Evropě. A posléze přišlo na řadu pět tibetských medvědů. Diagnóza zněla vždycky stejně: otrava arzenem. Nikdy se ale nevyšetřilo, jak se k němu zvířata dostala. Ani ředitel, ani policie se ničeho nedopátrali… 

Karel Kludský byl zoufalý. V cirkuse má traviče. Ale kdo to může být? Nakonec rozhodl tvrdě. Propustil skoro všechny. Zůstal sám – jen s manželkou, syny Karlem, Jindřichem a Rudolfem a starým drezérem Hauerem. 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

Cesta k úspěchu v branži nikdy nebyla jednoduchá. Cirkusová sláva byla odjakživa vykoupená nepředstavitelnou dřinou, příslovečnou božskou trpělivostí, a především mimořádnou odolností vůči všudypřítomným nezdarům, nehodám i tragédiím. Cirkus musel jet dál. Angažovali nové artisty, nakoupili zvířata. Vše se znovu rozjelo naplno. V této době v manéži pravidelně vystupoval i budoucí nejpopulárnější český zápasník Gustav Frištenský. Pro cirkus Kludský přišlo období prosperity...

V 16. a 17. století žila celá Evropa touhou objevit v jižní Americe bájné Eldorádo (El Dorado), což mělo být město plné zlata. Pátralo po něm mnoho dobyvatelů a cestovatelů, mezi nimi například španělský conquistador a cestovatel Gonzalo Jimenéz de Quesada, bájné zlaté město ale nikdy objeveno nebylo. Odborníci se dnes spíše přiklánění k názoru, že šlo od začátku o omyl – Eldorádo podle nich nebylo město, nýbrž rituál, během kterého byl náčelník při korunovaci posypán zlatým prachem. Podle některých verzí mohlo jít i o označení samotného korunovaného náčelníka.

Legenda o Eldorádu

Marné pátrání po Eldorádu ale na druhou stranu přineslo řadu zajímavých zeměpisných i archeologických objevů. V sedmdesátých letech 20. století bylo například v Kolumbii objeveno Ztracené město neboli Ciudad Perdida, které je jednou z nejvýznamnějších předkolumbovských památek v celé oblasti. Právě tam někde se zřejmě zrodila legenda o Eldorádu.

TIP: Mayská civilizace významně měnila prostředí a klima již před tisíci lety

LiDARem vyzbrojení archeologové si nedávno připsali významný úspěch, když s pomocí této převratné laserové technologie objevili v této oblasti na severu Kolumbie další, doposud neznámé předkolumbovské město. Stejně jako v případě Ciudad Perdida ani toto město prý rozhodně není ze zlata, a to ani v nejmenším. To ale samozřejmě neznamená, že jeho obyvatelé nemohli mít zlaté šperky či další předměty, které archeologové mohou časem objevit. Zda přece jen jde o bájné Eldorádo snad ukáže až další průzkum.

Nešlo pouze o jazyk, změny nastaly i v tom, co bychom mohli nazvat právní kultura. Byl to teprve vrcholný středověk, který českým zemím přinesl pravidelné pořizování písemných dokumentů, jež stvrzovaly nejrůznější majetkové převody: koupě, dary, odkazy. Zhruba od konce 12. století již přestávala stačit pouhá ústní dohoda jako dříve. Jakousi první vlaštovku v tomto směru pak pro české země představuje takzvaná zakládací listina litoměřické kapituly. 

Nenápadný dodatek

Dokument sděluje, že český kníže Spytihněv II. (vládl 1055–1061) založil v Litoměřicích při kostele svatého Štěpána kolegiátní kapitulu a daroval jí příslušné majetky. Kolegiátní kapitula je skupina duchovních, kteří zajišťují v daném chrámu pravidelné bohoslužby. Z darovaných statků měly být naplňovány hmotné potřeby těchto kněží, aniž by měli svůj osobní majetek, po způsobu řeholníků v klášteře. 

Vznik písemnosti se datuje zhruba k roku 1057, tedy do doby, kdy ještě nebylo obvyklé pořizovat právní dokumenty. V tomto případě se také jedná spíše o prostý pamětní zápis bez skutečných právních náležitostí, jaké příslušejí listině v pravém slova smyslu. Na spodní části lícové strany se dále nachází text zapsaný již jinou rukou, který je asi o století mladší. Protože se za tu dobu řada věcí změnila, kapitula pociťovala potřebu znovu písemně zachytit aktuální stav. Najdeme zde nový výčet vsí a různých pozemků, které jí ve 12. století patřily. 

A konečně z druhé strany, na rubu pergamenu, se ukrývá přípis, který vznikl ze všeho nejpozději, až někdy na počátku 13. století. Od veškerého předchozího textu psaného latinsky se tento krátký dodatek liší právě tím, že je pořízený v češtině. Stojí zde (po upravení jazyka do podoby srozumitelnější dnešnímu čtenáři) toto:

„Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu bohu i svatému Štěpánu se dvěma dušníky, Bogučeja a Sedlatu.“ 

Pro spásu duše

V textu figurují tedy dva dárci jménem Pavel a Vlach, kteří kapitule věnovali další majetky. Konkrétně šlo o půdu v Ploskovicích a Dolanech (Dolas je starobylý tvar tohoto místního názvu) na Litoměřicku včetně dvou výše jmenovaných poddaných. Dušník byl člověk příslušející k takzvanému záduší, tedy majetku rozličného charakteru, jejž někdo věnoval kostelu či jiné církevní instituci za účelem zajistit si tímto zbožným skutkem spásu vlastní duše. Bohučej a Sedlata darovanou zádušní půdu obhospodařovali a výnosy z ní pak plynuly svatoštěpánskému chrámu, respektive kněžským členům tamní kolegiátní kapituly. 

TIP: Těžké počátky slovenštiny: Proč ji učenci považovali za pouhé nářečí?

Do této doby se v právních dokumentech roztroušeně objevovala pouze jednotlivá česká slova, a sice v těch případech, kdy chyběl adekvátní latinský termín. Teprve v zakládací listině litoměřické kapituly se však poprvé setkáváme s opravdovou větou rozvitou.

Totožnost ani jedné z oněch tří osob, které do listu vtiskly své písmo, nicméně neznáme, takže autorství toho, co dnes nazýváme první českou větou, zůstává zahaleno tajemstvím. Přestože obsahově není nijak mimořádná či zajímavá, má v českých dějinách své nezpochybnitelné místo.

Pylové alergie rozhodně nejsou nic příjemného. Jak ale ukazuje studie publikovaná v časopise Journal of Health Economics mohou mít alergie a koncentrace pylu dopad i ve zcela nečekaných oblastech.

Vědci například přišli na to, že když je ve velkých městech neobvykle velké množství alergenního pylu, dochází zde ke znatelnému poklesu množství násilných trestných činů. Svůj výzkum založili na analýze denního kolísání množství pylu v celkem 16 velkých amerických městech. Vše nasvědčuje tomu, že i zločinci mohou mít sennou rýmu.

TIP: Překvapivé zjištění: Teplejší a mírnější zimy zvyšují zločinnost

Pozoruhodné bylo zjištění, že vyšší koncetrace pylu tlumí pouze násilnou trestnou činnost a nikoliv hospodářskou kriminalitu. Ta totiž obvykle vyžaduje více plánování dopředu, zatímco násilné činy bývají často impulzivní. Podle autorů studie to není tak, že by pyl nějak měnil chemii mozku násilníků. Spíše jde podle nich o to, že když se lidé cítí celkově špatně a nemohoucně, jiným způsobem podvědomě zvažují možné zisky a ztráty před případným útokem. A potenciální oběti jsou naopak opatrnější.

Nejsou to ani dva roky, co sympatický vesmírný startup Rocket Lab vypustil ze svého malého kosmodromu na Novém Zélandu první satelit na nízkou oběžnou dráhu. A v těchto dnech Rocket Lab oznámil, že hodlá rozšířit své služby na dopravu malých nákladů za oběžnou dráhu Země, až na oběžnou dráhu kolem Měsíce, a dokonce i do prostoru za Měsícem.

Podle Rocket Lab jim to teď umožňuje pokrok v technologiích, jehož dosáhli díky dosavadním letům nosné rakety Elektron na oběžnou dráhu. Významnou roli v tom sehrálo vylepšení jejich 3D tišteného pohonného systému Curie, který dokázal při devátém startu rakety Electron dopravit náklad na oběžnou dráhu ve výšce 1 000 kilometrů.

Platforma Photon pro meziplanetární lety

Zřejmě největším pokrokem Rocket Lab je ale jejich nová 50-kilogramová platforma pro lety do vesmíru, která nese jméno Photon. Má avioniku odolnou vůči kosmickému záření a je navržená tak, že zvládne mise na nízkou oběžnou dráhu i meziplanetární lety. Photon přitom nabízí nejen přepravu nákladu na místo určení, ale také navigaci, komunikaci, zdroj energie a datovou podporu. Do vesmíru by měl Photon vyrazit koncem roku 2020.

TIP: Rocket Lab úspěšně vypustili raketu Electron s nákladem cubesatů

Platforma Photon by se mohla stát součástí mise menšího satelitu nebo sondy, až do hmotnosti 170 kilogramů. Bude prospěšná od samotného startu až po dobu pěti let trvání mise. Může přitom fungovat nejen jako poslední raketový stupeň, který dopraví náklad na požadované místo, ale vlastně jako plnohodnotná sonda. 

Pamětníci si ještě vzpomínají na dobu, kdy byla v ochraně životního prostředí největším strašákem ozonová díra. Dny její slávy jsou ale už nejspíše sečteny, jednak kvůli úspěšně prosazované politice zákazu freonů, a pak také kvůli změnám klimatu, které ozonové díře nepřejí. Vědci amerických agentur NASA a NOAA v těchto dnech oznámili, že ozonová díra je nejmenší od začátku pozorování v roce 1982.

Ozonová díra nad Antarktidou se každým rokem zvětšuje a opět zmenšuje. Letos byla největší začátkem září, kdy její rozloha byla asi 16,4 milionů kilometrů čtverečních. Pak se zase rychle zmenšila na méně než 10 milionů kilometrů čtverečních. Odborníci zároveň varují před přehnaným optimismem. Jsou to sice dobré zprávy a ozonová díra se postupně zmenšuje, její aktuální rekordně malá rozloha je ale způsobená neobvyklým vývojem počasí v horních vrstvách atmosféry nad Antarktidou. 

TIP: Příznivý vývoj? Ozonová díra je nejmenší za posledních 30 let

Vědci na základě dlouhodobých měření odhadují, že se poničená ozonová vrstva v pozemské atmosféře obnovuje rychlostí asi 1 až 3 procent za 10 let. Podle těchto odhadů by měla být ozonová vrstva kompletně obnovená nad severní polokoulí a v rovníkových oblastech ve třicátých letech 21. století, zatímco nad jižní polokouli to bude trvat do padesátých let. Vývoj klimatu s globálním oteplováním by ale mohl tyto odhady ještě pozměnit.

V prosinci 2017 se na internetu začala objevovat videa zachycující létající objekt, která údajně pořídili piloti amerického námořnictva. Záběry byly černobílé, zrnité a obecně nekvalitní – jak už to u „zaručeně autentických“ důkazů o existenci UFO bývá. Zaznívají na nich i hlasy udivených pilotů, kteří se snaží cíl zachytit pomocí přístrojů a vyhodnotit jeho rychlost – což se jim skutečně podaří. Následuje ohromené: „Jak se to může do p***le pohybovat tak rychle?“ Na jiném videu pak pilot upozorňuje kolegu: „Dívej! Udělalo to kotrmelec! A je jich tam celá letka!“

Dal si v tomto případě někdo s falšováním skutečně práci? Podle všeho ne. Na rozdíl od nesčetného množství předešlých materiálů zástupci amerického námořnictva potvrdili, že se nejedná o falzifikáty, nýbrž o autentické záběry z kabin stíhaček. A dodávají, že stále nevědí, co videa zachycují.

Neidentifikovaný patent

Natočené objekty se podle mluvčího Josepha Gradishera řadí do kategorie UAP čili „unidentified aerial phenomena“, v překladu „neidentifikované vzdušné jevy“. Zmíněný termín se armáda rozhodla zavést nově. Obchází tak zkratku UFO neboli „unidentified flying object“, tj. „neidentifikovaný létající objekt“, kterou pokřivila popkultura a konspirační teorie. Vojáci, kteří narazí na nejasný úkaz, si pak totiž hlášení raději nechají pro sebe, než by vysvětlovali nadřízeným, že viděli zelené mužíčky. V jednom ze záznamů je ostatně slyšet i komentář pilota, jenž situaci vyhodnocuje realisticky: „To je sakra dron, kámo!“

UAP tak může zahrnovat cokoliv, co se nachází mimo znalosti pilota a nelze to vysvětlit běžnými úkazy v atmosféře. V praxi může jít nejen o „setkání třetího druhu“, ale také o novou technologii, kterou americké námořnictvo nedokáže rozpoznat – anebo ji vlastní a pouze odmítá „nižším šaržím“ přiznat její existenci. 

Obě možnosti sice konspirační teoretiky přivádějí do varu, nicméně ve světle letošních patentů udělených americké armádě působí zamlčené objevy poněkud reálněji. V červenci totiž přinesl web The Drive zprávu, že si námořnictvo USA nechalo patentovat leteckou technologii, díky níž by se nové vzdušné jednotky přiblížily chování, jaké si obvykle spojujeme s UFO. 

Fyzikální zákony neplatí

Autorem patentu je armádní inženýr Salvatore Cezar Pais a letouny, které na základě jeho objevu vznikly, by měly popírat fyzikální zákony, jak je chápeme – a to ve vzduchu, ve vodě i v kosmu. Zařízení prý totiž stroje obalí tzv. kvantovou bublinou, jež je izoluje od okolního prostředí, a jejich pohyb tudíž nebrzdí odpor vzduchu či vody. 

Podle oficiálně nepotvrzených zpráv zněl koncept úředníkům patentového úřadu natolik fantasticky, že ho zpočátku odmítli. Změnit názor je prý přiměl až dopis vrchního technického důstojníka námořnictva USA s vysvětlením, že ozbrojené síly technologii skutečně vyvinuly a patent nutně potřebují, protože Čína do podobného projektu už nyní „významně investuje“. Úřad tak zapsal vynález pojmenovaný „vozidlo redukující tření hmoty“, doplněný o patent „vysokofrekvenčního generátoru gravitačních vln“ – což naznačuje, jak by technologie mohla pracovat. 

TIP: UFO nad Británií: Co vydaly odtajněné archivy?

Za normálních okolností by se samozřejmě nabízela otázka, kde vzít k pohonu takového zařízení dostatek energie. A odpověď by zněla, že napájet něco podobného zatím není v našich silách. Jenže začátkem roku získal tentýž inženýr patent na supravodiče fungující za pokojové teploty (supravodiče dokážou vést elektrický proud beze ztrát, ale až dosud je bylo nutné chladit na velmi nízké teploty). Tak by teoreticky bylo možné „kvantový letoun“ pohánět. 

Skrytá zpráva?

Proč tedy námořnictvo potvrdilo autentičnost záběrů pouhé dva roky poté, co pronikly na veřejnost, ačkoliv v předchozích případech trvalo odtajnění svazků celé dekády? Setkání pilotů s testovací technologií mohlo být skutečně zcela náhodné (a nikoliv naaranžované, jak tvrdí konspirátoři) a námořnictvo jde nyní s pravdou ven, protože Čína to zanedlouho udělá sama. USA tak možná jen využily elegantní způsob, jak informovat svět o nadcházející revoluci v letectví – a případně trochu zamotat hlavu konkurenci. 

Do říše vědeckotechnických zázraků se lze již dnes vydat s maskovací technologií Quantum Stealth, kterou vyvinula kanadská společnost Hyperstealth. Jde o materiál, který je tenký jako papír, není drahý a jeho použití nevyžaduje žádný zdroj energie.

Vypadá to jako magie, ve skutečnosti ale štít s neviditelností využívá jednoduchý fyzikální princip, takzvaný Snellův zákon. Je to jeden ze základních zákonů, které popisují šíření vlnění, procházející lomem, tedy rozhraním mezi dvěma typy prostředí s různými optickými vlastnostmi, jako je například rozhraní mezi vodou a vzduchem.

TIP: Korýši ze širého oceánu používají k maskování nanotechnologii

Materiál ohýbá světelné paprsky takovým způsobem, že z druhé strany jsou vidět pouze věci, které jsou buď velmi blízko k povrchu štítu anebo naopak vzdálené od štítu. Z osoby, která takový štít drží, jsou zřetelně vidět pouze ruce, což přiznejme působí poněkud děsivým dojmem. Výhodou technologie Quantum Stealth je, že funguje nejen v oblasti viditelného světla, ale v poměrně velkém rozsahu spektra, od střední vlnových délek ultrafialového záření, až po infračervené záření. 

Tým egyptských vědců objevil památky v rozsáhlé archeologické lokalitě na západním břehu Nilu - v thébské nekropoli, která je zařazená na seznamu světového dědictví UNESCO. Hieroglyfy bohatě zdobené a barevné sarkofágy naskládané na sebe zhruba metr pod zemí ve dvou vrstvách. Uvnitř našli mumie kněžích, kněžek a dětí, kteří žili během 22. dynastie, jež vládla přibližně v letech 945 až 715 před naším letopočtem.

Desítky skvěle zachovalých sarkofágů

„Jedná se o první velký nález sarkofágů s lidskými pozůstatky od konce 19. století,“ citovala egyptského ministra pro památky Chálida Ananího agentura Reuters.

Dřevo sarkofágů staří egyptští umělci pomalovali jasnou žlutou barvou, která je pokrytá písmem a výjevy egyptských bohů, zvířat a rostlin v zelené, červené a žluté barvě. I přesto že jsou sarkofágy v dobrém stavu, projdou ještě rukama restauratérů. Následně budou vystaveny v novém muzeu zasvěcenému egyptských památkám, které tamní úřady plánují otevřít příští rok poblíž pyramid v Gíze.

TIP: Jak se dělá mumie: Pohřební rituál, který měl vést k nesmrtelnosti

Egypt se v posledních letech snaží o nových nálezech důkladně informovat, a nalákat tak více návštěvníků; turistický sektor tvrdě zasáhlo povstání a politické nepokoje takzvaného arabského jara v roce 2011. Podle Ananího konflikt snížil i počet nálezů významných archeologických památek, jakým jsou i dnes prezentované sarkofágy.

Pokud chceme založit kolonie na mimozemských světech – například na Měsíci nebo Marsu, je téměř nezbytné, aby byly pokud možno co nejvíce soběstačné. Takové základny budou potřebovat ochranu proti vnějšímu prostředí, vodu a v neposlední řadě také potraviny. Ideální by tak bylo, kdyby si budoucí kolonisté vypěstovali základní potraviny přímo na místě.

Wieger Wamelink z nizozemské Wageningen University a jeho tým se rozhodli ověřit, jak reálné takové představy jsou. Nejprve si vytvořili co nejvíce věrohodné simulované půdy Měsíce a Marsu. Pak v nich zkusili pěstovat celkem 10 vybraných plodin: řeřichu setou, rukolu, rajče, ředkev, žito, merlík čilský známý jako quinoa, špenát, pažitku, hrášek a česnek.

První sklizeň plodů v půdě Marsu

Experiment dopadl z velké části úspěšně. Výsledky by nepotěšily asi jen Pepka námořníka, protože jedinou plodinou, která v simulovaných půdách nedokázala vytvořit jedlé části, byl špenát. Vyklíčit a růst ale dokázalo všech 10 druhů plodin. Podobné experimenty se simulovanými půdami cizích světů se uskutečnily i dříve, Wamelink a spol. jsou ale přesvědčeni, že jsou první, kdo v takovém experimentu sklízel plody.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Pro vědce prý bylo velmi vzrušující, když viděli dozrávat první rajčata v simulované půdě Marsu. Byl to sice jen úvodní experiment, ale ukázal, jaké by mohlo být zemědělství v prvních koloniích na Měsíci a na Marsu. Je to další krok na cestě k udržitelným mimozemským zemědělským ekosystémům.