Malý hmyz s velkým srdcem. I tak by se daly nazvat mšice, které riskují vlastní život, aby zachránily hnízdo – obecné blaho je pro ně navzdory Darwinovým teoriím důležitější.

Tento nesobecký přístup vypozorovali vědci hned u několika druhů mšic. Osvojili si jej tzv. „vojáci“, kteří v případě ohrožení hnízda přestanou věnovat pozornost vlastnímu rozmnožování a začnou bránit celé společenství před útočícími vetřelci. Pokud je hnízdo narušené, neváhají obětovat většinu své tělesné tekutiny, která v podobě lepkavé hmoty tvoří až dvě třetiny jejich hmotnosti, a použít ji jako účinnou záplatu.

Takové stmelování hnízda je riskantní, protože při něm mnohé mšice přijdou o život. Bez těchto obětí by se však hnízdo mohlo rozpadnout nebo by bylo vypleněno predátorem.

Altruistické mšice

Vědce z londýnské univerzity Royal Holloway zajímalo, zda altruistické chování mšic může být vytlačeno „sobeckým“ přístupem invazivních druhů, které se zabydlují v postavených hnízdech, nepřispívají k jejich údržbě a rychle se rozmnožují. Průměrně tvoří tito vetřelci 25 % obyvatel hnízda. Vědcům se podařilo zjistit, že jejich přítomnost sice sníží výskyt přátelského chování, ale že ani vysoké procento přistěhovalců nezpůsobí celkový kolaps zavedených společenství.

TIP: Vetřelec v mravenčím hnízdě: Nesnadné soužití mravenců s cvrčíky

Podle vedoucího studie Johna Brydena je to skutečně překvapivé zjištění: „V tak tvrdém konkurenčním boji o útočiště vypadá pomoc druhým jako nerozumné jednání.“

Vědecký tým vytvořil v rámci svého výzkumu speciální matematický model komplexně zachycující životní cyklus mšic. Model je podle Brydena možno použít i při studiu sociálního chování jiných zvířat, které snad časem povede i k lepšímu pochopení lidského společenství.

Během cestování po Amazonii pořídil výzkumný pracovník Mark Cowan opravdu parádní snímek. Fotografie usmívajícího se kajmana s věncem motýlů se okamžitě stala hitem sociálních sítí. Podle odborníků nejde o nikterak neobvyklý jev. Motýli, ale i například včely, často usedají na těla plazů a sají jejich slzy. Jde o způsob doplňování minerálních látek. 

4. října 1959, dva roky po legendárním Sputniku, vypustili Sověti Lunu 3 – první automat, který pak odeslal na Zemi snímky odvrácené strany Měsíce.

TIP: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci

Vědce překvapila téměř úplná absence tmavých moří, jež známe z přivrácené hemisféry. Deficit má zřejmě na svědomí vliv zemské gravitace v době, kdy z nitra Měsíce vytékala žhavá čedičová láva.

Trochu jak ve filmu Mission Impossible: Ghost Protocol si mohli připadat minulý týden obyvatelé amerického Phoenixu. Na jejich město se z pouště přihnala obří písečná stěna, která doslova přikryla celé město. Prachové bouře jsou na americkém jihozápadě poměrně běžné, bouře takového rozsahu je ale i zde výjimečnou podívanou. 

Američané používají pro tento jev původem arabský výraz „haboob“ (volně přeloženo jako „fičák“ či „duják“). Prachová stěna může dosahovat šířky až 100 kilometrů a může být až několik kilometrů vysoká. Pro haboob jsou také typické větry o rychlosti 35 až 100 kilometrů v hodině. Pokud bezprostředně po písečné bouři přichází déšť, mění se prachová bouře v bahenní.

Podobná písečná bouře postila Phoenix i letos v srpnu:

Dust Storm 1 - Phoenix, Arizona - August 2016 from Bryan Snider Photography on Vimeo.

O kontrolu nad poprsím se ženy snažily i ve starověku. Třeba na Krétě nosily pruhy látek stažené pod prsy a doplňovaly je dlouhými rukávy s živůtkem až ke krku. V temném období středověku se dbalo spíše na úzkou, rovnou siluetu. Jednoduché látkové korzety, které prsa stahovaly, se začaly používat asi v 13. století. Podle nejnovějších nálezů se v té době nosily i dva spojené proužky látky podobné dnešní podprsence.

Vosí pas a ňadra dmoucí

Nakonec ale všechny kousky látky porazily korzety. Jejich zlatou dobou bylo 19. století. Začaly se vyrábět sériově a byly velmi levné. A taky nekvalitní. Pokud se ocelová výztuž ohnula nebo dokonce praskla, mohla nositelku nepříjemně poranit. V módě bylo výrazné poprsí a velmi úzký pas, takže silueta ženy připomínala přesýpací hodiny. Korzety se utahovaly tak pevně, že jejich nositelky nemohly pořádně dýchat, dokonce jim deformovaly žebra a vnitřní orgány. Přebornicí na vosí pas byla rakouská císařovna Sissi. Svou útlou postavou byla posedlá. V pase měla kolem dokola prý pouhých 36 centimetrů! A co víc, žádná z jejích dvorních dam nesměla v korzetu překročit 44 centimetrů.

Přestože pavoučí kousnutí bolí a svědí, většinou nejde o nic vážného. Statisticky jde o poměrně výjimečnou událost a to i v zemích, kde žijí agresivnější druhy pavouků. Například v dvoumilionové Brazílii je ročně evidováno jen okolo 7 tisíc kousnutí pavoukem. Šance, že by vás pavouk kousnul dvakrát během jednoho roku je podle odborníků naprosto mizivá. Říkejte ale něco o statistice nešťastnému Australanovi, známému jen jako Jordan.

Bolestivý jackpot 

Jednadvacetiletého Jordana kousl pavouk poprvé před několika týdny. Stalo se to na záchodcích v Sydney, přičemž pavouk si pro svůj útok vybral pro pány mimořádně citlivé místo. „Ucítil jsem bolestivé kousnutí a pak jsem viděl mizejícího pavouka,“ popsal svou první bolestivou zkušenost Jordan.

Po této nepříjemné zkušenosti věnoval Jordan toaletám větší pozornost. Přesto mu to nebylo nic platné. Nejen že si jej pavouk našel podruhé, stejně jako v prvním případě se opět zakousl do mužova penisu. „Nemůžu uvěřit, že se to stalo znovu,“ hořekuje Jordan.

Útočníkem byla v obou případech snovačka Hasseltova, jedovatý druh pavouka, pocházející ze stejné rodiny jako černá vdova (snovačka jedovatá). Před objevením séra měl tento australský pavouk na svědomí nezanedbatelné množství lidských obětí. Poslední zaznamenané úmrtí v důsledku kousnutí snovačky pochází z roku 1957.

TIP: Osm nohou pod kůží: Pravda, nebo jen další městská legenda?

Podle statistiků je šance, že vás kousne pavouk dvakrát během jednoho roku do penisu, neuvěřitelných 1: 100 milionům. Mnohem větší šanci by měl Jordan na výhru v superjackpotu Sportky – pravděpodobnost, že uhodnete 6 správných číslic z 13 983 816 kombinací je totiž jedna ku 7 milionům.

Podle některých spikleneckých teorií jsou skutečnými vládci světa ilumináti. Pod kontrolu prý mají zednáře i další tajné organizace. Ilumináti tak prý dodnes sledují svůj původní plán, jímž není nic menšího než ovládnutí světa. Co na tom, že spolek bavorských iluminátů byl po jeho devítileté existenci zakázán už v roce 1785?

Kapitola tohoto obzvlášť tajného hnutí (tak tajného, že i jeho členům měla být skutečná náplň odhalena až po dosažení kněžského stupně) se začala psát v roce 1776 v Bavorsku. Bývalý jezuita Adam Weishaupt založil sektu s obzvlášť vysokými cíli: zlikvidovat veškerá náboženství, „zatočit“ s monarchií a takto očištěný svět pak sjednotit pod vládou jediné moci – té jeho, samozřejmě. K tomu potřeboval Weishaupt ve svých řadách výhradně významné osobnosti.

Posedlost kontrolou

Své žáky chtěl vést cestou ctnosti a osobního rozvoje. Nezbytná byla i kontrola. Ilumináti museli každého sledovat a podrobné informace pak předávat nadřízeným. Ve své vrcholné fázi měla organizace kolem dvou tisíc členů, mezi nimiž byla například Johann Wolfgang von Goethe, německý spisovatel, básník a dramatik Fridrich Schiller nebo německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky a protestantský kazatel Johann Gottfried Herder.

Poté, co skutečné cíle iluminátů vyšly najevo, Bavorsko označilo přijímání nových členů do této sekty za trestný čin. A málokdo ví, že samotný Weishaupt se později dokonce svého řádu zřekl. Hnutí ale žije dál – alespoň v příbězích konspirátorů, podle nichž stáli ilumináti v pozadí Velké francouzské revoluce, obou světových válek i teroristických útoků 21. století.

Atakamská velká milimetrová anténní soustava radioteleskopů (ALMA) v severní Chile se opět vyznamenala. V protoplanetárním disku čerstvě zrozené hvězdy Elias 2-27 objevila úchvatná spirální ramena.

Zřejmě jde o projev působení takzvaných hustotních vln (anglicky density waves), gravitačních poruch v protoplanetárním disku. Okolí hvězdy Elias 2-27 díky tomu připomíná spirální galaxii, i když v mnohem skromnějším měřítku.

Podle vedoucí výzkumu Laury Pérez z Max Planck Institute for Radio Astronom v německém Bonnu jde o první přímý doklad existence hustotních vln v protoplanetárním disku. Astronomové už v protoplanetárních discích sice pozorovali podobné jevy už dříve, až doteď si ale nebyli jistí, jestli nejde jen o povrchové struktury. ALMA ale vidí i do protoplanetárního disku a jednoznačně ukázala, že v disku hvězdy Elias 2-27 jsou spirální ramena.

TIP: 7 °C nad absolutní nulou: Protoplanetární disky jsou chladnější, než se čekalo

Hvězda Elias 2-27 je od nás vzdálená přibližně 450 světelných let a vznikla asi před 1 milionem let ve hvězdné porodnici Rho Ophiuchi v souhvězdí Hadonoše. Na to, že hmotnost hvězdy činí jenom zhruba polovinu Slunce, je její protoplanetární disk až neslušně masivní. 

Roboti sice zatím obvykle nevypadají jako C3PO, jsou ale čím dál šikovnější. Společnost Ghost Robotics nedávno představila malého čtyřnohého robota Minitaur, který se poradí s nejednou překážkou.

Minitaur váží 6 kilogramů. Na první pohled sice připomíná konferenční stolek, ale dostane skrz terén, který by spolehlivě zastavil roboty na kolech. Kromě toho dovede vyjít schody, přelézt drátěný plot, a podle šéfa Ghost Robotics dokonce leze po stromech.

TIP: Robot Zenbo: Šikovný společník pro uspěchanou moderní domácnost

Robot je postavený z levných komponent, jako jsou procesory Arduino. Jeden Minitaur vyjde na 10 tisíc dolarů (přes 240 tisíc Kč). Až se rozjede jejich výroba ve velkém, mohla by cena klesnout na cca 1 500 dolarů (přibližně 36 tisíc Kč). Podobní roboti jsou přitom v dnešní době mnohonásobně dražší.