Coloradské hlavní město Denver láká návštěvníky řadou architektonických památek, mezi nimiž se najde i několik s opravdu netypickým zastřešením. Vůbec nejzajímavější ukázku však představuje dnes již ikonická stavba mezinárodního letiště z roku 1995, která proslula i tím, že ji obestírá řada konspiračních teorií. S rozlohou 136 km² jde o největší letiště Spojených států pro komerční lety a jedno z největších svého druhu na světě.  

Obří solární farma

Letištní střecha má podobu bílých stanů, k čemuž tvůrce inspirovaly zasněžené hory Rocky Mountains, ale i kryté vozy prvních coloradských osadníků či indiánská týpí. K její výrobě bylo použito víc než 60 000 m² laminátu se speciální teflonovou úpravou. Pomineme-li poutavý design, bylo hlavním cílem zajistit trvalou ochranu před vlivy počasí.

Použitý materiál umožňuje průchod 10 % denního světla, zatímco přes 90 % slunečních paprsků odráží, takže nedochází k nežádoucímu přehřívání. Díky více než 300 slunečných dnů v roce navíc klesla potřeba denního osvětlení uvnitř budovy. Střecha zároveň funguje jako jakási „solární farma“: S více než 9 000 panely dokáže vyprodukovat 16 milionů kilowatthodin ročně. Denverské letiště se i díky tomu pyšní prvenstvím na poli udržitelnosti – jedná se o vůbec první letištní areál v USA vybudovaný s ohledem na životní prostředí, který splňuje i přísné mezinárodní standardy. 

Karel IV. spravoval lucemburské dědictví a považoval se především za dědice přemyslovských tradic. Stejně však ctil i odkaz římských císařů, které velmi obdivoval a k nimž se hrdě hlásil. Nejlépe se však cítil ve svých rodných Čechách.

Předchozí část: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan? (1)

Zpustlá země

České království Karel IV. miloval, dokonce tak moc, že mu to mnozí jeho současníci vytýkali. Například italský básník a Karlův přítel Francesco Petrarca mu v jednom dopise píše: „Ty, vládce římské říše, netoužíš po ničem, leč po Čechách.“

Karel IV. měl k Českému království skutečně mimořádný vztah a zasloužil se o jeho nebývalý rozkvět. I přes to, že Karla IV. korunovali dříve německým králem než českým a později se stal císařem římským, Prahu si zvolil za své sídelní město a zůstal této volbě celý život věrný. Také ji nechal velkolepě přestavět. Když svou zemi o pětačtyřicet let později navždy opouští, patří Praha k nejhonosnějším městům Evropy! 

Mezi jeho rádci a dvořany najdeme většinou Čechy. I když hodně cestoval, v českém království se zdržoval za svůj život nejvíce. Petrarca se zkrátka nemýlil: Karel IV. měl skutečně k Čechám mimořádný vztah. Ostatně v tomto smyslu se i sám vyjádřil v zakládací listině pražské univerzity v roce 1348: „České království, jež nad ostatní důstojenství a državy, ať dědičné, ať šťastně získané, obzvláštní náklonností naší mysli milujeme, o jehož povznesení vší možnou horlivostí se staráme a o jehož čest a blaho vším svým snažením usilujeme“.

Čech nebo Němec?

Co se týká jazykových znalostí, Karel IV. česky hovořil, byť během let u francouzského dvora na rodnou řeč téměř zapomněl. V Praze však na svých znalostech zapracoval a brzy mluvil skvěle. Kromě češtiny ovládal také němčinu, francouzštinu, italštinu a latinu. Čeština však byla jeho hlavním jazykem. 

TIP: Eskapády otce vlasti: Karel IV. se uměl bavit i vládnout

Z četných písemných pramenů, které se o něm dochovaly, však jeho názor nevyčteme. O tom, jestli se cítí být víc Čechem, Němcem, nebo Lucemburkem, se totiž Karel IV. nezmiňuje. Zdá se, že to pro něj není důležité. Byl předně římským císařem, pod jehož vládu spadala řada zemí a národů včetně Čechů, Němců, Italů, Francouzů nebo Lucemburčanů. 

Pláž Omaha dosahovala délky zhruba 8 km. Na obou koncích ji ohraničovaly strmé útesy a mezi nimi se nacházela náhorní plošina, odkud se dalo přehlédnout celé pobřeží. Plošinou protékalo pět potoků lemovaných úzkými roklemi. Právě toto byla jediná místa, kudy si mohla motorová vozidla proklestit cestu do vnitrozemí. Samotnou pláž tvořil zhruba 300 m široký pruh písku.

Za ním potom museli útočníci překonat násep ohlazeného štěrku, kterým bylo obtížné projít, natož projet těžkými vozidly. Ještě hůř to pak vypadalo na té části pláže, kde štěrk přecházel v téměř neprůjezdné pískové duny. Ani na jiných místech Omahy nebylo možné najít lepší komunikace než jen blátivé polní cesty určené pro povozy. Takový terén tedy čekal na americké vojáky. Jenže skalní útesy v ostatních částech pobřeží mezi Vire a Arromanches byly ještě neschůdnější, takže Omaha představovala jediný možný prostor pro vylodění velkého množství mužů.

Neprodyšná obrana

Němečtí obránci nepřístupný prostor Omahy od roku 1943 opevňovali. Zhruba 100 m od čáry odlivu vinul se pás ocelových překážek, jejichž úkolem bylo zkomplikovat výsadkovým člunům přiblížení k pláži. Podél pobřeží také stálo mnoho dřevěných kůlů sestavených do trojnožek, na jejichž vrcholu Němci instalovali protitankové miny. Jejich exploze měly prorazit dna výsadkových plavidel.

Kromě toho se zde nacházely i další překážky v počtu přes 3 700 kusů. Pobřeží bylo navíc silně zaminováno a protkáno ostnatým drátem. Mimoto museli Američané počítat se 14 železobetonovými opěrnými body (Wiederstandnest – WN) umístěnými na strategicky důležitých místech. To vše činilo z této pláže nejlépe zabezpečený prostor z celého pobřežního pásu, v němž se Spojenci hodlali vylodit.

Americké plány

Na pláži Omaha se měl vylodit americký V. sbor pod velením genmjr. Leonarda Gerowa. Jednalo se o jednotky zkušené 1. pěší divize genmjr. Clarence Huebnera, konkrétně 16. plukovní bojovou skupinu (RCT – Regimental Combat Team), která dostala za úkol vylodění na levém křídle v podúsecích Easy a Fox mezi St. Laurentem a Colleville. Dále zde byla 29. pěší divize genmjr. Charlese Gebhardta, té však zatím zkušenosti z bojů chyběly. Její 116. bojová skupina proto byla podřízena 1. divizi a vylodit se měla na podúseku Dog mezi obcemi Vierville a St. Laurent.

Obě bojové skupiny dostaly po jednom tankovém praporu k zajištění palebné podpory. Velmi důležité také byly demoliční čety speciálního ženijního svazku, které se musely vylodit mezi prvními a jejichž úkolem bylo prorazit zhruba 50km průsek v překážkách na pláži, aby mohly během přílivu přistát výsadkové čluny s vojáky. Velení také pečlivě připravilo útok na útes Pointe du Hoc, přičemž zdejší baterie představovala cíl pro vojáky speciální jednotky Rangers. Američané byli velmi optimističtí a předpokládali, že do večerních hodin dne D vytvoří V. sbor předmostí dlouhé 26 km a široké 8 km. Jenže to se nestalo.

Nepříjemná posila

V oblasti pláže a okolí byly od června 1942 rozmístěny jednotky německé 716. pěší divize genpor. Wilhelma Richtera. Nešlo zrovna o kvalitní vojenské těleso, protože jeho mužstvo tvořili hlavně odvedenci ve věku kolem 35 let a většina z nich byli tzv. etničtí Němci (Volksdeutsche) pocházející z oblastí mimo Německo. Dokonce se zde nacházel i jeden prapor vytvořený z bývalých příslušníků Rudé armády.

Celá divize měla značný podstav a tvořilo ji asi 7 000 mužů s nepříliš dobrou výzbrojí. Pokud by se Američané měli střetnout jen s nimi, boje na Omaze by určitě probíhaly mnohem hladčeji. Jenže na jaře 1944 přisunuli Němci k obraně pobřeží v sektoru města Bayeux 352. pěší divizi pod velením genpor. Dietricha Kraiße, zformovanou v roce 1943 ze zbytků jiné divize zničené na východní frontě. Její mužstvo tvořili většinou mladíci ve věku 18–19 let a měla téměř plný stav, takže představovala nepříjemného protivníka a navíc solidně vybaveného.

Image

Čtěte také

Atlantický val: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Samotnou pláž bránily doposud jen dva prapory 726. granátnického pluku 716. divize, ale nyní ji posílily dva pluky 352. divize rozmístěné v linii podél pobřeží a třetí pluk byl vzdálený jen několik hodin pochodu. Americká zpravodajská služba se navíc mylně domnívala, že celá divize stojí v záloze kolem města St. Lô. Teprve pár dní před invazí vyšlo najevo, jak se věci skutečně mají. To však už bylo na přijetí účinných protiopatření pozdě a invazní jednotky ani nebyly informovány. Vyloďující se vojáci tak šli do akce s přesvědčením, že na Omaze jsou jen nevelké nepřátelské síly.

Vylodění začíná

Operace začala 6. června ve 3.45 ráno. Americký útočný svaz O kontradmirála J. L. Halla začal spouštět na hladinu výsadkové čluny, do kterých se naloďovaly úderné jednotky.

Z obavy před německými děly se tak stalo už 20 km od pobřeží, což byla chyba. Vál totiž silný vítr a vlny dosahovaly výšky dva metry, takže během tříhodinové plavby dostala polovina vojáků mořskou nemoc.

Německá obranná postavení se mezitím stala tečem útoků letectva a námořnictva, ale s chabými výsledky. Když se výsadkové čluny přiblížily asi kilometr k pobřeží, spustili Němci hustou palbu. Jeden americký voják později popsal situaci takto:

„Jak jsme sklopili rampu, přiletěla střela z osmaosmdesátky a zabila na místě skoro polovinu našich mužů, první z nich byl náš důstojník. (…) Pak už si na všechno vzpomínám jen matně. Pamatuji se, že šéf chtěl převzít velení, ale pak přišla nová trefa a bylo to. Připadalo mi, že mi rvou tělo na kusy. Když jsem se probral, viděl jsem velkou díru v lodi mezi seržantem a mnou. Byl mrtev, muselo to být na místě. Byl jsem samá krev od hlavy k patě, ale v tu chvíli jsem to nevěděl. Později jsem našel šrapnel, který jsem dostal do levé nohy a do paže.“

Z člunů se měly vyloďovat i plovoucí DD tanky. Dva důstojníci 741. tankového praporu ale trvali na dodržení časového plánu a rozhodli vylodit tanky v sektoru Easy Red až pět kilometrů od pobřeží. Výsledkem bylo, že 21 strojů se ve velkých vlnách potopilo a zahynulo přitom 33 mužů. Další se srazil s výsadkovým člunem a jiné zničili němečtí dělostřelci. Pouze pět tanků z původních 32 tak dosáhlo břehu.

Masakr na pláži

Absence tanků těsně po vylodění znamenala další komplikace. Nejenže byli Američané oslabení mořskou nemocí, promočení od hlavy k patě a prochladlí, ale nyní ještě zůstali bez podpory tolik potřebných obrněnců. Selhalo i nasazení obojživelných vozidel DUKW, která měla na břeh dopravit děla. Celkem 22 z 30 houfnic šlo v rozbouřených vlnách ke dnu a nutná dělostřelecká podpora pak také pochopitelně scházela.

První údernou vlnu tvořilo 1 450 mužů, kteří si museli razit cestu ke břehu obtíženi výstrojí někdy až po krk ve vodě, což také vyčerpávalo. Nešťastné vojáky přitom ještě hustě kropila německá palba. Ti šťastnější, kteří vyvázli bez zranění, pak na břehu hledali nějaké útočiště před nepřátelskými děly a kulomety. V úseku Dog Red vojákům pomohl hustý dým z trávy zapálené námořním ostřelováním, ale jinde už tolik štěstí neměli.

Dvě roty v úseku Dog Green se po vylodění neměly kde krýt a během krátké doby byla polovina mužstva zabita nebo zraněna. První prapor 116. pěšího pluku přišel o tři ze čtyř velitelů rot a 16 důstojníků ještě předtím, než se dostal na pobřeží. Mezi Američany vládl zmatek i proto, že silný proud zanesl mnoho výsadkových člunů daleko od plánovaných cílů a řada jednotek přistála jinde. O mnoho lépe než pěšáci na tom nebyly ani demoliční čety. Například četa 11 se vylodila při rokli u St. Laurent, a když její příslušníci vytahovali na břeh gumové čluny s trhavinami, explodovalo zde několik německých granátů, což nikdo nepřežil.

Průnik do vnitrozemí

Po sedmé hodině ranní začal příliv a mnozí těžce zranění vojáci ležící u překážek na pobřeží se utopili. Druhá úderná vlna se potom vyloďovala za podobných komplikací jako ta první. Přesto však několik tanků M4 prorazilo v úseku Dog Red německou první obrannou linii a také vedlejší úsek Dog White se začal plnit americkými vojáky. Ty přišel podpořit i zástupce velitele 29. divize brig. gen. Norman Cota, který se vylodil bez ohledu na nebezpečí a povzbuzoval své muže.

Podařilo se také vytvořit průchod ostnatými dráty, načež skupina vojáků ze 116. pěšího pluku obešla pod jeho velením německé kulometné pozice a obsadila opěrný bod WN 70. Muži z 5. pluku Rangers pak prorazili další čtyři. Když se pak na pobřeží objevili muži 3. praporu 116. pluku, bylo v této části rozhodnuto. Asi 600 vojákům se podařilo proniknout za útesy a pomalu postupovat jižním směrem. Několik tanků 741. tankového praporu mezitím zaměstnalo nepřátelskou obranu v úseku Easy Red a také zde byl brzy vytvořen průchod.

Postupně se vyloďovaly další roty 116. pluku a kromě kulometů už Američané nasadili do bojů i 60mm minomety. Na několika místech německé obrany se tedy průnik podařil, ale vyhráno ještě zdaleka nebylo. To si uvědomovali i velitelé amerických torpédoborců USS McCook, USS Carmick, USS Doyle a USS Emmons, které připluly blíž a zasypaly německé pozice granáty.

Zlepšování situace

Chaotické zprávy o vylodění Američanů mezitím přicházely na velitelství genpor. Kraiße. Informace zatím potvrzovaly, že se Němci na Omaze drží. Generálovi proto dělal mnohem větší starosti vývoj na vedlejším pobřeží Gold, kde se Britům brzy po vylodění podařilo proniknout německou obranou. V oblasti Omahy sice zatím vojáci 916. granátnického pluku drželi své pozice, ale situace Němců se přece jen pomalu, ale jistě zhoršovala. Američanům přicházely nové posily a v odpoledních hodinách se podařilo upevnit čtyři průchody dunami do vnitrozemí.

Spojenecké lodě devastovaly palbou německé obranné pozice a vojákům Wehrmachtu také začala docházet munice. Museli proto omezit střelbu a Američané navíc svým protivníkům připravili další nemilé překvapení, když vypálili čtyři salvy z těžkých děl bitevní lodě USS Texas na zbývající německé bunkry v rokli u Vierville. Ohlušující exploze vzaly několika desítkám obránců chuť k dalšímu odporu a vzdali se. Ženisté pak začali odstraňovat nejnebezpečnější překážky z pláže, likvidovat minová pole a ve 14.00 vytvořili velkou trhlinu v protitankové zdi. Tím byla cesta na Vierville otevřená. Také v ostatních úsecích se situace pomalu zlepšovala a do večera zvládli ženisté vyčistit 13 z 16 průchodů, které měla podle původního plánu uvolnit už první vlna.

Cena za úspěch

Krvavé boje se posléze rozpoutaly také o vesnice Vierville, St. Laurent a zejména Colleville, kde Američané odrazili protiútok II. praporu 915. granátnického pluku. Na konci 6. června drželo něco přes 34 000 vojáků předmostí o maximální šířce šest a hloubce 2,5 km, což bylo mnohem méně, než spojenecké velení očekávalo. Americké pozice se nadále nacházely pod palbou nepřátelského dělostřelectva a některé opěrné body stále kladly odpor.

Kdyby se Němcům podařilo během následujících dvou dnů podniknout dobře naplánovaný protiútok s dostatečnými silami, znamenalo by to pro Američany katastrofu, avšak k něčemu takovému nedošlo. Pokud jde o ztráty, přišly jednotky V. sboru za jediný den o více než 2 000 mrtvých a zraněných. Není proto divu, že vojáci později označili pláž jako „krvavá Omaha“.

Hvězdy po celý svůj aktivní život svádějí boj s gravitací. Tlak záření a horkého plynu v nitru (přesněji jde o gradient tlaku, tedy sílu související se změnou tlaku se vzdáleností od středu objektu) vzdoruje vlastní tíze plynu. Každé stálici však jednou zásoba vhodného termojaderného paliva dojde, načež gravitace zvítězí a začne těleso smršťovat. Pak již závisí jen na hmotnosti hvězdy, zda se najde jiný fyzikální proces, který by kontrakci zastavil. 

U stálic s hmotnostmi srovnatelnými s hmotností Slunce se tímto procesem stane elektronová degenerace plynu. Ze středoškolské fyziky víme, že látku tvoří atomy, které se skládají z kladně nabitého jádra obsahujícího protony a neutrony a záporně nabitého elektronového obalu. Elektronový obal určuje efektivní velikost neutrálního atomu, neboť rozměr elektronového obalu asi desettisíckrát převyšuje rozměr atomového jádra. Elektronová degenerace představuje zvláštní stav látky, při němž se působením vnějšího tlaku zbortí elektronové obaly, a atomová jádra se tak dostanou mnohem blíže sobě. Mezi nimi se pak volně pohybují elektrony. 

Bílý trpaslík

Přesně v tomto stadiu se ocitne zhruba za jedenáct miliard let naše Slunce. Astrofyzikové mluví o bílých trpaslících, neboť jde o malé objekty (rozměrově srovnatelné se Zemí) s vysokou povrchovou teplotou (kolem 100 000 K). Vzhledem k tomu, že se do malého rozměru vměstná většina původní hmotnosti hvězdy, dosahuje hustota elektronově degenerované látky v bílých trpaslících enormních hodnot. Krabička od sirek naplněná touto bizarní hmotou by vážila 250 tun!

Přesáhne-li hmotnost kolabující stálice přibližně 1,4násobek hmotnosti Slunce, nedokáže elektronová degenerace gravitační kolaps zastavit. Látka se bude dále stlačovat, až vnější síly donutí doposud volné elektrony „vtlačit“ se do protonů a vytvořit z nich neutrony (pochodem, který odborníci nazývají inverzní beta rozpad). Vzniklé částice mezi sebou nepůsobí odpudivou elektrickou silou, a mohou se tedy natěsnat jedna vedle druhé. Další kolaps je zastaven. 

Výsledný objekt – neutronová hvězda – se opět zmenší až na průměr kolem 10 km, přičemž hmotnost zůstane prakticky nezměněna. Vzniklá látka, neutronově degenerovaný plyn, bude mít tedy ještě větší hustotu než hmota bílých trpaslíků. Krabička od sirek napěchovaná touto neutronovou siláží by vážila pět miliard tun! Ještě jeden příměr: Kdybychom chtěli z obřího Boeingu 747 neboli známého Jumbo Jetu vytvořit neutronovou hvězdu, museli bychom jej zmáčknout na velikost malého zrníčka písku. 

Až k černé díře

Co když však ani tlak neutronově degenerovaného plynu nestačí? Vědci připouštějí ještě jedno stabilní stadium: rozdrtí-li gravitace neutrony na prvočinitele neboli kvarky. Vzniká tak kvarková hvězda, která se od té neutronové rozměrem již příliš neliší. A zatímco neutronových hvězd pozorovali astronomové už bezpočet, kandidáta na hvězdu kvarkovou známe pouze jednoho: Pulzar 3C58 svou hustotou a rychlostí chladnutí totiž nezapadá do charakteristik očekávaných pro neutronové hvězdy. Je však teprve třeba potvrdit, zda se skutečně jedná o hvězdu kvarkovou, neboť mezi neutronovými a kvarkovými hvězdami nepanuje navenek velký rozdíl. 

A nezastaví-li gravitační kolaps ani kvarková degenerace plynu, nezastaví jej už nic. Vznikne tak hvězdná černá díra, objekt, jehož gravitace je natolik silná, že z něj neunikne ani světlo. V nitrech černých děr neplatí známé fyzikální zákony, ale na přesný fyzikální popis zatím stále čekají. 

Mnozí si možná myslí, že když je někde více mužů, tak to znamená více testosteronu pohromadě a tím pádem větší násilí. Jenže opak je pravdou.

Více žen, více násilí

Ukázala to analýza zločinnosti v USA ve vztahu k poměru počtu mužů a žen ve všech 3082 okresech Spojených států. Tam, kde je v USA mužů více než žen, je zároveň méně vražd a napadení, stejně jako méně znásilnění, sexuálního obtěžování a prostituce. Když je ale v daném místě více žen, tak je to přesně naopak.

Vědci si to vysvětlují tak, že když je v určité oblasti nedostatek žen, tak se muži musejí chovat slušně, aby si udrželi své partnerky. Pokud je ale žen nadbytek, tak se muži chovají více promiskuitně a udržují vztahy s více partnerkami. To pak prý vede k většímu počtu konfliktů mezi muži a také k více sexuálním útokům.

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Podobné výsledky přinášejí i studie u zvířat. Kde je více samic, tam jsou samci bojovněji naladění a promiskuitnější. Poněkud jinak to ale funguje v Číně, kde je spousta vesnic plných depresivních mužů bez partnerek. Není tam žádný výrazná souvislost mezi počtem žen a násilím.

Tento výzkum má i praktický význam pro prevenci kriminality. Ukazuje, že nemá smysl se soustředit na oblasti s velkým počtem mužů, ale spíš na ty, kde převažují ženy.

Jedná se o dvě samičky žralůčka běloskvrnného (Chiloscyllium plagiosum) chovaného v akváriu Belle Isle v americkém Detroitu. Matka obou samiček žije spolu s ostatními samicemi stejného či příbuzného druhu a po dobu pobytu v akváriu neměla kontakt s žádným samcem. Genetické testy provedené dr. Kevinem Feldheimem z Pritzkerovy laboratoře molekulární systematiky a evoluce prokázaly, že genetický materiál žraločích mláďat pochází pouze od matky. Vědci tak vyloučili možnost oplodnění před umístěním do akvária.

TIP: Jak loví žralok aneb Vyrovnané šance nerovných protivníků

Další analýza provedená v laboratoři Královské univerzity v Belfastu pak upřesnila, že genom dcer není úplně stejný jako u matky a že tedy jde o její poloviční klony. Zdá se, že tito mladí jedinci překonali nevýhodu v podobě malé genetické diverzity a těší se spokojenému životu. Podle Demiana Chapmana z Institutu pro ochranu oceánů se navzdory dřívějším zkušenostem může nakonec partenogeneze ukázat jako funkční způsob rozmnožování: „Žraloci tu jsou již sta tisíce let a zdá se, že mají dost zajímavé strategie přežití, o kterých se dovídáme až nyní.“

Dvojice dvousedadlových ponorek DeepFlight Dragon a Super Falcon se mohou potopit až na šest hodin do hloubky 120 metrů pod hladinu. Díky elektrickému pohonu je jejich ovládání mimořádně snadné. Tvůrci miniponorek tvrdí, že pokud zvládnete řídit auto, poradíte si i s ovládáním jejich plavidla. Se svou cenou 1,5 milionu dolarů (zhruba 35 milionů korun) jsou miniponorky DeepFlight určeny spíše zámožnějším zájemcům.

Majitel restaurace Poppies v londýnském East Endu Pat Newland přezdívaný Pop zasvěceně popisuje: „Tady se smaží hranolky v arašídovém oleji. Podívejte se, jak je čirý a čistý – to je nedílná součást naší strategie. Taky uznejte, že ten olej nepáchne. Až odtud vyjdete, zjistíte, že vám oblečení odérem fish and chips vůbec nenasáklo.“

V „rybo-brambůrkové“ branži pracuje nepřetržitě od svých jedenácti let. Tehdy dostával dvě až šest pencí za řezání novin, do kterých se pochoutka v Británii tradičně balila. „Když jsem byl malý, byli jsme opravdu hodně chudí. I když fish and chips bylo tehdy velmi laciné jídlo, měli jsme ho tak jednou týdně a byl to pro mě skoro svátek. Nejčastěji jsme jedli samotné hranolky,“ vzpomíná Pat a doplňuje, že tehdy bylo fish and chips nedílnou součástí jídelníčku. „Dneska je to čistě vaše volba. Ceny určitě vzrostly, ale pořád ještě nejde o nijak drahé jídlo.“

Téměř kulturní dědictví

V restauraci prodávají fish and chips i s sebou. Balí je do novinového papíru se speciálním, jedlým inkoustem. Ty, které držím v ruce, vyšly 3. června 1953. Samotné jídlo je ale velmi čerstvé. „Když k nám přijdete v neděli, dostanete rybu, která pravděpodobně ještě před pár hodinami plavala v Severním moři,“ vykládá Pat a jeho zaměstnankyně Jana mu přizvukuje: „Nikdy jsem nebyla fanouškem smažených věcí, ale tato ryba je opravdu velmi dobrá. Je čerstvá, ale v krustě,“ popisuje česká studentka, která si v Poppies přivydělává.

Patovi prý na personálu, který je národnostně velmi pestrý, hodně záleží, a jako hrdý majitel soudí: „Můj tým je jako moje rodina. Před pár dny jsme se loučili s jednou servírkou a to děvče odcházelo v slzách. Podporujeme rodinnou atmosféru a přenášíme ji i na zákazníky. Lidé to mají někde v podvědomí, když od nás odcházejí. Pak jim dojde, že byli v podniku s milým personálem, který je rád obslouží. A to je obrovský rozdíl.“

TIP: Proměny britské kuchyně: Blíží se konec Fish & Chips

Britská kuchyně má špatnou pověst a řada lidí si dokonce myslí, že něco takového vlastně vůbec neexistuje. Treska v těstíčku podávaná s chipsy a s tradiční přílohou v podobě hrachového pyré s pořádnou dávkou octa asi těžko navnadí chuťové buňky konzervativního českého jedlíka. Jenže Britové ji považují za lahůdku a také za jakousi součást svého kulturního dědictví.

Základní sekrece slz je v oku přítomna neustále a chrání ho před vyschnutím. Mimoto ale existují další dva druhy „pláče“: reflexní sekrece slz, k níž dochází při podráždění oka (kouřem, při krájení cibule apod.), a emocionální sekrece, jejímiž nejčastějšími příčinami jsou stres, zklamání nebo smutek.

TIP: I muži mají své dny: Hormonální cykly nejsou výsadou žen

Emocionální pláč je vyvolán vyšší hladinou hormonů aktivovaných koncovým mozkem, který zpracovává smutek. Zatímco reflexní slzy obsahují 98 % vody, v emocionálních slzách se nachází několik dalších chemických látek, například hormon prolaktin spojovaný se stresem či hormon leucine enkephalin působící jako tlumič bolesti. 

Hlavním důvodem, proč ženy pláčou častěji než muži, jsou hormonální změny v době dospívání. U chlapců se rapidně zvýší množství mužského hormonu testosteronu, který na rozdíl od ženského estrogenu plačtivost utlumí. Ženy mají v těle také o 60 % více prolaktinu, tedy hormonu stimulujícího mléčné žlázy během těhotenství a po porodu, který bývá rovněž spojován s náchylností k pláči.

Jinou teorii představuje názor, že muži, kteří se potí víc než ženy, vylučují stresové hormony touto cestou, a nemají proto tak velkou potřebu plakat.

Na počátku přitom byla katastrofa. V listopadu 1996 se vydala do vesmíru velmi ambiciózní ruská průzkumná sonda Mars 8. S hmotnostní 6 180 kg šlo o nejtěžší kdy vypuštěnou automatickou meziplanetární družici, jež měla dlouhodobě studovat rudou planetu – nesla mimo jiné čtveřici výsadkových modulů. Aby si ekonomickými problémy drcené Rusko mohlo misi dovolit, přispěly na ni evropské země: jen Francie a Německo investovaly do projektu přes 200 milionů dolarů. Při startu se však nepodařilo uskutečnit druhý zážeh čtvrtého stupně rakety Proton. Sonda se tak k Marsu nikdy nevydala a po necelých dvou dnech shořela v hustých vrstvách zemské atmosféry.

Dvacet let čekání na Mars

Pro mnoho evropských výzkumných ústavů to byla tvrdá rána. Proto se během několika týdnů zrodil plán „záchranné mise“: projekt, který měl zajistit náhradní letovou příležitost pro vyvinuté přístroje. Vznikl tak návrh univerzální a levné platformy Proteus, jež měla zvládnout let se 100 kg vědeckého vybavení. Ke startu měla být připravena během pěti let. 

Projekt dostal název Mars 2001 a původně se na něm podílely jen země nejvíce zasažené krachem ruské mise, tedy Francie a Německo. Brzy však přešel pod záštitu ESA, která se zhlédla v americké koncepci sond třídy Discovery vyvíjených pod heslem „rychleji, lépe, levněji“. Šlo o relativně jednoduché a rychle připravené mise, jež mířily na různá místa Sluneční soustavy: například sondy Mars Pathfinder, Lunar Prospector, Genesis, Dawn, MESSENGER nebo teleskop Kepler. Na misi Mars 2001 zaujal odborníky z ESA především fakt, že přístroje už byly vyvinuty. Stačilo použít jejich záložní exempláře, eventuálně vyrobit kopie.

To však nebyl jediný způsob, jak srazit cenu sondy a urychlit její přípravu. Zjednodušilo se řízení projektu, hned na začátku vývoje byl proveden výběr přístrojů a došlo ke „zmrazení“ jejich parametrů a k recyklaci technologií použitých již dříve nebo původně vyvinutých pro jiné účely. Rozpočet na jednu misi neměl překročit 175 milionů eur, v případě družice Mars Express činil strop dokonce 150 milionů eur (přístroje již byly vyvinuty). Evropa se tak po dvaceti letech čekání začala reálně chystat na Mars: připomeňme si, že o sondě s názvem Kepler uvažovala už v roce 1980!

Svižně a mezinárodně

Pod praporem ESA dostal projekt nové jméno: Mars Express. Počítalo se s tím, že ponese pět přístrojů z neúspěšné sondy Mars 8 a dvojici přistávacích modulů. Jen pro zajímavost: I Rusko přijímalo ztrátu svého automatu těžce a zvažovalo menší misi, která by alespoň část cílů splnila. Když však nenašlo dalšího bohatého mecenáše, alespoň se přidalo k ESA a k Mars Expressu.

Po havárii v listopadu 1996 šlo všechno ráz na ráz. ESA přebrala Mars Express o rok později a Poradní výbor pro kosmické vědy doporučil projekt k realizaci. V listopadu 1998 (což je na poměry agentury rychlost vpravdě raketová) jej pak Vědecký programový výbor schválil. Okamžitě byl podepsán kontrakt (za 60 milionů eur) s firmou Matra Marconi Space a v lednu 1999 se začala vyrábět základní konstrukce sondy.

Ještě v prosinci 1997 se řešily tři nabídky na podobu přistávacích modulů. Jednu předložila Velká Británie, druhou společně Rusko a Německo a poslední Francie s Finskem. Po půl roce byl nakonec vybrán britský koncept. A aby měli tvůrci mise co největší svobodu při její realizaci, byl Mars Express vyroben tak, že mohl letět na ruské raketě Sojuz, americké Deltě II i na japonské H-2.

Stopy nenaplněných snů

Mars Express v sobě nese nezaměnitelný otisk doby, kdy vznikal: NASA totiž na rok 2005 plánovala vyslání sondy určené k odběru vzorků horniny z Marsu. Tehdejší scénář počítal s vystřelením pouzdra s materiálem na dráhu planety, načež by jej zachytila mateřská loď a dopravila by cenný náklad na Zemi. Mars Express tak mohl pouzdro sledovat. Program byl však nakonec uložen k ledu a k jeho realizaci dojde nejdříve za deset let.

Zároveň se počítalo s koordinací výzkumů s japonskou sondou Nozomi, která odstartovala v červenci 1998. Jenže kvůli technické závadě nevstoupila na oběžnou dráhu Marsu a Japonsko se ji v prosinci 2003 rozhodlo jako neopravitelnou vypnout. Mars Express má i komunikační zařízení pro podporu francouzsko-finských výsadkových modulů NetLanders, jež měly vzlétnout v letech 2005 a 2007, ale nikdy k tomu nedošlo.

Technologie z jiných družic

Kromě využití přístrojů z mise Mars 8 se ESA rozhodla vytěžit maximum z technologií kometární sondy Rosetta: Mars Express tak z 80 % disponuje do puntíku stejnými systémy jako zmíněný automat!

Hlavní kostru marsovské sondy tvoří hranol o rozměrech 1,7 × 1,7 × 1,4 m. Využívá sluneční baterie o rozpětí 12 m a ploše 11,2 m²: ani ty však nejsou původní – pocházejí z telekomunikačních družic Globalstar. Ze sesterských satelitů Eurostar si zase Mars Express „vypůjčil“ pohonný systém sestávající z hlavního motoru (o tahu 416 N) a ze dvou kvartet orientačních a stabilizačních motorů (po 10 N). Komunikaci se Zemí zajišťuje pevná anténa o průměru 1,65 m. Sonda nese sedm přístrojů (o hmotnosti 113 kg) a navíc se na ní „svezl“ i výsadkový modul Beagle II. K nejdůležitějším zařízením patří kamera s rozlišením 10m detailů na povrchu planety. A pokud se použije technika kompenzace pohybu, lze se v optimálním případě dostat až na rozlišení 2 m!

Nízkofrekvenční radar MARSIS dokáže nahlížet pod povrch planety. Má vertikální rozlišení 150 m a pracuje vždy 26 minut nad noční stranou planety, v době, kdy ostatní přístroje „spí“. Využívá přitom trojici prutových antén: dvě o délce 20 m, jednu čtyřmetrovou.

Britské dobrodružství

Jak jsme již zmínili, Velká Británie nabídla pro misi výsadkový modul Beagle II (pojmenovaný po legendární lodi Charlese Darwina). Původní záměr počítal se 100kg zařízením ve tvaru pyramidy s malým vozítkem. Jenže to bylo moc: Mars Express mohl s raketou Sojuz, na niž nakonec padla volba, uvézt jen 60 kg. Proto se změnil tvar modulu i jeho hmotnost – disk o průměru 66 cm nesl 10 kg přístrojů.

Na rudé planetě měl Beagle přistát do nafukovacích vaků. Jenže ty se staly jeho slabinou: kvůli opakovanému neplnění finančních závazků ze strany zadavatele totiž ukončila v polovině roku 2001 spolupráci firma Martin Baker Aircraft. Podotýkáme, že do startu zbývaly dva roky a u kritického přistávacího systému se začínalo znovu! Když se podařilo vyvinout a vyrobit nové airbagy (při dosednutí vytvořily kouli o průměru 1,9 m, přičemž měly tvar tří stroužků česneku), testy v květnu 2002 ukázaly, že jsou příliš slabé a nepřežijí dopad. Do startu zbýval rok. Britové okamžitě zahájili vývoj většího padáku, aby sonda klesala nižší rychlostí a airbagy zvládly náraz ztlumit. Nakonec měl Beagle II hmotnost 68,8 kg: z toho 33 kg připadalo na výsadkový modul, zbytek tvořil tepelný štít, padák a airbagy. 

Největší slabinou se stalo financování projektu, protože jeho tvůrci vycházeli z ekonomického modelu „nějak bylo, nějak bude“. Vláda se do programu zapojila jen minimálně, takže ho měl financovat akademický a průmyslový sektor. Z předpokládaných nákladů ve výši 25 milionů liber (nakonec dosáhly 42,5 milionu) měli třetinu poskytnout sponzoři: jejich získání dostala dokonce za úkol specializovaná agentura (neuspěla). V průběhu projektu pak mnozí průmysloví partneři utekli nebo se stali nedobrovolnými mecenáši: firma Astrium například vypracovala několik konceptů využití modulu Beagle II pro budoucí mise. A doufala, že tentokrát je někdo zaplatí…