Vršenky (Appendicularia) jsou drobní živočichové ze skupiny pláštěnců. Žijí nenápadným způsobem života u hladiny i ve větších hloubkách všech moří. Jsou to zdatní filtrátoři a svým ústním ústrojím zachytí i menší částečky, než ostatní živočichové filtrující v mořské vodě.

Problém je v tom, že vršenky filtrují nejen plankton, ale i nepatrné částečky plastového odpadu, který se rozpadá v oceánu. S jejich miniaturními exkrementy se pak tento plast dostává od hladiny do hlubin oceánů.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Odstraňování plastu z hladiny moří by mohlo vypadat jako dobrá věc. Podle odborníků to ale může být problém, protože plast v hlubinách oceánu by mohl uškodit některým živočichům. Vědci teď budou vršenky i jejich sklon filtrovat plast bedlivě sledovat.

Botanici dříve řadili trojčetky do obsáhlé čeledi liliovitých, dnes, poté co se ukázalo, že původní čeleď se skládá z řady nepříbuzných skupin, ji zařazují do čeledi kýchavicovitých (Melanthiaceae). Centrum jejich rozšíření je na severovýchodě Severní Ameriky, kde je známo 37 druhů a na západě tohoto kontinentu, kde jich bylo popsáno sedm. Pět druhů roste na Dálném východě.

Většinou se jedná o rostliny hajní, rostoucí v humusem a živinami bohatých listnatých lesích. V zemi mají tlustý, vodorovně položený oddenek s dobře patrnými jizvami po starých stoncích. Z oddenku u mladších rostlin vyrůstají pouze listy, u starších stonek, který nese tři listeny (většina zahradnické literatury je také označuje jako listy) v jejichž středu vyrůstá květ. Listeny bývají někdy skvrnité. Květ má tři bylinné, zelené kališní lístky a výrazně zbarvené korunní lístky. Tyčinek je šest, pestík má horní semeník se třemi bliznami.

TIP: Všechny naše kosatce: Divocí bratranci zahradních okras

Některé květy svěže voní a jsou opylovány blanokřídlým hmyzem. Tmavé květy spíše zapáchají a opyluje je hmyz dvoukřídlý. Plod je bobulovitý s dutinami vyplněnými semeny, takže se ve skutečnosti jedná o dužnatou tobolku. Semena mají masíčko určené pro mravence, kteří semena rozšiřují. Mladé listy některých druhů se jedí jako zelenina (T. erectum) nebo se vaří na špenát (Trillium undulatum, T. grandiflorum, T. sessile). Plody asijských druhů jsou prý jedlé. Některé druhy byly používány jako léčivky, indiáni je považovali za posvátnou ženskou bylinu.

Trojčetka vzpřímená (Trillium erectum)

Listeny jsou zelené, květy stopkaté, obvykle nakloněné na stranu. Kališní lístky zelené purpurově naběhlé, korunní lístky delší, někdy dozadu ohnuté. Květy páchnou podobně jako mokrý pes.

Oddenky byly Indiány tradičně používány při léčbě ženských nemocí a na podporu porodu. Obsahují totiž steroidní saponiny s hormonálními účinky. Nadzemní část se používá jako obklad při kožních chorobách a infekcích.

Velikost: až 50 cm 
Barva květu: purpurové, najdou se také rostliny s květy nažloutlými nebo bílými
Rozšíření: Apalačské pohoří, v okolí velkých jezer a severovýchodních státech USA a v jihovýchodní Kanadě
Ekologie: ve smíšených či jehličnatých lesích

Trojčetka velkokvětá (Trillium grandiflorum)

Listeny jsou zelené, neskvrnité. Stopkaté květy bývají mírně sklopené na stranu. Kališní lístky jsou menší, zelené. Korunní lístky jsou velké, na koncích bývají mírně zpět ohnuté. Vzájemně se překrývají, mají mírně zvlněný okraj. Prašníky jsou vzpřímené s velice krátkými nitkami, žluté, pestík drobný, nazelenalý. 
Často se pěstuje v zahradách, jsou známé také plnokvěté odrůdy. Syrový nastrouhaný kořen se přikládá jako obklad na oči s cílem snížit otok, používá se také jako obklad na bolavé klouby.

Velikost: dorůstají 20–30 cm
Barva květu: bílé nebo růžové
Rozšíření: východ Severní Ameriky
Ekologie: nejčastěji v bukových nebo javorových lesích

Trojčetka přisedlá (Trillium sessile)

Listeny jsou přisedlé, výrazně stříbrně znamenané a také s tmavě zelenými skvrnami. Kališní lístky jsou široce kopinaté, zelené nebo purpurově naběhlé, vodorovně rozprostřené. Korunní lístky jsou prohnuté, vzpřímené, oválné. Tyčinky jsou přibližně stejně dlouhé jako pestíky, prašníky se otvírají směrem dovnitř květu, nitka pokračuje 2–5 mm nad prašníky.

Velikost: kolem 25 cm
Barva květu: purpurová
Rozšíření: střední a východních státy USA na jih od Velkých jezer
Ekologie: dává přednost opadavým lesům na vápencích
Ochrana: CITES D

Výsadkové operace bývají už jen kvůli obtížnosti dopravy vojáků na místo určení extrémně riskantní akci. Vatutina a velitele výsadkového sboru u Dněpru v roce 1943 některé okolnosti překvapili. Rudá armáda překročila 21. a 22. září řeku u Ržiščeva a Velikého Bukrinu. Rudoarmějci zatlačili 4. tankovou armádu v Kyjevě za Dněpr a 9. německá armáda zodpovědná za obranu Dněpru jižně od Kyjeva ještě měla většinu sil na severním břehu řeky.

Předchozí část: Bukrinské předmostí 1943: Sovětský výsadkový Arnhem (1)

Klikatá cesta ke katastrofě

Levé křídlo 9. armády se pokoušel upevnit XXIV. tankový sbor, nedokázal se ale odpoutat z bojů s rudoarmějci. Na severním břehu Dněpru tak v německých pozicích severně od Kaněva vznikla průrva, ke které se navíc blížila 3. gardová tanková armáda. Němci horečně usilovali o zabezpečení tohoto prostoru. Nejrychleji obsadil klíčové pozice XXIV. tankový sbor, který dosáhl břehu Dněpru jižně od Kaněva 23. září.

O den později se celý sbor (tvořený pěší 10., 34., 57. a 112. divizí) přepravil přes Dněpr. Němci vyhodili do vzduchu most u Kaněva. Devatenáctá tanková divize se navíc začala přesunovat jižně od Kyjeva, 57. a 112. divize se ocitly v prostoru vymezeném pro plánovaný seskok parašutistů. Sovětům nepřálo ani počasí, takže bez průzkumu nic netušili o hrozivém přeskupení německých sil, ale také se jim nepodařilo soustředit na klíčových letištích všechna letadla a dokonce ani muže, protože chyběla auta.

Kvůli opravám železnice nedorazilo dost zásob a munice. Vatutin přesto operaci neodvolal, pouze ji odložil na noc z 24. na 25. září a výsadek omezil na dvě brigády, které se dostaly na letiště. Urychleně změnil rozkazy. Třetí gardový výsadkový sbor měl seskočit jihovýchodně od Ržiščeva a zabezpečit linii z Krivého Rogu přes Makedony a Sinjavku po Kozarovku a udržet ji do příchodu 40. armády. Pátý gardový výsadkový sbor dostal rozkaz obsadit prostor západně od Kaněva u Kovali, Kostjancí a Trostince a udržet pozice do příchodu vojsk z prostoru Bučak–Selišče–Kaněv. První gardový sbor Vatutin ponechal v záloze.

Nové pokyny velitele Voroněžského frontu vyvolaly chaos. Velitelé sborů dostali instrukce asi hodinu před nástupem mužstva do letadel. Velitelé rot už měli na informace o změnách pro podřízené asi čtvrthodinu a velitelé čet vyrozuměli vojáky těsně před seskokem.

Chyb a nepromyšlených kroků se při organizaci celé akce ale udělalo ještě víc: Výsadkářům chyběly polní lopatky a protitankové miny pro vybudování účinné obrany i oblečení do chladného podzimního počasí. Výsadková skupina se shromáždila na letištích 24. září – ani po denním zpoždění nedorazila všechna letadla, takže ne vždy se daly vytvořit požadované roje po 2–3 strojích a letouny tak zamířily k cíli mnohdy osamoceně.

Seskok do jámy lvové

Výsadkáře letouny vysazovaly po několikáté změně plánu nad oblastí Romaški. Zde je ohromeně sledovali Němci ze zásobovacích a opravárenských jednotek Tankového průzkumného praporu 19. „Masové nasazení výsadkářů? To nezažili ani nejstarší mazáci. (…) Svobodník Hellmold a jeho kamarádi s úžasem sledují to divadlo. Ale vyruší je řízný povel nadporučíka Isselhorsta: Palte na seskakujícího nepřítele!“ tak popisoval začátek akce německý historik a bývalý mluvčí nacistického ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa Paul Carell.

Němci výsadkáře ostřelovali už ve vzduchu všemi dostupými zbraněmi včetně rychlopalných děl. „Práskají výstřely z pušek. K nebi létají salvy z kulometů. Trhají padáky. Některé plápolají jako vlajky. A výsadkáři, kteří na nich visí, klesají k zemi jako kameny. Kde zůstal padák neporušený, tam se na šňůrách houpají vojáci, pomalu a bezmocně – snadný cíl pro stovky pušek,“ přibližuje jatka Carell.

Výsadek v naprostém chaosu zabral asi hodinu až hodinu a půl. U Dudari parašutisté seskakovali přímo do cesty koloně obrněných transportérů 73. pluk pancéřových granátníků, kteří je kosili kulomety. Výsadkářský bojový celek se rozpadl do malých skupin. Němci většinu mužů pobili, přičemž bílé padáky Sovětů v noci využívali jako majáky, jiné parašutisty zajali.

Dokončení: Bukrinské předmostí 1943: Sovětský výsadkový Arnhem (3)

Pouze malé skupiny se probily a rozptýlily v terénu. Jen mezi Dudari a Rossavou seskočilo 1 500 parašutistů, přičemž 692 z nich Němci zabili a 209 zajali. U Gruševa jich padlo přibližně 150. Celkem obě výsadkové brigády ztratily asi 2 300 z 4 575 mužů. „Když se rozednilo, granátníci spatřili, že se větrný mlýn v Kolesišči otáčel v ranním větru vanoucím od Dněpru. Na jednom rameni příznačně vlál roztrhaný padák. Červenal se krví mrtvého výsadkáře, který visel na šňůrách,“ líčil scenérii po bitvě nebo spíš masakru Carell.

Mezinárodní tým astronomů se zaměřil na tzv. „medúzovité galaxie“ v blízkých galaktických kupách, které jsou pojmenovány podle mimořádně dlouhých útvarů připomínajících chapadla táhnoucí se prostorem tisíce světelných let mimo disk mateřské galaxie. Doposud bylo nalezeno asi 400 kandidátů tohoto specifického druhu galaxií.

Za tajemstvím supermasivních obrů

Pozorování nyní ukázala, že mechanismus vzniku struktur tvořených plynem i hvězdami a připomínajících chapadla medúzy, které daly těmto objektům jméno, rovněž umožňuje, aby se plyn dostal až do centrální oblasti galaxie, stal se kořistí černé díry a jasně se rozzářil. 

Chapadla „medúzovitých galaxií“ vznikají v galaktických kupách v důsledku procesu známého jako „ram pressure stripping“, což by se dalo popsat jako „náporové vyfukování“ plynu. Vzájemná gravitační přitažlivost jednotlivých galaxií vede k tomu, že vysokou rychlostí padají do středu kupy, kde se střetávají s horkým a hustým plynem, který působí jako silný protivítr. Ten vyfukuje proudy plynu ven z galaktického disku a zároveň působí jako iniciační proces pro překotný vznik nových hvězd.    

Vědcům se podařilo objevit, že šest ze sedmi takových galaxií obsažených v této studii skrývá ve svém centru superhmotnou černou díru pohlcující okolní plyn. To je nečekaně vysoký podíl – v obecném vzorku galaxií je to méně než jedena z deseti.     

Vědce již dlouho trápí otázka, proč pouze malá část superhmotných černých děr v centrech galaxií je aktivní. Černé díry se totiž nacházejí téměř v každé galaxii, tak proč pouze zlomek z nich pohlcuje hmotu a jasně září? Tyto nové výsledky odhalují dosud neznámý mechanismus, jakým mohou černé díry hmotu získávat.

V současnosti je Indie třetí největší producent CO2 na světě (následuje za Čínou a USA). Napříč zemí proto probíhají různé akce, jejichž hlavním cílem je výsadba nových stromů a péče o ty stávající.

TIP: Šedesátiletý Bangladéšan již půl století vysazuje každý den jeden strom

Vláda zalesňování podporuje investicí v přepočtu 141,3 miliardy korun. Loňský rekord ze státu Uttarpradéš s „pouhými“ 50 miliony nových stromů tak mohli dobrovolníci překonat o dalších šestnáct milionů nově vysazených rostlin v „konkurenčním“ státě Madhjapradéš. Celá výsadba zabrala pouze 12 hodin. 

Nevíme přesně, kdy se taiči jakožto čínské bojové umění zrodilo, jisté však je, že se s ním nerozlučně pojí dvě jména. V prvé řadě jde o legendárního myslitele Lao-c’a, který v 6. století př. n. l. položil základy taoismu, a rovněž o filozofa Čang San-fenga, jenž ve 12. století vytvořil v rámci taoistického učení speciální cvičební systém zvaný tchaj-ťi čchüan.

Původně se zmíněný systém vyučoval v klášterech, a to především v čínské provincii Šen-si. Jeho hlavní cíl tehdy představovala vnitřní duchovní přeměna vedoucí k pevnému zdraví – čili k rovnováze sil jin a jang v těle. Samotný název taiči v překladu znamená „nejzazší mez“, přeneseně „vesmír“. Později se cvičení rozšířilo i mezi laiky, kteří se jej začali učit od mnichů; dnes má pak řadu příznivců po celém světě. 

Československý mistr

Příběh Jiřího Huška se začal psát na ulici potřísněné krví. Zasáhla jej totiž do ramene kulka ze zbraně jistého lidového milicionáře, vypálená při demonstraci proti okupaci v roce 1969. V takovém Československu zůstat nechtěl, a tak se nedlouho po incidentu vydal do Spojených států amerických. Z vyučeného nástrojáře Jiřího Huška se tam stal George Husek, který bolest v rameni i bolest ze ztráty vlasti vyléčil právě díky bojovému umění taiči.

„Věděl jsem, že s tím ramenem musím něco dělat – ochrnula mi totiž celá ruka. A tak jsem začal cvičit,“ vysvětluje George Husek, dnes již mistr taiči. V losangeleské škole jej nejprve učitelé vnímali jako raritu – mysleli si, že Čechoslovák u bojového sportu dlouho nevydrží. Opak se však stal pravdou: Husek vytrval, a později si v Los Angeles dokonce otevřel vlastní školu. V současnosti se tak cvičení věnuje již přes dvacet let, každý den asi 3–4 hodiny.

Nejméně je nejvíce

Podstatu i filozofii taiči lze shrnout do jediné věty – přemoct protivníka při vynaložení minimálního úsilí. Trénink je však stejně intenzivní jako u jiných bojových sportů. Například projde-li adept kolem boxovacího polštáře naplněného železnými kuličkami, aniž by do něj denně alespoň pětsetkrát bouchl, nemůže se stát dobrým bojovníkem. Pokud začátečníkovi vydrží vůle i prsty, naučí se prý za rok obstojně pohybovat. Podle mistrů se však jedná o totéž, jako když se malé děti naučí písmenka abecedy.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Teprve po devíti letech opouštějí studenti „základní školu“ a po třinácti se dostanou na pomyslnou univerzitu. Tehdy nejen dokonale cvičí, ale energii proudící ve vlastním těle i v těle protivníka dokonce cítí. Chcete-li se tedy stát opravdovým mistrem, má pro vás George Husek podobně jako všichni učitelé jednoduchý recept: „Cvičte!“

Ladná bojová technika vycházející z vnitřního klidu a celkové harmonizace těla však přináší řadu pozitiv všem praktikujícím, zejména cvičencům středního a vyššího věku. Pomáhá totiž snižovat hladinu cukru v těle, zpomaluje řídnutí kostí, zlepšuje činnost kardiovaskulárního systému i mozku a stimuluje orgány v břišní dutině. Má také výrazné antistresové účinky: umožňuje hledat nový, vnitřní svět, v němž se bojuje, ale nestřílí. 

Psal se rok 1975 a americký Národní výzkumný výbor doporučil jako jeden z příštích cílů kosmického programu sondu pro dlouhodobý průzkum Saturnu. Nezávisle na tom začalo Amesovo středisko NASA v Kalifornii společně s firmou Martin Marietta Corporation rozpracovávat misi na Saturnův měsíc Titan. Pozemská pozorování naznačovala, že by mohl druhý největší přirozený satelit ve Sluneční soustavě představovat extrémně zajímavé těleso, s hojným výskytem metanu a pravděpodobně také uhlohydrátů v atmosféře. Přesně tak přitom kdysi dávno nejspíš vypadala i Země. 

Celá výsadková mise však měla jeden zásadní háček: o Titanu jsme prakticky nic nevěděli. Inženýři se proto shodli, že by sonda disponovala padáky i raketovými motory a teprve na místě by se rozhodla, co a v jakém okamžiku použije. Francouzský vědec Jacques Blamont zase navrhoval méně riskantní řešení: v roce 1978 vypracoval studii balonové sondy, jež by s sebou vezla okysličovadlo a přímo z atmosféry měsíce by čerpala metan, který by následně spalovala. NASA pak zvažovala misi podobnou marsovským sondám Viking a později rozpracovala jistou obdobu dnešního programu Discovery – projekt Purple Pigeon, jenž počítal s celou řadou malých jednoduchých průzkumníků pro různé cíle ve Sluneční soustavě.

Rozdělení rolí

Po průletu obou Voyagerů kolem Saturnu v listopadu 1980, respektive v srpnu 1981 jsme nebyli o moc moudřejší. Snímky Titanu byly rozmazané (halila jej hustá oblačnost), a začalo se proto zvažovat vyslání dedikované sondy vybavené výkonným radarem. Počátkem 80. let projevila o projekt zájem Evropa: Francie chtěla reagovat na americko-německou sondu Galileo a výsadkový modul k Jupiteru, jenže pracovala na mnoha projektech, a tak byla přizvána ESA.

Podle první dohody měla evropská agentura vyrobit družicovou část a NASA přistávací zařízení. Jakmile ovšem začal americký úřad misi k Saturnu a Titanu podrobně studovat, dobral se jiného řešení – využití záložního exempláře sondy Galileo, která měla i konstrukci na uchycení výsadkového modulu. Role se tak obrátily: NASA chtěla dodat družicovou sekci a ESA si měla vybrat – buď výsadkový modul, nebo nic. 

Evropa měla s Amerikou z předchozích let jen ty nejhorší zkušenosti: ESA jednak finančně krvácela na projektu americké laboratoře Spacelab a jednak NASA zrušila svůj podíl na misi ISPM neboli International Solar Polar Mission. Evropané proto rozebírali další možnosti, jako například expedici k planetce Vesta nebo sondu CAESAR čili Comet Atmosphere Encounter and Sample Return pro odběr vzorků z kometárního ohonu. Nakonec však evropská agentura se zaťatými zuby přistoupila na stavbu výsadkového modulu pro Titan. Mimochodem, krátce nato NASA opustila záměr využít hardware z programu Galileo a přiklonila se k nově vyvíjené sondě Mariner Mark II. Padl tak hlavní důvod, proč dostala ESA na starost výsadkový modul – už jí však zůstal.

Přežije dinosaurus?

V roce 1987 dala americká kosmická agentura celému programu budoucí sondy Cassini zelenou. Počítalo se se startem v květnu 1994 na palubě raketoplánu a s příletem k cíli o osm let později. ESA měla dodat výsadkový modul na baterie, který zamíří do atmosféry Titanu. Po počátečním brzdění by zhruba tři hodiny klesal a dopadl by rychlostí 4 m/s. Baterie měly vystačit i pro práci na měsíci. Jenže nikdo nevěděl, jak povrch tělesa vypadá, a počítalo se s možností, že jej pokrývá moře. Modul proto vznikal tak, aby se alespoň několik minut udržel na hladině.

ESA s tímto konceptem v roce 1988 souhlasila a program přijala v době, kdy na něj Kongres USA pro NASA ještě neuvolnil prostředky (došlo k tomu až koncem následujícího roku). Výraznou změnu představoval přesun na raketu Titan 4, přičemž pro vypuštění se otevírala startovací okna v prosinci 1995, dubnu 1996 a listopadu 1997. Počítalo se s využitím prostředního z nich, jenže v roce 1991 se sonda Cassini dostala do finančních potíží. NASA totiž chystala prakticky identickou dvojici vesmírných průzkumníků a Kongres trval na tom, že jeden se musí zrušit. Americká vědecká obec stála za sondou CRAF neboli Comet Rendezvous, Asteroid Flyby, ale přežila právě Cassini. Přesto dostala méně peněz a start se posunul na rok 1997.

Aby projektový tým ušetřil, škrtnul kromě jiného dvě pohyblivé plošiny, které měly nést i anténu pro zaměření přistávajícího modulu. Projektu nepřál ani nový administrátor NASA Daniel Goldin, jenž prosazoval zcela jinou koncepci průzkumu. Sázel na model „rychleji, lépe, levněji“, který počítal s flotilou menších misí do rozmanitých koutů Sluneční soustavy, a Cassini označil za „dinosaura“ odsouzeného k vyhynutí. Opět se redukoval rozpočet a opět hrozilo ukončení programu. Tentokrát se Evropa důrazně ozvala s tím, že pokud NASA znovu smete společný projekt ze stolu, přestane se podílet na Mezinárodní vesmírné stanici. Roli spasitele na sebe vzala Itálie: ujala se části nákladů a zodpovědnosti za antény, většinu radiokomunikace, polovinu mapovacího radaru a některé přístroje.

Mistrovské dílo Evropy

Postavit výsadkovou část – mezitím pojmenovanou Huygens – dostala za úkol firma Aérospatiale v Cannes. Modul vážil 320 kg a dalších 30 kg připadalo na podpůrné systémy na Cassini. Celkem 79 kg zaujímal tepelný štít o průměru 2,7 m, jenž mimochodem využíval technologie ze zrušeného raketoplánu Hermes. Huygens nesl šest přístrojů o hmotnosti 48 kg, které měly 39 senzorů. Při vývoji bylo nutné vyřešit celou řadu otazníků, například podíl argonu v atmosféře Titanu: nedal se stanovit spektroskopicky ze Země, nicméně mohl mít výrazný vliv na hypersonickou aerodynamiku a tepelnou rozvahu během přistání. Původní předpoklad zněl 21 %, později 6 % a nakonec se ukázalo, že jde jen o stopový prvek.

Startovací okno se otevíralo od 6. října do 4. listopadu 1997. Teoreticky bylo možné uskutečnit start ještě od druhé poloviny listopadu 1997 do ledna 1998 a pak v březnu/dubnu 1999, v tom případě by však sonda dorazila k Saturnu až v roce 2009. Původně se počítalo s příletem k planetě v prosinci 2005, ale NASA vyjednala s armádou přidělení silnější rakety Titan 4B, takže nové datum znělo červenec 2004. V roce 1993 ovšem zmíněný nosič havaroval a kosmická agentura zvažovala přesun Cassini na raketoplán, přesněji na dvojici raketoplánů – jeden by vynesl vlastní sondu a druhý urychlovací stupeň, načež by oba komponenty spojili astronauti při výstupu do otevřeného prostoru. Nakonec ovšem přece jen zvítězil Titan 4B.

Nepříjemné překvapení

Jen několik dní před startem došlo k poškození modulu – klimatizace omylem zapnutá na příliš velký výkon potrhala tepelnou izolaci. Huygens se musel demontovat, rozebrat a vyčistit, načež se jednotlivé kousky izolace poskládaly jako puzzle, aby se zjistilo, zda se neztratil byť sebemenší úlomek. Start se tak nakonec uskutečnil až 15. října 1997. 

Nepříjemné překvapení se objevilo v únoru 2000, kdy se testovala komunikace mezi modulem a samotnou Cassini, která měla sloužit jako retranslační stanice. Přijímač na sondě byl nastaven na velmi úzké pásmo, jež ovšem nepočítalo s Dopplerovým efektem. Původně totiž měla komunikaci zprostředkovávat jiná anténa, z úsporných důvodů však z mise zmizela, zatímco její úzké pásmo v projektu zůstalo. Rok a půl technici řešili, jak problém eliminovat. Nakonec se přepracoval scénář přistání, v němž se původně počítalo s odhozem modulu v listopadu 2004 a s přistáním v prosinci téhož roku. Dosednutí na povrch se tedy odložilo o měsíc, aby měly stanice při přistávání co nejmenší vzájemnou rychlost.

Finální zteč

Prvního července 2004 se na 96 minut a 24 sekund zažehl hlavní motor sondy: spotřeboval přitom 830 kg paliva a snížil její rychlost o 622 m/s, aby se mohla stát umělou družicí Saturnu. Šestnáctého prosince byla Cassini navedena na kolizní kurz s Titanem a o devět dní později pružiny uvolnily Huygens a udělily mu rychlost 33 cm/s. Patnáctého ledna 2005 zaznamenaly akcelerometry ve vzdálenosti 1 500 km od povrchu měsíce první kontakt. Ve výšce 1 270 km měl modul rychlost 6 km/s, začal prudce brzdit a během 4,5 minuty zpomalil na 400 m/s. Maximální přetížení dosáhlo 13 G a tepelný štít se rozpálil na 1 700 °C.

Ve výšce 155 km vystřelil Huygens výtažný padák o průměru 2,6 m, poté hlavní padák o průměru 8,3 m a nakonec odhodil tepelný štít. Kromě Cassini zachytil jeho signál i radioteleskop u Green Bank: nebylo sice možné zjistit obsah zprávy, ale kritickou fázi průletu atmosférou modul prokazatelně zvládl. Průzkumník pak postupně klesal, načež došlo k jedné z největších komplikací při sestupu. Když Huygens opouštěl mateřskou sondu, měl kvůli stabilizaci rotaci 7,5 otáčky za minutu a udržel si ji až do okamžiku vstupu do atmosféry. Poté zmíněná hodnota klesala, a deset minut po dosažení atmosféry se rotace dokonce zastavila – jenže působení negativní síly pokračovalo. Při dosednutí na povrch tak modul rotoval rychlostí deset otáček za minutu, ale v opačném směru! Při žádné pozemní simulaci se však nic podobného vyvolat nepodařilo.

Sestup atmosférou trval 2 hodiny a 42 minut. Huygens přečkal i kontakt s lunárním povrchem a Cassini jeho vysílání sledovala ještě 1 hodinu a 12 minut, načež zmizela za horizontem. Zvláštní je, že pozemské radiostanice detekovaly signály z povrchu Titanu 3 hodiny a 13 minut – a extrapolace ukázala, že baterie vystačily ještě nejméně na 17–20 dalších minut.

Ztracená data

Kvůli technické chybě došlo bohužel ke ztrátě podstatné části dat z přistání. V řídicím programu neproběhl příkaz k zapnutí ultrastabilního oscilátoru na kanálu A, který tvořil jednu ze dvou komunikačních linek. Technici přitom už před přistáním řešili, jak obě linky využít: zda každou pro jiná data, čímž by se množství získaných informací zdvojnásobilo, nebo ke vzájemnému zálohování. 

Nakonec zvítězil kompromis: některá data se jako kritická posílala oběma linkami, ale například snímky se mezi ně dělily. Tentokrát však vědcům štěstí přálo: sestup modulu sledovalo osmnáct pozemských radioteleskopů, tudíž bylo možné data dopočítat. Například proudění větru na Titanu se tak podařilo stanovit s přesností na 1 m/s, což vzhledem k nejsilnější naměřené hodnotě – 120 m/s – představovalo solidní úspěch.

Vědci ze Smithsonianského centra migrujícího ptactva nyní zjistili, že na vývoj tohoto veledůležitého ptačího orgánu mají vliv i letní teploty vzduchu, a to zvláště u čeledi vrabcovitých žijících na slanisku. Vědecký tým pod vedením Russe Greenberga zkoumal několik druhů vrabců v různých částech pobřeží Severní Ameriky. Tyto oblasti jsou strukturou a vzhledem velmi podobné, ale letní teploty se tu různí. Na 1 380 jedincích bylo prokázáno, že velikost zobáku úzce souvisí s rozdílnými hodnotami nejvyšších denních teplot v oblastech hnízdišť v letním období.

TIP: Poslední žijící hrůzopták: Jihoamerická seriema rudozobá

Čím vyšší je průměrná letní teplota, tím větší je také zobák. Zobáky u ptáků hnízdících na teplejších místech byly až o 90 % větší než u ptáků z chladnějších slanisk. „Schopnost zchladit se a neztrácet přitom tekutiny je velmi důležitá, protože tito ptáci žijí v prostředí s přímým sluncem a omezeným přístupem k čerstvé vodě,“ říká Greenberg.

Nový objev je vlastně dalším příkladem tzv. Allenova pravidla, podle kterého mají živočichové žijící v chladnější oblastech kratší končetiny a všechny výstupky na těle, aby zmenšili poměr povrchu těla vzhledem k jeho objemu a ztráceli tak co nejméně tepla.

Výpravu na Novou Guineu provázely od počátky spory s domorodci. Když expedici došly zásoby potravin, lovci churavěli a sám Vráz zeslábl,  rozhodl se vrátit zpátky. Cestou unikl jen tak tak léčce kmene Morejců. Prý chtěli Vráze zabít, aby získali jeho zbraně. „Čtyřicet bojovníků nejen s luky, kopími a kyji, ale i s několika puškami žene se na bělocha. Nastane prudká palba. Bohudík, Morejci jsou mizerní střelci a pušky mají špatné“, vyprávěl v takřka mayovském stylu Vráz své dceři. 

Zpátky k pobřeží

Po pouhých třech týdnech vrátil na novoguinejské pobřeží. Až na výjimky neviděl z ostrova víc než jeho předchůdci, italští badatelé d’Albertis a Beccari. Vráz to dával za vinu zejména domorodcům, kteří prý velmi zlenivěli, když jim Evropané dávali nesmyslně vysoké částky za zastřelené rajky, jejichž nádherná ocasní péra se využívala jako ozdoba na klobouky. Další dva měsíce se zotavoval na pobřeží, přičemž podnikal jen kratší plavby k okolním ostrovům, ale i tak jednou málem přišel o život. V bouřce přišli o zásoby pitné vody a museli přistát na pobřeží, prý obývaném kanibaly. Při nabírání vody je domorodci přepadli a pouze duchapřítomnost jednoho průvodce, který Papuánce odstrašil puškou, zabránila nejhoršímu. Přesto však jeden z Vrázových průvodců padl.

Cestovateli se ani nepodařilo rozřešit otázku, zda záhadný živočich ježura opravdu patří k několika málo savcům, kteří kladou vejce (dnes víme, že ano). Jeho strasti po mnoha letech popsala dcera Vlasta. Byla přesvědčená, že kdyby se mu záhadu podařilo objasnit, „cítil by se odměněn za všechny útrapy v Nové Guineji“. Nakonec pro něj domorodci motivovaní odměnou ježuru (papuánsky mitčunu) ulovili a Vráz si ji mohl prohlédnout, ale „jeho radost trvá tak dlouho, dokud mu Papuánci paježuru neukradnou. Mitčuna odnese si své tajemství do žaludku nenasytných Papuánců.“

Rozpačitý návrat

Co vlastně Vrázova cesta do neznámé země přinesla? „Finanční výdělek pro Vráze samotného z cesty na Novou Guineu je nepatrný v poměru s vydáním, nehledě na tělesné a duševní oběti,“ napsala po letech o cestě jeho dcera Vlasta. Z výpravy přivezl řadu předmětů, které pak věnoval Národnímu či Náprstkovu muzeu, zprávu o objevení Smetanova pohoří otiskl i velmi prestižní odborný časopis Petermanns Geographische Mitteilungen. Vyprávění o Nové Guinei se také stalo součástí knižního vydání Vrázových spisů, které v té době připravil přírodovědec a cestovatelův přítel Bohumil Bauše.

Novoguinejská cesta byla vlastně jedinou z Vrázových expedic, která přes všechny neúspěchy znamenala jistý pokrok v zeměpisném poznání. Bohužel jeho názvy dnes na mapách nenajdeme, slávu za objevy na Nové Guineji sklidili jiní, a vzhledem k tomu, že cestu známe jen z cestovatelova vlastního vyprávění a fotografií, můžeme se pouze dohadovat, kolik toho skutečně objevil. Vzhledem k tomu, jak okolo své osoby mlžil, je otázkou, co je pravda a co si přibarvil. Až nedůvěryhodně vypadá třeba jeho vyprávění o tom, jak s sebou táhl do Hatamu svazek Květů, aby si sám v divočině o Vánocích 1896 četl Vrchlického básně.

Dobrý konec

Po krátké zastávce v Evropě, včetně Prahy, Vráz zase odjel do Ameriky, kde na něj čekala jeho snoubenka Vlasta Geringerová, dcera vydavatele tamních krajanských novin. A jestliže má každý příběh končit svatbou, ani zde čtenáře nezklameme – v prosinci 1897 se v Chicagu ze slečny Geringerové stala paní Vrázová.

Po sňatku už podnikal Vráz jen kratší cesty. Navštívil například Mexiko, během boxerského povstání zajel do Číny, podnikal přednášková turné po Čechách, ale i Severní a Jižní Americe. Od roku 1910 žil v USA, kde se angažoval v krajanském hnutí, nakonec se však v roce 1921 s manželkou a oběma dětmi přestěhoval do Prahy. Zde také legendární cestovatel v roce 1932 zemřel. 

Po rozbití Družstva v prvním sledu ve vydávání časopisu pokračovala tzv. spořilovská skupina – navazující 28. číslo vyšlo už za necelé dva týdny po událostech u Zlaté husy. Zpočátku spořilovský V boj redigoval především Vojtěch Preissig, který s Irenou shromažďoval texty a současně působil jako výtvarný redaktor. Do redakčního kruhu dále patřila dcera Yvonne s manželem a učitel Jan Týml, jenž v té době vedl jako redaktor dětskou rubriku v Národní práci.

Předchozí část: Inka Bernášková: Odbojářka s příběhem jako z hollywoodského velkofilmu

Spořilovská skupina paní Inky

Tomu se podařilo získat malířku a ilustrátorku Miladu Marešovou, která se s Preissigem střídala při tvorbě grafické podoby časopisu. Důležitým členem redakce byl i Arnošt Polavský, redaktor Českého slova, a pplk. Jan Lexa, který měl na starosti vojenskopolitickou problematiku. Postupně se vedoucí úlohy chopila Irena Bernášková, kterou spolupracovníci a kolportéři časopisu znali jako paní Jičínskou, Skálovou, Modrou či Madam. O její důležitosti svědčí, že v nacistických dokumentech je spořilovský V boj veden jako Inka – V boj. Bernášková, věrná svému slibu danému Josefu Sejkorovi, se do vydávání časopisu pustila s vervou: vedla redakční práce, vytvořila novou kolportážní síť a podílela se i na vlastní výrobě časopisu.

V obdobích, kdy skupina neměla k dispozici tiskařský stroj, dokonce časopis tiskla pomocí válečku na těsto. Tiskařská čerň se jen obtížně smývá, takže Irena potom chodila po Praze se zabarvenýma rukama, což u ženy v domácnosti bylo jednoznačně nápadné. Přesto Inka toto riziko podstoupila. Naopak aby neohrožovala svého manžela, začátkem roku 1940 se s ním formálně rozvedla.

Dvojí V boj

Náklad časopisu byl nižší, kolem 500 výtisků, protože spořilovská skupina ztratila původní finanční podporu. Zároveň se ukázalo, že spořilovští vydavatelé nejsou jediní, kdo se snaží navázat na Škaldův časopis. Také Obrana národa, respektive jí podřízená tzv. holešovická skupina, začala vydávat svou vlastní verzi V boje. Obě redakce se v mnohém názorově shodovaly, ale i rozcházely. Proto ani jejich vzájemná domluva nebyla snadná.

V lednu 1940 došlo k prvnímu přímému jednání mezi zástupci obou stran. Vojáci vyžadovali, aby spořilovští zastavili vydávání svého časopisu a plně se jim podřídili.

Podle poválečných vzpomínek měla na tyto striktní požadavky vliv skutečnost, že nedůvěřovali skupině odbojářů, které reprezentovala žena. Údajně se obávali, že by mohla v kritických okamžicích selhat a ohrozit tak celou odbojovou činnost. Nemohli se mýlit více.

Paní Inka naopak při výsleších prokázala více osobní statečnosti než mnozí muži v její situaci. Bernášková v souladu s názory svého otce požadavek Obrany národa odmítla a podle vzpomínek Arnošta Polavského k tomu rozhořčeně dodala: „Nechtějí nám přiznat vliv, na jaký máme nárok, byli bychom vedle, a přece my jsme oprávněni pokračovat, neboť jsem dala vydavateli z první skupiny slib, že list povedu dál, a slib také dodržím. Nikdo nám v tom nesmí zabránit, ani poroučet.“

Zároveň ale existenci dvou časopisů vnímala jako určitou výhodu v situaci, „kdyby jedna skupina praskla“. Od března 1940 se časopisy začaly lišit názvem – spořilovská verze se přejmenovala na Náš V boj. V červnu 1940 se potom napjatý vztah mezi oběma vydavatelskými centry podařilo do určité míry vyřešit, když se zástupci obou skupin dohodli, že budou své verze vydávat střídavě po jednom týdnu a že budou spolupracovat na jejich kolportáži. Zároveň mělo docházet k výměně a přetiskování některých informací a příspěvků. V tuto chvíli se už ale nad spořilovskou skupinou pomalu začala stahovat mračna.

Statečná až do konce

Bernášková se nesoustředila jen na vydávání časopisu, podílela se také na ilegálním převádění ohrožených osob na Slovensko. Poměrně dlouho se jí dařilo unikat zatčení, ačkoliv byla v hledáčku gestapa, které do její skupiny nasadilo konfidenta. Štěstí se k ní otočilo zády 21. září 1940, kdy byla v pražské ulici Na Poříčí zatčena s falešnými doklady na jméno Vlasta Nováková. Ten den byl zatčen i její otec a bývalý manžel a také čtyři desítky dalších spolupracovníků. Ve vězení se Irena pokusila otrávit jedem, který při sobě stále nosila, ukázalo se však, že se jedná o neškodná analgetika.

Při výsleších vzala veškerou vinu na sebe, podíl svého otce marginalizovala. Chránila i další spolupracovníky, navzdory brutálnímu bití nikoho z nich neudala, uváděla pouze jména lidí, kteří už byli ve vězení či po smrti. Podařilo se jí dosáhnout toho, že podíl jejího otce a manžela na vydávání časopisu byl označen za okrajový. Ona naopak putovala před berlínský Lidový soud jako hlava odbojové organizace.

V protektorátu zatím spěl časopis V boj do své poslední fáze. Po rozprášení spořilovské skupiny, jež pro své čtenáře připravila 37 čísel časopisu, vydal ještě šest čísel spolupracovník spořilovské skupiny Vladimír Hruban, aby zmátl vyšetřovatele. Potom vycházel časopis jen v režii holešovické skupiny, nyní už součásti ÚVODu. I tato skupina čelila tlaku gestapa, někteří její čelní představitelé a poté i další stovka spolupracovníků byli během léta a především v září 1940 zatčeni. Přesto se dařilo vydávat časopis dál až do přelomu března a dubna 1941. Důvod ukončení vydávání není dosud zcela objasněn – buď došlo k zatčení klíčových spolupracovníků, nebo se ÚVOD rozhodl netříštit síly a soustředit se na ilegální časopis Český kurýr.

Rok poté, co definitivně přestal vycházet časopis V boj, proběhlo s Bernáškovou soudní líčení. Během něho se Irena ke své odbojové činnosti hrdě hlásila. Nepřekvapí proto, že byla 5. března 1942 – jako první Češka – odsouzena k nejvyššímu trestu. Svým blízkým tuto skutečnost oznámila v dopise následujícího znění: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“

Irena Bernášková byla popravena gilotinou 26. srpna 1942 v berlínské věznici Plötzensee chvíli poté, co pronesla svá poslední slova: „A Československá republika přece bude!“ Tato žena, jejímž životním krédem bylo stát si za svým přesvědčením, jednat v jeho duchu a především dodržet daný slib, zemřela stejně statečně, jako žila.