Každý z ruských hrdinů-bohatýrů byl jiný. Jednomu lidové pověsti přisoudili více prohnanosti a chytrosti než síly, jinému naopak sílu takovou, že jej ani neunesla ruská zem. Příběhy některých mají pravděpodobně kořeny ve skutečných historických postavách, ponejvíce v knížatech z dob Kyjevské Rusi, tedy ještě před invazí Mongolských vojsk na Rus ve druhé polovině 12. století.

Stejně jako mytologické příběhy z jiných kultur se i ty ruské vyvíjely napříč regiony, náboženstvími a kulturami. I proto se obr Svatohor může směle přátelit s (pravoslavnou církví) blahoslaveným Iljou Muromcem a v lesích vedle křesťanských klášterů svádějí hrdinové své boje s různorodými saněmi a příšerami.

Vasilisa Překrásná

Nejenom mužští hrdinové prokázali v ruských legendách a pověstech odvahu. Oblíbeným doposud zůstává i příběh o krásné Vasilise. Děvče se dostalo do smutné, ale ne neobvyklé situace – po smrti matky se otec znovu oženil a do rodiny přibyla zlá macecha a s ní stejně zlé dvě nevlastní sestry. Jenže Vasilisa má od své maminky tajemství, kouzelnou loutku, která jí se vším pomáhá. Zachrání ji i před nebezpečnou Babou Jagou, zlou čarodějnicí, která žije v chaloupce v lese, pojídá lidi a z jejich lebek si staví plot!

Vasilisa k ní musela jít pro oheň a splnit spoustu jejích roztodivných úkolů. Nakonec dostala lidskou lebku s ohněm. Když došla domů, macechu i nepřejícné sestry kouzelný oheň spálil… Díky své odvaze, píli a také velké kráse se nakonec stala Vasilisa ženou cara a žila šťastně až do smrti. 

Nesmrtelný Kostěj

Když chtěl bohatýr zabít třeba takového draka, většinou stačilo usekat mu hlavy. Jak však zabít Kostěje Nesmrtelného, děsivého kostlivce? Přinejmenším to zahrnovalo dlouhou cestu na daleký ostrov uprostřed moře. Na tom ostrově byla pod zeleným dubem zakopaná truhla, v truhle v zaječí kůži zašitá kachna, v ní zlaté vejce, ve vejci jehla a až v té jehle byla schovaná Kostějova duše! 

Ovšem i kostlivec se může zamilovat a Kostěj si vybral za nevěstu moudrou Vasilisu (shoda jmen s krasavicí Vasilisou). Jenže ta ho nechtěla – a zhrzený nápadník ji za trest zaklel do podoby žáby, která jen v noci získává lidskou podobu. V té době nicméně místní král hledá nevěsty pro své tři syny a zvolí originální způsob: každý z nich měl vystřelit šíp. Ženám, které je najdou a zvednou, pak panovník zadal několik úkolů, aby zjistil, jak dobrými nevěstami budou. Šíp nejmladšího syna zvedla zakletá Vasilisa, ale i v žabí podobě zvládá všechny práce mnohem lépe než její lidské ale líné protějšky. Po mnoha zápletkách a peripetiích se princi podaří Kostějovu kletbu zlomit a Vasilisa se stává jeho ženou...  

Kam zmizeli bohatýři?

Podle jedné z pověstí cestovalo spolu sedm bohatýrů – včetně těch nejslavnějších, Ilji Muromce, Dobryni Nikitiče a Aljoši Popoviče. Po cestě narazili na stan tatarského bojovníka Busurmana, se kterým se utkal sebevědomě Dobryňa nejprve se zbraněmi a pak v pěstním souboji. Prohrál však a tatar mu vyřízl srdce – a nebýt jeho přátel, kteří s pomocí kouzelného havrana sehnali živou a mrtvou vodu, už by hrdina neobživl. A jelikož to bylo sedm nejsilnějších a nejprohnanějších bohatýrů, přemohli společně i celé vojsko nepřátel, které ten tatarský bojovník mezitím přivedl. 

TIP: Rohatá smrt z krétského bludiště: Kdo porazil děsivého Mínótaura?

Jenže pak se začali pyšní bohatýři vychvalovat, a dokonce si říkali, že i kdyby nadpřirozené vojsko proti nim povstalo, tak i to že přemohou. Jenže ono se tak opravdu stalo! Objevili se nejprve jen dva bojovníci, ale jak je bohatýři zabíjeli, vždy se místo jednoho mrtvého objevili dva další. Tři dny se bohatýři bili, než se nepřátelské vojsko rozrostlo, až ho nebylo možné ani spočítat. Bohatýři se lekli toho, co udělali, a z bojiště utekli k horám. Jenže sotva k těm horám dojeli, jeden po druhém zkameněli…  

Když byl americkým prezidentem Bill Clinton, republikáni neustále poukazovali na to, že charakter politika hraje zásadní roli, a že by politik neměl být sexuálně nedůvěryhodný. Za prezidenta Trumpa už o tom kupodivu vůbec nemluví: Jak je to ale doopravdy? Souvisí věrnost ve vztahu se spolehlivostí v práci?

Při hledání odpovědi na tuto otázku uspořádali američtí vědci výzkum, který zahrnoval celkem 11 tisíc lidí. Zjišťovali u nich, zda jejich sklon podvádět partnera souvisí s profesionálními prohřešky v práci. Využili přitom data zveřejněná hackery v roce 2015, kteří odtajnili identity uživatelů kanadské online agentury Ashley Madison, specializované na seznamování zadaných a ženatých či vdaných. 

TIP: Lidští zaměstnanci pracují lépe, když je hlídají nevrlí roboti

Výsledky výzkumu hovoří poměrně jasou řečí – nevěra v partnerském vztahu těsně souvisí s nespolehlivostí v práci. Například policisté se „škraloupy“ v práci používali online seznamku pro nevěrné více než dvakrát častěji, než jejich bezproblémoví kolegové.

Autoři výzkumu věří, že by jejich závěry mohly přispět k omezení sexuálního obtěžování na pracovištích. Zároveň se ale obávají, aby zaměstnavatelé teď nezačali zneužívat sexuálních vztahů zaměstnanců jako záminku pro jejich vyhození z práce.

Dva vědečtí pracovníci z Kalifornského technologického institutu (Caltech) přišli s důkazy o existenci obří planety obíhající po velmi protáhlé eliptické dráze ve vnějších oblastech Sluneční soustavy. Objekt, kterému astronomové přezdívají planeta Devět (Planet Nine), má kroužit zhruba 20× dál od Slunce než Neptun a jeden oběh údajně absolvuje za 10–20 tisíc let. Hypotetická „Devítka“ může být podobně jako Uran či Neptun plynným tělesem, asi 10× hmotnějším než Země (Neptun dosahuje 17násobku hmotnosti naší planety). Někteří astronomové ji označují „planeta X“.

Nepřímé důkazy

Konstantin Batygin a Michael Brown z Caltechu odhalili existenci planety na základě matematického modelování a počítačových simulací, avšak těleso se dosud nepodařilo pozorovat přímo. Jeho přítomnost se odvozuje z pohybu několika objektů na vnější hranici Kuiperova pásu, jak se nazývá oblast za trajektorií Neptunu, rozkládající se ve vzdálenosti 30–50 AU (astronomických jednotek) od Slunce.

Podle Browna je domnělá devátá planeta přibližně 5 000× hmotnější než Pluto, a tudíž dostatečně velká: Na rozdíl od třídy menších objektů, které označujeme jako trpasličí planety, svému okolí gravitačně dominuje. Batygin a Brown odvodili její přítomnost ze specifického shlukování šesti známých těles kroužících za drahou Neptunu, jež nesou označení 2007 TG422, 2013 RF98, 2004 VN112, 2012 VP113, 2010 GB174 a Sedna. Podle vědců udržuje dosud nepozorovaná planeta zmíněné objekty na zvláštních eliptických drahách skloněných vůči rovině planetární soustavy: O náhodu se přitom jedná s pravděpodobností pouze 0,007 %. Pokud „Devítka“ skutečně existuje, měly by mít další potenciálně objevené objekty podobné trajektorie jako popsaná šestice. V opačném případě je existence hypotetické planety ohrožena.

Historie se opakuje?

Batygin a Brown prohlásili, že hlavním cílem jejich výpočtů a simulací paradoxně bylo prokázat omyl kolegů, kteří s podobnou informací přišli o dva roky dřív. Chad Trujillo a Scott Shepherd publikovali v březnu 2014 článek o několika nejvzdálenějších objektech Kuiperova pásu, jejichž dráhy nejspíš ovlivňuje neznámé těleso – údajně planeta. Ve vědeckém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society Letters zveřejnili vědci studii, v níž tvrdili, že daleko za trajektorií Neptunu – minimálně 500 AU od Slunce – by se mohly nacházet dokonce dvě velké planety, dosahující zhruba 2–15násobku hmotnosti Země.

Objev nové planety na základě jejího gravitačního působení na jiná tělesa by každopádně nebyl prvním případem v dějinách. Neptun se v roce 1846 podařilo nalézt díky zjištěným odchylkám v dráze Uranu. A pozorované nepravidelnosti v pohybu Neptunu pak vedly astronomy k pátrání po další neznámé planetě: Pluto bylo nakonec nedaleko předpovězené pozice objeveno v roce 1930. Podle současných poznatků je však zřejmé, že se jednalo o náhodu – jeho hmotnost by totiž nemohla pozorované odchylky vyvolat.

Hledá se malý plynný obr

Podle Batygina a Browna držíme nyní poprvé za víc než 150 let v ruce data, která říkají, že Sluneční soustava není s osmi planetami kompletní. Oba vědci se kloní k názoru, že máme co do činění s malým plynným obrem, který vznikl mnohem blíž ke Slunci, načež se z nějakých důvodů vzdálil. Batygin navíc připomíná, že mezi exoplanetami hojně figurují plynná tělesa o hmotnosti maximálně 10 zeměkoulí, zatímco ve Sluneční soustavě žádnou takovou planetu neznáme.

Potenciální nový člen našeho systému může podle simulací dosahovat až velikosti Neptunu, přičemž by měl kolem centrální hvězdy kroužit po eliptické dráze ve vzdálenosti zhruba 200–1 200 AU: A v dané lokalitě určitě nemohl vzniknout při formování planet. Simulace raných fází vývoje Sluneční soustavy provedené v dřívějších letech naznačují, že planet typu neptun se mohlo skutečně utvořit víc a jedna z nich mohla být v důsledku vzájemných gravitačních vlivů ze své dráhy vymrštěna. Ačkoliv simulace ukazovaly, že těleso zcela opustilo Sluneční soustavu, možná tomu tak nebylo a zůstalo zachyceno na vzdálené orbitě.

Na rádiových vlnách

Neznámá tělesa ve vzdálených končinách Sluneční soustavy detekovali astronomové údajně také koncem roku 2014 při pozorování na rádiových vlnách. Za objevy stojí dva nezávislé týmy, jeden ze Švédska a druhý z Mexika, přičemž oba studovaly data z chilského radioteleskopu ALMA neboli Atacama Large Millimeter/submillimeter Array. Jeden objekt by se měl nacházet na obloze poblíž hvězdy W Aquilae v souhvězdí Orla, druhý pak ve směru známé Alfa Centauri. Ukázalo se, že se tělesa vzhledem k okolním stálicím pohybují – a vědci proto usoudili, že leží v našem vesmírném sousedství a nejspíš krouží kolem Slunce.

Oba týmy údajně disponují dostatkem dat, aby vyloučily, že se jedná o blízké hvězdy. Švédi „svůj“ objekt pokřtili Gná, podle bohyně ze severské mytologie. Rovněž přitom zdůraznili, že jej nepovažují za bájnou planetu X, ale spíš za velkou planetku o průměru asi 800 km, obíhající mezi drahami Saturnu a Neptunu. Pokud by totiž šlo o planetu, musela by se nacházet ve vzdálenosti asi 4 000 AU. Co se týče neznámého tělesa poblíž Alfa Centauri, nabízejí vědci tři možná vysvětlení: Buď je to malý ledový objekt ve vzdálenosti 93 AU, nebo superzemě – planeta X – obíhající asi 300 AU od Slunce, případně hnědý trpaslík ve vzdálenosti přibližně 20 000 AU.

Většina ostatních astronomů se však k těmto pozorováním staví s neskrývanou nedůvěrou. Mohlo by se jednat například o náhodný šum v datech radioteleskopů, mylně považovaný za známku existence skutečného tělesa. Další týmy proto směrují své přístroje do určených oblastí oblohy, aby údajné objevy vyvrátily, či naopak potvrdily.

Nemesis a Tyche 

Kouzlo planety X má ovšem delší trvání. Například v 80. letech minulého století někteří vědci navrhovali, že dosud nespatřený hnědý trpaslík Nemesis – kroužící kolem Slunce po velmi protáhlé eliptické dráze – by mohl způsobovat periodická vymírání živočichů na Zemi jako důsledek srážek s kometami. Nemesis měla přibližně každých 26 milionů let „vyrušovat ze spánku“ vlasatice v oblasti Oortova oblaku a posílat spršky ledových těles do vnitřních částí Sluneční soustavy. Některé z těchto komet se pak měly srazit se Zemí, což mohlo mít katastrofální důsledky pro život. Objekt pojmenovaný po řecké bohyni odplaty by tedy vysvětloval periodická velká vymírání pozemských druhů. 

Nedávné vědecké analýzy však nepodporují představu, že hromadné vyhynutí organismů nastávalo v pravidelných intervalech, a hypotetická Nemesis tak už nepřipadá v úvahu. Stále ovšem existuje možnost, že má Slunce vzdáleného, dosud nespatřeného průvodce planetárních rozměrů s dobou oběhu několika milionů let, který nemusí mít na pozemský život devastující vliv. 

Astrofyzikové John Matese a Daniel Whitmire vyslovili v roce 2010 názor, že by se tato potenciální planeta větší než Jupiter měla nacházet v oblasti Oortova oblaku, v daleké zásobárně ledových těles na okraji Sluneční soustavy. Vědci předpokládali, že by nám důkazy o existenci tělesa pojmenovaného Tyche mohla poskytnout družice NASA nazvaná WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer), zkoumající vesmír v oboru infračerveného záření. Pokud by totiž vzdálená planeta Tyche existovala, byla by velmi studená a zářila by příliš slabě, než abychom ji mohli zaznamenat ve viditelném světle. Přestože však WISE pořídila víc než 2,7 milionu fotografií vesmírných objektů od dalekých galaxií až po planetky a komety v blízkosti Země, hypotetickou planetu neodhalila. 

Objevíme devátou planetu?

Po vyhodnocení dat získaných družicí WISE nenašli astronomové jediný důkaz existence planety X. Nedávná studie vede k závěru, že se žádné těleso o velikosti Saturnu či větší nevyskytuje do vzdálenosti 10 000 AU od Slunce, a žádný objekt větší než Jupiter se nenachází dokonce do vzdálenosti 26 000 AU. (Pro srovnání: Pluto obíhá v průměrné vzdálenosti 40 AU.) Podle Kevina Luhmana z Penn State University neukrývají vnější oblasti našeho solárního systému s největší pravděpodobností plynnou obří planetu či malou stálici jako průvodce Slunce. Výzkum však odhalil 3 525 hvězd a hnědých trpaslíků, které od nás dělí maximálně 500 světelných roků.

Vypočítaná planeta Devět, o jejíž existenci jsou přesvědčeni Batygin a Brown, každopádně představuje nový impulz pro zkoumání vzdálených částí Sluneční soustavy. Astronomové budou nyní po devátém členovi našeho planetárního systému usilovně pátrat. Znají však pouze jeho přibližnou oběžnou dráhu a samozřejmě netuší, kde přesně by se na ní měl nacházet. Pokud se pohybuje poblíž perihelia, tedy nejblíž ke Slunci, měli bychom jej objevit už na snímcích z předešlých průzkumů oblohy. Je-li však nedaleko afelia, mohou ho nalézt jen největší teleskopy – a půjde o hledání jehly v hodně velké kupě sena. Druhá možnost je přitom pravděpodobnější, přičemž v náš neprospěch hraje i další skutečnost: V souladu se zákony nebeské mechaniky se těleso v afeliu pohybuje nejpomaleji, tudíž tam setrvává dlouhou dobu.

TIP: Do pátrání po tajemné planetě Devět se teď může zapojit každý

Přestože se do pozorování zapojí největší pozemní dalekohledy, otázku týkající se existence deváté planety možná zodpoví až James Webb Space Telescope (JWST), jehož vypuštění se bohužel neustále odkládá. V polovině příštího desetiletí pak NASA plánuje vypustit nový infračervený Wide-Field InfraRed Survey Telescope (WFIRST), jehož výzkum naváže na družici WISE. A v ještě vzdálenější budoucnosti možná spatří světlo světa kosmická observatoř High Definition Space Telescope (HDST) s průměrem 12 m.

Nyní se jelo tak rychle, jak jen konstrukce automobilů a stav vozovky dovolovaly. Na schodech před budovou radnice už stáli připraveni starosta Čurčić i vládní komisař Gerde, kteří sice slyšeli výbuch, ale nedokázali jej odlišit od oslavných salv, takže o atentátu zatím vůbec nic netušili.

Změna plánu

Na chodníku po příjezdu kolony začal slavnostní ceremoniál se zdravicí nebohého starosty, která však za dané situace působila spíše tragikomicky, protože si rozlícený arcivévoda neodpustil přerušit jeho řeč kousavou poznámkou: „Člověk přijede do Sarajeva na návštěvu a je přivítán bombami! To je skandál! Nyní hovořte, pane starosto.“

Po pronesení vlastní zdravice v srbochorvatštině, s níž musel narychlo přiběhnout hofmistr Rumerskirch, který se zdržel při prvním atentátu, a návštěvě radnice se František Ferdinand rozhodl, že pojede navštívit zraněného Merizziho. Na levé stupátko auta si tentokrát stoupl Harrach ve snaze chránit svým tělem arcivévodu. Místodržící Potiorek dostal za úkol vyrozumět šoféry o změně trasy, ale z nevysvětlitelných důvodů na to zapomněl. Automobily vyrazily, ale jejich pořadí se změnilo. Vůz s policisty již dále nepokračoval a Harrachův stroj jel nyní druhý za automobilem se starostou Čurčićem. 

Chytit se příležitosti

První auto kolony odbočilo v souladu s původním plánem – tedy směrem k muzeu – na nároží s obchodem Moritze Schillera do ulice Františka Josefa. Lojka se však v Sarajevu nevyznal, a tak tento vůz následoval. Vzápětí jej ale Potiorek vyzval, aby zastavil, vycouval a pokračoval dále po Appelově nábřeží. A vtom se to stalo. V průběhu zdlouhavého přeřazování na zpětný chod náhle zazněly dva výstřely studenta Principa. Ten ve stísněném davu zavrhl použití granátu, který měl u sebe, a rozhodl se pro pistoli.

Naplno se chopil naskytnuté příležitosti, přestože se na místě činu v tu chvíli nacházel víceméně náhodou a ulici přešel až na poslední chvíli. Po prvním neúspěšném atentátu navíc pokládal celou akci za definitivně zmařenou. Princip později vypověděl, že první rána byla určena Potiorkovi. Kulka ale prošla pod úhlem asi 45 stupňů karoserií, zaryla se vévodkyni přes korzet do pravého boku a rozervala jí pravou žaludeční arterii. Druhá vypálená kulka prolétla na pravé straně pod límcem následníkovy uniformy a uvízla v páteři. Arcivévoda se poté zadusil vlastní krví.

Sedm kulí sarajevských 

Je jisté, že Princip přes své nezpochybnitelné rozčilení přece jen mířil na hruď Františka Ferdinanda, a ne na vévodkyni. Přesto jak zpětný ráz poloautomatické pistole, tak i střelcova relativní nezkušenost spolu s jeho momentálním rozčilením mohly hrát nezanedbatelnou roli. Dokonce i vlastní atentátníkova výpověď před vyšetřujícím soudcem Leonem Pfefferem na policejní stanici v době bezprostředně po zatčení působí poněkud lakonicky a rozhodně nevnáší do celé záležitosti o nic více světla: „Kam jsem v ten okamžik mířil, nevím, ale jsem si jist, že jsem mířil na následníka trůnu.“

Snazší bude nalézt odpovědět na otázku, kde vlastně Princip přesně stál. A víme také, jak se na svém místě ocitl. To zjistili soudní odborníci na místě činu ještě téhož dne: stál 1 m 70 cm před Schillerovým obchodem a 2 m 76 cm od rohu domu. Jeho přesnou polohu ostatně donedávna určoval svérázný památník – umělecky ztvárněné otisky stop v betonovém bloku vsazeném do chodníku.

Dokončení: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (4)

Většina autorů píšících o atentátu hovoří o tom, že Princip spatřil zastavující vůz s arcivévodou přes výklad Schillerova obchodu, v němž se v tom okamžiku právě nacházel. Chvíle před atentátem však ve skutečnosti strávil ve vinárně Branka Semize na rohu ulice Františka Josefa a ulice Kundurdžiluk (Obuvnické). Minci, kterou Princip zaplatil, uchovával majitel podniku jako cennou relikvii.

Vůbec nejstarším vzdělávacím centrem je madrasa al-Karaouine nacházející se v marockém městě Fes. Roku 859 ji založila milovnice vědění Fatima al-Fihri, která pocházela z bohaté obchodnické rodiny. Zatímco její sestra Mariam nechala ve městě vybudovat velkou mešitu, Fatima poskytla zdroje pro výstavbu první univerzity.

TIP: Dějiny evropského vzdělání: Pět nejstarších univerzit

Zmíněná škola vyučovala mnoho oborů, od matematiky pres medicínu až po hudbu. Jen pro srovnání: V Evropě je nejstarší Boloňská univerzita, založená roku 1088, k jejímž slavným absolventům patřili například Dante Alighieri, Francesco Petrarca nebo Mikołaj Kopernik. Karlova univerzita vznikla roku 1348, je tedy nejstarší na našem území a v celosvětovém žebříčku zaujímá 18. příčku. 

Jako by nestačily všechny nepříjemnosti a nebezpečné choroby, které přinášejí obyčejná klíšťata. V západní a střední Evropě se v posledních letech objevuje invazní klíště jménem klíšť obroubený (Hyalomma marginatum). V porovnání s obvyklými klíšťaty je klíšť několikanásobně větší. Samice může po nasátí krve dosáhnout velikosti až 2,5 centimetru, čili zhruba jako šípek nebo žalud.

Klíšť se běžně vyskytuje v jižní a jihovýchodní Evropě. Horká a suchá letní období posledních let ale rozšiřují potenciální možnost výskytu tohoto tropického klíštěte – daří se mu lokalitách s nižší vlhkostí a vyšší teplotou. Vědci již zaznamenali jeho výskyt v Německu, Maďarsku, Rakousku, Finsku, Nizozemsku nebo Velké Británii. V České republice zatím nebyl výskyt klíště spolehlivě potvrzený, ale množící se nálezy v okolních zemí ukazují, že je to zřejmě jenom otázkou času.

Chování klíšťů je dost odlišné od klíšťat. Obývají suchá a teplá místa s nízkou vegetací a své hostitele aktivně vyhledávají a pronásledují na velkou vzdálenost. Na nová území tato invazní klíšťata rozšiřují ptáci, takže se mohou objevit prakticky kdekoliv.

TIP: Užitečná klíšťata: Sliny nepříjemného parazita mohou zachraňovat životy

Příchod invazního klíště přináší nejen nového nepříjemného členovce, ale také zdravotní riziko. Přenášejí klíšťovou encefalitidu a lymskou boreliózu, stejně jako běžná klíšťata. Kromě těchto nemocí ale mohou přenášet rickettsiózy, onemocnění vyvolaná malými vnitrobuněčnými bakteriemi rickettsiemi, jako je například skvrnitý tyfus. Aby toho nebylo málo, tak klíšti mohou šířit i obávanou krvácivou krymsko-konžskou hemoragickou horečku.

Čísla se zdají být neúprosná: Ze čtyřiačtyřiceti misí k rudé planetě jich uspělo pouze osmnáct, zatímco zbývajících šestadvacet zaznamenalo buď úplné, nebo částečné selhání. Úspěšnost dosažení Marsu lidskými aparáty tak činí neslavných 41 %. Pouhých sedm výprav na povrch rudé planety zdárně dosedlo a fungovalo a stejný počet přistání se nepovedl. Co však stojí za marsovskou „kletbou“, jak někteří nemilosrdnou statistiku nazývají? 

Když už se zařízení k planetě dostane, hraje hlavní roli tamní atmosféra. Vzdušný obal Marsu je natolik hustý, že přistávající sonda potřebuje tepelný štít, aby při průletu neshořela. Na druhou stranu je atmosféra příliš řídká, než aby mohlo výsadkové pouzdro absolvovat závěrečnou fázi na padáku. Pro měkké přistání tedy musí použít ještě dodatečné zpomalení: Ke slovu přicházejí buď raketové motory, či měkčený dopad v balonovém obalu, nebo – jako v případě roveru Curiosity – snesení na laně z jeřábu „zaparkovaného“ pomocí raketových motorů nad místem přistání.

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

To vše spolu s marsovským počasím, jež se jen těžko předpovídá, činí z dané disciplíny nesmírně komplikovaný úkol. Výsledková listina pak ukazuje, že pokaždé všechno nevyjde podle plánu. 

Deoxyribonukleová kyselina DNA připomíná zapnutý zip. Tvoří ji dva řetězce, které do sebe zapadají, a je tím pádem vcelku odolná. Velmi podobná ribonukleová kyselina RNA je ale jako polovina rozepnutého zipu. Její jediný řetězec je mnohem méně odolný, než je DNA. Paleogenetikům se již podařilo přečíst DNA o stáří stovek tisíců let. V případě RNA byl až donedávna rekord ve stáří přečtené sekvence pouhých 700 let.

Mezinárodním tým odborníků teď ale tento rekord prolomil a posunul ho mnohem dále do minulosti. Podařilo se jim totiž získat a přečíst sekvence RNA z jater fosilní mumie vlka nebo raného typu psa, který žil před 14 300 lety na Sibiři. Tam také vlk, přezdívaný Tumat, zamrzl do ledu.

TIP: Další bublina splaskla: Kosti yettiho jsou podle analýzy DNA medvědí

Když vědci porovnali přečtenou RNA zmrzlé mumie vlka s RNA dvou nedávno zemřelých vlků, kteří žili v 19 a 20. století, potvrdilo se, že jde skutečně o RNA dávno mrtvého vlka. Vše nasvědčuje tomu, že ve vhodných podmínkách, jako je například zamrznutí do věčně zmrzlé půdy – permafrostu, se může i tak choulostivá molekula, jako je řetězec RNA, uchovat na velmi dlouhou dobu. 

Jakými kvalitami tehdy musela vynikat evropská šlechtična, aby měla šanci rozpálit srdce patřící Otci vlasti? Karel IV. patřil díky svému původu, majetku a později i titulu císaře mezi nejžádanější evropské ženichy, manželky si proto (přinejmenším ve třech případech) mohl vybírat. A ačkoliv dobové obrazy mohou být zavádějící, na všechny jeho ženy je radost pohledět. Karel měl očividně rád blondýnky, neboť všechny jeho manželky mají světlé vlasy a snad i jemné rysy a stejně tak štíhlou postavu. 

Manželka č. 3

Také hlavu Anny Svídnické kromě císařské koruny zdobily lokny dlouhých blonďatých vlasů. Byla velmi křehké postavy, ale zároveň vysoká, měřila na dobu nezvyklých 167 centimetrů. Mladá manželka prý disponovala velmi bystrým intelektem. Vzhledem k tomu, že ji Karel za svou pojal v mladém věku čtrnácti let, mohl mít významný dopad nejen na její vzdělávání, ale především na výchovu a formování charakteru. Inteligence spojená s pokorou, hluboké náboženské přesvědčení v kombinaci s půvabnou tváří – jednoduše vytvořila dokonalá manželka pro Otce vlasti.

Annu si Karel bral čistě z pragmatických důvodů. Ostatně dříve ji obratem zaslíbil svému sotva narozenému synovi – a když ten zemřel, pojal ji za manželku sám. Věnem, jako jediná dědička, mu přinesla strategicky významné Svídnicko.

Harmonický vztah

Karel se jako zralý muž zamiloval do dospívající krásky, jí zase, typicky pro daný věk, imponovalo jeho charisma v kombinaci s moudrostí a vyzrálostí. Dobové kroniky mluví o Karlově hluboké lásce k mladé manželce. Dokonce ji údajně miloval více, než lidmi zbožňovanou Blanku z Valois. Roky spolu tvořili stabilní a harmonický pár. Anna po jeho boku stála a sdílela s ním období největšího lesku a slávy. Karel získal titul císaře Svaté říše římské, postavil Karlštejn a budoval i novou Prahu. Anna mu dala tři děti a z toho dlouho očekávaného a vymodleného syna.

TIP: Všechny ženy Karla IV. Politické intriky i skutečné lásky otce vlasti

Císař si s Annou plánoval dlouhou a spokojenou budoucnost, osud ale rozhodl jinak. Smrt třetí manželky tedy Karla pochopitelně hluboce zasáhla. Bez ženy ale proslulý Lucemburk vydržel jen necelý rok.