Organizátoři povstání ještě před jeho začátkem přesunuli na střední Slovensko také větší zásoby nafty, benzinu, olejů a pneumatik. Hlavním dodavatelem pohonných hmot se měla podle plánu stát Státní rafinerie v Dubové, tu však značně poškodil nálet spojeneckého letectva z 20. srpna 1944. Ve spolupráci s vedením Baťových závodů v Baťovanech bylo získáno i 20 000 párů vojenské obuvi. Železárny v Podbrezové spolu s železničními opravnami ve Zvolenu zajišťovaly povstalcům dostatečné zázemí v oblasti železárenství a strojírenství. Stejně tak byla hned v několika závodech podchycena zbrojní výroba. Nejdůležitější faktor však představovalo zásobování potravinami, které byly rovněž ještě před vypuknutím akce přesouvány do budoucí povstalecké oblasti.

Předchozí část: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání (1)

Díky zákazu zvyšování cen, jakož i dalším nařízením se podle zdrojů SNR úspěšně dařilo zásobovat osvobozené území základními potravinami. Těch „luxusnějších“, pro život ne zcela nezbytných, byl logicky nedostatek. Odrazilo se to například i v zákazu prodeje piva pro civilní spotřebu ze dne 10. října 1944. Protože frontové boje tehdy vrcholily a bojovníci potřebovali odbourat stres, bylo možné vydat pivo „jen jednotkám čs. armády a partyzánů na jejich písemný rozkaz, nebo i bez písemného rozkazu, pokud tyto jednotky se nacházejí v poli“.

Povstalecké umění

Během SNP se na osvobozeném území rozvíjel také kulturní a umělecký život. Jeho nositeli byli především známí slovenští novináři, spisovatelé, rozhlasoví pracovníci, divadelníci, filmaři, výtvarníci či hudebníci, jakož i zástupci školních, kulturních či náboženských institucí. Mimořádnou roli na poli informací a kultury sehrál povstalecký periodický tisk. Na povstaleckém území vycházelo kolem třiceti novin a časopisů. Informace čerpaly především od Zpravodajské agentury Slovenska, jakési tiskové kanceláře SNR. Nejznámější periodika přestavovala Pravda, Čas, Hlas lidu či vojenské Bojovník a Útok.

Velmi důležitý prvek na povstalecké straně představovala existence banskobystrického Svobodného slovenského vysílače. Už od konce srpna 1944 se jednalo o jeden z hlavních komunikačních prostředků působících na povstaleckém území. Pravidelně vysílal nejrůznější relace a zveřejňovaly se tu politické dokumenty, avšak největší zájem byl o zpravodajství z bojišť. Není proto divu, že vysílač nemohl uniknout pozornosti německé Luftwaffe. Ta sice zničila jeho budovu i studio, přesto ve své činnosti pokračoval až do porážky povstání.

Z iniciativy herce a režiséra Andreje Bagara vzniklo 12. září 1944 v Banské Bystrici putovní Frontové divadlo. Mělo svou hereckou, hudební, taneční složku a dokonce i iluzionistu. Za více než měsíc své existence uskutečnilo zhruba padesát představení, někdy i dvě až tři denně, a to ve více slovenských městech a obcích. Povstalci měli také svůj vlastní filmový štáb, ve kterém působil i oblíbený herec Paľo Bielik. Přestože se štábu podařilo natočit množství autentického materiálu, kvůli špatnému uskladnění podlehl špatným povětrnostním podmínkám a zachovalo se jen minimum.

TIP: Vypálený slovenský Telgárt: Oslavované vítězství bylo ve skutečnosti fiasko

Nejvíce kulturně-společenských aktivit se odehrávalo v centru povstání – v Banské Bystrici, a to především v Národním domě, který se stal hlavním stánkem povstalecké kultury. Pořádaly se v něm koncerty, ale i různé přednášky. Civilní obyvatelstvo projevilo zájem i o kinematografii, a tak poprvé mohli diváci na Slovensku vidět několik sovětských filmů. Jejich promítání znamenalo pro povstání i finanční podporu – výtěžek ze vstupného byl použit na podporu bojujících povstalců a jejich rodin.

Přestože se albatrosi černobrví (Thalassarche melanophrys) vyskytují na Falklandských ostrovech na několika místech, nalezení lokality vhodné k jejich poznávání nebylo nijak jednoduché. Největší překážkou jednoznačně byla dostupnost takových oblastí. Ostrůvky jsou malé a letadlem se na nich většinou přistát nedá; v opačném případě dopravce připojí k lokalitě poznámku: „V případě špatného počasí se let ruší.“ Přitom špatné počasí je na Falklandských ostrovech prakticky pořád a výše uvedená nabídka přepravy jakoby neexistovala. Další alternativou je doprava lodí s nějakou právě se přesunující expedicí, ale takový způsob je příliš nahodilý. Pro náš nabitý třítýdenní itinerář tedy další nepoužitelná varianta. Po zralé organizační a finanční rozvaze jsme se nakonec s Bohdanem rozhodli pro menší kolonii albatrosů, která byla na atraktivním místě a navíc ve společnosti tučňáků skalních. Byl jím ostrov Saunders, kde jsme strávili čtyři dny.

Přes tučňáky vzhůru na útes

Po dvouhodinové, velmi opatrné cestě přes skály stařičkým landroverem, jsme se od hliněného letiště dostali k plechové marigontce, která se na ostrově Saunders stala naším dočasným domovem. Dovezla nás sem paní Susan Pole-Evans, která ostrov vlastní a s rodinou a dvěma zaměstnanci se tu živí především chovem ovcí. V okolí dvaceti kilometrů jsme zůstali sami. Paráda! Ani jsem se nepřevlékl do nepromokavých oblečků a už jsem stepoval s výhledem na pobřeží a s fotobatohem na zádech.

TIP: Ostrov dračích stromů aneb Cesta na Sokotru, „africkou“ část Jemenu

Cesta k albatrosům vede přes kolonii tučňáků skalních, kteří se usadili na skalách jen pár metrů nad mořskou hladinou. To albatrosy jsme našli o mnoho metrů výše, jejich hnízda byla rozmístěná na několika místech těsně u hrany útesu. Většinu dní jsou dospělí albatrosi pryč, na hnízdech z uplácané hlíny zůstávají pouze jejich chundelatá ukřičená mláďata. Rozkošná stvoření, od kterých jsem se nedokázal odtrhnout. Namlouval jsem si, že je musím hlídat před útoky chaluh a další dravců, kteří neustále prolétávali v okolí kolonií. Mláďata albatrosů černobrvých zůstávají o samotě celé dny, zatímco jejich rodiče pátrají v jižním Atlantiku po potravě. O to úchvatnější je pak jejich vzájemné setkání.

„Stydlivý“ milenecký pár

Během času stráveného na útesu jsme byli s Bohdanem svědky projevování náklonnosti mezi páry albatrosů, které jsou pro tyto ptáky velmi typické. Když se albatrosi vracejí z moře, provází jejich přílet k hnízdům bouřlivé volání, podle nějž se poznávají se svými partnery. Ihned po dosednutí začnou roztahovat křídla na uvítanou a tím to nekončí. Přiblíží se k sobě, aby do sebe začali zlehounka cinkat zobáky.

Když jsem jeden pár sledoval déle, bylo mi podezřelé, že se vítají nějak dlouho. O chvíli později jsem začal tušit, co bude následovat, ale pár se naneštěstí při svých projevech lásky začal přesouvat mimo můj zorný úhel. Za kameny jsem je skoro neviděl, a tak jsem rychle skálu oběhl a fotografoval pářící se albatrosy z druhé strany. Přestože jsem většinu námluv více natáčel na videozáznam, jak došlo na páření, na video jsem si ani nevzpomněl. Tento vzácný okamžik jsem pouze fotografoval.

Pár zajímavostí o albatrosech

Albatrosi a jejich příbuzní buřňáci jsou jedni z nejlepších letců ptačí říše. Dokážou překonat obrovské vzdálenosti mezi lovištěm a hnízdištěm.

Klíčovým znakem všech albatrosů jsou veliké trubkovitě protažené nozdry. Díky nim mají vynikající čich, který jim umožňuje nalézt potravu plovoucí na vodní hladině.
Při ohrožení se albatrosi brání vyvrhováním silně páchnoucí olejovité tekutiny ze žaludku. Útočníka tímto projektilem neomylně zasáhnou, ale dočasně tak okrádají o potravu mláďata, která se živí právě natrávenými zbytky.

Většina trubkonosých, mezi které albatros patří, hledá potravu na moři, loví ryby, medúzy a malé korýše, často se živí i odpadky vyhozenými přes palubu lodí.

Albatrosi z pohledu fotografa

Fotografování albatrosů je poměrně komfortní, k ptákům se dá dostat třeba i na pár decimetrů a je možné snímat je širokoúhlým objektivem se zakomponováním okolního prostředí. Fotografování ale mělo jiný handicap, celý svah útesu je hrozně strmý a i stát na něm bylo obtížné. Neustále hrozilo sklouznutí do moře (což se Bohdanovi v jednu chvíli opravdu málem podařilo) a bylo nutné být neustále ve střehu i kvůli fotografické technice.

Vše o albatrosu černobrvém (Thalassarche melanophrys)

Řád: Trubkonosí (Procellariiformes)
Čeleď: Albatrosovití (Diomedeidae)
Velikost: délka 83–93 cm, rozpětí křídel 210–250 cm
Prostředí: Nejčastěji otevřená moře a oceány, skalní útesy, někdy i velmi vysoko nad vodní hladinou. Hnízdí na mořském pobřeží bez vzrostlejší vegetace.
Hnízdění: Podobně jako většina albatrosů hnízdí každoročně a vždy v koloniích. Hnízda staví na strmých svazích útesů, na terasách, až do výšky 350 m nad mořem. Vysoce umístěné hnízdo pomáhá ptákům při vzlétnutí i dosednutí, protože mohou využívat stoupavé vzdušné proudy a snadno získají potřebný vztlak pro křídla s širokým rozpětím.
Vzhledem k tomu, že se v jižním Atlantiku nachází pouze omezený počet ostrovů vhodných pro hnízdění, jsou ptáci nuceni stavět hnízda těsně vedle sebe. Kromě toho, těsná společnost snižuje pravděpodobnost napadení mláďat predátory.
Způsob života: Albatrosi černobrví tvoří trvalé páry a po celý život se vždy v září vracejí ke stejnému partnerovy na stejné hnízdiště. Tento zvyk poruší pouze v případě, že jeden z dvojice zahyne, nebo když se dopustí nevěry. Stává se to pouze tehdy, když se páru opakovaně nedaří úspěšně rozmnožit několik let po sobě. Pak si ptáci najdou jiné partnery, s nimiž vyvedou mláďata.
Starost o mláďata: Po složitém rituálu během toku, jehož cílem je znovu upevnit vzájemné pouto, snese samice jediné velké vejce do netypického hnízda. Albatrosi černobrví budují hnízdo z bláta a trávy. Jde o jakýsi komín o průměru 30 cm a vysoký až 50 cm. Oba rodiče se střídají při jeho zahřívání, dokud se v prosinci nevylíhne mládě. Má prachovité světle šedé peří a velmi rychle roste živeno plody moře, které mu v podobě natrávené kaše nosí rodiče. Mládě zůstává v hnízdě obvykle 17 týdnů, pak se přepeří a poprvé vzlétne.
Potrava: Albatrosi létají dlouhé hodiny nad hladinou moře a loví ryby, olihně, hlavonožce, kril a medúzy.
Věk: Mohou se dožít až 70 let!
Početnost populace: Největší hnízdní kolonie se nachází na ostrově Steeple Jason na Falklandách (přes 100 000 párů!). Na celých Falklandských ostrovech je to okolo 400 000 párů, světová populace se odhaduje okolo jednoho milionu párů. Celková početnost se však bohužel trvale snižuje.
Ohrožení: V minulosti velmi rozšířený druh, v současnosti těchto ptáků dramaticky ubývá, zejména z důvodů nadměrného komerčního rybolovu (používání vlečných sítí). Albatrosi doplácejí na svůj zvyk sbírat potravu na hladině, kde se stávají obětí moderních rybářských technik. Ptáci se potápějí k návnadám na hácích nastražených na ryby a bohužel se chytí sami. Vhodnější by bylo, kdyby rybáři lovili pouze po setmění, nebo během dne při rybolovu plašili ptáky.

Určitě jste ho už někde viděli, ať už v reálu, nebo na internetu. Fidget spinner zaútočil na lidstvo se silou, kterou naposledy pamatujeme u zvířátka Tamagoči. Jde totiž o dostupnou zábavu, kterou si může vyzkoušet naprosto každý. Ne každý se ale spokojí s hračkou za desetikoruny. Tak jako u každého jiného zboží vznikají i spinnery určené pro náročné a pro nejnáročnější.

Jedním z nich je i Saturn Spinner z dílny japonské NSK Micro Precision, společnosti specializující se na vysoce přesná ložiska všeho druhu. A v čem že spočívá přidaná hodnota jejich hračky? Kromě kvalitního materiálu jde především o dobu, po kterou se antistresová pomůcka vydrží kroutit na jedno roztočení. Firma prý garantuje výdrž nejméně 12 minut. Pokud výrobek tento limit nesplňuje, je opětovně rozebrán vyčištěn a znovu složený. Podle Toshikazu Ishiiho, prezidenta NSK Micro Precision, i sebenepatrnější smítko má vliv na dobu fungování.

Ačkoliv je Saturn Spinner označován jako Rolls Royce mezi fidget spinnery, ani zdaleka není tím nejdražším. Zatímco za japonskou hračku zaplatíte zhruba 3 400 korun, za ruský spinner Caviar vyrobený ze zlata zaplatíte tolik, jako za levnější auto - 360 tisíc korun.

Začalo to téměř romanticky: ohromně jasné východy slunce, stříbřitá oblaka, podivné záře a nakonec bílá noc – a to prosím v západní Evropě! Konec června roku 1908 byl působivý, nikdo však netušil, že je to předehra k dramatu, které jen náhodou nestálo život statisíců lidí. 

Apokalypsa s malebnou předehrou

Přenesme se do Ruska, přesněji do Krasnojarské oblasti centrální části Sibiře. Na absolutně jasném nebi se zde 30. června náhle zjevil žhnoucí a nesmírně zářící ohnivý válec doprovázený ohlušujícím rachotem. Přelétl nad tajgou a po deseti minutách, během nichž překonal tisíc kilometrů a nechal za sebou duhovou stopu, explodoval nad téměř neobydlenou Tunguzskou oblastí. Místo okamžitě vzplanulo a hustý černý kouř, stoupající ze zapálené tajgy, byl vidět na 400 km daleko.

Ztráty na životech naštěstí nebyly velké – v tajze se pohybovali pouze Evenkové a ruští lovci. Až 34 km od epicentra nalézáme první přeživší: skupinka tří Evenků ještě spala ve svém čumu (což je něco jako vigvam z březové kůry nebo sobích kůží), když je exploze i se stanem vymrštila do vzduchu. V nejbližší obydlené osadě, 70 km vzdálené obchodní stanici Vanavaře, prý vlna žhavého vzduchu odhodila muže sedícího na verandě domku a zapálila na něm košili. Popáleniny utrpěli i ostatní lidé z blízkého okolí, zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy.

Zklamání prvních průzkumníků

Co vnesly do případu bezprostřední výzkumy? Nic, žádné se nekonaly. Carské Rusko přecházelo do pomalé agónie posledních let své vlády a odlehlá neobydlená oblast byla mimo jeho pozornost. Nikdo nezmapoval rozsah škod, proto se na vše brzy zapomnělo. Když pak v roce 1921 mineralog Leonid Alexejevič Kulik vyrazil na expedici přezkoumat v Rusku dosud objevené meteority, do Tungusky vlastně vůbec nedošel. Mapku dopadu však sestavil z dostupných informací a publikoval.

Kulik byl také prvním vědcem, který se do Tungusky skutečně vypravil, a to v březnu 1927. Posledních 80 km se probíjel na lyžích, a když dosáhl hranice polomu, evencký průvodce jej do „začarovaného kruhu“ odmítl vpustit. I tak odjížděl Kulik uchvácen. Grandiózní výjev zmaru jej pohltil a Tunguska se stala jeho celoživotním tématem. Vrátil se sem spolu se svými kolegy ještě čtyřikrát, naposledy roku 1939, a pokaždé odešel jako poražený. Četné krátery (největší o průměru 30 m a hloubce 4 m), v nichž se pokoušel nalézt zbytky meteoritického železa, byly patrně běžným geomorfologickým fenoménem a výtvorem mrazu ve věčně zmrzlé půdě. Nenašel vlastně vůbec nic a nakonec zmizel v pekle druhé světové války – byl raněn, zajat a v koncentračním táboře zemřel roku 1942 na epidemii tyfu.

Mravenčí práce a první výsledky

Od padesátých let do současnosti už tajgu křižuje celá řada expedic vědeckých i zpola amatérských, sovětských i světových. Zkoumají radioaktivitu i přítomnost cizorodých prvků, pátrají po zbytcích tajemného tělesa, složitě propočítávají dráhy dopadu vesmírných těles a analyzují dobová seismická měření ze všech koutů světa. Jen v letech 1961 až 1979 prošlo tajgou deset sovětských expedic, které do největších podrobností zakreslily směřování vyvrácených stromů i výrazné jizvy na těch, které zůstaly stát. V hledáčku výprav byly magnetické, izotopové i termoluminiscenční anomálie v oblasti i mutace borovic. 

Chvíli se zdálo, že klíčem k záhadě budou magnetitové a silikátové kuličky velké desetiny až setiny milimetru, které se nacházely všude okolo. Takových kuliček ovšem na Zemi spadne denně několik tun, aniž by u toho asistoval meteor o velikosti fotbalového hřiště. Na kosmický původ katastrofy však ukazovaly i zvýšené obsahy vzácných prvků v půdě a vrstvě rašeliny z roku 1908. Italští vědci Menotti Galli a Giuseppe Longo pátrali v Tungusce v roce 1991. Nakonec prokázali přítomnost mikroskopických částeček chemických prvků, typických pro kamenný meteorit, v pryskyřici ožehnutých stromů. Na dalšího badatele, Jevgenije V. Dmitrijeva, čekal důkaz v mraveništi. Lesní mravenci totiž, podobně jako straky, s oblibou shromažďují lesklé věci – zrnka zlata nebo střípky skla. A tunguzští mravenci si do svých domovů natahali sklovitá vlákna, roztavenou hmotu explodující komety. 

Superpočítač v hlavní roli

Jestliže první expedice hledaly zbytky železného jádra meteoritu a druhá etapa výzkumů (od padesátých po začátek devadesátých let) sbírala data a indicie, nastává od devadesátých let etapa třetí, vybavená nejvýkonnějšími počítači a maximem informací. Kráter se však hledá dál.

Vědci z Boloňské univerzity už od roku 1999 zkoumají jezero Čeko. Za dopadový kráter po tunguzském meteoritu chtěli prohlásit právě jej – má totiž přibližně okrouhlý tvar, průměr kolem 500 m, netypicky strmé stěny a dno v hloubce 50 m. Jeho původ je však mnohem starší a žádné zbytky po meteoritu se v jeho sedimentech nenašly. S tím se ovšem italský vědec Luca Gasparini nehodlá smířit a poslední tři roky se pokouší na dně jezera narazit na jádro domnělého meteoritu. 

Zásadní analýzy nicméně pracují s počítačovými modely a s předpokladem, že z tělesa nezůstalo víc než pár gramů. Tým kolem italských vědců Luigiho Foschiniho a Paola Farinelly zveřejnil roku 2001 teoretické výpočty k předpokládanému rozdrobení tělesa během letu. Průměr tělesa byl zároveň určen na 60–100 metrů.

Pachatel neznámý, pátrání pokračuje

Nevyřešenou záhadou je už v prvé řadě to, co vlastně výbuch v tajze (nebo nad tajgou) způsobilo. Již v roce 1930 britský matematik a astronom Francis J. W. Whipple publikoval názor, že šlo o malou kometu – ta se totiž skládá z ledu, prachu a silně výbušného metanu. Hypotézu podporují i ony pozoruhodné optické jevy, jež události předcházely. Slovenský astrolog Ľubor Kresák záhadné těleso roku 1978 dokonce určil jako fragment umírající Enckeovy komety. Argumentem oponentů je však přílišná křehkost a nesoudržnost komet, těleso by muselo explodovat mnohem výše nad Zemí.

Novější výzkumy proto straní spíše mimořádně pórovitému kamennému meteoroidu (úlomku ze srážky asteroidů) nebo chondritu – vzácnějšímu typu meteoroidu s křehkou strukturou. Toto těleso mohlo mít průměr kolem 50 m a explodovalo už ve výšce kolem 6–8 km nad Zemí. Ohnivá zkáza, která se zřítila do tajgy, vůbec nemusela být pevnou hmotou. Vědci z amerických Sandia National Laboratories předpokládají, že menší asteroid, letící až šedesátinásobnou rychlostí zvuku, explodoval už v nejvyšších vrstvách atmosféry a na Zemi vrhnul ve směru letu pouze masu horkého stlačeného plazmatu, která nevytvoří kráter, jen sežehne vegetaci pod sebou. 

Antihmota, nebo černá díra?

U Tungusky však nesoupeří pouze klasický meteoroid s kometou. Mezi výstřední outsidery, kteří se přesto hlásí k souboji, patří i antihmota nebo černá díra. Jsou to hypotézy nepříliš reálné, ale čas od času se přece vynoří. Meteoroid z antihmoty by vážil pouhý kilogram, přesto by dovedl napáchat stejnou škodu jako jeho o několik set tun těžší kamenný kolega. Interakce s atmosférou by však byla natolik rychlá a bouřlivá, že by se těleso sotva dostalo tak blízko Zemi, jak se dle dosavadních výpočtů předpokládá.

Ještě fantastičtěji zní teorie o setkání Země s miniaturní černou dírou. Její zánik by se sice neobešel bez mohutné exploze, ale stejně jako antihmota by nevysvětloval předcházející jevy v atmosféře. Současné fyzice navíc není jasné, jak tyto malé černé díry fungují. Ani náraz plazmoidu, tedy plazmatické hmoty vymrštěné z povrchu Slunce, nebo obřího kulového blesku nemá jednoznačné zastánce.

Příroda sobě

Možná se však astronomové pletou a tunguzská katastrofa nebyla návštěvou z vesmíru, ale ryze domácí záležitostí. Protože oblast leží v tektonicky velmi aktivní oblasti a epicentrum se navíc nachází v průsečíku několika zlomových linií, mohou se tyto teorie opírat o reálný základ.

Jeden ze scénářů počítá s výronem a následnou explozí obrovského množství zemního plynu, druhý s pyroklastickou smrští vyvolanou vulkanickou činností. Žhavé plyny a popel, vyvržené z hlubin Země, aniž by byly následovány vznikem vulkánu a chrlením lávy, mohly mít dostatečnou sílu na to, aby spálily a zahubily vše v okruhu několika desítek kilometrů. Popílek a zplodiny, které by se takto dostaly do vzduchu, mohly koneckonců vést k oněm pozorovaným světelným efektům. 

Zastáncem varianty, že příčinou katastrofy byl únik deseti milionů tun sopečných plynů, je i astrofyzik Wolfgang Kundt z Bonnské univerzity, který s touto teorií vystoupil v roce 2001. Spouštěčem exploze bylo podle něj tření zemního plynu o atmosféru. Malou zradou je ovšem otázka, jak se ty zhruba dvě miliardy kubických metrů metanu mohly v takovém množství a koncentraci nad tajgou shromáždit, aniž by explodovaly dříve, než by dosáhly maxima.

Fyzik a geolog Andrej J. Ol’chovatov zase ve svém volném čase uvažuje o tom, že ohnivá koule nad tajgou mohla být původu geofyzikálního. Jeho geometeor tak vznikl v důsledku zemětřesení a při svém letu kopíroval linii tektonických zlomů.

Proč se však stále tolik zabýváme dávným výbuchem? Možná proto, že potenciální zkázu z vesmíru nemůžeme nikdy vyloučit a obrovité asteroidy Zemi, sice z bezpečné vzdálenosti, míjejí každou chvíli. NASA aktuálně eviduje přibližně 14 tisíc potenciálně nebezpečných objektů. Drtivá většina nicméně nepředstavuje nebezpečí pro Zemi a ani pro satelity na oběžné dráze. Podle pracovníka NASA, Lindleye Johnsona je aktuálně největší hrozbou objekt, který se má k Zemi přiblížit v roce 2185. I u něj je ale pravděpodobnost, že zasáhne Zemi jen 490 k jedné.

Image

Čtěte také

Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Není to tak dlouho, co vědci v krvi komodských draků objevili látky, které jsou slibné jako nový typ antibiotik. Ale pro medicínu jsou velmi zajímavé i jedy, ať už ještěrů, jako jsou právě varani komodští, anebo hadů.

Podle nové studie nabízejí jedy ještěrů a hadů velké množství zajímavých látek, které bude možné využít v nových typech léčby. Až donedávna se přitom věřilo, že u ještěrů jsou jedy vzácné. Ve skutečnosti jsou ale poměrně běžné, jen nebývají smrtelné. Stačí, když kořist nebo protivníka zpomalí.

TIP: Kde sehnat nová antibiotika? V krvi draků z ostrova Komodo!

Jedy ještěrů a hadů často ovlivňují krevní tlak nebo například srážlivost krve. Právě takové vlastnosti jsou přitom žádoucí při léčbě nebo prevenci infarktu a mrtvice, obávaných chorob dnešní doby.

Výborná stíhačka Focke-Wulf Fw 190 vznikla v konstrukční kanceláři firmy Focke-Wulf vedené inženýrem Kurtem Tankem. Šlo o jednomístný jednomotorový celokovový doplnoplošník se zatahovacím podvozkem a krytem kabiny. Vyznačoval se mohutnou výzbrojí, solidním pancéřováním, ovladatelností a dobrou manévrovatelností v nízkých a středních výškách. Šlo o univerzální letadlo, které se hodilo jak k soubojům stíhačů, tak pro bitevní úkoly, a létalo i jako stíhací bombardér.

Jako první je obdržela eskarda JG 26 operující nad sevrní Francií a okamžitě s nimi získala převahu nad protivníky vyzbrojenými typem Supermarine Spitfire Mk.V. Od roku 1941 do konce války vzniklo přibližně 20 000 kusů Fw 190. 

Baterie jsou slabým místem naší civilizace. Proto v současnosti celá řada špičkových vědeckých týmů po celém světě pracuje na vývoji nových typů baterií, které mohou být i velmi neobvyklé.

Seokheun Choi z newyorské Binghamton University a jeho tým vymysleli baterie, které jsou právě takové. Základním materiálem těchto baterií je papír a energii jim poskytuje soustava miniaturních mikrobiálních palivových článků s živými bakteriemi.

TIP: Origami baterie z papíru a trochy špinavé vody, za pár centů

Asi nejzajímavější je, že se tyto baterie aktivují plivnutím. Jednou by se z nich mohly stát třeba levné a ekologicky přijatelné baterie pro papírové diagnostické testy v medicíně, které jistě uvítají lékaři v chudých zemích.

Biologové z University of Bristol zjistili, že v rodinách lišek žijících ve městech rozhoduje o tom, zda mládě rodinu opustí či v ní zůstane, genetická příbuznost s matkou. Lišky se snadno adaptovaly na život v blízkosti lidí a žijí v rodinných skupinkách sestávajících z dominantního páru a různého počtu podřízených dospělých jedinců. Část potomstva zůstává navždy v rodině, zatímco ostatní mladé lišky si musí najít místo v nové skupině.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška aneb Predátor, který je všude doma

Dlouhodobým pozorováním a za pomoci analýz vzorků DNA se vědcům konečně podařilo odhalit historii jednotlivých liščích skupin. Ukázalo se, že synové dominantních matek odcházejí ze svých původních rodin, aby se tak zabránilo příbuzenskému křížení. Jejich sestry zůstávají v bezpečí rodinné smečky. U mláďat podřízených matek platí vzorec opačný. Vztah vůči otci, ať už je ve skupině dominantní či podřízený, nehraje při tomto rozhodování žádnou roli.

Vedoucí studie Helen Whitesideová říká: „Dominantní samce příchod jiných nepříbuzných samců nijak neohrozí. Ale fakt, že se samci odcházejí pářit i mimo skupinu, znamená, že se lišky příbuzenskému páření nakonec stejně nevyhnou.“ Lišky žijící na území Bristolu sledují vědci už od roku 1977. Mnohé z nich jsou vybaveny obojky s vysílačkou a vědcům se tak daří získávat mnoho důležitých informací o jejich dříve utajeném životě.

Ačkoliv si mnozí dokážou tuto oblíbenou hračku představit jen ve vaně při večerním koupání dětí, má žlutá kachnička na řekách v mnoha koutech světa své vlastní závody – obvykle s cílem shromáždit finance na charitativní činnost. Přesto si závod pořádaný každoročně ve wisconsinské vesnici Mishicot vysloužil nálepku „nelegální“.

Kachničkový hazard

Pojí se s ním totiž loterie, tedy hazardní hra, a jako takový musí mít tudíž zvláštní licenci. Nový zákon by měl pro zmíněné klání ustanovit výjimku, kterou už získal třeba v Minnesotě a Michiganu.

Gumové kachničky tak budou moct plout po řekách stejně volně jako po hladině moře v několika světových přístavech: v Amsterodamu, Sydney, Ósace či Hongkongu můžete totiž roztomilou hračku spatřit i v nadživotní velikosti.

TIP: Závody travních sekaček: Originální charita

Již v roce 2007 vypustil například nizozemský umělec Florentijn Hofman svoji obří plastovou sochu na mořskou hladinu s cílem pobavit svět. Vytvořil rekordně velký exemplář o velikosti 16,5 × 20 × 32 metrů a hmotnosti 600 kilogramů – do vany se sice nevejde, ale úsměv na tváři vám vykouzlí zcela zaručeně.