Jantar z Myanmaru, čili Barmy, se poslední dobou stává zdrojem obdivuhodných fosilií všeho druhu. Mezi nejnovější objevy náleží sedm krásně zachovalých květů dávných rostlin.

Asi půlcentimetrové fosilní květy pocházejí z období křídy a jejich stáří je asi 100 milionů let. Tyto rostliny, pojmenované Tropidogyne pentaptera, rostly ve světě plném velkých dinosaurů, kteří před sebou měli ještě desítky milionů let existence.

TIP: Vzácný nález: Jantar z Barmy ukrýval ptáče staré 100 milionů let

Jak se takové květy mohly dostat do pryskyřice, která pak časem ztuhla do podoby jantaru? Vědci se domnívají, že se to mohli způsobit kolemjdoucí dinosauři, kteří ohnuli větve rostlin. Jejich květy se uvolnily a uvízly v pryskyřici na kůře blahočetů (Araucaria).

V Atlantiku bude asi letos na podzim horko. Specialisté amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru NOAA zpřesnili údaje a předpovídají sezónu hurikánů, která by měla patřit k těm nejdrsnějším v historii.

Podle NOAA můžeme očekávat 14 až 19 silných tropických bouří s rychlosti větru přes 63 kilometrů za hodinu. Průměrně jich přitom bývá 12. Do dnešního dne se těchto bouří v Atlantiku objevilo 6.

Stejně tak NOAA předpovídá až 5 ničivých hurikánů s rychlostí větru nejméně 179 kilometrů za hodinu. Průměrně zde bývají za sezónu 3, zatím ale letos v Atlantiku nevznikl ani jeden nebezpečný hurikán.

TIP: Největší simulátor hurikánu na světě pomáhá zlepšovat předpovědi

Co to znamená pro obyvatele oblastí, kde hrozí riziko hurikánů a tropických bouří? Podle NOAA by lidé měli být připraveni, měli by počítat se špatným počasím a hlavně by měli mít jasno, co budou dělat v případě ohrožení.

Zhruba desetiminutový filmový týdeník obsahuje málo známé záběry amerických a britských vojenských sil a francouzských odbojářů, kteří osvobodili Paříž v roce 1944. Můžeme zde vidět například americké vojáky při překročení Seiny na pontonových mostech, tankové střety u Eiffelovy věže, přehlídku na Champs Elysees, a slavnostní průvod na  Place de la Concorde,do které střílel německý sniper.

Jasoň červenooký (Parnassius apollo) byl dříve rozšířen na mnoha místech našeho území, ale z většiny lokalit vymizel již ve druhé polovině 19. století. V Čechách byly poslední údaje o jeho výskytu zaznamenány ve 20. letech 20. století v Podkrkonoší. Na Moravě nejdéle přežívaly populace na vrchu Kotouč u Štramberku (polovina 20. let 20. století) a na Znojemsku, kde byl poslední nález zaznamenán v roce 1935. Od tohoto roku byl považován za vyhynulého.

Sen statečného muže

Jan Lukášek (1923–2009), rodák z Dúbravky u Bratislavy, prožil nesmírně dramatický a bohatý život. Za války se zapojil do odboje, byl zatčen, v roce 1944 prchl z vězení, přešel frontu a vstoupil do speciálního útvaru 4. ukrajinského frontu. Po válce se stal vojákem z povolání a pracoval jako instruktor výsadkového vojska.

V roce 1971 byl z politických důvodů propuštěn (nesouhlasil s invazí spojeneckých vojsk v roce 1968). Poté se nastěhoval do Štramberka, což bylo nesmírným štěstím pro ochranu tamní přírody i pro jasoně červenookého. Jan Lukášek byl totiž mimo jiné vášnivým lepidopterologem (znalcem motýlů), který v sobě po léta hýčkal sen navrátit tyto motýly zpět na vápencové skály Štramberka.

Odsouzen k nezdaru?

V roce 1982 odstartoval Jan Lukášek ve spolupráci s Jaroslavem Ašmerou z univerzity v Ostravě projekt Apollo – repatriaci jasoňů do štramberské přírody. Nejprve bylo třeba vysadit rozchodník bílý (Sedum album), na němž se larvy štramberské populace vyvíjejí. Odborníci z domova i zahraničí byli skeptičtí a tvrdili, že bez finančně náročných insektárií je projekt odsouzen k nezdaru.

Praktik Jan Lukášek nesouhlasil – podle jeho zkušeností v přírodě nikdo nikdy nic motýlům neklimatizoval, a přesto prospívají! S přáteli založil ZO ČSOP Apollo a na štramberském vrchu Kotouči vybudovali první chovná zařízení pro jasoně, jejichž housenky byly přivezeny ze Slovenska – houseníky, s vysazenými živnými rozchodníky. Vylíhlí motýli však v klecích nemohli ani létat, ani se rozmnožovat.

Nečekaný světový triumf

Jan Lukášek se nakonec rozhodl, že houseníky otevře a motýly prostě vypustí do volné přírody. Puštěním okřídlených krasavců na svobodu dostala repatriace vzácného druhu rychlý spád. Exemplářů překrásného motýla začalo v některých biotopech u Štramberku přibývat.

Pokus o reintrodukci jasoně červenookého byla úspěšně zakončena roku 1994 a změnil se ve světový úspěch. Jan Lukášek byl oceněn cenou Josefa Velka, cenou Jana Šmardy, získal i cenu ministra pro životní prostředí a byl oceněn pamětní medailí Českého svazu ochránců přírody. Je třeba zdůraznit, že podobná repatriace motýlího druhu se ještě nikde na světě nezdařila!

Vandalové a pytláci

Repatriační program jasoně červenookého se zdařil díky radikálnímu odlesnění biotopů, včetně narušení původního krytu a vysazení živných rostlin (rozchodníků). Kvůli jasoňům je dobré zavedení pastvy koz s ponecháním nedopasků (je třeba zachovat bodláky a pcháče). V lomech, kde jasoňové žijí, není možná jakákoli nevhodná rekultivace, například vysazování dřevin a navážení zeminy.

TIP: Botanická zahrada u Štramberka a tamní Robinson z vápencového ostrova

Úspěšný návrat jasoňů červenookých do Štramberka bohužel neunikl pozornosti pytláků. Z celé Evropy se na vápencové kopce začali sjíždět bezohlední „motýlkáři“, kteří se snaží okřídleného krasavce ulovit (pytláci dokonce kradou i housenky). Na černém trhu v Česku se preparovaný jasoň červenooký prodává asi za 5 000 Kč, v zahraničí jde o sumu podstatně vyšší.

V obci sužované nekonečnou řadou průtahů vojsk, vypravovaných proti Turkům, se na prahu 17. století vyhrotily vztahy mezi radikalizujícími se tábory rozštěpeného křesťanstva. Jaký potenciál se v těchto rozporech skrýval, se zřetelně ukázalo v květnu 1602 v Brně.

Faráři navzdory

Tehdy brněnský katolický farář Jan Chenetius rázně odmítl, aby bylo na farním hřbitově u sv. Jakuba či na pohřebišti před Veselou branou pochováno tělo zesnulého evangelíka Bernarda Strobla. Chenetiovo nekompromisní stanovisko vzbudilo nevoli šmelcířského cechu, jehož členem Strobl byl. Jeho kolega Hans Pichl, rovněž protestant, neváhal faráři pohrozit násilnou akcí spočívající v tom, že se osobně s pěti či šesti pomocníky vloupe na hřbitov, protože „chtějí krchov, by pak třebas na několiko zámkuov zamčen byl, mocně odevříti a to mrtvé tělo sami pochovati“.

Páter Chenetius o šmelcířově svévoli neprodleně informoval městskou radu. Konšelé nebrali farářovu stížnost na lehkou váhu, zvláště když v Brně nedlouho předtím došlo k nepovolenému pohřbu nekatolického příslušníka bednářského cechu. V souvislosti s Pichlovým extempore se obávali, že pokud se podobným výstupkům nezamezí, může v královském městě dojít k ozbrojeným střetům, a Hanse Pichla proto nechali uvěznit. Oficiálním důvodem jeho zadržení bylo potupení císařského mandátu, takže o jeho osudu neměl rozhodnout nikdo jiný než samotný panovník.

Z vůle císaře a kardinála

Přelom 16. a 17. století byl spojen s nápadnou změnou poměrů v moravských zeměpanských městech. Právě tyto obce se totiž měly stát výkladní skříní rekatolizačního programu císaře Rudolfa II. a nového olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna. Do čela královských a komorních měst měli být nyní dosazováni pouze katolíci a rekatolizační zásahy směřovaly také k odstranění všech projevů lokální náboženské tolerance. K těm patřilo i využívání katolickou stranou spravovaných hřbitovů lidmi jiných vyznání.

V Brně, kde měli evangelíci jednoznačnou početní převahu, byl od roku 1600 uplatňován zákaz jejich pochovávání ve farním kostele sv. Jakuba a na přilehlém hřbitově. Zákaz vzešel od kardinála Ditrichštejna, ale zpočátku byl obcházen s poukazem na to, že rozhodující je výlučně stanovisko světské vrchnosti města, tedy zeměpána. Tomuto výkladu učinil Rudolf II. přítrž mandátem s datem 28. ledna 1602. Konšelům v něm přikázal, ať napříště proti všem novotám ve víře rázně zakročují a s rozhořčením kvitoval, že se část Brňanů odvažuje ve věci pochovávání „bludařů“ stavět olomouckému biskupovi na odpor.

Pohřbívání nekatolíků se tedy v Brně stalo ožehavým problémem. V květnu 1602 spory vstoupily do nové fáze, neboť farář Chenetius již nebránil pouze pochovávání evangelíků u farního kostela sv. Jakuba, ale také na novém hřbitově s kaplí Panny Marie, založeném roku 1580 vně městských hradeb. Brněnským protestantům tak bylo zcela upřeno právo spočinout v areálech městských hřbitovů, chápané jako jeden z klíčových znaků příslušnosti k obci.

Efektní řešení

Při střetu s farářem Chenetiem se Hans Pichl spoléhal na podporu dalších příslušníků šmelcířského cechu a brněnské nekatolické opozice. Jak se ale ukázalo, bojové odhodlání Pichlových kolegů a souvěrců nebylo tak silné, aby dokázali otevřeně vzdorovat světské moci zaštítěné autoritou panovníka. Jejich odvaha se rozplynula, když císař v polovině roku 1602 rozhodl, že má být provinilec vykázán z města. Události však nabraly překvapivý obrat – do kauzy se vložili kardinál Ditrichštejn a moravský nejvyšší komorník Ladislav Berka z Dubé a z Lipé, kteří u Rudolfa II. vyprosili pro šmelcíře milost.

Iniciativa těchto představitelů katolického tábora měla svou železnou logiku. Intervenci totiž předcházel Pichlův přestup k římské církvi. Šlo evidentně o ryze pragmatický, okolnostmi vynucený krok, který nicméně naprosto vyhovoval politice olomouckého biskupa. Přerod evangelického buřiče v poslušného syna katolické církve patřil k efektním výsledkům snah o náboženskou „očistu“ země, které měly nejenom v Brně přinášet ovoce i v dalších letech.

(99942) Apophis je velký asteroid z Atenovy skupiny planetek. Podle astronomů je tento čtyřsetmetrový balvan potenciálně nebezpečný pro Zemi. Jeho oběžná dráha protíná oběžnou dráhu Země a nelze zcela vyloučit, že se s námi jednou srazí.

Podle nových výpočtů odborníků NASA z Laboratoře tryskového pohonu je riziko, že v tomto století Apophis srazí se Zemí, asi 1 ku 100 tisícům. Není to ale velký důvod k obavám.

Akutní nebezpečí nehrozí

Ve skutečnosti vědci riziko srážky Apophise se Zemí snížili. Když byl v roce 2004 Apophis objeven, tak původní odhady říkaly, že 13. dubna 2029 bude pravděpodobnost srážky s Apophisem asi 1 ku 36. Další pozorování Apophise a jeho dráhy ale toto akutní nebezpečí zcela vyloučila.

TIP: Dokáže nás současná technika ochránit před dopadem nebezpečné planetky?

V dnešní době známe 1 803 potenciálně nebezpečných asteroidů. To jsou tělesa, jejichž velikost přesahuje 100 metrů a mohou se dostat k Zemi blíže, než na vzdálenost 7,5 milionů kilometrů. Podle odborníků není žádný z těchto asteroidů na kolizním kurzu se Zemí.

Léčba antibiotiky bývá komplikovaná. V některých případech pomáhají nové technologie, díky nimž je možné dopravit antibiotika přesně na místo určení.

Na Kalifornské univerzitě v San Diegu vyvinuli miniaturní autonomní roboty s mikromotory, jejichž velikost se blíží šířce lidského vlasu. Když se mikroboti dostanou do kyselého prostředí žaludku, tak v nich vznikají bublinky vodíku, které robota pohánějí směrem vpřed.

Tyto mikroboty vědci vybavili nákladem antibiotik, a pak s nimi úspěšně léčili žaludeční vředy u pokusných myší. Myši se žaludeční infekcí dostávaly léčbu s mikroboty jednou denně, celkem po dobu 5 dní.

TIP: Náhrada za antibiotika? Proti otravě krve budou bojovat magnetické částice

Na konci léčby se ukázalo, že tento postup účinkuje lépe, než stávají léčby podobných onemocnění. Velkou výhodou mikrobotů je to, že k jejich použití není nutné snižovat kyselost žaludku dalšími léky.

Název turmalínu je odvozen ze sinhalského (domorodý jazyk ostrova Srí Lanka) jména tura mali, což znamená „ten který přitahuje popel“. Turmalín je totiž skutečně schopen přitahovat drobné částečky. Stačí jej zahřát v ruce či na slunci. Tato pozoruhodná vlastnost zaměstnávala odbornou i laickou veřejnost po několik století a učinila z turmalínu vyhledávanou surovinu pro nejrůznější talismany. Krása spojená s neznámými silami – co víc si u drahého kamene přát?

Těžko zařaditelné skvosty

Kámen všech barev – tak lze nazvat turmalín. Po celém světě se nachází v mnoha variacích: černý, hnědý, červený, žlutý, zelený, modrý, bezbarvý či průhledný. Žádný jiný minerál nenabízí takovou škálu nádherných barev. Některé turmalíny mohou být dokonce dvojbarevné či trojbarevné. Velkou pozornost vzbuzují takzvané melouny, tedy turmalíny s červeným středem a zeleným okrajem. Zvláště efektní jsou průřezy takovýmito krystaly.

TIP: Kouzlo achátových pecek aneb Kamenné kresby přírody

Pojmem turmalíny dnes označujeme skupinu minerálů s poměrně různorodým chemickým složením. Jedná se o složité bórokřemičitany obsahující řadu kovů (především hliník, sodík, hořčík a železo). Na rozdíl od některých jiných minerálů není obvykle snadné turmalín určit bez chemické analýzy. Z tohoto důvodu také trvalo několik století, než byly turmalíny definovány jako samostatná skupina. Jejich vzhled je totiž stejně jako zbarvení mimořádně mnohotvárný. Přestože se skoryly (černé turmalíny) běžně nacházejí po celém světě, dlouho si je nikdo nespojoval se zelenými krystaly tzv. brazilského smaragdu či uralskými vzorky rubelitu malinové barvy. Až v roce 1908 byl zaveden pojem elbait (podle ostrova Elba) pro všechny barevné turmalíny. Že jsou turmalíny mimořádně složitou skupinou, dokazuje i fakt, že jejich moderní odborná klasifikace není uzavřená dodnes.

Z dýmek do tryskových motorů

„Tajemné“ vlastnosti turmalínu se podrobněji vědecky zkoumaly od 18. století. Zvláštní síly tohoto kamene se aktivovaly především máčením v horké vodě. Tím se turmalín zahřál a přitahoval či odpuzoval popel, železný prášek nebo kousky papíru. V této době už byly elektrické vlastnosti poměrně dobře známy. Předpokládalo se však, že elektřinu lze vyvolat pouze třením. U turmalínu však vědci popisovali tzv. pyroelektřinu či termoelektřinu, tedy elektřinu vyvolanou zahřátím. Až v roce 1766 vyslovil švédský badatel Torbern Bergman názor, že příčinou vzniku elektřiny není samotná teplota, ale změny na povrchu kamene – konkrétně roztahování a smršťování. Pokusy s turmalíny prováděl i vynálezce hromosvodu Benjamin Franklin. Ten si dokonce nechal vytvořit prsten, v němž byl na čepu zasazený turmalín, jímž tedy bylo možné otáčet na kteroukoliv stranu. Při nošení se teplem prstu turmalín elektrizoval a přitahoval pak lehká tělíska.

Postupně byly obdobné vlastnosti jako u turmalínu pozorovány i u dalších kamenů. Ukázalo se, že jde o jev společný nevodivým minerálům bez středu symetrie (jejich krystal má na každém konci jiný tvar ukončení). Tato nestejnost umožňuje opačné nabití (pozitivní a negativní) na dvou koncích polární osy minerálu. Dnes tuto vlastnost nazýváme piezoelektřinou. Jev, který holandští námořníci používali k čištění svých dýmek od popela, dokáže dnešní věda využít k vysoce citlivé registraci vyzařování tepla. Protože turmalín na rozdíl od jiných piezoelektrických minerálů zvládá i teploty nad 700◦C, hlídá ve formě takzvaného akcelerometru vibrace leteckých tryskových motorů.

To všechno jsou turmalíny

Názvosloví turmalínů používané u odborné veřejnosti vychází z jejich chemického složení. Mezi sběrateli i laiky se však stále používá následující pojmenování na základě barev:

Rubelit – růžová až červená odrůda turmalínu patří mezi nejznámější a nejvyhledávanější. Dlouhou dobu byl rubelit chybně považován za rubín (mají velmi podobnou barvu). Až v dnešní době, kdy je možné určit kameny bez jakéhokoliv poškození, dokázali vědci odhalit nejrůznější záměny u světoznámých šperků. Tak například některé rubíny v ruských korunovačních klenotech jsou ve skutečnosti rubelity. Stejně tak nejvýznamnější kámen svatováclavské koruny (červený, umístěný v samém centru) už není rubínem ale rubelitem. Tím naše země ztratila primát ve vlastnictví největšího rubínu umístěného ve šperku. Přesto je tento kámen mimořádně významný – jedná se totiž o jeden z nejstarších šperkařských rubelitů na světě. Nejznámější naleziště rubelitů leží v Brazílii, Kalifornii, Barmě a Nigerii. Krásné rubelity se však nachází i u nás (např. v Rožné na Vysočině).

Skoryl – nejběžnější, černá neprůhledná odrůda turmalínu vyskytující se dost často v krásných vysoce lesklých krystalech značných velikostí. Na rozdíl od jiných turmalínů znali skoryl už středověcí rýžovníci cínu a to jako nevítanou příměs ve výsledku svého snažení. Skoryl je i poměrně běžným minerálem některých hornin. Ve špercích se používá jen vzácně.

Verdelit – zelená odrůda turmalínu, ceněné jsou především teplejší jasně zelené odstíny. Do Evropy se verdelity dostávaly až v 16. století a to pod názvem „brazilské smaragdy“. Kromě Brazílie se krásné verdelity dovážejí z Afghánistánu a Pákistánu.

Indigolit – modrá velice ceněná odrůda turmalínu, která je opět známá především z Brazílie, ale i z Mosambiku či z Kalifornie.

Císařský rubín Rudolfa II.

Kdo se zajímá o historii drahých kamenů, dříve nebo později narazí na zprávy o pokladu, který během svého života nashromáždil na pražském hradě císař Rudolf II. Jeho součástí měl být i pověstný „císařský rubín“. Podle všeho patřil k nejužšímu císařovu majetku a není vyloučeno, že byl po určitou dobu součástí nějakého osobního klenotu, pravděpodobně prstenu. Kde se o tomto tajemném rubínu dozvídáme poprvé? Boëtius de Boodt, osobní lékař Rudolfa II., se o něm zmiňuje ve svém pojednání o drahých kamenech z roku 1609. Podle něj se tento kámen, kterému není v Evropě rovno, velikostí blíží menšímu slepičímu vejci. Dále podotýká, že jej císař dostal darem od sestry Alžběty, francouzské královny, která se po smrti svého muže Karla IX. (1574) odstěhovala zpátky do Prahy. Přestože si de Boodt nedovoluje přímo zmínit, že se podle jeho názoru o rubín nejedná, je z jeho traktátu zřejmé, že o tom silně pochybuje.

Co se dělo s „rubínem“ po smrti císaře? Stal se součástí úspěšného lupu švédských vojsk generála Königsmarka, který sloužil k obohacení sbírek švédské královny Kristýny. Ta se v roce 1654 vzdává trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. a odchází do exilu. Drahý kámen, který už tou dobou není označován za rubín, ale za „rubin balais“ (= spinel) odchází s ním. V Holandsku jej pak královna ve výslužbě zastavuje s ostatními klenoty za 12 000 tolarů. Na dobrých čtyřicet let mizí „císařský rubín“ v sejfu holandského bankéře. Odtud pověstný drahokam vykoupí až v roce 1694 Karel XI., syn Karla X. Tajně tak putuje zpět do Švédska, kde je poprvé pořádně zvážen (255,55 karátů) a oceněn na astronomické dva miliony říšských tolarů!

V korunním pokladu kámen odpočíval až do roku 1777, kdy tehdejší švédský král Gustav III. podniknul cestu do Petrohradu, aby navštívil carevnu Kateřinu II. Byl zde zahrnut dary, které se rozhodl opětovat a tajně carevně daroval i svůj vyhlášený rubín. Teprve po roce vyrozuměl král vládu, aby tento klenot odepsala z královského pokladu. V carské pokladnici ležel klenot zapomenutý více než sto let. Až v roce 1925 ho podrobně zkoumali profesoři Aminov a Fersman. Jako první tak odhalili světu jeho tajemství. Sytě růžový drahý kámen malinového tónu totiž není ani rubín ani spinel. Jedná se o růžový turmalín rubelit, který pravděpodobně pochází z Barmy. Prý dokonce není ani drahokamové kvality! Tento kámen opředený mnoha mýty se dnes úplně ztrácí mezi záplavou zářících klenotů ruského pokladu.

Arizonské městečko Tombstone proslavila především nejslavnější přestřelka v historii Divokého západu. Šerif Virgil Earp a jeho pomocníci Morgan Earp, Wyatt Earp a Doc Holliday se zde v říjnu 1881 střetli s pistolnickými psanci v přestřelce, která později vstoupila ve známost jako přestřelka u O. K. Corralu.

Městečko s pouhou tisícovkou stálých obyvatel se ale může pochlubit i jinou a mnohem méně krvavou zajímavostí. Je domovem patrně největší a nejstarší růžové zahrady na světě. V roce 1885 zde první růžové keříky vysadili Henry Gee se svou ženou Mary, kteří do Spojených států přicestovali ze Skotska. Dnes jejich růžový zázrak pokývá plochu přes 800 metrů čtverečních a i po 132 letech stále krásně rozkvétá.

Český národ byl v 19. století zcela pohlcen Palackého interpretací husitství, které bylo považováno za vrchol českých dějin. V proudu historismu celý národ dychtivě očekával, kdo vytvoří monumentální dílo s husitskou tématikou. Očekávání se splnilo roku 1883, kdy dvaatřicetiletý Václav Brožík představil svůj obraz Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém.

Důkladná studie

Šlo o velkolepé dílo s rozměry 500 krát 730 centimetrů a jeho finální verzi předcházela řada skic. Jen k postavě Jana Husa vytvořil Brožík desítky studií podle modelů, přátel, herců, politiků a příbuzných. Vybral si okamžik, kdy byl nad Husem vynesen rozsudek.

I když má celý obraz řadu figur, zdá se, že jeho střed tvoří trojice postav. Zleva je to stojící biskup concordienský (s tváří tehdejšího pařížského arcibiskupa Guiberta), který se vztyčenou levicí předčítá rozsudek a předává tak Husa světské moci. Naproti němu pak samotný Jan Hus s asketickou tváří a s výrazem odhodlání až do konce bojovat za svou pravdu. A mezi nimi sedí na trůnu český a uherský král Zikmund, obklopený knížaty, která nesou odznaky jeho majestátu. Vlevo falckrabě rýnský Ludvík s mečem, vpravo pak bavorský vévoda Jindřich s korunou.

V levé části výjevu sedí pod baldachýnem předseda koncilního jednání ostienský biskup Giovanni kardinál de Brogni, pod ním nakloněný francouzský teolog kardinál Pierre d’Ailly a vedle něj milánský arcibiskup, který Jana Husa zbaví kněžského svěcení. K tomu už jsou vedle Husa přichystány veškeré atributy, jako monstrance, kalich a ornát. V pravé části obrazu je zobrazena skupina Husových žalobců a protivníků, Michal de Causis nebo litomyšlský arcibiskup Jan Železný, ale i přátel a průvodců: vpravo stojící Jan z Chlumu se Zikmundovým průvodním listem a vedle něj Václav z Dubé.

Na cestě po Evropě

Krátce po dokončení byl obraz vystaven v Paříži a v Berlíně. O Vánocích 1883 byl za asistence Václava Brožíka a jeho tchána a obchodníka s uměním Charlese Sedelmeyera instalován na Staroměstské radnici v Praze, načež se ho město se v čele s primátorem Tomášem Černým rozhodlo zakoupit. Obraz byl poté ještě na výstavě v Antverpách, kde sklidil veliký ohlas, a roku 1885 byl znovu definitivně umístěn na Staroměstskou radnici a zpřístupněn veřejnosti za třicet krejcarů na osobu.