Nejtypičtějším projevem sirných pramenů je pach připomínající zkažená vejce případně jiné nepříjemně zavánějící bioplyny. Při nižších koncentracích se přítomnost sirovodíku projeví až během ochutnání. Nezaměnitelný zápach inspiroval naše předky k četným nelichotivým pojmenováním. Srovnáním s pachem zkaženého vejce (lidově zvaným záprtek) vznikly názvy záprtkovice, záprtková voda, vaječná voda, vajcová voda či vajcůvka. Méně milosrdné jsou pojmenování prdlavá voda, prdlavka, smrďavka nebo smraďoch.

Složitý sirný kotejl

Vznik sirné vody je velmi složitý proces a je k němu zapotřebí splnění několika podmínek. V podzemní vodě musí být rozpuštěny sírany, jež se obvykle tvoří chemickým rozkladem pyritu v horninách. Voda pak musí přijít do kontaktu s organickými látkami (nejčastěji metan, ropné látky). Díky nim se pak mohou ve vodě projevit bakterie, které rozkládají sírany, odnímají z nich kyslík a „vyrábějí“ zapáchající sirovodík (H₂S) rozpustný ve vodě.

Proces vzniku sirných vod je velmi citlivý a reaguje i na nepatrné změny. Například teplotní výkyvy a přítok povrchových vod během ročních období vede ke změnám rychlosti tvorby H₂S a tudíž i ke změnám jeho koncentrace ve vodě. Projevuje se to zvláště tam, kde sirovodík vzniká v nevelkých hloubkách pod povrchem. Významně kvalitu sirné vody ovlivňuje také nadměrné čerpání vody a lidské zásahy v okolí. Existuje řada případů, kdy sirná složka z vody zcela vymizela.

Černobílá paleta

Kromě sirovodíkového pachu jsou významným průvodním jevem sirných vod bakteriální povlaky. Přímo u výtoku lze pozorovat černé zabarvení způsobené sirnými bakteriemi redukčního prostředí, jež jsou běžnou a nutnou součástí vody. Dále od výtoku se objevují charakteristické bílé povlaky tvořené koloniemi sirných bakterií oxidačního prostředí. U některých pramenů lze pozorovat i vzácné fialové sirné bakteriální kolonie rodu Chromatium. Při větším objemu vody ve zdroji, například ve studni, se mohou vznášet při hladině nebo i pod hladinou klky obou běžných typů (tedy bílých i černých) bakteriálních kolonií.

Zánik i nové prameny

Sirné vody mají prokazatelné léčivé účinky a odedávna se používaly na koupelovou léčbu nemocí pohybového ústrojí, nervového systému a ekzémů, případně na celkovou očistu fyzickou i duševní. Zhruba před sto lety fungovaly zvláště na Moravě desítky malých sirných lázní, kde se podávaly očistné i léčivé koupele. Většina z nich však nepřežila války a dobu socialismu a dnes z nich funguje jenom nepatrný zlomek – Velké Losiny, Ostrožská Nová Ves, Kostelec u Zlína, Skalka u Prostějova a Slatinice u Olomouce.

Nepříjemný zápach sice odrazuje mnoho lidí od pití, je však třeba vyzdvihnout blahodárné účinky na zažívací ústrojí. Sirné vody bohužel nelze skladovat v láhvích, protože sirovodík se po odběru během krátké doby vytratí v důsledku mikrobiologických a oxidačních procesů. Ochutnat sirnou vodu tedy můžete jedině v terénu. Bohužel desítky dříve udržovaných sirných studánek zanikly stejně tak jako lázně díky nezájmu a lhostejnosti lidí. Mnohé značky sirných pramenů, které objevíte na turistických mapách, byste v terénu již marně hledali. Naopak existuje řada nově upravených pramenů, které na mapě ještě nenajdete.

Sirné prameny Beskyd

Sirných pramenů existuje velké množství. Jeden z nejreprezentativnějších a také nejznámějších vyvěrá u Bílé v Beskydech v údolí s výmluvným názvem Velká Smradlava. Pramen včetně okolí je hezky upraven, vede k němu dřevěný mostek přes potok a nedaleko stojí přístřešek a lavičky. Výtok z malého korýtka zaujme již zdálky typickým zápachem, při pohledu zblízka upoutá bílý povlak v místě, kde voda dopadá na kameny. Výron sirné vody je unikátní tím, že při nahlédnutí do prameniště pod dřevěným přístřeškem uvidíte fialové sirné bakteriální kolonie rodu Chromatium. Je to nezvyklá podívaná a vůbec se nechce věřit, že by voda odtud vytékající mohla být pitná a ještě k tomu léčivá.

Další zajímavé uskupení minerálních pramenů pod názvem Prameny Zrzávky naleznete v Hostašovicích poblíž vlakového nádraží. Každý ze zdejších pramenů má jiné chemické složení, odlišné chuťové vlastnosti a různou vydatnost, přestože vyvěrají v jedné linii nedaleko od sebe. Nejvydatnější „železitá“ studánka (Zrzávka) vykazuje zvýšený obsah síranu železnatého, sousední čtyři metry vzdálená „vejčitá“ studánka (Smradlavka) obsahuje H₂S. Jeho koncentrace je nízká (jen kolem 1 mg/l), i tak je však zřetelně cítit. Do třetice „bílá“ studánka (Čtenice), vzdálená tři sta metrů od prvních dvou, je pojmenovaná podle výrazných bílých povlaků v prameništi a doprovází ji opravdu silný zápach (obsah H₂S je asi 4,6 mg/l).

Kdo hledá ropu, najde síru

Na žádné mapě asi nenajdete sirný pramen ve Vřesovicích na Prostějovsku, který patří k pozoruhodným přírodním úkazům se zajímavou minulostí i současností. Nachází se na severním okraji obce – za mostkem, asi padesát metrů od silnice na pravém břehu potoka. Historie zdejší sirné vody začala v roce 1925, kdy jistý pan Vaněk nechal vyhloubit na poli sedláka Hrdličky u potoka třicet metrů hluboký vrt s cílem objevit ložisko ropy. Vedla ho k tomu skutečnost, že lidé v bažině za potokem odedávna pozorovali mastné skvrny. Vrt však narazil pouze na vydatný artéský zdroj sirné vody. Vzhledem k tomu, že se voda z vrtu rozlévala na pole a komplikovala jeho obdělávání, byla drenáží svedena do nedalekého potoka a posléze upadla v zapomnění.

Dnešní nový zdroj byl objeven roku 2004 při vrtání studny na soukromé zahradě blíže silnici. Podle sdělení majitele voda zpočátku stříkala šest metrů vysoko a i v současnosti vytéká ze spáry mezi skružemi studny silný proud, který musí být odváděn korýtkem do potoka. Kromě toho je ze studny vyvedena ještě trubka, která zásobuje vodou veřejně přístupné odběrné místo zbudované majitelem za plotem jeho zahrady.

Další nedávno upravené a vyčištěné sirné prameny objevíte především na Zlínsku v krajině Vizovické vrchoviny – například u Želechovic nad Dřevnicí, Zádveřic nebo Lipové. Dva sirné prameny v posledně jmenované vesnici jsou zpřístupněny krátkou trasou naučné stezky.

Zkoumání pozemských oceánů považují mnozí vědci za podstatnější než odkrývání tajemství vesmíru – tvrdí, že ještě než vyrazíme objevovat mimozemské dálavy, měli bychom v první řadě porozumět planetě, kterou obýváme. Nové poznatky o zemských hlubinách jsou na první pohled dostupnější. K jejich získání není potřeba opouštět rodnou hroudu, a případným „akvanautům“ tedy nehrozí řada nebezpečí a komplikací spojených s pobytem v kosmu.

Ve tmě a pod tlakem

Pozemské oceány však představují snadno dostupnou lokalitu pro výzkum jen zdánlivě – ve skutečnosti se jedná o velmi nepřátelské prostředí, jehož odhalování je extrémně náročné. První komplikace se objeví záhy: S rostoucí hloubkou ubývá světlo a už ve 200 m panuje tak nízká viditelnost, že případné průzkumné ponorky či jiné stroje musejí použít silné světlomety. V hloubce okolo 1 000 m je pak již absolutní tma a i s umělým osvětlením je vidět pouze na několik metrů. Absence slunečního záření má samozřejmě vliv rovněž na teplotu vody, která se v nejhlubších částech oceánu drží mezi 0 a 3 °C.

Zatímco komplikace spojené s tmou lze ovšem relativně snadno eliminovat, větší problém představuje tlak. Na souši pociťujeme atmosférický tlak, což je síla, kterou na povrch planety působí její ovzduší. Tzv. normální atmosférický tlak má při hladině moře hodnotu jedné atmosféry. Voda je nicméně mnohem hustší než vzduch, a s každými 10 m hloubky tudíž tlak vzrůstá přibližně o jednu atmosféru. Uvážíme-li, že nejhlubší místo oceánu leží téměř 11 000 m pod hladinou, je tamní tlak oproti atmosférickému víc než tisícinásobný. 

Sondování z orbity

Objevování nových zákoutí oceánu musí proto předcházet předběžný průzkum, aby bylo jasné, s jakými podmínkami se budou výzkumná plavidla potýkat. Hloubka přitom patří mezi klíčové informace. Obor zkoumající vzdálenost oceánského dna od vodní hladiny se nazývá batymetrie a v současnosti sbírá data dvěma hlavními způsoby: Nejrozšířenější je sondování pomocí echolokátorů, kdy se ke dnu vysílají zvukové vlny a měří se, za jak dlouho se odrazí a vrátí. Ze získané informace se vypočítá vzdálenost dna, jež se následně upřesní s ohledem na změřené vodní proudy, a výsledek se pomocí GPS souřadnic zaznamená do globální mapy. 

Zmíněná metoda je však náročná a relativně pomalá, proto se v posledních letech využívá tzv. satelitní batymetrie, při níž družice na zemské orbitě měří výkyvy gravitace u oceánského dna a na základně odchylek počítají hloubku. Jelikož mají satelity rozlehlé části oceánů „jako na dlani“, zvládnou na rozdíl od lodních sonarů prozkoumat větší oblasti a podat o nich ucelenější zprávu. Osvědčilo se to například při studiu mořského dna východně od Austrálie, kde družice pomohly objevit kandidáta na nový kontinent – tzv. Zélandii. 

Virtuální potápěči

Ani měření z orbity však není zcela spolehlivé: Chtějí-li tedy vědci znát přesnou hloubku oceánu, případně studovat život u dna, musejí tam zkrátka sestoupit. Nejhlubší místo na Zemi se nachází v Mariánském příkopu, nazývá se Challenger a leží přibližně 11 000 m pod hladinou. Do tamních hlubin přitom zatím zamířila pouze dvě plavidla s posádkou. 

Vyrobit zcela bezpečnou hlubokomořskou loď je totiž komplikované a drahé. Od pilotovaných ponorek se proto stále častěji upouští a jejich místa zaujímají dálkově ovládané robotické stroje. Patří k nim i zařízení OceanOne, které připomíná potápěče s ocasní ploutví. Jeho technologie jde ruku v ruce s vyvíjející se virtuální realitou, a robot tak výzkumníkům umožňuje cestovat do hlubin oceánu zprostředkovaně. Jeho hlava se pohybuje stejně jako ta lidská a obraz se z ní přenáší do speciálních brýlí. Pomocí zařízení snímajícího pohyb se tedy mohou vědci „v těle“ OceanOne volně a zcela přirozeně rozhlížet. 

Další eso v rukávu oranžového zázraku představují senzory v jeho rukou, jež dovedou badatelům na souši zprostředkovat hmatové vjemy: Díky unikátním tlakovým rukavicím tak mohou vědci vnímat totéž co robot, který se dotýká předmětů pod vodou. 

Delfín pod ledem

OceanOne se hodí k detailnímu studiu života na mořském dně, zároveň však může třeba šikovně manipulovat s nejrůznějšími objekty uvnitř nalezených vraků: Vypravil se například na palubu lodi La Lune, jež svého času tvořila součást flotily Ludvíka XIV. a od roku 1664 spočívá na dně nedaleko francouzského pobřeží.  

Pomyslnou konkurencí oranžového robota se stalo dálkově ovládané zařízení Icefin, které sice nenabízí autentické hmatové vjemy, zato vyniká rozměry a funkčností: Měří pouhých 30 cm v průměru a přibližně 3 m na délku. Jeho tubusový tvar jej přitom předurčuje k průzkumu oceánu v mrazivých lokalitách, kde se musí přístup k vodě vysekat v ledu. 

Pod povrch Europy

Icefin tak patří k nepostradatelným pomocníkům při zkoumání vod v okolí Antarktidy, kde jej vědci vyslali pod dvacetimetrový led Rossova šelfu. Podlouhlá sonda nakonec pronikla do hloubky 1 500 m a v temnotě objevila až překvapivě pestrou flóru a faunu – mimo jiné mořské hvězdy, sasanky či houby. Pozorováním podvodního života však její využití nekončí. Pro práci pod silnou ledovou krustou má speciální skenovací technologii, díky níž dokáže vytvářet 3D obraz okolí, a umožňuje tak nahlédnout do míst ukrytých před zraky lidí i satelitů. 

„Díky sondě Icefin jsme spatřili život pod antarktickým šelfem v dříve nepředstavitelných detailech,“ vysvětluje vedoucí projektu Britney Schmidtová. Její tým se v budoucnu pokusí zachovat jedinečný tvar robota, ale zároveň jej připravit na daleko vyšší tlak – dnes se totiž může ponořit maximálně do 1 600 m. Icefin by se pak mohl osvědčit také při průzkumu vesmíru: Sehrál by třeba významnou roli při odhalování tajemství Jupiterova měsíce Europa.   

Čínský rekordman

Ačkoliv jsou současná dálkově ovládaná plavidla čím dál výkonnější a odolnější, stále ještě se do hlubin vydávají i lidé. Letos v únoru například vyrazila na 124denní misi čínská ponorka Ťiao-lung s tříčlennou posádkou. Plavidlo, jehož rekordní ponor činí 7 062 m, studuje oceány již od roku 2012. Při aktuální expedici, která potrvá až do června, zamíří k mořskému dnu celkem 31krát – a v sedmi případech navíc klesne pod hranici 6 000 m. Na programu výpravy je sběr sulfidů v Indickém oceánu, dokumentování života v Jihočínském moři a také návštěva Mariánského příkopu. Data z pozorování a shromážděný materiál pak dostane k dispozici dvacet vědeckých institucí. 

Ředitel čínského Národního centra pro hlubokomořský výzkum Jü Chung-ťün přirovnává dokonce plavidlo Ťiao-lung kvůli jeho vysokému nasazení k výkonné výzkumné stanici Poliris Lander. Ta však není mobilní – zůstává pevně usazena na mořském dně, kde sbírá vzorky a přímo pod hladinou je analyzuje. Odolává přitom zničujícímu tlaku v hloubce 6 000 m a průběžně měří chemické změny ve vodě, její okysličení a potenciální znečištění. Nohy konstrukce se také postupně zavrtávají do dna, odkud pak sbírají vzorky sedimentů a zkoumají koncentraci živin, případně množství uhlíku. 

Mars bližší než oceán

Obraznější představu o životě v hlubinách nám dává stanice IRIS Deep-Sea Photographic Facility, se speciálně vyvinutým kamerovým systémem vyztuženým titanem. S využitím silného osvětlení pořizuje pod vodou fotografie a videozáběry s rozlišením 24 megapixelů, a dlouhodobě tak vizuálně mapuje své okolí, především faunu. Stanici lze nasadit i na víc než roční mise, přičemž se do její blízkosti umísťují speciální „vábničky“ – například mrtvé ryby, jež potom přitahují plaché živočichy. 

Touha porozumět mořským hlubinám žene vědce stále dál. Podle agentury National Ocean Service však přes veškerou snahu zůstává až 95 % světových oceánů neprozkoumaných. Například povrch vzdáleného Marsu tak paradoxně známe mnohem lépe. 

Sluneční soustavu známe už docela dobře, více méně se orientujeme v Mléčné dráze a leccos víme také o blízkých galaxiích. Jenže čím hlouběji do vesmíru se díváme, tím velkolepější záhady tam můžeme odhalit. Nejvzdálenější tajemství kosmu nás neodolatelně vábí, a abychom se k nim přiblížili, musíme ze svých důmyslných přístrojů dostat naprosté maximum – jenže někdy ani to nestačí. Naštěstí existují pozoruhodné triky s příchutí astrofyzikální magie, s jejichž pomocí můžeme v některých případech nahlédnout doslova za hranice možností. Takovým trikem je i gravitační čočkování. 

Jak gravitace vytvoří čočku?

Už dávno není tajemstvím, že skutečně hmotné objekty ve vesmíru ohýbají svou gravitací časoprostor a s ním i paprsky záření, které putují mrazivým kosmickým tichem. Ohyb světla v gravitačním poli – tak jak ho zvládá optická spojná čočka neboli spojka, důvěrně známá třeba majitelům brýlí proti dalekozrakosti – a kouzelnické zvětšování různě deformovaných obrazů původního zdroje záření predikovala obecná teorie relativity. Zmíněnou předpověď potvrdil v roce 1919 britský astrofyzik Arthur Eddington, když během slunečního zatmění pozoroval, že se hvězdy v těsné blízkosti Slunce zdály být trochu posunuté. 

V 30. letech Albertu Einsteinovi došlo, že pokud se příznivou náhodou ocitnou v jedné přímce pozorovatel, vzdálený zdroj záření a skutečně hmotný objekt, mohla by gravitace zmíněného objektu ohýbat světlo podobně, jako kdybychom do vesmíru umístili obrovskou spojnou čočku. Slavný fyzik se přitom domníval, že budou podobné jevy nesmírně vzácné a že je nejspíš nikdy neuvidíme. Nicméně i mistr tesař se někdy utne. Od publikace Einsteinových názorů na gravitační čočky sice muselo uplynout více než čtyřicet let, ale v roce 1979 si astronomové poprvé všimli gravitačního čočkování při pozorování kvazaru Q0957+561 v souhvězdí Velké medvědice, přezdívaného také Kvazar dvojče či Dvojitý kvazar. Od té doby se podařilo objevit celé stovky krásných gravitačních čoček.

V hlavní roli náhoda 

Dřív nacházeli astronomové gravitační čočky náhodou, jako nečekaný bonus při prohledávání vesmírných hlubin. Postupně však spatřovaly světlo světa specializované programy, jako byl například průzkum severní oblohy CLASS neboli Cosmic Lens All Sky Survey na radioteleskopech soustavy Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku. To ovšem neznamená, že by v objevování gravitačních čoček přestala hrát významnou roli náhoda.

Hubbleův vesmírný dalekohled například docela náhodou odhalil letos v létě dosud nejvzdálenější galaxii, jež funguje jako gravitační čočka. Jde o eliptickou galaxii, jednu z dvojice nejjasnějších galaxií v kupě IRC 0218. Ve vzdálenosti 9,6 miliardy světelných let pro nás čočkuje obraz bouřlivé spirální galaxie, kterou od Země dělí 10,7 miliardy světelných roků. Podobně vzdálené gravitační čočky přitom objevujeme jen vzácně a představují pro nás ohromně cennou sondu do minulosti kosmu. Porovnáním gravitační čočky z kupy galaxií IRC 0218 s bližšími, a tudíž mladšími kolegyněmi můžeme například odhadnout, zda se během vývoje vesmíru nějak mění množství nebo vlastnosti temné hmoty.

Co skrývá Pandořina kupa galaxií?

Hubbleův dalekohled a gravitační čočkování sehrály stěžejní roli i v pozoruhodném objevu letošního podzimu. Vědci v rámci programu Frontier Fields použili jako kosmické zvětšovací sklo gigantickou kupu galaxií Abell 2744 ze souhvězdí Sochaře, přezdívanou Pandořina kupa galaxií, od které nás dělí zhruba čtyři miliardy světelných let. Díky přibližně desetinásobnému zvětšení se tak podařilo odhalit jednu z nejvzdálenějších galaxií pradávného vesmíru, ležící zřejmě dál než 13 miliard světelných let. Jde o nefalšovanou fosilii o délce pouhých 850 světelných let, jejíž hmota dosahuje na galaktické poměry směšných 40 milionů sluncí.

Pandořina kupa galaxií vznikla po současné srážce nejméně čtyř menších kup. Odehrála se při tom celá řada podivuhodných věcí, jejichž následky nyní pozorujeme a od kterých ostatně odvozujeme i název kupy. Letos se koncem října objevila zpráva o bledém, strašidelném svitu osiřelých hvězd dávno mrtvých galaxií, které v Pandořině kupě pozoroval opět Hubbleův dalekohled. Vědci pečlivou detektivní prací zjistili, že nezměrné gravitační síly rozcupovaly ve zmíněné kupě postupně asi šest galaxií o velikosti Mléčné dráhy. Jejich hvězdy tam však zůstaly a přízračně osvětlují jinak pusté mezigalaktické prostory. 

Astrofyzici milují Einsteinovy přízraky 

Gravitační čočkou se může stát jakýkoliv objekt s dostatečně velkou přitažlivostí, jako jsou černé díry, supermasivní černé díry, kvazary či celé galaxie. Jestliže se pozorovatel, čočkující objekt a zdroj záření nacházejí v jedné přímce, vidíme zmíněný vzdálený zdroj záření na Zemi jako kroužek kolem gravitační čočky. Vědci jej romanticky pojmenovali Einsteinův prstýnek, nastává ovšem jen velmi vzácně. Pokud se přímka „nepovede“ a čočkující objekt poněkud vybočuje, může v závislosti na jeho poloze vzniknout víc obrazů – jakási gravitační fata morgana na velkolepém kosmickém jevišti. Přestože jde o pouhé přízraky, astrofyzici gravitační čočky milují, zejména pro jejich ohromný přínos při zkoumání vesmíru.

Pozorujeme-li Einsteinovy prstýnky, oblouky či vícenásobné obrazy čočkovaných objektů, mluvíme o silném gravitačním čočkováním. Slabé čočkování je doopravdy slabé a deformace zdrojů záření objevíme jen analýzou velkého množství pozorovaných objektů. Odměna za mravenčí práci však bývá sladká: můžeme odhadnout rozložení hmoty v dané oblasti vesmíru, včetně hmoty, která jinak není vidět. Slabé gravitační čočkování tudíž představuje zajímavý nástroj pro rekonstrukci rozložení temné hmoty.

Je libo gravitační mikročočku?

Pokud záření ohýbají tělesa hvězdné, či dokonce planetární velikosti přímo v Mléčné dráze, vznikají gravitační mikročočky. Projevují se tím, že se nějaká hvězda v jiné galaxii nebo třeba kvazar najednou zjasní a po krátké době zase získají původní vzhled. U gravitačního mikročočkování nás přitom ani tak nezajímají zvětšované obrazy, jako samotné mikročočky. Nabízejí totiž skvělou příležitost dozvědět se něco o tělesech v Mléčné dráze bez ohledu na jejich záření. 

Dokončení: Gravitační čočky: Jak získat obrazy nejhlubšího vesmíru (2)

Gravitační mikročočkování prozradí i velmi slabě zářící či úplně temné planety, hnědé, bílé, červené a jiné trpaslíky, neutronové hvězdy i černé díry. Právě díky mikročočkování – přesněji řečeno díky absenci jeho intenzivních projevů – tušíme, že nás neobklopuje moře neviditelných černých děr a že jsou tyto gravitační anomálie spíše vzácné. A to je pro život na Zemi jistě pozitivní zpráva.

Hlavní problém způsobuje eroze půdy, která vede k zanášení a zadušení veškerých organismů tvořících korálový systém. „Schopnost trávy tolerovat vysoce stresové situace, přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám, vytvářet hustý vertikální kořenový systém a další její vlastnosti z ní dělají ideálního kandidáta na pomoc při kontrole půdní eroze,“ říká Golabi. Tráva má houbovité kořeny, které zpevní půdu pod rostlinou do hloubky až tří metrů a vytvoří hustou podzemní přepážku bránící vzniku kanálků či tunelů.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská aneb Prchavá krása vodní královny

Jakmile tato travinná bariéra vyroste, může žít až 50 let a nevyžaduje žádnou údržbu kromě občasného zastřihování. Při správných podmínkách se vytvoří za jediný rok, obvykle však roste dva až tři roky, aby byla dostatečně hustá, odolala prudkým dešťům a ochránila břeh před nežádoucími usazeninami.

Ve svém pilotním projektu vysázel Golabi ve spolupráci se staviteli pruhy trávy podél pláže v zálivu Pago sousedící s plochou připravenou na novou bytovou výstavbu. „Mimo jiné také očekáváme, že travnaté pásy budou schopny ochránit pláž před přílivovou vlnou,“ říká Golabi. „Jde o jasnou ukázku unikátní, ekonomicky příznivé a efektivní bioinženýrské technologie, kterou lze aplikovat i na dalších místech ostrova a ochránit tak korálové útesy před dalším poškozením.“

Alžběta byla původem uherská princezna, která se narodila někdy kolem poloviny 12. století králi Gejzovi II. V rodné zemi však Alžběta příliš dlouho nepobyla, velice záhy se stala předmětem nové sbližovací politiky mezi Uhrami a českým přemyslovským státem.

V českých zemích v té době panoval Vladislav II., jenž se rozhodl navázat dobré vztahy s dosud opomíjenými východními sousedy. Dobře věděl, že málokterý prostředek bývá v tomto ohledu tak efektivní jako sňatková politika. Tak byla Alžběta jako mladičká princezna provdána za Vladislavova nejstaršího syna Bedřicha.

Pobyt v Olomouci a první vzestup na trůn

Svatba Bedřicha s Alžbětou se slavila v roce 1157. Mladý pár byl o několik roků později vyslán Vladislavem II. (jenž mezitím získal pro svou osobu královský titul) do Olomouce, aby spravoval tamní knížectví, v tradiční české historiografii nesprávně označované jako olomoucký „úděl“, uvolněné po smrti předchozího knížete Oty.

Nezdá se, že by Bedřichovo působení na Moravě bylo příliš úspěšné, nemělo totiž dlouhého trvání. Otec ho odsud po nějaké době zase odvolal a nahradil jeho mladším bratrem Svatoplukem. S Bedřichem musela Moravu opustit také Alžběta.

Pro ni byla léta strávená v Olomouci patrně opravdu šťastným obdobím života. Na jeho sklonku totiž zatoužila znovu se na Moravu vrátit. Z odchodu však nemusela být nutně zklamaná, v Čechách na ni totiž čekalo něco mnohem prestižnějšího - měla se stát manželkou příštího českého knížete.

Knížecí vyhlídky

Král Vladislav II. totiž snoval plány na nastolení svého syna Bedřicha na pražský stolec. To však bylo v rozporu s pravidly seniorátu ustanoveného knížetem Břetislavem v polovině 11. století, podle něhož měl trůn zdědit vždy nejstarší žijící Přemyslovec v rámci celého rozvětveného rodu. Tím Bedřich nebyl.

Vladislav se proto rozhodl přistoupit k bezprecedentnímu kroku: sám odstoupil, aby se vlády mohl ještě za jeho života chopit jeho vyvolený syn. Uherská princezna Alžběta tak byla nečekaným vzestupem svého muže vyvýšena do role české „první dámy“. Okolnosti však nebyly příznivé a v nové pozici se dlouho neohřála.

Český přemyslovský stát byl v druhé polovině 12. století v silném vleku říše a tamních panovníků, konkrétně jejího tehdejšího představitele, císaře Fridricha I. Barbarossy. Ten s velkým gustem do českých vnitropolitických záležitostí zasahoval a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Protože mělo dojít k nastolení knížete bez předchozí konzultace s ním, postavil si hlavu a Bedřicha odmítl. Císařovým přičiněním se po mnohých peripetiích nakonec dostal k moci jiný Přemyslovec, jenž pro svou nedůvěru k urozeným proslul přízviskem „kníže sedláků“ - Soběslav II.

Alžběta ve víru politického dění

Starý král Vladislav II., jenž nastalé situace nedokázal zabránit, se uchýlil do Durynska, odkud pocházela jeho žena Judita. Následovala je tam také Alžběta s dětmi, zatímco Bedřich pobýval střídavě při dvorech okolních vládců, aby si vhodnými styky vytvořil podmínky pro úspěšné opětovné uchopení moci v Čechách. To přineslo své ovoce: císař Fridrich se rozhodl svého někdejšího oblíbence Soběslava sesadit, protože mu svou zpupností již nevyhovoval, a na jeho místo opět dosadit Bedřicha, který se mu jevil jako povolnější.

V roce 1178 mu udělil české země v léno a Bedřich začal připravovat útok do Čech, které stále opanovával Soběslav. Poté, co se mu podařilo Soběslava vyhnat, dal ihned poslat pro Alžbětu, které se v Praze dostalo slavnostního uvítání. Dal tím mimoděk najevo, jak moc je pro něj jeho manželka důležitá. Oba však brzy pochopili, že ještě zdaleka nemají vyhráno... 

Image

Čtěte také

Běda mužům, kterým žena vládne: Před Alžbětou Uherskou se třásl nejeden vladař

Po skončení války skončil Karl Hermann Frank v americkém zajetí. V srpnu 1945 byl vydám na žádost československých úřadů do Prahy, kde se měl zpovídat ze svých válečných zločinů.

Předchozí část: Proces s Karlem Hermannem Frankem: Dopadení krvavého psa

Po přečtení obžaloby přichází Frank s námitkami. Zpochybňuje, zda může být souzen čs. soudy, a dodal, že zůstává dosud zvoleným poslancem čs. parlamentu, díky čemuž požívá poslanecké imunity. Nechal se slyšet, že bez souhlasu poslanecké sněmovny nemůže být vydán k trestnímu stíhání.

Prokurátor na to odpověděl: „Je groteskní, že by se obžalovaný mohl dovolávat výhod členství, jehož se sám vzdal, a to v instituci, tedy v parlamentě, jehož existenci popíral a popírá a která byla přechodně zastavena právě za režimu Karla Hermanna Franka.“

Zlomové svědectví zaznělo šestého dne procesu, když se projednával případ studentů zatčených 17. listopadu 1939. Frank podle přítomných ztratil pověstný klid a nervózně si hrál se sluchátky. Na otázku, zdali cítí vinu za zastřelení devíti studentů, odpověděl: „Nemělo to žádný právní podklad, ale byl to rozkaz vůdcův, který byl pro mě zákonem.“

Kdo může za Lidice?

Ústředním tématem, které představovalo těžiště procesu, byla Frankova vina za rozpoutání teroru za druhého stanného práva a především vyhlazení Lidic. Smutně proslulý rozkaz nakazující zastřelení provinilých Čechů i s jejich rodinami, který nechal státní sekretář vyhlásit po atentátu na Heydricha, byl dle Frankových slov příkazem šéfa SS Heinricha Himmlera. Třináctého dne procesu došlo při projednávání Lidic i ke konfrontaci s bývalým premiérem protektorátní vlády Jaroslavem Krejčím. Ten soudu sdělil, že ohledně zničení obce mu Frank řekl toto: „Ich habe angeordnet!“ („Nařídil jsem!“).

Bývalý státní ministr se ohradil, že se jednalo o Hitlerův rozkaz, načež Krejčí dodal, že má čtyři svědky. Posléze vyslovil větu, která velmi trefně vystihovala chování nejen Franka, ale i velké části nacistických obžalovaných u soudních tribunálů: „Dříve jste se nikdy, ani vy, ani říšský protektor za führera neschovávali, naopak jste zdůrazňovali, že máte plnou moc.“ Když osmnáctého dne soud přivolal bývalého zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegeho, poodkryl trochu rozdělení pravomocí protektora a státního tajemníka. Nechal se slyšet, že on zodpovídal za věci správy a organizace, zatímco Frank měl na starosti záležitosti policejní. K. H. Frank se po této výpovědi zachmuřil a od té chvíle se k těmto otázkám odmítal vyjadřovat.

Veřejná poprava

Osmadvacátého dne žalobce přečetl závěrečnou zprávu a příští den následovala Frankova obhajovací řeč. V ní nezapomněl zdůraznit, že vše dělal jen pro blaho českého národa a že je nevinen. Následně jeho obhájce Ressler navrhl jej umístit do ústavu pro duševně choré, protože jeho činy a chování prý nasvědčují tomu, že není po psychické stránce v pořádku. V úterý 21. května Franka předvedli k vyhlášení rozsudku.

Dle očekávání ho soud shledal vinným a „rozhodl, že trest obžalovanému vyměřený se vykoná veřejně, poněvadž surový způsob, jímž byly zločiny spáchány (…), mluví pro veřejný výkon trestu“. Poslední chvíle života strávil K. H. Frank se svým obhájcem. Zřejmě u něj proběhl jistý myšlenkový přerod, neboť se již dříve nechal slyšet, že se nacismem nechal zcela zaslepit. Rozsudek se uskutečnil následujícího dne a jeho vykonání na dvoře pankrácké věznice přihlíželo na 6 000 lidí, mezi nimi i sedm lidických žen.

Stáří hornin geologických útvarů na Zemi se určuje relativně snadno, neboť máme přímou možnost odebrat vzorky. Následně lze stanovit jejich izotopické složení a některé z těchto izotopů použít pro určení stáří metodou radioaktivního datování. Zmíněným „luxusem“ disponujeme i v případě vzorků z Měsíce, které do pozemních laboratoří dopravila americká Apolla a sovětské Luny. Takto je však možné stanovit stáří jen několika málo míst na povrchu našeho souputníka. 

V ostatních případech postupují odborníci podle jednoduchého principu: Protože krátery představují výsledek srážek s vesmírnými tělesy, musejí být starší útvary překryty novějšími, nikoliv naopak. Na základě mnoha důkazů v celé Sluneční soustavě víme, že přibližně před čtyřmi miliardami let proběhlo tzv. velké pozdní bombardování, při němž vznikla například měsíční moře. Krátery v mořích tedy musejí být mladší. Roli hraje také kosmické zvětrávání, v jehož důsledku horniny tmavnou. Světlé krátery – například Tycho či Koperník – tudíž zřejmě vznikly před pouhými stovkami milionů let. Další metodou je tzv. počítání kráterů (uvnitř útvaru, jehož věk určujeme): Víc kráterů znamená, že je objekt, na nějž tělesa dopadala, starší.

Mumie známe už velmi dlouho, ale vědci z nich teprve nedávno vytáhli kompletní jadernou DNA. A výsledky jejich výzkumu původu dávných Egypťanů překvapily.

Badatelé analyzovali DNA celkem 151 mumifikovaných pozůstaků lidí, kteří byli pohřbeni ve středním Egyptě u řeky Nilu mezi lety 1400 př n. l. a 400 našeho letopočtu. Díky nejnovějším metodám čtení DNA a zpracování sekvencí získali kompletní DNA od tří různých lidí a mitochondriální DNA od 90 lidí.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Přečtená DNA prozradila, že dávní Egypťané byli blízce příbuzní Evropanům z doby neolitu a ještě blíže lidem, kteř tehdy žili na území dnešního Turecka a Libanonu. A naopak byli mnohem méně příbuzní dnešním Egypťanům, které k řece Nilu přivály bouřlivé dějiny Středomoří. Na DNA současných obyvatel Egypta se podepsaly hlavně miliony otroků, kteří sem dorazili ze subsaharské Afriky.

Mobilní telefon dnes dokáže analyzovat sperma nebo s ním můžete posílat polibky. A nově bude umět i vařit kávu. Nejde o vtip a není prvního dubna.

S nápadem spojit mobil s přenosným kávovarem přišla italská firma Smart Company Srls. Pod značkou Mokase hodlá firma uvést na trh obal na mobilní telefony Apple, Hauwei, Samsung a LG, který dokáže během deseti sekund z vložené kapsle vykouzlit šálek espressa.

V okamžiku, kdy dostanete chuť na kávu, stačí pomocí mobilní aplikace ohřát kávu z kapsle a nalít ji do šálku. Obal Mokase lze pořídit za 50 $ (570 Kč) a za stejnou cenu pořídíte i 50 kapslí s kávou.

PDS 100 ze souhvězdí Orionu je hvězda dost podobná Slunci. Od Země ji dělí asi 1 000 světelných let. Její teplota je přibližně stejná jako u naší centrální hvězdy a je jenom o něco málo větší. Provází ji ale velká záhada.

Odborníci už před pár lety zjistili, že každé dva a půl roku tuhle hvězdu něco zakryje. Jsou to vskutku extrémní zatmění, která trvají dva až tři týdny a hvězda při nich ztmavne na pouhých 30 % své obvyklé záře.

Stín plynného obra s prstenci

Astrofyzik Hugh Osborn z anglické Univerzity ve Warwicku a jeho spolupracovníci analyzovali data o záři hvězdy sesbíraná během 15 let pozorování. Nakonec dospěli k závěru, že hvězdu musí zatmívat doposud neobjevená planeta, která ji obíhá. A nebude to žádný střízlík. Nejspíše jde o plynného obra, jehož hmotnost odpovídá až 50 Jupiterům. Planety ještě ke všemu zřejmě obklopují monumentální prstence.

TIP: Jak se zformovaly prstence kolem planet?

Již poměrně brzy vyjde najevo, zda jsou úvahy Osbornova týmu správné. Další zatmění nebo spíše zakrytí hvězdy PDS 100 by totiž mělo nastat letos v září. Hvězda je naštěstí poměrně jasná, takže se na jejím výzkumu mohou podílet i amatérští astronomové se svými přístroji. Podle všeho se na to celá řada z nich chystá. V září bychom měli vědět více.