Rád se napil a ještě raději vyrazil za děvčaty. Pak ale příšel okamžik, který urozeného bouřliváka změnil a posloal na umírněnější životní dráhu.

Šlechtické mládí

Mikuláš Dačický z Heslova se narodil roku 1555 a byl nejmladším synem Ondřeje Křivoláčka a jeho ženy Doroty Práchaňské. Své rané dětství prožil s rodiči v centru Kutné hory v takzvaném Biskupském domě, který stojí dodnes. Poté, co se jeho otec stáhl z veřejného života, se rodina přestěhovala na tvrz Lorec. Tam mladý Mikuláš pobýval až do svých čtrnácti let. Získal tam zřejmě i základní vzdělání a také se seznámil s rodinnou tradicí a kronikářskými zápisy.

Roku 1570 jej otec poslal na výchovu do benediktinského kláštera v Kladrubech. Proč zvolil právě toto místo je dodnes záhadou. Rodina patřila k luteránům, i když umírněným, Kladruby se nacházely dost daleko od rodného města Mikuláše a ani se nepodařilo zjistit nějaký osobní vztah mezi Mikulášovým otcem a opatem Wronem. Prostředí si Mikuláš ale oblíbil, protože se tam později ještě jednou vrátit a po určitou dobu tam žil. Po smrti otce v roce 1571 se stal hlavním dědicem jeho majetku, a jelikož postrádal vyšší osobní ambice, oddal se bezstarostnému a zahálčivému životu.

Z prostopášníka spisovatelem

Tradičně je líčen jak bouřlivák, pijan a sukničkář a je pravdou, že figuroval v řadě dobových afér. Jeho chování se ale v ničem zásadně nelišilo od většiny příslušníků jeho generace. Přece však najdeme v jeho případě jeden významný exces – po sporu v opilosti zabil jistého Felixe Novohradského z Kolovrat a za tento čin mu hrozil nejtěžší trest. Tomu se nakonec vyhnul, ale stálo ho to velkou část majetku a také společenské reputace.

Snad to byl právě tento vypjatý okamžik jeho života, kdy u něj došlo k jakémusi vystřízlivění. Nebylo sice okamžité, ale je patrné, že Mikuláš přehodnotil svůj pohled na život. Začal se více zajímat o dění kolem sebe, roku 1590 se oženil s Alžbětou, dcerou zlatníka, čímž poněkud vylepšil své finanční i společenské postavení. Jejich manželství bylo poklidné, avšak bezdětné. V tuto dobu také zřejmě přinesla své plody silná tradice a Mikuláš se začal zajímat o rodinnou kroniku.

Od Turka ke knihám

Posledním jeho velkým dobrodružstvím měla být účast na tažení proti Turkům v roce 1594. Jeho oddíl však nakonec ani neopustil hranice země a tato zkušenost jej jen utvrdila v zášti vůči autoritám a v nezájmu o veřejné posty. Od té doby se věnoval správě rodinného majetku a literární činnosti. Roku 1610 zemřela jeho žena a o tři roky později byl obnoven jeho proces pro zabití Felixe Novohradského. Urovnání tohoto sporu ho stálo zbytek majetku a svůj život dožíval v  nuzných podmínkách. Zemřel roku 1626. 

Čistě technicky zvládali chirurgové v první polovině devatenáctého století totéž, co dovedou specialisté z operačních sálů dnes: například odoperovat slepé střevo, odstranit nádor nebo amputovat končetinu. Ovšem s jedním podstatným rozdílem: Až do října roku 1846 neexistovala žádná anestezie. Lokální nebo celkové umrtvení mohl operatér pacientům simulovat pouze podáním koňské dávky whisky či rumu. Pokud na ni měli.

Jinými slovy: Pacient skutečně dokázal ocenit co nejkratší trvání chirurgického zákroku. Každá vteřina rozhodovala o tom, jestli operace neskončí úmrtím v důsledku vykrvácení nebo šoku z ukrutné bolesti. 

Krvavé řemeslo

Londýnská City tehdy byla světovou metropolí, kterou proudily informace z celého světa. Naproti tomu vše, co se absolvent medicíny Robert Liston naučil ve Skotsku, byla jen suchá teorie. Prázdné memorování latinských anatomických spisků, občas zpestřené školní pitvou oběšence, se po jeho příchodu do hlavního města střetlo se skutečnými případy lidí, kterým měl jako studovaný profesionál pomáhat.

Realitou lékařské péče a úrovně operativních zákroků byl Liston současně zděšen i fascinován. Chirurgie tehdy byla po čertech špinavé řemeslo – a šikovných doktorů jako šafránu. V průměru čtyři z deseti pacientů operovaných ve špitále St. Bartholomew's zemřeli na sále jednoduše proto, že doktor v ten správný okamžik nevěděl, kam říznout.

Nejrychlejší skalpel

Liston měl díky otci zajištěno „teplé“ místo přednášejícího na lékařské katedře v Edinburghu, ale hodil jej za hlavu. Měl znalosti i šikovné ruce, a tak se rozhodl stát chirurgem. Těžko říct, zda nejlepším, ale rozhodně byl tím nejrychlejším. V roce 1830 si s podporou University College hospital založil vlastní praxi a na štít své oficíny si vetkl: „Nejrychlejší skalpel ve West endu.“

Dnes by takové heslo asi neuspělo, ale v časech operací bez umrtvení to byla zatraceně dobrá reklama. Rychlost minimalizuje traumatický prožitek pacienta, který se jinak klidně může během zákroku vytrhnout ze sevření asistentů a s otevřenou břišní dutinou úprkem vyrazit do ulic.

Chirurg, nebo řezník?

Z dnešního pohledu byla celá Listonova práce hrozná řezničina. Jenže na sále mu umíral v průměru jen každý desátý pacient, což byl zatím nejlepší londýnský výsledek. O těch, kteří zemřeli na sepsi či ztrátu krve na pooperačním, se už nehovořilo. Úspěch stoupl proslavenému chirurgovi do hlavy a jeho chování začalo být stále arogantnější a sebejistější. „Pánové, stopněte mi to!“ volal na kolegy, aby mu změřili čas zákroku.

„Bleskový chirurg“ překonával své osobní rekordy. Prst amputoval za patnáct vteřin. Jen si to zkuste: naříznout kůži a projet skalpelem až ke kosti, roztáhnout maso do stran, nasadit ostré kleště a hladkým lupnutím odštípnout článek v kloubu. Ruku v rameni udolal za 28 vteřin – a to musel ještě upilovat pažní kost. Ne vždy mu však byla rychlost ku prospěchu.

Svou první rekordní amputaci nohy na úrovni stehna Liston sice zvládl za dvě a půl minuty, bohužel však v „zápalu“ práce přetaženým řezem pacientovi odstranil i varlata. Jenže to už chirurgovu reputaci nezkazilo – pořád platila jeho okřídlená slova: „V určitých případech je rychlost operace klíčem k přežití pacienta.“

Učitel a vynálezce

V roce 1835 se Liston stal vůbec prvním profesorem klinické chirurgie na londýnské University College Hospital a od té doby strašil mladé studenty medicíny nejen ve snech: Se svou holou hlavou a výškou 186 cm chirurg připomínal supa nad mršinou. Na efektu mu přidávaly vojenské rajtky, krví potřísněný plášť a kdesi pod ním na operačním stole sténající pacient. Když si potřeboval uvolnit ruce, klidně si strčil potřísněný skalpel do pusy.

Na druhé straně si studenti uvědomovali, že před sebou mají mimořádně schopného člověka: „První záblesk skalpelu na lidské kůži byl při amputaci končetiny prakticky ihned následován zvukem pilky na kosti nebo cvakáním kleští,“ popisovali ve svých pamětech. 

Ze dvou Listonových odborných publikací – Základy chirurgie a Úvod do praktické chirurgie – citují spisky o válečné medicíně dodnes. Liston byl také autorem prvních „stahováků“ a „rozvěráků“ – nástrojů, které s drobnou obměnou designu využívá i současná chirurgie. Jen se jim už neříká Listonův bulldog jako ve čtyřicátých letech předminulého století v Londýně.

Z jeho hlavy rovněž pocházejí svorky zabraňující krvácení či první zdokumentované medicínské použití dlahy po operaci otevřené zlomeniny nohy. Světlo těchto nesporných úspěchů však bledne ve srovnání s nejvyhlášenějším hrůzným případem doktora Listona… 

Skóre? Tři křížky

Neblaze proslulou operaci s 300% úmrtností si slavný chirurg za rámeček skutečně dát nemohl. Pacientovi s akutní otravou krve Liston amputoval nohu, přičemž při řezu zasáhl dlaň svého asistenta a připravil ho o několik prstů. V nastalém zmatku a křiku pak skalpelem omylem probodl přihlížejícího diváka.

Bilance? Amputace provedená za dvě a půl minuty byla dobrým výkonem, pacient však operaci nepřežil. Stejně tak asistent zemřel o několik dní později na gangrénu. Za třetí „zářez“ je odpovědný zmíněný náhodný přihlížející, který zemřel v důsledku šoku na infarkt. Robert Liston si však zachoval tvář i po takovém fiasku.

Soumrak legendy

Liston dotáhl řemeslnou „rychlou“ chirurgii na vrchol – a současně se stal svědkem jejího zániku. Jako vůbec první chirurg na evropském kontinentu totiž provedl operaci s celkovým umrtvením, pomocí éteru. První takovou anestezii na světě uskutečnil 16. října 1846 americký doktor William T. G. Morton v nemocnici v Massachusetts. „Horkou novinku“ pak o dva měsíce později otestoval sám Liston.

Byla v tom i trocha melancholie: Muž s nejrychlejší čepelí na světě už po tisící vstoupil do arény univerzitního operačního sálu a jako vždy byl svým asistentem představen (on i připravený zákrok) přihlížejícímu publiku. Jenže místo obligátní hlášky o měření času Liston řekl: „Dnes budeme zkoušet jednu yankeeskou novinku, která lidi dočasně zbavuje smyslů.“

TIP: Jak se léčila hysterie? Manželstvím, vymítáním nebo opiem!

Pacient se nadechl z éterové dózy a upadl do bezvědomí. Když o chvíli později procitl, zeptal se: „Kdy operace začne?“ Jeho noha však již byla čistě amputována. Publikum nevycházelo z údivu. A vlastně ani Robert Liston. 

Jeho doba skončila. S dostupným umrtvením operovaných pacientů na sále už nebylo třeba těch „nejrychlejších“ chirurgů, ale spíše jejich citlivějších a šikovnějších kolegů. 

Dopoledne proběhne Pražský cyklomaraton o celkové délce 42 km, kterého se mohou zúčastnit cyklonadšenci, ale i závodníci na koloběžkách či odrážedlech. Odpoledne si přijdou na své fanoušci kvadriatlonu – závodu dvojic ve čtyřech disciplínách: plávání, střelba, kánoe a kolo. Cílem je především zábava, a bavit se budou rozhodně i nesportovci. Po celý den je připraven doprovodný program s osobnostmi z oblasti sportu, hudby či cestování. Pro návštěvníky je připraven koncert nevidomého zpěváka Martina Svátka, na který naváže Ondřej Ruml se svou show. 

Ve speciálním stánku ASEKOL se lidé dozvědí více o správném třídění elektrospotřebičů. Pro děti bude připraven skákací hrad, společně s rodiči mohou vyzkoušet hod vysloužilým elektrem nebo nahlédnout do útrob červeného kontejneru díky transparentní stěně.

Kromě zábavných aktivit čekají na návštěvníky i soutěže a losování o atraktivní ceny. A bude se zde i pomáhat. Stačí přinést drobné vysloužilé elektrozařízení do velikosti 40 × 50 cm – například mobilní telefony, elektrické kartáčky na zuby, nefunkční holicí a depilační strojky, případně staré elektronické hračky – a vyhodit je ve Žlutých lázních do červeného kontejneru. Z každého kilogramu poputuje koruna na konto projektu Koruna za kilo. 

„Již třetím rokem spolupracujeme s Národní radou osob se zdravotním postižením v čele s panem Václavem Krásou. Ten osobně návštěvníkům blíže představí projekt Koruna za kilo, díky kterému bylo již rozděleno přes dva miliony Kč. Výtěžek je věnován na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, na rekvalifikační kurzy a na projekt EUROKLÍČ – zpřístupnění sociálního zázemí pro hendikepované po celé republice, především na veřejných místech,“ vysvětluje Martina Martínková, mluvčí neziskové společnosti ASEKOL.

Vše o červených kontejnerech je přehledně uvedeno na www.cervenekontejnery.cz. Více o akci Pražské léto naleznete na www.cestazasnem.cz/prazske-leto.

Jakmile přijde řeč na genetiku inteligence, pro mnohé lidi jde o kontroverzní téma. Obávají se výroby dětí na zakázku se supervysokým IQ. Tak daleko ještě vědci nejsou, ve výzkumu genetických faktorů souvisejících s inteligencí ale postupují zdatně vpřed.

TIP: Přeceňované IQ? Jak se měří inteligence

V nové studii vědci prozkoumali geny více než 78 tisíc lidí a identifikovali celkem 52 genů, které významnou měrou ovlivňují lidskou inteligenci. Tyto geny se většinou podílejí na regulaci vývoje buněk nervové soustavy.

O 12 z těchto genů již odborníci věděli, 40 genů je pro vědu nových. Na vývoji a fungování lidské inteligence se ve skutečnosti nepochybně podílejí celé tisícovky genů, přesto nás ale tento výzkum posouvá zase o něco dál v našem chápání inteligence.

Na několika místech světa dřímají ohromné vulkanické oblasti, které se jednou probudí a explodují jako supervulkán. Otázkou je, kdy k tomu dojde. Jeden takový supervelkán číhá i na území Evropy. Je ukryt u Neapolského zálivu severozápadně od Vesuvu, pod vulkanicky aktivní oblastí známou jako Flegrejská pole.

Podle nové studie, která modeluje vulkanické pochody Flegrejských polí, je tento supervulkán možná mnohem blíže zničujícímu výbuchu, než jsme si zatím mysleli. Mezinárodní tým vulkanologů dospěl k závěru, že se pod Flegrejskými poli shromažďují síly a tlaky, které už mohou být na samotném okraji erupce.

TIP: Neklid pod Islandem: Chystá se exploze velkého vulkánu Katla?

Zatím to není jisté a panika rozhodně není na místě. Pokud by ale italský supervulkán skutečně vybuchl, s velkou pravděpodobností by to znamenalo smrt milionů lidí a zdevastování podstatné části Evropy a přilehlé Asie. Podle části vědců jsou právě Flegrejská pole v dnešní době nejnebezpečnější sopkou světa.

Olomoucké úmluvy měly přinést do země klid a měly urovnat královské dvojvládí. Bohužel přinesly i problémy a prvním z nich byl spor o majetek. A co hůř, šlo hlavně o majetek šlechty. Podle nové smlouvy měly být všechny hrady a statky, o které odbojní páni v roce 1467 přišli, vráceny svým původním majitelům. Jenomže restituce narazila na těžkou překážku. Noví držitelé měli ony hrady a další majetky od krále zastaveny za určitou částku zemského dluhu, a brát je bez náhrady by znamenalo vršit další nespravedlnost. Restituční spory se vlekly řadu dalších let. A tak se stalo, že: „bylo svolení k berni v takové výši a na tak širokém základu, že celá dávnověkost česká jen málo poskytovalo příkladů podobných….“

Jedna rána za druhou

V roce 1483 byla veliká drahota, a aby toho nebylo málo, po svatém Vítu vypukl v Čechách mor. V Praze zemřelo údajně přes třicet tisíc lidí. Král před epidemií utekl do Plzně, i tam sice řádila černá smrt, ale králi se vyhnula. Co se však jeho vládě nevyhnulo, byly náboženské bouře. Konšelé staroměstští, novoměstští a malostranští se tajně spojili s některými pány, nepřáteli kalicha, a chystali se vyhnat z Prahy všechny, kdo přijímali pod obojí. Vše mělo začít v tajnosti, ale jak už to bývá, soused to řekl sousedovi a ten dalšímu a bylo to venku. V Praze se schylovalo k bouři.

Věrní Čechové dali ve středu před svatým Václavem zvonit v Týnském chrámě i v jiných kostelích. Rychle se shromáždili a šli se zbraněmi ke staroměstské radnici. Pan Bohuslav Legát, čestný a odvážný měšťan, pozdvihl oštěp, který držel v rukou, a mrštil jím do prahu, až se zabodl. Když se jich purkmistr zeptal, co chtějí, ani neodpověděli a vrhli se na něho. Purkmistr sice utekl a schoval se, ale oni ho našli a spolu s konšely zajali, zavřeli ve velké síni a zakázali jim vycházet.

Ale purkmistr vyšel a jeden mu hned probodl nohy sudlicí. Úředník se tvářil jako mrtvý, a protože nechtěli, aby tam ležel jako mršina, táhli ho k oknu, že ho shodí z radnice. Purkmistr ale se chytil zábradlí v okně a nechtěl se pustit, dokud ho přes ruku nepraštili kladivem. Dopadl na zem a ležel u radnice jen v košili a celý zkrvavený. Ne nadarmo se událostem před svatým Václavem roku 1473 říká druhá pražská defenestrace.

Krev na radnici

Příčiny krvavého masakru byly hlavně náboženské. „Konšel Publik utíkal z radnice v železných rukavicích, aby ho nemohli poranit, ale Jan Krejčí od Bílého páva ho srazil k zemi oštěpem. Vtáhli ho za nohy do radnice a on prosil: ´Nezabíjejte mě, já vám povím zajímavé věci!´ A pověděl. Přiznal se, že byl připraven seznam asi osmdesáti měšťanů, kteří měli být popraveni.

A na ulici potkali jednoho známého, německého kupce, který šel v plné zbroji. Zeptali se ho: ´S kým jsi?´ A on odpověděl: ´S vámi, milý pane.´ Uměl málo česky. Kdyby řekl, že s pány, byli by ho zabili. A tak mu nařídili, aby šel s nimi na radnici, ale než tam došli, už z něho stáhli zbroj; na prstu měl pečetní prsten a ten mu chtěli vzít, ale byl těsný a nešlo to. Jeden řekl: ´Když nejde dolů, nastav ruku, ať ti useknu prst!´ Ale on si chutě naslinil prst a zuby prsten stáhl…

I občané na Novém Městě bojovali se svými konšely, ale mnohem krutěji. Zabili písaře, který jim bránil ke vstupu do radní světnice. Ty, které našli uvnitř, pak rozsekali a vyházeli okny ven z radnice. Krve bylo v síni tolik, že by to vydalo na několik džberů. Mnozí spadli z pavlače a zemřeli na to.“ Došlo i na stínání. Jednoho konšela museli přinést ke katovi v neckách, protože si při skoku z okna polámal obě nohy. Krále Vladislava pražský převrat vyděsil a znechutil. Snažil se do pražských obcí zavést staré církevní řády a to vše bylo najednou ztraceno. 

Když je něčeho málo, tak se říká, že je toho jako šafránu. Rčení odkazuje na koření šafrán, které se připravuje z usušených blizen šafránu setého (Crocus sativus) v zemích okolo Středozemního moře, kde se nejvíce používá především jako přísada do různých pokrmů. Přidává se například do španělské paelly, francouzské bouillabaissy nebo italského rizota.

Zavlečení Napoleonskými vojsky?

Šafránů je známo více než 80 druhů a v Asii můžeme najít celou řadu druhů nejrůznějších barev a tvarů. Jedná se většinou o kriticky ohrožené a chráněné rostliny. V místě svého výskytu ovšem bývá rostlin šafránu (Crocus) často hodně pohromadě. Jedná se o jednoděložnou rostlinu z čeledi kosatcovitých, která vykvétá většinou brzy zjara, ihned poté, co roztaje sníh. Nacházíme je především v horských a podhorských oblastech a některé louky jimi bývají přímo posety.

U nás a v Alpách roste šafrán bělokvětý jarní (Crocus albiflorus vernus), který ale kvete především fialově. Původnost tohoto druhu na některých lokalitách u nás je však trochu sporná; nelze vyloučit, že na některá místa mohla být semena zavlečena třeba senem Napoleonských vojáků. Na Slovensku kvete v západní části šafrán spišský (Crocus discolor) a ve východní části Slovenska zase velmi podobný šafrán karpatský (Crocus heuffelianus).

Koření i afrodiziakum

Šafrán je zřejmě nejdražší kuchařská přísada, protože pro přípravu jednoho kila koření je zapotřebí 150 000 usušených blizen. U nás se pak jeden gram prodává za cca 200 korun. Pěstovaný šafrán setý je sterilní triploidní forma (má tři sady chromozomů), která se může rozmnožovat pouze vegetativně hlízami („cibulemi“).

Jako koření je znám již po tisíciletí. Doporučuje se používat nedrcené sušené blizny, abychom viděli případné příměsi. Ve středověku byl dokonce v Benátkách stanoven úředník – Uffizio dello zafferano – který dbal na to, aby bylo prodávané koření bez příměsí. Za „pančování“ pak byly velmi přísné tresty. Při přípravě pokrmu je dobré šafrán nejdříve namočit ve vodě a přidat až na konec. Je třeba s ním šetřit, nejen kvůli vysoké ceně, ale i proto, že po přidání většího množství by jídlo mohlo až zhořknout.

Šafrán měl ovšem kromě svého využití v kuchyni již od starověku uplatnění v parfumerii, jako barvivo a také jako lék. Například v egyptské nebo perské medicíně po něm lékaři sahali při gastrointestinálních potížích, doporučovali jej jako afrodiziakum (Kleopatra prý přidávala šafrán do koupele pro větší požitek z milování), nebo proti depresím. I dnes jsou dělány pokusy užít jej jako antidepresivum. Účinnou látkou je safranal, který uvolňuje v mozku významný neurotransmiter serotonin. Extrakt ze šafránu je součástí léku Saframyl, jenž obsahuje ještě další účinné látky. Žluté barvivo má pak na svědomí ve vodě rozpustný karotenoid crocin a hořkou chuť glykosid pikrokrocin.

Blizna z řeckých legend

Šafrány se hojně pěstují v zahrádkách a vykvétají již v únoru nebo březnu. Tyto zahradní kultivary mají ale svůj původ povětšinou na Blízkém východě a na Balkáně, kde kvetou brzy z jara, kdy je ještě v půdě vláha a díky „cibuli“ v zemi pak přečkávají horké a suché léto.

TIP: 

Tvarem květů jsou šafrány zaměnitelné s ocúny, které ale většinou kvetou až na podzim, kdežto květy šafránů můžete většinou vidět na jaře. Vzhledem k tomu, že některé ocúny kvetou na jaře a naopak pár druhů šafránů zase na podzim, je možné orientovat se podle tvaru listu. Ocúny mají podstatně širší listy a navíc jsou i prudce jedovaté, protože obsahují mitotický jed kolchicin. Naproti tomu šafrány mají nitkovitý tvar listů se středním bílým proužkem. Od nich pochází i řecký název šafránu – krokos, což značí vlákno nebo nit.

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

Krokos byl, dle jedné legendy, milencem řeckého boha Herma, dle druhé přebral Hermovi jeho oblíbenou nymfu Smilace a Hermes jej za to usmrtil. Obě legendy se shodují na tom, že Hermes pak z krve Kroka vytvořil rozeklanou bliznu krokusů. Český název šafrán pochází, zřejmě jako většina evropských názvů, z arabského pojmenování za´fran, který znamená „býti žlutým“.

Koncept tanků s plně otočnou hlavní věží, z níž ční kanon s nastavitelnou elevací, vychází na jedné straně z dědictví po bitevních lodích. Na druhé straně jde o logický následek úspěchu prvního masově vyráběného tanku s touto koncepcí – prvoválečného Renaultu FT-17. Čas od času se ale objevily pokusy, jak takovouto konstrukci vylepšit. Tím patrně nejzajímavějším je tzv. oscilační (výkyvná) věž, kterou do konečné fáze dotáhli především francouzští konstruktéři.

Hrozba z Východu

V padesátých letech to vypadalo, že Sověti našli s jejich věžemi tvaru obrácené mísy recept na konstrukci těžkých a středních tanků, které se při vhodném krytí korby nedaly ani přímou palbou snadno zničit. Osádkám obrněnců západních armád se ale takové vnitřní prostory jevily jako extrémně stísněné a nepříliš ergonomické. Efektivní bojová činnost by těmito nedostatky trpěla. Západní vývojové týmy proto reagovaly hledáním nových materiálů pro pasivní obranu vozidel a rovněž rozpracováním konceptu výkyvné věže.

Hmotnost tanků se nedala zvyšovat do nekonečna a o slovo se navíc hlásil právě vznikající model hlavního bojového tanku – tedy velmi pohyblivého stroje, který měl přitom mít vysokou úroveň pancéřové ochrany a dostatečně silnou výzbroj na ničení všech obrněných vozidel nepřítele. Velká zbraň vyžadovala velkou věž, což znamenalo vyšší hmotnost a horší manévrovací schopnosti – cílem konstruktérů výkyvné věže se tedy stalo celou věž zmenšit a učinit odolnější, přitom ale zachovat prostor pro osádku, která by tak mohla pracovat s plným výkonem.

Šetření místem i pancířem

Výkyvná věž se na rozdíl od běžné skládá ze dvou částí, navzájem spojených kloubem. Velmi nízká spodní část připojená do tradičního prstence zajišťuje rotaci v úhlu 360°. Po stranách je ovšem protažena do výše a tvoří tak základ pro lože kloubového spoje. Horní část má menší průměr než spodní, do níž bývá vložena, což umožňuje její vertikální naklápění ve zmíněném kloubu.

Kanon se lafetací liší od klasické konstrukce – zůstává stabilně spojený s horní částí věže bez možnosti nezávislé změny náměru a při jeho zaměřování se naklápí celá pancéřová skořepina. Spojení může být dokonce pevné a celá horní část tak při výstřelu funguje jako setrvačná hmotnost proti zákluzu děla. V takovém případě musí dojít k patřičnému vyřešení spojů s dolní částí a výkon hlavní zbraně nemůže být příliš velký. Pevně dané umístění kanonu vůči pancíři znamená, že vnitřek věže nemusí obsahovat prostor pro pohyb závěru ve vertikálním směru, a to umožňuje umístit zbraň téměř do jedné linie s horní plochou věže.

Dané řešení přináší následující výhody: pokud tank dokáže za nějakou terénní překážkou skrýt svou spodní část, vystavuje nepříteli jen silně pancéřovanou a navíc těžko zasažitelnou horní část věže, přičemž si zachovává plnou schopnost palby. Vzhledem k umístění zbraně na horní hraně mají navíc takovéto tanky skvělé předpoklady pro dostatečný rozsah negativní elevace, a tedy schopnost útočit se skrytou korbou přes terénní nerovnosti s větším sklonem.

Další výhodu pevného umístění představuje možnost využít relativně jednoduchého a přitom rychlého systému automatického nabíjení. Závěr děla se vždy nachází ve stejné poloze vůči všem zařízením ve věži, a tak není potřeba vracet elevaci děla do neutrální polohy. Automatické či poloautomatické nabíjecí zařízení tak jen jednoduše posune další náboj za závěr a vsune jej dovnitř, nemusí řešit nic dalšího.

Francouzská cesta 50. let

Vývoji vlastní konstrukce výkyvné věže se věnovaly armády a továrny na obou stranách oceánu. Z počátku navíc vůbec nebylo jasné, pro jakou kategorii tanků se takováto věž nejlépe hodí. Vývojáři se proto soustředili především na těžší stroje, protože se předpokládalo, že právě ty se v případném konfliktu postaví sovětským strojům řady IS, případně T-54/55. Jako typický příklad může sloužit vývoj francouzského stroje AMX 50.

Ten měl původně patřit mezi střední tanky, stále se zvyšující požadavky na pancéřování i hlavní zbraň nakonec vedly k tanku s hmotností přes 55 tun. Požadavek na osazení výkyvné věže přitom plynul právě z nároků na snížení hmotnosti. První verze přišla s 90mm kanonem, který ale rychle nahradila 100mm ráže. Zároveň měly vzniknout „podpůrné“ tanky osazené kvůli pancéřování potenciálních soupeřů 120mm dělem.

Konstruktéři původně uvažovali o osvědčené klasické věži, nakonec se ale odvážili sestrojit věž výkyvnou i s takto výkonným dělem. Přesto projekt v polovině 50. let skončil, vysoká hmotnost značně limitovala jeho mobilitu a celý vývoj se navíc neúnosně prodražoval. Jako konkurenční projekt vznikal i stroj Char SOMUA SM, který měl taktéž dostat výkyvnou věž, skončil ale ze stejných důvodů jako AMX 50.

Pokračování: Francouzský AMX-13: Nejúspěšnější tank s výkyvnou věží

Už v okamžiku, kdy bylo jasné, že AMX nezvládne nabídnout v této kategorii lehčí stroj, se do vývoje pustili i v továrně Lorraine, kde umístili výkyvnou věž se 100mm kanonem na podvozek samohybného děla, zajímavého mimo jiné použitím pneumatik a pásů. I tento projekt ale rychle skončil. Stranou nezůstala ani továrna Batignolles-Châtillon s projektem 25tunového Char 25T. Představila dokonce dva funkční prototypy s 90mm dělem a maximální rychlostí okolo 65 km/h, ale ani pro tento stroj se nenašlo uplatnění.

Něco takového vědci nečekali. Podivný planetě podobný objekt s označením OTS44 je rozhodně zaskočil. Tým astronomů, který vedla Amelia Bayo z chilské Univerzity ve Valparaísu, objevil protoplanetární prachový disk, který je velice podobný diskům kolem mladých planet a hnědých trpaslíků. Modely vzniku hvězd a planet ale nic takového nepředpokládají. Kolem osamělých planet by takové disky vznikat neměly.

Disk kolem osamělé planety

Astronomové mohli díky detailním pozorováním radioteleskopů soustavy ALMA odhadnout, kolik je v disku OTS44 hmoty, a kolik jí je v samotném objektu. Ukázalo se, že poměr mezi hmotou objektu a disku je opět velmi podobný jako u mladých hvězd a hnědých trpaslíků.

TIP: Nejdetailnější pohled na prachový disk kolem stárnoucí hvězdy

Výsledky výzkumu také potvrzují, že objekt OTS44 stále roste a shromažďuje hmotu z disku, stejně jako hvězdy a trpaslíci. Vše nasvědčuje tomu, že tato planeta vznikla zhroucením mračna kosmického prachu a plynu, i když to vlastně podle současný modelů nejde. Očividně se o těchto objektech ještě máme co učit.

Již téměř rok se v těsné blízkosti největší planety Sluneční soustavy pohybuje sonda Juno. Nedávno úspěšně absolvovala svůj již pátý z celkem 36 plánovaných okruhů kolem Jupitera. Podařilo se jí pořídit množství úchvatných snímků planety a shromáždit velké množství zajímavých vědeckých dat.

TIP: Fakta o misi Juno: Miliarda dolarů, miliardy kilometrů i nejrychlejší sonda v dějinách

Díky týmu 91 amatérských astronomů se nyní můžeme podívat, jaká podívaná se sondě naskytla během jejího loňského příletu. Animace složená z více než tisícovky samostatných snímků zachycuje rotaci oblačných pásů planety i kultovní Velkou rudou skvrnu.