Od okamžiku, kdy vědci detekovali první planetu mimo Sluneční soustavu a odstartovali tak výzkum těchto těles, uplynula již dvě desetiletí. Je třeba říct, že v rámci objevů převládají planety velikosti Jupitera, které obíhají kolem hvězd podobných Slunci, avšak mnohem blíže než Merkur ve Sluneční soustavě. Jakými způsoby astronomové nové planety vyhledávají?

Změny radiálních rychlostí

Obíhá-li kolem hvězdy hmotná planeta, doslova s ní „cloumá“. Stálice se v důsledku toho vůči Zemi střídavě přibližuje a vzdaluje. V pořízeném spektru se zmíněný fakt projeví nepatrným, ale pravidelným posouváním spektrálních čar doleva či doprava. Metoda však přináší výsledky pouze v případě, kdy prodloužená rovina oběžné dráhy exoplanety protíná Zemi. I tak ovšem astronomové dokážou u objeveného tělesa vypočítat jen jeho minimální hmotnost, která může být ve skutečnosti vyšší.

Astrometrická metoda

Pokud je naopak rovina oběžné dráhy planety na směr k Zemi kolmá, můžeme využít astrometrickou metodu. V důsledku působení gravitace planety nemá zdánlivá dráha hvězdy na obloze podobu přímky, ale spíše vlnovky. Uvedená metoda však zatím zůstává v plenkách, neboť je na hranicích možností současné techniky. Díky kosmickým observatořím se ovšem situace může brzy změnit.

Přechody planet před hvězdami

V poslední době se rychle rozvíjí metoda tzv. tranzitů. Při vhodné orientaci oběžné dráhy planety může nastat její přechod před hvězdou, a tudíž nepatrné zeslabení jasnosti stálice. Uvedená metoda má jednu velkou výhodu: umožňuje určení průměru planety a výpočet její střední hustoty. Navíc je dostupná pokročilým amatérským astronomům a také v České republice se jí někteří pozorovatelé věnují.

Gravitační mikročočka

Kromě popsaných způsobů zkoušejí astronomové i jiné možnosti, které k objevu planet zatím přispěly jen omezeně. Jedná se například o metodu využívající efekt gravitační mikročočky: Při vhodném seřazení blízké (avšak nepozorovatelné) a velmi vzdálené hvězdy dojde k zesílení světla vzdálenější stálice. Podobným způsobem se projeví i vliv exoplanety, která je jinak nepozorovatelná.

Přímé zobrazení

Přímo vyfotografovat exoplanetu se zatím povedlo pouze v ojedinělých případech. Po téměř desetiletém vývoji astronomové přímo vyfotografovali a analyzovali planety u jiných hvězd než Slunce novým přístrojem pojmenovaným Gemini Planet Imager. Byl navržen a optimalizován pro zobrazování slabých planet v blízkosti jasných stálic. Jedná se o nejdokonalejší přístroj a nachází se na dalekohledu Gemini South o průměru objektivu 8 m. Mezi prvními vznikl snímek exoplanety Beta Bictoris b.

První objevená exoplaneta

Vůbec první exoplanetu se podařilo objevit v roce 1992 v souhvězdí Panny u pulzaru PSR B1257+12, který se nachází tisíc světelných roků daleko. Dvě planety, každá o hmotnosti zhruba čtyřnásobku Země, obíhají ve vzdálenostech 54 a 69 milionů kilometrů (jeden oběh vykonají za 67, resp. za 92 dnů). Jelikož pulzary představují pozůstatek po explozi supernov, přítomnost života se na zmíněných tělesech nepředpokládá.

25. září 1960 odstartovala z mysu Canaveral raketa Atlas-Able se sondou Pioneer P-30 pro průzkum Měsíce z jeho oběžné dráhy, kam měla družice dorazit 62 hodin po startu. Porucha v systému distribuce okysličovadla ve druhém stupni nosiče však sondu zavedla k zániku v atmosféře nad Indickým oceánem.

25. září 1973 se z orbitální stanice Skylab vrátila druhá dlouhodobá posádka ve složení Alan Bean, Jack Lousma a Owen Garriott. Jejich mise trvala zhruba dva měsíce, astronauté pozorovali Zemi a Slunce, prováděli kosmické výstupy, modernizaci a údržbu stanice a zkoumali dopady beztížného stavu na zdraví své jako i laboratorních zvířat a hmyzu. Nad misí visel Damoklův meč kvůli netěsnosti v palivovém systému transportní lodi Apollo, na Kennedyho vesmírném středisku se dokonce začala připravovat záchranná raketa, vše ale nakonec dopadlo dobře.

25. září 1992 odstartovala k Rudé planetě sonda Mars Observer. Tři dny před dosažením orbity okolo Marsu, v srpnu 1993, byl se sondou z dodnes neznámých důvodů ztracen kontakt a pokusy o jeho obnovení zůstaly bez výsledku. Některé přístroje a experimenty však využily následující tři sondy k Marsu - Mars Global Surveyor, který startoval v roce 1996, Mars Odyssey (2001), a Mars Reconnaissance Orbiter (2005).

V roce 1996 odhalili vědci u australských ďáblů medvědovitých (Sarcophilus harrisii) neobvyklé smrtící onemocnění – nakažlivý nádor, který se do současné doby rozšířil už na dvou třetinách ostrova Tasmánie. Z původní populace asi 150 000 zvířat jich dnes přežívá nejvýše 75 000 a nejpesimističtější odhady tvrdí, že stavy tasmánských čertů, jak se těmto vačnatcům také říká, klesly až na 20 000 jedinců. V květnu roku 2009 byl druh zařazen mezi ohrožené.

Ďábelská nákaza

Jak napovídá latinské jméno Sarcophilus, jsou ďáblové medvědovití „milovníky masa“. Nejčastěji padnou jejich čelistem za oběť vačnatci vombati, ale dokážou ulovit i malého klokana. Hlavní složkou „ďábelského jídelníčku“ jsou však mršiny – proto si dravci dokážou najít potravu i v blízkosti zemědělských usedlostí nebo na okrajích měst. Ďáblové sice žijí samotářsky, ale jejich revíry se překrývají a u jedné mršiny se často najednou sejde až tucet těchto šelem, které se přitom hlasitě „dohadují“. Jejich hašteření bývá slyšet na kilometry daleko a často dochází k šarvátkám. Zvláště agresivní jsou plně dospělí samci.

Právě při těchto příležitostech se mohou ďáblové nakazit infekční rakovinou. Nemocné zvíře má na hlavě nádor a buňky z něj pokousáním zanese do ran zdravého zvířete. Rakovinné buňky v těle nového hostitele rychle rostou. Nádory deformují čelisti a mohou se rozšířit až do očí a zvíře obvykle do půl roku uhyne hladem. Před tím však nemocný ďábel dál šíří smrtící nákazu.

Bezbranná zdravotní policie

Vědci odhalili několik málo jedinců, kteří jsou zjevně k nemoci odolnější. Jestli to bude k přežití tohoto vačnatce stačit, je ale zatím ve hvězdách. Podle některých badatelů se infekční rakovina vyskytovala mezi ďábly i dříve a přichází v cyklech. Zdevastuje vnímavou populaci, ponechá odolné jedince a ustoupí, aby se opět vrátila ve chvíli, kdy odolnost populace poklesne. V současnosti je ale těžké říct, nakolik je optimistický postoj k nemoci opodstatněný. Tasmánští farmáři už začínají nedostatek ďáblů pociťovat. Není, kdo by plnil jejich funkci „zdravotní police“ a v některých oblastech zůstávají ležet mršiny uhynulých domácích zvířat, protože v okolí není dost ďáblů, kteří by je odklidili.

Zoologům přispěchali na pomoc genetici. Ti zjistili, že nádor všech vyšetřených zvířat má společný původ. Pochází od ďábla, který je dávno mrtvý, ale jeho rakovina žije dál a vyvíjí se. Dnes je známo devět různých variant nakažlivého nádoru, z nichž mnohé postupně získávají na agresivitě. Velký problém působí značná genetická „jednobarevnost“ celé populace ďáblů. Nádor do této jednobarevnosti dokonale zapadá a imunitní systém zvířete nedokáže rozlišit rakovinné buňky od vlastních. Tělo se proto nádorovému bujení prakticky nijak nebrání.

Boj o „čistou“ populaci

Mezinárodní tým vedený Elizabeth Murchisonovou z newyorské Cold Spring Harbor Laboratory a Australian National University v Canbeře porovnal dědičnou informaci nádorových buněk s DNA odebranou z buněk zdravých ďáblů medvědovitých. Výsledky ukázaly, že infekční nádor ďáblů vznikl z tzv. Schwannových buněk, které jsou součástí nervové tkáně. Mají na starosti tvorbu bílkovinného obalu kolem výběžků, jimiž si neurony vzájemně předávají nervové vzruchy. To je možná další důvod, proč ďáblové nádor tolerují a jejich organismus s ním nebojuje. K nervovým buňkám a jejich komponentám totiž imunitní systém bývá obvykle velmi shovívavý.

Vědci se pokoušeli vyvinout očkovací látku, která by imunitní obranu ďáblů proti nádoru „vydráždila“. Zatím však všechny jejich snahy vyšly naprázdno. „Teď máme k dispozici genetická data, která nám dovolí s vývojem vakcíny významně pokročit,“ říká člen výzkumného týmu genetik Anthony Papenfuss z melbournského Walter and Eliza Hall Institute of Medical Research.

Výsledky genetických testů by mohly pomoci i s dalším problémem. Ďáblové jsou k rakovině velmi náchylní a infikovaná zvířata je proto třeba izolovat, aby nákazu nešířila dál. Zatím však vědci neměli k dispozici spolehlivý test pro odhalení choroby už v počátečních stádiích. Analýzy prokázaly, že zcela typická je pro infekční nádor bílkovina periaxin. Právě její přítomnost v nádoru chtějí vědci využít k identifikaci zvířat nakažených infekční rakovinou.

TIP: Nový ohrožený druh: Tasmánský čert bojuje s rakovinou

Boj o záchranu ďábla medvědovitého nabírá na obrátkách. Na dvou tasmánských poloostrovech se vědci snaží vytvořit zdravou populaci, která by byla oddělena od zbytku ostrova. Vědci sem chtějí převézt i zvířata, která prokážou zvýšenou odolnost k onemocnění. Až čas ukáže, zda jejich úsilí bude korunováno úspěchem.

24. září 1999 vypustily Spojené státy na oběžnou dráhu snímkovací satelit IKONOS-2. Šlo o prvního zástupce nové generace družic dálkového průzkumu Země pro civilní využití (např. plánování staveb či odhalování přítomnosti nerostných surovin), schopných nasnímat povrch planety s rozlišením až jeden metr. Satelit IKONOS-2 funguje na oběžné dráze dodnes.

Na základě definice Světové banky se mezi extrémně chudé řadí každý, kdo musí denně hospodařit s maximálním obnosem 1,9 dolaru. To v přepočtu odpovídá 46 Kč, což podle očekávání nepokryje jídlo ani bydlení, o vzdělání či lékařské péči nemluvě. A podle údajů z minulého roku takto strádá 9,6 % celkové populace, tedy asi 705 milionů lidí.

Jakkoliv děsivě uvedená čísla znějí, z dlouhodobého hlediska nejsou tak kritická: V roce 1990 žilo v extrémní chudobě 37 % obyvatel Země, tj. zhruba 1,9 miliardy lidí. „Hranice“ extrémní chudoby byla přitom poloviční a s pouhým dolarem denně se nejnuznější obyvatelé planety ocitali v mnohem bídnější situaci, než je ta dnešní. Pro představu: V 90. letech si extrémní chudoba mimo jiné ročně vyžádala 13 milionů životů dětí mladších pěti let, zatímco dnes jich na následky podvýživy zemře „pouhých“ šest milionů. Stále se sice jedná o závratné číslo, ale zároveň nesmíme přehlížet, že jde o radikální zlepšení – a to díky řadě nadnárodních opatření.  

Naivní cíle?

Zásadní zlom v boji proti chudobě nastal v září 2000, kdy si na summitu Organizace spojených národů (OSN) někdejších 189 členských zemí včetně České republiky stanovilo tzv. Rozvojové cíle tisíciletí. Do boje s hladem a chudobou se OSN pustila s odhodláním snížit do roku 2015 počet extrémně chudých na polovinu, eliminovat v rozvojových zemích nezaměstnanost a také zmírnit o dvě třetiny počty dětí umírajících před pátými narozeninami.

Opatření zavedená po summitu zahrnovala jak snižování dluhů rozvojových zemí, tak například pomoc v zemědělství: Pro subsaharskou Afriku byla vyvinuta odrůda rýže zvaná NERICA (z anglického New Rice for Africa neboli „nová rýže pro Afriku“), která se snadno přizpůsobila náročnému podnebí států, jako jsou Demokratická republika Kongo, Guinea, Keňa, Mali či Uganda. Tamní farmáři pak měli díky vyšším výnosům dostatek plodin nejen k vlastní obživě, ale také na prodej. 

Nečekaný zvrat

Rozvojové cíle tisíciletí nakonec v praxi zasadily chudobě zdrcující úder a počet lidí žijících pod pomyslnou hranicí nouze začal klesat: Deset let po konání zmíněného summitu sužovala extrémní chudoba už jen 16 % světové populace a loni toto množství poprvé spadlo pod 10 %. Není divu, že po završení patnáctiletého období navázala OSN na své snažení tzv. Cíli udržitelného rozvoje – a jejich prostřednictvím se chce do roku 2030 zbavit extrémní chudoby úplně. 

K úspěchu poměrně odvážného předsevzetí by mělo přispět 17 hlavních opatření rozčleněných do 169 dílčích záměrů. Ne všechny se však jeví stejně nadějně: Například snaha o dosažení kompletní zaměstnanosti, kterou zmiňovaly již Rozvojové cíle tisíciletí, působí vyloženě utopicky. Zdravá ekonomika státu totiž jistou míru nezaměstnanosti potřebuje: V opačném případě by neexistoval prostor pro změnu povolání, což by nakonec vedlo k deprivaci obyvatel a k postupnému rozkladu systému. 

Dotace versus internet

Jiné navržené postupy nejsou zase právě nejefektivnější. Jedná se třeba o nápad poskytovat finanční dary přímo nemajetným lidem. Problém tkví v obsáhlé administrativě, která by takovému předávání peněz musela předcházet, a také ve všudypřítomné korupci. S přihlédnutím ke všem komplikacím a rizikům se odhaduje, že by každý takto investovaný dolar přinesl užitek v hodnotě pětidolarovky – protože „peníze dělají peníze“ a malý obchodník, který víc vydělá, rovněž víc investuje. Ale přestože to zní dobře, stále jde o jednu z nejpomalejších cest v boji s chudobou. 

Praxe v minulosti ukázala, že nejefektivnější zbraň proti nedostatku představuje nastartovaná ekonomika. Vyšší prioritu mezi navrženými opatřeními by proto mělo získat silnější pokrytí bezdrátovými sítěmi. Díky dostupnějšímu internetu a příznivějším cenám mobilních operátorů by mohli být on-line i drobnější podnikatelé, kteří by tak pronikli na trh v globálnějším měřítku. Získali by přehled, následně by mohli upravit ceny svých produktů a začali by obstojně konkurovat ostatním. Jejich práce by byla efektivnější a rychlejší, mohli by rozšířit své pole působnosti a v důsledku toho by vznikala nová pracovní místa. 

Podle vědců z Copenhagen Consensus Centre by se každý dolar investovaný do bezdrátových sítí vrátil obyvatelům rozvojových zemí až 17×. Technologické firmy jako Google to velmi dobře vědí, a proto nyní na tamním „panenském“ trhu masivně investují. 

Podle korejského vzoru

Zdaleka nejslibnějším nástrojem v boji proti chudobě by se však mohlo stát tzv. Katarské kolo, tedy setkání vyjednávačů ze zemí sdružených ve Světové obchodní organizaci (WTO). Tato pravidelně konaná „kola“ nesou vždy název podle konkrétního státu, kde konference začala – a to současné odstartovalo před patnácti lety v katarském Dauhá.  

Během jednání se WTO snaží dohodnout odstranění bariér tak, aby se usnadnilo obchodování na globálním trhu. Pokud by došlo k pomyslnému prolomení hranic, následoval by obrovský růst – odhaduje se, že do roku 2030 by světová ekonomika vydělávala o 11 bilionů dolarů víc než v současnosti. Hrubý světový produkt přitom loni činil 73,4 bilionu dolarů. Snáz by se šířily vědomosti i technologie a z nového přísunu financí by samozřejmě nejvíc těžily rozvojové země. 

V globálním měřítku by se tak mohla zopakovat situace, v níž se ocitla Jižní Korea: V roce 1960 činil tamní hrubý domácí produkt na osobu 1 102 dolarů (v přepočtu na dnešní ceny 216 tisíc korun). Relativně chudá země však nastartovala zacílením na světový trh nezadržitelný růst a její HDP na obyvatele se loni zastavil na hodnotě přesahující v přepočtu 604 tisíc korun (pro srovnání – v ČR šlo asi o 418 tisíc korun).

Nepřekonatelná zbraň

Pokud bychom princip korejského růstu zobecnili a aplikovali na rozvojové země fungující ve světě otevřeného obchodu, lze předpokládat, že by každý jejich obyvatel vydělával do roku 2030 průměrně o 24 tisíc korun víc než dnes. Počet lidí žijících v extrémní chudobě by v návaznosti na to klesl o 160 milionů. Každý dolar investovaný do rozvolnění pravidel mezinárodního trhu by se podle Copenhagen Consensus Centre zúročil víc než 2 000× – což dělá z otevřených obchodních hranic v boji proti bídě nepřekonatelnou zbraň.

Nancy Carlsonová si udělala radost a ve veřejné aukci NASA koupila vak, který se dostal na Měsíc spolu s posádkou Apollo 17. Nové majitelce se však předmět nepozdával, a tak jej poslala zpět kvůli ověření: Nakonec se ukázalo, že její „pytlík“ na Měsíc skutečně letěl, ale s posádkou Apolla 11, a zpátky na Zemi se v něm vezly úplně první vzorky hornin.

Artefakt s nevyčíslitelnou hodnotou proto NASA odmítá Nancy vrátit a nabízí jí finanční kompenzaci. Jenže dotyčná se brání, že vak zcela legálně koupila, a nehodlá se jej vzdát. Pokud tedy soud nerozhodne jinak, bude muset NASA svůj poklad vydat. 

Hormon oxytocin je asi nejznámější díky své roli v lásce a sociálních vazbách. Podle nové studie se ale také podílí na zážitcích souvisejících se spiritualitou.

Výzkumu se zúčastnilo celkem 83 mužů mezi 35 a 64 lety. Dostali buď oxytocin, nebo placebo, oboje v podobě stejného spreje do nosu. Šlo o dvojitě slepé uspořádání experimentu, kdy ani pokusné osoby, ani experimentátoři nevěděli, kdo dostal oxytocin a kdo ne.

Po aplikaci spreje účastníci experimentu zodpovídali otázky, které směřovaly k jejich spirituálním pocitům, a k tomu, zda cítí spojení s nějakou vyšší mocí.

Výsledky ukazují, že muži pod vlivem oxytocinu se cítili více spirituálně. Vydrželo jim to dokonce týden po aplikaci hormonu, bez ohledu na to, jak se cítili před zahájením experimentu, a zda patřili k nějakému organizovanému náboženství.

TIP: K čemu je ženám orgasmus? Evoluční záhada možná našla vysvětlení

Vše nasvědčuje tomu, že oxytocin představuje jeden z významných faktorů, které se podílejí na utváření spirituálních zážitků. Alespoň pokud jde o muže. Působení oxytocinu na muže a ženy se v mnoha ohledech liší, takže vliv tohoto hormonu na spiritualitu žen bude ještě nutné ověřit v některém z dalších experimentů.

Na říjen roku 1938 se v Praze a dalších československých městech chystaly oslavy dvacátého výročí vzniku samostatné republiky. Dvacetiletého jubilea se však republika nedočkala. Tedy alespoň ne v takové podobě, jaká jí byla přiznána Versailleskou mírovou konferencí.