Stále častěji se ukazuje, že lidská psychika je těsně spojená s trávicí soustavou. Nedávno to opět potvrdili australští badatelé, kteří nalezli příčinnou souvislost mezi stravou a depresí. V rámci experimentu, který vědci uspořádali, vyšlo najevo, že zlepšení stravy i na pouhých pár týdnů může zlepšit celkovou psychickou náladu člověka a omezit úzkost.

Dřívější výzkumy ukázaly, že nekvalitní strava často přináší deprese a stavy úzkosti. Australský tým se rozhodl ověřit, jestli změna stravy může aktivně ovlivnit duševní stav. Do experimentu přizvali celkem 76 studentů se se středními až vážnými příznaky deprese. Polovině z nich pak v přísně kontrolovaném experimentu podávali stejnou stravu jako předtím, zatímco druhé polovině naordinovali zdravou stravu středomořského typu.

TIP: Alarmující objev: Mlsným mužům hrozí ve zvýšené míře deprese a úzkosti

Dobrovolníci dostávali buď běžnou, nebo zdravou stravu po dobu tří týdnů. Když je vědci otestovali po skončení experimentu, lidem, kteří jedli zdravě, se znatelně zlepšil psychický stav. Jejich deprese i úzkost podstatně zeslábly. Kontrola po třech měsících ukázala, že jen asi pětina lidí ze skupiny, která musela jíst zdravě, pokračuje ve zdravém stravování. Přesto jsou ale výsledky experimentu inspirující. Jak se zdá, duševní zdraví opravdu začíná v kuchyni.

Kýžená obnova Pražského hradu měla pro Masaryka takovou důležitost, že ji zanesl i do své závěti z 20. dubna 1925: „Smysl těchto požadavků je, Hrad učinit sídlem presidenta demokratického; celá úprava Hradu zvenčí a uvnitř musí být prostou, umělecky ušlechtilou, symbolisující ideu státní samostatnosti a demokracie. V témž duchu musí blízké okolí Hradu být regulováno. Národ pohlíží na Hrad jako na věc národní, a proto přeměně Hradu, koncipovaného a provedeného monarchisticky, v Hrad demokratický, musí být věnována pozornost nejen presidentů, nýbrž také vlády.“ Úkolem Plečnika nebylo vztyčovat nové katedrály ani paláce, ale dát starému symbolu tisícileté české státnosti nový kontext. 

Spříznění s antikou

Josip nebo též Jože Plečnik (1872–1957) se za studií u Otty Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni spřátelil s Janem Kotěrou, jenž se na přelomu 19. a 20. století stal vůdčí osobností české moderny v architektuře a výtvarném umění. V roce 1911 nastoupil Plečnik na Kotěrovo místo profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze, které zastával až do léta 1920. Tehdy byl jmenován profesorem architektury na univerzitě v rodné Lublani, která se po pádu monarchie stala hlavním městem Slovinska.  Na post architekta Pražského hradu doporučil Plečnika opět Kotěra, který se podílel na prvních úpravách prezidentského sídla. V dalších mu bránila nemoc, jíž v dubnu 1923 podlehl. Josip Plečnik byl jmenován 5. listopadu 1920. Bránil se prý „zuby nehty“. Už v létě toho roku však vypracoval návrh renovace zahrad, protože soutěž na tento úkol nedopadla dobře, a potvrdil své výjimečné kvality. Kvůli závazkům v Lublani ho v nepřítomnosti zastupoval jeho žák Otto Rothmayer. 

Plečnik byl ojedinělým úkazem evropské architektonické scény, protože se držel tradičních forem a odvážně je uplatňoval, zatímco moderní architektura vycházela z vývoje techniky a expanze železobetonu. V jeho spolupráci s Masarykem došlo (podobně jako v případě Karla IV. a Petra Parléře) ke vzácnému souznění, protože oba viděli novou architekturu oproštěnou spojení s Vídní a v návaznosti na antickou demokracii.

Protože však Plečnik byl hluboce věřícím člověkem, zdá se, že ideový směr udával Masaryk. Příznačně architekt později studentům v Lublani vyprávěl, že Masaryk je velký a přemýšlivý filozof, který sice nevěří v Ježíše jako Syna božího, ale tvrdí, že byl největším člověkem všech dob. Prezident také moudře předpokládal, že Slovinec nebude tak zatížen osobními vazbami a historickými a historizujícími slohy jako místní architekti.

Masaryk antiku miloval, navštívil řadu starověkých památek a z Itálie si přivezl mnoho knih o umění. Plečnik dokázal jeho filozofii vyjádřit uměleckými prostředky. S Alicí Masarykovou, jíž otec svěřil péči o Hrad, ho pojil velmi blízký vztah. Oba však věděli, že „velký úkol nesmí být narušen osobními touhami,“ jak poznamenal znalec Plečnikova díla Damjan Prelovšek.

 „Demokracie, toť diskuse“

… hlásal Masaryk a Plečnik přetvářel Hrad originálně, a přitom s pokorou k místu, v dialogu s okolím a otevřel ho více městu. Široká veřejnost však architektovo počínání sledovala s velkou nedůvěrou, která se po publikování regulačního plánu okolí Hradu v roce 1934 proměnila takřka v hon, a žádala „spásu Hradu před dotěrným cizincem, který nemilosrdně zohavuje české památky“.

TIP: Tajemná místa Pražského hradu: Co se dělo na Žiži a kde stál knížecí stolec?

Plečnik se již do Čech nevrátil. Na Hradě ještě rok pracoval zdáli, ale Edvardu Benešovi, který jej zval k dalšímu provedení prací, napsal: „Neočekávejte mne více k Vám.“ Dílo svého učitele dokončil Otto Rothmayer. Dodnes budí protichůdné reakce.

V poslední době jsme svědky pokroků společnosti Virgin Orbit ve vývoji jejich unikátního systému pro vynášení satelitů na oběžnou dráhu. Ten zahrnuje start rakety z letícího upraveného Boeingu 747 „Cosmic Girl“. Jejich ambice ale podle všeho nekončí na oběžné dráze kolem Země.

Virgin Orbit v těchto dnech odhalili své plány stát se první soukromou společností, která vyšle první soukromou misi k Marsu. Plány zahrnují spolupráci s polskou společností SatRevolution, a také s celou řadou polských odborníků. Pro Polsko by případné dosažení Marsu znamenalo ohromný úspěch ve vesmírných letech.

Soukromé společnosti míří k Marsu

Do dnešního dne se k Marsu dostaly sondy jenom čtyřech kosmických agentur: americké NASA, evropské ESA, indické ISRO a sovětské – dnes Roskosmos. Virgin Orbit teď bude usilovat o to, aby se stali historicky pátým návštěvníkem oběžné dráhy rudé planety. Jejich největším soupeřem bude zřejmě SpaceX s Elonem Muskem, který sní o Marsu od dětství a nejspíš se nebude chtít takového prvenství jen tak vzdát.

TIP: Nejen InSight: Na misi k Marsu uspěly i první meziplanetární cubesaty

Virgin Orbit přiznávají, že je inspirovala nedávné mise cubesatů MarCO americké NASA. Cubesaty pro jejich let k Marsu bude mít na starosti společnost SatRevolution, která již letos poslala na oběžnou dráhu Země první polský komerční nanosatelit. Virgit Orbit zároveň připravují první let z Boeingu 747 „Cosmic Girl“ na oběžnou dráhu. K Marsu by chtěli letět v roce 2022.

Z mladíků, kteří přestáli úvodní bitvy a nyní trávili většinu času obklopeni tunami vlhké hlíny, se brzo stali veteráni a na nováčky se dívali skrz prsty. Poručík Maurice Genevoix z francouzského 106. pluku začátkem roku 1915 v jakési vesnici poblíž fronty pozoroval zástupy zelenáčů: „Kabáty jim byly velké a visely jim na ramenou. Torny měli tak vysoko, že vzadu rozdíraly krk. Postižené místo si třeli rukou a svůj pohled upírali dopředu. Někteří byli bledí s prázdným výrazem, jiní zase rudí s velkými kapkami potu, i když panovala zima. Je po nich poptávka, jenže ani tahle várka nestačí. Brzo dojdou i tihle… Jdou příliš mladí, aby přežili.“

Předchozí část: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (1)

Ztráta lidskosti 

Mnozí nováčci si přes zprávy z médií a zkušenosti mnohdy zmrzačených navrátilců uchovávali romantické představy o válce a málokterý zelenáč měl reálné ponětí o tom, co život v zákopech obnáší. Po příchodu na frontu většinu mladíků šokovaly především sluchové zážitky, což potvrdil britský vojín Clarie Jarman: „Přijeli jsme vlakem do Amiens a uslyšeli v dálce dunění dělostřelectva. Poprvé jsme šli do přední linie, kulky svištěly a nutily nás shýbat hlavy. Granáty nad námi skučely, ale rychle jsme se naučili, kdy má smysl se krýt a kdy ne.“

Pokud se nováčkům podařilo první boje přestát, upadali do podobné letargie jako starší kolegové. Šířil se cynismus a šibeniční humor, lidské potřeby se zužovaly na ty nejzákladnější: přežít, najíst se a vyspat. Zatímco první pohled na mrtvé spolubojovníky vyvolával hrůzu, po čase si muži na přítomnost smrti zvykli a brali ji jako součást každodenního života. Celkovou otupělost popsal francouzský kapitán Besagnon: „U Verdunu jsme prožili strašlivé chvíle a naše tváře ztratily veškerou lidskost. Šestnáct dnů jsme nezamhouřili oka a všechen čas trávili mezi umírajícími, v neustálé úzkosti a útrapách.“

Rozdílné konstrukce

Samotné zákopy se co do propracovanosti i pohodlí v různých sektorech fronty lišily. Na belgickém území se kvůli vysoké hladině spodní vody nedaly kopat v plném profilu, takže se často namísto nich stavěly valy z pytlů vyztužené dřevěnými podpěrami. V mnoha francouzských regionech se naopak vyskytovala vápencová půda, díky níž se snadno hloubily zákopy s předními náspy zpevněnými pytli poskytujícími dodatečnou ochranu před odstřelovači.

V některých sektorech bylo dost času a vhodné podmínky pro vznik odolnějších krytů vyztužených dřevěnými trámy a překrytých nepromokavou plachtou. A kupříkladu v hornatém terénu Vogéz mohli někteří francouzští vojáci přespávat dokonce v dřevěných boudách, které si na odvrácených svazích postavili. Pečlivě budované pozice ale měly na morálku části mužů spíš negativní dopad – naznačovaly totiž, že jednotka na místě stráví dlouhou dobu.

Díra pro zbabělce

Jiní vojáci přeměnili zodolňování a zútulňování zákopů v „únikovou“ činnost, která umožňovala na chvíli zapomenout na okolní hrůzy. Korespondent 227. pěšího pluku to v roce 1915 okomentoval takto: „Vytržen ze svého zaměstnání, domova a rodiny stává se francouzský občan na vše připraveným bojovníkem, stavitelem, inženýrem, zedníkem, střelcem, granátníkem, kulometčíkem i kuchařem.“

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Přístup k provedení zákopů se lišil též mezi jednotlivými armádami. Britský generální štáb na budování pohodlnějších úkrytů dlouho nahlížel s nedůvěrou. Velitelé se obávali, že propracovanější zázemí probudí v mužstvu defétismus a utlumí ofenzivního ducha. Němečtí generálové podobné obavy nesdíleli a nezřídka nechali stavět pečlivě vybetonované kryty až 18 m pod povrchem terénu. Nakonec se i pro vojáky Jeho Veličenstva hloubily podzemní prostory, kam se však nedostal zdaleka každý. Mnozí si tak během palebného přepadu museli vystačit s výklenkem v přední stěně zákopu zvaným díra pro zbabělce (funk hole).

Přestože moderní doba zkrátila vzdálenosti na celém světě, cesta do Svanetie je pořád trochu zdlouhavá. Ze Zugdidi sem každé ráno vyráží konvoj maršrutek, které šplhají zákrutami hlubokých údolí. Zatímco první část cesty uprostřed vysokých hor lemují zalesněné kopečky a dlouhá nádrž přehrady Jvari, výše se už objevují zaledněné štíty hlavního hřebene Kavkazu. Elbrus, nejvyšší vrchol celého pohoří (a podle některých definic také Evropy) sice leží poměrně daleko, ale právě tady v gruzínské Svanetii najdeme šest z deseti nejvyšších štítů Kavkazu. Vysoké vrcholy a špatně prostupná sedla po staletí sloužily jako přirozená hradba, která Svanům pomáhala bránit domov proti vetřelcům.

Kraj tvrdých bojovníků

První písemnou zmínku o Svanetii najdeme v monumentální sedmnáctisvazkové Geografice řeka Strabóna, který na přelomu letopočtu popsal Svany jako kruté a bojechtivé horaly, schopné postavit dvěstětisícovou armádu. Počet bojovníků sice Strabón trochu nadsadil, ale o správnosti jeho charakteristiky zdejších kmenů se později přesvědčili jak gruzínští králové, tak perská, turecká i ruská vojska, která se Svanetii snažila ovládnout. Formálně sice byla Svanetie od 11. století součástí gruzínského království, ale i tak si zdejší obyvatelé ve velké míře uchovali nezávislost. Naopak dokázali získat moc nad rozsáhlými oblastmi v nížině.

Schopnosti svanských bojovníků dodnes dokládá muzeum etnografie a historie, jeden z našich prvních cílů v Mestii, hlavním středisku oblasti. Hezky uspořádaná a moderně působící expozice představuje především zbraně a běžně užívané předměty. Uvidíte ovšem také část z pokladů, které se zde dochovaly, zatímco zbytek Gruzie byl několikrát vypleněn invazními armádami. Oslňují nás zlaté kříže, stříbrné poháry i prastaré ikony. Velmi zajímavé jsou fotografie Itala Vittoria Selly, který Svanetii zdokumentoval v posledním desetiletí 19. století. Díky nim vnímáme, jak se svanské vesnice za posledních sto dvacet let proměnily – a změna je to obrovská.

Překotný turistický rozvoj

Svanové odrazili za dobu své existence mnoho nejrůznějších vojsk, ale poslední invazi se neubránili. Množství turistů, které sem přitahuje bohatá historie s nádechem tajemna i krásná krajina, se na podobě kraje podepsaly víc než turecké a perské armády. Jejich příliv má na svědomí i mohutná finanční podpora vlády, která se z Mestie snaží udělat celoroční středisko konkurující ruské Soči.

Symbolem proměny může být například hlavní náměstí v Mestii, které je asi třítisícovým sdružením zhruba desítky vesnic roztroušených v údolí. Sídlu na soutoku řek Mestiachala a Mulkhura dominuje moderní budova radnice, k níž přiléhá stejně moderní, tradičními věžemi inspirovaná stavba policejní stanice. Náměstí v nadmořské výšce okolo 1 800 metrů obklopují domy připomínající alpské penziony. Co na tom, že jsou prázdné a v místním turistickém informačním centru hlídá paní u počítače jediný „prospekt“ – seznam ubytování. Přitom je možné přespat prakticky v každém druhém stavení a vedle skromných pokojů vyčleněných v rodinných domech jsou na výběr i luxusní hotely s krásným výhledem. V Mestii je dokonce letiště, kde několikrát do týdne přistává letadlo z Tbilisi. V zimě může jít o jediný způsob, jak se sem dostat, protože tuhé zimy často zastaví provoz na silnici.

Klid mezi horskými štíty

Okolí Mestie nabízí množství někdy i značených tras, od půldenních procházek po několikadenní treky, a my jsme zatoužili vydat se na chvíli z osad do hor. Naším prvním cílem se stal mohutný kříž, který se tyčí pět set metrů nad vesnicí a je téměř odevšad viditelný. Cesta k němu stoupá v prudkých serpentinách nejprve lesem a pak mezi horskými pastvinami. Čím výš jsme, tím úchvatnější výhledy na okolní hory se nám otevírají. Od kříže je nám pak odměnou za výstup pod prudkým sluncem téměř „letecký“ pohled na Mestii a její ježící se věže, obklopené mozaikou políček a luk. Cesta pokračuje dál do nitra hor, kde o několik dalších stovek metrů výš čekají jezírka Koruldi (2 700 m n. m.).

První pohled na vodní nádrže je pro nás trochu zklamáním – ve skutečnosti se totiž jedná o několik větších zabahněných „kaluží“. Vše ale vynahrazují daleké výhledy na okolní hory, jejichž špice jsou v polovině července ještě pod sněhem. Náš pohled přitahují rozkvetlé louky se stovkami květin včetně orchidejí i stáda polodivokých koní a krav, pasoucích se okolo jezer. Většina lidí sem z Mestie míří jen na jednodenní výlet, takže když odpoledne postavíme stan, máme jezírka sami pro sebe.

Bludištěm neznatelných cest

Vůbec nelitujeme, že jsme u Koruldi zůstali přes noc. Po předcházející noční bouřce je vzduch krásně čistý a bez oparu. Mírný větřík prohání oblaka, která v zapadajícím slunci připomínají ohnivé ptáky, a po soumraku svítí do noční tmy jen náš stan. Ráno při balení se na nás přicházejí podívat zvědaví koně.
Vydali jsme se na další etapu cesty, jejímž cílem bylo údolí řeky Dolra za sedlem Guli. Cestou do něj je potřeba se kousek vrátit, následně stezka vede úbočím údolí. Poměrně nepříjemný úsek překonává prudký boční přítok a pak spletí vyšlapaných dobytčích cestiček míří do sedla (2 807 m n. m.), odkud už jsou výhledy na obě dvě strany.

Mnohem nepříjemnější než výstup je ale cesta dolů. Přes sedlo Guli zřejmě nikdo moc často nechodí, navíc je mohutný amfiteátr údolí na druhé straně rozčleněn množstvím strží a pěšinka je většinu času neznatelná – ztracená v kamení nebo zarostlá. V nižších partiích se klesání naopak mění v pochod bludištěm neustále se ztrácejících cestiček.

Pod sedlem se stýkají dvě údolí – jedno od sedla Guli a druhé vede pod rohatou Ušbu, 4 710 metrů vysokou horolezeckou výzvu. Tato krásná hora je jednoznačnou dominantou údolí Dolry. Ušba tvoří kulisu hezkému travnatému plácku, na němž po docela náročném přechodu sedla stavíme stany. V klidu se pak kocháme divadlem, v němž hrají hlavní role skály, převalující se mraky a slunce, jež každým okamžikem mění barevné tóny. Poslední den už nám jen zbývá sejít po stále lepší vyježděné cestě do vesničky Mazeri, kde se nám daří stopnout terénní auto a vrátit se zpět do Mestie.

Na skok do středověku

Nejzachovalejší historickou vesnicí ve Svanetii je Ušguli. Tvoří ji čtyři části – Zhibiani, Chvibiani, Chazhashi a Murqmeli – které jsou dnes domovem pro asi dvě stovky lidí. Sídlo je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a někdy bývá označováno jako nejvýše položená trvale obydlená „evropská“ vesnice. Z Mestie se sem můžete dostat za tři až čtyři dny pochodu horami, přičemž je možné naplánovat noclehy ve vesničkách tak, aby nebylo potřeba nést stan, jídlo a další tábornické vybavení. Rychlejší variantou je čtyřhodinová jízda po rozbité silnici.

Ačkoli je Ušguli hodně odlehlé, každý den sem míří desítky turistů, kteří touží spatřit zdejší kamenné domy a jejich obranné věže koški. Tradiční domy mají dvě patra. Ve spodním žili lidé i domácí zvířata, horní patro sloužilo jako sklad nářadí a píce na dlouhou zimu. Velké úložné prostory byly potřeba kvůli tvrdým zimám, které zde ve výšce 2 300 m n. m. trvají zhruba šest měsíců. Díky hradbě Kavkazu a vláze z Černého i Kaspického moře zde spadne velké množství srážek, takže během zimních měsíců je vesnice prakticky nedostupná a zapadaná několika metry sněhu. Z druhého patra bývá vchod do věže, vysoké obvykle tři až pět pater. Většina věží pochází z vrcholného období jejich budování v 10. až 12. století. V neklidných dobách sloužily jako bezpečný úkryt před nájezdníky.

Jiná a stále půvabná

Kulisou Ušguli je nejvyšší gruzínská hora Šchara. Její nejvyšší bod vyčnívá do výšky 5 193 m n. m z dvanáct kilometrů dlouhého zubatého hřebene. Lidé na ni poprvé vystoupili v roce 1888 a i dnes je výstup z ruské strany, kam hora spadá patnáct set metrů vysokou stěnou, pro horolezce velkou výzvou. Turisté bez lan, maček a cepínů se mohou z Ušguli vydat na půldenní výlet údolím podél říčky, která vytéká z jednoho z ledovců mohutného masivu Šchary. V časném létě jsou i zdejší louky posety spoustou barevných květů, mezi nimiž se pasou stáda krav. Kolem poledne vrchol hory obvykle zahalí mraky, takže – ostatně jako v kterýchkoli jiných horách – se vyplatí ráno vstát a vydat se na cestu co nejdřív.

TIP: Gruzínská Mccheta: Zapomenuté hlavní město náboženství, tradic a historie

Pohledem na Šcharu se s kouzelnou Svanetií loučíme. Během posledního desetiletí se hodně proměnila a modernizace útočí na tradiční kulturu nebývalým tempem. Přesto stále stojí za se sem vydat. Stačí si jen odmyslet plechové střechy a moderní auta, a člověk jako by se ocitl o pár století zpět. V krajině nehostinné a drsné, přesto však krásné a svým způsobem malebné.

Teplota stoupá a planeta se mění. Asi nejnápadnější je to v oblastech za polárním kruhem, kde se prudce otepluje. Důsledky klimatických změn nedávno zaznamenali i ruští vědci, kteří se pohybovali na výzkumném plavidle v oblasti Východosibiřského moře.

Metanové fontány

Účastníci vědecké expedice se ve Východosibiřském moři setkali s velkým množstvím metanu, který postupně uniká do atmosféry. Přítomní vědci popisovali množství metanových fontán, které jsou v moři jedna vedle druhé. S ničím podobným se v této oblasti doposud nesetkali.

TIP: Narůstající hrozba: Na Sibiři našli 7 tisíc bublin metanu hrozících explozí

Původním cílem expedice přitom nebyl metan. Vědci mířili zkoumat tání permafrostu. Že je něco v nepořádku zjistili, když jejich přístroje detekovaly množství metanu v okolí lodě. Následně spatřili metanové fontány na vlastní oči. Ve vzduchu pak naměřili koncentraci metanu až 16 ppm (částic z milionu), což ke devětkrát více než kolik činí celoplanetární průměr.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ prohlásil člen expedice Igor Semiletov, který má za sebou již 45 polárních výprav. Semiletov upozorňuje, že kromě dopadů na klima, může unikající metan poškodit ropnou a plynovou infrastrukturu. „Pokud nezohledníme výsledky výzkumu týkající se stavu podmořského permafrostu, mohou se při průzkumných a obchodních činnostech vyskytnout geologické katastrofy podobné nehodě ropné plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010,“  varuje badatel.

Izrael nedávno opět potvrdil svou pověst země zaslíbené pro archeology. Badatelům se podařilo odkrýt pozůstatky rozlehlého města, kterému se začalo přezdívat „New York rané doby bronzové“. Město se rozkládalo na více než 65 hektarech a podle odhadů v něm žilo asi 6 tisíc obyvatel.

Vykopávky se nacházejí na místě zvaném En Ensur, které leží mezi izraelskými městy Tel Aviv a Haifa. Dnes je na tomto místě jen hromada sutin a kamení, před 5 tisíci lety to bylo kvetoucí velkoměsto své doby, v němž žili lidé různého etnického původu, s řadou ulic, veřejnými náměstími, a také s městskými hradbami. Klíčovým prvkem města, který lákal nové příchozí z širokého okolí, byly zřejmě dvě velké studny.

TIP: Biblický objev: Archeologové v Izraeli zřejmě objevili biblické město Filištínů

Navzdory své velikosti zůstalo město v Izraeli nepovšimnuto, až do roku 2017, kdy zde archeologové zahájili průzkum kvůli stavbě dálniční mimoúrovňové křižovatky. Vědci rovněž zjistili, že přímo pod stavbami tohoto „New Yorku doby bronzové“ se nacházejí ještě starší ruiny. Jejich stáří vědci odhadují na 7 tisíc let. 

Jméno této mnohostranné osobnosti představuje pojem, s nímž je v Rakousku spojeno osvícenství a tolerance. Josefa von Sonnenfelse nacházíme v pozadí četných zákonných opatření a dobových reforem. Jeho životní osudy procházely mnoha proměnami a zanechaly hlubokou stopu v hned několika oborech vědecké, kulturní i společenské činnosti.

Volba profese

O jeho dětství se ví málo. Víme jen, že se narodil v roce 1732 nebo 1733 v Mikulově jako syn Lipmanna Perlina, židovského učence a překladatele z orientálních jazyků. Ve snaze o vyšší společenské zařazení přestoupil otec 18. srpna 1735 ve Vídni i se svými dvěma syny, Josefem a Františkem, ke křesťanství a přijal katolickou víru. Zvolil si příjmení Wiener, které pak používali také jeho synové. Později přesídlil do Vídně, kde působil jako vyhledávaný tlumočník východních jazyků, hlavně hebrejštiny. Za své zásluhy o stát byl nakonec roku 1746 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „von Sonnenfels“. Ten převzal i jeho syn Josef.

Rodina zatím žila v Mikulově, kde Josef studoval na tamějším proslulém piaristickém gymnáziu. Učil se spíš špatně než dobře, latinsky prý hovořil „jako pastevec z uherské pusty“. Chtěl být původně knězem, ale školu ve třinácti letech opustil. Zájem o hlubší vzdělání se u něj projevil až později, za pobytu ve Vídni. Pro nedostatek finančních prostředků se ovšem plánů na vysokoškolské studium musel vzdát a rozhodl se vstoupit k vojsku.

V roce 1749 nastoupil jako vojín Josef Wiener do 4. pěšího pluku takzvaných deutschmeistrů, který v té době ležel posádkou v Klagenfurtu. Josef zůstal u pluku pět let a dotáhl to na poddůstojníka. Hodně četl a učil se jazyky: francouzštinu od francouzských dezertérů, češtinu po přemístění pluku do Čech prý od jedné české dívky. Od pluku odešel v roce 1754 do Vídně, kde se konečně věnoval studiu práv, která se mu stala hlavním zájmem a profesí.

Během dvouletého studia přišel do styku s vynikajícími právníky, pod jejichž vlivem se formovalo jeho osvícenské myšlení. K jeho učitelům patřili profesoři Paul Josef von Riegger a Karl Anton von Martini, znalci státního práva, kteří vychovali řadu právníků a úředníků spjatých s reformami rakouského státu. Profesor Riegger byl mimo jiné zakladatelem Německé učené společnosti, do níž vstoupil také Sonnenfels. Zde se ale Josef kromě několika přednášek o německé literatuře více neangažoval. Jako právní praktikant pracoval u hraběte Hartiga, dvorního rady u nejvyššího soudního úřadu ve Vídni, načež přijal místo civilního účetního u dvorní císařské gardy s ročním platem 400 zlatých.

Jazykověděc a literát

Sonnenfels se zajímal rovněž o problémy německého spisovného jazyka v Rakousku. Vadilo mu, že spisovná němčina byla ve Vídni málo respektována a ani se příliš nepraktikovala. Šlechta mluvila povětšině francouzsky, učenci mezi sebou komunikovali italsky, zatímco prostý lid hovořil vídeňskou hatlamatilkou. Josefa trápilo, že i nejlépe oblečená dáma vyšší společnosti mluvila lidovou hantýrkou jako děvečka v kuchyni. Německy psaná literatura v Rakousku téměř neexistovala.

Od konce čtyřicátých let 18. století nicméně začaly do rakouských zemí pronikat obrodné jazykové vlivy z Německa, jejichž propagátorem byl spisovatel a profesor lipské univerzity Johann Christoph Gottsched. Ve Vídni vyvolaly spor mezi stoupenci Gottschedovy reformy a jejich odpůrci, kterým nevyhovovala Gottschedova „pruská jazyková norma“ a kteří se klonili více k jihoněmecké jazykové formě, přihlížející k domácí mluvené řeči.

Josef von Sonnenfels upřednostňoval tuto méně puristickou jazykovou formu bližší bavorskému dialektu, jež se měla stát základem rakouského úředního a administrativního jazyka. Celou záležitost nakonec vyřešil roku 1780 císař Josef II., když zavedl Gottschedovu jazykovou normu jako povinnou v rakouské administrativě.

Současně se zájmem o jazykovědu podnikl Sonnenfels první kroky na literárním poli. Rozvinul bohatou publicistickou činnost v duchu osvícenství a stal se tak věrným, leč opatrným propagátorem tohoto nového společenského proudu. Přizpůsoboval v ní myšlenky francouzských filozofů o společnosti a státu rakouským poměrům. V letech 1765–1767 a 1769–1775 vydával kromě jiného odvážně koncipovaný morální týdeník Der Mann ohne Vorurteil (Muž bez předsudku) oblíbený mezi německými osvícenskými intelektuály.

Velké ambice

Jako účetní císařské gardy nebyl ovšem mladý právník zcela spokojen. Toužil po katedře německé literatury na vídeňské univerzitě. Zatímco zde neuspěl, roku 1763 se mu podařilo s pomocí přátel získat katedru politických věd. Odtud se otevírala cesta k ohromující kariéře.

Sonnenfels se etabloval v oboru označovaném dnes jako věda o státu a právu. Na tomto poli se snažil prosazovat nové ideje, které tehdy hýbaly celým kontinentem. Získal důvěru Marie Terezie a ta ho jmenovala do četných komisí a rad. Postupem času se stal vládním radou, skutečným dvorním radou a dokonce získal titul barona.

Značně se podílel na tereziánských právních a správních reformách. Řada jím vypracovaných zákonů sahá od policejního řádu, přes čelední řád a lichvářský patent až po nařízení o veřejném osvětlení. Vynikl jako výborný pedagog a autor respektovaných vysokoškolských učebnic. Nicméně vrcholným úspěchem profesora politických věd byla kampaň, kterou v sedmdesátých letech vedl proti hrůzám tehdejší trestní justice. Ta mu otevřela cestu ke dvoru a získala mu uznání samotné císařovny.

Humánní justice

Mezi evropskými vzdělanci vyvstala od jisté doby s velkou naléhavostí otázka odstranění útrpného práva a trestu smrti jako příkladů hrubého barbarství v justici. Pruský král Fridrich II. zrušil ve svém státě torturu krátce po nástupu na trůn v roce 1740. V ostatních zemích však zůstávalo mučení nadále součástí výslechů a vyšetřování trestných činů.

V roce 1774 vydal významný milánský právník Cesare Beccaria zásadní spis Dei delitti e delle pene (O zločinech a trestech), ve kterém zvedl svůj hlas proti barbarství kriminální justice, kde mimo jiné požadoval zrušení tortury a trestu smrti. Ovlivnil mnoho právníků a mezi nimi i Sonnenfelse. Ten sám vydal vlastní spis O tortuře a nezůstalo jen u něho. Nevynechal jediné příležitosti, aby proti útrpnému právu hlasitě neprotestoval. Doneslo se to císařovně a ta podrážděně vzkázala: „To musí přestat, jinak bude propuštěn!“

TIP: Lámání kolem, čtvrcení a řezání jazyka: Jak se měnily tresty v monarch

Avšak Sonnenfels neustoupil. Naopak požádal o císařskou audienci a Marie Terezie ho přijala. Sonnenfels se dostavil vyzbrojen řadou argumentů a písemných dokladů. Poklekl v trůnním sále na kolena a zahájil vášnivou řeč. Marie Terezie ho přerušila a požádala, aby k ní poklekl blíž a položil jí své dokumenty do klína. Podle očitých svědků byla jeho řeč tak strhující a líčení postupů při mučení tak emotivní, že Marie Terezie začala slzet. Nato Sonnenfels zcela proti dvornímu ceremonielu povstal a zvolal: „Ať Evropa vidí ty slzy v očích největší panovnice naší doby! A ať ani na okamžik nezaváhá zrušit v Rakousku útrpné právo.“ Císařovna na to prý odvětila: „Tedy dobrá. Mučení bude zrušeno.“ Stalo se tak patentem z 2. ledna 1776.

Beccariovy a Sonnenfelsovy myšlenky ovlivnily v mnohem větší míře císařovnina nástupce Josefa II. a stály u zrodu jeho právních a soudních reforem. Sonnenfels se přímo účastnil na tvorbě moderního josefínského trestního zákoníku i na kodifikaci občanského práva.

Čchiao-pi-luo Tien-sia, lépe známá jako Její Výsost Čchiao-pi-luo, zůstávala donedávna tajemnou internetovou kráskou, která hrála hry, bavila se s lidmi na chatu a obecně se starala o to, aby byla okouzlující. Její převážně mužské publikum se rozšiřovalo závratnou rychlostí a posílalo jí peněžní dary, za něž Čchiao-pi-luo slibovala různé odměny – pózovala pro diváky, povídala si s nimi, hrála jim na city… A její konto utěšeně rostlo, neboť někteří obdivovatelé jí zasílali v přepočtu i víc než 330 tisíc korun. Bublina nicméně splaskla, když streamerce selhala technika a na obrazovkách diváků se místo snové mladé dívky objevila úplně obyčejná 58letá žena.

Nešťastná náhoda tak obecenstvu odhalila, že ho Její Výsost celou dobu podváděla – na tváři měla „navěšenou“ spoustu velmi chytrých a promyšlených filtrů, které jí měnily vzhled. Před kamerou tak sice skutečně seděla Čchiao-pi-luo, nicméně počítač zajistil, že ji diváci viděli úplně jinak. Velká část uživatelů následně nepříliš překvapivě odběr jejího kanálu zrušila a na internetu se rozhořelo velké drama. Kritika nicméně časem utichne a napětí odezní. Čchiao-pi-luo pak nebude nic bránit, aby si založila nový účet a celý podvod rozjela znovu – tentokrát třeba i ve větším měřítku. 

Lidé, kteří neexistují

Případ odhalené streamerky jasně ilustruje nebezpečí, jež si mnozí z nás neuvědomují a které s každým rokem nabývá na síle. Technologie totiž pokročila tak, že není problém věrohodně měnit či simulovat lidskou vizáž, případně vytvářet zcela umělá individua. Stačí se podívat na mobilní aplikace: FaceApp a jemu podobné nás umějí omladit, udělat staršími nebo zkrášlit. Snapchat zas dovede přetvořit obličej člověka v některé ze zvířat… 

Chytrá zařízení sice často ještě nemají dostačující výbavu, aby tyto transformace v interaktivním prostředí působily věrohodně. Pro klasické počítače s potřebným softwarem však dnes již není nijak složité zfalšovat takřka cokoliv. Například internetová stránka ThisPersonDoesNotExist.com využívá umělou inteligenci k vytváření falešných obličejů, jež jsou v mnoha případech k nerozeznání od těch skutečných. Její základ tvoří program, který zkoumá obrovské množství lidských portrétů, následně je dělí na menší segmenty a podle vlastních propočtů je skládá do nových variací. Stránka tak s každým obnovením generuje další podobenku neexistující osoby. 

Armáda falzifikátů

Za projektem stojí softwarový inženýr Philip Wang, který chtěl generátorem obličejů upozornit na budoucí rizika spojená s převratnou technologií. „Většina lidí si neuvědomuje, jak dokonalá časem umělá inteligence ve vytváření lidských obličejů bude,“ vysvětluje a dodává, že jeho program umí napodobovat také animované postavy, různá písma a třeba i vytvářet falešná graffiti. 

Nebezpečí takové technologie spočívá samozřejmě v tom, že budete-li potřebovat zástup uživatelů, aby například podpořili vaši kampaň nebo zkrátka jen vyvíjeli činnost na vašich internetových stránkách, můžete si je snadno nechat vytvořit. V anonymním internetovém prostředí není nijak komplikované opatřit falešné profily jmény, a dokonce jejich prostřednictvím zanechat pod příspěvky komentáře. Dav vygenerovaných obličejů má potom potenciál strhnout skutečné lidi a v duchu psychologie „stáda“ jim dodat odvahu k činům, na něž by si jinak netroufli. 

Obama skáče, jak program píská

Že problémy mohou nabýt mnohem větších rozměrů, dokázali již v roce 2017 vědci z University of Washington, kteří pomocí programu přiměli domnělého prezidenta Baracka Obamu pronést falešný proslov. Stačila jim k tomu vlastnoručně vytvořená umělá inteligence, jež prozkoumala 17 hodin videozáznamů s projevy prvního muže – a na jejich základě vytvořila dostatečně věrohodnou simulaci Obamových úst. Když pak vědci vzali zvukovou stopu jednoho proslovu a pustili ji přes videozáznam jiného, program zajistil, že v novém videu první muž planety zdánlivě pronesl, co výzkumníci chtěli.

Při bližším zkoumání byla sice ústa při některých pohybech rozmazaná a před dvěma lety bylo stále ještě možné odhalit falzifikát pouhýma očima. Nicméně fakt, že někdo tak důležitý jako prezident USA může v upraveném záznamu působit pro nepozorného diváka přirozeně, je děsivý – zvlášť pokud by se simulace úst a obecně obličeje spojila například s programem Lyrebird, jehož tvůrci v roce 2017 tvrdili, že dokáže napodobit jakýkoliv hlas. Stačí mu pouhá minuta záznamu, z nějž přejme intonaci a další zvukové vlastnosti a využije je k modelování slov, která daný člověk nikdy nevyslovil. 

Hlas ve sluchátku

Ani popsaná technologie není dokonalá a objektivně je mnohem snazší odhalit falešnou mluvu než simulaci obličeje. Nicméně i nedostatky syntetického hlasu se dají zakrýt například ruchem či různými deformacemi. Pokud by k vám počítač promlouval cizím hlasem třeba po telefonu nebo uprostřed hlučného davu, jeho šance vás oklamat podstatně vzrostou. 

Vědci z University of Washington tvrdí, že program na simulaci mluvy vyvinuli, aby vylepšili možnosti komunikace po internetu. Přesto uznávají, že ve špatných rukou by mohl napáchat velké škody. Kdyby se spojil se softwarem pro simulaci zvuku, mohl by kterýkoliv státník světa pronést libovolnou frázi, jež by měla potenciál ovlivnit volby, rozpoutat nepokoje, nebo klidně vyvolat válku. 

Z fotky do videa

Nepříjemné komplikace však může umělá inteligence v rukou schopných uživatelů způsobit také na mnohem osobnější úrovni. Loni se například vynořila falšovaná pornografie: Počítačově zdatnější jedinci totiž objevili způsob, jak do videí velmi uvěřitelně zabudovat tváře známých osobností. Na síti Discord se navíc jeden uživatel pochlubil, že se mu z 380 fotografií, které stáhl z profilu své bývalé spolužačky na Facebooku, podařilo vytvořit video zdařile zachycující dívku při sexu – který se nikdy neodehrál. Jak málo stačí, aby podobné záběry někdo pustil do světa a například člověku zničil partnerský vztah nebo ho vydíral? 

Internet se stal díky pokročilé technologii místem, kde se na první pohled nedá ničemu věřit. Falešné zprávy a zdroje mají přitom potenciál ničit lidské osudy. Nejistota dál živí paranoii a pod tlakem pochybností se ocitnou i skutečné události: Podle průzkumů až 6 % Američanů nevěří, že astronauti NASA v roce 1969 přistáli na Měsíci. Pokud bychom tento historický milník přesunuli do současnosti, procento nedůvěry by určitě ještě vzrostlo – protože dnešní technologie by si s věrohodnou simulací dosednutí na lunárním povrchu hravě poradily. 

Problém je třeba řešit

Již v roce 2017 se tudíž pro tento způsob pokročilé falzifikace objevilo pojmenování „deepfake“ (z anglického „deep“ a „fake“, tedy „hluboký“ a „falešný“) a začala se vymýšlet metodologie, jež by umožnila odlišit skutečnost od manipulací. V USA na problematice deepfake pracuje vojenská agentura DARPA ve spolupráci s University of Colorado. 

Aby vědci dokázali podvržené obrazové záznamy rozeznat, nejprve se zaměřili na vytvoření svých vlastních. Umělou inteligenci na „lov“ deepfake videí konfrontují s falzifikátem i s původními záběry a přimějí ji všímat si drobných nedokonalostí. Potenciální dopady deepfake si uvědomuje také americký Kongres a dozorem na daném poli pověřil Národní zpravodajskou službu. Podvrhy se zabývá rovněž Evropská unie i řada dalších institucí po celém světě. 

Kdo hlídá internet?

Otázkou zůstává, zda pouhé rozlišování skutečného od falešného problém vyřeší. Pokud se na internetu objeví video, v němž například muslimští imigranti znásilňují bělošku a posléze jí uříznou hlavu, předem vyburcovaní fanatici nebudou čekat, zda o pár hodin později nezazní zpráva, že byl záznam falešný. V danou chvíli dostanou to, co potřebují k ospravedlnění své protiakce, která může vyústit v násilí a zabíjení. Úplně stejně se zachová pákistánský dav po zhlédnutí videa, na němž američtí vojáci střílejí na bezbrannou rodinu, a po okamžité odvetě rádi sáhnou také indičtí hinduističtí extremisté, až uvidí muslimy, jak se baví týráním krávy. Výbušný potenciál je ohromný. 

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Aby deepfake videa nemohla páchat škody, musely by sociální sítě, streamovací služby a stránky jako YouTube zavést ochranu, jež záběry před zveřejněním prověří. Na poslední zmíněný server přitom každou minutu přibývá zhruba 300 hodin videozáznamů, a spolehlivá kontrola takového průtoku dat se tudíž bude muset opírat o masivní a velmi nákladný výpočetní výkon. Jsou však firmy připraveny omezit zisky a investovat miliardy dolarů do nové a drahé technologie?