Že lidská výkonnost souvisí s přirozenými biorytmy, se ví už dávno. Stejně dlouho se také diskutuje a v některých případech i hledá optimální načasování ranního vstávání, začátku pracovní doby nebo délky spánku. Podle doktora Paula Kelleyho z Oxfordské univerzity je pracovní doba začínající před desátou dopolední srovnatelná s torturou.

Cirkadiánní rytmy dospělých do 55 let věku jsou podle něj zcela v rozporu s pracovní dobou od devíti do pěti a představují vážnou hrozbu nejen pro samotnou výkonnost ale i pro celkové rozpoložení a duševní zdraví zaměstnanců.

Více spánku, lepší výkon

Kelleyho studie také ukázala nesmyslnost nastavení časného začátku školní výuky. Desetileté děti podle ní dosahují nejlepších studijních výsledků od 11. hodiny dopolední a začínat by neměly před půl devátou. Šestnáctiletí studenti by neměli začínat s výukou před desátou dopolední a optimální začátek výuky na vysokých školách vidí Kelley od 11 hodin.

Ke stejným závěrům jako Kelley došli v minulosti například lékaři z Rakouské společnosti pro zdraví dětí a mládeže, kteří navrhli, aby děti do lavic usedaly nejdříve v devět hodin dopoledne. Pomohlo by to jejich koncentraci a také odbouralo poruchy spánku, kterými podle rakouských lékařů trpí až třetina školáků.

TIP: Mýtus osmi hodin: Jak dlouhá je optimální délka spánku?

„Pokud by školní rozvrh odpovídal biorytmu dětí, zvýšila by se celková míra jejich vědomostí o 10% napříč celou školní populací,“ dodává doktor Kelley. Úpravy denního rozvrhu navrhuje zavést také ve věznicích a nemocnicích.

Závěry lékařů a vědců potvrzují i zkušenosti z praxe. Žáci v anglickém Monkseatonu dosáhli v roce 2010 nejlepších studijních výsledků za třicet let historie školy poté, co zde začátek výuky posunuli z 9 na 10 hodin. Po změně začátku školní výuky z 8:30 na 10 hodin se ve škole v Tyneside zlepšily výsledky žáků dokonce o 19 %.

Na povrchu Slunce to doslova vře. Výtrysky extrémně horkého plynu, žhavé vlny tsunami a obrovské exploze. Pod náporem sluneční plazmy se prohýbá magnetické pole naší planety. Slunce se nás doslova dotýká… 

Show Sluneční superbouře

Vydejte se na výpravu k naší nejdůležitější hvězdě ve vesmíru. Poznejte horoucí nitro hluboko pod povrchem Slunce a zažijte obrovskou sílu slunečních superbouří. Show Sluneční superbouře nabídne doslova dech beroucí záběry. Během projekce se proletíte oblaky horké plazmy, prokličkujete magnetickým polem planety Země, ponoříte se pod viditelný povrch Slunce. Obrazový příběh doplní vlastní projekce o téměř neuvěřitelných možnostech moderní techniky. 

Představení Sluneční superbouře vysvětlí, jakým způsobem Slunce ovlivňuje dění na planetě Zemi. Během přestavby magnetického pole, erupcí a výronů sluneční hmoty vznikají oblaka horké plazmy, která se řítí prostorem Sluneční soustavy rychlostí až několika milionů kilometrů v hodině. Pokud narazí na planetu Zemi, vytváří nejen polární záře, ale přímo zasahuje do našich každodenních životů. Jak to, že díky Slunci přestávají pracovat rozvody elektrické energie, umělé družice anebo mezikontinentální spojení?

Evropský unikát

Unikátní vizualizace magnetických polí Slunce i Země, stejně jako útvarů na povrchu i pod povrchem naší denní hvězdy, vznikaly na těch nejvýkonnějších počítačích na světě. Brněnské planetárium je přitom v Evropě druhým, které představení Sluneční superbouře zařazuje do stálého repertoáru.

Představením Sluneční superbouře provází hlas Vojtěcha Dyka. Jeho součástí je také unikátní projekce od Pavla Karase, která dokumentuje fantastickou kvalitu slunečních observatoří. Jak důmyslně a jak detailně jsme schopni studovat naši denní hvězdu? A najdeme v blízkém vesmíru stálice podobné našemu Slunci?

Vstříc našemu Slunci se můžete na brněnské hvězdárně vydat v únoru a březnu vždy ve středu, pátek, sobotu a neděli. Součástí představení Sluneční superbouře je komentované povídání o hvězdné oblohy.

Ukázka z představení Sluneční superbouře

Přidávání fluoridu do vody, takzvané fluorování vody, je prý komplot vlád, které se snaží manipulovat nevědomé občany. Je toho plný internet, tak to musí být pravda. Lékaři sice tvrdí, že přidávání fluoridu do vody má prokazatelně pozitivní vliv na zuby, stejně jako ze zubní pasty s fluoridem, kdo by jim ale věřil?

Příznivý vliv fluoridu v pitné vodě na lidský chrup nyní prokázal jeden velký experiment, se kterým nikdo nepočítal. Ve květnu 2011 totiž přestali fluorovat pitnou vodu v kanadském Calgary.

TIP: Mýty všedního dne: Znáte nejčastější hoaxy kolující po síti?

V Kanadě v současnosti pije fluorovanou vodu méně než polovina obyvatel a milion obyvatel Calgary patří k těm, kdo s tím nedávno přestali. Nedůvěru k fluorování vody přitom vyvolávají především výmysly na internetu.

Vědci Univerzity v Calgary se chopili příležitosti a sledovali, co se bude dít s chrupem obyvatel Calgary. Po pěti letech je jasno. Když v Calgary přestali fluorovat vodu, místním se zdvojnásobil počet kazů oproti obyvatelům Edmontonu, kde s fluorováním pokračovali. Fluorování vody je pro zuby doopravdy přínosné.

Když si chtějí odborníci něco prohlédnout po mikroskopem, tak to obvykle musejí stlačit nebo nařezat na plátky. V případě rakovinných buněk ale rozhodně má smysl si je pořádně prohlédnout ve 3D.

Vědci proto vyvinuli nový typ mikroskopu, který umožňuje zobrazit nádorové buňky ve 3D a ve vysokém rozlišení. Revoluční mikroskop osvětluje vzorky výkonným světelným paprskem díky němuž lze studovat detaily buněk, které jsou 300 krát menší než šířka lidského vlasu.

Před samotným mikroskopováním badatelé nechají zkoumané nádorové buňky zarůst do nepatrné kostky kolagenu, ve které pak nádorové buňky pozorují. Kolagen je původně bílkovina, která tvoří například naše vazy a chrupavky.

Dokážete rozpoznat známá místa na severovýchodě USA jen podle nočních světel? Zářící pruh je část oblasti označované jako „Boshington“ - (zprava doleva) New York, Philadelphia, Baltimore, Washington, Richmond a Norfolk. Jen nejsevernější část této metropolitní oblasti – Boston na snímku chybí. Označení „Boshington“ (nebo též „BosWash“ či „BosNYwash“) bylo poprvé použito v roce 1961 v knize francouzského geografa Jeana Gottmana a zahrnuje oblast rozkládající se od Bostonu po Washington. Jednotlivá města spolu souvisí i ekonomicky a jsou propojená i dopravně.

Snímek byl pořízen v roce 2012 z Mezinárodní kosmické stanice. V popředí jsou dvě ruské nákladní lodi s dobře viditelnými slunečními panely.

Přestože jí rodiče zakázali herectví, jednoho dne si ji našlo samo. A když slavný režisér stále otálel se svatbou, natruc se vdala za boxera. Po jeho boku pak Anny Ondráková strávila dlouhých 54 let až do své smrti 28. února 1987.

Osudovým se začínající herečce stalo setkání s Karlem Lamačem, s nímž navázala pracovní i partnerský vztah. Lamače ale mnohem více než rodinný život zajímala kariéra. Proto když se Anny setkala s boxerem Maxem Schmelingem, který jí nabídl manželství, neváhala.

TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?

Druhá světová válka ale jejich životy zasáhla. Aby měli pokoj od nacistů, přijala Anny několikrát pozvání ke Goebbelsovým. S režimem ale ani jeden z manželů nikdy nespolupracoval, naopak, dokonce ukrývali pronásledované židy. Nálepka kolaborantů se s nimi ale ještě nějakou dobu táhla. V pozdějších letech se dříve hvězdný pár stáhl do ústraní na menší farmu, kde také Anny došla konce svých dní.

27. února 1933 v deset hodin večer se před budovou Říšského sněmu sešli hlavní nacističtí pohlaváři. Žádné veřejné vystoupení se ale nekonalo. Triumvirát ve složení Hitler, Göring a Goebbels pouze přihlížel, jak historickou stavbu pohlcují plameny.

Přestože napáchal požár značné škody, Hitlerovi se hodil. Už dlouho si pohrával s myšlenkou zatočit s komunisty. Když byli ze založení požáru obviněni Nizozemec Marinus van der Lubbe a další čtyři komunisté, držel kancléř ve svých rukou neprůstřelný důkaz, který mu měl pomoci zdiskreditovat a následně zneškodnit opoziční komunistickou stranu.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Stále ještě úřadující prezident von Hindenburg vydal ihned po excesu dekret, který výrazně omezil občanská práva a odstartoval vlnu pronásledování komunistických funkcionářů a poslanců. Z pětice obviněných byl však odsouzen pouze van der Lubbe. Přestože za svůj údajný čin zaplatil životem, historikové se dodnes přou, kdo ve skutečnosti za požárem Říšského sněmu stál.

Často se dnes hovoří o gigantické expanzi čínského zbrojního průmyslu a také o tom, že za ní do značné míry stojí ilegální kopírování zahraničních vzorů. Faktem však je, že kdysi se výroba zbraní v Čínské lidové republice rozbíhala především na základě naprosto legálních licencí, které jí poskytl Sovětský svaz. Jedním z klasických příkladů je útočná puška Type 56. Jde o kopii legendární zbraně AK-47, kterou Čína masově produkovala nejen pro domácí potřebu, ale také pro exportní účely.

Vzor a kopie

Vztahy Sovětského svazu a komunistické Číny byly v polovině 50. let stále ještě vřelé (roztržka se dostavila až za několik let), což se samozřejmě týkalo i vojensko-technické oblasti. Čína proto roku 1956 obdržela licenci na produkci dvou sovětských 7,62mm pěchotních střelných zbraní, a sice samonabíjecí pušky SKS (systém Simonov) a slavné automatické pušky AK-47 (systém Kalašnikov).

Záhy zahájila jejich sériovou výrobu s tím, že obě dostaly podle zmíněného roku oficiální označení Type 56, byť v současnosti se pod tímto jménem v naprosté většině případů rozumí právě ona kopie AK-47, o níž pojednává i tento článek. Základní podoba Type 56 byla z hlediska způsobu výroby prakticky identická se sovětským vzorem, ovšem přesto se daly již na první pohled odhalit některé odlišnosti.

Za hlavní rozdíl se obvykle označuje fakt, že puška dostala pevně montovaný jehlový bodák, který byl v přenosné poloze sklopený pod hlavní (na sovětskou zbraň AK-47 se mohl podle potřeby připojit bodák nožového typu), ale u některých pozdějších sérií už tento typický prvek použit nebyl, takže o zcela spolehlivý rozlišovací znak přece jenom nejde. Spolehlivějším rysem, který ovšem vyžaduje detailnější pohled, je odlišný tvar mušky, která má u Type 56 plně uzavřený tvar, kdežto u AK-47 je částečně otevřená. Lze ještě zmínit (mimo jiné) trochu odlišný tlumič záblesku a větší tloušťku materiálu pouzdra závěru, která činí 1,5 mm, kdežto u originálu je to 1 mm.

S tím úzce souvisí i jedna změna, k níž během sériové produkce Type 56 došlo. Zpočátku totiž bylo pouzdro závěru dodáváno (podobně jako u AK-47) jako produkt přesného obrábění, ovšem na přelomu 50. a 60. let došlo k zásadnímu zjednodušení a pouzdro se začalo vyrábět jako prostý výlisek. Stejná změna ostatně proběhla i v SSSR, kde také nastoupila lisovaná verze AKM, ovšem na tu už ČLR licenci nezískala. Část exportních sérií Type 56 postrádala chromování hlavně a závěru, což poté vedlo ke stížnostem na nižší odolnost.

Z hlediska funkčního principu se Type 56 se sovětskou zbraní plně shoduje. K pohonu tedy slouží odběr prachových plynů z hlavně a závěr zbraně tvoří otočný závorník a jeho nosič, jenž je pevně spojen s plynovým pístem.

Široké spektrum variant

Přechod od obrábění k lisování se ovšem nijak neprojevil v názvu pušky a výrobu pořád prováděla Státní továrna č. 66. To trvalo až do roku 1973, kdy došlo k reorganizaci a dodávky pušek začala zajišťovat zbrojní firma NORINCO. Vedle základní podoby Type 56 s dřevěnou pažbou se od konce 50. let vyráběla i obměna se sklopnou kovovou ramenní opěrkou, která se dá považovat za protějšek sovětské zbraně AK-47S a nesla označení Type 56-I. Navíc neměla zmíněný bodák pod hlavní a podobně jako u základní verze u ní následně došlo k přechodu od obrábění k lisování pouzdra závěru (takže se pak fakticky jednalo o ekvivalent sovětské pušky AKMS).

Další verzi, která se ale objevila až na počátku 80. let, představuje Type 56-II, což je opět puška se sklopnou ramenní opěrkou, ale výrazně moderněji řešenou a sklopnou do strany (u předchozí varianty bylo sklápění směrem dolů). Kromě toho existuje varianta, jež se zpravidla označuje jako Type 56-4, ačkoliv o správnosti tohoto jména existují určité pochyby. Každopádně jde o zbraň na munici ráže 5,56×45 mm NATO, která se v samotné Čína nejspíše užívala jen výjimečně a směřovala téměř výhradně do zahraničí.

V roce 1991 začala produkce dalšího provedení, které nese označení Type 56C (tj. Compact). Jde o vysoce kompaktní pušku se zkrácenou hlavní a zásobníkem jen na 20 ran (zatímco u předchozích verzí se užívají klasické zásobníky na 30 nábojů).

Hlavním uživatelem je zřejmě čínské námořnictvo, ale jistý počet získaly i některé armádní speciální jednotky. Na civilní trh pak směřovala varianta Type 56S (tzn. Sporter) schopná střílet pouze jednotlivými ranami. Podobné omezení má také zbraň jménem NHM-91,  která je rovněž určena primárně pro civilní trh, ovšem na pohled připomíná sovětský lehký kulomet RPK.

A třetí civilní odvozeninou je puška Type 84, která střílí municí ráže 5,56×45 mm NATO. K označování zbraně Type 56 lze ještě doplnit, že na světovém trhu byla někdy prodávána také jako AR-56 (tedy Assault Rifle 56) a v soudobém systému značení čínské vojenské techniky jí přísluší kód QBZ-56.

Export a nahrazování

Sériová produkce některých verzí pušky Type 56 kupodivu pokračuje dodnes; odhaduje se, že bylo zhotoveno přinejmenším 10 milionů kusů, ovšem některé zdroje mluví i o dvojnásobném počtu, což by znamenalo, že z čínské produkce pochází zhruba pětina všech kalašnikovů na celém světě. Nespornou skutečností je, že především v některých zemích třetího světa se Type 56 vyskytuje dokonce častěji než sovětský vzor.

Pušky se objevily v řadě konfliktů a jistě nemá smysl zde všechny vyjmenovávat; z těch, v nichž sehrály čínské automaty významnější úlohu, si zaslouží zmínku války v jihovýchodní Asii (tj. ve Vietnamu, Kambodži nebo Laosu), konflikty v Afghánistánu či občanské války v bývalé Jugoslávii. Je velmi příznačné, že se tyto zbraně nejednou objevily v rukou bojovníků na obou stranách, což ukázala například krvavá válka Iráku a Íránu v 80. letech, kdy Číňané bez výčitek dodávali výzbroj oběma státům.

Type 56

Munice: 7,62×39 mm

Zásobník: 30 nábojů

Délka zbraně: 870 mm

Délka hlavně: 415 mm

Hmotnost prázdné zbraně: 4,3 kg

Max. kadence: 600–700 ran/min.

Úsťová rychlost střely: 735 m/s 

Max. účinný dostřel: 400 m 

Později ale přece jen převládlo spojenectví s Íránem (které se dá zjednodušeně popsat schématem „čínské zbraně za íránskou ropu“), což se projevilo mj. tím, že se pušky Type 56 v současnosti v Íránu vyrábějí pod jménem KL-7,62. Od sovětských i čínských provedení se liší především tím, že se místo dřeva na pažbu a rukojeť používá plast. Další zahraniční kopii představuje zbraň MAZ, kterou vyrábí súdánský zbrojní průmysl.

Pokud jde o ozbrojené síly samotné Číny, tam dnes najdeme pušky Type 56 už jen u útvarů zálohy a druhého sledu, případně u pořádkových sil (tedy pokud se nepočítají zvláštní verze jako Type 56C), jelikož od začátku 80. let je nahrazovala puška Type 81. Ta při zběžném pohledu stále vypadá jako kalašnikov, mechanismus už se ovšem liší a spojuje prvky systémů Kalašnikov, Simonov a Dragunov.

Zbraň je celkově zmodernizována a existuje také ve zkrácené modifikaci a jako lehký kulomet. Od 90. let jsou do čínské armády zaváděny i koncepčně zcela nové pušky jako Type 95 (alias QBZ-95), ovšem celková náhrada zbraní založených na systému Kalašnikov bude nejspíše trvat ještě řadu let. Navíc je evidentní, že se čínské verze legendárního AK-47 budou ještě dlouho objevovat v zemích třetího světa, kde se nejlépe zužitkuje jejich jednoduchost a nízká cena. 

Když císař vyjádří své city, mladinká Sissi si jen povzdechne: „Kdo by ho dokázal nemilovat… Jenom kdyby nebyl císařem.“ Ano, na tom její manželství jednou ztroskotá. Manžela jí neodvede jiná žena, on ji nikdy nepřestane milovat, ale nedokáže neplnit své povinnosti vůči státu. A Sissi začne hledat nejrůznější formy útěku. Jednou z nich se stane téměř posedlost vlastním vzhledem.

Vlasy, koruna krásy

Je až neuvěřitelně krásná, ale stojí ji to také nemalé úsilí. „Jsem otrokyní svých vlasů,“ povzdechne si jednou… Ano, ty jsou její skutečnou korunou. Husté a vlnité, sahají až ke kolenům. Kadeřnice Franziska Feifaliková je její nejbližší důvěrnicí. Každodenní česání je obřad! Kadeřnice Sissi každý den musí na stříbrném podnose ukázat vyčesané vlasy. Pokud je jich moc, dostane políček. Vymyslí si proto fintu s lepící páskou na lemu spodničky, kde obratně skrývá většinu té vypadané nádhery… Dvakrát měsíčně pak Alžbětiny vlasy myje syrovými vejci a vývarem z vlašských ořechů. Tento rituál trvá celé dopoledne a nikdo při něm nesmí Alžbětu rušit. Ani samotný císař!

50 kilo a dost!

Když skončí péče o vlasy, následuje každodenní vážení a měření pasu, lýtek a stehen – míry jsou pečlivě zapisovány do zvláštní knihy. Váhu – maximálně 50 kilo - si hlídá přímo úzkostlivě. Cvičí, šermuje, chodí na procházky tak ostrou chůzí, že je to spíš běh, zkouší i gymnastiku, jezdí na koni. Dokonce podstoupí trénink u cirkusové umělkyně, u které se vyučí ve velmi schopnou jezdkyni. Pro tyto účely nechá ve dvorských stájích vybudovat malou manéž… A zásadně omezí i příjem kalorií. Zatímco v mládí jídlo milovala – vydatnou bavorskou stravu hojně zapíjela pivem, coby císařovna své porce radikálně zmenšuje. Později se živí už jen mlékem, ovocnými šťávami a nakonec pije i speciální šťávu vymačkanou z hovězího masa nebo ze špenátu. Císař si často ve svých dopisech manželce povzdychne, že by byl šťastný, kdyby se zase uměla z jídla radovat. Jenže ty doby jsou navždy pryč.

Půl roku, tak dlouho by v současné době trvala cesta k Marsu. Pochopitelně nejde jen o čas samotný, delší cesta znamená také vyšší náklady a nelze pominout ani možné negativní dopady dlouhodobého pobytu lidí v prostředí mikrogravitace na jejich zdraví. Ostatně NASA již zdravotní rizika pečlivě sleduje v rámci roční mise astronautů Scotta Kellyho a Michaila Kornijenka na Mezinárodní vesmírné stanici.

Co kdyby ale existoval levný a přitom dostatečně výkonný pohonný systém, který by dokázal dlouhou cestu výrazně zkrátit? Kromě možné cesty k rudé planetě by se nám otevřely takřka netušené možnosti vesmírného cestovatelství.

Světlo místo paliva

Philip Lubin, vědecký pracovník NASA, je přesvědčen, že takový systém (alespoň v teoretické rovině) existuje. Je jím fotonový pohon, který využívají například solární plachetnice. Ty využívají ke svému pohonu energii slunečního světla. V případě kosmických raket by ale využití slunečního svitu nestačilo, podle Lubina bychom ale mohli využít obří směrové lasery, které by v pulzech dodávaly několikanásobně vyšší energii a tím také potřebný tah.

„Neexistuje žádný důkaz, že by podobný pohon nefungoval,“ tvrdí Philip Lubin. „Pomocí fotonovo-laserového pohonu by plavidlo o hmotnosti 100 kilogramů bylo schopné zvládnout cestu k Marsu v pouhých 72 hodinách. V případě kosmické lodě s posádkou by to pak mohlo být zhruba za měsíc.“

Podle Lubina by největší výhodou nového pohonu byla jeho mimořádně nízká finanční náročnost a možnost jej používat opakovaně. Samotná kosmická loď by potřebovala jen zcela minimální množství vlastního paliva. To by podstatným způsobem snížilo její hmotnost a tím také cenu vesmírné mise.