Skalní skupina Tre Cime di Lavaredo (doslova Tři věže Lavaredské) patří k nejoblíbenějším výletním cílům Dolomit. Nahrává tomu jak krásná krajina, tak hustá síť chat v těsném sousedství stejně jako několik okružních chodníků i zajištěných cest, nabízejících různorodé výhledy na tyto skalní obry. Na pár červencových dní se pro nás tato oblast stala fotografickým rájem.

Honba za světlem

Auto s námahou stoupá poslední metry po silnici, točící se v nekonečných zákrutách před parkovištěm u chaty (Riffugio) Auronzo. Noční cesta z České republiky se trochu protáhla, takže do cíle přijíždíme kolem třetí hodiny ranní. Venku ještě panuje tma, a tak pod jasnou oblohou obrysy okolních velikánů spíše jen tušíme. Konečně vrnění motoru utichá a my zavíráme oči. Odpočinek ale netrvá dlouho – přijeli jsme přeci právě kvůli okamžikům, kdy si první paprsky slunce razí cestu k zemskému povrchu.

TIP: Kanadský národní park Banff aneb Barvy javorového listu

„Venku svítá, podívejte“, zazní po slabé hodince. Opravdu, z nebe již zmizely hvězdy a hory se pomalu zhmotňují. Jasná obloha slibuje dobré podmínky, takže okamžitě vylézáme z auta a horečně prohrabujeme kufr. Ve více jak dvou tisících metrech nad mořem je před úsvitem „lehce“ chladněji než u nás; v duchu si říkám, že sandálky a kraťasy nebyly pro horské ráno nejlepší volbou. Rozednívá se ale neuvěřitelně rychle, takže drobnosti jako oblečení a chlad musí jít stranou – hlavní je vybalit stativ, filtry, foťák a už se každý rozbíháme najít to své místo.

Drobné naschvály přírody

Po chvíli si vyhlížím ideální místo: v popředí fialově kvetoucí rostliny, v pozadí hora, do níž se opřou první ranní paprsky. „Už aby tady byly“, modlím se mezi jednotlivými dřepy ve snaze alespoň trochu se zahřát. Ale co to, mrak na východní straně obzoru, jediný na celé obloze, potvrzuje platnost Murphyho zákonů. Ladislav Kamarád, fenomenální český fotograf-krajinář, má pro něj speciální, stěží publikovatelné pojmenování „mrak k--vič“. Tento nebeský útvar se totiž vyznačuje tím, že ráno trůní na východě, aby se po jinak jasné obloze přesunul k večeru na západ a učinil tak ranní vstávání i večerní čekání na to nejlepší světlo zbytečným. Naštěstí se aspoň trochu fotografický bůh smiloval, a tak si posléze můžeme navzájem sdělit dojmy z prvních dolomitských vyhlídek.

Jen co trochu rozmrzneme, vycházíme na první část okruhu okolo tří věží. Červená značka vede po úbočí skalisek, míjí kapličku s výhledem do údolí (Vallone di) Lavaredo, chatu Lavaredo a stoupá do sedla (Forcella), které se jmenuje nečekaně také Lavaredo. Časným budíčkem jsme se vyhnuli obvyklým davům, korzujícím po této pohodlné cestě – holt fotografové mají denní režim trochu obrácený. Celý den je prakticky jen hledáním místa na večer a přemýšlením, odkud bude nejlepší výhled, jak půjde slunce, co bude nasvícené a co ve stínu…

Pozůstatky války a deštivé běsnění

Kousek za sedlem (2 454 m n. m.) se konečně otvírá typický pohled na Tre Cime. Skalní zuby, které do první světové války tvořily hranici mezi Rakouskem a Itálií, měří 2 999 (Cime Grande), 2 973 (Cime Ovest) a 2 857 (Cime Piccola) metrů. Poválečné uspořádání přiřklo celé území Itálii, avšak zůstaly zde početné německé menšiny i jména (po německy tedy Drei Zinnen). Slavné via ferraty, zajištěné cesty, umožňující i nehorolezcům vystoupat na některé z vrcholků, mají (jako ostatně spousta jiných věcí) svůj původ ve válečném běsnění, které se nevyhnulo ani zdejším horám. Tunely a žebříky usnadňovaly vojákům pohyb v těžkém terénu, dnes slouží bohulibějším účelům.

Pomalu se loudáme k chatě A. Locatelli (Drei-Zinnen-Hütte), která je bohužel obsazená. Zbytku dne využíváme ke slezení pár ferrátek a vyhlížení místa k večernímu focení, ale počasí má na věc jiný názor. Od západu se ženou mraky a k autu dobíháme s prvními kapkami deště, které spolu s blesky protkávají oblohu. Vzhledem k obsazené chatě pod Tre Cime a vysokým cenám zbývajících dvou chat se ukládáme opět v autě a celou noc se v polospánku těšíme na ráno.

Okénka v mracích

Ve čtyři hodiny ráno obloha zase bledne, včerejší deštivé mraky jsou pryč. Se stativem vybíhám do sedla; rudé světlo vycházejícího slunce, klouzající po věžích Tre Cime, mě pohání k nečekaným výkonům. Taktak stíhám udělat pár panoramat, než malý mráček – kde jinde než na východě – zakrývá slunce.

Rozpačité podmínky panují i na vrcholu Monte Paterna (2 744 m n. m.), na který lezeme klasickou ferratou, ozvláštněnou zbytky sněhu. Chvílemi je kóta a kříž zahalena v mracích, ty se ale občas protrhnou a dírami probleskne hladina jezera Lago dei Piani, střecha chaty i samotné Tre Cime. Večer zase přichází bouřka, tu už ale sledujeme z chaty; výhled na Tre Cime přímo z postele je luxusní.

Pro ty, kdo také hledají

Třetí den ráno zvoní poslední budíček v nekřesťanskou hodinu a pohled na nebe je neradostný – zataženo, jen na východní straně (kupodivu) je zatím úzký proužek bez mraků, který slibuje aspoň malou naději. V šeru společné noclehárny, kde mimo nás ještě všichni spí, rychle balím stativ, foťák a ve svitu čelovky vyrážím na předem vyhlédnuté místo – plochý vrcholek Gran Sasso, zvedající se kousek nad chatou. Brzy začíná mrholit, ale spásný světlý pruh lemující obzor je stále na svém místě. Konečně se slunce dostává nad vrcholky skal a začíná neuvěřitelné divadlo a téměř fotografická extáze. Díky mrholení jsou paprsky slunce doslova vidět – nasvěcují panorama hor ostře kontrastující s jinak tmavým nebem. Za Tre Cime se dokonce dělá duha a v údolí hluboko pod nimi chladný vzduch vaří mlhu. Za pár okamžiků ale slunce mizí za mraky a kouzlo končí. Na pokoj se vracím už za obyčejného, šedivého a podmračeného dne. Osazenstvo chaty, vstávající ve chvíli, kdy my jdeme dospávat brzký budíček, vůbec netuší, o co přišlo.

O pár desítek hodin později už doma nedočkavě přetahuji snímky z karty do počítače a s radostí si můžu říct „ano, je to tam“. I Tre Cime ještě jsou tam a nějakou chvíli se ještě budou tyčit k obloze, než je pomalá eroze zarovná. Proto neváhejte a zkuste si tam taky najít ten svůj kousek čarujícího nebe.

Neztraťte se v Dolomitech

Doprava

Cesta autem trvá z České republiky zhruba 8–10 hodin – záleží na zvolené trase a hustotě provozu. Obvykle se jezdí přes Vídeň, Graz a Villach (pokud jste z Moravy) nebo Regensburg, Mnichov a Innsbruck (pokud jedete z Čech) směrem na horské středisko Cortina d´Ampezzo. Z Misuriny, ležící u stejnojmenného jezera, už stoupá silnice až k chatě Auronzo. Platí se mýtné (20 eur) a sklon dosahuje na některých místech až 16 %.

Ubytování

V okolí Tre Cime je spousta horských chat: Rifugio Auronzo na konci silnice a Rifugio A. Locatelli (Drei-Zinnen-Hütte) patří italskému alpinistickému klubu, takže zde uplatníte ubytovací slevu na kartičku Alpenverein. Rifugio Lavaredo je soukromá chata a ceny tu jsou o poznání vyšší. O víkendech a v sezóně je dobré ubytování zamluvit, návštěvníků je tady obvykle spousta.

Výlety

V oblasti je několik klasických turistických cest, to hlavní jsou ale v Dolomitech zajištěné cesty – via ferraty. K jejich zdolání budete potřebovat patřičné vybavení, tedy sedák, prsní úvazek a jistící set, hodí se i rukavice a přilba.

Kvalitní běžecké boty, kompresní ponožky, oblečení z rychleschnoucích funkčních materiálů a energetické nápoje – to je dnes nepostradatelná výbava moderních vytrvalostních běžců. Když se na konci dubna postavila na start ultramaratonského závodu v mexickém Puebla dvaadvacetiletá pasačka ovcí María Lorena Ramírez, nic z toho na sobě neměla.

Na padesátikilometrovou trať se María vydala v dlouhé sukni, bavlněném tričku a sandálech vyrobených z recyklovaných pneumatik. Kolem krku si uvázala šátek a do ruky vzala láhev obyčejné vody. Přesto závod vyhrála a získala odměnu ve výši 6 000 pesos (zhruba 7 700 korun).

Ti, co chodí dobře

Pasačka María nemá za sebou žádnou běžeckou průpravu, nepočítáme-li každodenní péči o stádo. Denně prý María se svými ovečkami ujde 10 až 15 kilometrů. Letošní vítězný závod ale nebyl její první zkušeností s vytrvalostními závody. V loňském roce María zvládla dvojnásobnou trať v legendárním závodě Ultra Caballo Blanco a doběhla zde druhá.

TIP: Devítiletá holčička absolvovala zničující závod amerických mariňáků

Tajemství zdatné běžkyně ukrývá její původ. María je příslušnicí indiánského kmene Tarahumarů, kteří jsou považováni za nejlepší terénní běžce na dlouhé tratě na světě. Horští indiáni Tarahumara žijí v pohoří Sierra Madre Occidental. Sami si říkají Rarámuri, volně přeloženo jako „běžící lidé“, „bosí běžci“, „rychlé nohy“ nebo „ti, co chodí dobře“.

Neuvěřitelná tělesná a duševní kondice Tarahumarů je dlouhodobě předmětem zájmu mnoha badatelů. Odborníci se přiklánějí k názoru, že hlavní podíl na jejich výjimečné kondici má život ve vysokohorském prostředí, zdravá strava a obecně zdravý životní styl. Výskyt nemocí se u Tarahumarů blíží nule téměř v každé kategorii, včetně cukrovky, cévních onemocnění či karcinomu.

Ve všech historických epochách se ženy bránily nechtěnému otěhotnění. Potraty byly jistou náhražkou za neexistující či nefunkční kontracepci, často posledním a zoufalým východiskem z nouze. Významný mezník ve vnímání interrupce představovalo období oficiálního přijetí křesťanství, které s sebou neslo závazné etické normy, mimo jiné odsuzující umělé vyhnání plodu. Potraty byly již ve středověku označovány za „nejhorší zločin ze všech zločinů“.

Hovoří zákon

Vyvoláním potratu riskovala žena vždy život. Buď mohla podlehnout následkům neodborného zákroku, nebo ruce kata. Tresty se pohybovaly od zahrabání zaživa a probití srdce kůlem po milosrdnější stětí mečem.

Propadnutí hrdlem za tento čin uvádí například Koldínova městská práva z roku 1579. Překvapivě se zde z hlediska sankcí nedělá rozdíl mezi pokusem o vyhnání plodu, úspěšným potratem a infanticidou, tedy vraždou novorozence: „Také zabíjí ta, kteráž plod z sebe vyhání, aneb týž plod jakýmž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví. Táž, kteréž do záchodu, do studnice aneb jinam svůj plod mece a hází.“ 

Trest a odpuštění

Stejně jako nebyl jednotný názor na oduševnění plodu, nebylo jednotné ani uplatňování zákonných norem postihujících potrat. Bylo běžné, že se na jednom panství trestalo i za nedostatečně prokázanou infanticidu nebo za pouhý pokus o potrat zahrabáním zaživa a probitím klínem. Jinde byla vrchnost mírnější, o čemž svědčí zápis z roku 1599 ze smolné knihy města Rokycan: 

„Káča cikánka, sauce ptána, poněvadž těhotná byla a koření sobě vařila a již že se plodu žádného v ní nenachází, kam by to ze sebe poděla? Oznámila, že se jí v tom křivda činí a v svém panenství i poctivosti zůstává. [...]. A koření, to že sobě pro zuby světlé nosila [...]. A když posláno bylo pro bábu, ohledali jí. An z ní mléko teklo, zase jí předkládáno, a vždy pravila, že neví, kde by se jí to vzalo, že se Pána Boha dokládá.“ Verdikt zněl přes zjevnou vinu poměrně mírně: „Jest metlami z města vymrskána a na věčnost od města vypovědína.“

Co na to autority?

Na rozdíl od středověku připouštěla novověká legislativa polehčující okolnosti. Ty vyplývaly z neúčinnosti prostředku, který měl potrat vyvolat, z absence zlého úmyslu nebo z nevědomosti provinilé. V takovém případě byla nešťastnice podrobena pouze tělesnému trestu a pokání.

Svoji roli hrál i stupeň zralosti plodu. Jestliže šlo o plod, který ještě „neměl duši“ jednalo se taktéž o polehčující okolnost. Ačkoliv jednotný úzus neexistoval, většina teologů a lékařů se shodovala, že k „oduševnění plodu“ dochází mezi třicátým pátým a čtyřicátým pátým dnem od početí. Za méně závažné se považovalo také usmrcení deformovaného plodu.

Před inkviziční soud byli předvedeni dva muži, na něž bylo uvaleno obvinění z čarodějnictví a kanibalismu. Na celém případu by nebylo zas až tolik neobvyklého, čarodějníci byli po celé Evropě potíráni už několik set let. Zvláštní příchuť však aféře dodávaly vlastní výpovědi obžalovaných: vše se prý dělo ve stavu, kdy se proměňovali ve vlky.

Místo činu: Besançon

Jak se vyznat ve vesmíru? Astronomové týmu Sloanovy digitální prohlídky oblohy (SDSS, podle anglického Sloan Digital Sky Survey) vyhotovili první mapu velkých struktur ve vesmíru, která kompletně vychází z polohy nejjasnějších objektů ve vesmíru, kvazarů.

Kvazary jsou s největší pravděpodobností supermasivní černé díry v nitru dávných galaxií, do nichž padá okolní hmota. Tato hmota vytváří kolem černé díry akreční disk, v němž se extrémně zahřívá. V polárních oblastech černé díry vznikají intenzivní relativistické výtrysky hmoty a výsledkem toho všeho je, že kvazary oslnivě září prakticky ve všech oblastech spektra.

Mapa sestavená z kvazarů

Protože jsou kvazary tak nesmírně zářivé, pozorujeme je ve vesmíru z ohromných vzdáleností. Podle jedné z vedoucích výzkumu, Ashley Rossové z Ohijské státní univerzity, byly kvazary právě proto ideální k sestavení mapy, která zahrnuje doposud největší oblast vesmíru.

TIP: Astronomové našli kvazar s teplotou tak vysokou, že se vymyká všem předpokladům

Aby vědci mohli tuto mapu dát dohromady, pozorovali doposud nebývalé množství kvazarů. S pomocí teleskopu SDSS (Sloan Foundation Telescope) observatoře Apache Point v Novém Mexiku přesně zaznamenali pozice ve trojrozměrném prostoru pro více než 147 tisíc kvazarů, vzdálených od nás několik miliard světelných let.

Ještě na počátku 9. století vědecké poznání v arabských zemích kvetlo. Roku 832 například chalífa al-Mamún založil v Bagdádu tzv. Dům moudrosti, centrum překladů odborných textů především z řečtiny do arabštiny a perštiny. Zmíněný panovník podporoval šíření vědy i proto, že náležel k sektě mutazilitů, podle níž bylo první povinností člověka rozumové poznání. Mutazilité nepochybovali, že je Korán Božím slovem, popírali však jeho doslovnost – a právě tím vytvářeli prostor pro vědu. 

Kacíř Aristoteles 

V 10. století vzkvétalo v arabském světě nejen lékařství, ale i astronomie a filozofie. O století později už se však v islámu začaly projevovat otevřené známky nenávisti k vědeckému poznání.

Roku 1195 byli například v Abbásovském chalífátu pro podezření z kacířství zakázáni islámští příznivci Aristotela v čele s Ibn Rušdem neboli Averroem. Když význačný lékař ar-Rází tvrdil, že filozofové přinášejí lidem větší užitek než náboženství, kolegové jej odsuzovali. Dokonce i filozof a lékař Ibn Síná neboli Avicenna (který byl sám pro své názory později pronásledován) se v komentáři k jeho dílu vyjádřil, že by se měl držet toho, čemu rozumí – což byly podle něj exkrementy. Jiní učenci čelili nátlaku, aby se místo vědě oddávali mystice. Podlehl například astronom at-Túsí, jenž vědy zanechal a věnoval se pak výlučně teologii.

Boží vůle – jediný zákon 

Snad nejlépe ukazuje přerod postoje islámu k vědě al-Ghazálí, původem perský učenec narozený roku 1058, který později působil v Bagdádu. Nejprve náležel ke krajním skeptikům, ale při rostoucí kritice poznání ze strany duchovních vyměnil dřívější názory za ortodoxní islám a mystiku. V díle Vynálezy filozofů proslul jako znalec Aristotela, jehož však odmítal; v pozdějším traktátu Nesoudržnost filozofie volal po zákazu řeckých autorů jako kacířů, protože „při vší rafinovanosti svého intelektu a originalitě úspěchů zapomněli na vážnost náboženských zákonů: popřeli platnost pozitivního obsahu náboženství“.

Al-Ghazálího útok na vědu vešel do dějin jako tzv. okazionalismus – princip, podle kterého je vše jedinečné a nemůže se řídit žádnými zákony, nýbrž pouze Boží vůlí. Do té doby hrály zázraky roli jakési odchylky od přirozeného řádu, ale al-Ghazálí existenci samotného řádu popřel. Ve stejné době začali šíitští teologové přirovnávat vědu k vínu: Posiluje prý tělo, přesto musí být zapovězena, protože svádí k nebezpečným myšlenkám.

Odpor vůči vědě se ovšem netýkal jen Levanty. V roce 1194 pálili náboženští učenci všechny lékařské a vědecké knihy také v Córdobě a roku 1249 zničili knihovnu a slavnou observatoř v Samarkandu ve vzdálené Střední Asii. 

Image

Čtěte také

Dějiny evropského vzdělání: Pět nejstarších univerzit

Umělá inteligence AlphaGo, kterou vytvořili v laboratoři DeepMind společnosti Google, je k nezastavení. V těchto dnech porazila ve hře go mistra Číny, který je devatenáctiletý Ke Jie.

Podle odborníků jsme svědky příchodu nové éry umělé inteligence. AlphaGo před necelým rokem porazila korejského velmistra Lee Sedola a teď získala rovněž skalp čínského velmistra.

TIP: Milník vývoje umělé inteligence: Počítač porazil lidské mistry go

Velmistr Ke Jie prohlásil, že ho šokovaly nečekané tahy AlphaGo. Prý hraje jako Bůh hry go. Vše nasvědčuje tomu, že se AlphaGo dramaticky vyvíjí a zlepšuje. Před rokem inteligence potřebovala k vítězství tři a půl hodiny. S Ke Jiem byla hotová za méně než hodinu.

Rostliny často využívají k šíření svých semen živočichy. Obvykle se jim přichytí na tělo anebo se nechají sežrat a pak se dostanou na vhodné místo v trusu.

Šplhající kozy v jižním Maroku to ale dělají opačně. Přesněji řečeno opačným koncem. Rády šplhají po argániích trnitých, což jsou stromy, z jejichž plodů se vyrábí arganový olej, jeden z nejdražších a nejcennějších olejů vůbec.

TIP: Rostlina dokázala přelstít brouky. Její semena se tváří jako antilopí trus

Když se tyto kozy nažerou plodů argánie, tak je během trávení dáví a opět zpracovávají. Přitom semena vyplivují a rozšiřují je po okolí. Semena argánií tím dostanou příležitost vyklíčit a vyrůst jako nový strom.

Hýl mexický (Carpodacus mexicanus) má za sebou pozoruhodnou minulost. Tento ptačí druh byl původně rozšířen pouze v Mexiku a v jihozápadní části Spojených států amerických, ale lidé se postarali o jeho uvedení do východní části Severní Ameriky.

Hollywoodští drozdi

Už od roku 1918 byl v USA platný zákon, jenž zakazoval odchyt a prodej vybraných druhů zpěvných ptáků, mezi nimi i hýlů mexických. Přesto se tito ptáci ve 40. letech 20. století hojně objevovali na černých trzích v New Yorku, kde se prodávali pod „marketingovým jménem“ Hollywoodští drozdi.

Aby se prodejci vyhnuli postihu, vypustili v tušení většího policejního zátahu množství drozdů do volné přírody. Ptáci se v této oblasti uchytili a zcela se přizpůsobili novým životním podmínkám. V bezlesých oblastech dokonce vytlačili některé původní druhy.

TIP: Lstivý zloděj drongo africký pomocí varovných signálů okrádá surikaty

Není ovšem jisté, jaká je budoucnost těchto nádherně zbarvených ptáčků. Studie amerických bioložek Karen Bouwmanové a Dany Hawleyové, které sledovaly chování hýlů, totiž zjistila, že tito ptáci s oblibou hledají potravu v blízkosti jiných příslušníků svého druhu, kteří jsou nakažení nebezpečným mikrobem Mycoplasma gallisepticum.

Tato infekce ptáky oslabuje a jejich zdravým soupeřům umožňuje v daném teritoriu větší úspěšnost při shánění potravy. Z dlouhodobého hlediska je to ovšem hazard, který se hýlům nemusí vyplatit.

Polní maršál Manstein se proslavil jako schopný velitel už při tažení v Polsku, posléze se stal tvůrcem plánu přepadení Francie přes Ardeny. Na počátku operace Barbarossa stanul – ještě jako generál – v čele LVI. tankového sboru, začleněného do 4. tankové skupiny generálplukovníka Höpnera. Uskupení operovalo v rámci skupiny armád Sever.

Vzhledem ke svým zkušenostem dostal Manstein nejobtížnější úkol ze všech polních velitelů. Jeho tanky měly okamžitě 22. června vyrazit k řece Dvině, překročit ji a na druhém břehu vytvořit předmostí. To samo o sobě nezní jako obtížný úkol. Avšak cíl byl od hranic vzdálený 300 km a cestu si Mansteinovi muži museli prorazit územím obsazeným nepřítelem. Klíčovou roli navíc hrál čas. Pokud by LVI. sbor rychle obsadil mosty přes Dvinu a předmostí udržel, mohl Wehrmacht rozvrátit sovětskou obranu a zabránit nepříteli v ústupu. Velení rozhodlo riziko těžkých ztrát podstoupit a vsadit vše na jednu kartu – eso jménem Manstein.

Nejrychlejší

Pod generálovým vedením tanky urazily dlouhou cestu za pouhé čtyři dny. Manstein využil nepřipravenosti protivníka a slabého velení generála Kuzněcova. Jeho tempo podpořila též 3. tanková skupina generálplukovníka Hotha, která zatlačila sovětskou 11. armádu na východ a otevřela Mansteinovým tankům průjezd k Pobaltí. Ráno čtvrtého dne se 8. tanková divize přihnala do Daugavpilsu, totálně zaskočila obránce a obsadila nepoškozené mosty. Svým rychlým postupem se však jednotky dostaly až 170 km před nejvíce vysunuté německé síly a neustále jim hrozilo obklíčení. Sám Manstein si rizika byl vědom:

„Není třeba zdůrazňovat, že čím dále se náš osamocený sbor odvažoval do ruského území, tím riskantnější se celý podnik stával. Bezpečnost tankových formací, operujících v týlu nepřátelské fronty, závisela na naší schopnosti udržet se ve stálém pohybu. Jakmile bychom se zastavili, okamžitě by nás ze všech stran napadly nepřítelovy zálohy.“

Díky Mansteinově odvaze a rychlosti dosáhl Wehrmacht brilantního vítězství. Generál chtěl okamžitě postupovat dále na východ, ale nadřízení byli proti. Höpner Mansteina v oblasti zadržel až do doby, než sem dorazil XLI. tankový sbor. Navíc Mansteinovy tanky v další fázi bojů nevyrazily k vysněnému Leningradu (tento úkol připadl právě XLI. sboru), ale zabředly do bojů u Ilmeňského a Seligerského jezera. V bažinaté a lesnaté oblasti prakticky neexistovaly cesty a Manstein se musel vzdát dosavadního spojence – rychlosti. Přesto dokázal i ve změněné situaci uspět.