Bionic Bird není jen tak nějaký dron. Jiné drony je obvykle možné už zdálky odhalit jako lidský výrobek, Bionic Bird ale může splést i nefalšované ptáky.

Tento nevelký dron není nápadně větší než běžní pěvci a váží méně než 10 gramů. Byl navržen jako biomimetický, tedy přírodu napodobující stroj, které nejenom připomíná ptáka, ale také létá jako opeřenec.

TIP: Nizozemská policie má nové posily: Vycvičené orly bojující proti dronům

Bionic Bird se ovládá chytrým telefonem. Lze s ním rekreačně létat po okolí anebo ho přepnout do expertního módu, v němž Bionic Bird může předvést efektní letecké triky.

Není sporu o tom, že Karel IV. byl český král, který měl ke své zemi mimořádně blízký vztah a významně přispěl k jejímu rozkvětu. Přesto se ale zkusme na Karlovu příslušnost k českému národu podívat pohledem jeho doby i naší současnosti. Co rozhoduje o národnosti dnes? Původ rodičů, místo narození a rodný jazyk. Jak si v tomto směru Karel stál?

Pokrevní pouto

V Karlových žilách kolovala česká krev. Ovšem jenom z jedné čtvrtiny. Jak známo, narodil se české princezně Elišce Přemyslovně, dceři Václava II. Jenže ani s jejím češstvím to není úplně jednoznačné. Vždyť i ona sama byla Češka jen napůl, po matce Gutě Habsburské zdědila německé kořeny. Jak to tak v královských rodech bývá, krev evropských panovníků je řádně pomíchaná. Vždyť sňatková politika je přímo založená na tom, aby se dohody upevňovaly spíš pod přísliby manželství, než za chrastění zbraní. Čtvrtinu české krve ale Karlovi nikdo vzít nemůže. Otázkou ovšem je, jakou tato čtvrtina měla ve své době váhu.

Vzhledem k tomu, že ve středověku byl hlavním nositelem rodových tradic a rodového jména otec, v tomto směru se Karel IV. Čechům ještě více vzdaloval. Otcem Jana Lucemburského byl lucemburský hrabě Jindřich VII. a matkou Markéta z Brabantska, které leželo na území dnešní Belgie a Nizozemí. Jan byl sice český král, ale česky neuměl téměř vůbec. Ne náhodou se mu říkalo „král cizinec“. 

Rodné město Praha

Pokud bychom hodnotili národnost Karla IV. z hlediska místa narození, které je ze současného pohledu velmi důležité, byl rodilý Čech, dokonce Pražák. Narodil se v roce 1316 buď v domě U Kamenného zvonu nebo v domě U Štupartů a pojmenovali jej Václav, po významném českém světci a patronovi sv. Václavovi. Dětství neměl právě jednoduché. Otec krátce po synově narození odjel a výchovu nechal na matce. Pak se k němu však donesly zvěsti, podle kterých se chce Eliška jménem svého malého syna chopit moci.

Dokončení: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan? (2)

Jan se tedy urychleně vrací domů. Eliška na jeho hněv nečeká a i s dětmi prchá na Loket. Tam je však Jan vypátrá, na hrad vtrhne a syna se zmocní. Později jej nechá odvézt na Křivoklát a tam jej několik měsíců vězní, aby ho nikdo nemohl využít proti němu. Po otcově odjezdu dostal malého následníka trůnu na starost křivoklátský purkrabí Oldřich Pluh. V sedmi letech pak nechal Jan svého syna odvézt na vychování k francouzskému dvoru, kde při biřmování obdržel jméno Karel po svém strýci francouzském králi Karlovi IV. S matkou se už nikdy nesetkal, zemřela tři roky před jeho návratem do Čech. Vzhledem k tomu, jak nelehké dětství prožíval Karel (vlastně ještě Václav) v Čechách, je skoro s podivem, že si k této zemi uchoval tak pevnou vazbu.

Při ohromném množství atomových zbraní a jejich nosičů nezbytně muselo docházet k nehodám. Američané doposud přiznali celkem 32 incidentů, v jejich terminologii označovaných jako Broken Arrow (Zlomený šíp), při kterých ztratili údajně deset kusů jaderné munice. Ke zveřejnění podrobnějších a především pravdivých informací o jednotlivých událostech přitom docházelo často se zpožděním v řádu desetiletí.

Sovětský svaz však na toto téma zarytě mlčí dodnes, nicméně prameny naznačují, že ve srovnání se zaoceánským rivalem postrádá možná až čtyřnásobně vyšší počet bomb. K první známé nehodě na americké straně došlo v roce 1950, když se při simulovaném cvičení pokusil pilot kvůli poruše motorů v mrazivém počasí odlehčit bombardér B-36 odhozem pumy Mark 4 někde na pomezí Aljašky a Kanady. U střely s redukovaným plutoniovým jádrem podle oficiálních údajů explodovala ještě ve vzduchu konvenční část, avšak štěpný materiál zmizel neznámo kam.

Bomba na dně oceánu i na stromě

Za zřejmě nejkurióznější lze považovat případ, který se stal o patnáct let později na letadlové USS Ticonderoga. Během cvičení asi 130 km od japonského ostrova Okinawa při přípravě na start spadl do moře z palubního výtahu bitevní letoun Douglas A-4 Skyhawk i s podvěšenou vodíkovou pumou B43, která následně sklouzla až na pět kilometrů hluboké mořské dno, kde leží dodnes.

TIP: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka

Jen taktak neskončila v roce 1961 obrovskou katastrofou půlnoční kolize bombardovacího B-52G Stratofortress a tankovacího KC-135 Stratotanker, k níž došlo nedaleko městečka Goldsboro v Severní Karolíně během doplňování paliva. Z útrob B-52, jenž se po srážce rozpadl ve vzduchu, vypadly dvě termonukleární hlavice Mark 39. Zatímco jedna se utopila v bažinaté půdě, druhou našli ve vzpřímené poloze opřenou o strom, na kterém se předtím zachytila padákem. Jednotlivé zdroje se liší při líčení počtu stupňů zajištění, které v jejím případě nesplnily svůj účel. Ale shodnou se na tom, že život širokého okolí visel na vlásku, přesněji řečeno na poslední pojistce, která naštěstí neselhala.

Životy hvězd nabízejí mnohdy překvapivě pikantní situace, zejména pokud stálice tvoří pár. Jsme tak často svědky vampirismu, kdy jedna hvězda odsává materiál z druhé, k čemuž může dojít, krouží-li obě tělesa skutečně blízko. V důsledku hvězdného vývoje potom stálice, jež se vyvíjí rychleji, vyplní prostor, který pro ni rezervovaly zákony nebeské mechaniky, a začne „přetékat“ na svou souputnici. 

Tzv. modří opozdilci pak představují hvězdy, které se jeví mladší, než odpovídá jejich reálnému věku: Vysávají totiž zřejmě „život“ ze své kolegyně a přísunem čerstvého materiálu se „omlazují“. Chovají se tedy jako skuteční upíři. Nacházíme je v centrech hustých kup, přičemž mezi ostatními stálicemi nápadně vyčnívají právě mladistvým vzhledem, přestože podle všech ostatních indicií jsou stejně staré jako jejich souputnice zrozené zřejmě v tomtéž čase z téže zárodečné mlhoviny. Alternativní hypotéza vysvětluje existenci modrých opozdilců kolizí s blízkou hvězdou – v tom případě by se však jednalo spíš o obyčejného kanibala než o upíra.

Každý den afrického putování jsme s naším vynikajícím průvodcem Rogerem projížděli přírodními perlami severní Tanzánie, jako jsou Lake Manyara, kráter Ngorongoro či Národní park Tarangire. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani Serengeti. Už při vyslovení tohoto jména naskakuje každému opravdovému milovníkovi přírody husí kůže a očekávání před skutečnou návštěvou proslulého parku jsou samozřejmě vysoká. Ani my jsme nebyli výjimkou a doufali jsme, že tady zažijeme něco mimořádného.

Falešný pocit jistoty

Několik desítek kilometrů za branou tohoto národního parku nás Roger upozornil na skupinu aut stojících u cesty. „Zdá se, že jsou tam lvi,“ říká s klidem zemědělce počítajícího pytle brambor. To mně začíná hned tlouct rychleji srdce. Ještě jsem na vlastní oči neviděl ve volné přírodě tolik lvů, abych pohled na tato impozantní zvířata považoval za samozřejmost. Den před návštěvou Serengeti jsme sice v malebném národním parku Manyara objevili lvici formy tzv. „stromového lva“, ale než jsme si stačili zvíře pořádně prohlédnout, větev, na které samice zdánlivě lhostejně odpočívala, se zhoupla a v okamžení zela prázdnotou…

Ve chvíli, kdy zastavujeme za posledním vozem, si v duchu říkám, že se snad včerejší smůla nebude opakovat. Skutečně vidíme párek lvů odpočívajících nedaleko cesty a já závidím těm šťastnějším kolegům, kteří stojí v otevřených střechách či oknech aut před námi. Závěrky jejich fotoaparátů slyším až sem. Je ale čas a není kam spěchat, říkáme si. Lvi zatím nejeví jakékoli známky znepokojení.

TIP: Přizpůsobivý univerzální skokan puma americká

Jako na povel začínají ostatní řidiči startovat a pomalu odjíždějí. Roger se krokem sune na jejich místo, nechceme lvy ani v nejmenším vyplašit. Jak jsem ale zjistil už v předešlých dnech, zvířata jsou tady na pohyb aut opravdu zvyklá a jen tak něco je z míry nevyvede. To však neznamená, že bych je chtěl podceňovat. Ne nadarmo je tady striktně zakázáno vystupovat z aut mimo vyhrazená místa a fotografovat jinde než v úkrytu plechových čtyřkolek. Nejednou se už stalo, že si všetečný turista chtěl pořídit unikátní záběr z blízka a z líně se povalující kočky se ve zlomku vteřiny stala opravdová divoká šelma. Štěstí zkrátka i tady přeje předvídavým.

Lev a vrabec v hrsti

Tak konečně i já mám možnost vychutnat si zblízka pohled na divoké lvy. Je to opravdu zvláštní pocit a najednou vůbec nevím, co si s tou nádherou přede mnou počít. Stojím a koukám na tu krásu… Král zvířat se zčista jasna zvedá a vykračuje směrem k nám. Vzdálenost mezi námi se zkracuje a skrze objektiv se díváme jeden druhému přímo do očí. Pak najednou zastavuje, jako by se nám jen chtěl ukázat v celé kráse, otáčí se a kráčí zpět ke své dosud ležící družce.

„Prší,“ šeptá mi moje žena Maruška a Roger se ptá, zda pojedeme dál. Když prší, nemá přece význam dál tady zůstávat. Snad nějaký šestý smysl nebo už tolikrát naplněná slova o vrabci v hrsti mne přinutila ještě počkat. Na auto už bubnují solidní kápance jarního tanzánského deště a my jen zatahujeme střechu. Vysouvám teleobjektiv oknem a sleduji, jak se lvi před námi protahují, chodí kolem sebe a třou se o sebe navzájem. „Budou se pářit,“ šeptá mi Roger a já s napětím sleduji v hledáčku počínání těch překrásných šelem.

Voda, která dává život

Lev se zmocnil lvice a řve u toho, až mi běhá mráz po zádech! Na vlastní oči vidím to nádherné divadlo, ještě přiblížené teleobjektivem. Tyhle okamžiky chci mít samozřejmě zaznamenané, a tak zpočátku bezhlavě mačkám spoušť. Teprve po několika chvílích se mi do hlavy vrací něco jako klid. Během několika vteřin je po představení a lvice zůstává ležet v trávě. Ve skle teleobjektivu zřetelně vidím kapky deště a napadá mě, co kdybych nastavil delší expozici… Lvi se po chvíli znovu páří, což se v období říjnosti samic děje i padesátkrát denně! Tenhle milostný akt je ještě kratší než předešlý a lev si sedá za lvici. Prší opravdu hodně. Lev najednou natáčí hlavu ke straně a já už vím, co bude následovat.

Král zvířat se oklepává a do tichého šumění deště zarachotí v sérii snímků můj fotoaparát. Vím, že jsem viděl a zachytil něco mimořádného. V návalu radosti objímám Marušku i Rogera a jásám nadšením. Lvi nás ovšem už zřejmě mají dost. Zvedají se a oba pomalu kráčí kousek dál do buše. Třeba chtějí být konečně sami…

Rychle vyrážíme na cestu do kempu. Začíná se stmívat a vydatný déšť mění prašné cesty v kašovitě blátivou hmotu, kterou jde projet jen velmi těžko. Deště jsou v tomto období velmi časté. Trvají vždy jen několik desítek minut, nejdéle hodinu a kraj po nich zase velmi rychle osychá. Je to však nesmírně důležité období pro celkový vývoj africké přírody. Začíná rašit první tráva, „startér“ zdejšího života. A možná, že v dnešním dešti začal i život další majestátní šelmy, která stojí přesně na opačném konci tohoto impozantního potravního řetězce.

Fakta o králi zvířat

Podle některých vědců se na zemi vyskytuje asi 14 poddruhů lva či jeho geografických ras, z nichž mnoho už bylo vyhubeno. Na poddruhy byli lvi rozděleni dle místa výskytu, podle barvy a mohutnosti hřívy a tělesné stavby. Nejznámějšími poddruhy jsou lev indický (Panthera leo goojratensis); lev masajský (Panthera leo massaica) se vyskytuje v Keni a Tanzánii; lev senegalský (Panthera leo senegalensis) – silně ohrožen; lev konžský (Panthera leo bleyenberghi) – silně ohrožen; lev berberský (Panthera leo leo) – vyhynul ve 20. letech minulého století; lev kapský (Panthera leo melanochaita) – vyhynul v roce 1865.

Lev patří mezi tři největší kočkovité šelmy Afriky. V kohoutku měří zhruba metr, samci jsou o něco vyšší. Stejně tak je tomu i u hmotnosti, která se u lvic pohybuje někde kolem 110–150 kilogramů, zatímco lev může vážit až úctyhodných 220 kilogramů. U samců je impozantní především hříva, která začíná růst někdy kolem pátého roku života a zpočátku je světlá. S přibývajícím stářím zvířete postupně tmavne.

Celkový počet lvů žijících v Africe se udává mezi 50 000 až 200 000 exempláři. Pravda by mohla ležet někde uprostřed těchto vědci zjištěných údajů. Lev je odedávna obdivován pro svou inteligenci, sílu a krásu. Není proto divu, že se objevuje na mnoha symbolech – erbech, poštovních známkách, platidlech apod. Koneckonců, lva má ve znaku i naše republika.

Zhruba 150 kilometrů od polského Gdaňsku se nachází město Lidzbark Warmiński. Vedle hradu warmijských biskupů je zdejší atrakcí také unikátní světélkující cyklostezka.

Nejde ale o žádná kouzla moderních technologií - zdrojem světla je sluneční svit a speciální fluorescentní materiál. Ten přes den pohlcuje sluneční světlo a v noci pak světélkuje. Podle výzkumníků z technického institutu TPA dokáže jejich povrch po celodenním „nabíjení“ světélkovat přibližně 10 hodin.

Přestože technologie připomíná holandský projekt Roosegaarde, polští vývojáři se dušují, že jejich koncept je založen na zcela jiném a originálním principu. Podobný způsob osvětlení cyklostezek před časem testovali také inženýři v Mexiku.

V srpnu byl v Číně otevřen nejdelší a nejvyšší skleněný most světa. Po několika týdnech jej ale kvůli přílišnému zájmu návštěvníků musely úřady uzavřít. Vstupu na most, který je projektován na 8 tisíc návštěvníků denně, se dožadovalo až desetinásobně více lidí. V obavě z poškození mostu proto úřady rozhodly o jeho uzavření.

Nyní je rekordní stavba opět přístupná veřejnosti. V září proběhla kontrola jeho stavu a vyřešena byla také doprava k mostu kyvadlovou dopravou. Systém dopravy by měl ve svém důsledku omezit počet návštěvníků. Nově také u vstupu přibyly elektronické turnikety, které umožní vstup jen zájemcům s platnou vstupenkou. Cena za vstup na most byla stanovena na 138 čínských jüanů (v přepočtu zhruba 500 korun). Další novinkou je speciální monitorovací systém, který má most chránit před jeho přetížením.

Mezinárodní tým vědců, který vedl Robin Corbet z Goddardova kosmického střediska NASA v Greenbeltu, Maryland, použil data kosmické gama observatoře Fermi a dalších zařízení k objevu první gama dvojhvězdy v cizí galaxii.

Vzácná a rekordní

Dvojhvězdný systém LMP C3 se nachází uvnitř rozpínajícího se pozůstatku supernovy ve Velkém Magellanově oblaku, který je od nás vzdálený asi 170 tisíc světelných let. Podle všeho jde o masivní mladou hvězdu, jejímž hvězdným partnerem je neutronová hvězda, případně černá díra.

Gama dvojhvězdy jsou takové systémy, které vyzařují většinu energie ve formě gama záření. Ve vesmíru jsou podle všeho velice vzácné. Observatoř Fermi zatím detekovala v Mléčné dráze pouze 5 gama dvojhvězd. LMP C3 je první, které nepochází z naší galaxie, a zároveň je také nejzářivější ze všech známých gama dvojhvězd.

TIP: Bizarní systém Circinus X-1: Rentgenová echa odhalila vzdálenost dvojhvězdy

Odborníci jsou nadšení, protože gama dvojhvězdy nabízejí unikátní možnosti výzkumu. Jejich emise gama záření se totiž mění během každého oběhu s hvězdným partnerem. Díky tomu lze detailně studovat procesy související s emisí gama záření.

Nová moderní farma s příhodným jménem Sundrop v poušti Jižní Austrálie vypěstuje 17 tisíc tun rajčat za rok. A potřebuje k tomu jenom sluneční záření a mořskou vodu. Je to první zemědělský systém svého druhu na světě. Na farmě nevyužívají žádné pesticidy, fosilní paliva, podzemní vodu ani žádnou půdu.

Mezinárodní tým vědců ladil design farmy Sundrop po dobu 6 let. V roce 2014 začali farmu o rozloze 20 hektarů stavět a právě v těchto dnech slavnostně zahájila provoz. Mořskou vodu na farmu přivádí 2 kilometry dlouhé potrubí ze Spencerova zálivu. Odsolovací zařízení na solární pohon z vody odstraní sůl a připraví ji na zavlažování zdejších plodin.

TIP: Zemědělství v poušti: V Abú Zabí vzniká farma na potraviny a biopalivo zároveň

Rostliny se na farmě Sundrop pěstují ve sklenících, které je ochrání před letním žárem i zimním chladem. Vzduch kolem rostlin tam sterilizuje slaná voda a rostliny rostou v kokosových slupkách namísto v půdě.