Signál Wow! byl silný rádiový signál, který 15. srpna 1977 zachytil Jerry Ehman z projektu SETI. Nejsilnější byl na frekvenci 1 420 MHz. Signál se natolik podobal očekávanému signálu mimozemské civilizace, že k němu Ehman červeně připsal emotivní poznámku „Wow!“.

Od té doby signál Wow! fascinuje mnoho lidí. Vidí v něm neuvěřitelné věci, od vzkazu mimozemšťanů až po doposud neznámý fyzikální fenomén. Jeho pravou podstatu se zřejmě podařilo odhalit Antonio Parisimu z floridského Centra planetární vědy. A není nic extra tajemného - podle všeho jde o rádiový signál komety.

Kometární Wow!

Odborníci dlouho nemohli přijít na to, co by mohlo být zdrojem tohoto signálu. Paris si všiml, že se v roce 1977 se v oblasti výskytu signálu pohybovaly dvě komety – 266P/Christensen a P/2008 Y2 (Gibbs). Když se do těchto míst loni v lednu vrátila kometa 266P/Christensen, tak se Paris chopil příležitosti a zkusil se podívat po signálu. A signál na frekvenci 1 420 MHz tam byl.

TIP: Americký profesor přišel s vysvětlením legendárního Wow! signálu z vesmíru

Pokud se Paris neplete, tak jde o konec legendy. Zároveň je to ale zajímavý objev, který nám ukazuje, že komety vyzařují emise rádiového záření. Podle všeho je teď bude možné detekovat a sledovat pomocí radioteleskopů. 

Letmé políbení zobáku a něžné pohlazení hlavy – lepší důkaz, že Kyrgyzové orly milují, bychom jen těžko hledali. Přestože dnes už orlí hlídače a lovce díky moderní technice potomci kočovného pasteveckého národa vlastně nepotřebují, stále se snaží udržet tradici sokolnictví živou a každoročně poměřují své síly.

Soutěž pro otrlé

Disciplína první a rovnou královská: lov orla. Kyrgyzové svým dravcům říkají berkut a lišky nebo vlky s nimi lovili už před dvěma a půl tisíci lety. Taje sokolnictví se i dnes předávají z otce na syna. „Sokolnictví se věnuju od třinácti let. Moji předci jsou všichni lovci a já doufám, že mladá generace v tom bude pokračovat,“ vypráví kyrgyzský lovec Šaršembijev Esenbulat.

Kyrgyzové orly chovají už od mláďat a ptáci s nabroušenými pařáty i zobákem jim bezmezně věří. Dokážou je poznat podle hlasu a to je v soutěži velká výhoda. Úkol zní: zaútočit a ulovit lišku – i když tu na festivalu zastupuje jen liščí kůže. Kyrgyzové tak poměřují síly svých orlů.

Druhá disciplína – lov vlka – odkazuje k hlavnímu úkolu orlů, jímž je ochrana stád kyrgyzských pastevců před vlky. I dnes je to jedna z dovedností, kterou sokolníci své svěřence učí – i když zejména mezi zahraničními návštěvníky tato tradice budí přinejmenším údiv. Tady už se žádná náhražka nepoužívá, orel opravdu bojuje s vlkem. A sledovat, jak dravec se zvířetem zápasí a má jasně navrch, je něco, co neskousnou nejen ochránci přírody. Přestože soupeři jsou od sebe co nejdříve odtrženi, vlk často utrpí zranění. Kyrgyzové se však hájí tím, že je to součást jejich tradic.

Přítel ze supího hnízda

Lov byl pro Kyrgyzy jediným způsobem, jak v nehostinné stepi přežít. Pozadu proto nezůstávaly ani ženy a ovládly umění lukostřelby, které by jim leckterý muž mohl jen závidět.

Orel skalní ale samozřejmě není jediný věrný pomocník pastevců. Odedávna se spoléhají i na psy. Kynologické federace sice plemeno taigan neuznávají, Kyrgyzové na něj ale nedají dopustit. Tihle psi se prý narodili v hnízdě supa a možná právě v něm získali svou pověstnou ostražitost a nezávislost.

„To, co tu dnes vidíte, je vlastně sport, který v sobě spojuje lov s dravci, lukostřelbu a lov s taigany. Deset let jsme usilovali o to, aby se tato tradice stala národním sportem. A podařilo se. Ovšem jen díky tomu, že je to kulturní dědictví kyrgyzského národa,“ vysvětluje ředitel festivalu Almazbek Akunov.

Tento „kyrgyzský trojboj“ už málem vymizel. Kyrgyzy ale napadlo povýšit jej na sport a tím ho zachránili. Není to ale snadné: Umění sokolnictví se předává z generace na generaci a taigany si Kyrgyzové nemohou koupit. Podle tradice mohou psa získat jen tak, že jim ho někdo daruje – stejně jako ho prý bůh daroval lidem. 

Bobři v minulosti v řadě zemí vymřeli. Dnes se na některá místa mohou vracet, lidé se ale často obávají jejich rozsáhlých zásahů v krajině. Má vůbec smysl usilovat o jejich návrat?

Vědecký výzkum ukazuje, že bobři mají v řadě ohledů na krajinu příznivý vliv. Jejich kanály, nádrže a přehrady sice občas ztěžují život lidem, ale zároveň velice zlepšují kvalitu vody, fungují jako prevenci vůči záplavám a erozi půdy.

TIP: Jak vylepšit zubní sklovinu? Poradí nám s tím bobři!

Badatelé sledovali kolonii bobrů v Devonu na jihozápadě Anglie a hodnotili její vliv na krajinu. Výsledky je přesvědčily a teď doporučují, že by se bobři skutečně měli do Anglie vrátit.

Satelitní data ukazují, že se v oblasti Larsenova šelfového ledu C v Západní Antarktidě stále šíří prasklina, která podle všeho od Antarktidy oddělí masu ledu o ploše zhruba 5 tisíc kilometrů čtverečních.

Prasklina v ledovci, jehož mocnost je asi 350 metrů, se za posledních pár dní prodloužila o dalších 17 kilometrů. Oddělující se ledovec teď spojuje s hlavní masou oblasti Larsenova šelfového ledu C už jenom 13 kilometrů široký kus.

TIP: V antarktickém šelfovém ledovci Larsen C se rozevírá kolosální trhlina

Oddělení obrovského ledovce je podle všeho na spadnutí. Zároveň to bude znamenat, že Larsenův šelfový led C, který je jeden z největších v Antarktidě, přijde o desetinu své rozlohy. 

Laguna Verde (Zelená laguna) je slané jezero na jihozápadě bolívijské části náhorní plošiny Altiplano. Zvláštní zbarvení jezera je způsobeno vysokým obsahem minerálních látek jako jsou hořčík, uhličitan vápenatý, olovo a arsen. Barva se mění v závislosti na síle větru a jím způsobeným zvířením a promícháním sedimentů od světle tyrkysové po tmavě zelenou. Běžným jevem jsou zde ledově chladné větry, díky kterým může teplota vody klesnout až k -56 °C. Chemické složení vody ale způsobuje, že zůstává stále kapalná.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Vysoký obsah minerálních látek také znamená, že se na jezeře nevyskytují plameňáci, kteří běžně obývají břehy blízkého jezera Laguna Blanca.

Jihozápadně od jezera, na hranici mezi Bolívií a Chile se nachází neaktivní sopka Licancabur (5 868 m n. m.), jejíž tvar je téměř přesně kónický. Jižně od jezera se pak nachází další vulkán Juriques (5 704 m n. m.).

Američan Steve Sansweet platí za velkého fanouška Star Wars a vášnivého sběratele. Jeho sbírka vystavená v muzeu Rancho Obi-Wan v kalifornském Petalumě čítá na 300 tisíc figurek a dalších memorabilií s tématikou Star Wars.

V únoru se na Steva obrátil jeho dobrý přítel Philip Wise s tím, že se mu podařilo koupit vzácnou figurku Boba Fett. Podle Wise mu prodejce nabízel i další zajímavé předměty s tématikou Star Wars. Jako odborník Steve rychle pochopil, že tady něco nehraje. Následná inventura v muzeu ukázala, že figurka, kterou Wise koupil, pochází právě z Rancho Obi-Wan. Kromě figurky chyběla i zhruba stovka dalších artefaktů v celkové hodnotě okolo 200 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 4,5 milionu korun).

Následné vyšetřování ukázalo, že zlodějem je s největší pravděpodobností další známý sběratel a Sansweetův osobní přítel Carl Edward Cunningham, který si různé předměty z Rancho Obi-Wan odnášel přibližně dva roky. Cunningham se později ke krádeži přiznal a nyní ho čeká nepříjemné vysvětlování před soudem.

V dnešní době považujeme řadu potravin za neodmyslitelnou součást tradiční české kuchyně, přesto mnohé z nich ještě na počátku minulého století patřily k cizokrajným pochoutkám. 

Nedůvěryhodná exotika

Počátek pěstování banánů se datuje nejpozději od 5. tisíciletí př. n. l. a klade se do oblasti jihovýchodní Asie a Papuy-Nové Guiney. Poté se začaly pěstovat také v jiných částech jihovýchodní Asie, pronikly do Afriky a poznal je i islámský svět. Díky šíření islámu pak ovoce pronikalo na nová místa včetně Evropy. Do Nového světa se dostalo díky portugalským kolonistům v 16. století.

O skutečnosti, že banány u nás nebyly příliš rozšířenou potravinou ani za první republiky, svědčí článek v časopise Hvězda československých paní a dívek z roku 1926, který se věnuje senzaci, jakou vzbudilo jejich zlevnění v důsledku snížení cla. Prodejci se tehdy snažili nedůvěru společnosti k exotickému ovoci překonat nabízením oloupaných vzorků. Chtěli tak nezkušené zákazníky nejen přesvědčit ke koupi, ale také ukázat, jak si s ovocem poradit.

Zemská jablka Inků

Brambory nazývané u nás též zemčata, zemská jablka či erteple, se do Evropy dostaly z jihoamerické říše Inků dvěma cestami. První vedla do Španělska, kde sloužily jako dar ve vysoké politice, druhá do Irska a Anglie, kam je dopravili mořeplavci Francis Drake (asi 1540–1596) a Walter Raleigh (1554–1618).

Na přelomu 16. a 17. století se zemská jablka šířila v evropských panovnických a šlechtických kruzích. Byla pěstována v klášterních a učeneckých zahradách a sloužila nejen coby exotická pochutina, ale dokonce jako lék. Obyčejní lidé ale o nich vesměs pořád neměli potuchy.

První doklady o bramborách v českém prostředí existují až z období třicetileté války. Roku 1632 si na nich pochutnával například Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, kterému je darovali k svátku jindřichohradečtí františkáni.

Během 17. století se jejich pěstování šířilo i do měšťanských kruhů, ale stále se jednalo jen o neobvyklý doplněk stravy. Změna nastala až v následujícím století, kdy pronikly do lidového prostředí. Tehdy se osvědčily především jako záchrana před hladomory a nemocemi.

V průběhu první poloviny 19. století původem americká plodina ve svém vítězném tažení pokračovala. Nepěstovali ji už jenom drobní rolníci na přilepšenou, ale i velkostatky, které ji využívaly na výrobu lihu a později také škrobu.

Z marmelády do polévky

Zelenina podobná dnešní mrkvi se začala pěstovat v Persii a Malé Asii v 10. století, avšak oblastí jejího původu je pravděpodobně dnešní Afghánistán. Původní mrkve se od těch současných odlišovaly především v barvě, byly totiž nachové a žluté. Teprve později došlo k jejich vyšlechtění v dalších barvách. Oranžové mrkve, jak je známe dnes, byly vypěstovány v 16. století v dnešním Nizozemsku.

TIP: Je libo šneka, bobra, či žábu? Aneb Jak se postili naši předci

O této zelenině, někdy označované jako žlutá řepa, se v našem prostředí dozvídáme poprvé v roce 1234. V období středověku byla mrkev využívána pro svou chuť do sladkých jídel. Dělaly se z ní třeba marmelády-mazy, které se používaly do oplatek. Využití mrkve a kořenové polévkové zeleniny vůbec přinesl až konec 18. století a především století následující.

Upíři ptačí (Diphylla ecaudata) jsou jedním ze tří druhů známých vampýrů. Žijí v tropech a subtropech jižní a střední Ameriky, kde se obvykle živí krví ptáků. Známé jsou ale i útoky na psy, hospodářská zvířata a také na lidi. Na rozdíl od literárních upírů ti skuteční krev nesají, poté, co oběti naříznou kůži ostrými zoubky, ji olizují.

TIP: Krvelační upíři: Bez krve ani ránu

V posledních desetiletích se upíři rozšířili i do nových oblastí. Jednou z nich je i stará zástavba a opuštěné domy na okraji města Salvador na severovýchodě Brazílie. Oběťmi upírů se zde nejčastěji stávají starší lidé a děti. Většinou bývají pokousáni uprostřed noci na dlaních nebo na chodidlech. 

Podle brazilských úřadů si aktuální série útoků vyžádala nejméně jednu oběť. Stal se jí šestačtyřicetiletý muž nakažený vzteklinou, kterou upíři často přenášejí. Brazilští lékaři proto nyní varují občany, aby nechali očkovat svá domácí zvířata, především psy a aby během noci zavírali okna. V případě pokousání by lidé měli okamžitě ránu vymýt mýdlem a co nejrychleji vyhledat lékaře. Léčba vztekliny je v pozdějších stádiích prakticky nemožná a téměř vždy končí smrtí.

Tato série útoků upírů na lidi není pro Jižní Ameriku nic výjimečného, například roku 2010 bylo přes 500 osob pokousáno v Peru, čtyři děti pak na vzteklinu zemřely.

Athabaské ropné písky jsou rozsáhlá ložiska nekonvenční ropy, uložené ve formě dehtových živic. Tyto ropné mokřady představují co do rozlohy zhruba dvojnásobek celé České republiky.

Obsahují směs pevné a kapalné formy surové ropy, křemenného písku, jílů a vody. Obrovské naleziště činí z Kanady zemi s druhými nejvyššími ověřenými zásobami ropy (po Saúdské Arábii). Těžba a zpracování ropy ale také znamená produkci 1,8 milionu litrů toxické odpadní vody za jediný den. Ta je ukládána do obřích odkalovacích nádrží a představuje velmi nebezpečnou ekologickou zátěž.

WASP-67b a HAT-P-38b jsou plynní obři prakticky o stejné velikosti. Mají i stejnou teplotu kolem 700 stupňů Celsia. Obě planety obíhají v těsné blízkosti žlutého trpaslíka, jeden oběh jim oběma zabere 4,5 dne a jsou tedy mnohem blíže svým hvězdám než například Merkur Slunci. Obě planety by teoreticky měly být úplně stejné. Jenomže nejsou. 

Rozdílní obři

Pozorování Hubbleovým vesmírným dalekohledem ukázala, že planetu WASP-67b obklopuje mnohem silnější vrstva oblaků. Mračna jsou nejspíš dost odlišná od těch pozemských. Zřejmě jsou zásadité povahy a tvoří je sloučeniny jako sulfid sodný nebo chlorid draselný.

TIP: Předpověď počasí na exoplanetě HAT-P-7b: Oblačno, občas rubíny nebo safíry

Vědci zatím netuší, proč se dvojice, na první pohled totožných planet, ve skutečnosti liší. Rozřešení této hádanky by nám ale mohlo napovědět mnohé o vzniku planet ve vesmíru.