Ty tam jsou doby, kdy zmrzlina znamenala hlavně vanilku a čokoládu. Své pevné místo mezi zmrzlinami mají výrobky s příchutí tropického a exotického ovoce, ti odvážnější okusí zmrzlinu s příchutí máku, slivovicovou nebo tu s příchutí moravského uzeného a pro opravdové gurmány je připravena zmrzlina z rozmixovaných Šmoulů.

Netradiční příchutě ale pochopitelně nejsou doménou jen českých luhů a hájů. Například v Britové si oblíbili mražený krém s příchutí rybího filé, zmrzlinu bramborovou či kapustovou s krůtím rosolem. S velmi překvapivou, a podle všeho i úspěšnou příchutí, přišla nedávno María del Carmen Pilapañaová z Ekvádoru – její tajnou ingrediencí je maso z morčat.

Zatímco v Evropě či Severní Americe je morče bráno především jako domácí mazlíček, v jihoamerických zemích, jako je Peru, Bolívie či právě Ekvádor, oceňují morčata především kvůli jejich masu.

TIP: Japonští vědci přišli na způsob, jak vytvořit slunci odolnou zmrzlinu

S prvními experimenty se zmrzlinou a morčaty začala María zhruba před rokem. Vytvořit dokonalý recept jí trvalo zhruba měsíc. Nejprve zkoušela použít maso sušené, potom zkusila morčecí maso upéct. Ani jeden tento způsob však se zmrzlinou příliš dohromady nešel. Třetí pokus už byl ten pravý. Pilapañaová maso nechala uvařit a následně ho důkladně rozmixovala a rozředila vzniklým vývarem. Vznikla tak tekutá kaše s ideální chutí morčete. Pak už postupovala jako při výrobě jakékoliv jiné zmrzliny. Do masové směsi ještě přimíchává ovocné pyré – většinou z marakuji či lilku quitského. Zmrzlinu podává s drcenými oříšky – kopeček za 25 korun, litr zmrzliny pak za 270 korun. Na nezájem o netradiční příchuť si María nemůže stěžovat - týdně prý připravuje okolo 150 porcí.

Pompeje byly jedním z měst Římské říše v oblasti Neapolského zálivu, která byla zničena během slavné erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu. Sopečný výbuch Pompeje dokonale zakonzervoval a město až do svého znovuobjevení v roce 1748 zmizelo z historie. Objev Pompejí přinesl kulturní šok a velmi změnil pohled na Římskou říši a každodenní život jejích obyvatel.

Výzkum v Pompejích už probíhá několik století, stále ale přináší nové, pozoruhodné a nejednou i umělecky hodnotné objevy. Italský ministr kultury Dario Franceschini v těchto dnech ohlásil nález doposud neznámé fresky, velmi realisticky znázorňující krutý souboj gladiátorů. K objevu došlo ve sklepení domu v oblasti Pompejí zvané Regio V, v místech nepřístupných veřejnosti.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Freska je vyhotovená v jásavých barvách, především ve zlaté, modré a červené. Znázorňuje souboj svou gladiátorů v pokročilé fázi. Jeden z gladiátorů je celý zbrocený krví a jeho soupeř zaujímá vítězný postoj. Velmi realistické je především zobrazení poranění gladiátora, který se zdá být poražen. Není ale jasné, jak tento souboj nakonec dopadne. Poražený gladiátor mohl být v takové situaci zabit anebo mohl dostat milost. Experti se domnívají, že v budově s freskou byla hospoda a snad i nevěstinec, a že tento podnik hojně navštěvovali gladiátoři.

Americký palubní letoun F-8 Crusader představoval ve své době výtečnou konstrukci, která se vyznačovala množstvím pokrokových prvků. Piloti těchto letadel se často sami pokládali za ty „pravé“ stíhací letce a hleděli s nedůvěrou na těžší dvoumístné letouny F-4, jejichž arzenál byl alespoň zpočátku značně problematický. Typickými protivníky amerických „křižáků“ se staly zdánlivě primitivní, avšak velmi obratné sovětské stíhačky MiG-17F v barvách Vietnamského lidového letectva. Dnes dostupné informace navíc dokládají, že v jejich kokpitech neseděli jen Vietnamci, ale v některých případech také Severokorejci. 

Žádost o lepší stroje

Sovětské letouny MiG-15 ve službách KLDR způsobily Američanům za korejské války velice nepříjemné překvapení. Americké letectvo proti nim muselo vyslat typ F-86 Sabre, avšak nové proudové stíhačky provozovalo a vyvíjelo též námořnictvo, jehož úloha v korejské válce bývá často opomíjena. Pro letectvo se rodila nová „stovková“ série letadel, která začala typem F-100 Super Sabre, avšak i US Navy žádalo výkonnější stroje, které měly prolomit dlouholeté přesvědčení, že parametry palubních letounů musejí „logicky“ zaostávat za těmi, které startují z pozemních základen.

Palubní letouny musely mít celkově odolnější konstrukci a vyžadovaly větší zásobu paliva, ale specifikace námořnictva z roku 1952 žádaly stíhací letoun, jenž by byl z hlediska rychlosti, stoupavosti a obratnosti zcela srovnatelný se stroji letectva. Coby nejlepší se ukázal návrh V-383 od firmy Vought, která roku 1953 vyhrála výběrové řízení, a tak mohl 25. března 1955 vzlétnout prototyp nového letadla pod jménem XF8U.

Jak vyřešit přistání na palubě 

Nejzajímavější rys tohoto stroje představovalo křídlo, které mělo mechanismus pro změnu úhlu náběhu. Díky tomu bylo letadlo schopno přistávat v úhlu, jenž umožnil pilotovi dobrý výhled na palubu letadlové lodě. Právě špatný výhled při přistání znamenal u většiny starších palubních letounů slabinu, kterou nový stíhač s bojovým jménem Crusader neměl, ačkoliv s ovládáním tohoto mechanismu bylo spojeno několik počátečních těžkostí.

Jinak ale stroj během zkoušek sbíral převážně pochvaly, a proto byl v roce 1956 zařazen do arzenálu US Navy jako F8U Crusader a o něco později byl přijat i námořní pěchotou. V roce 1962 došlo ke změně značení techniky námořnictva, a proto „křižák“ dostal nový název F-8. V témže roce prodělal též první „ostré“ nasazení za kubánské raketové krize, během které operovaly i průzkumné stroje provedení RF-8, ale největší bojové nasazení čekalo novou stíhačku nad jihovýchodní Asií.

Sázka na kanony Colt

Do akcí nad Laosem a Vietnamem se stíhače F-8 zapojily už v roce 1964 a s tím, jak narůstala americká angažovanost, rostla i intenzita jejich užívání. Navíc se uskutečňovaly i změny v konstrukci a vybavení letadla, které odrážely provozní zkušenosti, a proto přicházely do služby i nové varianty „křižáků“. Nové přístroje na některých z nich však patrně způsobily více problémů než užitku. Všechny verze ovšem používaly shodnou základní výzbroj, která se skládala ze čtyř kanonů Colt ráže 20 mm na bocích trupu.

Stroj F-8 byl na delší dobu poslední americkou stíhačkou, jež od začátku nesla integrální hlavňovou výzbroj, jelikož první varianty stíhačů F-4 Phantom II neměly kanony vůbec a teprve do pozdějších se instalovaly dodatečně, když se ukázalo, že řízené rakety neřeší zdaleka vše. F-8 byl tudíž znám i pod přezdívkou „Poslední pistolník“ („The Last Gunfighter“), ačkoliv se vědělo, že při manévrech s velkým přetížením mají jeho kanony tendenci selhávat.

Stíhačka i bombardér

První varianty F-8 měly také výsuvné trupové raketnice pro 70mm neřízené rakety, tato výzbroj se však příliš neosvědčila. Větší význam tak měly čtyři kolejnice po bocích trupu, které sloužily pro 127mm neřízené rakety Zuni nebo pro tepelně naváděné protiletadlové rakety AIM-9 Sidewinder. Stroj měl i závěsníky pod křídlem, kam se daly zavěsit pumy či řízené střely vzduch–země AGM-12 Bullpup, takže crusader mohl sloužit i jako stíhací bombardér.

Dokončení: Rachot kanonů na vietnamském nebi: F-8 Crusader vs. MiG-17 (2)

Primárně však šlo zejména o stíhačku, jež nabízela výtečnou stoupavost a obratnost. Piloti F-8 tudíž byli cvičeni pro klasické manévrové vzdušné souboje, kdežto osádky phantomů podobný výcvik postrádaly, nehledě k tomu, že jejich těžší letouny se pro tento styl boje příliš nehodily. F-8 nesly i radiolokátor, který byl však notoricky nespolehlivý. Často selhávaly i rakety AIM-9, a tak piloti „křižáků“ museli spoléhat primárně na kanony, s nimiž také dosáhli většiny bojových úspěchů.

Start Voschodu 2 dne 18. března 1965 proběhl normálně. Hned při prvním obletu Země nad Kamčatkou vlezl Alexej Leonov do přechodové komory. Když zavřel dveře do kabiny s Pavlem Běljajevem, začal vypouštět vzduch. A potom otevřel dvířka do kosmu. V 11.30 zahájil nad Afrikou svůj riskantní výstup.

Krátké lano

V řídicím středisku panovalo naprosté ticho. Neztratí tahle „lidská družice“ ve vesmíru smysl pro orientaci? Bude umět dobře koordinovat všechny své pohyby? Nezaplete se do lana? Nebude návrat do lodi příliš namáhavý? Desítky otázek vzrušovaly specialisty v sále sledovacího střediska v prvním patře montážní haly Bajkonuru. Nicméně lékaři, kteří měli na Leonovově přípravě největší podíl, byli optimističtí. Při tak krátkém výstupu do pětimetrové vzdálenosti v prostoru nemohou snad vzniknout nějaké kardinální obtíže, s nimiž při pozemním tréninku nepočítali.

„Mohli jsme očekávat pouze jedno nebezpečí,“ řekl mi později akademik Vasilij Parin, zodpovědný za lékařsko-biologickou část projektů Vostok a Voschod, „že totiž nemusí dobře fungovat uzavírací systémy, že loď nebude možné hermeticky uzavřít – a z kabiny unikne atmosféra a vytvoří se tam vakuum. Pak by bylo obtížné přistávat.“ Zatímco na Zemi se o hermetičnost kabiny starají desítky přístrojů a specialistů, na oběžné dráze musí tuto životně důležitou službu vykonat automaty.

„Bylo neuvěřitelné ticho,“ vzpomínal později Leonov. „Slyšel jsem, jak mi tluče srdce. Slyšel jsem vlastní těžký dech.“ V jednu chvíli se kosmonaut poněkud prudčeji odstrčil od lodi: lano jej sice zachytilo, ale on na jeho konci bezvládně kroužil. Naštěstí bylo lano krátké, takže se Leonov několika rychlými, avšak namáhavými pohyby dostal zase ke kabině. Chtěl se vrátit do lodi, jenže to nebylo jednoduché. V pravé ruce držel kameru, kterou odmontoval z boku Voschodu, levicí se snažil pod správným úhlem připlout ke vchodu do přechodové komory. Loď se však od něho při každém dotyku vzdalovala. Nakonec se mu podařilo rychle svinout lano, kameru vhodil do otvoru – ve stavu beztíže se poškodit nemůže – a sám se začal soukat dovnitř.

Fyzicky na dně

V tu chvíli nastal další malér. Skafandr byl najednou větší než vstupní otvor a mezitím vyplouvala vzhůru kamera. Leonov supěl námahou, tlampače ve spojovacím středisku jeho oddychování ještě zesilovaly, registrační pásky fyziologických funkcí ukazovaly, že má pulz 143 za minutu a teplotu přes 38 °C. „Bylo mi jasné, že musím snížit tlak uvnitř skafandru, ale nevěděl jsem o kolik,“ vzpomínal. „Kdybych to přehnal, začala by mi vřít krev v těle a byl by se mnou amen. Ale musel jsem to udělat. Na Zemi jsem nic neohlásil. Znal jsem situaci lépe než kdokoliv jiný.“

TIP: Nejdelší, nejkratší, nejnebezpečnější: Rekordní výstupy do otevřeného vesmíru

Snížil tlak a pokoušel se vlézt dovnitř přesně opačně, než se to učil – hlavou dopředu. Jinak by se tam asi nedostal. „Byl jsem fyzicky úplně na dně.“ Není divu – za tu chvilku ztratil šest kilogramů váhy a vypotil tolik vody, že ji měl ve skafandru po kolena. Konečně se v 11.50 dostal dovnitř – na sedmý pokus. Kdyby se mu návrat nepodařil, údajně ho měl Běljajev odstřelit a kabinu zavřít. Venku byl skoro dvanáct minut, stejný čas strávil v přechodové komoře. Když oba kosmonauti seděli zase vedle sebe v dobře hermeticky uzavřené lodi, zvedl Koroljov s ulehčením mikrofon: „Blahopřeji vám k úspěšnému splnění úkolu.“ A prostě dodal: „Děkuji!“

I pro personál kosmodromu Bajkonur šlo jistě o nevšední zážitek: tři starty raket Sojuz ve třech dnech po sobě. Nejdřív zamířil 11. října na orbitu Sojuz 6 s Georgijem Šoninem a Valerijem Kubasovem. O den později ho následovala „sedmička“ s Anatolijem Filipčenkem, Viktorem Gorbatkem a Vladislavem Volkovem, pozdější obětí havárie Sojuzu 11 v roce 1971. A konečně 13. října opustilo rampu plavidlo s číslem osm a v něm Vladimir Šatalov a Alexej Jelisejev. 

Vzrušující plány

Oficiální popis letu tří Sojuzů zněl celkem „nudně“: testování systémů a designu lodí, společné manévrování, vědecké, technologické a medicínské experimenty. Realita však byla mnohem víc vzrušující: Sojuzy 7 a 8 se měly na orbitě napevno spojit, přičemž posádka „šestky“ by manévr natáčela a fotografovala ze vzdálenosti pouhých 50 m! Podle nepotvrzených informací měl poté dokonce proběhnout výstup do volného prostoru, při němž by se blíže nejmenovaný kosmonaut ze Sojuzu 7 či 8 přesunul ve skafandru „venkem“ z jedné lodi do druhé. 

Zde lze nalézt zajímavou souvislost: Tehdy, na podzim roku 1969, přestože už po úspěchu Apolla 11, stále žil sovětský program přistání na Měsíci – například v praxi neúspěšná obří raketa N-1, jež měla vynášet kosmonauty SSSR k misím na povrch našeho souputníka, naposledy startovala až v roce 1972. A právě výše popsaným způsobem, tedy ve skafandru po vnějším plášti lodi, se měl jeden z členů posádky na lunární oběžné dráze přemístit ze Sojuzu do přistávacího modulu. Sověti totiž tehdy ještě nedisponovali technologií hermeticky uzavřeného přechodového tunelu, jaký spojoval lodě Apollo s jejich lunárními moduly – Američané tudíž prakticky mohli prolézt do přistávacího modulu v teplákové soupravě. Během letu tří zmíněných Sojuzů se tak možná mělo jednat o praktické zkoušky pro budoucí sovětské výpravy na Měsíc. Program byl však brzy poté ve světle úspěchů misí Apollo zrušen. 

Výpočty selhaly

Při letu tří Sojuzů však k žádnému výstupu a přestupu stejně nedošlo. Když lodě s číslem sedm a osm dělil na oběžné dráze už jen kilometr, selhal automatický radarový naváděcí systém Igla. Kosmonauti mohli plavidla teoreticky spojit v režimu ručního řízení, pozemnímu středisku se to však příliš nezdálo a letoví kontroloři jejich setkání odložili. Pro posádky na orbitě se blížila pauza na spánek a řízení letu spočítalo, že následujícího rána, po obnovení spojení, poletí Sojuzy 7 a 8 jen necelý kilometr od sebe. Propočty byly ovšem chybné a skutečná zjištěná vzdálenost obou lodí činila druhého dne asi 40 km! 

Sojuzy musely poté dvakrát přeletět nad ruskými pozemními spojovacími stanicemi, než letoví kontroloři získali potřebná data k výpočtu dalších manévrů. O několik hodin později se díky novým instrukcím Sojuzy 7 a 8 vzájemně přiblížily na 1 700 m a kosmonauti zahájili den předtím zamítnutou „stykovku“ v režimu manuálního řízení. Velitel „osmičky“ Šatalov provedl čtyři zážehy trysek lodi, na finální přiblížení k Sojuzu 7 si však netroufl kvůli nedostatku informací o aktuální vzdálenosti obou plavidel. Pro jistotu tak zas odletěl do bezpečné vzdálenosti. 

Mise už se však chýlily ke konci. Po přistání Sojuzu s číslem šest 16. října se uskutečnily ještě dva pokusy o spojení Sojuzů 7 a 8, oba však selhaly kvůli špatně propočítaným orbitálním manévrům. Musíme si uvědomit, že setkání dvou plavidel, která letí rychlostí skoro 8 km/s stovky kilometrů nad Zemí, nepředstavuje nijak snadný úkol. V 60. letech přirovnávali i američtí inženýři tento manévr ke srážce dvou malých kamenů hozených nad střechu domu. 

Sváry v kosmu

Sověti později neúspěch přičetli špatné funkci setkávacích počítačů na palubách všech tří lodí. Co přesně s nimi bylo, se dodnes neví. Dotyčné procesory se totiž nacházely na zadních částech servisních modulů, které Sojuz před návratem odhazuje, takže moduly shořely v atmosféře. Poletová analýza tudíž nepřicházela v úvahu. Spekulovalo se o špatně těsnících boxech, v nichž byla elektronika umístěna a do kterých se pro její lepší fungování vhánělo helium kvůli zachování potřebného tlaku. 

TIP: Drama v nekonečném tichu: Nepovedené svařování na palubě kosmické lodi Sojuz

Za zmínku rovněž stojí, že na palubě Sojuzu 6 proběhly první experimenty se svařováním ve vakuu a mikrogravitaci. Z orbitální sekce lodi se vypustil vzduch, načež se aparatura Vulkan ovládaná na dálku Kubasovem z návratové části dala do práce a vyzkoušela postupně tři druhy sváru. Po opětovném natlakování orbitálního modulu se kosmonauti přesunuli dovnitř, aby vyzvedli výsledky své práce. Podařilo se přitom dokázat, že vesmírné sváry nejsou o nic méně kvalitní než ty pozemské. 

Psal se rok 1862, když uprostřed pole nedaleko mexického města Tres Zapotes stanul ošlehaný cestovatel, který by se – nebýt plnovousu – mohl podobat filmovému Indiana Jonesovi. Vesničané mu řekli o podivném nálezu, o nějž doslova zakopl místní muž při obdělávání lánů kukuřice: Podařilo se mu odkrýt cosi, co připomínalo vršek kamenné hlavy. Vesničané část záhadného kusu očistili, takže když před ním konečně stanul vzdělaný muž z města, spatřil ho v plné kráse: Hleděl do tváře masivní, odhadem dvacetitunové sochy, jejíž odulé rty a placatý nos jako by odkazovaly spíš k Africe než ke Střední Americe. Jednalo se o epochální objev, ale José María Melgar y Serrano to zatím mohl jen tušit.

Melgar dodnes zůstává poměrně málo známou postavou dějin. Podle jeho dochovaných zápisků obcházel okolní oblasti a doufal, že najde zbytky dávných civilizací. Rozhodně šlo o inteligentního a studovaného muže, v dopisech často odkazoval k vůbec prvním archeologickým knihám o civilizacích Mayů a Aztéků. Zbytky těchto kultur nebylo pro průkopnické badatele složité zkoumat, protože ruiny mayského města Palenque nalezli Španělé už na konci 16. století a na pozůstatcích aztéckého Tenochtitlánu stojí velká část dnešního Ciudad de México. Zmíněné civilizace se všeobecně považovaly za nejstarší v celé Americe. 

Zapadlý nález

Melgar místní dějiny miloval, toužil však po vlastním objevu. Co přesně ovšem dělal v jihomexickém státě Veracruz, kde v té době druhým rokem probíhala vojenská invaze francouzských sil? Válka, v níž Evropané nakonec dobyli Ciudad de México a ustavili španělskou větev Habsburků jako mexické vládce, vyhnala téměř každého soudného a movitého člověka za hranice. Jak se mohl Melgar beztrestně toulat po okolní džungli a hledat ruiny? Francouzský vojenský lékař o něm napsal, že je to místní inženýr posedlý sbíráním předkolumbovských starožitností. Některé zdroje pak zmiňují, že působil také jako novinář s dobrodružnými spády a s láskou k archeologii. 

S jistotou víme, že objev, na který tak dlouho čekal, nechal kompletně vykopat. Poté dal ze dřeva vyrobit jeho zmenšenou kopii a odeslal ji francouzsko-mexické archeologické komisi se spekulací, že jde o portrét aztéckého vládce Moctezumy. V článku, který později napsal pro archeologický časopis, původní hypotézu zavrhl a přišel s novou, podle níž se jedná o podobiznu Afričana. Jak Melgar uvedl: „Bez přehánění je to nádherná skulptura. Nejvíce mě však udivuje etiopský typ tváře, jejž reprezentuje. Vždy jsem si myslel, že tu černoši někdy museli žít, v první epoše světa.“

Africká teorie, s níž dobrodruh v dopisech bombardoval přední francouzské badatele, se však zjevně zdála natolik absurdní, že nálezu nikdo nevěnoval příliš pozornosti. Roznětka vyhasla v půli cesty, bomba nevybuchla. Archeologický svět na objev téměř zapomněl a Melgar se dál plahočil džunglí při hledání „pokladů“. Nakonec z nich po válce ve Veracruzu dokázat vytvořit sbírku a otevřít muzeum. 

Svět si začíná všímat

Na světlo se pomalu dostávaly další a další artefakty a začalo být zjevné, že nejde o nějakou odnož mayské civilizace, nýbrž o zcela svébytnou kulturu. V 30. a 40. letech minulého století se na záhadu vrhnul americký archeolog Matthew Stirling, provedl první podrobné vědecké vykopávky a z jeho závěrů pak roku 1942 těžila přelomová konference ve městě Tuxtla Gutiérrez. Mexičtí odborníci z dat vyvozovali existenci Olméků před klasickými kulturami, jako byli Mayové a Aztéci. Američané tvrdili, že olmécká civilizace psala své dějiny souběžně s tou mayskou. Nakonec do diskuse vstoupily moderní archeologické techniky a záhy prokázaly, že Olmékové klasickému mayskému období dalece předcházeli. 

Hned zpočátku se však vrátily pochybnosti, kdo vlastně Olmékové byli. Rádoby africké rysy některé badatele opět nasměrovaly k domněnce, že pocházeli z černého kontinentu a mohli patřit ke starověkým mořeplavcům jako Egypťané, Núbijci, Féničané, nebo dokonce legendární Atlanťané. Avšak při porovnání se současnými domorodci se ukázalo, že byly sochy vytesány podle původních obyvatel a že tytéž obličeje můžeme v ulicích států Tabasco a Veracruz vidět i dnes. 

Olméckou civilizaci tak historikové považují za tzv. nedotčenou kulturu – vyvinula se tedy sama o sobě, bez přispění imigrace či kulturní výměny s jinou společností. Obecně se míní, že existuje pouze pět dalších takových civilizací: starověká Indie, Egypt, Čína, Sumer a chavínská kultura v Peru.

Vyrůstá velmoc

Olmékové žili v teplých a vlhkých nížinách podél Mexického zálivu na jihu dnešního Mexika. Poprvé se jejich unikátní kultura projevila okolo roku 1500 př. n. l., kdy vzniklo zhruba v oblasti současného San Lorenza první olmécké město. Fungovalo jako centrum obchodu, politické moci i náboženství, včetně obřadních rituálů. 

Lepší lokalitu si Olmékové vybrat nemohli. Dnešní San Lorenzo se nachází šedesát kilometrů od zálivu, ale tehdejší sídlo se rozkládalo na velkém ostrově uprostřed řeky Coatzacoalcos: Tato pevnina byla dostatečně vysoká, aby město chránila před nepřáteli, a zároveň jí v tom pomáhaly silné říční proudy. Vyvýšená pozice naopak dobře oddělovala domy od vodního živlu, který přinášel bohaté sedimenty utvářející nesmírně úrodnou půdu. Chráněná pevnost požehnaná bohy zemědělství se ukázala jako skvělé místo k rozvoji obchodu, kultury, ale také organizace práce. 

Vodu z řeky bylo nutné přivádět k hlouběji položeným polím, takže městský stát organizoval velkolepé stavební projekty na sítě kanálů, jež měly zajistit dostatek vláhy. Dařilo se tak kukuřici, fazolím, sladkým bramborám i rajčatům, a farmáři dokonce sklízeli dvakrát do roka. Další zdroje tvořily ořechy, mořské plody či želvy. Olméčtí horníci k tomu přidali vzácné kameny jako obsidián, jadeit a serpentinit, řemeslníci pak zpracovávali kaučuk a kůži, vyráběli keramiku či leštěná zrcátka. Zrodila se obchodní velmoc, jež si mohla dovolit podporovat kasty kněží i umělců. 

Centrum patří bohatým

Během největšího rozkvětu mezi léty 1200 a 900 př. n. l. žilo ve městě okolo třinácti tisíc obyvatel. Úpadek však nastal právě kolem roku 900 př. n. l. Ve stejném období naopak vzkvétala La Venta na území dnešního mexického státu Tabasco, jež převzala status prominentního centra po San Lorenzu. Teorie o zkáze posledního zmíněného sídla se ovšem různí. Jedním z důvodů se mohla stát klimatická změna, na niž obyvatelstvo nebylo připraveno. Další možnost představuje klesající populace, takže nezbýval dostatek pracovní síly pro těžbu stavebního materiálu.

La Venta s rozlohou dvou set hektarů se záhy proměnila v občanské i obřadní srdce olmécké říše a nejdůležitější metropoli předmayské Střední Ameriky, jež v mnohém udala tón do budoucnosti. Víme, že byla organizovaná podle sociálního postavení a vládnoucí elitě patřilo centrum města, zatímco chudé masy se musely spokojit s okrajovými částmi. 

Většina staveb v La Ventě vznikala z proutí a mazaniny, přičemž střechy se dělaly z hliněných cihel a chránily je došky. Pro bohatší sídla byly k dispozici i kameny, na základy či vnitřní opěry se používal čedič, andezit nebo vápenec. Jádro La Venty měří na délku jeden a půl kilometru, utváří jej přes třicet hliněných kopců a plošin a dominuje mu třicetimetrová jílová pyramida, jež vzdorovala silné erozi a zřejmě představovala největší samostatně stojící budovu celé Mezoameriky.

Kdo zahubil Olméky?

Coby obřadní centrum zahrnuje La Venta řadu hrobek, stejně jako monumentální sochy. Tyto skulptury, kamenné pomníky a oltáře vznikaly z místního pískovce a jílu a podle předpokladů je dřív pokrývaly dřevěné konstrukce, jež ovšem dávno zmizely. Kamene však nebylo nikdy dost a na některé obzvlášť rozměrné projekty – například čtyři největší nalezené hlavy – jej inženýři nechali dovézt až ze sto padesát kilometrů vzdáleného lomu v pohoří Tuxtlas. 

Město bylo zcela opuštěno kolem roku 400 př. n. l. a do stejného letopočtu se datuje i zánik olmécké civilizace. Co však zapříčinilo její pád? Odpovědi se opírají pouze o spekulace, neboť žádné důkazy nemáme. Roli mohl hrát výkyv klimatu, který poškodil olmécké zemědělství, pro kulturu zcela nezbytné. Oslabený stát pak možná padl za oběť méně vyvinutým sousedům, k čemuž se nabízí řada historických paralel: Například říši Aztéků ve skutečnosti nevyvrátili ani tak Španělé, jichž do Nového světa zpočátku dorazily pouhé stovky, jako spíš podřízené kmeny o síle desítek tisíc válečníků, které svým tyranským vládcům s chutí oplatily jejich konání. 

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Ani po záhadné katastrofě však olmécká civilizace zcela nezmizela. Po pěti stoletích povstala v oblasti nová říše, kterou archeologové nazývají epiolmécká. Ačkoliv se své předchůdkyni nemohla rovnat rozsahem ani architekturou, vytvořila důležitý můstek k pozdějším velkým kulturám Latinské Ameriky. 

Pokud mají humanoidní roboti fungovat podobně jako lidé, určitě potřebují funkční kůži. Tým německých odborníků a inženýrů stvořil důmyslnou elektronickou kůži pro roboty, která je tvořena navzájem propojenými šestiúhelníky. Tato elektronická kůže přitom dává robotům smysl hmatu.

Na humanoidního robota H-1, který svou velikosti zhruba odpovídá člověku, jeho tvůrci spotřebovali 1 260 šestiúhelníků této modulární umělé kůže. Je to prý první robot, jehož celé tělo je kompletně pokryto takovou umělou kůží s hmatovým smyslem. Pokrývá dokonce i chodila u jeho nohou. Takový robot dokáže bez problémů obejmout člověka, aniž by mu ublížil.

TIP: Magnetická a ohebná umělá kůže umožní vývoj nové nositelné elektroniky

Každá ze šestibokých „buněk“ umělé kůže pro roboty dokáže měřit přiblížení k nějakému objektu, tlak, teplotu a zrychlení při pohybu. Největším problémem pro vědce bylo, aby zajistili dostatečný výpočetní výkon pro zpracování dat od tak velkého počtu „buněk“ umělé kůže. Použili proto podobný trik, jaký používá i lidské tělo. Namísto, aby řídicí systém robota neustále sledoval veškerá data všech buněk robotické kůže, tak se soustředí na nové vjemy a změny, k nimž právě došlo.

Italsko-francouzský anarchista Luigi Lucheni hodlal v Ženevě zabít francouzského prince, aby se pomstil za krvavé potlačení dělnického povstání v Itálii. Mladíkovi vůbec nevadilo, že princ s ním neměl nic společného a králové ve Francii již dávno nepanovali. Prince ve švýcarském městě nezastihl, a protože neměl peníze na jízdenku do Itálie, rozhodl se zabít první celebritu, která se mu připlete do cesty. V sobotu 10. září 1898 Lucheni probodl nešťastnou a duševně labilní předposlední rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem. Blankytné Ženevské jezero se stalo svědkem jednoho z nejabsurdnějších atentátů všech dob.

Hraběnka z Hohenemsu 

V létě 1898 císařovna Alžběta přicestovala do Bad Ischlu, kde strávila dva týdny se svým manželem. Necítila se v jeho společnosti dobře, bylo jí špatně po těle i na duši. Proto s velkým ulehčením opustila Rakousko-Uhersko a zamířila k Ženevskému jezeru. O svých důvodech napsala: „Je to moje nejoblíbenější místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu a to mi dodává iluzi skutečného bytí.“

Za bydliště si zvolila Montreux na severovýchodním břehu Ženevského jezera na úpatí Alp, kde příležitostně pobývala s manželem při krátkých prázdninových cestách. Později do tohoto pohádkově krásného místa rád jezdil i spisovatel Vladimir Nabokov nebo britský zpěvák Freddie Mercury.

Z Montreux se 9. září 1898 vypravila na návštěvu k baronce Julii Rotschildové z tehdejší nejbohatší bankéřské rodiny v Evropě na její zámek Pregny u Ženevy. Srdečně rozprávěly o díle německého romantika Heinricha Heineho, jehož císařovna bezmezně obdivovala. Návštěvu ale pokazil okamžik, kdy se podepisovala do knihy hostů a zahlédla v ní podpis svého syna. Upadla do deprese a odjela do luxusního ženevského hotelu Beau Rivage, kde si na jednu noc najala apartmá. 

Ubytovala se pod pseudonymem „hraběnka z Hohenemsu“, což ale personál nezmátlo, takže v senzacechtivých ženevských novinách vyšla hned druhý den zpráva, že v hotelu dlí rakouská císařovna. Celým městem se šířilo jako lavina, že sem tato známá osobnost zavítala na návštěvu. Díky tomu se dozvěděl i Luigi Lucheni, rozzlobený na všechny boháče a celebrity, koho mu osud přivedl do cesty. Rozhodl se, že pracující lid pomstí vraždou rakouské císařovny.

Původně si chtěl koupit revolver, ale na jeho pořízení neměl dost prostředků. Peníze mu nestačily ani na dýku, takže si nakonec opatřil trojhranný pilník, který byl právě tak dlouhý, aby se jím dala zasadit smrtelná rána do srdce. Luchenimu připomínal bajonet italských pušek s trojhrannou čepelí, který používal jako voják za války v Africe. Jeden známý řemeslník mu na pilník připevnil pevné držadlo. A touto originální zbraní se rozhodl spáchat čin, který ho měl vynést mezi apoštoly anarchismu.

Podzimní ráno

Ráno 10. září vyšla Alžběta oblečená jako vždy v černém se svou dvorní dámou, hraběnkou Irmou Sztárayovou z hotelu a zamířila k jezeru, kde chtěla nastoupit na parník, aby se pravidelnou linkou vrátila do Montreaux. Čekala na molu, když k ní mlčky přikročil Lucheni, krátce jí pohlédl do očí a vrazil jí trojhranný pilník do srdce.

Císařovna upadla, rychle ale znovu povstala a kvapně odkráčela na palubu parníku. Zhroutila se, až když parník odrazil od mola. Uložili ji na provizorní lehátko sestavené ze sedadel. Všichni přítomní se domnívali, že se jedná jen o náhlou nevolnost. Uvolnili jí tedy těsně přiléhající oděv, aby mohla lépe dýchat, a teprve poté objevili krev. Na záchranu už bylo pozdě.

Po svém zhroucení se na lodi ještě jednou postavila. Dvorní dáma tuto scénu později popsala: „Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala. Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní.“

Její poslední slova byla: „Co se to se mnou stalo?“ Žádný zachránce ve stříbrné zbroji se na jezeru neobjevil. A nešťastná „jezerní královna“ našla konečně klid a mír. Lidové noviny 13. září 1898 psaly: „Na cestě vrhl se na Její Veličenstvo jakýsi člověk a prudce ji bodnul. Císařovna padla k zemi, zvedla se však opět a došla až na parník, když padla do mdlob (...). Její Veličenstvo císařovna vypustila po několika okamžicích potom, kdy donesena byla zpět k hotelu, duši. Bylo zjištěno, že byla dýkou bodnuta k srdci.“

TIP: Rodinné tragédie císařovny Sissi: Co musela ustát nejkrásnější žena Evropy?

Lucheni byl zadržen kolemjdoucími a předán policii. Okamžitě se ke svému činu pyšně přiznal. Když byl kolem 14.50 hodin ohlášen Alžbětin skon, triumfoval. Dosáhl svého cíle, zavraždil příslušníka nenáviděné elity a současně šokoval veřejnost. Dne 10. listopadu ho soud za vraždu císařovny odsoudil na doživotí. Lucheni ale požadoval, aby byl popraven. Předpokládal, že taková oběť by jeho čin ještě více proslavila. V ženevském kantonu byl ovšem trest smrti zrušen, proto atentátník navrhoval, aby ho vydali do Itálie, kde se ještě popravovalo. Soud mu však nevyhověl a Lucheni skončil ve švýcarském vězení. 

Zdrcení truchlící

Zpráva o zavraždění císařovny Alžběty šokovala celý svět. Ironií osudu se právě nejméně monarchistická členka ze všech evropských dynastií, jež se nikdy nepodílela na politických represích a žila v ústraní, stala obětí atentátu. Lidové noviny měly pravdu, když po jejím skonu napsaly: „Nikdo nechtěl v prvé chvíli věřiti zdrcující zprávě a nikdo nemohl pochopiti, proč zločinná vášeň cynicky sáhla na život ženy, která nikomu neublížila a která sama za svého života tolik již byla vytrpěla.“

Když císaři Františku Josefovi sdělovali zprávu o smrti jeho choti, reagoval slovy: „Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval.“ Později byl vydán manifest, který začínal slovy: „Nejtěžší, nejstrašlivější zkouška navštívila mne i můj dům. Má choť, ozdoba mého trůnu, věrná družka, která mi byla útěchou a oporou v nejtěžších hodinách mého života – v níž ztrácím více, než jsem schopen vyslovit, již nežije. Krutý osud ji vyrval mně i mým národům.“

Alžbětiny ostatky byly v sobotu 17. září 1898 uloženy do Kapucínské hrobky, ačkoliv si v poslední vůli přála být pohřbena kdesi na širém moři. K překvapení své rodiny se v pozůstalosti nenašla většina z jejích osobních klenotů, neboť je po smrti milovaného syna rozdala. Nicméně po sobě zanechala úctyhodné osobní jmění v hodnotě deseti milionů zlatých, uložených převážně na bankovních kontech ve Švýcarsku. Pro představu uveďme, že průměrný úředník tehdy měsíčně vydělal 50 zlatých, zednický mistr 35 zlatých a dělník 18 zlatých.

Struktura objektů ve vesmíru zůstává až do velkých škál hierarchická. Planety obíhají kolem hvězd, hvězdy se seskupují v galaxiích, galaxie v kupách, kupy v nadkupách atd. Největší známou nadkupu galaxií představuje formace s označením ACT-CL J0102-4915, přezdívaná „El Gordo“, tedy španělsky „tlusťoch“. 

Podařilo se ji objevit společným pozorováním rentgenové družice Chandra a dalekohledů VLT na Evropské jižní observatoři v Chile. Objekt v souhvězdí Fénixe na jižní obloze, ve vzdálenosti sedmi miliard světelných let, shromažďuje celkovou odhadovanou hmotnost 3 × 1 015 sluncí. Ze vzhledu připomínajícího kometu vyplývá, že jde ve skutečnosti o dvě kolidující nadkupy galaxií. Porovnání optických a rentgenových sledování naznačuje, že se při srážce výrazně prostorově odděluje „normální“ baryonová hmota od skryté látky.  

Nejmenovaný sedmiletý Ind si odmalička rodičům stěžoval na bolestivě nateklou pravou spodní čelist. Matka s otcem jej proto vzali na prohlídku do lékařského centra v Čennai, kde odborníci v ústech dítěte objevili nádor. Tkáň posléze chirurgicky vyjmuli a nalezli v ní 526 zubů různé velikosti.

TIP: Žena z Bangladéše porodila chlapce, o měsíc později se jí narodila dvojčata

„Vak“ se nicméně v průběhu let od zbytku lebky oddělil a nebyl zhoubný. Chlapce proto netrápí žádné komplikace a po operaci se plně zotavil. Podobný případ přitom není ojedinělý: V roce 2014 vyjmuli lékaři nejmenovanému pacientovi z úst podobný váček, který obsahoval 232 zubů.