Stáří pouští bývá různé. Některé z nich byly ještě nedávno mnohem vlhčí než dnes. Sahara existuje sice asi 7 milionů let, ještě před 6 tisíci let ale byla dost zelená a protékaly jí velké řeky. Stejně tak pouště amerického Západu a Austrálie, které byly vlhké ještě během nejmladší doby ledové.

Naopak pouště střední Asie zřejmě existují nejdéle z pouští dnešní doby. V nitru největšího kontinentu světa jsou pouště nepřetržitě vyschlé přes 30 milionů let. Dokládají to nové analýzy izotopů uhlíku ze starobylých půd těchto pouští.

Osud pouští jako je Gobi, Ordos nebo Taklamakan utvářely tři hlavní faktory. Před 45 miliony let vznikly Himáláje, které zablokovaly přístup vlhkých monzunů z jihu. Před 10 miliony let se zase objevilo pohoří Altaj, které odřízlo srážky přicházející od severu, což zdejší pouště ještě zvětšilo.

TIP: V poušti Atacama hodně pršelo a poušť vykvetla překrásnými barvami

A zhruba před 20 miliony let se na Zemi kvůli setrvalému ochlazování objevily polární ledové štíty, v nichž je vázáno ohromné množství vody. Celá planeta kvůli tomu vysychá.

Karel VI., který přišel na svět 1. října 1685, se původně vůbec neměl stát hlavním vladařem podunajské monarchie ani císařem slavného římského impéria. A nakonec to byl právě on, kdo zamíchal kartami evropské politiky!

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Trůn byl určen pro jeho staršího bratra Josefa, zatímco na Karla čekalo slunné Španělsko. Jenže Josef brzy zemřel a Karel i se svou krásnou manželkou putoval zpátky do Vídně. A nutno podotknout, že si nepočínal vůbec špatně. Až na jednu maličkost - nedal arcidomu mužského potomka. Jediný syn zemřel v útlém věku a císaři zbyly pouze dcery. Jak ale zajistit, aby koruna zůstala doma? Pragmatickou sankcí! Přestože na jejím základě usedla jeho dcera Marie Terezie na trůn, snaha evropských sousedů zvrátit situaci a utrhnout si co nejvíc pro sebe vtáhla habsburskou monarchii do série válek, které pozměnily hranice středoevropské mocnosti.

Jak dlouho se vlastně ví, že Hranická propast je mimořádné místo, a kdy začaly první pokusy o změření její hloubky?

Hranická propast fascinovala lidi zřejmě odjakživa, stejně jako otázka její hloubky. Dokladem toho jsou první písemné záznamy o ní. Třeba v textu Tomáše Jordána z Klausnburku, který pochází ze 16. století, můžete číst: „Rozprávěl mi jeden dobrý přítel můj, kterýž téměř již v sedmdesáti letech jest, že za mladých let svých, chtěje hlubokost její vystihnout, v ní ploval, a pod vodu se pustil, zdaliby dno najíti mohl, ale že to daremné bylo, ačkoliv plovati velmi dobře uměl…“ Text je přes 400 let starý, a přesto působivě a stále pravdivě popisuje tajemno Hranické propasti.

Hranická propast se jako první krasový útvar u nás dokonce objevila v kreslené mapě Moravy Jana Amose Komenského z roku 1627. Jak čas plynul, přibývaly postupně pokusy o změření hloubky propasti. Významným zlomem byl v historii jejího průzkumu začátek potápění zde okolo roku 1960.

V Hranicích máme druhou nejhlubší zatopenou jeskyni na světě. Která je ta první a jaký je mezi nimi hloubkový rozdíl?

Hranická propast v současnosti představuje druhou nejhlubší zatopenou propast na světě, a to díky maximální dosavadní naměřené hloubce 384 metrů. Vůbec nejhlubší propastí tohoto typu na světě je Pozzo del Merro v Itálii, poblíž Říma, která je 392 metrů hluboká. Je třeba dodat, že hloubka Hranické propasti představuje maximální hodnotu, která byla naměřena, ale její celkovou hloubku zatím neznáme.

Měl jsem dříve za to, že úplně nejhlubší jeskyní světa je Krubera-Voronija. To je tedy charakterově jiná propast?

Krubera-Voronija v Abcházii je s hloubkou 2 197 metrů nejhlubší propastí světa, ale není zatopená. Při cestě k jejímu dnu je sice nutné překonat několik sifonů, jedná se ale jen o dílčí úseky, kde se používá potápěčské vybavení v expedičním stylu. Ve většině prostor propasti se jinak speleologové pohybují po lanech mimo vodní živel. Hranická propast a Pozzo del Merro jsou naproti tomu celé zatopené a jejich průzkum stojí na aktivitách pod vodou.

Nějak si nedokážu představit přesný způsob, jakým se hloubka zatopené propasti měří. Dokážete to mně a dalším laikům jednoduše popsat?

Při současných možnostech probíhá měření tak, že potápěč sestoupí do maximální možné hloubky, kterou mu dovolí okolnosti, a odtud spustí sondu. Sondou je většinou cívka s označeným lankem a závažím na konci. Po dosednutí sondy na dno doplave potápěč k nejbližší značce na lanku, zaznamená její hodnotu a také svou vlastní aktuální hloubku. Naměřená celková hloubka je součtem údaje z hloubkoměru potápěče a délky lanka odmotaného ze sondy. Celý postup je natáčen kamerou nebo více kamerami, jež jsou upevněny na potápěčově přilbě.

Je potřeba dodržet nějaký oficiální postup? Vždyť například ani atletické rekordy nelze posunovat někde při tréninku.

Poslední měření hloubky využívala místo kalibrovaného lanka speciální elektronickou sondu sestávající z 200 metrů dlouhého kabelu s tlakovým senzorem na konci. Zařízení bylo před použitím kontrolováno Polským metrologickým institutem. Ale i pokud mluvíme jen o zcela jednoduchém způsobu měření pomocí odvíjení lanka z cívky, nezapomeňme, že veškeré činnosti potápěče v takových hloubkách podléhají jasně daným postupům a časovým limitům, které vyplývají z předem stanoveného plánu ponoru. Pokud se potápěč v hloubce zdrží oproti původnímu plánu, pak každá minuta navíc pro něj znamená, že stráví asi hodinu navíc na dekompresních zastávkách. Pro představu – celý ponor trvá až osm hodin. A v daných souvislostech lze říci, že pracující potápěč zde dává všanc svůj život, v případě potíží by mu ve velké hloubce těžko někdo pomohl. V hluboké části ponoru je sám v jeskynním prostředí, bez možnosti okamžitého vynoření. Vše musí dokonale fungovat. Těžko si v takových podmínkách představit dodržování nějakého oficiálního postupu měření.

Rozhodně výsledky měření nezpochybňuji, ale dokážu si představit, že v případě, kdy by Hranická propast v hloubce překonala italskou Pozzo del Merro, by se takové spekulace mohly vynořit…

Někdo by snad mohl namítnout, že možnost kontroly zde vlastně chybí. Vzhledem k tomu, že se jedná o prostředí, kam se člověk běžně nedostane, není tady ani prostor pro nějaké upravování faktů. Navíc veškeré činnosti potápěče pod vodou snímají kamery a záznamy je možné zpětně analyzovat. Na prvním místě v tématu věrohodnosti pořízených záznamů je ovšem profesionální čest a hrdost týmu speleopotápěčů ZO ČSS Hranický kras, kteří se na měření podílejí. Tým je přesvědčen, že Hranická propast je mnohem hlubší, než jak ji dosud známe. Je jen otázkou času a technologie, aby to bylo prokázáno.

Měření tedy zatím stále vyžaduje přítomnost potápěčů?

Bez nich by měření hloubky nebylo možné. Nejhlubší sestup člověka, konkrétně polského potápěče Krzysztofa Starnawského, v Hranické propasti byl do hloubky 265 metrů. Jedná se o výjimečný výkon. V podmínkách, o nichž je řeč, lze říci, že jde o akci světového měřítka. Pohybujeme se na tenké hraně lidských možností a poznání.

Dá se k něčemu z oblasti běžnějších lidských výkonů přirovnat tento rekordní ponor?

Netroufám si jej k něčemu přirovnávat, je to příliš specifická věc. Někteří potápěči říkají, že jde o ekvivalent sólového výstupu na horu K2. Sama ale pochybuji, je-li to dostatečné, adekvátní, když uvážíme už jen mnohé fyziologické procesy probíhající v lidském těle ve velkých hloubkách, jejichž míra poznání je sama otázkou.

Diváka sci-fi filmů asi napadne, zda je pro měření možné využít nějakou sondami vybavenou miniponorku…

Jeskynní prostředí je specifické a komerčně vyráběné modely zde nejde jednoduše použít, navíc jejich dostupnost je finančně náročná. V italské Pozzo del Merro zjistil hloubku 310 metrů robot Hyball, a poté se tam ponořil robot Prometeo, který určil konečnou hloubku 392 metrů. Jenže v Hranické propasti narážíme na úskalí daná jejím profilem. Kabel se může snadno zachytit o hrany stěn a právě robot Hyball, který zde byl také využit, se nedostal přes hloubku 190 metrů, protože se mu do napadaných klád na dně Liftu I zamotal kabel. V roce 2015 zaznamenal Krzysztof Starnawski při jednom ze svých ponorů, že část skalní stěny v hloubce okolo 190–200 metrů se zřítila a do té doby pro člověka těžko průstupná restrikce se změnila v rozměrné okno. Tím se otevírají nové možnosti pro využití techniky, ale i při práci robota se ponoru účastní potápěči, kteří mu poskytují asistenci.

V Hranické propasti by se ale zřejmě muselo jednat o robota zhotoveného přímo „na míru“, že?

V některých ohledech řešíme vlastně složitější úlohu, než jakou může být výzkum oceánu. Vývoj ponorky navíc znamená nejen řešit technické požadavky, aby vzniklo funkční zařízení schopné proplout propastí tam i zpět, zaznamenat a předat naměřená data a odolat tlaku ve velké hloubce, ale také sehnat zdroje na jeho realizaci. Vždyť výzkum Hranické propasti probíhá na dobrovolné bázi, jako volnočasová aktivita dotovaná z vlastních zdrojů nadšených speleologů a potápěčů, kteří jsou organizováni v České speleologické společnosti (ČSS). Nicméně věřím, že by takový originální počin mohl být i zajímavým sponzorským projektem. Možnost účastnit se výzkumu potenciálně nejhlubší propasti světa, objevovat místa, kde ještě nikdo nikdy nebyl, nepřichází každý den…

Už jsme narazili na to, že profil hranické propasti výzkum neusnadňuje. Jaký tedy je?

Průběh Hranické propasti tvoří v řezu tři hloubkově na sebe navazující šachty: SZ kanál, Lift I a Lift II. Tyto velké šachty leží zhruba na linii 75O od vodorovné roviny. V hloubce 50 metrů se v místě zvaném Zubatice připojuje k SZ kanálu zrcadlově orientovaná část Mokrá rotunda a společně tak obě části tvoří horní část písmene „Y“. V mělkých partiích pak pokračují v podobě bočních odboček morfologicky méně výrazné části Jihozápadní chodba, La Proa a Monika.

S hranickou propastí jste byla v poslední době v intenzivním kontaktu díky grantu Expedice Neuron. Co jste se vlastně snažili zjistit?

Zjednodušeně řečeno bylo cílem projektu pokusit se přinést jakékoliv informace o vodě v Hranické propasti. Jde o krasový fenomén světového měřítka, unikát, který máme doslova u nosu. Přesto o něm stále tak málo víme. Ačkoliv se jejím průzkumem zabýváme několik desetiletí (uvažujeme-li počátky potápění zde v 60. letech 20. století), poznatky týkající se přímo vody jsou velmi útržkovité. Komplexní hydrogeologický výzkum zaměřený přímo na Hranickou propast zde zatím neproběhl a výsledky doposud provedených dílčích studií nebyly většinou publikovány, resp. mnohdy je nelze ani dohledat, z důvodů jejich existence jen v podobě manuskriptů v soukromých archivech.

Jaké výsledky z výzkumu vyplynuly?

Přestože projekt Expedice Neuron trval jen něco málo přes jeden rok, což je v přírodních vědách velice krátká doba, výsledky ukázaly, jakým je Hranická propast jedinečným a složitým přírodním systémem. Zjištěné změny vývoje některých chemických a fyzikálních parametrů v různých obdobích roku (např. až jejich zcela opačný trend v určitých hloubkových úsecích v určité době), změny charakteru prostředí z oxidačního na redukční, teplotní zvraty, které evidentně mají vliv na pohyb vodní masy, a další procesy ukazují na existenci dynamického režimu zkoumaného vodního systému. Dokladem aktivně probíhajících procesů významných z hlediska morfologie a speleogeneze je především svědectví o zřícení velké části skalního masívu v hloubce okolo 200 metrů zaznamenané potápěčem v srpnu 2015.

Je propast spojená s nedaleko tekoucí Bečvou?

Voda Hranické propasti je charakteristická svými fyzikálními a chemickými parametry a složením, čímž se od vod Bečvy odlišuje. Mezi oběma objekty ale existuje hydraulická komunikace. Na zvýšení hladiny vody v řece reaguje propast zvýšením hladiny se zpožděním v řádu desítek hodin. V mělkých partiích Hranické propasti byla potvrzena komunikace s jiným zdrojem vody, odlišným od většiny vody v Hranické propasti.

Přinesl výzkum nějaké výrazné překvapení?

Překvapení přinesl Teplý vývěr v hloubce 30 metrů – hlavní známý zdroj tepla v Hranické propasti. Má vždy vyšší teplotu než okolní prostředí a další zajímavé vlastnosti. Většina výsledků nasvědčovala představě, že toto místo s výskytem slizovitých útvarů, zřejmě biogenního původu, představuje jakýsi černý kuřák Hranické propasti. Že by mohlo jít o přívodní kanál vody z velké hloubky, pravděpodobně větší, než je dosavadní známá hloubka propasti. Většina získaných dat tomu napovídala, ale zaznamenali jsme i nevysvětlitelné nesrovnalosti. Pak se ukázalo, že v Teplém vývěru dochází k mísení dvou složek vody. Jedna pochází ze zdroje v blízkosti povrchu, kde voda proniká půdou. Druhá složka vody v Teplém vývěru pochází z hloubky a vypočítaná střední doba zdržení podzemní vody v rezervoáru je okolo 300 let.

Může složení vody v těchto hloubkách napovědět tomu, jaká je celková  hloubka propasti?

Některé analyzované složky vody mohou v hrubých rysech podat informaci o teoretické hloubce oběhu podzemní vody či o době, kterou setrvá voda v podzemí. Například měření izotopových poměrů 3He/4He ve vodě Hranické propasti odhalilo, že původ tohoto plynu je v zemském plášti, tedy v hloubce okolo 40 km. Takové informace ale nevypovídají přímo o morfologii anebo hloubce zkoumané podzemní krasové dutiny jako takové.

Jeskynní formy života bývají velmi pozoruhodné. Žijí nějaké druhy i v Hranické propasti?

Přímo ve vodě Hranické propasti bylo dosud zjištěno přes 20 druhů organismů. Nalezené druhy zachovávají odpovídající stratifikaci ve vodním sloupci, blíže hladině bylo zjištěno zastoupení různých taxonů s převahou fauny typické pro vodu pramenů. Zajímavým specifikem vody Hranické propasti je výskyt tzv. soplíků. Jedná se o rosolovité útvary, jejichž původ není znám. Tvoří povlaky na stěnách o délce maximálně 20 cm, nejhlouběji byly pozorovány v 66 metrech. Vyskytují se v různých místech propasti, bez ohledu na dosah denního světla či mimo něj. Potápěči je ve vodě nenaleznou vždy. Předpokládá se, že se pravděpodobně jedná o biofilm, shluk bakteriálních kolonií, ale tato otázka nebyla dosud mikrobiology vyřešena.

TIP: Vzhůru do díry: Česká expedice do nejhlubší jeskyně světa

V rámci projektu Expedice Neuron byl rovněž poprvé v historii studován mikrobiologický obsah vody Hranické propasti, pomocí sekvenace DNA, a to do hloubky 180 metrů. Výsledky analýz jsou v této době zpracovávány. 

Již naši předkové dobře věděli, že s úsměvem jde všechno líp. Ovšem skupina britských výzkumníků z Hewlett-Packard Development Company se nedávno rozhodla změřit „hodnotu úsměvu“. Vědci snímali reakce mozku na mimický projev radosti pomocí magnetické rezonance a zároveň sledovali tepovou frekvenci účastníků, jež vypovídala o jejich pocitech. 

Odborníci chtěli rovněž srovnat reakci těla na úsměv s jinými vjemy, které přinášejí potěšení – například s konzumací čokolády nebo se získáním nějaké finanční částky. Ukázalo se, že na jediný dětský úsměv může mozek reagovat stejně silně, jako kdybychom snědli dva tisíce tabulek čokolády! A pokud jde o finanční ekvivalent jediného úsměvu, náš mozek si jej podle této studie cení zhruba stejně, jako bychom od někoho dostali v přepočtu 400 tisíc korun.

Elon Musk přestavil své smělé plány na konferenci Making Humans a Multiplanetary Species, která se uskutečnila v mexickém Guadalajara. Vedle plánů na kolonizaci Marsu zmínil i možnost kolonizace Saturnova měsíce Enceladu.

Výkonné motory a obří raketa

Lidské kolonizátory má na Mars dopravit nový typ supervýkonné rakety Interplanetary Transport Systém (ITS). První prototyp rakety by mohl být hotový do čtyř let. Raketa ITS má být osazena 42 motory typu Raptor, jejichž prototyp nedávno prošel úspěšnou zkouškou. Motory mají raketě dodat zcela bezprecedentní nosnost 550 tun (pro srovnání nosnost rakety Saturn V je 140 tun, nosnost rakety Delta IV Heavy 26 tun). 

Raketa má podle plánů Elona Muska nejprve dopravit vesmírnou loď na oběžnou dráhu, a poté se vrátit zpět na Zem. Následně znovu několikrát odstartuje s nákladním modulem, který čekající loď zásobí palivem potřebným pro cestu na Mars a zpět. Samotná kosmická loď má být 50 metrů vysoká a v průměru má měřit 17 metrů. 

Kolik stojí cesta na Mars

Vedle technických možností je pochopitelně důležitá také cena. Finální cena letenky by mohla podle Muska vyjít na 200 tisíc dolarů na osobu, což je cena rodinného domku ve Spojených státech. Podstatně vyšší náklady si ale vyžádá samotný vývoj rakety. Šéf SpaceX náklady na vývoj první funkční verze odhaduje na optimistických 10 miliard dolarů (asi 240 miliard korun), ve skutečnosti ale bude cena nejméně dvakrát až třikrát vyšší.

Investici takového rozsahu si ale nemůže dovolit ani takový superboháč jakým je Elon Musk. Současné investice jeho SpaceX se pohybují v řádu desítek milionů dolarů a do konce roku 2020 mají být ve výši 300 milionů ročně. Musk každopádně věří, že ke snížení nákladů v budoucnu přispějí nové, lehčí materiály a zejména znovu použitelné technologie. Financování takto velkého projektu se podle něj neobejde bez přispění z veřejných rozpočtů a počítá i se zapojením veřejnosti prostřednictvím crowdfundingových kampaní. Do financování kolonizace Marsu by se v rámvi světového veřejno-privátního konsorcia mohla vedle Spojených států zapojit i Evropa, Čína a ropné blízkovýchodní velmoci.

Úžasné dobrodružství

Cílem Muskova snažení je bezpečně a opakovaně dopravovat kolonizátory na povrch Marsu. Ti první by se na rudou planetu měli podívat již v roce 2025. Zkušební přistání kosmické lodi by se mělo konat o sedm let dřív, tedy v roce 2018. Na rozdíl od minimalistických posádek při cestě k Měsíci počítají Muskovy plány s dopravou až 100 pasažérů najednou. Později dokonce s dvojnásobným množstvím cestujících přičemž do roku 2060 by na planetě podle Muskových velmi optimistických odhadů mohl žít až milion lidí. Samotná cesta by měla trvat okolo tří měsíců a rakety by ze Země startovaly každé dva roky.

Bude Elon Musk mezi prvními osadníky? On sám na to přímo zatím neodpověděl, nicméně nezdá se to příliš pravděpodobné. „Myslím, že první marťanská výprava bude opravdu velmi nebezpečná. Každopádně půjde o úžasné dobrodružství,“ odpověděl Musk na dotaz z publika, kdo budou první pasažéři.

Sedmý ročník přilákal více než 2 500 návštěvníků z především ze Spojených států i dalších částí světa. Akce je spojena se soutěžením, závoděním, bujarými pitkami, koncerty a tanečními párty ve stylu Šíleného Maxe. K vidění byly nejen bizarní kostýmy, ale i nápadité přestavby dopravních prostředků všeho druhu.

Zatímco u zednářů nemůže být o spiknutí či světovládě ani řeč, v případě sekty Skull and Bones (Lebka a kosti) by bylo potřeba pár věcí vysvětlit. S jejich činností bývá dokonce spojována jedna velmi nešťastná událost v historii USA – neúspěšná invaze do Zátoky sviní v roce 1961. Za plánováním a financováním tohoto krvavého debaklu tehdy stálo hned několik „bonesmenů“. Přejděme ale na začátek. Mimochodem už ten je pošpiněn – financemi plynoucími z obchodování s drogami…

V roce 1832 se William Huntington Russell, student Yaleovy univerzity v americkém Connecticutu, vrátil z pobytu v Německu k poslednímu ročníku svého studia. Nadšen německou společností a filozofickými názory Friedricha Hegela založil univerzitní sektu Skull and Bones.

Zisky z opia

Russelova rodina vlastnila firmu Russel and Company, která mj. dovážela indické a turecké opium do Číny. Zatímco čínská vláda se tehdy zoufale snažila opium ve své zemi zakázat, dovážející státy se svého práva na obchodování s narkotikem nechtěly vzdát, což vedlo k tzv. opiovým válkám. Nicméně společnost Russelovy rodiny na prodeji opia získala obrovské jmění. A právě tyto bezohledně vydělané peníze stály na počátku financování elitní univerzitní sekty. 

Skull and Bones není jedním z obvyklých studentských spolků, prahnoucích po večírcích a dobrodružství. Je to asociace privilegovaných mladých mužů se záměrem získat pozice v americké vládnoucí vrstvě. A dařilo se: seznam bonesmenů, v němž s jistotou figurují američtí prezidenti William H. Taft, George H. Bush a jeho syn George W. Bush a dále celá řada členů vlády, kongresmanů, senátorů, vrchních soudců a ředitelů velkých bank i CIA, je pozoruhodný a jistě ne náhodný. Zvláště když si uvědomíme, že každý rok bylo do klubu přijato pouze patnáct nováčků. 

Odmyslíme-li si (úspěšné) mocenské snahy bonesmenů, mohou se jevit jejich iniciační rituály a tajemné ceremonie spíše jako úsměvné hry chlapeckého klubu: Členové se scházejí v tzv. Hrobce – mauzoleu se podobající budově bez oken. Jsou vázáni mlčením o svém členství i aktivitách klubu, nicméně v roce 1876 se studentům z jiného spolku podařilo do Hrobky vniknout a trochu se v ní porozhlédnout. Je v ní místnost označená číslem 322 se stěnou pokrytou tabulkami s čísly 322. 

Úkolem každého člena prý totiž bylo přinést poznávací značku s tímto mystickým číslem, jež údajně odkazuje na rok úmrtí řeckého řečníka Démosthena – 322 př. n. l. Na důkaz odvahy pak prý navíc měli členové získat a přinést do Hrobky lebku nějaké významné osobnosti.

TIP: Okultisté loupili na hřbitově: Režisér Upíra Nosferatu přišel o hlavu

Postupně z Hrobky prosakovaly také detaily iniciačních rituálů, které se časem měnily, ale vždy měly ponižující charakter. Pečlivě vybíraní nováčci si například museli lehnout nazí do rakve a podrobně líčit veškeré své sexuální zážitky. Nebo spolu nazí zápasili v jámě plné bláta.

Členství se vyplácí

Pozvánka ke „konkurzu“ je přitom poctou. Zájemci o členství se nemohou jen tak sami přihlásit. Jsou pečlivě vybíráni a doporučováni staršími členy. Úspěšní kandidáti na bonesmena jsou pak odměněni 15 tisíci dolary a mohou se těšit, že jako svatební dar jednou obdrží velmi hodnotné starožitné hodiny. (S vyplácením odměn nemá společnost potíže ani dnes – její jmění bylo v roce 2000 odhadnuto na 4 miliony dolarů.)

Jakkoliv velký byl v minulém století vliv Skull and Bones na politický a justiční americký systém, v poslední době podle mnoha odborníků spíše slábne. Organizace také prochází proměnami: členy sekty se dnes stávají i ženy a dokonce se uvažuje o přijímání Židů a Afroameričanů. Exkluzivita bonesmenů ale podle všeho klesá – nabídku členství v klubu v posledních letech odmítlo více studentů, než kolik jich bylo přijato.

Astronomové už dlouho podezírají krásně tvarované planetární mlhoviny, tedy rozpínající se obálky umírajících hvězd, že je vykreslují intenzivní magnetická pole velice těsně obíhajících dvojic hvězd. Tyto teoretické předpoklady teď potvrzuje nová studie Todda Hillwiga z Valparaiso University v americké Indianě a jeho kolegů.

Dnes známe přes tisícovku planetárních mlhovin. Některé jsou jednoduše sférické, takových je ale jenom menšina. Většina těchto oblaků kolem umírajících hvězd má komplikované, často velmi krásné symetrické tvary, které mohou připomínat přesýpací hodiny nebo třeba motýly.

Hillwig a jeho tým se snažili nalézt takové planetární mlhoviny, v nichž by mohli pečlivě prozkoumat pohyby hvězd. Stálo to spoustu tvrdé práce s teleskopem, která nakonec vyústila do osmi hvězdných systémů s planetární mlhovinou, v nichž bylo možné analyzovat těsné dvojhvězdy.

TIP: Motýlí mlhovina: Velkolepé rekviem dvojice umírajících hvězd

Autoři připouštějí, že osm není právě velký počet. Výsledky studie jsou pro ně ale dost přesvědčivé. Jde o to, že vhodně uspořádáných hvězdných systémů s planetární mlhovinou, v nichž lze detailně zkoumat dvojhvězdy, je jenom velice málo.

Je to skvělá zpráva pro děti s vrozených poruchami srdce. Vědci totiž vynalezli umělé cévy, které mohou růst během dalšího života pacienta. Nová technologie se už osvědčila v experimentech s ovcemi a během pár let by se mohly rozběhnout klinické testy.

Nový typ umělých cév by mohl přinést revoluci v chirurgických zákrocích u dětí, které potřebují vyměnit části cév nebo srdce. V současné době dětští pacienti potřebují až pět operací za sebou, během nichž jim lékaři postupně nahrazují implantované tkáně za větší.

Výroba těchto umělých cév zahrnuje gel s fibroblasty, což jsou buňky pojivových tkání, které produkují kolagen. Tento gel nejprve stráví 5 týdnů v bioreaktoru, kde mají buňky skvělé podmínky k růstu a vytvoří matrici pro budoucí cévy. Poté je implantát uskladněn a čeká na operaci.

TIP: Regenerace ze 3D tiskárny: Vědci vytiskli náhradní tkáně

Po vložení do pacienta implantát porůstají pacientovy vlastní buňky. Tento typ implantátu pak roste s tím, jak roste pacient.

Tajfuny jsou tropické cyklóny v jihovýchodní Asii a svou destruktivní silou si nijak nezadají s hurikány z Atlantiku. Co kdyby ale bylo možné jejich děsivé síly nějak využít?

Japonský inženýr Atsushi Shimizu jako první na světě vyvinul větrnou turbínu, která je určená k získávání energie z tajfunu. Z divoké bouře se díky této technologii může stát zajímavý zdroj obnovitelné energie.

TIP: Extrémní větrné farmy: Inženýři vyvíjejí turbíny s 200 metrovými čepelemi rotorů

Shimizu věří, že s jeho svislými turbínami Challenergy by jediný tajfun mohl zásobit Japonsko energií na půlstoletí. Teoreticky to jistě možné je. V laboratořích Atlantic Oceanographic & Meteorological Laboratory propočítali, že energie jednoho plně vyvinutého tajfunu odpovídá svým výkonem asi polovině všech světových zdrojů elektřiny.