Jednatřicetiletý muž si zaplaval v Mexickém zálivu a stálo ho to život. Jeho nové tetování se stalo vstupní branou pro vzácnou, ale velmi nebezpečnou masožroutskou infekci bakterie, která žije v mořské vodě.

Muž si nechal tetovat pravé lýtko. Pak neuposlechl obecně známých doporučení lékařů, aby se lidé po tetování pár týdnů nekoupali. Zaplaval si ve vlnách pouhých pět dní po tetování a bylo to pro něj naposledy.

Nejprve to začalo horečkou, zimnicí a zarudnutím kůže kolem tetování. Pak kůže pacienta zfialověla a objevily se děsivé veliké puchýře. Lékaři pojali podezření na bakterie druhu Vibrio vulnificus, které žijí v teplých příbřežních vodách oceánu a jsou příbuzné původci cholery.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

Podezření se potvrdilo a pacienta se rozvinula otrava krve a septický šok, který znamenal ohrožení života. Muž ho přežil, pár týdnů se jeho stav zlepšoval, ale pak se najednou dramaticky zhoršil. Nakonec zemřel kvůli komplikacím s játry, selhání ledvin a poškození kůže na ranách způsobených bakteriemi.

Hloubková expozice ukazuje, že slavný pás hvězd v Orionu obklopují temné mlhoviny i rozsáhlé hvězdokupy, ponořené do rozsáhlých proudů plynu ve velkém komplexu Orionova molekulárního mračna. Vlevo jsou k vidění tři nejjasnější hvězdy Orionova pásu: Alnitak, Alnilam, Mintaka.

TIP: Superúlovek: Nejhlubší pohled do srdce mlhoviny v Orionu

Těsně pod nejnižší hvězdou ze tří hvězd pásu, pod Alnitakem, se nachází mlhovina Plamen, která uprostřed filamentů tmavě hnědého prachu září excitovaným vodíkem.

Vpravo od Alnitaku se nachází mlhovina Koňská hlava – tmavý zářez hustého prachu, který je možná nejlépe rozpoznatelným tvarem mlhoviny na obloze. Toto tmavé molekulární mračno vzdálené zhruba 1 500 světelných let od Země je vidět především díky záři blízké hmotné hvězdy Sigma Orionis.

Po odletu raketoplánu Discovery od zárodku Mezinárodní vesmírné stanice vypustili astronauti z nákladového prostoru studentskou družici Starshine. Šlo o kouli s průměrem 48 cm, pokrytou 878 malými zrcadly. Satelit pak vydržel na orbitě několik měsíců, během nichž se na 25 tisíc středoškolských studentů z celého světa zúčastnilo jeho pozorování na obloze v době soumraku či úsvitu: Počítali parametry oběžné dráhy pokusné družice a z její degradace určovali hustotu zemské atmosféry v příslušných výškách nad povrchem planety.

Co se týče samotné mise raketoplánu Discovery, jednalo se o jeho první let ke vznikající ISS, s označením STS-96. Stroj odstartoval 27. května 1999 a v kokpitu sedělo sedm astronautů: velitel Kent Rominger, pilot Rick Husband (v roce 2003 zahynul jako velitel Columbie) a letoví specialisté Ellen Ochoaová, Tamara Jerniganová, Daniel Barry, Julie Payetteová z Kanady (která pak vypustila do vesmíru Starshine) a Valerij Tokarev z Ruska.

K modulu Unity na ISS se raketoplán připojil dva dny po startu a práce mohla začít. Údržba a rozšiřování nové stanice probíhaly venku i uvnitř, astronauti ve skafandrech nainstalovali na její vnější plášť ruský manipulátor Strela (obdobu kanadské robotické paže na americké části) a vybavení pro usnadnění budoucích výstupů, zábradlí a držadla pro uchycení nohou, to vše o celkové hmotnosti přes 300 kg. Posádka strávila na stanici 79,5 hodiny a 6. června pak bezpečně přistála v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě.

Čtrnáctiletý Kaleb Richardson vyrazil s otcem a přáteli na ryby u ostrovního městečka Grand Isle v Louisianě. Poklidná plavba se však změnila v napínavou bitvu, když Kalebovi zabrala ryba, která byla podle všeho daleko větší a hlavně těžší než on.

S úlovkem se mladík pral dlouhých 45 minut – teprve poté se zvíře unavilo natolik, že jej dokázal přivléct k boku lodi. Na palubu ho Kaleb dostal jen s pomocí ostatních, načež se ukázalo, že drobný rybář zdolal obrovského tuňáka měřícího 218 centimetrů a vážícího neuvěřitelných 378 kilogramů. Jde tudíž o jednu z největších ryb, jaké se kdy podařilo v Louisianě ulovit. 

Naleziště Cerutti nedaleko San Diega je již od 90. let 20. století zdrojem cenných pozůstatků tzv. mastodontů, přezdívaných také „američtí mamuti“.

Tým vědců pod vedením Thomase Demérého však zřejmě v ostatcích dávných tvorů našel důkazy o osídlení kontinentu, jež popírají všechny dřívější teorie: Objevené kosti byly prý totiž vyrovnány do různých obrazců, a dokonce jevily známky opracování. Stáří nálezu přitom odborníci určili přibližně na 130 tisíc let, zatímco podle současného vědeckého přesvědčení se první lidé objevili na západním pobřeží Ameriky teprve před 15 tisíci lety.

Český přemyslovský stát byl v druhé polovině 12. století v silném vleku říše a tamních panovníků, konkrétně jejího tehdejšího představitele, císaře Fridricha I. Barbarossy. Ten s velkým gustem do českých vnitropolitických záležitostí zasahoval a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Protože mělo dojít k nastolení knížete bez předchozí konzultace s ním, postavil si hlavu a Bedřicha odmítl.

Předchozí část: Jak se z uherské princezny stala největší žena českého knížectví

Císařovým přičiněním se po mnohých peripetiích nakonec dostal k moci jiný Přemyslovec, jenž pro svou nedůvěru k urozeným proslul přízviskem „kníže sedláků“ - Soběslav II.

Ve víru politického dění

Starý král Vladislav II., jenž nastalé situace nedokázal zabránit, se uchýlil do Durynska, odkud pocházela jeho žena Judita. Následovala je tam také Alžběta s dětmi, zatímco Bedřich pobýval střídavě při dvorech okolních vládců, aby si vhodnými styky vytvořil podmínky pro úspěšné opětovné uchopení moci v Čechách.

To přineslo své ovoce: císař Fridrich se rozhodl svého někdejšího oblíbence Soběslava sesadit, protože mu svou zpupností již nevyhovoval, a na jeho místo opět dosadit Bedřicha, který se mu jevil jako povolnější.

V roce 1178 mu udělil české země v léno a Bedřich začal připravovat útok do Čech, které stále opanovával Soběslav. Poté, co se mu podařilo Soběslava vyhnat, dal ihned poslat pro Alžbětu, které se v Praze dostalo slavnostního uvítání. Dal tím mimoděk najevo, jak moc je pro něj jeho manželka důležitá. Oba však brzy pochopili, že ještě zdaleka nemají vyhráno. Soběslav ve skrytu snoval pomstu a rozhodl se zaútočit v nejzákeřnější chvíli, a to v moment, kdy staronový kníže Bedřich opustil zemi, aby odjel do říše na sněm.

Hrad hájí žena

Tehdy však Soběslav narazil na protivníka, jehož nečekal – Bedřichovu věrnou ženu Alžbětu, které jako svojí pravé ruce svěřil kníže zemi prozatím do správy. Ta zajistila důslednou obranu Pražského hradu před útočníky a za pomoci obratných zvědů se navíc dovtípila, jaké jsou protivníkovy další plány.

Soběslav totiž hodlal po neúspěšném dobývání Prahy zaútočit někde při zemských hranicích na samotného nicnetušícího Bedřicha, až se bude vracet z říše. Alžběta se postarala o to, aby spolehlivý posel Bedřicha včas varoval. Díky této zprávě mohl informovaný kníže mezitím sehnat dostatečně početné vojsko a utkat se s protivníkem v plné síle.

Poblíž Vyšehradu se nakonec v chladném lednovém dni roku 1179 odehrál rozhodující střet. V době, kdy spolu oba tábory sváděly krutou bitvu, se Alžběta v útočišti Pražského hradu modlila za vítězství manželových vojsk. Dala tehdy slib, že pokud vyhrají, nechá na místě bitvy jako výraz vděčnosti postavit kostel. Alžbětiny prosby byly vyslyšeny, Bedřich Soběslava skutečně porazil a kněžna daný slib splnila – na místě, kterému se na památku krvavého střetu začalo říkat Bojiště, nechala zřídit kostel zasvěcený sv. Janu. Chrám předala do správy svému oblíbenému rytířskému řádu johanitů.

Silnější než muž

Teď si konečně mohl knížecí pár oddychnout – poražený Soběslav utekl a ve vyhnanství brzy zemřel, takže pražský knížecí stolec se zdál být definitivně v jejich rukou.

Prvním krokem, kterým na sebe Alžběta veřejně upozornila, byl zásah ve věci pražského biskupství. To totiž před nějakou dobou osiřelo a nacházelo se bez biskupa. Kněžna s rozhodností sobě vlastní do úřadu prosadila svého vlastního kaplana, kterým byl jistý Valentin neboli Vališ. Podstatné bylo, že se jednalo o jejího loajálního služebníka a Alžbětu již nijak netrápila skutečnost, že se pro daný úřad nehodí. Protože se přání dominantní kněžny nedokázal nikdo účinně vzepřít, Valentin zůstal biskupem až do své smrti o dva roky později.

Tímto krokem se kněžna Alžběta příliš dobře neuvedla, dodnes je patrné, jakou nevoli tím tehdy nejen u církevních představitelů vzbudila. Jistě ne bezdůvodně o ní kronikář s povzdechem napsal, že „řídila veřejnou správu Čech více než muž“. Vždyť i za samotný trůn vděčil Bedřich především jejím schopnostem. Nebýt Alžběty, stěží by vůbec knížectví udržel.

O její autoritě a účasti na politickém rozhodování svědčí také různá právní pořízení z této doby, v nichž Alžběta vedle svého manžela figuruje v hojné míře. A co víc, je první známou ženou v českých zemích, jež používala vlastní pečeť. 

Je vcelku nabíledni, že velkou popularitu si svým rozhodným a někdy bezohledným jednáním nezískala a s ní ani její muž považovaný spíše za slabocha. Domácí předáci se tak znovu rozhodli nepohodlného vládce, jehož si sami nezvolili, svrhnout a jeho trůn nabídnout jeho příbuznému Konrádu Otovi, toho času vládnoucímu Moravě. V roce 1182 Bedřicha s Alžbětou vyhnali ze země. Zapomněli ale, že je tu ještě Fridrich Barbarossa, který si nehodlá nechat diktovat, kdo má či nemá v Čechách vládnout. Císař se proto rozhodl dát českých velmožům důraznou lekci. 

Historie se opakuje

Knížecímu páru tedy jejich trůn protentokrát uhájil, avšak netrvalo dlouho a oba museli znovu čelit dalším úkladům domácí šlechty. V roce 1184 stanul v čele povstání mladší bratr jejich někdejšího protivníka Soběslava II., jenž se jmenoval Václav. Je až zarážející, jak byl scénář podobný tomu před pěti lety – nepřítel si počíhal na okamžik, kdy Bedřich odcestoval do říše na další z dvorských sjezdů. Doma zůstala „pouze“ Alžběta, jenomže jak už každý tuší, právě to bylo Bedřichovo největší štěstí.

Ta znovu statečně velela obraně obléhaného Pražského hradu a znovu byla úspěšná. Knížecí sídlo odolalo všem útokům a Bedřichova vláda zůstala zachována. Do jeho smrti v roce 1189 pak museli manželé čelit ještě několika dalším vzpourám, kdy se pod nimi trůn povážlivě viklal. Na nedostatek vzruchu a akce si během neklidných let své vlády skutečně stěžovat nemohli. Je do značné míry právě Alžbětinou zásluhou, že Bedřich všechny útoky nakonec ustál.

Fyzické požadavky pro přijetí k legii hovoří stručně a jednoduše: „V den, kdy uchazeč přistoupí k  náborovému okénku, se předpokládá jeho plná způsobilost podstoupit fyzické testy.“ Jinými slovy, musíte zvládnout sloužit bez omezení za jakéhokoliv počasí a na libovolném místě planety, což předem vyřazuje třeba silné alergiky či jedince s citlivou pokožkou, astmatickými problémy a podobně.

Předchozí část: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Plnoštíhlí zbystřete

Jedinou přesně definovanou podmínku představuje hodnota indexu tělesné hmotnosti uchazeče (Body Mass Index, BMI), která se má pohybovat mezi 20 a 30 kg/m². BMI se počítá jako podíl hmotnosti člověka a  druhé mocniny jeho výšky, takže například rekrut vysoký 1,75 m a vážící 72 kg dosahuje hodnoty BMI 23,5 kg/m².

Legionářské náborové centrum si ovšem nechává vypracovat podrobnou lékařskou zprávu na každého uchazeče. Doktoři se na prvním místě zajímají kupodivu o bezvadný chrup. Každý uchazeč předkládá na vyzvání i kompletní zdravotní dokumentaci ohledně dosud absolvovaných operací a onemocnění. Pokud prodělal vážnější zákroky či nemoci, je povinen dodat potvrzení, že mu nezpůsobily trvalé následky. Na velké jizvy po operacích se francouzští lékaři dívají podezřívavě, menší jizvy či tetování ale nevadí. Nosí-li uchazeč brýle či kontaktní čočky, pravidla vyžadují, aby je měl vždy u sebe.

Dokončení: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie: Náročné fyzické testy

Náboráři si pochopitelně chtějí ušetřit čas, a tak na webu uvádějí příklady nemocí či vyléčených zranění, s nimiž nemá vůbec smysl usilovat o  zařazení k výcvikovému praporu. První skupinu tvoří chronická i akutní onemocnění: tuberkulóza, hepatitida, rakovina, AIDS, cukrovka, nadváha, chudokrevnost, aktuálně léčené psychiatrické poruchy a špatný zrak či sluch. Z legie člověka předem vyřazují též zranění a operace, jež vedly k poškození menisku, ztrátě celého prstu, opakovaným problémům s čéškou, povolení kolenních vazů anebo kýle.

Zároveň se počítalo s tím, že již brzy převezme štafetu modernější a univerzálnější loď Sever, známá dnes jako Sojuz. Jenže v listopadu 1963 musel hlavní konstruktér Sergej Koroljov konstatovat, že na její vývoj nemá dostatečné prostředky a že její premiéra zůstává v nedohlednu. O pár dní později sice podporu politbyra získal, ovšem se dvěma podmínkami: jednak měla loď sloužit k pilotovanému obletu Měsíce – jinými slovy k získání dalšího prvenství nad Spojenými státy – a jednak měla být hotová do konce roku 1964. Koroljov souhlasil, i když dobře věděl, že u tak komplexního projektu jde o nezvládnutelný termín.

Sovětská kosmonautika se ovšem dívala i přes oceán a bedlivě sledovala každou americkou aktivitu. A její pozornosti pochopitelně neunikl program Gemini, který počítal s prvním startem právě koncem roku 1964. Loď měla pojmout dva astronauty při dvoutýdenním letu, zvládala by složitější manévrování, uskutečňování výstupů do otevřeného prostoru… Stejné kapacity měl přitom mít i chystaný Sojuz, jenže zatím zůstával hudbou vzdálené budoucnosti.

Na čí příkaz?

V únoru 1964 program Vostok skončil, přičemž dodnes není jasné, jak k tomu přesně došlo. Koroljov každopádně dostal nařízeno zajistit před koncem roku 1964 let tří kosmonautů, tedy o jednoho více než v Gemini. Podle Williama Barryho, který se zabýval vývojem balistických raket v SSSR, se počátkem roku 1964 uskutečnila zkouška amerického Saturnu 1 a Spojené státy tak poprvé získaly silnější nosič, než měli Sověti. SSSR se pak rozhodl udělat cokoliv, aby opět dokázal svoji převahu. Podle Barryho nadiktoval Nikita Chruščov v březnu 1964 Koroljovovi let třímístné lodi poté, co si vzpomněl, že mu hlavní konstruktér nabídl už v roce 1961 misi dvoučlenné posádky v upraveném Vostoku. Chruščovův příkaz prý zhruba zněl: „Nějak tam toho třetího nacpěte!“

Podle historika Asifa Siddiqiho přišel s nápadem „někdo z Kremlu“, ovšem nikoliv přímo Chruščov. Koroljov prý v únoru 1963 prezentoval let třímístné posádky jako dlouhodobý plán, k jehož oprášení následně došlo s tím, že se musí realizovat v dohledné době. Hlavního konstruktéra to sice nijak nenadchlo, ale coby pragmatik věděl, že v zájmu zachování svého výjimečného postavení i prvenství sovětské kosmonautiky musí Američany porazit. Nový program dostal jméno Voschod neboli Východ slunce a oficiálně se dočkal schválení 13. března 1964. Počítalo se přitom se čtyřmi starty trojčlenných posádek a s prvním už v srpnu téhož roku!

Zároveň přibyl jeden úkol – výstup do otevřeného prostoru, pochopitelně ještě před Američany. Už v programu Vostok se počítalo s „výstupem“ psa ve skafandru: zvíře mělo opustit loď ve speciální schránce, jež by se dehermetizovala, po kontrole parametrů by se opět zasunula do plavidla a pes by se vrátil na Zemi. Experiment dostal název Vychod neboli Výstup – a nyní se tedy dočkal oživení, byť v ambicióznější podobě.

Výzvy expresního programu

V dubnu 1964 se rozhodlo o výrobě pěti lodí Voschod. Ve třech případech mělo jít o třímístnou variantu 3KV, ve dvou o „výstupovou“ verzi 3KD. Počítalo se vždy s jedním zkušebním (bezpilotním) a jedním operačním letem; třetí loď 3KV představovala rezervu. Hlavní problém při vývoji spočíval v tom, jak do původně jednomístného plavidla vměstnat tři kosmonauty. Bylo jasné, že budou muset letět bez skafandrů i bez katapultovacích křesel. Mělo se tak ušetřit místo a cenné kilogramy, ale zároveň rostlo riziko. Na druhou stranu: už Vostok dokázal posádku ochránit, tudíž se skafandry zdály zbytečné – teprve havárie Sojuzu 11 v roce 1971 měla ukázat pravdu. 

Další výzvu přineslo zajištění životních podmínek pro více kosmonautů. Vostok byl navržen pro jednočlennou misi trvající až deset dní, ale nebylo možné jej dimenzovat pro tři lidi. Proto se měly lety omezit pouze na jeden den. A aby posádka neuvízla ve vesmíru, dostal Voschod záložní brzdicí motor – Vostok totiž počítal s tím, že během deseti dní se i při selhání motoru vrátí loď do atmosféry přirozeným poklesem.

Tři místo dvou

První pilotované misi programu Voschod měl předcházet zkušební let 5. září 1964 s tím, že kosmonauti usednou do lodi o deset dní později. Nedařilo se však vyřešit různé technické problémy včetně kritického padákového systému, který prošel kvalifikačními zkouškami až 5. října. Už o den později startoval první Voschod pod označením Kosmos 47. Podle původních plánů v něm měli letět psi, ale z neznámých důvodů je nahradily pouhé figuríny. Mise proběhla bez potíží, jen kabinou po přistání asi půl kilometru smýkal silný vítr – kosmonauti by však mohli padák manuálně odstřelit.

Devátého října byla formálně jmenována posádka ve složení Vladimir Komarov, Boris Jegorov a Konstantin Feoktistov. A o tři dny později nadešel start. Koroljov se prý podle svědků o osud kosmonautů značně obával, každopádně sázka na moment překvapení Sovětům vyšla: celý svět čekal dvoumístnou loď, a přitom letěli tři muži! Navíc byl členem posádky i vědec (Feoktistov) a lékař (Jegorov), zatímco Američané s civilisty při kosmických výpravách vůbec nepočítali.

Trojice prováděla ve stísněných prostorách různá pozorování, odběry krve a měření tlaku, studovala změny zraku, citlivosti hmatu apod. Rovněž poslala pozdrav sovětským sportovcům na olympiádě v Tokiu a povzbudila příslušníky Vietkongu v boji proti Američanům v jihovýchodní Asii. Celá mise trvala 1 den a 17 minut a skončila hladkým přistáním. Mimochodem, poprvé se sovětští kosmonauti na Zemi vrátili přímo na palubě lodi, zatímco v programu Vostok se vždy katapultovali. Jakmile do řídícího střediska dorazila zpráva, že jsou všichni tři v pořádku, propuklo nadšení. „Je vůbec možné, že se vrátili bez jediného škrábnutí?“ opakoval nevěřícně Koroljov.

Podrobnosti o prvním sovětském výstupu do vesmíru přineseme v dalším pokračování.

Nebezpečný Voschod

Zakladatel startupu Ambrosia Jesse Karmazin a jeho tým už necelý rok odebírají krev mladým lidem od 16 do 25 let. Z této krve získají krevní plazmu a pomocí transfuzí ji poskytují platícím zákazníkům, lidem starším 35 let.

Když vědci testovali krev příjemců plazmy před a měsíc po transfuzi, tak se ukázalo, že trasfuze krevní plazmy od mladých snížila u těchto lidí riziko rakoviny a dalších onemocnění, jejichž výskyt souvisí se stárnutím.

TIP: Jako kouzlo: Lidská pupečníková krev omladila mozky starých myší

Zatím není moc jasné, jak to funguje, pokud to celé není omyl nebo vliv placebo efektu. Blahodárný vliv mladé krve se podle všeho projevuje podobně u čtyřicátníků i u osmdesátiletých a trvá nejméně několik měsíců. Další výzkumy napovědí víc.