Pokud se chcete zapojit i vy, stačí nahrát své fotografie do naší galerie a připojit krátký popis místa nebo fotografovaného objektu. Budeme nesmírně rádi, když nám i nadále budete posílat snímky z cest a fotografických výprav a podělíte se tak o zážitky nejen s námi, ale i s ostatními čtenáři.

Jmelí máme většinou spojené s klidnými vánočními svátky a nevnímáme ho jako něco nebezpečného. Jde ale o parazitickou rostlinu, která v případě přemnožení může svému hostiteli pořádně zatopit.

Různé druhy jmelí parazitují na stromech či keřích, kterým vysávají vodu se živinami, a také stíní jejich listy. Když se jmelí přemnoží, tak může hostitelskou dřevinu zabít.

Mexičtí vědci proto vyvinuli systém, s jehož pomocí lze proti jmelí účinně bojovat. Jeho klíčovým prvkem je zbraň, která je odvozená od pušky na paintball. Jenom namísto barvy vystřeluje až do výšky 25 metrů polymerové kapsule s biologickým herbicidem.

TIP: Evropská unie: Populární herbicid Roundup nevyvolává rakovinu

Použitý herbicid zabije jmelí, hostitelský strom nebo keř přitom ale neohrozí. V terénních testech se herbicidová puška proti jmelí osvědčila. Autoři technologie rovněž uvádějí, že puška nemusí rostliny zabíjet, ale naopak jim může pomoci vystřelením kapsulí s hnojivem nebo insekticidy.

Stará africká legenda praví, že baobab byl jedním z prvních stromů, který se objevil na zemi. Po něm přišla štíhlá, půvabná palma. Když ji baobab spatřil, spustil nářek, že chce být štíhlejší. Objevil se také Brachychiton, „plamenný strom“, a baobab mu záviděl jeho krásné květy. A když uviděl velkolepý fíkovník, žadonil, aby měl také takové plody. Bohové už nehodlali jeho stížnosti dále snášet. Aby baobab umlčeli, vytrhli ho ze země a zasadili jej kořeny vzhůru.

Na okraji zájmu

Obyvatelé Afriky si o baobabech vymysleli spousty podobných legend, pověr a domorodých pověstí a tyto stromy se jim staly užitkovou plodinou, vítaným sousedem i mocným božstvem. Mimo africký svět se ale o existenci neobvyklých stromů dozvídal jen pozvolna. Nejstarší zmínky o baobabech pocházejí z cestopisu arabského cestovatele Ibn Batúky ze 14. století. V dalších stoletích se objevovaly jen kusé informace od cestovatelů, obchodníků a námořníků, i když v 16. století se do Evropy dovážely plody baobabů z Egypta. V polovině 18. století přivezl francouzský přírodovědec Michel Adanson (1727–1806) z několikaletého pobytu v Senegalu detailní kresby a první důkladný popis baobabu. Na jeho počest sám C. Linné nazval rod jménem Adansonia. O existenci australských baobabů se Evropa dozvěděla začátkem 18. století a seriózní botanické údaje o druzích na Madagaskaru pocházejí z přelomu 19. a 20. století.

Pomalu přibývalo poznatků o ekologii a životní strategii baobabů, ale jejich skutečně vědeckému studiu se věnoval až americký botanik z Missoury Botanical Garden, D. A. Baum v 90. letech 20. století. Podrobná revize rodu vyšla v roce 1995 – tedy zcela nedávno. Je opravdu zvláštní, že tak nápadné a zajímavé stromy věda tak dlouho opomíjela, zatímco v Evropě byl zkoumán kdejaký mech či řasa.

Baobaby jako vězení

Baobaby se dožívají velmi vysokého věku, který ale nelze spočítat stejně jako u jiných stromů. Tito pozoruhodní zástupci flóry totiž nemají letokruhy a k datování se proto používá radiokarbonová metoda. Podle ní by nejstarší jedinci mohli pamatovat až 2 000 let.

Nejznámějším druhem je africký baobab prstnatý (A. digitata), řazený do samostatné sekce Digitata. Roste především v jihovýchodní části Afriky, tedy v Jihoafrické republice, Botswaně a Zimbabwe, vyskytuje se však v savanách celé Afriky jižně od Sahary. Do západního Madagaskaru a  dalších tropických zemí je lidmi zavlečený. Patří k nejmohutnějším druhům, dorůstá výšky až 25 m a průměru kmene až 10 m. Od ostatních druhů se liší bílými voskovitými převislými květy, které silně voní a obsahují velké množství nektaru.

Tyto baobaby rozkvétají většinou v noci, květy mají až 20 cm v průměru, ale vydrží jen 24 hodin, proto je o ně v živočišné říši velký zájem. Jejich opylovači jsou kaloni, na nektaru se však přiživují i drobné poloopice a hmyz. Plod vejčitého tvaru mívá velikost kolem 12 cm a sametově chlupatý povrch. Afričané jeho šťávou léčí horečky. Adansonia digitata obývá otevřené a téměř bezlesé savany a polopouště. Je to dost odolný a přizpůsobivý druh, který vydrží i hodně extrémní podmínky. Ve své domovině bývá často poškozován slony, kteří požírají dřevo nasáklé vodou v době sucha. Plody jsou potravou opic a ptáků.

Adansonia gregorii roste na severozápadě Austrálie, v křovinaté, sezónně opadavé vegetaci. Řadí se do sekce Longitubae spolu se čtyřmi madagaskarskými druhy. Je to baobab střední velikosti, dorůstá výšky 9–12 metrů, ale může být hodně (až pět metrů) široký. Dlanité listy mají využití v domorodé medicíně. Krémové květy se objevují od poloviny listopadu do poloviny ledna spolu s rašícími novými listy. Vypadá přesně tak, jak si baobab lidé představují a zavalité kmeny starých dutých jedinců v minulosti sloužily jako skrýše, nouzové bydlení, autobusová zastávka nebo dokonce vězení.

Zajatci bažin

Madagaskarské druhy obývají celou západní polovinu ostrova. Rostou v suchých opadavých lesích a v otevřené krajině je spatříte jen díky vykácenému okolí. Nejznámějším druhem je A. grandidierii, proslavený fotografiemi „Aleje baobabů“ nedaleko městečka Morondavy. „Alej“ však není vysázená, jak to z fotografií vypadá, ale stromy rostou víceméně v řadě náhodně již stovky let. Přibyla jen nezpevněná cesta vyježděná v písku prostředkem skupiny stromů. Adansonia grandidierii je monumentální vysoký druh dorůstající výšky 25 metrů. Majestátnosti mu dodává třímetrový průměr kmene a rozvětvení několika silnějších větví až na vrcholu.

Může překvapit, že tyto stromy rostou uprostřed rýžovišť a v těsné blízkosti vody téměř v bažině. Přitom je známo, jak jsou baobaby suchomilné. V minulosti však zdejší krajina vypadala jinak a rostly tu opadavé lesy na písčité suché půdě. Domorodí obyvatelé sem však přivedli vodu z místní řeky a rovinatou krajinu zaplavili, aby mohli pěstovat rýži. Dospělé baobaby tu jsou schopné přežívat, problém však mají semenáčky a místní populace baobabů se nemnoží. Květy opylují drobní noční lemuři a sametově hnědé kulovité plody jsou největší ze všech druhů, mají průměr asi 20 cm.

Fotosyntéza bez listů

Adansonia grandidierii botanici řadí do sekce Brevitubae, spolu s nejohroženějším A. suarezensis ze severního cípu Madagaskaru. Tyto stromy zdaleka nedosahují tak úctyhodných rozměrů, třebaže potenciál mají – literatura udává, že druh může dorůst 25 metrů do výšky a dosáhnout průměru kmene kolem dvou metrů.

Všechny ostatní madagaskarské druhy patří do sekce Longitubae a mají květy přizpůsobené k opylování dlouhými sosáky nočních lišajů. Vzácným druhem, rozšířeným pouze na malém území severozápadu ostrova je A. perrierii, naopak dosud hojné jsou druhy A. madagascariensis a A. za. Všechny tři jsou mohutné, až třicetimetrové, poslední jmenovaný má i pětimetrový průměr kmene.

TIP: Tropické rododendrony: Utajení krasavci jihovýchodní Asie

Pozoruhodným a zároveň nejmenším baobabem je A. rubrostipa z jihozápadu Madagaskaru. Roste v nejsušších podmínkách, kde prší jen pár dní v roce. Okolní vegetace se skládá výhradně z rostlin přizpůsobených šílenému slunečnímu žáru. Všechny rostou v nehostinných podmínkách neobyčejně pomalu a každý zásah lidské ruky do porostů je dlouho znát. Adansonia rubrostipa má ve vyšším věku nádherné sudovité kmeny, často zúžené u paty kmene i těsně pod korunou, což jim dodává lahvovitý tvar. Po většinu roku jsou bezlisté, ale pod rezavohnědou kůrou je žlutozelená fotosynteticky aktivní vrstva, takže baobab je v malé míře schopen fotosyntézy i v době sucha, kdy jsou listy opadané. I to dobře dokumentuje, jak skvěle jsou vybaveny na tak extrémní podnebí.

Ač by mohlo zdát, že detekce kyslíku v atmosféře planety je známkou možného života, ani zdaleka tomu tak není. Zářným příkladem je v loňském roce objevená exoplaneta Gliese 1132 b.

Planetu GJ 1132b od Země dělí přibližně 39 světelných let a přirovnat bychom ji mohli k naší Venuši. Přestože obíhá svou mateřskou hvězdu v relativně malé vzdálenosti (zhruba 2,2 milionu kilometrů), má podle vědců hustou atmosféru. Na rozdíl od Venuše, jejíž atmosféra je tvořena převážně oxidem uhličitým, je na GJ 1132b pravděpodobně dominantním prvkem kyslík. Vyplývá to alespoň z nové studie bostonského astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics.

TIP: 51 Pegasi b: Exoplaneta jako z Dantova Pekla

Atmosféra s vysokým obsahem kyslíku zde funguje jako svého druhu lupa, zesilující žár z mateřské hvězdy, kterou je červený trpaslík o velikosti pětiny našeho Slunce. Uvolněné vodní páry pak vytvářejí účinný skleníkový plyn. Výsledkem je pekelné prostředí s teplotami okolo 260 °C v horních vrstvách atmosféry a povrchovou teplotou vyšší než je na povrchu Venuše. Celkově GJ 1132b přijímá až 19× více hvězdného záření než naše planeta.

22. srpen 1485 ukončil dlouholetý konflikt mezi dvěma anglickými rody, který historie označila jako Válku růží.

TIP: Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

Mnohem důležitější ale bylo, že otevřela cestu na trůn Tudorovcům. V čele Anglie setrvala dynastie celých 118 let a nutno říct, že každý její panovník se zapsal do dějin. Zatímco zakladatel Jindřich VII. se pyšnil titulem vítěze bitvy u Bosworthu, jeho syn Jindřich VIII. proslul coby věčný ženich. Ani jeho dcery, Marie a Alžběta, nezůstaly pozadu. Za doby panování panenské královny zažila Anglie nebývalý rozkvět, který bývá označován jako zlatý věk.

Dřevěné stavby s doškovými střechami představovaly v novověku nejen obydlí většiny lidí na venkově, ale také nepřetržitou hrozbu požáru. A právě tu se pokusila Marie Terezie eliminovat, když vydala 21. srpna 1751 Ohňový patent.

TIP: Pražské stopy Marie Terezie: Co zanechala městu „tchyně Evropy"?

Dokument stanovil, že všechny domy měly mít do jednoho roku zděný komín. Stejně tak měla být do budoucna zděná všechna stavení. Výnos ale nezapomínal také na dobu svátků a oslav. Bylo zapovězeno střílet v okolí domů rachejtlemi a bezpečnost ve vsích byla svěřena do rukou vartýřů, kteří měli v případě potřeby bít na poplach.

Cesta tohoto záhadného cizince se uskutečnila pravděpodobně v letech 965–966 a nemířila pouze do Čech. Andalusan Ibrahim Ibn Jakúb tehdy objel značnou část Evropy a o své výpravě podal písemnou zprávu, z níž se dovídáme zajímavé detaily o tom, jak to vypadalo v Praze v 10. století. 

Putování do Čech

Jeho cesta začala tak, že doputoval po souši z Cordóby do francouzského Bordeaux. Tam se nalodil a pokračoval Atlantikem a Severním mořem k Jutskému poloostrovu (dnešní Dánsko). Odtud se dostal do Magdeburku, kde ho v audienci přijal samotný císař Ota I. Z toho je patrné, že Ibrahim nemohl být pouhým kupcem, který se vydal do střední Evropy za svými obchody. Obsah jeho rozhovorů s císařem obnovené římské říše nám zůstává skrytý, těžko však můžeme pochybovat o tom, že byl politického charakteru. Podle poměrně přijímaného názoru byl ibn Jakúb ve službách córdobského chalífy Al-Hakama II. a do střední Evropy byl vyslán jako diplomat, případně nesl nějaké chalífovo poselství. Židé ve službách muslimských vládců nebyli ničím výjimečným, pokud byli dostatečně schopní a loajální. Zpráva, kterou Ibrahim následně sepsal o tom, co zde viděl a slyšel, tak měla nejspíš sloužit blíže neznámým potřebám jeho cordóbského pána.

U českého knížete

Z Magdeburku obrátil Ibrahim ibn Jakúb své kroky směrem k jihu. Do Čech se dostal pravděpodobně po takzvané srbské cestě, jež vedla přes území slovanských Srbů usídlených na sever od našeho území. Překročil Krušnohoří, odkud roku 966 doputoval po užívané obchodní stezce do Prahy. Ta byla v této době centrem říše českého knížete Boleslava I., který po nástupu na knížecí stolec zahájil velkou územní expanzí. Boleslavovi se podařilo ovládnout vedle Čech, Moravy a Slezska také jižní Polsko s Vratislaví a Krakovem, včetně území sahajícího daleko na východ až k Volyni. Tím dokázal opanovat důležité obchodní cesty a získat tak vítané zdroje příjmů pro svůj stát z tržních poplatků. Ibrahim měl s Boleslavem pravděpodobně podobné jednání jako před časem s Otou I. v Magdeburku. Ve své relaci ho nazývá králem „Prahy, Bohemie a Krakova“. 

Bílí trpaslíci se mohou se přeměnit na rudé obry, odhodit své vnější vrstvy a z nich poté vytvořit planetární mlhovinu. Na místě původní hvězdy pak zůstane jen neaktivní jádro skládající se převážně z uhlíku a kyslíku.

Přerod v supernovu

Toto jádro nemá další zdroj energie, takže zvolna vyzařuje energii nashromážděnou za aktivního života hvězdy a chladne. Protože ale není chráněno před gravitačním kolapsem fúzními reakcemi, stane se extrémně hustým – typicky je polovina hmotnosti Slunce obsažena v objemu odpovídajícím objemu Země.

Bílý trpaslík je následně udržován tlakem degenerovaného elektronového plynu. Maximální hmotnost bílého trpaslíka, po jejímž překročení již degenerační tlak není schopen odolat gravitaci, je asi 1,4 hmotností Slunce. Bílý trpaslík, který přesáhne tuto hodnotu (známou jako Chandrasekharova mez), obvykle exploduje jako supernova typu Ia. Nejčastěji se tak děje při přenosu hmoty ze hvězdného průvodce – například druhého trpaslíka. 

Pokud ale bílý trpaslík nedosáhne kritické meze hmotnosti, ochladí se za stovky miliard let natolik, že již nebude viditelný a stane se černým trpaslíkem.

Prvního z popsaných scénářů se dočkal před mnoha tisíci lety i bílý trpaslík v blízkém Velkém Magelanově mračnu. Výsledkem jeho kolapsu byla exploze supernovy typu Ia a následné odvržení mračna trosek, které na svém snímku zachytil Hubbleův vesmírný teleskop.

Zábavní park v čínském městě Chang-čou​ se stal dějištěm netradiční soutěže: Účastníci měli za úkol sníst během tří minut co nejvíc chilli papriček, přičemž museli sedět v kádi plné studené vody a ledu. Mnozí soutěžící ostrý kontrast mezi chladem a vnitřním žárem nevydrželi a z klání odstoupili. Vítězem se stal nejmenovaný muž z Čcheng-tu, který i v extrémních podmínkách spořádal v časovém limitu 62 papriček.

Není to tak dávno, co vlci žili po celé severní polokouli. V dnešní době je lidé zatlačili do těch nejméně osídlených míst. A ještě se ukazuje, že je v jejich druzích zmatek.

Zoologové nějakou dobu rozlišovali celkem tři druhy severoamerických vlků – vlka obecného (Canis lupus), vlka lesního (Canis lycaon) a vlka rudohnědého (Canis rufus). Jenže to už neplatí.

TIP: Překvapení mezi šelmami: Vlci jsou v řešení problémů lepší než psi

Podle nových genetických analýz vlastně žádný vlk lesní neexistuje. Vědci zjistili, že vlci lesní z jejich typické populace v ontarijské rezervaci Algonquin Provincial Park jsou všichni kříženci mezi vlkem obecným a kojotem (Canis latrans). Pěkně jedna polovina genomu vlk a druhá polovina kojot. A z podobných důvodů neexistuje ani vlk rudohnědý.