Neobvyklé přátelství se začalo rodit před 10 lety. Abdullah Sholeh tehdy navštěvoval v indonéském Malangu školu, která dostala darem tříměsíční mládě tygřice bengálské. Z Abdullaha se přes noc stala „tygří chůva“ a svou roli si náramně užíval. Se svým pruhovaným kočičím svěřencem trávil takřka veškerý svůj čas. Krmil jej, hrál si s ním a společně spali v jedné místnosti.

Dnes, po více než 10 letech je z Mulan Jamillah, jak zní jméno tygřice, dospělá, přibližně 180 kilogramů vážící, šelma, která denně spořádá 6 kilogramů masa. Na svého lidského přítele ale nezapomíná ani po tolika letech. Abdullah se svou tygřicí vyráží na procházky džunglí a užívají si vzájemné společnosti jako za mlada.

„Mulan Jamillah je jako kočka – má své instinkty a ráda si hraje,“ říká o své přítelkyni Abdullah. Jak dokazují četné šrámy na jeho tváři a krku, jde o poněkud drsnější hrátky. „Za ta léta jsem si už na nějakou tu jizvu zvykl, občas se i zlehka zakousne, ale není to nic hrozného,“ dodává „tygří chůva“ Abdullah. A co má jeho tygřice nejraději? Podle Abdullaha si kromě masa nejraději pochutnává na vařených nudlích.

Ruská modelka a módní bloggerka Anna Moskvicheva se rozhodla originálním způsobem upozornit na katastrofální stav silnic ve svém rodném Saratově. Namísto stížností a protestů vyrazila s profesionálním fotografem na místo, které spíše než městskou komunikaci připomíná tankodrom. Její originální protest splnil svůj účel – fotografie ruské krasavice plující na hladině louže na růžovém nafukovacím plameňákovi nechyběly snad v žádné zpravodajské relaci v Rusku.

Kníže byl odstraněn, ale k dokonání převratu ještě zbývalo mnohé vykonat. Kristiánova legenda barvitě líčí bezprostřední vývoj událostí: „Ale též vrahové svatého mučedníka ani po smrti nechtějíce šetřiti toho, jehož k smrti pronásledovali, divoce se ženou na hrad pražský a všecky přátele jeho, kteří jsouce dobří k dobrému, jak věříme, přilnuli, rozličnou a ukrutnou smrtí zahubili a dítky jejich za živa v hloubi řeky Vltavy utopili (…) jejich počtu ani jmen pro množství jejich neznáme.“

Ano, Václav nepředstavoval zdaleka jedinou oběť převratu. Boleslavova pádná ruka logicky dopadla i na Václavovi věrné a všechny, kteří tvořili překážku při nelegitimním převzetí moci.

Závod s časem

Boleslavovi šlo o čas. Měl-li být převrat úspěšný, musel využít okamžiku překvapení a co nejrychleji ovládnout přemyslovské centrum, tedy pražské hradiště. S tím šla tehdy ruku v ruce fyzická likvidace. Praha však zřejmě nebyla prvním místem masakru. Boleslavova družina se nejprve musela ihned zbavit těch družiníků, kteří s Václavem přijeli do Boleslavi. S krytými zády se pak kvapem vydali ku Praze.

Jakmile pak Boleslav opanoval Prahu, přišly na řadu další opěrné body Václavovy strany. Jedním z těchto míst bylo velmi pravděpodobně i staré přemyslovské sídlo na Budči, k němuž měl Václav úzký vztah. Pravděpodobně teprve poté, co se zbavil všech svých odpůrců, kteří by mohli proti němu povstat, usedl Boleslav na knížecí stolec. 

Země ve válce

Když Boleslav se svojí družinou odstranil z cesty všechny překážky, mohl se stát konečně vládcem Čechů. Nyní si již nikdo nedovolil proti němu pozvednout hlas, natož pak meč. Navíc byl jediným myslitelným adeptem knížecího stolce. Poté, co uspořádal záležitosti v srdci knížectví, rozhodl se podřídit své autoritě i vzdálenější vazaly zabitého knížete.

Od saského kronikáře Widukinda se k roku 936 dozvídáme, že český kníže Boleslav napadl jakéhosi sousedního vládce, který byl vazalem východofranckého krále. Tímto aktem se rozhořela čtrnáctiletá válka mezi Boleslavovými Čechami a Východofranckou říší Oty I., syna Jindřicha I. Ptáčníka.

Ve sporu s králem

V pražském knížectví došlo ke změně, a tak se napadený subregulus obrátil s žádostí o ochranu a s tím spojeným slibem věrnosti k saskému dvoru. Nový král Ota I. měl ale svých starostí dost, na intervenci po vzoru otce nebyl prostor. Proto vyslal alespoň dva vojenské sbory, které měly učinit průzkum bojem. Pro královské to nedopadlo dobře.

TIP: Cesta k velikosti: Boleslav I. vytvořil z českého státu středoevropskou velmoc

Boleslav hned v počátcích své vlády disponoval natolik silným vojskem a bojovými zkušenostmi, že nepřítele porazil. Je zřejmé, že pokud měl Boleslav dobrou armádu, musela to být armáda Václavova, která však Boleslava jako velitele dobře znala. Skutečnost, že se nový kníže rozhodl neodvádět do Saska tribut, znamenala, že mu zbývalo víc peněz na zbrojení a mohl české vojsko posílit o nové bojovníky.

Stradivariho les červených smrků najdete v italském národním parku Paneveggio v trentinském údolí Val di Fiemme. Smrky tu uvidíte na každém kroku. Jednoduše nabudete dojmu, že kvalitní dřevo vhodné pro výrobu nástrojů roste všude. Tak jednoduché to ale není. Hodně záleží na kvalitě lesa a také na klimatických podmínkách.

Složitá dřevověda

„Dřevo z této strany masivu není stejné jako z druhé strany. Tady je severní svah a stromy tu rostou ve svém vlastním klimatu. Koncem 17. století tu vrcholila malá doba ledová. Dřevo je díky ní pravidelné a pružné, výborně rezonuje a šíří zvuk i do velkých místností. Proto jsou nástroje z něj tak jedinečné,“ vysvětluje lesník Andrea Felicetti. 

Ale ani z tohoto lesa není každý strom ideální. Pozná se to teprve, když se pokácí. Z lesa putuje dřevo do místních, dobře větraných skladů. Za dva roky bude jeho vlhkost pod dvanácti procenty a odolá tak téměř všemu. I dnes je přes veškeré technologie těžké Stradivariho umění napodobit. Dřevo se třeba po pokácení plavilo několik dní po řece a horská voda ho dokonale pročistila. I tato strategie se dnes prověřuje: „My teď v rámci testování na půl roku dřevo ponoříme a pak teprve necháme proschnout. První výsledky jsou více než povzbudivé. Naši teorii ale ještě musí potvrdit univerzitní vědci,“ říká Andrea Felicetti. 

Dřevo z nenápadného skladu na kraji Stradivariho lesa putuje do celého světa, aby z něj vznikly ty nejlepší housle, kytary i violoncella. Každé z uskladněných polen má cenu zhruba tisíc korun, takže dřeva je tady za miliony. Hodně záleží na tom, kdo s ním bude pracovat. 

Jeden nástroj za dva měsíce

Dokonalé nástroje ale vznikají i v samotném údolí Val di Fiemme. Ve své malé dílně mezi bytovkami to dokazuje Cecilia Piazzi, která se houslařkou učila na přelomu tisíciletí právě v Cremoně. Teď už má sedm let svoji vlastní dílnu. 

„Dodnes jsem udělala asi osmdesát houslí. Trvalo to necelých sedm let. Záleží na objednávkách. Jedny housle ale trvá vyrobit zhruba dva měsíce. Výroba začíná u zpracování samotného dřeva a končí nalakováním a smontováním,“ ukazuje svou práci Cecilia.

Dnes již úspěšná houslařka pracuje hlavně pro věhlasné prodejce nástrojů. Čím dál více jí ale přibývají také zakázky od samotných hudebníků, kteří kouzlo jejích prací postupně objevují. Housle jsou dokonalým řemeslným výrobkem. Rozhoduje každý milimetr i stupeň Celsia při tvarování dřeva. 

Za jeden nástroj si Cecilia účtuje zhruba sto padesát tisíc korun. To je hodně. Ve světě hudebních nástrojů se ale tato částka ani zdaleka neblíží cenovému stropu. Že byste se někdy dostali k originálním stradivárkám, je utopií. Těch, na které se dá hrát, je jen pár stovek a stojí desítky milionů korun. 

Exoplaneta KELT-11b je zvláštní objekt. Jde o nejjasnější exoplanetu jižní oblohy, která přechází přes kotouč své hvězdy. Její hmotnost odpovídá asi pětině Jupiteru, obíhá hvězdu ve velmi těsné vzdálenosti a hustota této planety odpovídá polystyrenu.

Kdyby někdo exoplanetu KELT-11b vzal a dal do dostatečného objemu vody, tak by bez potíží plavala. Astronomové sice tak velké moře k dispozici nemají, i tak je ale pro ně KELT-11b fenomenálním cílem pro pozorování.

Atmosféra o mocnosti 3 tisíce kilometrů

Horkou exoplanetu obaluje hustá vrstva atmosféry, jejíž mocnost odhadujeme na téměř 3 tisíce kilometrů. Právě taková atmosféra může sehrát roli modelového objektu pro naše přístroje, které se na ní mohou natrénovat pro průzkum komplikovanějších světů.

TIP: Řídká jako balsové dřevo: Planeta KELT-12b je nafouklý horký jupiter

Tuto exoplanetu vědci objevili v rámci průzkumu oblohy KELT (z anglického Kilodegree Extremely Little Telescope), který k lovu exoplanety využívá dva malé robotické teleskopy – jeden v Jihoafrické republice, druhý v Arizoně. Cílem projektu KELT jsou právě takové planety, které přecházejí přes kotouč hvězdy, takzvané tranzitní. Jejich existenci nám prozrazují dočasná nepatrná zeslabení záře hvězdy, která způsobují přecházející planety.

Strach máme ve své hlavě. Rodí se v mozku. Ale nový výzkum ukazuje, že náš strach ovlivňuje něco nečekaného, co sídlí ve střevu.

Experimenty na myších prozradily, že střevní bakterie sice poklidně obývají trávicí soustavu, ale zároveň také nějakým způsobem ovlivňují vnímání strachu.

TIP: Vědci varují: Strach z terorismu poškozuje mozek!

Vědci to zjistili, kdy chovali myši v čistém prostředí bez mikrobů. Myši byly bez mikrobů, a také přestaly reagovat na podněty, které je měly děsit. Když ale badatelé vrátili myši do normálního prostředí plného bakterií, tak se myši zase bály jako obvykle. U lidí by to prý mělo fungovat velmi podobně.

Čeká nás budoucnost s robotickou policií? V Dubaji, nejlidnatějším městě Spojených arabských emirátů a technologickém centru arabského světa jsou přesvědčeni, že ano.

Podle všeho to bude brzy. U policie Dubaje totiž právě nastoupil první robotický policista. Vyvinuli ho z robota REEM španělské společnosti PAL Robotics. Necelých 170 cm vysoký strážník z plastu, kovu a elektroniky ale představuje teprve první krok.

TIP: Když se ztratíte v útrobách velkého letiště, tak pomůže robot Spencer

Pokud se robotičtí policisté osvědčí, úřady v Dubaji hodlají mít v roce 2030 nejméně 25 procent policistů robotů. Ve stejném roce by tam rádi provozovali první policejní stanici, která bude kompletně bez lidské posádky. Jak se zdá, robotizace policie právě začala.

Dželady (Theropithecus gelada) jsou jediní zástupci primátů, kteří jsou prakticky výhradními býložravci zaměřenými na spásání trávy. Částečně se živí květy, oddenky a kořeny a jen velmi zřídka konzumují hmyz. Asi 90 % jejich potravy tvoří stébla trávy a travní semena. V období, kdy jsou na trávách k dispozici i semena, jim dávají dželady přednost před stébly. Způsobem života a složením potravy se tito primáti daleko víc blíží kopytnatcům než zástupcům vlastního řádu. Trávu dokážou žvýkat stejně efektivně jako například koně.

TIP: Etiopský národní park Simien: V království paviánů s krvácejícím srdcem

Tlupy dželad mají i více než dvě stovky členů, které se většinou zdržují do dvou kilometrů od strmých skalních stěn. Sem se stahují na noc a v případě nebezpečí. Ačkoli po skalních římsách lezou zdatně, téměř nikdy nevylézají na stromy a valnou většinu času tráví na zemi. Velmi výrazným znakem dželad je holá kůže na hrudi, která má tvar přesýpacích hodin. V období říje je zbarvení hrudní oblasti mnohem výraznější a má zřejmě obdobnou rozeznávací funkci jako při říji zduřelé hýždě paviánů.

Sovětské vrchní velení v čele s J. V. Stalinem si již na počátku války začalo uvědomovat, že vlastenecká a národní hesla mají daleko větší potenciál než hesla odkazující na ideály komunismu. Rozličné národy SSSR se zcela odlišným kulturním rámcem se v naprosté většině nemohly identifikovat s novým (a relativně mladým) státem, který nenabízel žádnou sjednocující kulturní identitu, a naopak společnost rozděloval. Navíc zkušenosti s kolektivizací, industrializací a také čistkami odcizily milionům lidí vládu komunistické strany.

Velká vlastenecká válka

Během válečných let došlo k razantní změně v přístupu sovětské vlády, která začala připomínat slavnou ruskou minulost od dávného středověku až do moderní doby. Šlo o částečný návrat tradic z dob před Říjnovou revolucí. První vlaštovkou změn bylo oslovení použité Stalinem dne 3. července 1941 při rozhlasovém projevu k obyvatelstvu. Namísto očekávaného a strohého „Soudruzi“ oslovil otcovsky sovětské občany: „Soudruzi, občané, bratři a sestry, vojáci naší armády a loďstva.“ Hned z počátku války začaly sovětské tiskoviny probíhající konflikt označovat řadou klišé jako „svatá lidová válka“, „svatá vlastenecká lidová válka“, „vítězná vlastenecká válka“, „veliká válka všeho sovětského lidu“, „válka za svobodu vlasti“ a podobně.

Noviny Pravda rovněž konflikt přirovnávaly k vlastenecké válce z roku 1812, kdy Napoleonova vojska utrpěla v Rusku zdrcující porážku, a mimo jiné tento termín použil ve svém projevu z 3. července 1941 i sám Stalin. Postupem času se nejvíc rozšířil termín „Velká vlastenecká válka“, jenž odkazuje na obranu proti agresorovi. Toto označení, jež se udrželo až do dnešních dní, se stalo oficiálním v květnu 1942, kdy Sověti zřídili vyznamenání Řád Velké vlastenecké války.

Vzkříšení gardy a carské uniformy

Dne 18. září 1941 byly v Rudé armádě (RKKA)obnoveny gardové jednotky, které bolševici pochopitelně po uchopení moci zrušili, jelikož pro ně představovaly symbol starého carského režimu. Byly zaznamenány případy, že v letech 1917–1918 některé rudé jednotky stahovaly zajatým gardovým důstojníkům kůži z rukou jako výraz nenávisti k bílým rukavicím, které tvořily součást důstojnické gardové uniformy. Titul „gardový“ se v průběhu let 1941–1945 uděloval za hrdinství a odvahu během války nejen jednotlivým útvarům a celkům, ale například i plavidlům.

Zvláštní odznak pro gardové jednotky vídaný na uniformách byl zaveden až 21. května 1942. S obratem k carské tradici souvisí i zásadní reforma sovětského vojenského stejnokroje z počátku roku 1943. Rozkaz č. 25 (pro válečné loďstvo č. 51) vydaný 15. ledna v Moskvě národním komisařem obrany Stalinem nařizoval všem vojskům přejít v období mezi 1.–15. únorem 1943 na nošení nových prvků uniforem – nárameníků (pogonů). Ty v ruské armádě zavedl již v roce 1696 Petr Veliký a zrušili je až bolševici během občanské války, jelikož příliš připomínaly carskou armádu a staré pořádky.

Stojí za zmínku, že i před lednem 1943 Rudá armáda používala jeden významný, ač přepracovaný symbol ruské imperátorské armády, jenž se poprvé objevil v roce 1827 za vlády cara Mikuláše I. Tím znakem byla pěticípá Marsova hvězda. Nárameníky však nebyly jedinou změnou provedenou v duchu obnovy tradic carského Ruska. Na proslulou vojenskou halenu zvanou gimnasťorka se vrátil stojatý límec zapínaný na knoflíky. Některým jednotkám, například kozákům, bylo ve větší míře povoleno nošení prvků připomínajících jejich etnický původ.

Dokončení za týden

Německá společnost Schott dokončila odlévání kotouče pro sekundární zrcadlo dalekohledu ELT. Hotové zrcadlo bude mít průměr 4,2 metru a bude vážit 3,5 tuny. Půjde o největší sekundární zrcadlo, jaké bylo dosud osazeno v dalekohledu a také o největší konvexní zrcadlo, jaké kdy bylo vyrobeno.

Superpřesný obr

Dalekohled ELT se segmentovým zrcadlem o průměru 39 metrů se stane největším teleskopem svého druhu na světě. První světlo by optikou tohoto přístroje mělo projít v roce 2024. Odlitím sekundárního zrcadla M2, které je větší než primární zrcadla řady současných profesionálních vědeckých dalekohledů, se podařilo dosáhnout významného milníku při stavbě tohoto unikátního přístroje. 

Polotovar zrcadla je blok (kotouč) je odlitý ze sklokeramického materiálu  Zerodur. Během následujících měsíců projde odlitý polotovar procesem pomalého chladnutí a mechanického i tepelného opracování. Teprve pak bude připraven pro finální úpravu přesného tvaru a leštění, které – dohromady s dalšími testy – provede francouzská společnost Safran Reosc. Tvar zrcadla po broušení a leštění se na celé optické ploše nemá odchylovat od požadovaného tvaru o více než 15 miliontin milimetru.