Jazyk dovede rozpoznat řadu klíčových živin nebo naopak nebezpečných látek prostřednictvím chuti. Zatím ale není jasné, jakým způsobem rozpoznáváme čistou vodu. Japonští vědci nyní tuto otázku zkoumali na myších. Nechali je ochutnávat různé věci a pozorovali přitom, jak chuťové jejich buňky komunikují s mozkem.

Ochutnávání vzorků se základními chutěmi – sladkou, hořkou, slanou, kyselou a umami, přineslo očekávané výsledky. Vědci ale zjistili, že nervy zodpovědné za informaci o chuti reagují i na čistou vodu.

TIP: Proč jsou kočky tak vybíravé v jídle? Mají hodně receptorů na hořkou chuť

Vše nasvědčuje tomu, že živočichové včetně lidí mají smysl chuti pro vodu. Tento nový smysl by mohl vysvětlit, jak vlastně mohou živočichové odlišit vodu od jiných podobných kapalin. 

Čínská společnost Sungrow Power Supply nedávno ohlásila spuštění 40megawattové solární elektrárny, která se stala největší plovoucí solární farmou světa. Nachází se v provincii An-chuej na místě, kde dříve stále hornické město. Po ukončení těžby bylo město uzavřeno a zaplaveno.

Plovoucí solární farma je již připojena k síti. Vzhledem ke svému umístění nezabírá místo na souši a spotřebuje méně provozní energie než většina solárních farem, protože může používat ke chlazení vodu.

TIP: Největší solární farmu světa v Číně tvoří 4 miliony solárních panelů

Spuštění rekordně velké plovoucí solární farmy je dalším důkazem, že se Čína rychle stává zelenou supervelmocí světa. Dá se očekávat, že podobné čínské projekty budeme vídat i v budoucnosti.

I když zdaleka ne v celém starověkém světě. Peršané totiž v 6. století př. n. l. objevili kalhoty. Nosily je i barbarské kmeny jako třeba Galové. Zato Římané se kalhotám vysmáli. Vzdělané, vyspělé národy přece nebudou oblékat nějaké divné nohavice!

Horký starověk

V Římě prostě frčely tuniky – obdélné kusy látek omotané kolem těla a na rameni sepnuté zdobenou sponou. Nosily je ženy i muži. Tunika byla pohodlná a jednoduchá.

Ani v horkém Egyptě neměly kalhoty šanci na úspěch. Muži nosili jen krátké sukně nebo bederní roušky, v podstatě takové minisukně. Ty otroků byly jen čistě bílé, zato ty faraonovy zářily barvami a zdobením. Dámy oblékaly jednoduché šaty s úzkou sukní, která sahala nejčastěji do půlky lýtek. Egypťanky byly parádnice, a tak si šaty zdobily barevnými korálky. Čím vyšší bylo jejich společenské postavení, tím pestřejší šaty měly.

Zahalený středověk

Až raný středověk rozhodl, že ženské oblečení bude vypadat jinak než to mužské. Pánové se nasoukali do kalhot nebo punčoch. Přes ně ale stále oblékali tuniky.

A dámy své nožky na mnoho století schovaly pod dlouhé těžké sukně. Křesťanství totiž bylo na vrcholu a odhalování ženských předností se mu nelíbilo. V průběhu středověku se měnil střih dámských sukní. Ty románské v 11. století měly několik vrstev včetně spodniček a byly splývavé. Nezdůrazňovaly ženskou postavu. Gotika v dalším století sukni vepředu kousek zkrátila, takže spodnička vykoukla. A vzadu sukni naopak prodloužila do vlečky.

Krinolínová móda

Velkou módní novinku přinesla renesance v 16. století. Co se skrývalo pod vrchní látkou renesanční sukně? Několik spodniček a pod nimi těžká kovová nebo dřevěná konstrukce, která sukni podpírala - krinolína. Něco podobného dnes nosí třeba nevěsty. Krinolíny se zabydlely i v barokních šatnících a zlatou éru zažily v rokoku v 18. století.

Nadýchané rokoko

Chudák ženy! Do módy přišly krinolíny tak široké, že se dámy ani nevešly do dveří. Musely vcházet bokem. O sukni si na bocích mohly opírat i lokty, jak byla zvednutá. A jak byly krinolíny těžké! Dámy se pořádně nadřely, když se jim krinolína celý den houpala u pasu. A to nebyla jediná svízel. I taková jednoduchá věc jako sezení znamenala v rokokové sukni velký problém. Když už se ale žena posadila, mohla se kochat. Její sukni zdobily krajky, stužky i umělé květiny.

S koncem rokoka se začaly vytrácet i krinolíny. Lidé uznali, že ženy jsou v nich jako v kleci. Ještě jednou se pak vrátily do módy kolem roku 1850. To už ale byly pohyblivější.

Kulhavá sukně

Módní trendy se pak střídaly rychle. K nejzajímavějším módním výstřelkům patřila třeba „kulhavá“ sukně. Do té ženy navlékl módní diktát na začátku 20. století. Proč kulhavá? Byla tak úzká kolem kotníků, že dámy nemohly ani pořádně chodit. Jen cupitat. Jejich tvůrce Francouz Paul Poiret  byl totiž víc umělec než švadlenka. A zřejmě netušil, jak svou sukní ženám zkomplikuje život. Každopádně ženám brzy došla trpělivost a kulhavá sukně skončila v propadlišti módních dějin.

Krátíme!

První velké zkrácení sukní přišlo po první světové válce. Ženy najednou odhalily kotníky i větší část lýtek. Spodní lem se zastavil pod koleny. Dlouhé sukně se ale nosit nepřestaly. Až v roce 1955 řekla anglická švadlena Mary Quant dost. Dlouhé rovné sukně ji nudily, už když byla malá holka. Špatně se v nich utíkalo, a tak vzala do ruky nůžky a krátila a krátila. Otevřela si v Londýně butik a začala prodávat své barevné minisukně s divokými vzory. Za deset let už bylo město plné dívek v sukních sotva pod zadek. Nová móda byla na světě.

Sukně je v současnosti (téměř výhradně) dámskou výsadou. Alespoň v Evropě. V různých asijských a afrických kulturách je ale nosí i muži. Ale i na našem kontinentě se najde výjimka. Kdo by neznal Skoty a jejich kostkované sukně. Říká se jim kilty. Nedají na ně dopustit. Kdo ví, třeba o výhodách sukní přesvědčí i další pány a Evropa bude znovu plná mužů v sukních. 

Nejúspěšnějším vozidlem s výkyvnou věží se stal lehký tank AMX 13 vyvíjený původně jako vozidlo pro výsadkové využití. Byl velmi lehký a kompaktní, a přitom se po něm požadovala palebná síla srovnatelná s ostatními tanky.

Přechozí část: Výkyvné tankové věže: Revoluce v náměru a odměru

Místo na slunci

AMX 13 tyto požadavky splnil, i když za cenu velmi slabého pancéřování – v bitvě měl spoléhat na malou siluetu a vysokou mobilitu. Výkyvná věž zde našla velmi účelné využití – snížila hmotnost i nároky na počet členů osádky. AMX 13 totiž využívá automatického nabíjecího systému, který tvoří dva revolverové zásobníky v zadní části věže. Každý ovšem pojme jen šest nábojů – pokud je tank v bitvě všechny vystřílí, musí opustit bojiště, protože doplnit nové se dají jen z vnějšku.

V případě bojového nasazení se počítalo s operacemi tanků po dvojicích, přičemž se měly při doplňování střeliva střídavě krýt. Tento tank se přitom skutečně dočkal mnoha bojových střetů. Vznikl v počtu celkem 7 700 kusů, přičemž okolo 3 400 jich Francie prodala do dalších zemí. Bojovaly tak na straně Francouzů v Egyptě i Alžíru, stejně tak třeba na straně Izraele v šestidenní válce – tam se ovšem kvůli slabému pancéřování při nasazení přímo proti tankům soupeře příliš neosvědčily.

Naopak jedno z nejslavnějších nasazení zažily AMX 13 v indicko-pákistánské válce (1965), kde indická jednotka s těmito stroji dokázala zničit přibližně 100 pákistánských strojů (blíže neurčených amerických typů) při ztrátě 10 vlastních. Pomohly k tomu právě malé rozměry AMX 13, které dovolily zamaskovat palebné pozice v jinak celkem přehledném terénu. Původní verze se 75mm dělem se v 60. letech dočkala vylepšení mnohem účinnějším 90mm kanonem, který už využíval i explozivní protitankové střely HEAT.

Exportní verze se pak dodávaly i se 105mm zbraní. Vzhledem k neuvěřitelně dlouhé době výroby a požadavkům zákazníků (přes 25 zemí) se AMX 13 dočkal i mnoha dalších vylepšení, od změny odpružení podvozku po instalaci systémů pro řízení palby. Kity pro vylepšení ostatně nabízí výrobce Nexter (dříve GIAT) dodnes. AMX 13 stále využívá několik jihoamerických zemí a Indonésie.

V roli kuriozity

Výkyvné věže vyvíjela rovněž americká armáda, i zde ale brzy projekty dostaly stopku, protože prototypy nevykazovaly dostatečné výhody. Za zmínku stojí střední tank T69 s 90mm samonabíjecím dělem, který vznikl usazením oscilační věže na podvozek experimentálního modelu T42. Stejně neúspěšně skončila rovněž experimentální série tanků T54, kde výkyvná věž posloužila na variantě E1, případně pro těžký tank T57.

Oscilační věže tedy prozatím skončily jen jako výbava lehkých vozidel a nezdá se, že by se to mělo brzy změnit. Šanci pro jejich návrat tak možná představuje jen budoucnost v podobě plně robotizovaných věží v tancích, kde se celá osádka nachází uvnitř trupu, případně v kompletně bezosádkových vozidlech. V takovém případě se ale dá stěží mluvit o návratu, protože věže bez prostoru pro osádku pochopitelně poskytují konstruktérům zcela jiné možnosti.

Slepá ulička?

Z počátku nadějný a logický koncept sice zkoušelo mnoho vývojářů, nakonec se ale neuplatnil. Výkyvné věže sice netrpí žádnou zásadní chybou, další vývoj ovšem ukázal, že každý detail rozhoduje:

• Skloněné homogenní pancéřování bylo extrémně důležité pro souboje „druhoválečného“ typu s převážně klasickým střelivem. S příchodem nových typů munice vznikla potřeba vyvinout jiné typy ochrany a přednost při ochraně věže dostala kombinace s reaktivním pancířem.

• Nevýhodu výkyvné věže představuje obrovská hmota, s níž se musí manipulovat. To značně znesnadňuje použití vertikálního stabilizátoru.

• od další generace tanků se vyžadovala bojeschopnost i při chemickém či jaderném zamoření bojiště. To se u výkyvné věže zajišťuje jen velmi těžko, používaný vnější „límec“ trpí snadnou zranitelností střepinami.

• Výkon samonabíjecích kanonů, se kterými se ve výkyvných věžích automaticky počítá, nevypadal natolik uspokojivě, aby mu většina armád dala přednost. Nejde přitom jen o samotnou rychlost palby, ale také o dobu potřebnou k dobíjení zásobníků střeliva. Dalším argumentem pro zachování pozice nabíječe je jeho pomoc při sledování bojiště (tuto roli hodně zdůrazňuje především americká armáda). Samonabíjecí mechanismy rovněž neumožňují skladovat střelivo mimo vnitřek věže jako u moderních tanků, u nichž v případě zásahu munice dojde k její explozi mimo prostor osádky, která tak má větší šanci přežít. V neposlední řadě samonabíjecí systém „revolverového“ typu neumožňuje změny druhu střeliva v průběhu boje.

Červen je měsícem nejkratších a nejsvětlejších nocí v roce a také měsícem letního slunovratu. Ten letošní nastane 21. června v 6:24 SELČ, kdy Slunce vstoupí do znamení Raka a začne astronomické léto. Čekání na alespoň trochu tmavé hvězdné nebe se v tomto období protáhne až k půlnoci. Mezitím ozdobí oblohu několik nápadných stálic – Spica ze souhvězdí Panny, Arcturus z Pastýře, Antares ze Štíra, Vega z Lyry, Altair z Orla nebo Deneb z Labutě. 

Obří planety

Oči všímavého pozorovatele však objeví i dva jasné objekty navíc: První, žlutobílý, se bude ukrývat v souhvězdí Panny; druhý, nažloutlý, pak v Hadonoši. A na rozdíl od hvězd se nacházejí doslova za rohem – vždyť světlo ze Slunce k nim putuje 43 a 79 minut. Už víte? Samozřejmě jde o planety: Ta první je největší ve Sluneční soustavě, zatímco druhou zdobí výrazný prstenec – Jupiter a Saturn! 

Obě tělesa představují hezký cíl pro dalekohled, nejlépe s objektivem o průměru minimálně 80 mm a alespoň s padesátinásobným zvětšením. V takovém případě na vás čeká čtveřice největších Jupiterových měsíců, dva tmavé oblačné pásy v atmosféře obří planety, Saturnovy prstence i jeho největší měsíc Titan. 

V polovině června nastává opozice Saturnu se Sluncem, takže planetu budeme moct sledovat po celou noc – bohužel jen velmi nízko nad obzorem, skrz nejhustší a značně neklidné vrstvy pozemské atmosféry, což pozorování dalekohledem příliš nenahrává. Poslední očima viditelná planeta, jasná Venuše, bude jako Jitřenka vidět až na ranní obloze nad východem. 

Za jižním klepetem

Kam ale na nebi zamířit za vlahého podvečera, kdy je pohled do vesmíru nejpříjemnější? Nabízí se třeba souhvězdí Vah, v první polovině noci tedy jihozápadní obzor. Nejsnazší je vydat se od nápadné hvězdy Spica z Panny směrem doleva, kde narazíte na druhou nejjasnější stálici Vah s obtížně vyslovitelným jménem Zubenelgenubi. Původ pojmenování je třeba hledat v arabském označení hvězdy, jež znělo „az-zubaná al-janúbí“, tedy „jižní klepeto“. A čí? Jen se rozhlédněte po okolí: Hned vedle Vah najdete souhvězdí Štíra, a právě do něj stálice v minulosti patřila. 

Na nebi se Zubenelgenubi nachází v těsném sousedství ekliptiky, a do její blízkosti tak občas zavítá Měsíc či některá z planet. Někdy ji mohou zmíněná tělesa dokonce zakrýt. Velmi výjimečné jsou zejména planetární zákryty, na ten nejbližší si však budeme muset počkat až do roku 2052, kdy se Zubenelgenubi schová za Merkurem.

A co o stálici prozradí malý dalekohled? Třeba to, že se jedná o hezkou fyzickou dvojhvězdu tvořenou bílou a žlutou složkou – α2 Lib a o něco slabší α1 Lib. Jeden oběh kolem společného těžiště jim přitom trvá úctyhodných 200 tisíc roků. Kdybychom se do této pozoruhodné soustavy vydali, zabrala by nám cesta rychlostí světla „pouhých“ 77 let.

Pokud bychom zakotvili v blízkosti bílé složky, jevil by se nám její nažloutlý souputník jako extrémně nápadná hvězda, jejíž jasnost by stonásobně převyšovala jas Venuše na pozemském nebi. Navíc by hned bylo zřejmé, že bílá α2 Lib sama tvoří dvojhvězdu (její složky však dělí menší vzdálenost než Zemi a Slunce). A nakonec – rozbor spektra nažloutlé α1 Lib naznačuje, že i ona nejspíš představuje těsný dvojčlenný systém. Zubenelgenubi je tedy dobře maskovaná čtyřhvězda!

Východy a západy Slunce

21. června v 6:24 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný ráno nad východem
• Neptun – viditelný ráno nad jihovýchodem

Úkazy na nebi

• 3. června – Venuše v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 46° od Slunce)
• 3. a 4. června – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na noční obloze
• 9. června – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze
• 15. června – Saturn v opozici se Sluncem
• 20. a 21. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nízko nad východem
• 30. června – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny v první polovině noci

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Někdo chce vypadat jako Ken, jiný jako panenka Barbie nebo stvoření z jiné planety. Na světě se najde nespočet podivínů, kteří jsou ochotni za plastické operace utratit miliony dolarů jen proto, aby vypadali jako plastové postavičky nebo se podobali někomu ze svých idolů. Argentinka Marcela Iglesias nyní přišla s nápadem postavit na příbězích plastikami „vylepšených“ lidí reality show. Smyslem pořadu má být příležitost vysvětlit lačnému publiku důvody šokujících proměn.

V pořadu se tak objeví plastiková Barbie Pixee Fox, jež si nechala dokonce vyoperovat 6 žeber, Rodrigo Alves a Justin Jedlica – dva nejslavnější Kenové světa, Jennifer Pamplona coby dvojnice Kim Kardashian nebo Bryan Ray jako dvojník Britney Spears. Třešničkou na tomto bizarním dortu pak bude podivín Vinny Ohh, který chce vypadat jako mimozemšťan, a kromě plastických operací si chce dokonce vyoperovat genitálie.

Veletrh vědy přinese během tří dnů novinky a zajímavosti od více než 80 vystavovatelů. Co vědecká pracoviště, science centra, školy i firmy chystají a na veletrhu rozhodně nezmeškat? Návštěvníci si budou moci vyrobit vlastní zemětřesení, popovídat si tváří v tvář s umělou inteligencí a potkat se prostřednictvím bohaté čítárny s dávno zapomenutými i nejčerstvějšími komiksy. Čeká je test vlastního prostorového myšlení, výlet do vesmíru v multimediální show s průvodci Pavlem Suchanem z Astronomického ústavu AV ČR a hercem Pavlem Liškou, exkurze do jaderného reaktoru díky virtuální realitě, největší dron ve střední Evropě v akci či Klamárium plné optických klamů.

Mimo prezentací vystavovatelů chystá Veletrh vědy také panelové diskuze s předními odborníky české vědy moderované Václavem Moravcem či MayDay Career day, který bude vysokoškolské studenty a absolventy vědecko-technických oborů informovat o možnosti pracovního uplatnění nejen v oblasti vědy. Novinkou bude zóna pro pedagogy, která zájemcům z řad učitelů nabídne zajímavé přednášky, workshopy, diskuze s kolegy a další příležitosti k rozvoji.

Na Veletrhu vědy najde zábavu každý, koho baví objevovat nejnovější technické novinky, poznávat zákonitosti fungování přírody i lidské společnosti, kdo hledá svou vysokou školu či uplatnění jako absolvent nebo by chtěl podebatovat se špičkovými odborníky o jejich každodenní práci. Na své si přijdou i ti nejmenší v koutku Veselé vědy. Více o programu na www.veletrhvedy.cz, vstup na akci je zdarma.

Vesmír není bezpečné místo. Nedávno se o tom přesvědčila americká meziplanetární sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která je na oběžné dráze kolem Měsíce. Sondu zasáhl malý meteoroid, který se řítil mnohem rychleji než vystřelená kulka. Srážka sondu zřejmě nijak zásadně nepoškodila ani neohrozila její činnost. Operátoři NASA si všimli této události kvůli tomu, že na jednom snímku pořízeném kamerou sondy LRO jsou patrné nápadné vibrace.

Zásah mikrometeoritem

Dotyčný snímek ihned vzbudil pozornost, protože sonda LRO obvykle posílá zcela perfektní záběry. Když odborníci analyzovali zkreslení tohoto záběru, postupně vyloučili všechny možné příčiny, až dospěli k tomu, že sondu zasáhl mikrometeoroid.

TIP: Sonda LRO se přiblížila k Měsíci jako nikdy v minulosti

Specialisté NASA využili počítačový program, s jehož pomocí detekují vibrace sondy během startu nosné rakety. Podle jejich výpočtů sondu LRO zasáhlo kosmické smítko zhruba o velikosti poloviny špendlíkové hlavičky. Pohybovalo se rychlostí cca 7 kilometrů za sekundu a mělo hustotu odpovídající běžnému chondritu, tedy kamennému meteoritu.

Přibližně 800 velryb každoročně usmrtí rybáři z Faerských ostrovů – kytovce rybáři naženou na mělčinu, kde jim přetnou páteř a nechají je vykrvácet. Maso, velrybí tuk a vnitřnosti si pak mezi sebou rozdělí. Praxe velrybího „honu“, která pochází z 16. století, je ale dlouhodobě trnem v oku ochráncům přírody a odpůrcům lovu velryb. Svou nevoli proto nyní dali najevo, když jeden ze symbolů Dánska – sochu Malé mořské víly, potřísnili rudou barvou. Na chodníku před sochou zanechali nápis, v němž Dánsko vyzývají, aby chránilo velryby u pobřeží Faerských ostrovů.

TIP: Vyplavená velryba v centru Paříže

Bronzovou sochu dívky v životní velikosti vytvořil před 90 lety dánský sochař Edvard Eriksen na počest hrdinky jedné z pohádek Hanse Christiana Andersena. Od té doby se zařadila mezi hlavní pamětihodnosti dánské metropole. Odhaduje se, že se na Malou mořskou vílu umístěnou na molu Langelinie v Kodani přijde podívat nejméně milion návštěvníků ročně. Socha byla v minulosti terčem několika útoků – v letech 1964 a 1998 dokonce přišla o hlavu.

Bakterie jsou stále rezistentnější proti antibiotikům a lékaři hrozí stále černějšími scénáři léčby infekčních nemocí. V boji proti bakteriím je proto třeba využít téměř jakékoliv prostředky.

Vědci válčí s odolnými bakteriemi na několika různých frontách. Vyvíjejí antimikrobiální nanomateriály nebo gely zabíjející bakterie. Hledají nové molekuly potenciálních léků doslova po celé planetě. Nový výzkum ukazuje, že by slibnou cestou mohlo být i vylepšování starších antibiotik, které se sice osvědčily, bakterie si už ale proti nim vyvinuly obranu.

TIP: Nebezpečí roste: V roce 2050 zabijí rezistentní bakterie 10 milionů lidí ročně

Badatelé Scrippsova výzkumného institutu se zaměřili na úpravu vankomycinu – antibiotika, na které jsme spoléhali šedesát let. Bakterie si ale proti němu v poslední době dokázaly vyvinout účinnou rezistenci. Nově upravený vankomycin se osvědčil a zabíjí bakterie, které jsou rezistentní vůči jeho původní formě.