Žáby rosněnky (rod Hyalinobatrachium) náležejí mezi takzvané skleněné žáby. Na břiše mívají průhlednou kůži, takže jsou jim vidět některé vnitřní orgány. Nově objevená rosněnka Hyalinobatrachium yaku, kterou přírodovědci našli v amazonské džungli na území Ekvádoru, je ale zvláštní i na skleněné žáby. Je totiž průhledná i na hrudi, takže je vidět i její tlukoucí srdce.

TIP: Novinka z Argentiny: Vědci objevili první fluoreskující žábu na světě

Jak je možné, že tak zvláštní žába unikala pozornosti přírodovědců? Není to vlastně až tak divné. Jde o žabky dosahující velikosti kolem 2 cm, které se navíc rády schovávají na spodní straně listů pralesních rostlin.

Druhá polovina 19. století přála průmyslu a zdatní obchodníci tak mohli snadno zakládat prosperující podniky. Zatímco většina však s posupem času zmizela ze scény, tyto dvě stále patří mezi špičky v oboru.

Mistr v ohýbání

Podnikatel, truhlář a návrhář nábytku Michael Thonet pocházel z německého Porýní. V polovině 19. století se usadil na Moravě, kde založil v Koryčanech a v Bystřici pod Hostýnem továrny na nábytek z ohýbaného dřeva. Ten byl v té době novinkou, vzbudil proto značný ohlas a všiml si ho i rakouský kancléř Metternich. Thonet se stal držitelem privilegia c. k. dvorské komory a bylo mu dovoleno „ohýbat veškeré dřevo v libovolných tvarech a zakřiveních“.

Začínal s výrobou židlí, které se okamžitě staly hitem. Rodinná firma, v níž Thonet zaměstnal i svých pět synů, se úspěšně rozrůstala. Vyráběla nejrůznější druhy nábytku, nejslavnějším typem se ale stala židle číslo 14, nazvaná podle pořadí ve firemním katalogu.

Na první pohled obyčejná sedačka byla totiž ideální k jídelnímu stolu – lehká, pevná a elegantní. Roku 1945 byl rodině Thonetů veškerý majetek zabaven. Jejich bystřický podnik byl roku 1953 přejmenovaný na TON (Továrna ohýbaného nábytku). Z koryčanského závodu později vznikla společnost Koryna.

Hvězda k nakousnutí

Mezi nejznámější české sladkosti patří čokoláda Orion. S její výrobou jsou spojeny pražské Modřany, první čokolády s tímto názvem ale vznikaly už za první republiky na Vinohradech v podniku Františka Maršnera. Orientální cukrovinky vyráběla původně jeho manželka Albína. Maršner se do podnikání zapojil roku 1891 a výroba se postupně rozšířila o další druhy sladkostí, jakými byly sultánský chléb, chalva, rahat či sučuk.

Dílna přestávala manželům stačit, roku 1896 se proto rozhodli vybudovat moderní závod. Maršner záhy doplnil výrobu o zpracování kakaových bobů a podnik začal vyrábět i čokoládu.

Opravdovou specialitou se přitom staly vánoční čokoládové kolekce, které jsou dodnes v Evropě ojedinělé. Firma byla přeměněna na akciovou společnost a počet zaměstnanců vzrostl na 850. Roku 1912 odešel Maršner na odpočinek a vedení převzali další akcionáři.

Název se ještě před druhou světovou válkou změnil na Orion. Po znárodnění v roce 1945 se pak veškerá výroba přesunula do Modřan, kde pokračovala až do roku 2004. Firma dnes působí pod křídly švýcarské nadnárodní společnosti Nestlé.

Puštík obecný je zavalitá sova s peřím, jejíž odstín se pohybuje ve škále od šedé až po hnědou. Jejich hnědá pera jsou zabarvena rudohnědým pigmentem feomelaninem, který je například u člověka zodpovědný za rezavé zbarvení vlasů. Hnědé puštíky tedy můžeme považovat za soví „zrzouny“. Z dosud ne zcela objasněných důvodů začíná toto hnědé zabarvení získávat mezi puštíky převahu.

Růst „zrzavé“ populace

Zbarvení per není u puštíků závislé na věku ani pohlaví. Dispozici k šedému či hnědému zbarvení sovy získávají podle Mendelových zákonů dědičnosti a v zásadě existují dvě základní barevné formy těchto ptáků – ryšavá a šedá. Různě zbarvení puštíci vůči sobě netrpí žádnými předsudky a párují se bez ohledu na odstín per. Vlohy pro hnědé zbarvení mají v dědičné informaci větší sílu než vlohy pro barvu šedou. Navzdory „malé síle“ vlohy pro šedou barvu si ale její nositelé nevedou špatně a jejich počty jsou poměrně vysoké.

Finští zoologové vedení Patrikem Karellem z university v Helsinkách sledovali puštíky obecné po několik desetiletí v jižním Finsku. Původně byli „zrzouni“ mezi sovami vzácní a počátkem šedesátých let minulého století tvořili asi jednu osminu populace. V průběhu sledování však hnědých puštíků výrazně přibývalo. V roce 2010 se jejich podíl vyšplhal na plných 40 %. Jak to, že „zrzouni“ doslova válcují své konkurenty se šedivým peřím?

Slabiny hnědých puštíků

Vloha pro hnědou barva peří sice u puštíků obecných geneticky dominuje vloze pro šedou, ale její nositelé neměli dlouho na růžích ustláno. Vědci dobře věděli, že hnědě zbarvené sovy jsou méně odolné a za život vyvedou méně mláďat než jejich šedivé protějšky. Jako rozhodující faktor se ukazuje sněhová pokrývka během zimy.
Během tuhých zim se spoustou sněhu se dostávají šedě zbarvení ptáci do výhody.

Proč? To není tak úplně jasné.  Mohli by být méně nápadní pro přirozené nepřátele, ke kterým patří hlavně velcí draví ptáci a ze sov především výr velký. Výr se ale při lovu řídí spíše sluchem než zrakem a hnědý puštík pro něj proto není nápadnější než šedý. „Zrzouni“ byli dokonce považováni za nenápadnější formu, i když to platí především pro roční období bez sněhu. Vědci se proto kloní k názoru, že hnědé zbarvení s sebou nese určitou genetickou zátěž v podobě odlišného metabolismu či slabší imunitní obrany. Vlastním handicapem hnědých puštíků tak nemusí být přímo barva jejich peří, ale větší choulostivost. Možná potřebují více potravy, při jejím shánění se více vyčerpají a pak snáze podlehnou chorobám a dalším životním nástrahám.

Přebarvení teplem

Jisté je jedno, čím více sněhu na začátku zimy napadlo, tím hůře si „zrzouni“ mezi finskými puštíky obecnými vedli. V mírných zimách však hnědé sovy „vystrkovaly růžky“. Například v první polovině sedmdesátých let, kdy napadlo na jihu Finska méně sněhu, stoupl podíl „zrzounů“ v populaci bezmála na třetinu. V posledních letech jsou mírné zimy i ve Finsku stále častější a průměrná zimní sněhová pokrývka slábne.

Nástup hnědé formy puštíka obecného jde zcela jednoznačně ruku v ruce s úbytkem sněhu v zimních měsících. Zrzavé sovy už se nepotýkají s tak velkými problémy, životaschopností se vyrovnávají šedým puštíkům a díky síle vlohy pro rezavé zbarvení jich v populaci rychle přibývá. Přírodní výběr, který nepřál hnědým puštíkům, s postupujícím oteplováním slábne a soví populace se nám před očima mění.

První opravdová změna

Vědci pozorovali jasné reakce na postupující globální oteplení u mnoha rostlinných a živočišných druhů. Mění se například načasování tahů ptáků ze zimovišť na hnízdiště. Posouvá se vegetační doba. Rostliny i živočichové pronikají do nových, pro ně příhodnějších lokalit.

TIP: Záludnost plných krmítek aneb Více jídla znamená méně mláďat

Všechny tyto změny lze ale připsat na vrub reakcím, jež jsou zcela v možnostech stávajících organismů. Živočichové ani rostliny se kvůli nim nemusí nijak měnit. Není třeba, aby v populaci převládly jiné varianty genů. Změna ve zbarvení finských puštíků však prozrazuje, že v tomto případě přírodní výběr pod tlakem globálního oteplení zvýhodnil nositele jedné varianty dědičné informace nad nositeli jiné varianty genu.

Dokončení z minulého týdne: Inspirace vlastní historií (1)

Další oblast, která zaznamenala po roce 1941 změny v symbolice, byla vyznamenání. V roce 1917 Všeruský centrální výkonný výbor rozhodl o nahrazení stávajících vojenských vyznamenání a řádů novými, jako byl například Řád Rudého praporu a nejvyšší vyznamenání Hrdina SSSR.

(Staro)nová vyznamenání

Tehdy dominovala u vyznamenání rudá, bílá a zlatá barva. Za carského režimu hojně užívaná stuha sv. Jiří (patrona Moskvy) s černozlatými pruhy se objevila například na Řádu slávy, ustanoveném 8. listopadu 1943. Tuto stuhu (tzv. georgijevskaja lentočka) nosí viditelně připevněnu ve svátek 9. května na Den vítězství v Rusku mnoho lidí jako připomínku na Velkou vlasteneckou válku. Kombinace černé a zlaté má připomínat dvouhlavého černého orla na zlatém pozadí, státní znak carského Ruska. Ke konci války se tato stuha nacházela i na medaili Za vítězství nad Německem a dále v kombinaci s červenými lemy i na medaili Za dobytí Berlína.

Nově vznikala vojenská ocenění připomínající slavné osobnosti z dějin národů SSSR. V roce 1942 byly zřízeny řády Alexandra Něvského (vítěze nad Švédy), Suvorova (vítěze nad Osmany) a Kutuzova (vítěze nad Francouzi). Stejným výnosem vznikl i Řád Bohdana Chmelnického, kozáckého atamana, se kterým se zase mohli identifikovat pře devším obyvatelé Ukrajiny. O necelé dva roky později byl založen Řád Nachimova a Řád Ušakova, nesoucí jména dvou nejvýznamnějších admirálů ruského loďstva z 18. a 19. století.

Bohorodička ve službách SSSR

Obrat o 180 stupňů zaznamenal také přístup státu k pravoslavné církvi. Nastalo příměří mezi státní mocí a církví, která byla přes dvacet let okrádána o majetek a velmi tvrdě pronásledována. Doslova ze dne na den se z pomahačů carského režimu církev stala služebnicí „Matky Rusi“. Od roku 1941 se v pravoslavných chrámech (které byly státem vráceny) konaly modlitby za vítězství. V Leningradu, Stalingradu i Moskvě kněží nosili v průvodech pravoslavné ikony, za což by před několika lety nejspíše tvrdě zaplatili; v lepším případě pouze pobytem v pracovním táboře.

V roce 1943 Stalin osobně přijal moskevského metropolitu Sergije. Jako odměnu za přínos válečnému snažení Sověti umožnili církvi svolat synod, první od roku 1917, kde byl Sergij korunován patriarchou ruské pravoslavné církve. Tento post zůstával do té doby opuštěn již od roku 1923, kdy došlo k sesazení patriarchy Tichona, takže pravoslavní v SSSR neměli téměř 20 let nejvyššího představitele. Změna přístupu sovětské vlády k výkladu vlastních dějin a tradicím skrze nové uniformy, vyznamenání a umožnění volného působení církve nemohla uniknout pozornosti protivníka.

Tomu Sověti doslova „vypálili rybník“, neboť Němci rádi mezi vojáky RKKA šířili letáky o neúctě vládnoucí elity k životním hodnotám obyvatel SSSR. Úcta k domovu byla vždy atributem prostého ruského člověka, tehdy tak těžce zkoušeného novým společenským řádem. Obnovení starých tradic spolu s touhou po pomstě a ideou boje za vlast nepochybně znamenalo zvýšení motivace (nejen) pro rudoarmějce, která je nakonec přivedla v květnu 1945 až do Berlína. Snahy o posílení hrdosti jednotlivých národů SSSR a zároveň nenásilné podněcování sounáležitosti s těžce zkoušenou sovětskou vlastí pomohly v boji proti společnému nepříteli. Byl to správný tah ve správnou chvíli.

U příležitosti výročí mise Apolla 11 chystá aukční síň Sotheby's dražbu, která má potenciál překonat všechny dosavadní rekordy. 21. července bude k mání vak, ve kterém se na Zemi vezly úplně první vzorky z povrchu Měsíce.

Životní nákup

Cenný artefakt koupila v roce 2015 v aukci Nancy Carlsonová a podle všeho to byl životní nákup. Za vak (o kterém si myslela že pochází z mise Apolla 17) zaplatila pouhých 995 $ (zhruba 23 tisíc korun). Později se ale ukázalo, že „pytlík“ nepochází z Apolla 17, nýbrž z mise Apolla 11 a zpátky na Zemi se v něm vezly úplně první vzorky hornin. Tato zdánlivá maličkost pochopitelně hraje ve sběratelském světě zcela zásadní roli. 

A uvědomuje si to i NASA. Agentura vedla s Nancy Carlsonovou dva soudní spory, ve kterých se artefakt snažila získat. V loňském roce ale daly soudy za pravdu Nancy a lunární vak je tak opět k mání.

Podrobnosti o celém sporu: NASA má smůlu: Artefakt nevyčíslitelné hodnoty musí vydat majitelce

Cassandra Hatton z aukční síně Sotheby's očekává, že cena by se mohla vyšplhat ke 2 až 4 milionům dolarů (46 až 93 milionů korun). Doposud nejdražším „vesmírným“ artefaktem byl prodej návratové kapsle Vostok, za kterou sběratel v roce 2011 zaplatil 2 882 500 $. Za náramkové hodinky Davida Scotta, který se na Měsíc podíval v roce 1971, zaplatil v roce 2015 jiný sběratel 1 625 000 $. „Pytlík“ z Apolla 11 se tak může zapsat nejen do historie kosmonautiky ale i historie finančnictví.

Třiatřicetiletá ošetřovatelka Rosa Kingová byla včera krátce před polednem usmrcena tygrem bengálským poté, co se s šelmou ocitla sama ve výběhu. Ošetřovatelé, které přivolal zoufalý křik ženy, se marně snažili šelmu odehnat. Na místo dorazila letecká záchranná služba, ženě už ale pomoci nedokázali. Kingová patřila mezi zkušené ošetřovatele. Její doménou byla zejména práce s gepardy.

Přestože se šelma nedostala z klece, a nebyla tak ohrožena bezpečnost návštěvníků zoo, zhruba stovka lidí byla evakuována a zahrada uzavřena.

Potíže se šelmami nemá huntingdonská zoo poprvé. V říjnu 2008 z ní utekl gepard a skončil na zahradě sousedního domu. Na uprchlou šelmu tehdy pracovníky zoo upozornil devítiletý chlapec.

Čtvrtek 25. května se stal důležitým dnem v dobývání vesmíru pro Nový Zéland. Místní společnost Rocket Lab vypustila svou první „kapesní“ nosnou raketu Electron. Podle hodnocení šéfa Rocket Lab Petera Becka to byl poloviční úspěch.

Raketa Electron se úspěšně odlepila od země, první i druhý stupeň se oddělily podle plánu, ale horní stupeň rakety se nedostal na zamýšlenou oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů nad Zemí. Podle předběžných odhadů vystoupal asi jenom do poloviční výšky.

Po druhé to bude ještě lepší

Beck a jeho spolupracovníci jsou ale s prvním testem své rakety spokojeni a pokračují v přípravách na druhý start rakety Electron, který plánují na letošní léto. Od toho jsou podle nich letové testy, aby v nich inženýři sebrali co nejvíce dat a vychytali všechny možné problémy. Stejně tak firma pokračuje v přípravách vlastního kosmodromu na Novém Zélandu.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

Raketa Electron měří pouhých 17 metrů a váží 10,5 tuny. Je postavena z uhlíkových kompozitů a 3D tištěných komponent. Pohání ji směs kapalného kyslíku a kerosenu. Měla by se stát lehkou a levnou variantou k vynášení miniaturních satelitů typu cubesat do vesmíru. Na oběžnou dráhu ve výšce kolem 500 kilometrů vynese zhruba 150 kg nákladu. Jeden start rakety Electron vyjde na 4,9 milionů dolarů (cca 116 milionů Kč).

Pouště jsou náročné pro živočichy i rostliny, náročnou výzvu ale představují i pro roboty. Pro inženýry není vůbec snadné naprogramovat stroje, které by se osvědčily v pohyblivém a proměnlivém terénu. Jednou z možností, jak takový úkol zvládnout, je nechat roboty, ať se v poušti naučí pohybovat vlastními silami. Právě tenhle přístup zvolili inženýři Arizonské státní univerzity.

TIP: 3D tištěný robot s měkkými končetinami zvládne obtížný terén

Univerzitní vývojáři postavili extrémně levného robota z kartonu, jehož pohyb připomíná želvu. Želvobot C-Turtle přijde na pouhých 70 dolarů (přibližně 1 650 Kč) a pokud se osvědčí, vyrazí zneškodňovat miny. V budoucnu by možná mohl zamířit i na průzkum Marsu a dalších těles Sluneční soustavy.

Když si lehká děva začala vyhrnovat sukni, přišla chvíle Jacka Rozparovače. Pevně sevřel hrdlo, dokud ji nezbavil vědomí nebo rovnou neuškrtil. Bezvládné tělo poté nezvykle jemně položil na zem (ani jedna ze zavražděných neměla podlitiny na temeni hlavy). V tom okamžiku přišel na scénu dvaceticentimetrový ostrý nůž, který následně přejel po krku. Rozparovač vedl řez vždy zleva doprava, aby mu stříkající krev, která už byla utlumena nečinností srdce, nepotřísnila oděv. Navíc zřejmě nosil dlouhý černý plášť až k zemi, který v kombinaci s přítmím zapadlých londýnských uliček ideálně skrýval jakékoli důkazy.

Předchozí část: Jack Rozparovač: Deset týdnů, které otřásly Londýnem

Nebohé ženy mohly být rády, že v tu dobu už nic nevnímaly. To, co přišlo po proříznutí hrdla, otřásá kdekým i o století a čtvrt později. Ne nadarmo je vrah znám pod svou přezdívkou po celém světě. Své oběti totiž doslova rozpáral. Pečlivou pozornost věnoval v tomto ohledu především oblasti břicha a obličeje. Míra zohavení se přitom postupně zvyšovala. Pouze s výjimkou Strideové, při jejíž vraždě byl s největší pravděpodobností vyrušen. „Nezabíjel rozřezáním. Zabíjel, aby mohl oběť rozřezat. To ho vzrušovalo,“ má jasno Laura Richardsová, odbornice londýnské policie na psychologii chování.

Ve většině případů si navíc odnesl kus vnitřností zavražděné ženy s sebou. Většina chirurgů, kteří zkoumali těla obětí, byla toho názoru, že vrah měl určité anatomické znalosti. V jednom případě vyřízl ledvinu své oběti, aniž by narušil jediný okolní orgán. Jindy zase odstranil pohlavní orgány ženy jediným čistým řezem. To vše prováděl venku, často v naprosté tmě, v rychlosti a ještě musel neustále kontrolovat okolí. A ještě jedna zajímavost: nikdy se nenašla známka toho, že by měl vrah z Whitechapelu se svou obětí pohlavní styk.

Totožnost neznámá

Více než 2 000 výslechů, desítky podezřelých, ale žádný výsledek. Policie byla bezradná. O muži, který děsil celý Londýn, nevěděla téměř nic. V roce 1888 neexistovala krevní analýza, daktyloskopie, testy DNA nebo analýza vláken. Policie tak spoléhala na výpovědi svědků a doufala, že chytí vraha přímo při činu. Navíc ve viktoriánském Londýně běžně panoval názor, že vrah musí být naprostý šílenec, kterého lze poznat na první pohled. Dnes je však dokázáno, že sérioví zabijáci jen málokdy působí nápadně, většinou jde navenek o „normální“ lidi. V tomto ohledu měl první známý sériový vrah v dějinách nespornou výhodu.

Čím byla policie bezradnější, tím většího prostoru se dostávalo spekulacím a konspiračním teoriím. Mezi podezřelými nechyběli ani intelektuálové nebo prominenti – například autor Alenky v říši divů Lewis Carroll nebo otec Winstona Churchilla Randolph. Jedna z teorií dokonce obviňovala vnuka královny Viktorie a dědice trůnu prince Alberta Viktora.

O poznání věrohodnější verze ukazovaly na Davida Cohena, který byl krátce po vraždách umístěn do psychiatrické léčebny, nebo řezníka Jacoba Levyho, který zemřel v blázinci v polovině roku 1891. Dalším vážně podezřelým byl John Druitt, jehož nalezli mrtvého v Temži na Silvestra roku 1888. Našli u něj různé pitevní nástroje. Prý spáchal sebevraždu. Poté řádění ve čtvrti Whitechapel skončilo…

S převratnou teorií přišel právník John Morris. Prostudoval tisíce detailů z vyšetřování a došel k závěru, že prostitutky nevraždil muž, ale žena. Konkrétně Elizabeth Williamsová, manželka královského lékaře Johna Williamse, jenž byl sám označován za tajemného zabijáka. Williamsová prý mladé prostitutky vraždila proto, že byla neplodná.

Kadeřník z Polska

V roce 2014 se objevila doposud zřejmě nejprůkaznější teorie - stopy DNA, nalezené na šátku Catherine Eddowesové, ukazují na Arona Kosminskiho. Tento vyučený kadeřník patřil mezi šest hlavních podezřelých, policii se ale nepodařilo jeho podíl na sériových vraždách prokázat. Pozdější výzkum ukázal, že se sestrou a dvěma bratry žil jen pár metrů od místa úmrtí své třetí oběti Elizabeth Strideové. Tu spolu se čtvrtou Eddowesovou zabil a zohavil během jedné noci.

Šátek, ze kterého byly vzorky odebrány, sebral v roce 1888 přímo na místě činu jeden z policistů pro svou ženu. V roce 2007 onen šátek koupil na aukci v Londýně britský podnikatel Russell Edwards. O čtyři roky později ho nechal prozkoumat Jarim Louhelainenem, světoznámým odborníkem na získávání genetického materiálu z předmětů pocházejících z míst zločinů spáchaných před dlouhou dobou.

TIP: Francouzský rozparovač: Vrah Joseph Vacher děsil Francii celé tři roky

Výsledky testů jednoznačně potvrdily, že stopy DNA nacházející se na šátku patřily jak oběti Catherine Eddowesové, tak i sériovému vrahovi, tehdy třiadvacetiletému Kosminskemu. Vzorky DNA oběti i možného vraha byly porovnány s DNA jejich současných příbuzných. V případě Kosminskeho s genetickými vzorky pravnučky jeho sestry. Vědce velmi překvapilo, že šátek za celou dobu nikdo nevypral, díky čemuž se prý zachoval důkazní materiál.

Sám Kosminski byl v roce 1891 kvůli své paranoidní nenávisti k ženám a vražedným sklonům umístěn do ústavu pro choromyslné, kde ve věku 54 let v roce 1919 zemřel.

Česká republika má proti africkému téměř dvojnásobné HDP. Přesto to vypadá, že se vysokorychlostními vlaky svezou dříve cestující v africké zemi než my doma. Podle nově zveřejněného plánu má do deseti let spojit města Tanger a Casablancu vysokorychlostní trať po které budou jezdit vlaky rychlostí přes 320 kilometrů v hodině. Doba cestování by se měla zkrátit zhruba o polovinu – vzdálenost 350 kilometrů, která dělí obě města, by měly rychlovlaky zvládnout zhruba za dvě hodiny (aktuálně trvá cesta po dálnici přibližně 4 a půl hodiny).

Projekt s rozpočtem přes 2 miliardy amerických dolarů má být financován vládou Maroka, Francie, Saúdské Arábie, Kuvajtu a Spojených arabských emirátů.

Očekává se, že vysokorychlostní vlaky znásobí počet turistů – ze současných 3 milionů jich chtějí marocké úřady přilákat až dvojnásobek.