Před rokem 1939 nebyli Britové na válku plně připraveni a věřili, že mnichovská dohoda jim zajistí mír. Kdyby Němci napadli ostrovy hned po porážce Francie, měli by s nimi zřejmě snadnou práci. Ani na partyzánskou válku nebyli Angličané připraveni. V Británii neexistovaly početné specializované civilní formace určené k podpoře armády a předběžnému vojenskému výcviku mládeže. Navíc země neměla v meziválečném období zavedenou prezenční službu, takže disponovala pouze omezeným počtem použitelných vojáků v záloze. Jednalo se o veterány první světové války, ale nejmladším z nich táhlo na čtyřicet.

Vznik Domácí gardy

Na druhé straně však porážka Polska a poté i Francie vedla k tomu, že se politické elitě podařilo doslova mobilizovat národ. V krátké době došlo k oživení osvědčené formace, z níž nejstarší tvořil Sbor královských leteckých pozorovatelů – Royal Observer Corps (RAC). Zároveň probíhalo živelné vytváření jednotek z ozbrojených civilistů, především v jižních hrabstvích. Prvním významným testem občanského odhodlání se stala operace Dynamo.

S pomocí několika stovek malých a středních civilních plavidel se podařilo zachránit velkou část britských expedičních sil – British Expeditionary Forces (BEF) z kontinentu. Osádky lodí tvořili civilisté vzatí pod přísahu jako dobrovolníci královského válečného námořnictva. Za urychleně mobilizované muže nastupovaly do továren a zemědělství ženy, další vstupovaly jako dobrovolnice do civilní obrany či různých podpůrných složek armády.

Nejpočetnější ozbrojenou formaci, která se měla postavit invazi, však tvořila Domácí garda – Home Guard (nejprve LDV, viz níže). Čtrnáctého května 1940 žádal ministr války Antony Eden v rozhlasovém projevu, aby se přihlásili dobrovolníci pro místní obranu – Local Defence Volunteers (LDV). Do iniciativy se zapojil rovněž Winston Churchill, který předběžně určil požadavek 500 000 mužů starších 40 let. Do 24 hodin se přihlásilo 150 000 dobrovolníků, následně stoupl jejich počet až na 1,5 milionu. Je třeba dodat, že do LDV vstupovali rovněž dobrovolníci, kteří neprošli sítem lékařské prohlídky k armádě, letectvu nebo námořnictvu. Věkový rozsah tedy začínal u 17 let a končil na 65.

Čekání na vylodění

Až do vítězství v letecké bitvě o Británii existovala na ostrovech doslova psychóza z očekávaného útoku německých výsadkářů. Dále se předpokládaly teroristické útoky agentů vysazených z letadel nebo lodí, případně propašovaných přes hranici s neutrálním, avšak poměrně proněmeckým Irskem. Hlavním úkolem LDV se proto stala ochrana letišť, důležitých výrobních závodů, skladů munice a hlídkování na pobřeží.

Později přibyly další úkoly. Z dobrovolníků se zformovaly jednotky podle armádního vzoru. Základ tvořily čety rozdělené na družstva. Preciznější organizaci měly formace soustředěné v oblastech od Londýna na jih, které navíc přednostně dostávaly zbraně. Přesto vyšší formace existovaly vlastně jen na papíře a prakticky neexistoval společný výcvik.

Ostatně statická obrana konkrétního prostoru ani nepředpokládala manévrový boj a koordinaci většího počtu vojáků a jednotek. Proto se trénovalo především ovládání přidělené výzbroje. Výjimku představovaly později formované protiletadlové baterie. Hned na počátku vznikl obrovský problém s výcvikem, vystrojením a vyzbrojením.

Vzpomínky některých československých pilotů, že je po sestřelení nad Anglií zajali civilisté ozbrojení loveckými brokovnicemi, v horším případě vidlemi, ukazují realitu krátce po vniku LDV. Místní vesnické čety nebo družstva vedli policisté, záložní poddůstojníci či důstojníci vybavení vlastní výzbrojí a s páskou na rukávu. Ze skladů přicházely zbytky výstroje z první světové války a urychleně probíhalo šití nových potřebných věcí.

Příliš aktivní kapitán

Od 3. září 1939, tedy dne vyhlášení války Německu, byla obnovena funkce vrchního velitele domácích sil nazvaných Home Forces, jímž se stal Walter Kirke. Tomu podléhaly i jednotky LDV. O počáteční růst odbornosti příslušníků LDV se však zasloužil především kapitán Tom Wintringham (1898–1949), který organizoval krátké kursy dobrovolníků v londýnském Osterley Park. Za tři měsíce jich vycvičil 5 000. Šlo o autora knihy Jak reformovat armádu, který bojoval na straně republikánů za občanské války ve Španělsku.

Pracoval především jako instruktor partyzánské války a sabotážních demolicí v Baskicku. Na základě svojí bojové praxe navrhoval sestavit 12 divizí složených z vojáků v záloze a mládeže. Terénem nepolíbení štábní byrokrati v něm viděli však podezřelého revolucionáře a průběžně jeho činnost sabotovali, až jej zcela odsunuli do pozadí.

Právě Wintringham prokázal smysluplný přístup k reálné potřebě obrany proti invazním jednotkám, které by měly roku 1940 technologickou převahu. Správně předpokládal, že bude třeba především omezit jejich mobilitu ničením komunikací, železnic, mostů a vozidel a zároveň využívat léček v nepřehledném terénu jižních hrabství. Počítal s pohyblivými a vzájemně spolupracujícími jednotkami domobrany působícími v terénu. Naopak generálové se opírali o překonanou teorii statické obrany opevnění, s níž si Němci dokázali poradit bez větších problémů už v době blitzkriegu.

Tátovská armáda v boji

22. srpna 1940 změnil Winston Churchill název domobranecké formace z LDV na domácí gardu – Home Guard. Její příslušníci dostali identifikační průkazky, přitom mnozí ještě dříve než uniformy. Jejich služba se nestala přehlídkou hrdinských činů vhodných pro hollywoodské režiséry. Příslušníci Home Guard brzy dostali neformální označení Dad's Army, tedy armáda tatíků (či armáda fotrů). Z reálného hlediska však nelze existenci Home Guard zcela podcenit. V jejich prospěch mluvila především znalost terénu včetně obydlených aglomerací.

Svou činností mohli pohyb nepřítele alespoň zpomalovat a německé armádě, jejíž základ tvořila pěchota, pouze částečně motorizovaná, mohli příslušníci Home Guard zasazovat účinné údery. Tato možnost rostla především se zlepšující se kvalitou výzbroje. Důležitá je především účast 100 000 příslušníků Home Guard na protiletecké obraně. Nejvyšší počet se jich účastnil obrany Londýna před německými bezpilotními letounovými střelami známými jako V1 v roce 1944. Po vylodění v Normandii do konce roku 1944 pak skončila služba zhruba jednoho milionu příslušníků. K rozpuštění zbývajících jednotek došlo na konci roku 1945. 

Jako černou díru označují astrofyzikové objekt s takovou gravitací, že úniková rychlost z jeho nitra překračuje rychlost světla. V tom případě nemůže zevnitř uniknout ani záření a pozorovatelé nemají o existenci černé díry žádné přímé zprávy. Na její přítomnost tak usuzujeme jen zprostředkovaně: Navenek se objekt projevuje pouze svou gravitací a ovlivňuje materiál, který se dostane do jeho blízkosti – nekompromisně jej totiž přitáhne a pohltí. 

Odborníci rozeznávají tři typy černých děr, podle způsobu vzniku. V raných fázích vývoje vesmíru byla látka velmi hustá, přičemž náhodnými impulzy mohlo docházet k místnímu zhušťování pod hranici katastrofického kolapsu. Takto se rodily tzv. primordiální černé díry, o jejichž přítomnosti nemáme vůbec žádné přímé důkazy. Jejich hmotnost je srovnatelná například s hmotností Měsíce a jejich horizonty událostí dosahují milimetrových rozměrů. Popsané objekty by mohly tvořit důležitou součást enigmatické skryté hmoty. 

Další typ černých děr představují zbytky po závěrečných životních stadiích velmi hmotných stálic, tedy tzv. hvězdné černé díry. Vznikají překotným gravitačním kolapsem vyhaslého jádra obří hvězdy a na jejich přítomnost můžeme usuzovat pouze v případě, že se nacházejí ve vícečetném systému a „odsávají“ materiál z okolních stálic. Látka poté padá na černou díru, zahřívá se a září v rentgenovém oboru. 

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Posledním typem jsou černé veledíry v centrech galaxií, jejichž hmotnost přesahuje miliardy sluncí. Konglomerát hvězd v centru hmotné galaxie se chová jako černá díra: Obalí se horizontem událostí a nadále z něj nepřichází žádné záření. Vnitřní struktura těchto objektů zůstává záhadou, jejich střední hustota však není tak obrovská jako v případě hvězdných černých děr – často nedosahuje ani hustoty vody. Je tedy možné, že pod horizontem událostí objekty dlouhodobě přežívají v původním stavu, aniž by o tom měl ovšem vnější pozorovatel jakoukoliv informaci.

Kuiperův pás a Oortův oblak představovaly až donedávna dvě oblasti Sluneční soustavy, kde se vyskytují ledová tělesa. Pocházejí odtud krátkoperiodické, případně dlouhoperiodické komety. Naopak kamenným planetkám (neboli asteroidům) zůstával vyhrazen zejména hlavní pás rozkládající se mezi drahami Marsu a Jupitera. Nedávné objevy však takto jasné rozdělení našeho solárního systému poněkud rozostřily.

Mezi asteroidy a kometami najdeme celou řadu rozdílů: Komety se obvykle pohybují po protáhlých eliptických drahách, a dostanou-li se do blízkosti Slunce, ohřívají se, zjasňují, uvolňuje se z nich prach a plyn a mohou vytvořit kometární ohon. Na druhou stranu planetky – a zejména ty v hlavním pásu – lze považovat za uspořádaná tělesa obíhající po téměř kruhových drahách, jejichž stav se v čase příliš nemění. Ke svému velkému překvapení však astronomové i v této poměrně poklidné části Sluneční soustavy pozorovali tělesa, která se navenek projevují jako komety!

Planetka, nebo kometa?

Za první takový neobvyklý objekt považujeme „planetku“ identifikovanou v roce 1979, jež tudíž dostala odpovídající označení 1979 OW7. Tehdy se předpokládalo, že se jedná o obvyklého člena hlavního pásu. Dráhové charakteristiky byly pro takové těleso naprosto typické, objekt proto „zapadl“ mezi ostatní ve své třídě a vědci jej dále nezkoumali. 

Změna přístupu nastala v roce 1996, kdy si astronomové Eric Elst a Guido Pizarro všimli, že má zmíněný „asteroid“ dlouhý prachový ohon. Analýza snímků pořízených v delším časovém období ukázala, že prach se z tělesa uvolňuje po dobu mnoha měsíců. Objekt se proto dočkal nového označení podle kometární nomenklatury – 133P/Elst-Pizarro. 

Původ uvedené aktivity zůstával po nějakou dobu neznámý. Někteří astronomové se domnívali, že se jedná o důsledek jednorázové srážky dvou těles. Takovou variantu však bylo možné vyloučit, neboť 133P vykazuje aktivitu periodicky: vědci ji pozorovali při všech třech následujících průchodech perihéliem oběžné dráhy. Opakované kolize během tak krátké doby jsou přitom jednoduše nemožné. O následek jediné srážky rovněž jít nemohlo, protože – jak ukázaly numerické modely – takto uvolněný prach by nevydržel v blízkosti tělesa po dobu několika měsíců jeho aktivity.

Další možnosti

Jako druhou možnost vědci zvažovali, že se jedná o obvyklou kometu, která během vývoje Sluneční soustavy „zabloudila“ do hlavního pásu planetek. Dynamické simulace vývoje dráhy tělesa ovšem prokázaly, že se 133P nachází na velmi stabilní dráze, jinými slovy je velmi obtížné ji sem odkudkoliv dostat. A to platí obzvlášť pro vnější části našeho solárního systému, odkud komety obvykle pocházejí. Navíc se takovou cestu do hlavního pásu dosud nepodařilo prokázat. A pokud bychom přece jen připustili velmi nepravděpodobnou souhru působení vnitřních planet na kometu tak, aby se do hlavního pásu dostala a usadila se zde, znamenalo by to, že se musí jednat o výjimečný objekt. Jak ovšem ukázaly další objevy, není tomu tak.

Dále přicházelo v úvahu, že se zkrátka opravdu jedná o planetku hlavního pásu, která je ovšem z nějakých důvodů v nitru ledová. Aby to dokázali, rozhodli se astronomové David Jewitt a Henry Hsieh pro rozsáhlou prohlídku oblohy s cílem nalézt další podobná tělesa. V letech 2004–2007 prozkoumali celkem 600 potenciálních kandidátů, objektů s podobnými orbitálními i fyzickými charakteristikami, jako má Elst-Pizarro. 

Zhruba v polovině prohlídky skutečně nalezli planetku 118401 (1999 RE70) se slabým ohonem. Mezitím se také dalším astronomům podařilo identifikovat podobná tělesa, mezi prvními například kometu P/2005 U1 (Read). Brzy bylo zřejmé, že se jedná o novou skupinu vlasatic, které se začaly označovat jako komety hlavního pásu. V současné době jich známe deset, ale omezené množství dat z pozorování napovídá, že by jich mohlo existovat mnohem více. 

Dráhy komet hlavního pásu se od sebe liší. Tělesa 133P/Elst-Pizarro a 176P/Linear patří do rodiny planetek Themis, tedy jedné z největších tamních rodin. Jejich dráhy jsou velmi stabilní, a proto je můžeme považovat za původní členy zmíněné rodiny. Dráha komety 238P/Read je o něco výstřednější, což sice řadí vlasatici mimo rodinu planetek Themis, přesto se na své dráze nachází už dlouhou dobu. Naopak kometa P/2008 P1 (Garradd) se pohybuje po odlišné, a navíc mnohem méně stabilní dráze než její kolegyně ve výše uvedených případech: vlasatice na ní nevydrží déle než dvacet milionů let, což naznačuje, že zde není původní. Rovněž kometa P/2002 R2 (La Sagra) má odlišnou dráhu – ale na rozdíl od P/2008 P1 (Garradd) stabilní.

Pokračování příští víkend

Teprve třiatřicetiletý Sia Chie Herng váží kvůli neustálému přejídání děsivých 318 kilogramů. Sia se posledních deset let živil jen pálivými nudlemi, kterých byl schopen sníst i třicet misek za den. Vše poté vydatně zapíjel mléčnými koktejly a zajídal zmrzlinou. Když se u něj před čtyřmi dny projevily zdravotní problémy, zůstal uvězněn ve svém domě v malajském Sibu. Do nemocnice mu nakonec museli pomoci záchranáři za asistence hasičů a byla to pořádná fuška. Nenasytného tlouštíka z domu muselo vynést 20 silných mužů.

Roku 67 před naším letopočtem se u řeckého ostrova Antikythéra potopila římská loď. To by samo o sobě nebylo až tak zajímavé, Středozemní moře je plné vraků. V této lodi byl ale objeven slavný starověký technický artefakt – mechanismus z Antikythéry.

Vrak z Antikythéry byl objeven už v roce 1900, kdy ho v hloubce 42 metrů nalezl sběrač hub Elias Stadiatos. Výzkum této lodi ale pokračuje dodnes.

TIP: Digitální model odkrývá tajemství záhadného „mechanismu z Antikythéry“

Archeologové ve vraku před třemi týdny objevili lidskou kostru – první, která byla nalezena ve věku DNA analýz. Jakmile badatelé získají povolení řeckých úřadů, chystají se odebrat vzorky. Když budou mít štěstí, mohli by například ze zubů získat DNA. Z genetických dat by pak bylo možné odvodit, odkud pocházel tento člen posádky legendárního vraku.

Navzdory svému dnešnímu názvu arabské číslice 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 0 skutečně nespatřily světlo světa v arabských zemích. Jejich domovem se stala Indie, kde se desítková soustava užívající nulu rozšířila kolem roku 700 – proto se někdy označují také jako hindské, případně hindsko-arabské. Znaky pro hindské číslice se vyvinuly z číslic písma bráhmí, jejichž používání dokládají už buddhistické nápisy z doby okolo roku 300 př. n. l. 

Pravdou však zůstává, že díky arabským matematikům se novinka dostala do Evropy. Přispělo k tomu zejména rozšíření matematického traktátu arabského učence Al-Chorezmího z 9. století, jenž byl v polovině 12. století přeložen do latiny pod názvem Algorithmi de numero indorum (Počítání s indickými číslicemi).

V Evropě znamenalo přijetí arabských číslic rozchod s předchozími metodami počtů s římskými číslicemi a vydláždilo cestu budoucímu rozvoji algebry. Mimochodem – samotný výraz „algebra“ pochází z arabštiny a právě Al-Chorezmí jako první algebru chápal coby samostatnou matematickou disciplínu.

Claire Third z Nového Zélandu přišla s nápadem na netradiční módní doplněk. Prostřednictvím internetové aukce TradeMe prodala vlastnoručně vyrobenou kabelku z vypreparované kočky. Podle Claire šlo o kočku, jejíž mrtvolu našla u silnice a kterou několik týdnů uchovávala v mrazáku. Nešlo tedy o zvíře záměrně usmrcené kvůli kabelce. Když se ani po třech měsících nepřihlásil majitel, pustila se Claire do práce.

Novozélanďanka Claire není v oboru žádný začátečník, preparování zvířat se věnuje již 15 let a doma má několik vycpaných zvířat, včetně například „jednorožce“ vytvořeného z lamy a několika dalších zvířat, nebo dvouhlavou kočku s ptačími křídly.

Samotná kočičí kabelka rozhodně vzbudila zájem. Její cena se v aukci vyšplhala na 545 novozélandských dolarů, tedy v přepočtu necelých 10 tisíc korun.

Historii spojenou s Fridrichem Falckým, nešťastným Zimním králem, zná každý. Jeho příbuznému Karlu Albrechtovi se už takové pozornosti nedostalo, přestože i on by si podobný titul zasloužil. Také Karel Albrecht se snažil získat český trůn, a také on uspěl jen krátkodobě. Nestál však proti němu císař Matyáš, ale jeho pravnučka Marie Terezie.

Kdykoliv NASA ohlásí, že něco zásadní sdělí světu, tak internet zaplaví divoké spekulace. Teď se to opět stalo. NASA si získala pozornost celé planety, i když se většina lidí shoduje, že ani tentokrát nepůjde o objev mimozemského života.

Ve hře je Jupiterův měsíc Europa. NASA ohlásila, že v pondělí 26. září, ve 14 hodin východního letního času (tedy v 8 hodin ráno našeho času), odhalí překvapující fakta o aktivitě na Jupiterově měsíci Europa. V NASA jsou teď tajuplní, jen prozradili, že možná jde o důkazy související s přítomnosti podpovrchového oceánu na Europě.

Tyto důkazy podle všeho pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled, který už před časem nalezl stopy výtrysků vody na povrchu Europy. Jejich existence se ale zatím ještě nepotvrdila. Možná je Hubble objevil znovu, uvidíme.

TIP: Infografika: Jupiterův měsíc Europa obsahuje více vody než Země

Na Europě by měl být ohromný podpovrchový oceán, který by mohl obsahovat větší množství vody, nežli je na Zemi. A NASA mohla konečně objevit pádný důkaz jeho existence.

Obsah kyslíku v pozemském atmosféře velice úzce souvisí s živými organismy. Kyslík je sice na Zemi běžný, je ale zároveň velmi reaktivní. Kdyby najednou zmizely všechny fotosyntetické organismy, tak by zásoba kyslíku v atmosféře vydržela maximálně pár týdnů.

Hladina kyslíku v atmosféře přitom neustále kolísá. Vědce zajímá proč, a také by rádi věděli, jaké mechanismy za tím stojí.

Badatelé prozkoumali vzorky ledu vyvrtaného v Arktidě a Antarktidě a analyzovali obsah kyslíku v bublinkách vzduchu, které tento led obsahuje. Nakonec dospěli k názoru, že obsah kyslíku v atmosféře pomalu, ale jistě klesá. Za poslední milion let poklesl zhruba o 1 procento.

TIP: Nejstarší stopa fotosyntézy pochází z doby před 3,2 miliardami let

Pokud by se to někomu ale zdálo nebezpečné, nemusí se bát. Takový pokles kyslíku člověk bez přístrojů ani nezaregistruje. Ke stejné změně obsahu kyslíku dojde, když se člověk přemístí o zhruba 100 m nadmořské výšky vzhůru.