Americká kosmická agentura NASA posunula začátek ambiciózní mise ke kovové planetce 16 Psyche. Tato změna bude mít zásadní vliv na průběh celé mise.

Původně se k asteroidu mělo letět v roce 2023. NASA ale vyrazí už v roce 2022. Díky příznivé souhře oběžných drah ale tím pádem mise dosáhne svého cíle o celé 4 roky dříve. To znamená, že se dříve dočkáme objevů, a že celá mise bude stát méně peněz.

Změna načasování letu si vyžádá i změny dráhy, s nimiž souvisejí úpravy designu kosmické sondy. Teď totiž poletí ve větší vzdálenosti od Slunce, takže ji bude stačit méně ochrany proti slunečnímu záření. Zároveň bude ale potřebovat více solárních panelů.

Kovový asteroid

Planetka 16 Psyche o průměru přes 200 kilometrů je unikátní. Na rozdíl od většiny asteroidů v okolí tvoří hmotu Psyche téměř výlučně železo a nikl, což zhruba odpovídá jádru Země. Pokud se někomu podaří Psyche vytěžit, tak by jenom za železo při současných cenách teoreticky utržil deset tisíc tisíců bilionů, čili deset na patnáctou dolarů. V reálné situaci by se trh samozřejmě zhroutil kvůli ohromnému nadbytku.

TIP: Nová mise na obzoru: NASA chce vypravit misi k železné planetce Psyche

16 Psyche ale nezajímá jen těžaře. Kvůli jeho zvláštnímu složení ho astronomové podezřívají, že jde o jádro planety, která z nějakého důvodu nakonec nevznikla. Proto se vědci nesmírně těší na průzkum 16 Psyche a jsou nadšeni, že se dočkají o mnoho dříve.

Zpočátku nic nenasvědčovalo, že by měl Josef Drásal vyrůst v živoucího obra. Jeho rodiče, bratři a sestra, totiž byli normálního vzrůstu. Nicméně už jako školák udivoval velikou silou. Když ho třeba otec poslal do mlýna, naložil si na záda víc obilí, než unesl kdokoliv jiný.

Silák a jedlík

Na studia neměl malý Josef zrovna talent. Školu opustil ve 12 letech, aniž by se naučil dobře číst a psát. Snad ho k odchodu vedlo i to, že mu otec dva roky předtím uhořel při požáru a rodina nežila v nejlepších podmínkách. Začal pracovat jako pacholek na chromečských a bludovských statcích hrabat Žerotínů. Z té doby pochází spousta historek o jeho zdatnosti, ale také obrovské nenasytnosti. Když byl poslán, aby s voly přepravil balvan, odvlekl jej raději vlastníma rukama. Každou rvačku v hospodě rychle srovnal tak, že rváče jednoduše popadl pod paže a vynesl je z hostince. Proto se údajně v okolí ujalo varování: „Přijde Drásal!“

Velký nenasyta

Zdálo se, že ho snad není možné nakrmit. Jedl vždycky přinejmenším dvě porce, při pálení kořalky z brambor do sebe cpal horké erteple plnými hrstmi, jindy snědl naráz devět řízků a neudržel se při pohledu na brambory pro prasata. Za svou stále rostoucí výšku se styděl a chodíval úmyslně nahrbený.

Tak pacholek Drásal prožil svoje mládí. Pak do jeho života zasáhla náhoda. Majiteli jakéhosi potulného panoptika zemřel obr a doslechl se právě o něm. Jejich spolupráce ale trvala jen pár týdnů, protože se rozhádali.

Dobrosrdečný piják

Byl to ovšem pouze počátek Drásalova téměř dvacetiletého putování po různých koutech Evropy. Nejdéle spolupracoval s eskamotérem Janochem. Drásal, obvykle oděný v malebném hanáckém kroji, vystupoval jako nevídaná atrakce až v Turecku a Anglii, ve Francii účinkoval před samotným císařem Napoleonem III.

Na cestách si Drásal nashromáždil malé jmění, ze kterého si pořídil dům v Holešově. Začalo se mu proto říkat „holešovický Josef“. Měl dobrosrdečnou povahu a velmi rád zpíval, ale jeho nešvarem byla záliba v kořalce. Nikdy se neoženil, jelikož se ho všechny dívky bály. Když ho holešovický okresní komisař představil jakési herečce, která ve městě hrála s divadelní společností, nebohá žena se ho vyděsila, jakmile se zvedl ze židle a s křikem utekla pryč.

Zájem o něj měla jen služka Marie Pečenová z Fryštáku, jež byla sama nadprůměrného vzrůstu. Ke sňatku ovšem nedošlo, protože krátce před Vánocemi roku 1886 Drásal zemřel na souchotiny. O obrovu kostru mělo zájem například Britské muzeum, ale nakonec byl podle svého přání za velké účasti lidu řádně pohřben. 

Z vlastních zkušeností víme, že představa pouště coby věčně vyprahlého místa se někdy velmi liší od skutečnosti. Již několikrát se nám při cestě napříč pouští stalo, že se najednou odněkud přihnaly mraky a na dlouhou dobu bylo po slunci. Někdy vydatně pršelo třeba celý den, v parku Grand Staircase-Escalante nám dokonce napadl sníh. Sněhová přeháňka je celkem běžná také v arizonské Sonorské poušti. Zdejší časté přízemní mrazíky dávají zabrat veškeré vegetaci. Proto jsou také citlivé semenáčky kaktusů saguáro životaschopné jen na chráněných místech – mezi jinou odolnější vegetací, pod keříky a podobně.

Poušť bez slunce

Jednou jsme měli po téměř celou naši cestu severoamerickým kontinentem tak často zataženo, že jsme úplně změnili plán a vydali jsme se na jih Arizony – do kaktusové sonorské pouště. Plánovali jsme dlouhé túry napříč saguárovým „lesem“ a těšili jsme se, že konečně jen tak polehku vyrazíme do terénu a budeme nasávat vytoužené teplo.

Ani tady se ale na nás slunce neusmálo. Modré nebe zahalily temně šedé těžké mraky a ještě než jsme vyrazili mezi kaktusy, začalo pršet. Zklamaně jsme hleděli do pošmourné, mírně zvlněné krajiny, ze které jako svíce vyčnívala vysoká saguára. Rozpršelo se pořádně a z výšlapu mezi kaktusové velikány nebylo nic. Nezbylo než čekat, až se nebe vyřádí. Mraky se roztrhly teprve druhý den.

Zelený nádech

Za nějakou dobu přece jen pršet přestává, i když je stále pošmourno. Venku je poměrně chladno a my koukáme do promáčené pouště. Větvičky keříků zdobí lesklé třpytivé kapky vody, a co chvíli se nějaká „utrhne“. Všímáme si, že je vegetace jaksi zelenější a svěžejší, než byla předchozího dne. Kaktusy jsou nasáklé vodou, až skoro praskají. Změna je patrná i na kmenech saguár – nahoře jsou sice ještě scvrklé a zvrásněné do varhan, ale u kořene se nafukují vodou.

Na druhý den se mraky konečně trhají a krajinu plnou vláhy opět zalije spalující slunce. Přes kamenitou zem rychle přeběhne velká chlupatá tarantule a nad hlavou nám se zvukem obrovského čmeláka přelétá kovově lesklý barevný kolibřík.

Chyceni bouří

Když jste v terénu a přijde skutečná bouřka, najednou cítíte nesmírnou sílu přírody. Jsme právě někde uprostřed parku Escalante a počasí se nám zase jednou začíná kazit. Raději se tedy vracíme zpátky k autu, nasedáme a pokračujeme dál po hrbolaté cestě.

Netrvá dlouho a barvy nebe se mění jako duhová kulička. Modrá, fialová, šedivá a nakonec černá se nám klenou vysoko nad hlavou. Kotouč pouštního slunce se snaží prodrat z mraků ven, ale moc se mu to nedaří. Bouřku slyšíme čím dál blíž a najednou je to tady – z nebe cedí jako z konve a blesk stíhá blesk. Všímáme si, že tady uprostřed nekonečných dálek, rozlehlých plání, kopců a mohutných skal duní hromy jaksi jinak. Tmavě šedé bouřkové nebe pohltí pozvolna a zcela nenápadně černočerná tma. Po několika kilometrech zůstáváme nakonec stát. Z poloviny zavrtaní do spacáku přihlížíme přes zarosená okna bouřkovému běsnění. Udeřilo docela blízko. A pak druhý blesk a další. Bouře se po čase vzdaluje a s kapkami bubnujícími do kapoty auta se nám usíná docela dobře.

Koberec pestrých květů

Jeden rok, kdy jsme byli na americkém jihozápadě, pršelo tak vydatně, že rozkvetlo dokonce i vyprahlé Údolí smrti. Tentokrát sem přijíždíme bohužel až po odkvětu a zem zase praská suchem. Sem tam je vidět stvol uvadlého žlutého květu. Trvalejší připomínkou dřívějších prudkých dešťů jsou cesty, jež jsou dosud uzavřené. Dozvídáme se, že se celým údolím prohnala ohromná „blesková povodeň“, která strhla celé kusy silnic, vyhloubila neprůjezdná koryta a spolu s hromadou naplavenin odnesla i několik aut.

Pokračujeme v naší cestě dál na východ. S údivem sledujeme, jak se najednou poušť, kterou jsme vídávali většinou prašnou, vyprahlou a šedivou, pokryla záplavou pestrých květů – bílých, žlutých, růžových, oranžových, červených i fialových. Kvetou i kaktusy těch nejrůznějších druhů. Na severovýchodě Utahu, mezi pustinami a ostrůvky zelené trávy, vidíme stádo divokých mustangů s několika hříbaty. Jejich kopyta se topí v záplavě křehkých bílých květů. V bezpečném odstupu nás okukují tři přežvykující vidlorozi, velmi rychlé americké antilopy. Jinde si zase vyhrabává myška pilně svou díru nebo přeběhne zajíc s velkýma ušima. Poušť rozkvetla jindy utajenými zárodky života.

Poušť porostlá lišejníkem

Při cestě napříč Chile jsme měli možnost poznat i Atacamu, nejsušší poušť na světě. Prašná a pustá oblast leží mezi Tichým oceánem a vysokými Andami. V prostoru mezi sopečnými kužely a mořem najdete rozmanité typy krajiny. Rozlehlá vyschlá jezera, tyrkysově modré laguny, písečné duny i vodní toky lemující zelené oázy. Je až neuvěřitelné, že místo s nejnižším množstvím srážek na světě přímo pulsuje životem. Laguny s oblibou vyhledávají hejna růžových plameňáků, na vysoko položených mokřinách se pasou lamy a kupy kamení jsou rejdištěm bojácných činčil. I na těch nejpustších místech je možné vidět pouštní lišky.

Na západní straně se Atacama setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání poušť před slunečním žárem camanchaca – mlha přinášející život. V přímořském národním parku Pan de Azucar najdete skryté zátoky, skalnaté útesy, bělostné pláže. Ze zvířat nejčastěji mořské vydry, lachtany, delfíny, z ptáků pak tučňáky Humboldtovy, pelikány, racky a různé druhy kormoránů. Pobřežní poušť se pyšní více než dvaceti druhy kaktusů a sukulentů. Nejvýraznějšími jsou vzrostlé ramenaté kaktusy Eulichnie. Na souši pozorujeme opět legrační pouštní lišky a z dálky po nás pokukuje lama huanaco.

Jak se čím dál víc přibližujeme k pobřeží, přibývají kaktusy Eulichnie, které jsou porostlé cáry lišejníku. Kombinace kaktusu a lišejníku je pro nás velmi nezvyklá a zvláštní. Kousek od strmého břehu je napnuta obrovská síť, kterou správa parku Conaf chytá vodu a svádí ji do velkých kádí. Dochází nám, jaké velké množství vláhy den co den přichází od moře – proto se tady daří i vodomilnému lišejníku.

Pobřeží koster žije

Když už jsme zabloudili do jižní Ameriky, přeskočme oceán a podívejme se ještě na skok do Afriky. Namibie je v podstatě jednou ohromnou pouští. V její jižní části se rozkládá Namibijská poušť proslulá svými červenými dunami, směrem na sever se pak táhne pouštní území nevalné pověsti – Pobřeží koster.

Své jméno si „zasloužilo“ nejen velkým množství lodních vraků připomínajících skelety, ale také sluncem vysušenými ostatky utonulých či v poušti zahynulých námořníků. A přece i tady pobřežní mlha dodává vláhu rozmanitým rostlinám a živočichům. Tak třeba rostlina Welwitschia mirabilis, žijící fosilie, přežívá skučně jen díky mlze. Dál směrem do vnitrozemí není nic než holá poušť.

Uprostřed bouřky

V jihoafrické poušti Richtersveld, kde je ohromné množství nejrůznějších sukulentů, zažíváme nesnesitelné vedro. Ani vítr neosvěžuje, ale pálí. Jenže během několika málo hodin obloha zešedne a na zem padají první kapky. Přes nebe se klene krásná duha.

Jedeme dál a blížíme se do pouště Kalahari. Jsme tady v únoru, v období dešťů a po celé dny je v dálce vidět bouřku. Kalahari kvete. Keře a stromy jsou zelené, zem je porostlá svěží trávou, na níž se pasou stáda antilop a pakoňů, v dálce je vidět buvoly. Místy je zem zaplavená žlutými květy. Jindy suchá krajina, s nízkými, suchou trávou porostlými červenými dunami, vypadá teď mnohem veseleji. Ještě několikrát se objeví na obzoru duha a navečer se nebe barví těmi nejpestřejšími odstíny.

TIP: Cesta na Sokotru, „africkou“ část Jemenu aneb Ostrov dračích stromů

Jednoho večera se při cestě napříč červenou Kalahari ocitáme v prudkém dešti, uprostřed tří bouřek. Jedna přichází od bílých dun, druhá od hor a třetí od západu. Blesk stíhá blesk, hromy nám duní přímo nad hlavou. V křoví se mihne vylekaná antilopa. Najednou udeří asi tři sta metrů od nás. Blesk projíždí zemí, zem zapraská, auto sebou zatřese. Musím přiznat, že z téhle africké bouřky máme dost nahnáno. Letní bouřka odchází až po několika hodinách. Na druhý den se nebe tváří, jakoby se nic nedělo. Kolem květů poletují velcí motýli a mezi stébly cvrlikají červenočerní snovači. A pak že je poušť vyprahlá na troud.

Mezi nejúspěšnější letouny Luftwaffe se bezesporu řadí dvoumotorový Junkers Ju 88. Celkem vzniklo kolem 15 000 strojů Ju 88 všech verzí včetně zhruba 9 125 strojů v bombardovacím provedení.

Univerzální Schnellbomber

Ju 88 se po překonání dětských obtíží stal nejen výborným bombardérem, ale také skutečně velmi úspěšným univerzálním strojem užívaným jednotkami Luftwaffe v široké paletě rolí až do konce války. Typ byl původně koncipován jako takzvaný „rychlý bombardér“ (Schnellbomber) určený k horizontálním náletům, který měl útokům protivníkových stíhaček unikat především rychlostí.

Prototyp Ju 88 V1 vzlétl v prosinci 1936. Po dokončení prvních kusů byly specifikace upraveny a konstrukce dosti významně změněna (osádka zvětšena ze tří na čtyři muže soustředěné v nové prostornější kabině). Došlo také k zesílení obranné výzbroje, a především byl letoun upraven ke střemhlavým útokům.

Sériové Ju 88A-1, které začaly k jednotkám přicházet na podzim 1939, byly opatřeny aerodynamickými brzdami pod křídlem a podobně jako jednoúčelové Ju 87 zařízením, které pilotovi pomáhalo při vybírání střemhlavého letu.

Postupně přicházely zdokonalené verze a nejrozšířenější variantou se stal Ju 88A-4, zprvu opět vybavený také k provádění střemhlavých útoků. Pozdější sériové bombardovací verze již v roli střemhlavých bombardérů nepůsobily a byly dodávány bez aerodynamických brzd. Ju 88 překonával ostatní střední bombardéry Luftwaffe (Do 17 i He 111) na začátku konfliktu kombinací vysokých výkonů a slušné pumové nosnosti.

Jak válka pokračovala k trpkému konci pro třetí říši, stával se postupně hlavním bombardovacím typem Luftwaffe. Vedle bombardovacích variant (Ju 88A a Ju 88S) byl letoun stavěn také v průzkumných (Ju 88D, H, T), těžkých a nočních stíhacích (Ju 88C, G, R) a bitevních protitankových verzích (Ju 88P).

Nové fotografie planety Jupiter zachytily jeho severní a jižní pól, chaotické jevy v atmosféře a cyklóny, které dosahují velikosti Země. Nové snímky ukazují, že v okolí obou pólů se pohybují cyklóny, nad nimž se objevují působivé polární záře, které jsou až tisíckrát silnější než ty pozemské. Vědcům se také podařilo vypozorovat řadu rozdílů mezi severním a jižním pólem.

Podle výzkumníků NASA na Jupiteru existují extrémně silná magnetická pole, která se nachází poměrně blízko povrchu atmosféry. Intenzita magnetického pole je navíc velmi proměnlivá v závislosti na konkrétním místě. Vědci předpokládají, že magnetismus vzniká vlivem pohybujících se vzdušných mas.

Mimořádně zajímavou podívanou má nabídnout příští přiblížení sondy Juno - 11. července má sonda prolétnout v blízkosti jednoho z nejpozoruhodnějších jevů Sluneční soustavy - Jupiterovy Velké rudé skvrny.

Při přípravě jídla často vyhodíme spoustu odpadu. Vědci ale tvrdí, že právě to, co vyhazujeme, obsahuje řadu důležitých živin.

Ve své studii spočítali nutriční hodnotu asi 60 tun odpadu z potravin, který za rok vyprodukuje průměrný Američan. Z výsledků vyplynulo, že kdyby lidé tento odpad namísto vyhození snědli, prakticky by tím vyřešili veškeré nedostatky ve své výživě.

TIP: Zapomeňte na organické farmy: Budoucnost stravování představuje hmyz

Jeden člověk v USA každý den vyhodí potraviny, v nichž je například průměrně 1 217 kalorií, 33 gramů proteinů, 6 gramů vlákniny, 286 miligramů vápníku a 880 miligramů draslíku.

Australští vědci naléhavě varují kolegy, aby u vzácných a chráněných druhů velmi zvažovali, zda budou publikovat údaje o jejich výskytu.

Ukázalo se totiž, že se v poslední době na více než 20 nově popsaných velmi vzácných druhů ihned zaměřili pytláci a překupníci. Vše nasvědčuje tomu, že tito lidé sledují nové vědecké publikace a okamžitě vyrážejí do terénu, jakmile se jim naskytne příležitost.

TIP: Učiněná kráska: Nově objevená chiméra je jako z Alenky v říši divů

Pro řadu nově objevených druhů tak může odborná publikace nadšeného objevitele znamenat rozsudek smrti. Vědci teď zřejmě budou muset tyto věci při objevu nových živočichů a rostlin důkladně promýšlet.

Tradice poněkud bláznivého klání sahá údajně až k urážce, kterou v roce 1963 počastoval v pivnici jeden štamgast druhého – a jejich potyčka nakonec vyvrcholila závodem v běhu s pytlem uhlí na zádech.

Událost samozřejmě vzbudila velké pozdvižení, a v městečku Gawthorpe tak vznikla tradice, která přetrvala dodnes. Každý rok se na start postaví řada závodníků z celého světa, přes rameno si přehodí padesátikilový pytel uhlí (dámy běhají s dvaceti kilogramy) a s ním pak překonávají vzdálenost 1 200 yardů, tedy asi 1,1 kilometru.

Mužskou kategorii letos ovládl zemědělec Andrew Corrigan, který trasu absolvoval za 4 minuty a 31 sekund. Mezi ženami nenašla přemožitelku Jen Mustanová, jež doběhla o vteřinu dřív než Andrew.

Případy „vlků“ Bourgota a Verdunga z Besançonu proměnily inkvizitory v honicí psy. Měli před sebou spolky s ďáblem a prohlášení, že se sedláci měnili ve zvířata, odedávna opovrhovaná a obávaná. Naskytla se ideální příležitost k tomu, jak prezentovat moc inkvizice v době, kdy celá Evropa bojovala s kacířstvím. Teď stáli před hlavním úkolem: zjistit podrobnosti a definitivně dokázat, že muži praktikovali čarodějnictví. 

Vyčerpaný vlkodlak

K detekci „čarodějníků“ existovala už tehdy řada postupů a církevní soudci měl k dispozici i popisy, jak se posedlost ďáblem projevuje. Jedním z příznaků mělo být vyčerpání po vykonání satanského obřadu.

„Byl jsi po své proměně unavený?“ dotazoval se soudce.

„Ne. Žádné vyčerpání jsem necítil.“

Doplňková svědectví (zřejmě z Bourgotova okolí) však hovořila o opaku. Údajný lykantrop byl ze své činnosti zmožen natolik, že byl upoután často i několik dní na lůžko. Kromě toho se dočasně značně zhoršila pohyblivost končetin – Bourgot je měl ovládat hodně těžce a neobratně.

Vyšetřování pokračuje

V následujících dnech nabralo přelíčení ještě rychlejší obrátky. Vězňové začali vypovídat o tom, co měli provádět v tělech šelem. A to, co soudci uslyšeli, bychom dnes nazvali přinejmenším hororem.

„Na jedné ze svých vlkodlačích cest jsem napadl šesti- či sedmiletého chlapce a pokusil se ho roztrhat a sežrat. Dítě však křičelo tak hlasitě, že jsem byl donucen dát se na ústup ke svým šatům a potřít se salve, načež jsem se proměnil do své podoby a utekl. Navzdory neúspěchu jsme s Michelem jednoho dne rozervali na kusy ženu, která sbírala hrách. Na pomoc jí přispěchala paní de Chusnée; tu jsme zabili rovněž.“

Inkvizitorům, jakkoliv byli z praxe vůči nechutným příběhům vězňů otrlí, přeběhl mráz po zádech. Hrůzná zpověď však zdaleka neměla svůj konec.

„Jednoho večera, za soumraku, jsem přeskočil zeď,“ pokrčoval Bourgot ve výčtu svých zločinů. „Narazil jsem na malou dívku, asi tak devět let… Zrovna plela zahradu. Padla na kolena a prosila mě, abych ji ušetřil. Chňapl jsem ji ale za krk, usmrtil a nechal její mrtvolu ležet mezi kytkami.“ Při této vraždě se však podle svého líčení necítil být vlkem. Také poslední zločin, totiž napadení a usmrcení kozy jistého Pierra Lerugena, spáchal Bourgot v „lidské“ kůži. Důkazem jeho tvrzení byl fakt, že ji neroztrhal zuby, ale podřízl jí hrdlo nožem.

Jasný rozsudek

„Popište mi nyní, jak proměny probíhaly,“ nařídil soudce.

„No... Michel to měl snadnější, zvládl proměnu v šatech," rozhovořil se Bourgot. „Zato já se pokaždé musel svléci; pokud jsem nebyl zcela nahý, proměna neproběhla.“

„A kam se po návratu do lidské podoby poděla srst?“

„To já nevím...“

Poté se inkvizitoři obrátili na druhého obžalovaného – Verdunga. Ten bezváhání otřesné líčení spoluvězně potvrdil...

Oba sedláci po svém zatčení nepobyli ve vězení dlouho. Proces byl krátký – zadržení vypovídali jasně a jednoznačně. Neuhýbali, neodvolávali a vzájemně svá tvrzení nevyvraceli. Výrok byl jasný: Bourgot i Verdung jsou pod vlivem ďábla a prostřednictvím jeho výtvorů provozovali čarodějné praktiky, kvůli kterým přišlo o život několik lidí. Rozsudek nad oběma „vlčími bestiemi“ proto zněl podle očekávání jasně – smrt.

Případ Bourgot a Verdung, ukončený roku 1521, se tak stal prvním soudně ošetřeným „důkazem“ lykantropie na východofrancouzském území a zároveň precedentem, jak nadále podobné kauzy řešit. V následujících letech jich ve Francii přibylo víc než dost...

Zcela přesnou inspiraci pro vznik minimotorky, na níž řidič sedící v podřepu skutečně připomíná opici, dnes neznáme. Podle jedné z teorií se stroj zrodil v Japonsku a byl konstruován tak, aby na něm mohly jezdit i děti. Jiní připisují jeho počátky americkým zábavním parkům, kde měl představovat další atrakci. Vyloučit nelze ani spojitost s válkou, přičemž by prapředky „opic“ mohly být tzv. welbiky, jež sloužily jako lehké skládací motorky pro výsadkáře. 

Vůbec první Hondou Monkey se stal v roce 1961 model Z100, fungoval však spíš jako atrakce a v prodeji se nikdy neobjevil. Všeobecně proslula teprve řada Z50 s modely A, J, M a R – především v Americe a v Austrálii.  

Afrikou na pitbiku 

Cestovatel a motorkář Jaroslav Šíma ví o kvalitách malé motorky své. S opicí nazývanou také „pitbike“ totiž vyrazil do Afriky a přes Dakar na ní dojel až do Mali. „K Africe tíhnu už dlouhá léta, s opicí to byla moje čtyřiadvacátá cesta na africký kontinent. Od počátku jsem věděl, že s tímhle malým motocyklem tam nebudu mít problém,“ vysvětluje Šíma. 

A jeho slova se naplnila. Celkem šestnáct tisíc kilometrů najetých na stroji, který unese v náručí, si motorkář nemohl vynachválit: „Úhel mezi stehnem a lýtkem je naprosto stejný jako na běžné motorce, na stroji se dobře sedí, protože má zvýšené sedlo. Měl jsem ho trochu přizpůsobený cestě […], ale rozhodně jsem si na něj nemohl stěžovat – naopak to byla naprostá pohoda.“ 

Na různých motorkách najel Šíma na několika kontinentech přes jeden a čtvrt milionu kilometrů. Opici si půjčil, když měl v opravě své cestovní enduro, a brzo bylo jasno. Kromě pohodlnosti na ní ocenil také nízkou spotřebu, díky níž byla jeho poslední výprava do Afriky zatím tou nejlevnější. Pozitivní je prý i další fakt: „Za ta léta, co jezdím, musím říct, že všechno není o rychlosti. Cestování je totiž hlavně o pozorování okolí. Při šedesáti až devadesáti kilometrech v hodině toho oproti normální motorce vidíte skutečně mnohem víc.“

Opičí rekordman 

Udělat z drsných motorkářů „opičáky“ umí velmi dobře také bývalý závodník z Dakaru Ivo Kaštan: „Motorky mi splnily všechny klukovské sny, a Dakar mi splnil i to, o čem se mi nesnilo.“ Na mysli má hlavně svůj devátý závod, na nějž vyrazil právě na opravené opici – lépe řečeno na pitbiku, který jinak slouží maximálně mechanikům v táboře, aby si dojeli pro svačinu. 

„Mám dokonce historický zápis, že jsem startoval na vůbec nejmenší motorce, která kdy na Dakaru jela. A přestože jsem závod nedokončil, jsem pravděpodobně jediný, kdo na pitbiku přejel Andy tam a zpět,“ dodává Kaštan. Má přitom zřejmě i úplně nejrychlejší minimotorku: Rekord, který si s opicí na Dakaru připsal – a uvedl tak v úžas i pořadatele závodu –, zlomil na solných pláních Bonneville ve Spojených státech. „Na tak malé motorce jsem dosáhl průměrné rychlosti osmdesát mil, tedy kolem sto třiceti kilometrů v hodině, což je myslím velmi slušný výkon,“ pochlubil se Kaštan. Jeho rekord atakující sto mil v hodině (asi 160 km/h) přitom dosud nikdo nepřekonal. 

Opičí fandové tvrdí, že tato motorka může člověka provázet celým životem, průměrný věk jejích majitelů se však pohybuje kolem padesátky. „Jde i o to, že si starší pánové už nechtějí kupovat velkou motorku, protože se o ně třeba jejich manželky bojí,“ uzavírá Ivo Kaštan, jeden z nejuznávanějších odborníků na „opice“ na světě.