Edward Vernon Rickenbacker (1890–1973) byl americké letecké eso první světové války a nositel mnoha vojenských ocenění (mezi kterými se výjimala i Medaile cti). První sestřel zazunamenal 29. dubna 1918 a o necelý měsíc později (28. května) si pátým potvrzeným sestřelem vysloužil označení letecké eso. Celkem za rok a půl dlouhé působení na frontě sestřelil 26 nepřátel, když se jeho nejčastějším cílem stal německý Fokker D.VII.

Rickenbacker byl rovněž automobilovým nadšencem a závodníkem. V roce 1920 založil společnost RIckenbacker Motor Company, která se zaměřovala na technologické inovace závodních aut. Tato část kariéry nebyla příliš úspěšná a Edward skončil až po uši v dluzích a zbankrotoval.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Za druhé světové války se vrátil k alespoň nepřímo k válečnému letectvu a působil jako vojenský poradce a snažil se zvyšovat veřejnou podporu amerického válečného úsilí.

Psal se rok 1988 a sedmnáctiletý mladík právě vystoupil z letadla v kanadském Montrealu. Za sebou nechal nepříliš šťastné dětství a domov v jihoafrické Pretorii, který mu nikdy nepřirostl k srdci. S sebou si vezl lásku k programování, několik megalomanských nápadů, nezdolný optimismus a především touhu měnit svět.

Jak se později ukázalo, v případě Elona Muska rozhodně nezůstalo u snů. Své mnohdy bláznivé ideje totiž novodobý génius, jehož mnozí přirovnávají ke Stevu Jobsovi nebo Thomasi Edisonovi, uskutečnil a četné další zřejmě na realizaci teprve čekají. Musk dokázal jako jeden z prvních zpeněžit sílu internetu, spustil výrobu auta na elektrický pohon a pod křídly vlastní společnosti SpaceX zkonstruoval první soukromou raketu, jež úspěšně dopravila na orbitu satelit.

Komiksový hrdina

Vlastně jen naplnil touhy, které měl už coby malý kluk – jako správný komiksový hrdina se snaží zachraňovat svět a měnit jej k lepšímu. Neobvyklé je u Muska jedno: Díky zvláštní kombinaci povahových rysů nepřemýšlí nad sebevětším problémem, jako by byl neřešitelný, ale odstraňuje všechny překážky, jež mu osud při uskutečňování jeho nápadů staví do cesty.

Navíc má dostatečné charisma, aby pro své vize nadchl ty nejlepší odborníky a nějakou záhadou je přinutil pracovat dnem i nocí v téměř nelidských podmínkách. Ti, kteří pod jeho vedením něco vytvářeli, se shodnou na jednom: Musk je jako šéf i kolega nesnesitelný, jako manažer mnohdy necitelný, vyžaduje absolutní nasazení a ze svých lidí doslova sdírá kůži. Zároveň má však něco z génia a jeho senzační vize jednoduše „táhnou“.

Po vzoru dědečka

Podíváme-li se do jeho životopisu, je nabíledni, kde se tento zvláštní mix povahových vlastností vzal. Muskův dědeček z matčiny strany John Elon Haldeman pocházel z Minnesoty a byl vynikající chiropraktik. Když jej pak jednoho dne přestala Amerika bavit, přestěhoval se s manželkou do Jihoafrické republiky, kde se poté věnoval své velké vášni – létání. Elon celé dětství poslouchal matčino vyprávění o dědečkovi, který zemřel po havárii letadla, a rodinný dobrodruh se stal jeho životním vzorem.

Dcera Haldemanových, Elonova matka Maye, zase vynikala krásou a patřila k vyhledávaným modelkám. Za manžela si vzala šikovného, ale poněkud svérázného elektroinženýra. Rozuměl všemu, co se týkalo elektrotechniky, nicméně v oblasti citů už se tak dobře neorientoval.

Elon se narodil roku 1971 a rodiče mu brzy pořídili i další sourozence – bratra Kimbala a sestru Toscu. Zdánlivě bezstarostné dětství však skončilo, když bylo chlapci osm a Muskovi se rozvedli. Malý Elon žil nejprve u matky, ovšem v roce 1980 se s Kimbalem přestěhovali k otci. Mělo to své výhody: Otec měl peníze, takže mohl desetiletému synkovi koupit jeden z prvních počítačů, na němž se pak Elon učil programovat. Přesto na toto období bratři nevzpomínají rádi – zřejmě šlo do jisté míry o psychické týrání. „Jsem přesvědčen, že má otec nějakou psychickou anomálii, kterou jsme určitě s Elonem zdědili,“ uvedl později Kimbal, i když dodal: „Byla to emočně velice náročná výchova, ale udělala z nás to, čím dnes jsme.“

Chvíle vytržení

Už od útlého dětství byl Elon velmi zvídavý. Jakmile se naučil číst, doslova hltal každou knihu, která mu přišla pod ruku. Navíc si všechno téměř dokonale pamatoval a neváhal se o své poznatky dělit s ostatními, takže mu sourozenci brzy začali říkat „náš malý génius“. Mohli bychom dodat – nesnesitelný génius. Elon totiž upřímně věřil, že budou lidé rádi, když je upozorní, že něco dělají špatně nebo si něco špatně myslí. Výsledkem bylo, že si s ním nikdo nechtěl hrát.

U chlapce se pak projevovala ještě jedna zvláštnost. Čas od času se jej zmocňoval podivný stav, kdy se zahleděl do prázdna a úplně přestal vnímat okolí. Rodiče si mysleli, že špatně slyší, a tak mu nechali odstranit krční mandle. Jenže se nic nezměnilo. Jeho matka k tomu jednou poznamenala: „Dělá to dodnes. Teď už ho prostě nechám, protože vím, že vymýšlí novou raketu nebo tak něco.“

A nelze opomenout ještě jeden rys, který byl zjevný už od mládí: Muskovy vynikající obchodní a propagační schopnosti. Například když ve dvanácti letech naprogramoval svoji první hru s názvem Blastar, dotáhl celý projekt úspěšně do konce: Prodal hru místnímu magazínu za pět set dolarů, tedy ekvivalent dnešních třiceti tisíc korun.

První firma

Hned jak to bylo možné, přesídlil Musk do vysněných Spojených států a přihlásil se na University of Pennsylvania, kde mohl studovat ekonomii a věnovat se fyzice. Na vysoké škole pak získaly jeho vize jasnější obrysy. Zajímal se o solární energii i o cesty do vesmíru, nakonec však u něj zvítězila tehdejší novinka – internet.

Po škole se vrhl rovnýma nohama do byznysu: S bratrem Kimbalem založili svoji první společnost jménem Zip2, která se zabývala vytvářením elektronických databází, jež poté prodávala telekomunikačním firmám i médiím. V podstatě šlo o internetové Zlaté stránky spojené s mapami. Mladíci neměli téměř žádné peníze, to je však od jejich podnikatelského plánu neodradilo. Elon tehdy dřel dnem i nocí a do kanceláře firmy se prakticky přestěhoval. Své pozdější kolegy požádal, aby jej vždycky ráno vzbudili kopancem, aby mohl v práci pokračovat.

Zrození nového Muska

V roce 1996 se bratři s projektem Zip2 a plánem dobýt svět vydali do Kalifornie. Díky usilovné snaze a nezdolnému optimismu se jim brzy podařilo sehnat investory a rozrůstající se firma prosperovala. Musk zastával post výkonného ředitele a změnil se z nesmělého chlapce v mladého sebevědomého muže.

Zároveň se však naplno projevily i jeho další – už méně pozitivní – vlastnosti. Sám byl workoholik a obrovské nároky kladl také na svůj tým. Nutil lidi pracovat i sto hodin týdně, bez možnosti odpočinku. Říkal, že dovolenou si užijí, až společnost zkrachuje. Své manažery „týral“ především přehnaně optimistickými termíny dokončení projektů. A v neposlední řadě si při jednáních rozhodně nebral servítky a často svými drzými výroky bez mrknutí oka urážel podstatně starší kolegy.

I když se firmě Zip2 dařilo, Muskovi zároveň přinesla hořkosladké vítězství. Ještě než ji spolumajitelé v roce 1999 prodali, odvolali jej v době jeho nepřítomnosti z funkce.

Sám sobě rizikem

Na druhou stranu je třeba dodat, že Elon Musk neváhal v podnikání extrémně riskovat. Po prodeji Zip2 většinu vydělaných peněz obratem investoval do své další společnosti X.com, jež se specializovala na tehdy teprve startující internetové bankovnictví a mailové platby.

Ačkoliv projektu nikdo příliš nevěřil, o rok později už se X.com spojovala s firmou Confinity, která vytvořila platební portál PayPal. I v tomto případě Muska nakonec z čelní pozice odvolali, přesto byl podnik opět nebývale úspěšný: V červenci roku 2002 nabídla společnost eBay za PayPal 1,5 miliardy dolarů (ekvivalent dnešních 50 miliard korun) a Musk získal z prodeje asi 250 milionů dolarů (8,1 miliardy korun). Stal se z něj skutečný boháč a mohl si začít plnit své nejdivočejší sny.

Vzhůru k rudé planetě!

Když v roce 2001 přišel se svou další vizí, mnozí měli jasno: Musk se zbláznil. Mohla za to snad malárie, kterou se nakazil o rok dřív a která ho téměř zabila? Nový plán totiž zněl založit společnost pro vesmírné lety, jež by se v budoucnu podílela na misích k Marsu a později i na jeho kolonizaci. Příznačné bylo, že Musk tehdy o kosmickém průmyslu nevěděl prakticky nic.

Nenechal se však odradit a v červnu roku 2002 již zakládal firmu Space Exploration Technologies Corporation neboli SpaceX s jasnými cíli – vlastní rakety, vesmírné lodě a nakonec i výprava k rudé planetě! Zrození nosiče Falcon ovšem provázely nepředstavitelné obtíže, které Muskovi málem způsobily finanční i psychický kolaps.

Jeho kapse také nijak neprospělo, že byl současně jedním z hlavních investorů a ředitelem firmy Tesla Motors, která se zaměřuje na výrobu elektromobilů. Skandály světových automobilek s dieselovými motory byly ještě daleko a po ekologickém druhu dopravy nepanovala zdaleka taková poptávka jako dnes. Navíc udeřila finanční krize a na investice do nových technologií nikdo nepomýšlel.

Rok 2008 byl pro Muska snad nejtěžší v životě. Rozváděl se a obě jeho společnosti – Tesla i SpaceX – se ocitly v přímém ohrožení. Citově i finančně zdecimovaný vynálezce, který do nich investoval téměř celé své jmění, si najednou musel půjčovat od přátel, aby měl vůbec na výplaty zaměstnanců. Z domu, jejž přenechal manželce, se přestěhoval do jiného, který mu půjčil jistý movitý přítel. Místo soukromého tryskáče létal běžnými aerolinkami. Z piedestalu miliardáře spadl mezi obyčejné lidi. Reálně hrozilo, že o obě své firmy přijde.

Záchrana se objevila téměř v poslední minutě: 22. prosince 2008 se Musk dozvěděl, že získal zakázku NASA na dvanáct zásobovacích letů k Mezinárodní vesmírné stanici, což znamenalo finanční injekci ve výši 1,6 miliardy dolarů (dnešních téměř 44 miliard korun). Jako zázrakem se nakonec podařilo zachránit i Teslu a nejhorší rok Muskova života se zdál být konečně minulostí. Mnozí považovali za zázrak, že takový psychický nápor ustál.

Kam dál?

Teprve 44letý Musk nezahálí ani dnes a ve svých odvážných plánech pokračuje dál. Jeho poslední novinku představuje tzv. Powerwall, který nedávno představila Tesla. Jde o speciální baterie napájené ze solárních panelů, jež domácnostem i firmám zajistí energetickou soběstačnost v případě výpadku dodávek proudu. Pokud se vynález uchytí, mohlo by jeho rozšíření podle Muskových nadšených slov znamenat energetickou revoluci.

Můžeme se jen těšit, s jakou novinkou přijde excentrický génius příště. Možná se vrhne na pole umělé inteligence, kterou má již delší dobu v hledáčku. Ve hře samozřejmě zůstává i vysněné přistání na Marsu: V jednom z rozhovorů podnikatel uvedl, že by chtěl do roku 2040 vybudovat na rudé planetě kolonii minimálně pro osmdesát tisíc lidí. A jelikož jde o Elona Muska, není vyloučeno, že se mu to podaří.

Ještě večer po startu prvního Sputniku odpověděl von Braunův tým na otázku ministra obrany, že je schopen vypustit americkou družici do tří měsíců. Washington však o tom začal vážně uvažovat teprve po startu Lajky, když se ukázalo, že sovětský kosmický program bude pokračovat. Snaha trumfnout Rusy alespoň v něčem vedla k rozhodnutí, že první americká družice ponese výbavu pro vědeckou práci – Sputnik totiž pouze pípal.

Image

Čtěte také

Počátky americké kosmonautiky (1): Američané těsně druzí

Zatímco se Braunovi lidé soustředili na přípravu nosné rakety (přičemž vybrali upravenou verzi armádní střely Jupiter C), zkonstruování družice bylo svěřeno týmu v Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně, odkud se dnes řídí rovery na Marsu či výzkum blízkozemních asteroidů. První americká družice, vzápětí překřtěná na Explorer 1, vznikla v Kalifornii předěláním malé raketky na pevné palivo nazvané Baby Sergeant. 

Nosič Jupiter C nakonec dostal jméno Juno, aby se mise alespoň trochu „zcivilnila“, a na kosmodrom na mysu Canaveral na Floridě dorazil napůl v utajení pár dnů před Štědrým večerem 1957. Po instalaci Exploreru 1 na špičku 21metrové rakety a po dvou chystaných startech zrušených kvůli silné vichřici se poštěstilo: 31. ledna 1958 krátce před 23. hodinou místního času sledovaly na východním pobřeží USA tisíce diváků „tajný“ start první americké družice. 

Explorer 1 se dostal dokonce na vyšší než plánovanou oběžnou dráhu (stal se nejvzdálenějším umělým předmětem od Země s apogeem ve výšce přes 2 500 km). Vědecké úkoly splnil na jedničku, přičemž ze zaslaných dat se podařilo vyčíst existenci Van Allenových radiačních pásů kolem Země, které chrání život modré planety před kosmickou radiací. Představitele mise včetně von Brauna přivítali na tiskovce časně ráno 1. února jako hrdiny. 

A jak to dopadlo s Explorerem? Spojení s ním bylo ztraceno asi čtyři měsíce po startu, nicméně v zemské atmosféře zanikl až roku 1970. 

Chystá se oddíl astronautů

Ještě než Američané vypustili do kosmu prvního astronauta, stihli poslat na oběžnou dráhu i do vesmírných dálav řadu družic. Když se zaměříme na úspěšné mise, narazíme například na sondu Pioneer 5, vypuštěnou 11. března 1960. Zkoumala prostředí mezi oběžnými drahami Země a Venuše a během zhruba měsíční mise sledovala projevy slunečního větru v meziplanetárním prostoru. Po několika neúspěších vypustily USA v březnu 1959 k Měsíci „částečně úspěšnou“ sondu Pioneer 4, která okolo našeho souputníka proletěla a poté se stala první umělou sondou, která vstoupila na oběžnou dráhu Slunce. Měsíc však družice minula bezmála o šedesát tisíc kilometrů a nic zvláštního o něm nezjistila.

První oddíl astronautů sestavila Amerika na jaře 1959, více než rok po startu své první družice. Paradoxní je, že astronauty-pionýry se nestali ti nejlepší z nejlepších, jak se často uvádí. Takoví se kosmickému programu vyhýbali, protože jej považovali za obdobu cirkusového vystřelování člověka z děla do sítě. Jeden z tehdejších špičkových amerických pilotů prohlásil, že si nesedne do kabiny, z jejíhož sedadla by předtím musel utřít opičí (slušně přetlumočeno) trus. Jednalo se o narážku na testovací let opičáka Hama v lodi Mercury, připravované pro první astronauty. Dokonce již tehdy odsuzoval vynikající pilot Neil Armstrong program Mercury jako nesmysl a možnost proniknout do kosmu spatřoval spíše v experimentálních letounech s extravysokým doletem. 

Členy „té první sedmičky“ se tedy stali Alan Shepard, Virgil Grissom, Donald Slayton, Walter Schirra, Gordon Cooper, John Glenn a Scott Carpenter. Létali v rámci programů Mercury, Gemini, Apollo, a dokonce i na raketoplánech (vzpomeňme si na legendární misi nejstaršího astronauta ve vesmíru Johna Glenna – v jeho 77 letech). Výraznou figurku představoval právě Donald „Deke“ Slayton, kterému lékaři velmi brzy kosmický let zakázali kvůli drobné srdeční vadě. Poté se stal nekompromisním šéfem oddílu astronautů a sestavoval posádky pro měsíční mise Apollo. Do vesmíru se ale nakonec stejně dostal – v roce 1975 se účastnil mise Sojuz-Apollo. 

Na skok do vesmíru

V polovině dubna 1961 svět ohromeně sledoval další sovětské kosmické prvenství, když Jurij Gagarin obletěl Zemi a stal se prvním člověkem ve vesmíru. USA musely opět spolknout hořkou pilulku, byť se prezident J. F. Kennedy díky výzvědné službě o letu prvního člověka dozvěděl s předstihem a stihl Gagarinovi ještě pár hodin před startem poslat telegram, v němž mu přál šťastný let. Američany porážka zklamala o to víc, že v té době již v podstatě byli připraveni vyslat do kosmu svého člověka a prohráli doslova o pár neděl. Především americký hrdina – Alan Shepard – se zlobil na přespříliš úzkostlivé vedení, které let zdržovalo.

Start Sheparda byl stanoven na 2. května 1961, nicméně neustále se měnící počasí v okolí mysu Canaveral na břehu Atlantiku odsunulo vzlet kabiny o tři dny, přičemž ještě v den startu, 5. května, došlo k dalšímu zpoždění příprav. Jednalo se tedy o skutečnou zkoušku nervů, kterou však Shepard zvládl (byť kvůli odkladům komandoval do mikrofonu personál letové kontroly): v 9:34 místního času tak zaburácely motory rakety Redstone 3 a vyslaly prvního Američana na trasu Země–vesmír. 

Amerika však Sověty zdaleka nepředstihla v délce kosmického letu: zatímco Gagarin obletěl celou zeměkouli a jeho mise trvala více než sto minut, Alan Shepard provedl pouze tzv. balistický skok – nedosáhl tedy orbitální rychlosti, jen na chvíli vyletěl za hranici atmosféry a pak se zase vrátil zpět. Celá premiérová americká mise trvala něco málo přes patnáct minut a astronaut při ní dosáhl výšky 187 kilometrů nad povrchem Země. Prvním Američanem na oběžné dráze se stal až v únoru 1962 John Glenn, celkově třetí občan USA v kosmu po dvou balistických skocích. 

Až do začátku 20. století býval ostrov Lorda Howea v Tasmanově moři proslulý svou populací obrovských strašilek (Dryococelus australis). Na rozdíl od dnešních domácích mazlíčků dorůstal tamní druh velikosti až 15 cm a měl zároveň velmi silné a mohutné tělo – v Evropě se mu dokonce říkalo „stromový humr“. Jednalo se o nejtěžší nelétající hmyz na světě a místní si jej oblíbili mimo jiné jako návnadu na ryby.

Černí pasažéři

V roce 1918 však poblíž ostrova ztroskotala britská zásobovací loď SS Makambo a její posádka se musela evakuovat do ráje strašilek. Spolu s námořníky se ovšem na souš dostaly i krysy, jež v obrovském hmyzu nalezly vynikající zdroj potravy. Oprava lodi sice trvala jen devět dní, když ale Britové odpluli, zanechali za sebou nechtěné hosty, kteří se následně postarali o vyhubení druhu. V roce 1960 byly strašilky oficiálně prohlášeny za vyhynulé.

Nicméně v roce 2001 objevili australští vědci David Priddel a Nicholas Carlile na nedaleké Ballově pyramidě v Tasmanově moři (viz Víte, že?) trus, který se velmi nápadně podobal tomu strašilčímu. A jelikož je tento hmyz aktivní hlavně v noci, rozhodli se oba muži vrátit se na místo po setmění.

Poslední, kdo přežil

Ke svému velmi milému překvapení posléze zjistili, že ve skaliscích žijí původní strašilky z ostrova Lorda Howea. Ve tmě vědci napočítali celkem 24 jedinců a šťastnou novinu o objevu dávno vymizelého hmyzu adresovali australské vládě. Zároveň si však vytyčili cíl ohrožený druh ochránit a rozšířit zpět do přírody.

Jednání a vypracovávání znaleckých posudků se nicméně táhlo. Pro začátek tedy vláda dovolila vyvézt z ostrůvku alespoň dva páry hmyzu. První byl svěřen do péče soukromého chovatele, ale po dvou týdnech strašilky uhynuly. Druhé dvě dostala melbournská zoo, pojmenovala je Adam a Eva a po počátečních komplikacích s nimi založila prosperující kolonii.

Velký návrat?

Už v roce 2008 měla zoo víc než 700 dospělých strašilek a v inkubátorech čekaly na svou chvíli tisíce nakladených vajíček. Opětovné „vyhynutí“ tedy již hmyzím gigantům nehrozí. Otázkou zůstává, zda by se měli vrátit do původního prostředí, které by se v první řadě muselo plošně deratizovat. Místní by se sice krys rádi zbavili, nejsou si však jistí, zda je chtějí vyměnit za obrovský hmyz. V současnosti proto zůstávají strašilky výsadou zoologických zahrad – vedle Melbourne plánují založení jejich kolonie také v San Diegu, Torontu a Bristolu.

Víte, že?

Žofie Chotková se 1. března 1868 narodila do nejvyšších aristokratických kruhů. V budoucnu na ni však mělo čekat postavení mnohem zářivější. Vedla k němu ale trnitá cesta.

Počátek jejího vztahu s rakouským následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d´Este je dodnes nejasný. Naplno se mohl rozvinout až ve chvíli, kdy Žofie nastoupila jako dvorní dáma u Isabely z Croy, manželky člena habsburského domu arcivévody Bedřicha. Právě u jejího dvora odstartoval slavný skandál.

TIP: Láska i monarchii přenáší: Čím si Žofie Chotková získala srdce následníka trůnu?

Isabela se totiž domnívala, že si František Ferdinand vyhlédl některou z jejích dcer a už se viděla jako matka budoucí císařovny. Jaké bylo zklamání, když objevila medailon se Žofiinou podobiznou! Jakmile bylo všechno venku, postavil mladý arcivévoda před hotovou věc také císaře. A přestože stárnoucí monarcha odmítal zpočátku sňatek povolit, nakonec dostali mladí milenci jeho svolení. Ačkoliv byly jejich děti kvůli morganatickému manželství vyloučeny z následnictví, rodinné štěstí bylo dokonalé až do roku 1914, kdy ho ukončily výstřely v Sarajevu.

Psalo se 29. února 1868, když někdejší bavorský král Ludvík I. vydechl naposledy. O korunu ho však nepřipravila smrt, nýbrž revoluční rok 1848. Nepokojům v Bavorsku ale položil základy sám Ludvík, když otevřel dveře do politiky své milované Lole Montezové!

Milostný poměr mezi králem a irskou tanečnicí vzplál roku 1846. Ludvík měl za sebou již několik milostných avantýr, ale jeho nová vyvolená mu bravurně sekundovala. To mu vůbec nevadilo a svou lásku dokonce povýšil do šlechtického stavu! Přestože držel nad Montezovou, nově hraběnkou Landsfeldovou, ochrannou ruku, veřejnost se proti jejím politickým pletichám stále více bouřila. Studentská demonstrace vedla až k tomu, že král neváhal a nechal uzavřít univerzitu! Přestože své rozhodnutí pod nátlakem lidu odvolal, Montezovou ani svou funkci už zachránit nedokázal. Lola musela opustit Mnichov a král abdikoval ve prospěch svého syna.

Známí vývojáři robotů Boston Dynamics se pochlubili novým robotem jménem Atlas. Je to humanoidní robot o výšce 175 centimetrů, na první pohled zase o něco vyspělejší, než jeho předchůdci.

Atlas má zabudovaný vlastní zdroj energie, funguje v místnosti i v terénu a pyšní se skvěle vylepšenou rovnováhou. Na videu od Boston Dynamics je vidět, že se Atlas vyrovná i s trýzněním lidských kolegů. Je vybaven sofistikovanými senzory, nízko položeným těžištěm a výkonnýma nohama.

V nejvíce dramatické pasáži části videa vývojář dokonce přímo buší do robota Atlas hokejkou a znepříjemňuje mu život. Strká do něj a opakovaně mu vyráží z rukou bednu, kterou se robot snaží zvednout a odnést.

Video ukazuje, jak se robot dokáže adaptovat na nově vzniklou situaci, jak se dokáže pohotově postavit, a že by měli v Boston Dynamics zapracovat na vztazích mezi zaměstnanci a roboty.

Tím byla pravomoc korunovat českého krále přenesena na pražského metropolitu. Do té doby ji vykonával mohučský arcibiskup, který se řídil především římsko-německým pontifikálem. Již Přemyslovci udržovali místní zvyky, ale pravděpodobně nezapsané a jednodušší. Karlův korunovační řád vycházel ze vzorů užívaných jak v Říši, tak ve Francii.

Obřad začíná

První ceremoniál s novou svatováclavskou korunou musel počkat, než se Karel vrátil z Tyrolska. V neděli před svátkem Narození Panny Marie, 2. září 1347, byl s manželkou Blankou a arcibiskupem Arnoštem podle kronikáře Beneše Krabice z Veitmile „s převelikou radostí uvítán, šťastně a slavnostně korunován, on na krále a ona na královnu v Království českém“.

Obřad na počátku připomněl přemyslovskou tradici tím, že Karlovi ukládal v předvečer korunovace vykonat cestu na Vyšehrad, kde doprovázen arcibiskupem, biskupy, klérem a šlechtou zhlédl lýčené střevíce a mošnu Přemysla Oráče a uctil tak památku zakladatele přemyslovského rodu. Z Vyšehradu se průvod vrátil na Hrad, kde se Karel zúčastnil vigilie (večerní bohoslužby) v dosud stojícím chóru románské baziliky svatého Víta (katedrála se teprve stavěla a bazilika jí ustupovala). Ve slavnostním oděvu včetně pláště a střevíců musel i přenocovat.

Buzení krále a průvod

Druhý den ráno přišli preláti vzbudit krále až do ložnice a nesli v průvodu plenář (mešní knihu s ostatky různých světců na desce), meč svatého Václava, korunovační kříž, kadidelnici a kropenku se svěcenou vodou. Arcibiskup krále okouřil kadidlem, pokropil svěcenou vodou a podal mu ruku, aby vstal. 
Pak dva biskupové s relikviáři zavěšenými na prsou krále vzali pod paží zprava i zleva a vedli jej přes královskou síň ven z jeho paláce do kostela za zvuku velkého zvonu a modlitby. První šel arcibiskup, za ním další kněží a šlechtici, nesoucí na poduškách korunovační klenoty a meč, které v chrámu položili na hlavní oltář svatého Víta.  

Uvnitř bylo tolik lidí, že královský komorník mezi nimi musel hůlkou razit cestu. Průběh obřadu pak odpovídal standardu korunovací v Evropě. Při čtení litanií se král s arcibiskupem i biskupy položili před hlavní oltář tváří k zemi a uctili zemské patrony. Následovalo skrutinium: arcibiskup se tázal krále, chce-li zachovávat víru, chránit a bránit kostely a spravovat své království. Přítomného lidu se zeptal, zda si přeje takového panovníka a zda mu chce sloužit. Dav odpověděl aklamací – třikrát jednomyslně zvolal: „Rádi, rádi, rádi.“

Pomazán, oblečen a korunován

Pražský arcibiskup Arnošt pak přijal velký kalich se svěceným olejem a přikročil k vlastní korunovaci. Za zpěvu antifony nejprve pomazal budoucího krále na čele, na prsou, na ramenou a na pažích. Pak posvětil třídílný korunovační ornát, slavnostně pozdvižený před panovníkem, a to dalmatiku, subtile a plášť. Poté, co byl král oblečen, pomazal jej na rukou, posvětil i jednotlivé insignie a vložil králi na hlavu korunu. 

Král dále dostal Svatováclavský korunovační meč jako symbol království. Vlastní meč, jímž přišel opásán, přitom obětoval na oltář. Dále dostal sponu pláště, náramky a prsten, žezlo a jablko. Od oltáře jej pak za zpěvu Te Deum laudamus a Hospodine, pomiluj ny vyprovodili na trůn připravený vedle oltáře pod baldachýnem označeným královskými znaky a barvami. Odtud král přihlížel obdobné korunovaci své ženy Blanky, při níž asistovala abatyše Svatojiřského kláštera. Po závěrečném svěcení praporce pokračovala korunovační mše čtením evangelia.

Hostina

Po obřadu vyjel královský průvod na koních do města a mezi lid byly rozhazovány mince. Pak se na dřevěném lešení pod širým nebem, tentokrát na Havelském tržišti, konala královská hostina, na níž podle tehdejšího obyčeje posluhovali královi dvořané na „krytých ořích“, a následoval rytířský turnaj na koních.  

V současnosti kralují filmovým efektům počítače, kterými se do snímků přidává takřka každý detail, jako je třeba jiskra v očích nebo plamen, který vyšlehne z hlavně zbraně po výstřelu. K natočení celovečerní podívané v podstatě nepotřebujete nic více než zelené plátno a herce – takto třeba vznikl komiksový hit 300: Bitva u Thermopyl. Případně vám stačí pár pevných disků a armáda grafiků, aby vznikl animovaný snímek jako je Příběh hraček nebo Shrek.

Marťan (2015): Jordánská poušť v dalekém vesmíru

Jak ale ožil King Kong při své pustošivé cestě New Yorkem v roce 1933 nebo dinosauři v legendární a celosvětově opěvované Cestě do pravěku z roku 1955? Proč střelba působila dříve tak realisticky a dnes máme pocit, jako by na sebe herci mířili hračkami?

Publikum chce krev!

Násilí vždy byla nejprimitivnější, a proto také nejefektivnější forma projevu. Představuje jednoduché sdělení, kterým se dá vyřešit – minimálně ve filmové realitě – takřka každý problém. V nejstarších filmech ze začátku 20. století přitom působilo nevinně: postřeleného herce chytila křeč, popadl se za domnělé místo vniku kulky a skácel se k zemi. S dospíváním filmů však nutně musela přijít změna. Publikum otupovalo vůči násilí a křepčící herci přestali stačit – na scéně se musela objevit uvěřitelnější brutalita.

TIP: Zakázané filmy: 5 filmařských počinů, které neměl nikdo vidět

Bodné a sečné rány obstarala dutá čepel, z níž se po stlačení vyřinula umělá krev. Dokud byly filmy černobílé, mohli herci krvácet třeba čokoládovou polevu, jako tomu bylo v Psychu Alfreda Hitchcocka (1960). S barvou ale musela přijít uvěřitelnější tekutina a napodobení střelných zranění se stalo najednou mnohem náročnějším. Před digitalizací efektů (viz Skleněný rytíř) se totiž střílelo opravdovými zbraněmi a herci obvykle v rámci příprav procházeli výcvikem, jak je ovládat. Používala se také skutečná, i když slepá munice.

Slepá smrt

Tato realističnost však s sebou přinášela řadu nebezpečí: i slepým nábojem se totiž dá zranit nebo zabít. Z hlavně sice střela nevyletí, ale nábojnice musí být ucpané, aby se z nich nesypal střelný prach. Ačkoliv bývají ucpávky plastové nebo třeba papírové, spolu s tlakovou vlnou provázející výstřel dovedou napáchat velké škody.

Zapomínat by se nemělo ani na skutečnost, že slepý výstřel vymrští z hlavně veškeré „usazeniny“, které se v ní během předešlých scén nahromadily. Brandon Lee, který se proslavil hlavní rolí ve filmu Vrána (1994), dokonce zemřel poté, co na něj bylo vystřeleno slepým nábojem: v komoře zbraně totiž zůstala zaklíněna kulka z dřívějšího natáčení a tlaková vlna ji vymrštila, jako by byla zbraň nabita ostře.

Aby ale střelba působila věrohodně, musela ji doprovázet řádná odezva zasaženého – ideálně značně teatrální. Na herce se proto například připevňovaly malé kapsle s umělou krví. Jakmile na jedné straně někdo vystřelil, na druhé praskl váček odpálený technikem nebo jej rozmáčkl samotný umírající.

Tajemství nových světů

Když chtěl v roce 1902 Georges Méliès ve svém filmu Cesta na Měsíc záběry vesmírné lodi nebo Měsíce, nemohl se spolehnout, že mu je na zeleném pozadí přikouzlí grafici. Musel se uchýlit k miniaturám a chytrým hrátkám s perspektivou. Tím položil základy trikové technice, která v kinematografii přežívá dodnes a nevznikly by bez ní ani klasiky, jako jsou Star Trek nebo Hvězdné války.

Scény s miniaturami ale komplikovali herci, vedle nichž vypadaly modely nepoměrně. Bylo třeba přijít s dalším „zlepšovákem“ – kulisami. Chytře zkonstruovaná scéna se osadila malbami tak, aby v záběru navozovaly pocit prostoru. Díky malířům jsme mohli vidět v Planetě opic sochu Svobody nebo některá zvířata v Cestě do pravěku.

Jenže snové prostředí je často třeba obsadit „nelidskými“ postavami. Nově vzniklá poptávka po „nerealističnosti“ se uspokojovala podle dané role a její komplikovanosti. Pokud měla být postava zhruba tvaru a velikosti člověka, řešila se přeměna líčením a různými maskami. Takto vznikl například upír v Upírovi Nosferatu (1922) nebo chlupatý protagonista v komedii Americký vlkodlak v Londýně, která si v roce 1981 za masky a líčení dokonce odnesla cenu Akademie.

Poněkud komplikovanější bylo oživení postav buďto příliš malých, nebo naopak nadměrně vysokých. Jako příklad nám poslouží celosvětově milovaná série Hvězdné války, konkrétně původní trilogie (první díl: Nová naděje, 1977). Pro potřeby scénáře vznikly například dvě verze roztomilého robota R2D2: jedna byla dálkově ovládaná, v druhé se krčil herec Kenny Baker, který narostl do výšky pouhých 112 cm. Naopak Chewbacca, chlupatý přítel Hana Sola, ožil díky kostýmu a 221 cm Petera Mayhewa.

Svět loutek

Pokud se ale postavy filmu na hony vzdálily lidskosti, musela přijít pomoc ze zákulisí. S myšlenkou na rozhýbání modelů vyrukoval jako první již zmíněný režisér Georges Méliès v roce 1912. Pro svůj film Dobytí pólu nechal postavit sedmimetrového ledového obra, kterému vdechli život loutkáři a promyšlená soustava kladek. V legendární scéně s mamutem z Cesty do pravěku ožívá toto zvíře rovněž coby loutka. A když ještě zůstaneme u dinosaurů, sluší se zmínit, že ti ze Spielbergova Jurského parku z roku 1993 se opět hýbali vnější pomocí nebo v sobě ukrývali herce. V tomto případě už je sice místy přikrášlovala počítačová grafika, nicméně ne všechny. Hrůzostrašný tyranosaurus například skutečně vznikl jako model, který byl vysoký šest metrů a vážil bezmála sedm tun.

Nezřídka ale měly přejít na filmové plátno bytosti, jejichž pohyb byl příliš komplikovaný na to, aby ho zvládly kladky a struny. V takových případech přišla na řadu animace – konkrétně stop motion. To znamená, že se vytvoří model, jehož každý pohyb se zaznamenává pro každé políčko filmu zvlášť. Mezi jednotlivými snímky se postupně upravuje rozložení končetin, výraz v obličeji a podobně. Výsledný pohyb pak vznikne tak, že se za sebe složí záběry v dostatečně rychlém sledu, aby působily plynule.

Vznik celovečerního filmu touto metodou je nesmírně náročný – například výroba komedie Wallace a Gromit britského filmaře Nicka Parka, ve které provádějí ztřeštěné kusy postavy vymodelované z plastelíny, trvala pět let. Každou postavičkou se totiž pro jedinou sekundu záběru musí pohnout dvanáctkrát. Zavrtění ocasem hlavního psího hrdiny tak zabere animátorům celý den.

Kdo tahá za nitky

Stop motion se zrodila v 90. letech 19. století a jde tedy o jednu z nejranějších forem filmové animace. Obecenstvo ale skutečně uhranula až v průběhu století dvacátého, když vdechla život například King Kongovi (1933) nebo skupině kostlivců ve filmu Jáson a Argonauti (1963). V současnosti je jí proslulý především režisér Tim Burton. Podobně jako Nicku Parkovi i jeho týmu animátorů zabralo tvoření hitu Ukradené Vánoce (1993) kus života – tým 120 lidí pracoval po dobu tří let s více než dvěma stovkami loutek.

V oddělených částech studia vznikalo najednou až dvacet různých scén a jen hlavní hrdina filmu, kostlivec Jack, měl přes 400 vyměnitelných hlav, které zachycovaly každou jeho emoci nebo pohyb obličejových částí. Výsledek byl ohromující a film dokonce získal oscarovou nominaci za speciální efekty.