Lidé už dlouho sní o zvířatech na dálkové ovládání. A teď už jsou skoro na dosah ruky. Přispěli k tomu i američtí vědci, kteří geneticky upravili myši tak, aby je bylo možné ovládat magnetem.

Vsadili na takzvanou magneticko-termální stimulaci vybraných neuronů v mozku. Nejprve si geneticky upravili myši, aby jejich mozkové buňky, neurony, reagovaly na změnu teploty. Pak jim do tří vybraných malých částí mozku vpíchli dávku magnetických nanočástic, vyrobených ze železa, kobaltu a hořčíku.

Magnetické nanočástice přilnuly k neuronům v mozku myši. Když pak vědci zapnuli vnější magnetické pole, tak se nanočástice zahřály a aktivovaly tím upravené neurony, citlivé na změnu teploty.

TIP: 20 miliard nanočástic v magnetickém poli rozsvítilo myší mozek

Vědci tímto způsobem dokázali pokusné myši ovládat třemi různými povely, odpovídajícími třem částem mozku s nanočásticemi. Mohli přinutit myši k pohybu, dát jim povel k otočení, a také je „vypnout“, aby se na místě zastavily. Výzkum by se mohl uplatnit nejen v dálkovém ovládání zvířat, ale i v lidské medicíně, při léčbě řady chorob a poruch.

Enrique Stanko Vráz byl jedním z nejbarvitějších českých cestovatelů. Řadu let žil v Africe, v letech 1892–1893 přešel Jižní Ameriku z Venezuely do Peru. Pak se načas zastavil v Praze, kde nadchl publikum svými vyprávěními z cest, a znovu se vydal do světa. Tentokrát do Asie. Byl cestovatel-samotář a věděl, že na velké objevné výpravy za neznámými zeměmi jen těžko dosáhne bez státní podpory či bohatého mecenáše. Když tedy zamířil na Novou Guineu, rozhodl se, že výpravu do téměř neznámé oblasti Hatamu pojme především jako zoologickou. Její cíl: ježura.

Na ostrov lidojedů

Na novoguinejskou výpravu vyjel Vráz v říjnu 1896 ze Singapuru. Přes Jávu, Bali a teprve nedávno zpacifikovaný Lombok dorazil na jižní Celebes. Tam se však zdržel jen krátce a hned další lodí se přesunul do Ambonu, hlavní nizozemské stanice na ostrovech koření – Molukách. Po pěti dnech zajel na ostrov Ternate, kde sídlil nizozemský rezident, který měl na starosti i formální správu západní části Nové Guineje. „Dostalo se mi od sekretáře ternatského dovolení ku šestiměsíční (jen!) cestě a pobytu v severozápadní N. Guinei“, stěžoval si pak Vráz – ačkoli si byl vědom, že na delší výzkumy stejně nemá finanční prostředky.

K druhému největšímu ostrovu světa dovezl českého dobrodruha nizozemský parník, který se během roku opakovaně vracel k novoguinejskému pobřeží. Demonstroval tak, která evropská velmoc je tu pánem, i když hlavně na mapě. Ve vnitrozemí totiž plynul život stejně jako před staletími. „Dne 5. [listopadu] hned za svítání spatřil jsem pln nadšení poprvé předostroví novoguinejské, ostrovy Batatu a Tameu a ostrůvky jeffamské, a byl tedy v pátém pásmě svých světových cest, v oblasti australské,“ napsal světoběžník.

Za základnu svých novoguinejských výzkumů Vráz zvolil Doré (dnešní Manokwari) na severozápadním poloostrově Vogelkop, kde byla kromě mnoha domorodců malá evropská misie. Zde strávil téměř celý listopad, teprve na konci měsíce začal podnikat menší cesty do nedalekého pohoří Arfak.

V hloubi Nové Guineje

Zatím vyslal posly k náčelníku kmene Hatamů, žijícímu dále ve vnitrozemí, který chtěl navštívit a prozkoumat. Ačkoliv to sám nečekal, dne 11. prosince 1896 přišel hatamský náčelník přímo k němu, „v průvodu více než 70 osob obého pohlaví, nepočítaje děti, které s sebou matky vzaly, se psy a vepříky“. S nimi se Vráz odebral do hor, doprovázen ještě šesti Indonésany ze své družiny, ale žádným dalším bělochem, možná záměrně.

Podél řeky Andaj, do Arfackých hor a podél řeky Meni – tak Vráz popisoval svou cestu. Jenže měl ale čím dál větší problémy s domorodci, kteří ho doprovázeli: „Byl ohromný lijavec, takže odpočinek byl velice vábný, ale nedošel jsem oddechu, neboť uondané Papuánce popudil proti mně zlotřilý syn koránův Najk, i zdvihli proti mně zjevnou vzpouru.“ Podle Vrázova vyprávění od ní domorodce odstrašila náhoda, když následující noci oblast postihlo poměrně silné, i když nikoliv ničivé zemětřesení.

Nepřátelští domorodci

V oblasti Hatamu, několik dní cesty od pobřeží, byl Vráz podle svých slov prvním Evropanem. Nad táborem, který zde zřídil, také vztyčil červenou vlajku s bílým lvem. V článku pro Sborník České společnosti zeměvědné oblast důkladně popsal včetně výčtu všech osad. Nepřízeň domorodců ho provázela i nadále, přesto dosáhl jistých úspěchů. „Z Velkého Hatamu postoupil jsem dalších 20 km do nitrozemí směrem jihozápadním a pak jižním. Třetí s morejským Hatamem rovnoběžné západojihozápadní pásmo horské pojmenoval jsem (totiž navrhuji pojmenovati) Beccariovým, jiné samostatné, hlubokým údolím oddělené pásmo, jež vybíhá s počátku na jih »pásmem Smetanovým«.“ Prý po svém nejmilejším tvůrci české hudby. Snažil se také fotografovat domorodce a místní přírodní krásy, setkal se však jen s malým porozuměním.

Chtěl pokračovat dál ke kmeni Manikioňanů. Jeho zástupci k němu přišli až do Hatamu, ale za žádnou cenu nemohl pro další cestu sehnat nosiče. „Monsren Vraz, záhadný bílý muž, se jim [Manikioňanům] zamlouvá. Vráz v duchu jásá a připravuje se kvapně na cestu. Zapomněl na Najka! Než si sbalí věci, přátelští Manikioňani jsou pryč. Hatamští je zahnali!“ Ano, další z nešťastných příhod, které Vrázovi zkomplikovaly cestu.

Jak pokračovala Vrázova výprava? Čtěte v neděli 20. 8.!

Podle čínského ministerstva školství neumí zhruba 400 milionů obyvatel Země středu, tedy asi 30 % tamní populace, mluvit úředním jazykem – mandarínskou čínštinou. Avšak i mezi zbylými 70 % se prý najde dost těch, kteří zmíněnou řečí nevládnou příliš dobře. Není nijak neobvyklé, že domácí film z jihu běží na severu země s čínskými titulky. Ty ovšem většina lidí přečíst umí, protože mají shodný význam i v odlišných dialektech. Problém tkví v tom, že se v různých částech země vyslovují stejné znaky zcela rozdílně.

Jazykový babylon

V Číně se vyskytují stovky různých dialektů. Kromě mandarínské čínštiny se tak můžete setkat například s kantonštinou nebo s dialektem hokkien. Mluvčí ministerstva školství proto nedávno oznámil, že se při výuce jazyka dostanou do hledáčku především venkovské oblasti a místa, kde žijí etnické menšiny.

Komunistická strana se už desítky let snaží mandarínštinu propagovat, ale v zemi o rozloze převyšující více než dvojnásobně celou Evropskou unii nejde o nic jednoduchého. Navíc – ne každý se mandarínštinu učit chce. Například v roce 2010 se v Tibetu konaly protesty proti výuce úřední čínštiny, která prý podrývá tamní kulturu a jazyk.

Mnoho těch nejvíce kreativních osobností světové historie nemělo daleko k alkoholu. A často to s pitím hodně přeháněli. Teď se ale ukazuje, že alkohol v malém množství dovede podpořit kreativní myšlení.

Rakouští vědci sehnali přes 80 dobrovolníků, které si rozdělili do dvou skupin. Jedněm poskytli k pití alkoholické pivo a druhým zase nealkoholické pivo. Badatelé přitom výslovně upozorňují, že zvolili taková piva, aby alkoholický a nealkoholický vzorek chutnaly a vypadaly prakticky stejně.

TIP: Pivo s chmelem je nejen hořké, ale i dobré pro játra

Dobrovolníci pili pivo a přitom podstoupili celou řadu testů, které prověřily jejich kreativitu. Experiment dovedl vědce k závěru, že zhruba půllitr piva u mužů a třetinka piva u žen skutečně vede ke zvýšení kreativního myšlení.

V začátcích nacistické okupace se v českém národě vedle mlčící většiny našli i lidé, kteří se proti Němcům rozhodli aktivně bojovat. K nim patřila i Irena Bernášková a její nejbližší rodina. Bernášková se narodila 7. února 1904 v Praze jako prostřední z dcer malíře Vojtěcha Preissiga. Ten nejprve spolupracoval s Alfonsem Muchou, později se prosadil především v oboru grafického umění a typografie. V roce 1910 se rozhodl odejít s manželkou a třemi dcerami do Spojených států amerických. Nejprve nebyl příliš úspěšný, později se ale karta obrátila, když dostal příležitost vyučovat na Kolumbijské univerzitě.

Roku 1916 dokonce vedl tiskařskou a grafickou školu ve Wentworthově institutu v Bostonu. Preissig se nesoustředil jen na umění. Za první světové války se zapojil do československého zahraničního odboje. S ohledem na svůj věk už nemohl aktivně bojovat, podílel se tedy na náboru dobrovolníků do čs. legií – vytvářel náborové plakáty a další válečné propagační materiály. Preissigovy dcery tak dospívaly v uměleckém prostředí, kde byl ale zároveň kladen velký důraz na vlastenectví a nutnost aktivně podporovat věci, o jejichž správnosti je člověk přesvědčen.

Tento životní postoj rodičů si Irena vzala za svůj, jak se ukázalo v období nacistické okupace. Irena, svými blízkými oslovovaná zásadně jako Inka, během dospívání začala projevovat spíše chlapecké záliby. Sportovala, navštěvovala skautský oddíl a zajímala se o auta natolik, že už ve 13 letech je dokázala řídit. Zároveň po otci – kromě povahy – zdědila i výtvarný a literární talent (psala povídky, které sama ilustrovala).

Hořkosladký návrat do vlasti

Roku 1921 se společně se sestrami vrátila do vlasti (až o devět let později je následovali rodiče) a maturitou na gymnáziu dokončila studia zahájená v New Yorku a Bostonu. S novým prostředím se sžila poměrně snadno, jen v některých ohledech do meziválečného Československa – snad v důsledku jedenáctiletého pobytu ve svobodomyslné Americe – příliš nezapadala. Marně se například snažila získat pilotní licenci, jako ženu ji české pilotní školy odmítaly.

Obdobnou deziluzi prožila i v manželství. V roce 1925 se provdala za svého bratrance Eduarda Bernáška, úředníka Všeobecného penzijního ústavu. Tento sňatek si prosadila navzdory nesouhlasu rodiny. O jejím uvažování a přístupu k životu nejlépe vypovídá stručná odpověď, kterou v souvislosti se svým plánovaným sňatkem reagovala na rozhořčený dopis rodičů: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“

Emancipovaná Irena se jen těžko vyrovnávala s omezeními, která souvisela s jejím stavem vdané ženy. Manžel jí nechtěl půjčovat automobil, stejně tak vyžadoval, aby se vzdala profesního uplatnění a zůstala ženou v domácnosti. Překládala tedy alespoň z domova pro nakladatelství Máj. Navíc bylo manželství už od začátku zatíženo tragickou zkušeností, kdy Irena potratila a další děti už mít nemohla. Přesto se nestáhla do ústraní a aktivně se zajímala o dění ve světě.

Cesta k odboji

V průběhu druhé poloviny 30. let se Bernášková a její otec snažili upozorňovat na rostoucí nebezpečí ze strany hitlerovského Německa, například pomocí dopisů zasílaných přátelům na Západě, v nichž vyvraceli lživá tvrzení nacistické propagandy. Jeden z Ireniných textů, pod nímž se podepsala jako „prostý občan z Československa“, vyšel 22. srpna 1938 dokonce v britském deníku Manchester Guardian.

V článku kritizovala Hitlerovu politiku a zdůrazňovala, že: „...my ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“ To, že nešlo o pouhá vzletná slova, dokládala Bernášková i svými činy. Při mobilizaci během mnichovské krize se dobrovolně přihlásila jako sestra Červeného kříže a ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí. Po okupaci
českých zemí se aktivně zapojila do protinacistického odboje. Bernášková nebyla jedinou ženou činnou v odboji. Počet takto angažovaných žen dnes není možné přesně určit, nicméně nepochybně se jednalo o stovky, ba tisíce žen.

Některé z nich organizovaly odbojovou činnost, jiné měly na starosti distribuci ilegálního tisku, působily jako spojky a šifrantky, podílely se na ukrývání pronásledovaných osob. Z tohoto množství žen obětavě pracujících pro svůj národ ale zůstává většina téměř neznámá. Do povědomí širší veřejnosti proniklo jen několik jmen – například komunistickým režimem protežovaná Marie Kudeříková či svým přátelstvím s Franzem Kafkou známá Milena Jesenská. Jméno Ireny Bernáškové je v jejich stínu, přestože v odboji dosáhla významného postavení.

Perem proti nacismu

Bernášková je spojována s ilegálním protinacistickým časopisem V boj, jehož první číslo vyšlo na přelomu dubna a května 1939 v nákladu zhruba tří tisíc výtisků. Na jeho výrobě se podílel okruh lidí kolem bývalého italského legionáře Josefa Škaldy, tzv. Družstvo v prvním sledu. Hned od začátku se ve vydávání časopisu angažoval Vojtěch Preissig, v té době působící jako umělecký poradce Památníku osvobození. Pro časopis překládal, zaznamenával zprávy ze zahraničního rozhlasu, psal původní texty a také měl na starosti výtvarnou podobu časopisu. V této činnosti ho nejaktivněji podporovala jeho dcera Irena, stranou ale nezůstaly ani její dvě sestry Yvonne Bydžovská a Vojtěška Šíchová.

První číslo časopisu mělo v Praze velký ohlas, zároveň ale ukázalo, že bude nutné zlepšit jak jeho redakční, tak technickou úroveň. Proto se začal rozšiřovat okruh spolupracovníků a zároveň byly hledány cesty, jak snáze zajistit papír a tiskařské stroje. V srpnu 1939 došlo k jednání Družstva v prvním sledu se zástupci vojenské ilegální organizace Obrana národa. Díky její finanční pomoci bylo nově možné vydávat až 5 000 výtisků časopisu, zároveň ale Družstvo ztratilo výsadní rozhodovací pravomoci a muselo se do značné míry podřizovat Obraně národa.

Jak se zvyšoval počet výtisků a rostla odvaha odbojářů (Škalda zaslal několik čísel V boje K. H. Frankovi),rostlo zároveň odhodlání gestapa vydávání časopisu zarazit. Zlomové v tomto kontextu bylo 27. číslo, které se vracelo k bouřlivým událostem z 28. října 1939, kdy si Češi v protektorátu připomínali výročí vzniku Československa. Na obálku tohoto čísla Vojtěch Preissig navrhl do půli žerdi staženou čs. vlajku se stuhami a lipovou ratolestí, kterou bylo nutné kolorovat ručně.

S tím mu pomáhala celá rodina, jak vzpomíná Preissigova dcera Vojtěška: „Když jsem jednou přišla k rodičům, spatřila jsem ke svému úžasu spousty vymalovaných obálek, ještě mokrých, vyložených po celém nábytku v pokoji, a v kuchyni na stole byly rozloženy barvy, mističky a štětce a kolem stolu celá rodina vybarvuje československý prapor. Přisedla jsem též. Tak mne tehdy napadlo, že by gestapo mohlo uhádnout podle praporu toho, kdo to kreslil, a řekla jsem to. Kdosi odpověděl: Ale ne! A co by se stalo, kdyby tak teď přišlo gestapo, když je to tak krásně rozloženo. Bohužel jsem se potom dozvěděla, že právě toto krásné, pracně vymalované číslo gestapo vybralo ve Zlaté huse.“ Toto slavnostní číslo se opravdu tisklo v zadním traktu hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí, kam nechal Škalda přemístit tiskařskou techniku.

Dokončení: Inka Bernášková: První Češka odsouzena nacisty k smrti

Dne 10. listopadu 1939 sem přišel Škalda s Josefem Sejkorou, dalším ze zakladatelů Družstva, aby si vyzvedli balíky s výtisky časopisu. Při této příležitosti zde přítomná Inka slíbila Sejkorovi, který měl zlé tušení, že v případě nutnosti bude ve vydávání časopisu pokračovat. Chvíli nato byli Sejkora se Škaldou zatčeni a potom následovaly další rozsáhlé razie, v jejichž důsledku došlo k zániku Družstva v prvním sledu. Zatčena byla i již zmíněná Milena Jesenská, která do časopisu také přispívala (v květnu 1944 zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück). Rodina malíře Preissiga zůstala prozatím mimo pozornost gestapa.

Bolivijský Národní park Eduardo Avaroa je jedním z nejnavštěvovanějších míst země. Na jihozápadě Bolívie jsou k vidění barevné laguny, vulkány a nejvyšší hory poblíž hranice s Chile a Argentinou.

TIP: Tajemství mexického poloostrova: Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Do parku přijíždí každý rok kolem 40 000 návštěvníků a jeho zvířecí populaci reprezentuje 23 druhů savců, kteří sahají od králíkům podobných viskač přes andské lišky až po pumu. I když se vám při návštěvě tohoto místa nepodaří zahlédnout ani jedno z těchto zvířat, určitě nepřehlédnete neobvyklé barvy a úžasná zákoutí vytvářená barvou místních hornin.

Tyto trenýrky údajně chrání mužskou plodnost tím, že vše, co se nachází pod nimi, je chráněno před vyzařováním pocházejícím z mobilů, tabletů a notebooků. Dle expertů totiž nošení smartphonů v kapsách může ovlivnit počet spermií, a tím pádem i plodnost. Ne všichni vědci sice souhlasí, nicméně trio francouzských studentů přišlo na trh s trenýrkami, které díky speciální látce s obsahem stříbra ochrání mužskou chloubu před 99 % elektromagnetického záření od 100 MHz do 2,6 GHz.

Přestože neměl vysokoškolské vzdělání jako většina tehdejších československých politiků, s pomocí selského rozumu se vyšvihl mezi elitu. Masaryk dokonce za označil Antonína Švehlu  za jednoho z nejvýznamnějších státníků Evropy.

Na venkově je síla

Narodil se na rodinném statku v Hostivaři u Prahy. Vyučil se pekařem a měl blízko k národním sociálům. Avšak po smrti otce se spolu s matkou ujal správy statku. Začátkem století napomáhal vzniku sjednocené agrární strany, brzy se dostal do jejího čela i mezi autory jejího politického programu. Vyhlásil heslo, které získalo oblibu: „Venkov jedna rodina!“

Neuměl dobře německy, proto nekandidoval do Říšského sněmu, ale jenom do sněmu zemského. Za první světové války patřil mezi vedoucí činitele protirakouského odboje. Spolu s Rašínem organizoval převzetí moci. Věděl, že nejdůležitější je vládnout nad potravinami, proto zajistil Obilní ústav a zastavil dodávky obilí do Rakouska.

Jako několikanásobný čs. ministr se podílel jak na vypracování ústavy, tak na pozemkové reformě. Snažil se, aby agrární politika vlády i strany byla přijatelná jak pro velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. V letech 1922–1929 (s výjimkou krátkého období úřednické vlády), kdy byl premiérem, se zasazoval o řešení sociálních otázek.

Plat? Děkuji, nepotřebuji

V roce 1937 odmítl kandidovat na prezidenta proti Masarykovi a naopak ho podpořil. V době, kdy ještě neměl Beneš pevné postavení, uvažoval Masaryk o Švehlovi jako o svém dočasném nástupci na Hradě.

Zatímco ostatní „muži osmadvacátého října“ měli vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání, Švehla ne, ale hodně sám studoval. Měl však tolik selského rozumu, že se vyšvihl jako schopný politik a mistr kompromisů. Známý internista profesor Josef Charvát vzpomínal, že po smrti se našel v jeho psacím stole veškerý plat, který pobíral jako předseda vlády. Není divu – o peníze se nikdy nezajímal, živil ho statek v Hostivaři. Když dostal premiérský plat, strčil ho do šuplíku.
Zatímco Beneše si cizí politici cenili jako diplomata, Švehlu považovali za mistra vnitřní politiky. „Švehla je velký státník a neváhám říci, že jeden z největších státníků v Evropě,“ řekl o něm Masaryk. 

Updown Court

Lokalita: Windlesham, Velká Británie
Majitel: neznámý
Hodnota: asi 70 milionů dolarů

Updown Court v anglickém hrabství Surrey v roce 1987 zcela zničil oheň a rekonstrukce započaly až v roce 1998. Tehdy se proslýchalo, že o koupi mají zájem například americký herec Bruce Willis nebo korunní dubajský princ Muhammed al Maktum. Když však byla stavba v roce 2005 dokončena a nabídnuta k prodeji za 138 milionů dolarů, zájemci se zrovna nehrnuli. Nakonec dům po nesčetných peripetiích koupil v roce 2011 asi za 58 milionů dolarů neznámý obchodník. 

Usedlost má 103 místností, z toho 24 ložnic (každá disponuje samostatnou mramorovou koupelnou), dráhu na bowling, pět plaveckých bazénů, kurty na tenis i squash, promítací sál pro padesát lidí nebo vinný sklep s kapacitou tři tisíce lahví. Roční náklady na provoz ovšem činí i po výrazných škrtech zhruba 1,2 milionu dolarů.

Maison de l’Amitié

Lokalita: Palm Beach, USA
Majitel: ruský magnát Dmitrij Rybolovlev
Hodnota: 128 milionů dolarů

Název Maison de l’Amitié znamená Dům přátelství. Stavba, k níž patří pozemky o rozloze 7 450 m², se nachází na jednom z nejluxusnějších pobřeží světa – floridském Palm Beach. Samotný dům zaujímá plochu 5 760 m² a uvnitř byste mimo jiné našli osmnáct ložnic, osobní obrazovou galerii a skleník o velikosti menší botanické zahrady. Sídlo kdysi za 41 milionů dolarů koupil miliardář Donald Trump, načež jej v roce 2008 zase prodal za 95 milionů ruskému magnátovi Dmitriji Rybolovlevovi. Ten je mimo jiné vlastníkem fotbalového klubu AS Monaco, přičemž v současnosti údajně zvažuje, že nechá dům strhnout a pozemek prodá. Důvod? V interiérech se prý rozmohla plíseň.

Sídlo Iry Renerta

Lokalita: Sagaponack, USA
Majitel: obchodník s cennými papíry Ira Renert
Hodnota: asi 200 milionů dolarů

Když se v Sagaponacku v americkém státě New York začalo stavět budoucí sídlo miliardáře Iry Renerta, mysleli si místní obyvatelé, že půjde o hotel nebo náboženské centrum. Zjištění, že se jedná o soukromý dům, vyvolalo značné pobouření. Na pozemku o obrovské rozloze 255 000 m² vyrostl mezi roky 1998 a 2003 komplex, jenž zahrnuje například promítací sál pro 160 lidí, 29 ložnic, 39 koupelen, bowlingovou dráhu, dva tenisové a dva squashové kurty, a dokonce i malou elektrárnu.

Hodnota celé stavby se odhaduje na 198 milionů dolarů, což z ní dělá nejdražší sídlo soukromého vlastníka v celých Spojených státech. V září 2012 přesunul Ira Renert, jehož majetek činí podle předpokladů 6,5 miliardy dolarů, do interiérů domu část své umělecké sbírky. Zaplatil za ni více než 500 milionů, a ostraha objektu je tedy pochopitelně velmi důkladná.

Villa La Leopolda

Lokalita: Nice, Francie
Majitel: Michail Prochorov nebo Roman Abramovič
Hodnota: přes 500 milionů dolarů

Současná podoba vily Leopolda pochází z let 1929–1931, kdy se o její přestavbu zasloužil veleúspěšný americký architekt Ogden Codman, Jr. Jejím původním majitelem byl belgický král Leopold II., který nemovitost na pobřeží daroval své milence Caroline Lacroix. Dům ovšem nese jeho jméno. 

V průběhu 20. století se vlastník sídla několikrát změnil a v létě 2008 jej podle dostupných údajů koupil ruský miliardář Michail Prochorov. Jeho právníci ovšem tuto skutečnost popírají a jiné zdroje ukazují na dalšího ruského magnáta – Romana Abramoviče. Uváděná kupní cena komplexu na pozemku o rozloze 40 500 m² se pohybuje mezi 515 a 695 miliony dolarů. Z teras se prý naskýtají krásné výhledy na pobřeží a přilehlé zahrady, o něž pečuje tým padesáti zahradníků. 

Kontroverzní Antilia

Lokalita: Bombaj, Indie
Majitel: indický obchodník Mukeš Ambani
Hodnota: zřejmě jedna miliarda dolarů

Zřejmě nejdražší soukromá usedlost na světě paradoxně nestojí v Evropě ani ve Spojených státech amerických – tyčí se k nebi v indické Bombaji a představuje zdroj četných kontroverzí. Někteří Indové jsou na ni hrdí, jiní – včetně zámožných podnikatelů – tvrdí, že takový projekt znamená v zemi, kde mnoho dětí trpí hlady, jen demonstrativní předvádění bohatství. 

Budova nazvaná Antilia patří obchodníkovi Mukeši Ambanimu. Celkem má 27 poschodí, ovšem místnosti disponují velkoryse pojatými stropy, takže souhrnná výška stavby odpovídá spíše 60 podlažím. Přes svůj protáhlý tvar by měl dům odolat zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy škály. Říká se, že do něj Ambani investoval 5 % svého bohatství. V útrobách Antilie se nacházejí například i garáže pro 168 automobilů, přičemž provoz objektu zajišťuje 600 lidí. Hodnota celého komplexu byla odhadována až na dvě miliardy dolarů, ale pravděpodobněji se pohybuje „pouze“ kolem miliardy.

Nejsou na prodej

Lokalita: Washington, USA a Londýn, Velká Británie
Hodnota: 320 milionů dolarů a 1,56 miliardy dolarů

Teoreticky by bylo možné zařadit do přehledu nejdražších nemovitostí světa i Bílý dům, jehož odhadovaná hodnota dosahuje 320 milionů dolarů, a Buckinghamský palác, u kterého cena šplhá k 1,56 miliardy dolarů. Ovšem jelikož je první zmíněná stavba sídlem amerického prezidenta a ve druhé oficiálně pobývá britská královna, nebudou zmíněné objekty pravděpodobně nikdy na prodej. 

Antares je nejjasnější hvězdou souhvězdí Štíra a také jednou z největších a nejzářivějších hvězd, které můžeme pozorovat pouhým okem. Jde o červeného veleobra na sklonku života, který pravděpodobně v budoucnu exploduje jako supernova.

Astronom Keiichi Ohnaka, který působí na chilské Catholic University of the North, společně s dalšími kolegy podrobně zkoumal pochody, k nimž dochází na červeném veleobrovi předtím, než dospěje k explozi supernovy.

Blízký veleobr

Antares je k takovému výzkumu velmi vhodný, protože je k nám relativně blízko. Pozorujeme ho ve vzdálenosti asi 550 světelných let. Zároveň jde o velmi velkou hvězdu, jehož průměr je asi 883 krát větší, nežli průměr našeho Slunce.

TIP: Rudý veleobr Betelgeuse: Hvězda, která by pozřela většinu Sluneční soustavy

Ohnakův tým využil ke svému pozorování zařízení Large Telescope Interferometer (VLTI) chilské Observatoře Paranal. S pomocí tohoto zařízení vědci velmi detailně sledovali pohyby plynného oxidu uhelnatého v „atmosféře“ Antarese. Pozorování proběhla během 5 nocí v roce 2014 a přinesla podrobné údaje o tom, jak se pohybuje plyn v bouřlivé atmosféře červeného veleobra.