Podle loňského celosvětového průzkumu štěstí a spokojenosti jsou Spojené státy na velmi slušném 13. místě. Je to ale velká a pestrá země, plná rozmanitých extrémů. Kde je tedy nejšťastněji v samotných USA?

Odpověď na tuto otázku přineslo čerstvé vydání indexu komunální pohody Gallup-Healthways Community Well-Being Index. Tento index zahrnuje ta místa ve Spojených státech, kde mají nejvíce pohody, zdraví a štěstí.

Index měří „štěstí“ podle pěti faktorů, které zachycují spokojenost obyvatel, žijících na určitém místě USA. Autoři indexu získali potřebná data pomocí více než 350 tisíc telefonních interview s obyvateli rozmanitých míst ze všech 50 států USA.

TIP: Těžký život gangsterů: Členové gangu mívají sklony k depresím a sebevraždám

Na špici se tak trochu paradoxně umístilo Charlottesville ve Virginii neblaze proslavené nedávnými incidenty, společně s Urban Honolulu na Havaji, Santa Cruz-Watsonville v Kalifornii a Barnstable Town v Massachusetts. Absolutní prvenství ale již druhý rok po sobě získal Marco Island na Floridě.

U brány Machame, která je jedním z pěti možných oficiálních vstupů do Národního parku Kilimandžáro v Tanzánii, se tísní početný dav. Všichni, kdo chtějí od tohoto bodu pokračovat dál směrem k nejvyšší Africké „vyhlídce“, musí předložit průkaz totožnosti a do velké „návštěvní knihy“ napsat své jméno, domácí adresu, povolání, věk a pohlaví. Navíc je nutné doložit, že vás při cestě bude mít na starost místní průvodce. Bílí návštěvníci a potenciální dobyvatelé vrcholu se ztrácejí mezi místními „gájdy“ a nosiči a soudě podle pohledů ostatních „bílých tváří“, nejsem zřejmě sám, kdo je mačkanicí trochu zaskočen. Spíš než začátek téměř týdenního treku mumraj připomíná prostor před bránou fotbalového stadionu těsně před prvním výkopem výročního derby. Už prvních deset minut naznačuje, že tato cesta se bude výrazně lišit od všeho, co kdy většina z nás na horách zažila.

První pokusy a dnešní realita

Když u brány čekáme na vyřízení formalit, pozoruji činorodé hemžení a snažím se představit si, jak to tady vypadalo ve druhé polovině 19. století. Tehdy totiž podnikl první pokusy o zdolání hory německý průzkumník a cestovatel Karl Klaus von der Decken. Premiérový útok na 5 895 metrů vysoký vrchol se odehrál v roce 1861, kdy se na cestu společně s von der Deckenem vydal anglický geolog Richard Thornton. Zhruba ve výšce 2 500 metrů je ovšem zastavilo špatné počasí. Von der Decken se ale už následujícího roku vrátil, tentokrát v doprovodu německého kolegy průzkumníka Otto Kerstena. Společně vystoupili do výšky 4 280 metrů a znovu byli nuceni vzdát. Opět byli nuceni čelit nepřízni počasí a také, jak ve svých pamětech zmiňuje Kersten, neochotným nosičům.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů aneb Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Zatím nevíme, jak velká bude ochota našich nosičů, ale v každém případě je nám už teď jasné, že naše výprava nebude mít problémy kvůli jejich nedostatku. Na naši šestičlennou skupinku se „nabalilo“ devatenáct lidí. Jeden hlavní a dva pomocní průvodci, k tomu dva kuchaři. Zbytek počtu připadá na nosiče. Když mi až na svazích hory hlavní průvodce David se širokým úsměvem konečně prozradil, jak velký kontingent na náš půltucet připadá, musel jsem si číslo nechat párkrát zopakovat. Nejde jen o to, že si během výstupu občas připadáme jako hýčkané primadony. Na konci treku se od nás bude očekávat, že snahu všech členů našeho realizačního týmu patřičně finančně oceníme a nejsem si jist, zda při poměru tři ku jedné dokážeme patřičně uspokojit všechny snaživé pracanty. Každopádně už nezbývá než důstojně přijmout naši roli bohatých „zápaďanů“ a pokusit se spravedlivě ocenit nosiče, jejichž rodiny jsou na výdělcích z Kilimandžára často existenčně závislé.

Pět stupňů k vrcholu

Prvním Evropanem, který stanul na špici kráteru Kibo, byl nakonec další Němec, profesor Hans Meyer, společně s rakouským horolezcem Ludwigem Purtschellerem a tanzanským vojenským zvědem Kinyala Lauwou. Výstup dokončili 5. října 1889. Stejně jako oni před více než sto deseti lety, i my budeme k nejvyššímu bodu Kilimandžára postupovat skrz pět poměrně výrazně oddělených vegetačních pásem. Na úpatí hory jsou zemědělské plantáže s kávou a banány, mezi nimiž většina vrcholových aspirantů projíždí k bráně parku v kabině terénního automobilu. Nad pásmem obdělávané půdy začíná ve výšce kolem 1 800 metrů tropický deštný les a zhruba na spodní hranici tohoto pásma startuje většina cest k vrcholu. Spadne zde každý den velké množství srážek a díky tomu je všude kolem nesmírně bohatá vegetace. Nejvíce je deštěm obdařena jižní a východní strana hory, kde je porost nejbohatší.

Některé stromy sahají do skutečně úctyhodných výšek. Jsou tady k vidění stromy Ocotea usambarensis z čeledi vavřínovitých, jehličnany z čeledi Podocarpaceae nebo fíkovníky. Velká část stromů je porostlá epifytními lišejníky, kterým se pro jejich podobu říká „plnovous starého muže“ a v bohatém podrostu jsou výrazně zastoupeny gigantické kapradiny.

Poušť a zbytky ledovců

Třetí pásmo, jež sahá zhruba od 2 800 do 4 000 metrů nad mořem, je tvořeno vřesovištěmi a mokřinami. Mimo milosrdný stín lesa a již ve značné nadmořské výšce je potřeba hlídat si před spálením zejména krk a uši. Denní teploty tady hravě šplhají nad 30 °C i výš a v noci běžně klesají pod nulu. Především během dopoledne se díky mrakům a větru může teplota bleskurychle změnit a v minutě skočit o deset až patnáct stupňů nahoru nebo dolů. Jestliže se vám během výstupu poštěstí uvidět nějaká zvířata, pak to pravděpodobně bude v této části. Údajně nejlepší místo pro spatření zástupců fauny je nad řídkým lesem na okraji planiny Shira. Na svazích hory se čas od času objevují žirafy, buvoli, nosorožci dvourozí, sloni, komby ušaté, guerézy, kočkodani a dokonce levharti. Návštěvy zvířat jsou tady však velmi sporadické a většina turistů je poctěna pouze přítomností nádherných krkavců bělokrkých (Corvus albicollis), kteří beze strachu prozkoumávají stanové tábory.

Ve výšce 4 000–5 000 metrů nad mořem naprší už jen kolem 20 centimetrů ročně a vegetace tady prakticky neexistuje. Rostliny se totiž musí vypořádat se spalujícím žárem dne a nočními mrazy. Toto pásmo je označované jako vysokohorská poušť a při pohledu kolem nezbývá než konstatovat, že jde o případné označení. Všude kolem jsou viditelné stopy vulkanické činnosti od malých sopečných kamenů po obrovské balvany. Odtud je už dobře vidět vrchol kráteru Kibo. Nad úrovní 5 000 metrů nad mořem se rozprostírá vrcholové pásmo s obrovskými suťovými svahy a zbytky ledovcového příkrovu.

Cesta ke Svobodě

Počasí na Kilimandžáru je vždy trochu nevyzpytatelné, ale mimo období dešťů je přece jen stabilnější a obecně sušší. Většina pokusů o dobytí vulkánu se proto odehrává v poměrně krátké periodě od poloviny prosince do konce února. Další dobrá možnost se otevírá mezi půlkou června a koncem září.

Na vrchol vede několik hlavních cest, které se liší strmostí a scénickou zajímavostí, ale v zásadě jsou si všechny velmi podobné. Doporučená doba pro výstup je šest dní. Během prvních čtyř se z nadmořské výšky kolem 1 500 metrů šplháme až do vrcholového tábora ve výšce zhruba 4 500 metrů. Každý den překonáváme zhruba kilometrové převýšení a ujdeme vzdálenost od deseti do dvaceti kilometrů. Počítá se i s aklimatizačními výstupy, směřovanými většinou na třetí den. V našem případě pochodujeme z kempu Shira (3 840 metrů) do kempu Barranco (3 950 metrů) přes výrazný vrchol zvaný Lava Tower (4 630 metrů). Tady před sestupem k Barrancu půl hodiny čekáme a zvykáme organismus na řidší vzduch a nižší tlak. Čtvrtý den přichází pozvolné nabírání výšky do kempu Barafu, který je výškově necelých 1 400 metrů pod vrcholem Uhuru (Svoboda).

Výjev z mlhy

Už prvního dne zjišťujeme, že velký stan, v němž nám náš podpůrný tým každý den servíruje teplou večeři, není v místních podmínkách žádným mimořádným výstřelkem rozmařilosti. Výstup na „Kili“ svou relativní snadností přitahuje i lidi s minimem zkušeností, kteří ocení maximální možné pohodlí. Africké cestovní kanceláře cílené právě na takovou klientelu jsou pak schopny zacházet až do absurdností rovných výjevům z Alenčiny říše za zrcadlem. Postupně nám zevšedňuje pohled na chemické záchody, vlečené nosiči některých skupin, kolem nichž jsou pak na místě nocování vztyčeny speciální stanové plenty. Běžná je horká voda na umytí i poměrně pestrý výběr z nealkoholických nápojů. Scéna, která se přede mnou otevírá čtvrtého dne ve výšce kolem čtyř tisíc metrů, mi ale společně s řídnoucím vzduchem bere na pár vteřin dech.

V malém sedle se najednou z mlžného oparu vynořuje kempinkový stůl prostřený sendviči a konvicí čaje. Ve větru, který by v našich zeměpisných šířkách setřásl sníh i z těch nejpevnějších smrků, proti sobě na skládacích židličkách sedí muž a žena středního věku. Oba drží v ruce hrnek s kouřícím obsahem a ukusují ze sýrového sendviče. Vedle nich stojí „číšník“ v kulichu a péřovce a přidržuje ubrus, který v poryvech větru hrozí uletět i s odpolední svačinkou. Marně se rozhlížím, kde stojí kamera. Povel „Stop!“ nepřichází a já po pár krocích ztrácím trojici z očí. Chvíli ještě bojuji s nutkáním vrátit se a vše si vyfotit. Nakonec mne odrazuje pocit, že bych byl jako vetřelec a nečlen klubu pravděpodobně ihned vykázán členem ochranky, který se určitě někde poblíž ukrývá za kamením.

Chůze „tunelem“

Čtvrtého dne odpoledne přicházíme do tábora Barafu ve výšce 4 550 metrů. Po lehké večeři a krátké organizační schůzce se jdeme pokusit o spánek a po půlnoci vyrážíme dobýt nejvyšší kopec Afriky. V této výšce je už řidší vzduch opravdu patrný, a tak nahoru, stejně jako všichni ostatní, postupujeme tempem lenivé nedělní procházky. Čelovky tvoří ve tmě dlouhý světelný náhrdelník s pozadím hvězdnaté oblohy, jejímž protipólem jsou světýlka města Moshi, které se rozprostírá ve čtyřkilometrové hloubce pod námi. Je to nádherný vjem, který by za úplné fyzické pohody působil jako vznášení se mezi hvězdami. Takto se ale soustředím hlavně na úzký kužel vlastní svítilny, jenž mi ve tmě vyřezává jakýsi pohyblivý tunel, počítám kroky a snažím se sladit je s nádechy a výdechy.

Přibližně sedmihodinový výstup odehrávající se z větší části ve tmě je cvičením duševní trpělivosti, kdy se člověk především snaží nemyslet na to, kolik je asi hodin a jak ještě daleko je ke špici. Teplota se pohybuje kolem minus sedmi stupňů Celsia a panuje úplné bezvětří, takže v zásadě máme ideální podmínky. I tak ale zamrzá voda v lahvích, které nejsou obaleny dvěma páry ponožek, a zřetelně vnímám, jak pomalu ztrácím cit v prstech u nohou.

Neobyčejná cesta

S probouzejícím se sluncem se dostáváme na nejvyšší bod kráteru Kibo ve výšce 5 895 metrů a stejně jako podstatná část našeho výstupu, je i jeho finále hromadnou záležitostí. Když si ale odmyslím desítky lidí kolem a Japonce, který se u vrcholové cedule svléká do spodního prádla, aby tak mohl být vyfocen s nezbytným doutníkem v puse, nemohu se ubránit okouzlení. Kolem se rozprostírají pláně ztuhlého sopečného magmatu s ustupujícími vrstvami ledovce. Stoupající sluneční kotouč, jenž se dere oparem a vykresluje nižší vrchol Mawenzi, dává zapomenout na noční zimu a únavu. Odpočíváme a obdivujeme stíny prokreslené vrásky hory.

Po půlhodině je čas vydat se zpátky dolů. Ještě dnes nás čeká sestup do tábora Mweka ve výšce 3 100 metrů a já si připomínám starou horolezeckou pravdu, že každý úspěšný výstup končí až v základním táboře. Tříkilometrový sešup z vrcholu zaznamenávají nejen výškoměry na zápěstích kolegů, ale i moje kolena. Šestého dne už jen docházíme na bránu ve výšce 1 980 metrů a večer přebíráme certifikát o absolvování akce, která byla ještě před více než sto lety nedostižnou výzvou.

Při výstupu na Kilimandžáro dnes zdaleka nepotkáte jen ty, pro něž se cesty na horské vrcholky staly životním stylem a způsobem, jak se přiblížit velkým životním pravdám. Všechna „proti“ jsou ale vyvážena nespornou jedinečností a kouzlem tohoto místa. Vedle životního nadhledu, který člověk alespoň na krátký čas získává zdoláním kteréhokoli kopce, z nějž je možné pohlédnout do krajiny, získáváme výstupem na Kili ještě něco víc. Možnost dotknout se duše východní Afriky.

Sopečná minulost a budoucnost Kilimandžára

Kilimandžáro má vulkanický původ a je tvořeno třemi výraznými krátery – Shira, Mawenzia a Kibo. Poslední jmenovaný kráter má na svém obvodu i nejvyšší bod celého útvaru, který sahá do výšky 5 895 metrů a většinou se mu říká Uhuru, což ve svahilštině znamená „Svoboda". Jde zároveň o nejvyšší bod Afriky a celý masiv aspiruje i na titul nejvyšší samostatně stojící hory světa.

Kilimandžáro se začalo vytvářet na hraně Velké příkopové propadliny před miliony let. Dva ze tří dnešních vrcholů, Mawenzi a Shira, už nejsou aktivní, ale Kibo je spící vulkán, který by se mohl znovu probudit. K poslední velké erupci tady došlo před 360 000 let, ale mírněji se sopka projevila ještě před 200 roky. Ve vrcholových částech hlavního kráteru jsou fumaroly, jimž tryská plyn a hora tak upozorňuje, že opravdu neusnula navěky. Podle geologů je rozžhavená láva dokonce jen 400 metrů pod vrcholem kráteru.

Výstup s doprovodem

V roce 1991 tanzanská správa parku stanovila, že nikdo z těch, kdo se budou snažit dostat na vrchol Kilimandžára, nesmí pokus podnikat na vlastní pěst. Ať už jste tedy Holanďan, pro nějž je vše nad 500 metrů nad mořem závratně vysoko, nebo za sebou máte výstupy na himálajské osmitisícovky, bez místního certifikovaného průvodce a patřičného počtu nosičů nahoru prostě nesmíte. Když toto nařízení před čtvrt stoletím vstoupilo v platnost, mělo dost lidí tendenci obcházet zákon i bránu a mohli pak vyprávět barvité historky, v nichž figurovala setkání s divokou zvěří a ještě divočejšími rangery. Dnes už jsou však tyto pokusy zcela výjimečné a trek bez patřičného doprovodu je považován za okrádání jedné z nejchudších zemí světa.

Na počátku první světové války žily v Rusku desetitisíce Čechů. Kromě starousedlíků, kteří zde hospodařili již dlouhá léta a měli ruské občanství, šlo také o velké množství rakousko-uherských státních občanů. Většinou se jednalo o osoby, které zastupovaly české firmy nebo pracovaly na vedoucích postech v ruských podnicích. Část z těchto zahraničních pracovníků sympatizovala s myšlenkou samostatného českého státu. Stovky mužů tak dobrovolně vstoupily do armády, která měla táhnout proti jejich původní vlasti.

Česká družina

Ruské úřady schválily plán na vybudování české dobrovolnické jednotky již v srpnu 1914. Ta se rychle naplnila rekruty, a tak měla k 13. září 1914 ve stavu 921 vojínů a poddůstojníků a 21 důstojníků, úředníků a lékařů, což ale byli většinou rodilí Rusové. Vznikla Česká družina, která složila vojenskou přísahu v Kyjevě na den sv. Václava 28. září 1914, tedy podle juliánského kalendáře, dle gregoriánského 11. října. Skládala se ze čtyř rot, ale s jejím samostatným nasazením se nepočítalo, což jasně naznačovala absence kulometů a pomocných služeb v jejím stavu.

Většinu mužstva tvořili Češi (asi 720 vojáků), Slováků sloužilo pouze 16, zbytek byli Rusové. První nasazení přišlo v polovině listopadu u Tarnova. Představitelé českých spolků v Rusku doufali, že se jednotku podaří propagandisticky využít, jakmile carská armáda pronikne na rakousko-uherské území. Až do průlomu ruské fronty u Gorlice v květnu 1915 byla tato možnost skutečně reálná. Po několikasetkilometrovém ústupu se však naděje na rychlý návrat domů rozplynuly a zůstala každodenní realita zákopové války. Generál Radko Dimitriev, pod jehož 3. armádu Čechoslováci spadali, však zvládl výborně odhadnout jejich potenciál.

Družiníci totiž měli vyšší vzdělání než průměrní ruští pěšáci. To jim společně s dobrou jazykovou výbavou (uměli i česky a německy) dávalo na bojišti větší iniciativu a umožňovalo lépe provádět rozvědnou činnost. Česká družina se tak specializovala na průzkum a rozvědku. Za tímto účelem byly jednotlivé půlroty, čety a půlčety přiděleny k ruským divizím a sborům. Čechoslováci prováděli výpady za nepřátelskou linii, získávali informace o rozložení a plánech nepřítele a přiváděli k výslechu zajatce. Svými úspěchy si velice rychle začali získávat uznání většiny svých ruských nadřízených.

Zároveň se však vystavovali velkému riziku. V případě zajetí nemohli ti z nich, kteří byli občany habsburské říše, očekávat žádnou milost. Jeden z rakousko-uherských armádních rozkazů dával na vědomí: „Výpověďmi zajatců bylo zjištěno, že v ruských vojscích jsou české oddíly, které se skládají ponejvíce z rakouských Čechů; jsou–li to rakousko–uherští občané, buďtež jako velezrádci ihned popraveni podle stanného práva.“ Jako první toto opatření postihlo Josefa Müllera a Antonína Grmelu, kteří byli oběšeni 12. prosince 1914.

Novodružiníci

Čechoslováci byli na frontě natolik úspěšní, že ruské úřady dovolily verbování nových mužů mezi rakousko-uherskými zajatci. Prvních 300 vojáků vstoupilo do České družiny již v prosinci 1914 a po krátkém výcviku putovali do zákopů. Od této chvíle se začali rozlišovat tzv. starodružiníci, což byli starousedlíci, a většinou měli velmi konzervativní názory, a novodružiníci, kteří se rekrutovali z válečných zajatců a zastupovali podstatně pestřejší názorové spektrum. Nábor však zatím nepřinášel žádné velké výsledky. V prvních letech války byla většina zajatců ráda, že již nemusí snášet útrapy života na frontě, těch, kteří chtěli bojovat za samostatný stát, nebylo mnoho.

Nové vojáky do svých řad se pokoušeli Čechoslováci získat dokonce i přímo při bojových misích. Nejenom letáky zanechanými v nepřátelských pozicích, ale také přímými rozhovory v zákopech nebo za frontovou linií. Netřeba dodávat, jak svrchovaně nebezpečné takové konání bylo. V případě, že narazili na Rakušana, Maďara nebo Němce, došlo okamžitě k boji. Kromě toho sloužili legionáři také jako ochrana štábů nebo při ústupu od Gorlice v zápolí, kde chytali prchající Rusy a vraceli je k jednotkám.

Dokončení: Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (2)

Touto činností, kterou normálně vykonávala vojenská policie, si u řadových vojáků mnoho příznivců nezískali, ale u ruského důstojnického sboru legionářský kredit opět stoupl. Česká družina patřila mezi nejvíce vyznamenávané jednotky. Jen do ledna 1916 bylo víc jak 400 mužů vyznamenáno vysokým ruským vyznamenáním, Řádem svatého Jiří.

Jako první začali holuby zneužívat ruští pašeráci drog, kteří takto své zásilky posílali do vězeňského tábora v Astrachani již v roce 2006. Zvířata i s balíčkem umístili do plastové láhve a v dohodnutý čas ji přehodili přes zeď věznice. Trestanci si zásilku vyzvedli, přiložili platbu a ptáky zas pustili. V Kolumbii a dalších zemích došlo také k několika případům, kdy holubi nesli drogy ve speciálních batůžcích připevněných přímo na těle. V Kuvajtu například odchytili ptáka, který měl popsaným způsobem propašovat z Iráku 178 tablet extáze. 

Zvířecími spolupachateli však nemusejí být jen holubi. V kolumbijském městě Barranquilla nedávno lapili pestrobarevného papouška Lorenza, patřícího členům zločineckého gangu. Pták hlídkoval v okolí, zatímco dealeři dojednávali byznys, a když spatřil policii, varovně zakřičel: „Utíkej, utíkej!“ Podle mužů zákona si navíc zločinci takto vycvičili na 1 700 opeřenců.

Fotografie dnes podle Stephanie nejsou tím, čím bývaly v minulosti – tedy autentickým zachycením skutečnosti. Fotografie a populární selfies zejména jsou podle ní vesměs aranžované, hrané, umělé a upravované. Na absurditu tohoto vyumělkovaného světa se snaží upozornit pomocí projektu „mrtvých autoportrétů“ nazvaných „selfdies“.

TIP: Nebezpečná selfie: 5 smrtících autoportrétů

Své „mrtvé obrazy“ Stephanie pořizuje především na turisticky exponovaných místech, které jsou nejčastějším cílem dnešních amatérských fotografů. Ne vždy se ale její snaha setkává s pochopením – během pokusu o pořízení selfdies při maratonu v Paříži ji málem ušlapal dav, ze světoznámé katedrály Notre Dame ji zase vyvedla ochranka.

Inkviziční proces byl uveden v život za pontifikátu velmi aktivního papeže Innocence III. (1198–1216) , který usiloval o zvýšení moci a prestiže církve. Inquiro znamená vyšetřuji, zjišťuji a inkviziční šetření mělo zásadním způsobem změnit průběh dosavadní soudní praxe. Šlo vlastně o velmi praktickou úpravu, o racionalizaci zjišťování toho, co se skutečně stalo.

Pokrok ve vyšetřování

Dnes to možná vypadá neuvěřitelně, ale teprve inkviziční proces požadoval hledání důkazních prostředků a svědecké výpovědi! Napříště také omezil praxi oněch nešťastných božích soudů neboli ordálů, kdy se například při testu vodou věřilo, že co zůstane plavat na hladině, je vinno. Jinými slovy: prokázání neviny znamenalo utopení vyšetřovaného. Uplatnění této formy soudních řízení tak připomínalo spíš lynč než cestu nalézání spravedlnosti.

TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem

Zatímco církev tímto způsobem vyšetřovala přestupky proti disciplíně, v prostředí světském se inkviziční šetření uplatnilo v trestním právu. Není tedy v žádném případě pravdou, že by inkviziční soudy vznikaly účelově a pouze proti kacířským hnutím v západní Evropě 2. poloviny 13. století. Ukázaly se však být velmi účinným prostředkem ve vyšetřování.

Mučením za pravdou

Innocenc III. položil základy, ale jednotná instituce, kterou dnes známe jako inkvizici, vznikla až za pontifikátu papeže Řehoře IX. před polovinou 13. století. Měla ruku v ruce s místními biskupskými soudy šetřit jednotlivé případy kacířství. Tehdy se také úspěšně uplatnilo šetření za pomoci tortury. Bylo to možné díky změně náhledu na závažnost provinění. Přestupky proti víře začaly být považovány za urážku (božského) majestátu neboli crimen laese majestatis (divinae) a pro takový zločin doporučovaly použití tortury již zákony antického Říma. Postupem doby bylo mučení obviněných vnímáno jako zcela normální a v mnoha případech se vyloženě doporučovalo, aby se urychlilo „nalézání pravdy“.

Velmi často pak docházelo k nejrůznějším excesům při shromažďování „důkazního materiálu“ proti vyšetřovaným útrpným výslechem. Jak vyplývá z Institorova Malleus maleficarum, v soudním řízení s čarodějníky 15. století rozhodoval o možnosti připuštění obhájce sám soudce. Z toho pochopitelně plynulo velmi nerovné postavení mezi soudním tribunálem a vyšetřovanými, kteří se často neuměli hájit.

Marný boj lidí, kteří padli takové justici do sítí, vedl k jejich usvědčení jedním ze čtyř způsobů: svědeckou výpovědí, díky zjevnosti (nepopiratelnosti) spáchaného činu, za pomoci indicií a přiznáním obviněného, třeba právě po opakovaném použití důmyslných mučicích nástrojů. Ovšem zatímco pronásledování kacířů bylo od středověku záležitostí církve, jejich trestáním se preláti odmítali zaobírat s tvrzením, že „církev nebaží po krvi“. Světské spravedlnosti tak příslušela samotná exekuce, jak ostatně dobře známe z procesu s Janem Husem.

Světská záležitost

Mučení přinášelo až nečekaná přiznání, a tak se již na konci 15. století užití tortury při inkvizičním vyšetřování jakéhokoliv závažného trestného činu u městských soudů na území římskoněmecké říše objevovalo stále častěji. Politická moc církve včetně inkvizice jako církevní instituce však v době začínající reformace slábla, proto souzení zločinů, které by ve středověku spadaly do církevní kompetence, stále častěji připadalo místním světským soudům. Tím se zločin čarodějnictví dostával před světské soudní tribunály a církev nad průběhem vyšetřování (inkvizičního procesu) ztrácela kontrolu. 

K tomuto zásadnímu posunu došlo také v českých zemích, kde od husitských válek, tedy specifické české reformace, neměla církevní inkvizice prakticky žádnou váhu. Do poloviny 16. století ukončila inkvizice svou činnost nejen na území římskoněmecké říše a v zemích, kde mocenské pozice zaujali stoupenci reformace, ale i tam, kde lidé a elity zůstali katolíky. Zajímavé však je, že ve státech jako bylo Španělsko, Portugalsko, Irsko a Itálie, kde reformační proudy víceméně neuspěly, proběhlo minimum procesů ve srovnání se zeměmi protestantskými.

S nápadem, jak zpříjemnit život chodcům v londýnské metropoli a zároveň rozšířit plochu městské zeleně, přišel v roce 2013 architekt a designér Thomas Heatherwick. Jeho Zahradní most měl oba břehy Temže spojit již letos. Futuristický projekt ale šel nyní definitivně k ledu.

S nápadem na vybudování 367 metrů dlouhé lávky pro pěší, kryté zelenou klenbou stromů, přišlo v roce 2013 Heatherwickovo studio ve spolupráci s krajinným inženýrem Danem Pearsonem a inženýrskou firmou Arup. Stavba za 60 milionů liber měla spojit londýnské části South Bank a Covent Garden. Nejnovější studie ale ukázala, že lávka by včetně nákladů na provoz a údržbu vyšla na nejméně 200 milionů liber. Od projektu tak i přes původní podporu dal ruce pryč i londýnský starosta Sadiq Khan.

Ke zrušení ambiciózního projektu zřejmě kromě peněz přispěly i spekulace provázející výběrové řízení. V něm mělo být Heatherwickovo studio zvýhodňováno. Zatímco pro úřady je současný projekt jednoznačně mrtvý, Thomas Heatherwick se naděje na vybudování zelené lávky nad Temží nevzdává. „Pro projekt Garden Bridge nyní není vhodná doba, věřím ale, že jednou přijde čas, kdy bude Londýn otevřený myšlenkám, které z něj dělají lepším místem pro život,“ uvedl v prohlášení architekt. 

Že nejde jen o plané naděje dokládá i skutečnost, že společnosti The Garden Bridge Trust, která se starala o financování projektu, se podařilo shromáždit 70 milionů liber (téměř 2 miliardy korun) ze soukromých zdrojů.

Všichni milovníci astronomie a nevšedních zážitků vůbec se již nepochybně těší na velkou událost. V pondělí 21. srpna 2017 přejde přes celé území kontinentálních USA stín úplného zatmění Slunce.

Naposledy se podobné úplné zatmění, které bylo viditelné přes celé Spojené státy, odehrálo 8. června 1918. Teď se úplné zatmění odehraje v úzkém pásu o šířce cca 110 kilometrů. Bude se rozprostírat přes 14 amerických států: Oregon, Idaho, Wyoming, Montanu, Iowu, Kansas, Nebrasku, Missouri, Illinois, Kentucky, Tennessee, Georgii, Severní Karolínu a Jižní Karolínu. Ve zbytku USA, stejně jako i v dalších zemích bude viditelné pouze částečné zatmění.

Dopravní zácpy a falešné brýle

V úzkém pruhu úplného zatmění se očekává ohromný nával zájemců o unikátní pozorování. Úřady varují před dopravními zácpami, obzvláště v menších sídlech. Stejně tak je prý na místě obezřetnost před falešnými brýlemi na pozorování zatmění. Takové brýle totiž mohou snadno vést k vážnému poškození zraku.

TIP: Za pár dnů nás čeká částečné zatmění Slunce, příští (úplné) bude až za 120 let

Úplné a částečné zatmění se projeví na Zemi mnoha různými způsoby. Výrazně bude zasažena například solární energetika. Kalifornie přijde o 4 až 6 tisíc MW, postiženy budou i mnohé další státy.

Vitamín C nezbytně potřebujeme k životu. A ve zvýšeném množství by nám mohl pomoct v boji se záludnými nádory krve, jak zjistili američtí vědci.

Řada typů rakoviny krve, včetně leukemií, obvykle zahrnuje mutaci v genu TET2. Produkt tohoto genu kontroluje dělení kmenových buněk při tvorbě nových krevních buněk. Když tenhle gen zmutuje, je to jako když se autu rozbijí brzdy. Buňky se pak nekontrolovaně množí, což vede ke vzniku rakoviny.

Když pokusné myši se zmutovaným genem TET2 dostaly injekce s velmi velkými dávkami vitamínu C, tak se u nich výrazně zpomalil rozvoj leukémie. Vitamín C totiž podporuje správnou funkci genu TET2.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Jíst pomeranče ale nestačí. Pacient by jich musel sníst celý náklaďák a stejně by to nefungovalo. Případná léčba lidí bude muset vycházet z injekcí velkého množství vitamínu C přímo do krve.