Pachypodia rostou na jihu Afriky a na Madagaskaru, patří do čeledi toješťovité (Apocynaceae) a vědecky tento rod popsal anglický botanik John Lindley v roce 1830. Poprvé je ale sbíral už významný švédský botanik Carl Peter Thunberg, blízký přítel C. Linného, na své cestě po východním Kapsku v letech 1772–1775. Dva druhy, P. succulentum a P. bispinosum, pak popsal syn Linného v roce 1781 pod rodovým jménem Echites. Popis však poněkud „zpackal“ a dlouho panovaly nejasnosti, co vlastně Thunberg dovezl. Své nynější jméno rod Pachypodium (slovo řeckého původu, jež v překladu znamená doslova „tlustá noha“) dostal až téměř o 50 let později a záměna herbářových položek Linného synem byla vysvětlena až v 60. letech minulého století.

Dodnes však není zcela jasné, kolik druhů vlastně rod přesně obsahuje, literatura uvádí počty mezi 14 a 25 a nové druhy se stále ještě objevují (otázkou je, zda budou také všechny uznány). Příčin mnoha rozdílných názorů na tento rod je více a bude třeba rostliny ještě lépe studovat na jejich přírodních stanovištích.

Problémy určování „tlustých noh“

Prvním zádrhelem jsou typové herbářové položky. Při popisování nového druhu je nutné uložit herbářovou položku v muzeu, aby byl doklad, jakými znaky se nová rostlina vyznačuje a bylo možné porovnávat při dalších popisech s již existujícími druhy. V případě sukulentů je však výroba herbářové položky velmi obtížná – zkuste si někdy vylisovat třeba kaktus. Navíc některé druhy dorůstají stromových rozměrů a do desek se zakládají o to hůř. Některé hodně staré herbářové položky bývají v dost zchátralém stavu a důležité znaky na nich třeba již nejsou vidět.

Dalším problémem je variabilita, především u některých madagaskarských druhů. Botanici nejsou jednotní, které rostliny se ještě vejdou do rámce určitého druhu a co už je druh jiný. Svou roli hraje i touha popsat si nějakou novinku a zanechat v botanice stopu a tak jedni vědečtí pracovníci ustanovují nové taxony a jiní je ruší a přiřazují zpátky jako poddruhy již známých a uznávaných druhů. A tak nezbývá, než pečlivě prozkoumat madagaskarské lokality a důkladně prověřit všechny sporné druhy a poddruhy přímo v terénu, kde jsou nejlépe viditelné všechny odlišnosti.

Od stromů až po keříky

Podle růstu a velikosti se rozlišuje pět typů pachypodií. Vysoký stromovitý růst vytváří druhy, které nejdříve vyrostou do výšky a teprve potom se kmen rozvětví. Takto roste nejznámější P. lamerei, dále P. geayi a P. rutenbergianum. Zvláštní sloupovitý vzrůst má P. namaquanum, jehož válcovitý kmen zůstává nerozvětvený. Keřovitý růst mají menší druhy pachypodií do zhruba metrové výšky. Africký druh P. lealii má však tenké větvičky jako skutečný keř, zatímco madagaskarské druhy P. densiflorum, P. horombense, P. rosulatum, P. decaryi, P. ambongense a P. baronii mají krátké a tlusté větve. Dalším typem jsou kaudiciformní druhy P. bispinosum a P. succulentum, které vytvářejí ztloustlou bázi stonku. Posledním a nezvyklým typem je bizarní P. brevicaule, který je vlastně extrémní formou kaudiciformních druhů. Tento druh již větve nevytváří a listy vyrůstají přímo ze ztloustlého zploštělého stonku, který se rozrůstá do šířky.

Listy pachypodií vyrůstají na konci větví a v době sucha většinou opadávají. Většina druhů má listy tuhé až kožovité, někdy plstnaté, aby co nejvíc omezily výpar vody. Velké květy má většina druhů žluté, několik je bílých, P. succulentum kvete růžově, P. baronii červeně a P. namaquanum hnědě.

Afričtí drobci i dlouháni

Pachypodia mají domov v Africe a na Madagaskaru. Z afrických druhů přitom budí největší úžas i respekt Pachypodium namaquanum. Roste na sluncem rozpálených skalách a písečných svazích v hraniční oblasti mezi Jihoafrickou republikou a Namibií, na obou březích Orange River. Odolává skutečně extrémním podmínkám, vždyť roční srážky tu bývají jen 50–120 mm a přežít pomáhají všemu živému jen noční mlhy. Tří i čtyřmetrové siluety P. namaquanum působí v této divoké a pusté krajině jako přízraky. Dlouhé trny má sukulent uspořádané po dvojicích. Stříbřitě šedé listy jsou na okrajích charakteristicky zvlněné a květy mají medově hnědou barvu.

Mnohem běžnější je na černém kontinentu drobný druh Pachypodium succulentum, široce rozšířený v Kapsku. Je značně přizpůsobivý, roste od pobřeží až do nadmořské výšky 1 400 metrů. Hlízovitě ztloustlý stonek, který mívá v průměru asi 15 cm, je většinou alespoň do poloviny zapuštěný v zemi. Větévky, ozbrojené dvojicemi trnů, dorůstají 15–60 cm, úzké listy jsou dlouhé 2–4 cm. Každoročně kvete růžovými květy.

TIP: Tropické rododendrony aneb Utajení krasavci jihovýchodní Asie

Ve Východním Kapsku má o dost menší areál P. bispinosum, v horách vystupuje pouze do 600 metrů nad mořem. Rostliny se podobají předchozímu druhu, ale květy jsou výrazně odlišné.

Do dvou poddruhů i areálů je rozdělený P. lealii. Poddruh saundersii obývá oblast Kwazulu-Natal na východu Afriky a dorůstá výšky 1–1,5 m. Poddruh lealii roste v horách (1 000–1 500 metrů) na severu Namibie a v jižní Angole a má štíhlý vysoký kmen až do výšky šesti metrů. Afrikánsky se nazývá bottelboom a namibijští domorodci vyráběli z jeho latexu šípový jed.

Pachypodia z jihu a západu Madagaskaru

Na Madagaskaru je nejznámějším a také nejčastěji pěstovaným druhem Pachypodium lamerei, jež roste na jihu a jihozápadu ostrova. V malgašském jazyce se jmenuje vontaka, což je zároveň i místní název pro všechna pachypodia. Sudovitý až lahvovitě sloupovitý kmen tohoto druhu dosáhne v dospělosti výšky až osmi metrů a průměru kmene až 60 cm. V přírodě ční nad keřovitou vegetací místo stožárů elektrického vedení. Kmen i větve jsou ozbrojené trny, které vyrůstají po třech ve spirále. Je jen řídce větvený a větve jsou olistěné pouze na koncích. Čepel listů bývá dlouhá až 35 cm, široká 2,5–11 cm (širší, až vejčitá u var. ramosum). Bílé květy mívají v průměru asi 5 cm. Je i nejrychleji rostoucím a nejodolnějším pachypodiem v kultuře.

Podobný, ale mnohem suchomilnější, je P. geayi, malgašsky tandrovonta. Pochází z nejsušších částí jihozápadu Madagaskaru, kde roste jak v hlubších písčitých půdách suchých lesů, tak na vápencových skalách. Staří jedinci vytvářejí světle šedé hladké kmeny podobající se betonovým sloupům o výšce až deseti metrů. Převyšují i tamní sudovité baobaby (A. rubrostipa), které bývají v tomto žhavém, trnitém a suchém království sotva poloviční. Stará pachypodia ztrácí trny z kmene, pichlavé zůstávají jen vrcholy rostlin. Tento druh má z celého rodu také nejdelší listy, které mohou být až 40 cm dlouhé, avšak jen 2 cm široké.

Třetí často pěstovaný stromovitý druh je P. rutenbergianum, malgašsky hazotavoangy, ze západního pobřeží Madagaskaru. Dělí se na 3 variety.

Krása mizí i s kořeny

Zcela odlišná jsou horská pachypodia z náhorní plošiny centrálního Madagaskaru. Nejznámější je patrně P. brevicaule, z pohoří Itremo, kde roste v nadmořské výšce 1 000–1 600 m a v době sucha snáší i teploty těsně nad nulou. Jeho hlízovitě ztloustlý stonek připomíná obrovskou placatou bramboru krytou stříbrošedou kůrou. Stařičké rostliny mohou mít v průměru i metr. Stonek má několik vrcholů, vlastně zkrácených větví, na kterých v době vegetace vyrůstají asi 3 cm dlouhé vejčité listy. Trny jsou porostlé bílou plstí. Jako okrasná rostlina je žádán nejen v Evropě, ale kupodivu i na Madagaskaru, kde ho chudí horalé běžně prodávají vykopaný i s kořeny ve městech na trhu. Neobyčejně rychle proto z přírody mizí a stává se druhem značně ohroženým.

Odolnější i méně odolné

Nádherným druhem je Pachypodium horombense – malgašsky vontakely, jehož žluté květy mají charakteristický zvonečkovitý tvar. Bez květů je rostlina téměř k nerozeznání od druhu P. densiflorum. Z jeho nepravidelné ztloustlé báze vyrůstají tlusté a silnými trny ozbrojené větve až do výšky 150 cm. Listy, na rubu plstnaté, jsou oválné, asi 3–5 cm dlouhé. Tento druh obývá pouze jižní část náhorní plošiny centrálního Madagaskaru, která se jmenuje Horombe plateau, kde roste v nadmořské výšce 500 – 1 000 metrů. Keřovité sukulenty kvetou na konci období sucha, kdy na vyprahlých kamenitých horských pláních zbývají jen trsy suché trávy. Zlaté zvonečky květů se vznášejí na vysokých stoncích nad tlustými, zkroucenými a sluncem zčernalými „těly“ a vypovídají o neobyčejné odolnosti a tvrdosti horských rostlin.

Stejně houževnatým druhem je i podobný P. densiflorum. Staré rostliny mohou dosáhnout až dvoumetrového průměru a výšky 70 cm. Od předchozího druhu ho rozeznáte jen podle tvaru květů, jejichž koruna se zcela ploše otevírá. Barva květů je sytější než má P. rosulatum, další rozdíly jsou velmi jemné.

Pěstiteli žádané Pachypodium baronii ze severu Madagaskaru vyniká neobvyklou tmavě růžovou barvou květů. Typická var. baronii bývá v přírodě dvou až třímetrová. Má pěkné vavřínovité listy, úzké a asi 15 cm dlouhé. Dává přednost kyselejší rulové drti a jako jediné pachypodium nesnese přeschnutí půdy. Odolnější je varieta windsori, která v přírodě vyhledává stanoviště na vápencích a pokles teploty a období sucha snáší. Je mnohem menší, z lahvicovitého baňatého kmene vybíhají do maximálně metrové výšky větve silné jako palec. Kvetoucí Pachypodium baronii patří ke klenotům madagaskarské přírody a setkat se s ním v přírodě patří k životním zážitkům pro každého obdivovatele sukulentních rostlin.

Pachypodia ve sbírce sukulentů

Ve sbírkách sukulentářů patří pachypodia k nejpřitažlivějším a nejcennějším rostlinám – mají zvláštní kouzlo, ačkoliv jsou „pichlavá, tlustá a jedovatá“. Množí se povrchovým výsevem v teple a vlhku. Vysévají se na povrch písčitého substrátu ihned, protože semena rychle ztrácejí klíčivost. Pokud jsou podmínky příznivé, vyklíčí do týdne.

Citlivé druhy je lépe raději naroubovat na semenáček P. lamerei. Řízkováním lze snadno množit P. bispinosum a P. succulentum, řízkování ostatních druhů je možné, ale spíše pro zkušené pěstitele. Většina druhů vyžaduje v půdě dostatek vápníku, substrát by měl být bohatší na živiny a neškodí ani přídavek rašeliny. Základem je ovšem dokonalá drenáž. Zimní teploty jsou žádoucí vysoké, pak rostliny ani neopadávají. Pokud uchováme zimní klid, téměř nezaléváme.

Pozor na otevřené rány!

Všechny druhy rodu Pachypodium jsou nebezpečné. Při manipulaci je proto důležité dávat pozor na jedovaté mléko vytékající z ran – pachypodia jsou skutečně značně toxická a citlivé osoby mohou mít potíže i po pouhém dotyku nepoškozených listů!

Kde bývají „tlusté nohy“?

Všechny druhy pachypodií jsou rostliny xerofytní, tedy přizpůsobené k životu v suchých oblastech. Rostou podle druhu od nížin do hor, až do nadmořské výšky zhruba 1 600 metrů, od sezónně suchých oblastí přes polopouště až do extrémních pouští na jihozápadě Madagaskaru a jihu namibijské pouště. Mnohé menší druhy mívají stanoviště ve skalách, ve štěrbinách mezi kameny a skalních kapsách.

Vojenská kariéra absolventa akademie v Hranicích na Moravě Daniela Gondy (1909–1944) se zánikem první republiky neskončila. V rámci armády samostatného slovenského státu se stal důstojníkem jezdectva. Třikrát byl nasazen na východní frontě a účastnil se i působení slovenského vojska v Itálii. Po návratu domů se stal v roce 1944 velitelem posádky v Humenném.

Kontroverzní partyzán

V tomto období se zapojil do spolupráce s příslušníky ilegální Komunistické strany Slovenska a podporoval vznikající partyzánskou skupinu Pugačov. Neunikl však odhalení a v červnu 1944 byl v Bratislavě uvězněn. Díky falešnému lékařskému posudku byl převezen do vojenské nemocnice v Ružomberku, kde ho zastihlo i vypuknutí povstání.

Seriál Nerealizovaný titul Hrdina SNP

Zasloužilí bojovníci (vyšlo 13. září)

Poslanec mezi povstalci Jan Šverma (vyšlo 20. září)

Kontroverzní bojovník Daniel Gonda (vyšlo 27. září)

Ľudovít Kukorelli v čele skupiny Čapajev (vyšlo 4. října)

Československý tankista Štefan Tuček (vyšlo 11. října)

Hrdina Sovětského svazu Ján Nálepka (vyšlo 18. října)

Výsadkář a styčný důstojník Michal Pavlovič (vyšlo 25. října)

V hodnosti stotníka vytvořil z dostupných vojáků povstaleckou jednotku, která má na svědomí kontroverzní čin – vyrabování obce Ľubochňa a zlikvidování skupiny 20 Němců, kteří tvořili strážní oddíl tamního německého dětského tábora.

Následné rozkazy povstaleckého velení o zabezpečení obrany horního Pováží neplnil důsledně, což mělo za následek ústup povstalců až do Ľubochňanské doliny. Za tuto lehkovážnost ho velení 1. čs. armády na Slovensku nařídilo zatknout a postavit před válečný soud. Dne 13. září 1944 se ale během cesty na svůj štáb dostal do nepřátelské kulometné palby a utrpěl vážná zranění, kterým nakonec podlehl. Některé zdroje udávají, že se vydal německé koloně v ústrety namol opilý.

Svědkem neobvyklé podívané se stal Kevin Brady a jeho přátelé. Během plavby po řece Severn na jihozápadě Anglie si všimli obří mršiny pohupující se u břehu. Rybáři si nejdříve mysleli, že jde o mršinu utonulé krávy, teprve bližší pohled odhalil, že jde ve skutečnosti o mrtvolu více než dvoumetrového tuňáka obecného.

TIP: To je úlovek! Známý fitness trenér ulovil obřího tuňáka

Tuňáci se v ústích řek obvykle nevyskytují – jejich domovem jsou širé pláně oceánů. Podle odborníků může být důvodem výskytu takto velké ryby hluboko v ústí řeky zvyšující se teplota moří. Tuňáci se pak v honbě za potravou dostávají i na místa, kde bychom je jinak jen těžko spatřili.

Zásobování lidí postižených válkami nebo přírodními katastrofami dnes závisí na shazování pomoci z letadel. Jde o poměrně nepřesný způsob dopravy, který je navíc vázaný na dobré počasí.

Společnost Windhorse Aerospace proto vyvinula bezpilotní dron Pouncer, který může vlastními silami přistát na požadovaném místě. Po přistání jej lze rozebrat a samotný dron následně využít k dalším účelům. 

Pouncer má dutá křídla a trup, který lze napěchovat jídlem, vodou a léky. Plastová křídla a trup je možné využít pro stavbu úkrytu a dřevěná kostra letounu může posloužit jako palivo na oheň.

TIP: Bezpilotní záchranáři. V Izraeli otestovali autonomní záchranný dron AirMule

Tento dron je navržen pro situace, v nichž nefunguje nebo je výrazně omezena komunikace, cesty, silnice i železnice byly zničeny, nebo jsou neprůjezdné a letecká doprava přímo na místo určení by byla příliš nebezpečná. Drony Pouncer by mohly být vypouštěny z letounu C-130 Hercules, v maximální výšce 7 600 metrů. Z této výšky Pouncer dopraví pomoc až do vzdálenosti 100 kilometrů.

Vědce už dávno napadlo, že by bylo možné využít počítače a také lidi, kteří mají volnou chvíli, k tomu, aby pohnuli s nějakým zajímavým problémem. Tak vznikly distribuované výpočty.

Téměř každý uživatel internetu z přelomu tisíciletí zná projekt SETI @home, díky němuž počítače milionů nadšenců analyzovaly data z radioteleskopů, a hledali zprávy od cizích civilizací.

Projekt SETI @home nic nenašel, ale existují projekty distribuovaných výpočtů, které dopadly mnohem úspěšněji. To je i případ hry Foldit, v níž jde o skládání struktury proteinů.

Na struktuře kvasinkového proteinu YPL067C ve Foldit pracovali profesionální vědci, vysokoškolští studenti, počítačové programy a také nadšenci z celého světa, kteří si vytvořili online týmy.

TIP: Budeme léčit bolest proteiny namísto problematického morfia?

Nakonec se ukázalo, že nejlepší tvary proteinů navrhli online týmy nadšenců, kteří za sebou nechali všechny ostatní. Distribuované výpočty rozhodně nepatří do starého železa.

Poměrně poklidný život arcivévodského páru skončil sarajevským atentátem. Karel postoupil do pozice následníka trůnu. Když uprostřed války, dne 21. listopadu 1916 několik minut po deváté večer, skončil život starého císaře, nastoupil devětadvacetiletý arcivévoda na trůn jako Karel I. A Rakousko mělo po osmnácti letech opět císařovnu.

Na rozdíl od své předchůdkyně Sissi, která vlastně císařovnou být ani nechtěla, ctižádostivá Zita se své role ochotně ujala. Ke slavnostní korunovaci císařského páru však nedošlo. Karel to plánoval na klidnější období po válce, aby nezatěžoval státní pokladnu. Jak to dopadlo, víme… Na žádost uherského ministerského předsedy se ale uskutečnila v prosinci 1916 korunovace v Budapešti, protože tam to přímo vyžadovala ústava.

Ze dne na den se tedy Karel stává císařem a jako vrchní velitel se ocitá ve válce, kterou si nepřál a které nemohl zabránit. Okamžitě se alespoň snažil zmírnit utrpení obyvatel. Zřídil jako první na světě ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví a vydal řadu sociálních zákonů. Omezil také moc vojenského vrchního velitelství, obnovil civilní vládu a provedl rozsáhlé amnestie. Vztahovala se i na „velezrádce“ Karla Kramáře či Aloise Rašína, naše významné prvorepublikové politiky. Karel si nechtěl hned v úvodu své vlády potřísnit ruce krví. 

Vynucená abdikace

Cílem mladého panovníka bylo brzké uzavření míru. Tajná mírová jednání, která vešla do dějin jako Sixtova aféra podle Zitina bratra Sixta, který je zprostředkovával, ztroskotala a navíc byla prozrazena. Karlovi a Zitě více uškodila, než prospěla. Na podzim 1918 se fronty zhroutily. Rakousko-Uhersko válku prohrálo a rozpad c. a k. monarchie už nebylo možné zastavit.

Když Karlovi předložili abdikační listinu, Zita mu v podpisu rozhořčeně bránila. Takto její odpor popsal v knize Smrt na Madeiře Karl Werkmann, císařův tajemník a důvěrník: „Nikdy! To je vyloučené, abys to podepsal! To je přece abdikace. Panovník nemůže nikdy abdikovat! Může být sesazen, může být zbaven panovnických práv. Ale vzdát se jich? Nikdy, nikdy, nikdy. Raději tu padnu s tebou! Pak přijde Otto. A i kdybychom padli všichni, jsou tu ještě jiní Habsburkové…“ 

Trudné cesty císařského páru

Přes Zitiny protesty Karel nakonec podepsal manifest, jenž znamenal konec panování Habsburků. Rakousko se stalo republikou. Ale ani teď to Zita nechápala jako definitivní pád monarchie. Věřila, že se na trůn vrátí. Mýlila se. Zpočátku měl prý císař dokonce v plánu žít v Brandýse jako prostý občan, ale setkal se u československých orgánů jen s nenávistí. Kam tedy vedly první kroky císařské rodiny? Na zámek Eckartsau na Moravském poli.

Nešlo o žádný luxus. Vysoké zámecké místnosti se nedaly vytopit, chyběly potraviny. Císař i většina dětí se silně prochladili. Jediná Zita se díky své dobré konstituci držela. Brzy ale začalo být jasné, že bude nutné Rakousko kvůli bezpečnosti opustit. Kam se uchýlit? I spřátelené státy se obávaly Habsburkům poskytnout azyl. Útočiště nakonec nalezli ve Švýcarsku a odtud sondovali poměry v Maďarsku. Abdikace se totiž týkala jen rakouského trůnu.

Naděje se však ukázaly jako marné. Dvojí pokus o restauraci monarchie v Maďarsku žalostně ztroskotal a skončil pro císařský a královský pár více než potupně. Diplomaté v celé Evropě byli jejich snahami pobouřeni a lámali si hlavu nad jejich budoucností. Zvítězil francouzský návrh na deportaci z Evropy. Kam? Na ostrov Madeira. Cíl ovšem diplomaté nejdříve tajili. Hned na začátku však bylo manželům dáno na srozuměnou, že jakákoli budoucí politická aktivita by mohla znamenat exil na ještě vzdálenějším či klimaticky nepříznivějším ostrově. Po třech týdnech strastiplné cesty dopluli Karel a Zita k břehům Madeiry. Jejich děti zatím zůstaly ve Švýcarsku.

Chvíli trvá, než se podaří Zitě složitě dopravit děti ze Švýcarska k nim. Žijí v nevyhovujících podmínkách, ale jsou všichni konečně pospolu. Ukázalo se, že baron Bruno Steiner, který se ve Švýcarsku staral o jejich majetek, beze stopy zmizel s penězi i rodinnými šperky. Drahocenný dvojitý perlový náhrdelník Marie Terezie, florentský diamant Karla Smělého, který by tehdy při prodeji vynesl deset milionů franků, a další cennosti se už nikdy neobjevily. Rodina si nikde „neulila“ žádné finanční prostředky, nezaopatřila se. Později se stěhují do domu, který císařské rodině poskytl bezplatně portugalský bankéř. Měl sice nádherný výhled na moře, ale pro zimní pobyt se vůbec nehodil. Byl vlhký, neměl vhodné topení ani elektrické osvětlení.

Pobyt na ostrově císaři nesvědčil. Nachladil se, a aby šetřil rodinné finance, dlouho nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, bylo již pozdě. Ukázalo se, že má těžký zápal plic. Umírá na Bílou sobotu 1. dubna 1922 ve věku třiceti pěti let. Po skromném pohřbu, který mu zdrcená Zita vystrojila, bylo tělo posledního rakouského císaře uloženo v prosté rakvi v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu. Tam odpočívá dodnes. 

Dáma v černém

Zita ovdověla ve třiceti letech, a ačkoli milovala pestré barvy, podobně jako kdysi Marie Terezie ani ona jiné šaty než černé už nikdy neoblékla. Poslední dítě se jí narodilo až po Karlově smrti už ve Španělsku, kde jí poskytl útočiště tehdejší král Alfons XIII., jeden z mála, kdo se k císařské rodině neobrátil zády. Později i s dětmi přesídlila do Belgie na zámek Ham u Bruselu. Tam její nejstarší syn Otto, kterého stále připravovala na budoucí dráhu císaře, studoval na katolické univerzitě v Lovani. I všem dalším dětem poskytla vdova náležité vzdělání. Druhou světovou válku přečkali v USA a v Kanadě, kde se Zita věnovala charitativní činnosti. V padesátých letech se přece jen do Evropy vrátila. Žila v Lucembursku a Švýcarsku. Jen v Rakousku ji považovali za nežádoucí. Dokonce jí nedovolili zúčastnit se pohřbu její dcery Adelheid v roce 1971!

Poslední rakouská císařovna se nikdy svého titulu nezřekla a až do roku 1982 čekala na chvíli, kdy konečně navštíví „svou“ zemi. Zasloužili se o to společně tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky a španělský král Juan Carlos. A bývalé císařovně se dostalo triumfálního přijetí! Pak se do Rakouska vrátila ještě několikrát.

TIP: Slavnost jako z pohády: Svatební den arcivévody Karla a princezny Zity

Pádu železné opony se bohužel nedožila, zemřela 14. března 1989. Její pohřeb, kterého se zúčastnilo šest set čestných hostů, mezi nimi i papež Jan Pavel II., se změnil ve státní akt a probíhal podle starého habsburského ceremoniálu. Její ostatky nakonec uložili ve Vídni do kapucínské hrobky mezi ostatní členy habsburského rodu… 

Až doposud se velkolepé souboje Optima Primea, sympaťáka Bumblebeeho, poručíka Jazze, s vůdcem Decepticonů Megatrononem a jeho smečkou, odehrávaly pouze na stránkách komiksových sešitů a na filmovém plátně. Díky zručným mechanikům z turecké firmy Letrons ale mohou již brzy ožít i ve skutečnosti. Firma vytvořila z BMW prvního hrozivě vyhlížejícího robotího válečníka. Jejich transformer Antimon prozatím není schopen pojmout lidskou osádku, pokud ale firma sežene dostatek peněz k další práci, budou prý jejich autoboti jednou vozit i lidi.

Nejnebezpečnější a nejmocnější tajnou organizací je však prý společnost, jejíž členové už několik století skutečně řídí běh světa – svobodní zednáři. Nezvratným důkazem pak má být množství vlivných historických osob, které byly členy zednářského spolku: nejméně pětadvacet prezidentů a viceprezidentů Spojených států, signatáři americké Deklarace nezávislosti, armádní generálové i soudci Nejvyššího federálního soudu.

Zednářství ovšem není výhradně americkým fenoménem, ale pravda je, že největší slávy a moci hnutí dosáhlo právě ve Spojených státech. Místem jeho zrodu je však Anglie. A povolání původních členů je jednoznačné stejně jako název spolku: „Svobodní zednáři“ se pravděpodobně říkalo uměleckým kameníkům, kteří ve své době patřili k elitě mezi řemeslníky. Mohli svobodně cestovat, aby pracovali na stavbách kostelů a katedrál.

Odborné znalosti bylo třeba jaksepatří ochránit před nezasvěcenci, a tak nezbývalo než shromažďovat všechny schopné kolegy ve vlastních uzavřených organizacích spoutaných závazkem mlčenlivosti. Noví členové procházeli pečlivým výběrem. Nezbytností byla skvělá paměť a představivost – vždyť kameníci si taje svého umění předávali výhradně ústně, z toho část navíc pouze v symbolech. K identifikaci členů sloužilo množství tajných otázek a odpovědí. A tak se z kamenického umění stalo dobře střežené tajemství. A jeho slavnostní a „bezpečnostní“ procedury se přeměnily v mystické rituály, které dodnes zednářský spolek obklopují okultistickou (v očích katolické církve až satanistickou) aurou. 

Členové, pracující obvykle daleko od domova, společně trávili téměř všechen volný čas, a tak se členství proměňovalo v bratrství. Společné měli i přísné morální zásady, k nimž patřil třeba zákaz cizoložství nebo pobytu venku po osmé hodině večer.

Kameníci mezi sebe postupně přibírali schopné muže také z jiných oborů a v roce 1717 se čtyři londýnské lóže spojily a vznikla Velká zednářská lóže. Původní organizace řemeslníků se časem přeměnila v bratrské seskupení byznysmenů a duševně pracujících z vyšších středních tříd. Osvícenské názory, důraz na rozum a poznání, rovnost bratrů nezávisle na sociální třídě a samozřejmě opar tajemna přitahoval schopné lidi také z řad aristokratů. Svobodní zednáři zkrátka představovali výkvět ctižádostivých, nadaných a vlivných mužů. Není tedy nijak překvapivé, že jejich členové se skrývali za mnoha historickými okamžiky.

Nejvíce členů měli zednáři ve 20. a 30. letech minulého století, po druhé světové válce jejich počet výrazně klesl. I tak dnes po světě chodí údajně až šest milionů zednářů (ženy mezi sebe ještě pořád nechtějí; ty mohou uspět jedině v tzv. liberálních zednářských organizacích). Náplní jejich činnosti je sebezdokonalování, duchovno, vzájemná pomoc a charita.

I když dnes jsou svobodní zednáři mnohem otevřenější než dříve, některé tajnosti si ponechávají – kvůli tradici a historii, možná i jako způsob ochrany před nepochopením. Současně tak ale přetrvává i podezření, že tihle mocní bratři tahají za nitky světa. Na to však zednáři odpovídají: „Kdyby tomu tak bylo, vypadal by líp…“

Vědci dokázali pomocí speciální technologie zrekonstruovat model obličeje tzv. pána ze Sipanu ze záhadné civilizace Močiků (Mocha). Jeho mumie stará 2 000 let se našla v roce 1987 a je považována za jeden z největších archeologických nálezů 20. století. Senor de Sipán neboli pán ze Sipánu, byl jedním z představitelů vládnoucí civilizace Močiků, která obývala Peru mezi léty 50 př. n. l až 700 našeho letopočtu. Podle archeologů bylo tomuto peruánskému faraonovi v době smrti 45 až 55 let.

Hubbleovo ultrahluboké pole (HUDF) je snímek extrémně vzdálené oblasti vesmíru v oblasti souhvězdí Pece, pořízený Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Jde o snímek nejvzdálenějšího vesmíru, který byl kdy pořízen v oblasti viditelného světla, a zobrazuje množství velice vzdálených galaxií.

Teď se do stejné oblasti vesmíru podívala nedávno zprovozněná a velmi výkonná soustava 66 teleskopů ALMA (Atacama Large Millimetre/submillimetre Array). Teleskopy ALMA pozorovaly oblast HUDF celkem asi 50 hodin.

TIP: Objev u mladé hvězdy: V protoplanetárním disku detekovali metanol

Data získaná soustavou ALMA ukazují, že rychlost tvorby nových hvězd v galaxiích mladého vesmíru má těsný vztah ke hmotnosti těchto galaxií, odvozené z množství jejich hvězd.

Zhruba před 10 miliardami let proběhl zlatý věk tvorby galaxií. Podle výsledků pozorování soustavy ALMA za tím stálo především rychle rostoucí množství plynu v tehdejších galaxiích, které vedlo ke značnému zvýšení intenzity tvorby nových hvězd.