Podle nového výzkumu amerických odborníků některé zdroje světla, které dnes hojně používáme, přinášejí zdravotní rizika. Vědci zkoumali mušky octomilky, které denně vystavovali po 12 hodin účinkům modrého světla LED diod. Takové záření přitom odpovídá svitu obrazovek elektronických zařízení, jako jsou notebooky, chytré telefony nebo tablety. Chování mušek pak porovnávali s octomilkami, které byly vystavovány běžnému osvětlení.

TIP: Nizozemské město zavádí červené osvětlení, které je vhodné pro netopýry

Výsledky výzkumu ukázaly, že dlouhodobé vystavení modrému LED osvětlení u octomilek urychluje stárnutí. Octomilky měly poškozené buňky sítnice a také mozkové buňky. Modré osvětlení přitom poškodilo mozek i mutantním octomilkám, které vůbec neměly oči.

Pokud jde o lidi, náš život je o tolik delší, než život octomilek, že zatím nevíme, jak celoživotní osvícení modrými LED diodami může zasáhnout lidské zdraví. Vědci a lékaři to ale nepochybně budou sledovat.

V raném středověku měli zlatníci své dílny v hlavních sídlech Velkomoravské říše, po jejím zániku se centrum řemesla přesunulo do Čech. Jeho velký rozmach nastal za vlády Karla IV. Zlatníci v Praze ale zorganizovali cech již roku 1324 a jejich počet ve městě stoupal. Mezi lety 1436 a 1526 jich zde žilo přes sedmdesát a za prvních Habsburků (v letech 1526–1620) dokonce přes 300. Uvážíme-li, kolik lidí si mohlo dovolit nosit vzácné šperky, je to opravdu hodně. Vedle Prahy bychom zlatníky našli v Kutné Hoře, Brně, Olomouci, Jihlavě, Plzni nebo Opavě. Pro malý počet se ale zpravidla spolčovali v cechu s malíři, konváři a dalšími kovozpracujícími nebo uměleckými řemeslníky. V jiných městech býval zlatník jediný nebo vůbec žádný, podle bohatství vrchnosti a měšťanstva.

Zlaté časy 

Zlatnictví výjimečně vzkvétalo za vlády Rudolfa II. (1576–1611), který přenesl císařský dvůr z Vídně do Prahy. Umělecké mistry z celé Evropy přitahoval jako magnet. Nejvíce zlatníků přicházelo z Německa a počtem převýšili i tuzemské řemeslníky v oboru. Našli bychom mezi nimi ale také Italy, Francouze, Nizozemce či Poláky. Někteří přišli sami, jiné císař sám pozval, jako Jana Vermeyena z Antverp. Známý zlatník a medailér Paulus van Vianen, původem z Utrechtu, zhotovil pro Rudolfa II. množství medailí, plaket a stolního nádobí nejčastěji s reliéfními scénami z bible nebo antické mytologie. Z dalších dvorních zlatníků proslul Zacharias Glockner, Erasmus Hornick, Georg Lencker či medailéři Antonio a jeho syn Alessandro Abondiové. 

Přímo pro císařský dvůr pracovalo asi padesát mistrů tohoto řemesla. Ti, kteří přišli na panovníkovo pozvání, dostali dekret, že mohou s vlastními tovaryši a učni u dvora pracovat. Pokud by se ale dvůr přestěhoval, museli by i oni Prahu opustit, aby neubírali práci místnímu zlatnickému cechu. Přesně to se stalo po nástupu Matyáše II. na český trůn, kdy se sídelním městem císaře stala opět Vídeň. Pro zlatnictví u nás nastal soumrak. Nejlepší mistři z Prahy odešli. Ti, kteří zůstali, zaměřili svou výrobu spíše na jednodušší zboží pro šlechtu a bohaté měšťany. Ale nepředbíhejme a vraťme se do umělecky rozkvetlé rudolfinské Prahy.

Třpytivé umění

Zlatníci byli do velké míry umělci, nestačilo pouze kov zpracovat do podoby žádaného šperku či nádoby, na zboží bylo vždy ceněno jeho umělecké ztvárnění. Vedle základních kovů – zlata a stříbra – používali také bronz, cín a měď. Zlato neutvářeli čisté, ale tavili je a slévali do směsi s jinými kovy. Odedávna pracovali i s drahokamy, které leštili, vyrývali do nich různé znaky a ornamenty a zasazovali je do klenotů. Z drahokamů se velké obliby dočkaly především smaragdy, rubíny, ametysty, polodrahokamy (acháty a chalcedony), perly, jantary, topasy nebo beryly.

Před započetím práce zlatník promyslel, jakou by měl mít šperk podobu, následně si nakreslil návrh, detail ornamentu či kompozici. Kresby předloh šperků se pomocí dřevorytu a tisku šířily a umělci si tak snadno mohli osvojit vzory tuzemských i zahraničních umělců. Mezi nejběžnější zlatnické výrobky patřily monstrance, koflíky, číše, pečetě, prsteny, náramky, pásy, oblíbené bývaly řetězy a řetízky, honosné spony a knoflíky. Zlatem a stříbrem se zdobila také zbroj, koňská sedla a nábytek, především stoly. Mnoho zlatníků vyrábělo hodiny.

Kdopak to šidí?

Přestože měli zlatníci jasně daná pravidla, vidina snadného přivýdělku prostřednictvím nekalých obchodů a šizení zákazníků nebyla nijak výjimečná a přivedla nejednoho před soud. Například mistr Václav z pražského Nového Města byl hnán k soudu za to, že přijal 12 tolarů od zákazníka, za což měl vyrobit 12 lžic, zboží však nedodal. V roce 1606 se před soudem objevil dokonce samotný staroměstský cechmistr Jan Prunar, který přijal od svijanského úředníka prsten s drahokamem k opravě, zákazník se však opravy nedočkal ani po pěti letech. Dvorský zlatník Mates Rormeyster byl zase stíhán, protože při opravě zlaté zápony vyňal vsazené drahokamy a nahradil je obyčejným sklem.

TIP: Melancholik nebo šílenec? Rozporuplný císař Rudolf II.

Nejeden zlatník byl usvědčen, že namísto zlatého zboží prodával jen pozlacené mosazné a měděné. Neobvyklé nebyly ani případy, kdy zlatníci nahradili cenný kov falešným nebo méně kvalitním. Staroměstský zlatník Mikuláš Smolík byl usvědčen, že v krámě, který měl u své dílny, prodával lžíce z falešného stříbra. Podobně se prohřešil malostranský zlatník Hanuš Hannusperger, který dostal 50 uherských dukátů, aby z nich udělal řetěz, uherské zlato si nechal a namísto něj použil na řetěz méně kvalitní „korunové zlato“. 

Pozoruhodné a stále velice záhadné rychlé rádiové záblesky (Fast Radio Burst, FRB) jsme objevili teprve před pár lety. Jde o velmi krátké a zároveň intenzivní rádiové pulzy, které na nás najednou „bliknou“ z vesmíru. První známý rádiový záblesk odhalil Duncan Lorimer z West Virginia University. Při analýze dat z australského radioteleskopu Parkes za rok 2007 detekoval signál z prostoru Malého Magellanova oblaku: Trval pouhých pět milisekund a dorazil k nám zřejmě ze vzdálenosti milionů světelných let. 

Deset tisíc denně

Tento první objevený rychlý rádiový signál vstoupil do dějin jako tzv. Lorimerův záblesk (Lorimer Burst). Detailní analýza dat z radioteleskopu Parkes ukázala, že z místa jeho původu po dalších 90 hodin žádný další záblesk nepřišel. Astrofyzici dospěli k závěru, že se jednalo o ojedinělou, zato dost intenzivní událost. Časem se ukázalo, že nejde o izolovaný jev a že podobných záblesků je vesmír nejspíš plný.

Doposud přesně nevíme, odkud vlastně FRB pocházejí. Vznikají v hlubokém kosmu? Nebo představují „domácí záležitost“ Mléčné dráhy? V roce 2012 se po analýze záblesku FRB 121102 z prostoru souhvězdí Vozky řada odborníků přiklonila k názoru, že takové signály přilétají z míst mimo naši Galaxii. Victoria Kaspi z McGill University v té době také potvrdila původní odhady počtu rychlých rádiových záblesků: Na celé obloze by se jich každý den mělo odehrát asi deset tisíc. Přesto jsme o nich do roku 2007 nevěděli.

V přímém přenosu

První objevené rychlé rádiové záblesky vzešly z analýz velkého množství dat zachycených radioteleskopy. Aby však vědci mohli zkoumat podstatu záhadného signálu, potřebovali jej pozorovat v reálném čase. Něco takového ovšem nebylo vůbec snadné. 

Povedlo se to až v roce 2015: Emily Petroffová ze Swinburne University of Technology v Melbourne a její kolegové vyvinuli technologii, s jejíž pomocí bylo možné zachytit signál bezprostředně po jeho vzniku. „Trik“ fungoval a radioteleskop Parkes umožnil poprvé pozorovat rychlý rádiový záblesk – konkrétně FRB 140514 – doslova v přímém přenosu. Badatelé odhadli, že přiletěl ze vzdálenosti až 5,5 miliardy světelných let.

Jakmile vědci signál zachytili, ohlásili jeho souřadnice dalším pozemním teleskopům i vesmírným observatořím, aby místo jeho původu prozkoumaly na různých vlnových délkách. Přestože však odborníci přistihli záblesk přímo při činu, následné prohledávání oblohy záhadu FRB neobjasnilo. Nepodařilo se najít žádnou věrohodnou stopu, která by nám napověděla, jak tyto signály ve skutečnosti vznikají. Kosmická observatoř Swift sice objevila dva zdroje rentgenového záření, v nichž Nordical Optical Telescope (NOT) na ostrově La Palma rozeznal dva kvazary čili aktivní galaktická jádra; ty ovšem nejspíš neměly s rychlým rádiovým zábleskem vůbec nic společného. 

Opakovaná záhada

Donedávna to vypadalo, že z jednoho místa na obloze dorazí vždy jen jeden rádiový signál. Potvrzovalo by to představu, že FRB vznikají při nějaké katastrofické události. Jenže Jason Hessels z Universiteit van Amsterdam a jeho kolegové tvrdí, že zachytili hned deset nových rychlých rádiových záblesků a že všechny pocházejí z jediného místa – shodou okolností z téhož, odkud v roce 2012 přiletěl jiný signál. Pro Hesselsův tým šlo o skvělý objev, ale věda o rychlých rádiových záblescích se potýkala s velkou záhadou.

Dotyčný dřívější záblesk s označením FRB 121102 zachytil v roce 2012 portorický radioteleskop Arecibo. Vědci pak detailně sledovali oblast jeho původu, nic zajímavého však nenašli. Dramatický zvrat nastal loni, když Hesselsův tým detekoval v období od května do června celkem deset rádiových záblesků ze stejného místa. Podle Hesselse zmíněný objev fakticky vyvrací názor, že FRB vznikají při katastrofických srážkách či explozích. Mohlo by se údajně jednat o nějaký rotující zdroj záření, který občas naším směrem vyšle intenzivní rádiový signál – podobně jako pulzary. Pokud ovšem rychlé rádiové záblesky skutečně přilétají ze vzdálenosti miliard světelných let, muselo by jít o pulzar „nadopovaný hodně silnými steroidy“.

Pátrání po původu

Při jednom záblesku se během pár milisekund vyzáří energie, na níž by naše Slunce muselo pracovat celý den. Mezi prvními možnostmi původu záhadných signálů proto figurovaly exploze hvězd, jenže ty nejspíš musíme vyloučit. V takovém případě by totiž ze stejného místa přicházely i záblesky na jiných vlnových délkách. Malou nápovědu poskytuje odborníkům charakter polarizace rádiového záření záblesku, z něhož lze odvodit, že vznikl v blízkosti silného magnetického pole.

Vědci se domnívají, že k vyzáření FRB dochází z oblasti o velikosti maximálně několika stovek kilometrů, což je na vesmírné poměry opravdu málo. Jestli však záblesky přicházejí ze vzdálenosti milionů a miliard světelných let, musejí být nesmírně jasné. Ve hře je několik hypotéz o jejich vzniku, zatím ovšem žádná nepřevládla.

Blitzary a bílé díry

Jednu z možností představují srážky, ne však ledajaké. Zdrojem rychlých rádiových záblesků by mohly být děsivé kolize velice hustých objektů, jako jsou neutronové hvězdy nebo černé díry. Další variantu představují tzv. blitzary: Měly by vznikat jako pulzary s nadkritickou hmotností, jejichž zhroucení do černé díry brání jen nesmírně rychlá rotace. Jakmile by silné magnetické pole takového objektu jeho rotaci postupně zbrzdilo, mohl by se blitzar zhroutit do černé díry. Událost by doprovázel pouze rádiový výkřik, nikoliv gama- či rentgenový záblesk, protože magnetické pole blitzaru by do té doby „vyluxovalo“ hmotu v okolí. Potíž tkví v tom, že jsme blitzary zatím neobjevili, takže zůstávají v rovině hypotéz. 

Někteří vědci se ovšem domnívají, že by za rychlými rádiovými záblesky mohly být ještě exotičtější objekty. Podle teorií o kvantové gravitaci by se za jistých okolností mohla černá díra překlopit do podoby bílé díry, tedy objektu, který funguje jako černá díra naruby a vyvrhuje hmotu ven do okolního vesmíru. Vlnové délky, na nichž pozorujeme FRB, jsou shodou okolností blízké hodnotám, jež bychom u bílých děr očekávali. 

Nečekané násobky

K určování vzdálenosti zdroje rádiových záblesků používají vědci tzv. míru rozptylu (anglicky „dispersion measure“). Každý FRB pokrývá široký rozsah rádiových frekvencí – jako kdyby v rádiu hráli v celém FM pásmu stejnou písničku. Zároveň víme, že elektrony ve vesmírném prostoru záření rádiového záblesku rozptylují a zpomalují. Záření o vyšších frekvencích letí kosmem o něco rychleji než záření na nižších frekvencích. Čím větší je rozdíl v čase příletu záření rádiového záblesku na vyšších a nižších frekvencích – čili čím větší je míra jeho rozptylu –, tím větší by měla být vzdálenost, z níž záblesk dorazil.

Michael Hippke z Institutu analýzy dat v německém Neukirchen-Vluynu a jeho kolegové v roce 2015 zjistili, že míry rozptylu všech deseti známých rychlých rádiových záblesků odpovídají celočíselným násobkům čísla 187,5. Jedno z možných vysvětlení zní, že pokud rádiové záblesky přilétají z velké dálky, jsou v hlubokém vesmíru – miliardy světelných let od nás – velmi pravidelně rozmístěny jejich zdroje, přestože zatím nevíme, jaké. 

Hippke a jeho kolegové však považují za pravděpodobnější, že FRB pocházejí ze skupiny objektů v Mléčné dráze, které z nějakého důvodu vyzáří rádiové vlny na kratších frekvencích se zpožděním po záření na vyšších frekvencích – a toto zpoždění odpovídá násobkům čísla 187,5. Takové uspořádání objektů může vzniknout náhodně, s pravděpodobností asi 1 : 5 000, což tedy není úplně nemožné. Pokud se ovšem nejednalo o náhodu, jsme s rozumným vysvětlením podobného jevu zatím v koncích.

Extrémní pulzary versus extrémní omyl

Je možné, že existuje nějaký přirozený, avšak dosud neznámý proces, který vytvoří rádiové záblesky v pozorovaném uspořádání. Například pulzary vysílají rádiové vlny, jež ovšem nejsou tak intenzivní a tak uspořádané jako FRB. Třeba se v kosmu vyskytují nějaké vzácné a hodně speciální pulzary, kupříkladu z extrémně husté hmoty, jejichž chování by mohlo být podobně matematicky zvláštní. Také je možné – a v minulosti už k tomu došlo –, že rychlé rádiové záblesky nepocházejí z vesmíru, nýbrž že je vytvořila pozemská technologie. Nejsme neomylní a v mohutné záplavě nových přístrojů mohou figurovat takové, které nečekaně vyvolají iluzi podivných záblesků z kosmu. 

TIP: Největší exploze ve vesmíru jsou poháněny magnetary

Nedávno se například zjistilo, že původcem podobně záhadných signálů (jimž se přezdívalo perytony, podle jelenů s křídly z knihy Jorgeho Luise Borgese) je ve skutečnosti mikrovlnná trouba na observatoři. Perytony vytvářeli hladoví zaměstnanci radioteleskopu Parkes, když nedočkavě otevírali mikrovlnku ještě za chodu. Pokud jde ovšem o rychlé rádiové záblesky, většina odborníků se dnes kloní k názoru, že opravdu pocházejí z vesmíru.

Signály jiných civilizací?

Vzhledem ke zvláštní povaze FRB asi nepřekvapí, že zaznělo i podezření o jejich umělém mimozemském původu. Zmíněný názor však zůstává jen okrajový – používání rádiových záblesků k vesmírné komunikaci je totiž ve skutečnosti velice nepraktické. Podle Maury McLaughlinové z West Virginia University, která se podílela na objevu historicky prvního rychlého rádiového záblesku, je k vyslání signálu na mnoha frekvencích zároveň nutné použít skutečně hodně energie. Pokud FRB přicházejí z hlubin vesmíru daleko za hranicemi Mléčné dráhy, musela by je odpálit nepředstavitelně velká energie. A i kdyby pocházely z naší Galaxie, stále ještě by spotřebovaly množství energie, které by si mohla dovolit jedině technologicky velice rozvinutá civilizace, schopná monumentálního hvězdného inženýrství.

Jednu z mála možností, jak mužstvo při útoku chránit, představovala dělostřelecká baráž. Neutuchající kanonáda však zároveň měla zhoubný dopad na psychické zdraví. Tradovalo se, že život v zákopu se skládal z 90 % z rutiny a 10 % z hrůzy – a dělostřelba měla na oné desetině lví podíl. Starší vojáci snášeli palbu lépe než chlapci a snažili se jim dodávat odvahu. Jim Wooley ze západoyorkshirského pluku vzpomínal na čtyřhodinové bombardování, kdy zákopy zaplnil dým z explozí: „Byl s námi nový mladík, který začal vzlykat. Jeden z kamarádů, jenž měl malého syna, se k němu přisunul a objal ho. Po chvíli se nováček uklidnil.“ 

Plyn a dělostřelba 

Podobný děs jako artilerie způsobovaly plynové útoky a někdy pouhá zmínka o jejich hrozbě vyvolávala paniku. Následky takových přepadů dokázaly muže v zákopech ochromit, i když je otravná látka nezasáhla. Britský dělostřelec Palmer si zapsal do deníku: „Tváře ležících mužů zabitých plynem změnily barvu a byl na ně hrůzný pohled. Obličeje i ruce zmodraly a zezelenaly. Mnozí leželi s nohama přitaženýma k tělu a křečovitě si svírali hrdlo.“

Primitivní ochranné prostředky zdaleka neznamenaly jistotu přežití, navíc ne každý jejich použití zvládl. Arthur Barraclough uvedl, že Britové si do úst strkali trubičku a dýchali přes kus látky: „Tu trubičku jsme měli zastrčenou až v krku, aby se plyn nedostal do plic. Pamatuju si na jeden plynový útok, při němž někteří zkrátka nevydrželi a vyndali si ji. Všichni zemřeli.“  Zabíjení neustávalo ani v obdobích relativního klidu mimo hlavní ofenzivy. Dělostřelecká a minometná palba, kulomety, snajpři a zákopové šarvátky seznam obětí každým dnem prodlužovali. Pro některé vojáky trvalo zabíjení už příliš dlouho a začali ho odmítat.

Stále častěji se objevovaly prvky vzpoury a ignorace rozkazů. Každá armáda si v letech 1914–1918 prošla krizí, kdy pěšáci zkrátka řekli „dost“. Pro Francouze se onou poslední kapkou stala jatka u Verdunu, výmluvně charakterizovaná dvěma deníkovými zápisky maršála Philippa Pétaina. Na začátku bitvy si zaznamenal: „Srdce mi buší radostí při pohledu na naše muže, jak se vrhají do výhně.“ A v jejím závěru odevzdaně konstatoval: „Na vracející se vojáky byl skličující pohled. Výrazy v tvářích ztuhly vidinou hrůz, držení těla prozrazovalo odevzdanost osudu. Když jsem je oslovil, nebyli ani schopni odpovědět.“ 

Krize morálky 

Deziluze se po Verdunu šířila na obou stranách fronty. Poručík německé armády Ernst Jünger si zapsal: „Co znamenal lidský život v této krajině, kde byl vzduch prosycen zápachem rozkládajících se těl? Smrt číhala na každého, v každém kráteru – nemilosrdná a vnucující nemilosrdnost těm, co přežili. Úcta a rytířskost se poroučely. (…) S hrůzou zjistíte, že vaše tělesné i duševní bytí pozbylo na významu. Vždyť ten kousek kovu, který vás rozdrtí, už možná letí vzduchem.“ Poté, co se v katastrofu přeměnila i Nivellova ofenziva (duben–květen 1917), jež měla válku rázně ukončit, objevily se v armádě země galského kohouta regulérní vzpoury.

Kapitán Besagnon si zapsal: „Nemluví se o ničem jiném. Stává se, že vojáci jsou v předních liniích o 3–4 dny déle, protože další je odmítají nahradit.“ Nedošlo k násilnostem vůči důstojníkům ani zhroucení fronty – muži už jen nebyli ochotni obětovat životy v marných útocích. Situaci vyřešilo až nahrazení Nivella Pétainem, který se měl se vzpourami vypořádat tvrdou disciplínou a exemplárními popravami, ale i jistými ústupky vůči požadavkům vojáků. Britové si podobnou krizí prošli po bitvě u Cambrai (listopad–prosinec 1917), v níž Dohoda sice díky tankům zvítězila, avšak pro muže na frontě úspěch představoval jen kapku v moři utrpení.

Za těchto podmínek vojákům nezbývalo než se upnout k posledním radostem, které jim ještě zbývaly. Většině otupělých mužů záleželo už jen na dvou věcech: jídle a poště. Ačkoliv zásobování a doručování dopisů zdaleka ne vždy fungovalo bezvadně, kupříkladu britská armádní pošta se vyznačovala až neuvěřitelnou výkonností – dopisu to z fronty domů či zpět trvalo v průměru dva dny. Dopisy z domova přinášely do zákopů vzácné okamžiky lidskosti a vzpomínek na mírový život. Vojáci se o své rodiny doslova dělili, neboť si dopisy vzájemně četli nahlas. 

Kručení v břiše 

Snad ještě blahodárnější dopad na morálku měly balíčky. Jak vzpomínal anglický ženista Arthur Halestrap, nedostatkové laskominy rozjasnily i nejhorší den: „Těšili jsme se na výborné koláčky. Nejvíc potravin se ale na frontu posílalo v odolných plechovkách – třeba káva, kondenzované mléko nebo maso… Vše bylo velmi oblíbené a rádi jsme se dělili, což zlepšovalo náladu i vojákům, kteří neměli příbuzné a balíčky jim nechodily.“ Ve francouzských zákopech se obzvlášť netrpělivě čekalo na pochutiny ze statků – od klobásek a šunky přes paštiky po confit neboli pečená drůbeží stehna obalená tukem.

Předmětem směny se stávalo teplé oblečení, přičemž obzvláštní oblibě se těšily ručně pletené rukavice, ponožky nebo šály. Obsah balíčků tvořil vítané přilepšení k „dietní“ vojenské stravě. Kupříkladu francouzští pěšáci fasovali 700 g chleba, 600 g čerstvého masa, 300 g konzervovaného masa, půl deci vína a litr piva nebo jablečného vína, zatímco Britové 680 g čerstvého nebo 453 g soleného masa, 453 g sucharů, 113 g slaniny, 85 g sýra, dále čaj, džem, cukr a trochu zeleniny.

Oproti vínu u Francouzů dostávali denně 60 ml rumu. Skutečné dávky byly ovšem oproti papírovým chudší a mužstvo trpělo hlady. Nechvalně proslulé suchary vypadaly jako beton a moc jim nechybělo ani k jeho tvrdosti. V chladném počasí s nimi vojáci topili a prohlašovali, že po připojení k násadě by se z nich stala vražedná zbraň. Vilémovská pěchota na tom bývala ještě hůř – denní dávka 350 g masa z roku 1914 se postupně ztenčila na 200 g a v polovině roku 1916 zásobovači zavedli jeden bezmasý den týdně. Co se týče alkoholu, mohli velitelé německých rot nařídit vydání denní dávky 0,5 l piva, polovičního množství vína nebo 125 ml brandy či rumu. 

Do konce života 

Přes přetrvávající mizérii se v posledním válečném roce přece jen začalo blýskat na lepší časy – minimálně co do šance pěšáků přežít útoky proti zákopům protivníka. Ve větší míře se totiž projevily postupně zaváděné inovace v taktice i technologiích.

Artilerie se díky pozorovacím letounům účinněji koordinovala s pěchotou, která byla častěji vyzbrojena lehkými kulomety, granáty či minomety. Namísto masových frontálních ztečí se také rozšířily cílenější akce menších oddílů. Do bojů se tak přece jen zčásti vrátil pohyb a vojáci v zákopech trávili méně času. Přesto si ti, co masakr Velké války přežili, obvykle vzpomínky na bláto, dělostřelbu, plyn, krysy i nemoci nesli v sobě po zbytek života…

Pro spojení s přístroji na oběžné dráze i na povrchu Marsu se využívají rádiové vlny, které se šíří rychlostí světla. Doba letu signálu mezi rudou a modrou planetou tudíž odpovídá podílu jejich aktuální vzdálenosti a rychlosti světla. Vzdálenost obou těles se ovšem výrazně mění. Nachází-li se Mars vzhledem k Zemi na opačné straně než Slunce, tedy v tzv. opozici, je k nám nejblíž. Vzhledem k velké výstřednosti jeho trajektorie může jít i o pouhých 54,6 milionu kilometrů, a pak letí rádiový signál k Zemi tři minuty. 

TIP: Pokrytí na Měsíci: Německý startup pošle na Měsíc stanici pro mobilní telefony

Naproti tomu nejdál se rudá planeta pohybuje v době tzv. konjunkce, tedy je-li na pozemské obloze „za Sluncem“. Potom může vzájemná vzdálenost činit až 401 milionu kilometrů a signálu trvá cesta 22 minut. Obousměrná komunikace tak nabírá zpoždění 44 minut, což je například pro spojení astronautů s řídicím střediskem kvůli řešení akutního problému nepředstavitelné. 

Ačkoliv se o hedvábné stezce hovoří v jednotném čísle, zdaleka nešlo o jedinou souvislou „dálnici“, nýbrž o celý systém cest vedoucích od západu k východu napříč Asií. Trasy, měřící celkově kolem 9 000 km, se v průběhu času proměňovaly následkem klimatických či politických událostí. Přesto lze mezi nimi vysledovat jednu hlavní, po níž putovalo nejvíc zboží. 

Karavany kráčely v dobře vyšlapaných koridorech a čítaly stovky, ale někdy i tisíce zvířat a lidí. Po stezce proudily nejrůznější komodity: Kromě hedvábí, o něž panoval největší zájem, se jednalo o drahé kamení, koření, látky, zvířata, sklo i otroky. Východ nejvíc žádal slovanské otrokyně z Ruska a pobřeží Jadranu. I proto se dnes v mnoha jazycích výraz pro otroka odvozuje od latinského pojmenování pro Slovana, „sclavus“, které stezka pomohla rozšířit do germánských a románských jazykových oblastí. 

Trasa však neměla jen obchodní význam, ale také informační. Tvořila jakýsi most mezi Asií a Evropou, po němž se kromě cenného zboží šířilo rovněž náboženství, vědomosti či technologie – například za umění výroby papíru vděčíme právě Číně.

Píše se první kapitola

Hedvábná stezka původně nevznikla za obchodním účelem. Číňané věřili, že jejich země leží uprostřed světa obklopena ze čtyř stran nepřáteli, a „říše středu“ tak neustále čelí ohrožení. Nešlo o žádnou kosmologickou fantazii, nýbrž o obraz tvrdé reality. Na Čínu trvale útočily barbarské, zejména turkicko-mongolské kmeny. Císař Wu-ti z dynastie Chan proto roku 138 nebo 133 př. n. l. vyslal velitele palácové stráže Čang Čchiena, aby navázal spojenectví s národem Jüe-č’, sídlícím západně od Číny. 

Čang výzvu přijal a vydal se do neznámých krajin. Netušil ovšem, že strastiplná pouť potrvá několik let. Při cestě za spojenci, kteří měli Čínu ochránit mimo jiné před Huny, padl na několik let právě do jejich zajetí, ale nakonec uprchl. Když se pak dostal do cíle, Jüe-č’ové společné tažení proti Hunům odmítli. Ačkoliv se Čang vrátil s nepořízenou, pokud jde o spojenectví, přinesl císaři alespoň velice užitečné informace o zemích, jimiž procházel. Navíc přivedl ceněné koně z Ferganské kotliny, odolnější než domácí plemena. S jejich pomocí vybudovali Číňané kvalitní lehké jezdectvo a později s ním Huny porazili. Díky tomu ovládli a zabezpečili Tarimskou pánev, navázali trvalé diplomatické styky se Střední Asií a zahájili výměnu zboží. Tak započala historie slavné hedvábné stezky.

Všichni touží po hedvábí

Obchodníci ze západu okamžitě začali prahnout po „plátěné mlze“, jak hedvábí nazývali. Čína naopak ukájela touhu po dobrých koních, kterých se imperiální armádě nikdy nedostávalo. Těsně před přelomem letopočtu doputovaly hedvábné látky přes Kušánskou říši ve Střední Asii a Parthskou říši na Blízkém východě až do Říma. 

TIP: Dějiny tkané látkami: Odkud se vzala vlna, bavlna, kašmír a další materiály?

Římané prý hedvábí poprvé spatřili v bitvě s Parthy u Karrh v roce 53 př. n. l., a jednalo se o osudové setkání. Ačkoliv Parthové čelili čtyřnásobné přesile, dokonale morálku nepřítele podlomili: Před střetem údajně na bojišti pomocí bubnů vyluzovali hluboký dunivý zvuk, jenž připomínal vrčení ohromného zvířete, zatímco obrnění jezdci se zahalili do kožešin. Těsně před útokem je pak odhodili, a černá masa nepřátel se tak v okamžiku proměnila v zářící linii kovu a barev. Nejvýraznější prý byly honosné hedvábné praporce vlající ve větru, které už tak nervózním vojákům vyrazily dech. Následující úder těžce obrněné kavalerie římské linie neustály a následovala jedna z nejpotupnějších porážek v historii impéria. Jakkoliv bylo ponížení hořké, zájem o zázračnou látku v Římě rychle rostl a záliba v něm se záhy přelila i do zbytku říše. 

Lepší obchod než válka

Vzácný materiál samozřejmě nebyl pro každého a vyvažoval se zlatem. Hedvábí se brzy stalo synonymem pro luxus a patřilo k povinné výbavě všech evropských boháčů, kteří se nechtěli ztrapnit před sobě rovnými. Rostoucí poptávka generovala úžasné zisky a zainteresovaným osobám rychle došlo, že obchod a z něj plynoucí poplatky a cla znamenají požehnání pro státní kasu. Ve 2. století se tak čtyři velké říše – Římská, Kušánská, Parthská a Čína – společně dohodly, vytvořily diplomatická zastoupení a podílely se na zabezpečení obchodní trasy.

Přes veškerou snahu vládců však zůstala cesta karavan velmi riskantní. Nejenže nebylo možné celou stezku efektivně hlídat a vždy se našla místa, kde se lapkům a loupežníkům dařilo. Obchodníci také museli čelit pouštnímu podnebí, na něž často nebyli zvyklí. Vznikaly proto tzv. karavanseráje, orientální hostince v oázách a ve městech, které poskytovaly místo k odpočinku pro lidi i zvířata a také bezpečí před kriminálníky.

Celou hedvábnou stezku zdolal jen málokdo. Zboží se směňovalo a prodávalo štafetovým obchodem se sousedními zeměmi. Palmýra, jako jedno z nejdůležitějších měst Blízkého východu, sloužila coby dopravní uzel. Nejprve se tam sbíhaly obchodní cesty ze středomořských přístavů. Dál karavany putovaly přes Bagdád do perské Ekbatany, což je dnešní Hamadán, a do Reje, současného předměstí Teheránu. Odtud stezka vedla až do slavného Mervu v Turkmenistánu.

Rozhodně však nešlo o jednosměrnou záležitost. Zatímco z Číny do Evropy putovalo hedvábí, porcelán a papír, v opačném směru proudily mimo jiné koberce, závěsy či gobelíny. Číňané sice dokázali „utkat mlhu“, ale techniku zpracování vlny, lnu a výrobu koberců neovládali. Proto na ně tyto kusy dělaly obrovský dojem.

Rozkvět a masakry

K rozkvětu hedvábné stezky paradoxně přispěl jeden z nejkrvavějších masakrů v dějinách lidstva. Ve 13. století se mongolské kmeny pod vedením Čingischána sjednotily a vyrazily na dobyvačné tažení ve víře, že existuje-li pouze jeden vládce nebes, měl by i na zemi vládnout jediný vůdce. Proto se Velký chán rozhodl všechny nepoddajné konkurenty zlikvidovat ničivou silou. Mongolské kmeny zmasakrovaly miliony lidí, vylidnily celé oblasti a na víc než sto let obsadily téměř celou Asii, včetně Číny.

Když potom vraždění ustalo, říše se stabilizovala, a aby se nerozpadla, musela zavést systém efektivní komunikace i obchodu. Téměř celá stezka se dostala pod mongolskou nadvládu a nová říše ji bezezbytku využila. Tzv. mongolský mír zajistil poutníkům do té doby nevídaný stupeň ochrany, protože mongolské hlídky si dokázaly se škůdci rychle a brutálně poradit. Čínští inženýři ve službách nových pánů vybudovali silnice a podél nich řadu pevností, odkud lokální úředníci spravovali dobytá území. Obchodní život na stezce se vrátil do klidných kolejí. 

Konec zlatého věku

Ve 14. století začal v Asii budovat své impérium vojevůdce Tamerlán. Na rozdíl od Mongolů však netoužil ani tak vytvořit říši, jako spíš vydrancovat veškeré dostupné bohatství světa. Jeho krvavé spády dokonce předčily nejhorší mongolské excesy a tam, kde se Mongolové často spokojili s otevřením městských bran a zaplacením výkupného, Tamerlán vypaloval a srovnával se zemí. Odhaduje se, že jeho vládu nepřežilo 17 milionů lidí, zhruba 5 % světové populace. Uprostřed chaosu a mrtvých nezbyl nikdo, kdo by obchodoval. 

TIP: Nová Hedvábná stezka: 93 tisíce kilometrů dlouhá vysokorychlostní železnice

Po Tamerlánově smrti se jeho říše rozpadla a západní Asii začali ovládat osmanští Turci. Zavedli vysoká cla, takže se evropským kupcům přestával obchod vyplácet. I proto podnikali průzkumné plavby, při nichž se snažili najít do orientu jinou cestu. Na východě jim však přístup znesnadnila Čína, která se před světem zcela uzavřela a komunikovala pouze skrz své přístavy. Obchody se tak přesunuly na moře, přičemž trasa vedla kolem Malajského poloostrova a Cejlonu až do Perského zálivu. V 15. století, zhruba po 1 600 letech existence, pevninská podoba hedvábné stezky zanikla a s ní zmizel i kus živoucí historie. 

Dnes si můžeme jen představovat, jak vypadal život v dávných prvohorních mořích. Podle nových nálezů z Maroka to ale vypadá, že už v období ordoviku, před zhruba 480 miliony let, žily v oceánu organismy, kterým bylo vlastní kolektivní chování. Odborníci se přitom domnívali, že takové chování je v historii evoluce spíše novinkou.

Paleontologové před časem při průzkumu známé lokality fosilií ze spodního ordoviku, která se nachází v jižním Maroku, objevili pozoruhodnou skupinu trilobitů druhu Ampyx priscus. Jsou to malí trilobiti velikosti mince, kteří jsou nápadní dlouhými ostny. Nový nález je výjimečný tím, že trilobiti jsou všichni srovnaní jednom směru, jako kdyby „dělali vláček“. Z analýzy fosilií a uspořádání jejich těl i ostnů vyplývá, že trilobiti byli v takové formaci společně pohřbeni přívalem bahna a nejde o náhodné umístění těl trilobitů po jejich smrti.

TIP: Nejstarší na světě: Primitivní trilobiti měli oči už před 530 miliony let

Fosilií trilobitů známe neuvěřitelné množství. O jejich chování ale mnoho nevíme. V dnešní přírodě už nežijí žádní jejich blízcí příbuzní, kteří by nám mohli o životě trilobitů leccos napovědět. Vědci již dříve měli podezření, že trilobiti obvykle nežili osaměle, nýbrž ve velkých skupinách. Ale tak pěkný důkaz kolektivního chování, který by ukazoval, že trilobité nejen žili ve skupinách, ale dokonce lezli jeden za druhým, jsme zatím ještě neviděli.

Astronauti z šesti misí Apollo, kteří stanuli na Měsíci, zanechali na jeho povrchu množství nejrůznějších předmětů. Každá posádka pak na místě přistání vztyčila americkou vlajku. Pomineme-li konspirační teorie, jež umístění vlajek zpochybňují, čelí tyto předměty ponechané na Měsíci působení kosmického prostoru, neboť náš souputník nemá ochrannou atmosféru. Jak tedy asi vypadají po celém půlstoletí? 

Především jsme zcela nedávno konečně získali důkazy, že na lunárním povrchu skutečně jsou. Snímky ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter s vynikajícím rozlišením ukazují na místech přistání nejen spodní stupně výsadkových modulů či zaparkované rovery, ale také stopy astronautů i stíny vrhané právě vlajkami. Přinejmenším v polovině případů tak americké standarty stále stojí. Výjimkou je například vlajka vztyčená posádkou Apolla 11: Zřejmě spadla při startu lunárního modulu, čehož si Buzz Aldrin povšiml již při odletu. 

TIP: Jak voní vesmír? Podle astronautů spíš nepříjemně páchne

Nelze s jistotou říct, jak vlajky vypadají, ale s největší pravděpodobností jsou zcela vybledlé a tkanina je dost možná velmi poškozená. Nylon totiž padesát let odolával mikrometeoritům, výkyvům teplot a především intenzivnímu ultrafialovému záření, které nefiltruje atmosféra.

Rok se s rokem sešel a na americké Harvard University se znovu předávaly tzv. Ig Nobelovy ceny, které mají oslavovat netradiční výzkum, jenž člověka „nejdřív rozesměje a poté přiměje k přemýšlení“. V názvu přitom ukrývají slovní hříčku se zjevnou narážkou na proslulé ocenění: „Ignoble“ totiž v angličtině znamená „nízký“ či „pokleslý“. V pořadí 29. ročník se nesl v duchu objevování tajemství lidského těla i jeho napravování, ale na své si přišli rovněž nadšenci inženýrství či hranatých exkrementů… 

Jako první se vyhlašovala cena za medicínu a získal ji italsko-nizozemský tým pod vedením Silvana Galluse. Vědci zkoumali, zda je pro lidské tělo prospěšná pizza a jestli náhodou neomezuje riziko výskytu některých typů rakoviny. Z jejich práce nakonec vyplynulo, že zmíněný pokrm opravdu pomáhá pravděpodobnost vzniku nádorů snižovat, a navíc do jisté míry slouží jako prevence proti infarktům. Podmínka zní, že se musí jednat o skutečnou italskou pizzu, která je výživově lehká a vyrábí se z čerstvých surovin. Naopak s některými americkými variantami svému zdraví jedině uškodíte. 

Nesahejte na peníze!

Pokud by však pizza nezabrala a zlepšení vašeho zdravotního stavu by vyžadovalo operaci, šance na úspěch by mohla stoupnout díky výzkumu, za který získali ocenění američtí odborníci v čele s Karen Pryorovou a Theresou McKeonovou: Zkoumali totiž, jak zefektivnit výuku studentů chirurgie, a zjistili, že na budoucí lékaře překvapivě fungují podobné principy jako na psy. Výcvik chirurgů podpořili tzv. klikrem, tedy zařízením, jež vydává specifický zvuk a využívá se k upevňování požadovaného chování u čtyřnohých mazlíků. Pokud zvíře jedná, jak chceme, mačkáme klikr, a tím mu dáváme najevo svou spokojenost. Trénink je tak mnohem účinnější, což se již podařilo ověřit i na operačním sále: Chirurgové za přispění klikru pracovali sice o něco pomaleji než běžně školení kolegové, zato precizněji.  

Lidským zdravím se do jisté míry zabýval také tým, který získal cenu za ekonomii: Habip Gedik, Timothy a Andreas Vossovi vycházeli z hygienického nařízení, podle nějž by pracovníci v rychlém občerstvení nikdy neměli sahat na jídlo bezprostředně poté, co se dotýkali peněz. Bankovky totiž procházejí bezpočtem rukou, skrz které se na ně dostávají nejrůznější bakterie. Trojice výzkumníků proto zjišťovala, která platidla jsou k přenosu choroboplodných zárodků nejnáchylnější. Nakonec dospěli k závěru, že aktuálně nastupující umělohmotné bankovky na rozdíl od těch papírových (vyrobených z bavlněných vláken) přitahují bacily mnohem víc. Zdaleka nejhůř přitom z testu vyšla rumunská měna leu, naopak „nejhygieničtěji“ se platí překvapivě v Indii a v Chorvatsku.  

Myčka na děti

Hygiena se stala jedním z východisek i pro japonský tým oceněný za chemii: Jeho výzkum spočíval v měření množství slin, jež během jednoho dne vyprodukuje pětileté dítě. Testů se zúčastnili jak chlapci, tak děvčata a výsledná hodnota se zastavila přibližně na 500 mililitrech. 

Za práci s ještě mladšími ratolestmi získali cenu íránští inženýři, kteří zkonstruovali tzv. přebalovač. Nejedná se sice o zařízení, jež by vašemu dítku bezpečně vyměnilo plenu – v takovém případě by vědci nejspíš nebyli laureáty zrovna Ig Nobelovy ceny –, ale o jakýsi stroj připomínající malou troubu nebo myčku na nádobí: Dítě do něj posadíte a konstrukce mu brání se vrtět, než s ním odbudete všechny potřebné náležitosti. A jako bonus umí přebalovač také pomoct s očistou.

Jak vyloudit úsměv

Radostným úsměvem vykouzleným na tvářích nejen těch nejmenších se zabýval výzkum ověnčený Ig Nobelovou cenou za mír: Vědci z Velké Británie, Saúdské Arábie, Singapuru a USA zkoumali, jak velké uspokojení člověku přinese, když se škrábáním pokusí zahnat svědění, a zda se míra úlevy liší podle části těla. Dle jejich závěrů je nejpříjemnější poškrábání na kotníku a na zádech. Satisfakce plynoucí z tření těchto míst má navíc mnohem delší trvání než například ze škrábání na předloktí.

TIP: Nobelova cena za výzkum toxoplazmózy míří do Česka

Podobně vykouzlilo udělené ocenění úsměv na tváři německému týmu Fritze Stracka, který se rozhodl ověřit svůj 31 let starý výzkum – a mimoděk ho bohužel vyvrátil. V roce 1988 Strack studoval, zda a jak nám ovlivňuje náladu vlastní výraz ve tváři. Účastníci experimentu tehdy museli držet v ústech propisku tak, aby se tím přiměli k úsměvu, a posléze sledovali kreslené pohádky. Výsledky naznačovaly, že lidem bez psacích potřeb v puse přišly seriály méně vtipné než jejich protějškům. Současné pokusy o zopakování výzkumu však dřívější poznatky nepotvrdily, a tak nakonec Strackovi nezbylo než prohlásit, že výraz tváře nemá na naše rozpoložení vliv.