Baron Prášil, vlastním jménem Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen, pocházel z nenápadné německé vsi Bodenwerder, která neskýtala mnoho příležitostí pro věhlas a slávu. A tak mladý šlechtic vstoupil do služeb ruské armády…

Ani dvě bitvy proti Turkům, kterých se zúčastnil, mu však oslňující zážitky nepřinesly. Domů se ale nemohl vrátit „s prázdnou“. Neuvěřitelná dobrodružství si proto vymyslel! Své sousedy poté bavil smyšlenými příhodami o cestě na Měsíc nebo letu na dělové kouli.

TIP: Lháři a podvodníci: Pět největších lží historie lidstva

Jeho vyprávění oslovilo knihovníka Rudolfa Ericha Raspeho, který neváhal vzít pero do ruky a fantastické příhody zapsat. Odtud vedla jejich cesta přímo na stůl spisovateli Gottfriedu Augustu Bürgerovi, který je přepracoval do slavné knihy Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila. Přestože jejich hrdina zemřel již 22. února 1797, jeho příběhy bavily společnost po následující léta dál.

V době triumfu masové výroby potravin vyvinuli pěstitelé „dokonalé“ supermarketové rajče, jež se může pochlubit tlustou slupkou a velmi dlouhou skladovou životností. Pro dopravce i prodejce představuje tento rostlinný zázrak požehnání, nicméně spotřebitelé – včetně těch, kteří nepatří k žádným gurmánům – už tak nadšení nejsou. Načervenalé koule sice vypadají jako rajčata, ale chutnají jako navlhlý karton a také se již staly námětem mnoha vtipů.

Každopádně, supermarketová „kvalita“ způsobila zmrtvýchvstání tradičního rajčete, jemuž se v Americe přezdívá „heirloom“ neboli „dědictví“. Jedná se o staré a nehybridizované odrůdy, které v sobě nesou chutě jednotlivých krajů, a dokonce i „hřejivost léta“. Hvězdou je zatím mosazně zbarvený druh Brandywine, ale díky rajčatové renesanci se podařilo zachránit tisíce dalších odrůd. 

Kam zmizela chuť?

Zatímco tedy jedna generace vědců dokázala „vyrobit“ téměř synteticky dokonalé rajče druhu Cannonball, jejich nástupci se nyní ptají: „Kam zmizela chuť a jak ji rajčatům vrátíme?“ Zmíněné otázky pak stály u počátku průkopnických pěstitelských programů, jež si kladou za cíl produkovat odrůdy, které by si zachovaly veškerou chuť i nutriční hodnoty tradičních „heirloom“ rajčat, a zároveň by přinášely výhody moderních hybridů.

Vědci z University of Florida už představili dvě odrůdy, jež slaví v křížení úspěch. První, zvaná Garden Gem, plodí množství malých oválných rajčátek, která lze snadno konzumovat vcelku a jež se často přidávají do salátů nebo omáček. Jedním z „rodičů“ této odrůdy se stal druh Maglia Rosa: nepatří sice přímo k „heirloomům“, ale podařilo se jej vyšlechtit coby stabilní kříženec z gourmetských cherry rajčátek.

Odrůda Garden Treasure má zase větší plody, jež už se musejí krájet, a odvozuje se z tradičních velkých rajčat German Queen, která bohužel krátce po utržení ztrácejí pevnost. „Hybrid chutná lépe než heirloom – rodič –, protože je trochu pevnější,“ vysvětluje vedoucí univerzitního šlechtitelského programu Harry Klee. V porovnání s rodičem má prý navíc tato odrůda „pětinásobný výnos a skladovou životnost pár týdnů“.

Tanec cukrů, kyselin a čichu

Chuť je pochopitelně subjektivní: některé jazyky upřednostňují sladkou, jiné kyselou, a tento poměr se navíc může v průběhu života měnit. V případě rajčat se ovšem ukazuje, že mnohé chuťové zážitky z jejich konzumace lze vyčíslit a chemicky popsat.

Už dlouho víme, že ve výsledné chuti má zásadní význam poměr mezi cukry, respektive fruktózou a glukózou, a kyselinou citronovou, případně dalšími kyselinami – například jablečnou či glutamovou. Podle Kleeho je však zmíněný poměr pouhým chuťovým základem. Neméně důležitý faktor totiž představuje složitý „tanec“ mezi našimi čichovými receptory a až dvaceti organickými těkavými látkami, jež v rajčeti najdeme a které hrají při vnímání červených plodů nezanedbatelnou roli: některé voní po trávě, jiné po květech a další třeba po ořeších. Po deseti letech strávených s týmem v laboratoři tak může Harry Klee říct: „Víme, kolik by se všech těchto látek mělo nacházet v ideálním rajčeti.“ Zbývá odpovědět na otázku, jak onu dokonalou dužnatou bobuli vyprodukovat.

Pokrok hraje do karet

Harry Klee odhaduje, že splnění zmíněného úkolu zabere dalších deset let, vědecký pokrok mu však nahrává do karet. Genom prvního rajčete se podařilo přečíst již před třemi roky a od té doby tým z Floridy spolupracuje s čínskými vědci na zmapování genomu dalších 250 tradičních odrůd. Nabyté znalosti by jim pak mohly pomoct dát dohromady kýžené vlastnosti rajčete pomocí genetiky (nikoliv genetického inženýrství).

Další plus pro Kleeho skupinu představují data z testování chutí, jež odborníci shromáždili během posledních čtyř let: dvakrát ročně totiž osloví stovku ochutnávačů z řad studentů, pedagogů a dalších zaměstnanců univerzity, kteří pak hodnotí přibližně 25 rajčatových odrůd, jež badatelé zasadili. Od roku 2012 už se tak podařilo sestavit chuťová hodnocení u 150 odrůd.

Jakkoliv se testování chuti s pomocí dobrovolníků může zdát subjektivní, má značný význam – na to, jak bude ve skutečnosti konzumentům červená bobule chutnat, je totiž věda sama krátká. Jako příklad můžeme uvést laboratorní analýzu tradiční odrůdy Marmande. „Chemie nám říká, že by lidem měla tato rajčata opravdu chutnat, ve skutečnosti je však nesnášejí, protože jsou moc jemná a příliš rozměklá,“ vysvětluje Klee.

Rajčatová nostalgie

Kromě správného povrchu musí optimální rajče oplývat ještě určitou neměřitelnou charakteristikou: prvkem nostalgie. A právě ta se stala hnacím motorem programu šlechtění rajčat v New Jersey, kde červený plod představuje bezmála národní ikonu. V rámci zemědělského výzkumu na Rutgers University v Pittstownu se Tom Orton snaží vzkřísit ztracenou chuť staré odrůdy pojmenované jednoduše Rutgers. Na trh byla uvedena již v roce 1930 a jednalo se o univerzální kulaté rajče, jež uspokojilo jak národní konzervárenský průmysl, tak farmáře obchodující na trzích i domácí zahrádkáře. Plody bylo možné krájet, odšťavňovat i konzervovat – na rozdíl od dnešních komerčních druhů, jejichž využití je o poznání menší.

V katalozích lze sice semena Rutgers najít dodnes, nejde však samozřejmě o původní osivo: genetický posun napříč generacemi dal vzniknout odrůdě, která se od prvního hybridu nepochybně liší. Orton ovšem ke znovuvzkříšení slavného rajčete přistoupil jinak: zkřížil rodiče Rutgers zvané Marglobe s patentovanou odrůdou společnosti Campbell Soup – a stvořil tak potomky, kteří se chuti originálu blíží mnohem víc než jakákoliv jiná rajčata.

S úmyslem vypěstovat geneticky stabilní rostliny Tom Orton za posledních pět let vybral a zkřížil přes pět rostlinných generací. Dospěl tak ke třem finalistům, kteří splňují veškeré vysoké nároky – imunitou vůči škůdcům a nemocem počínaje, fyzickými vlastnostmi konče. Ty přitom zahrnují kromě chuti především barvu, tvar, odolnost proti prasknutí a puknutí, stavbu vnitřních stěn a pevnost dužiny.

Superrajče pro každého

Výtečná chuť souvisí rovněž s obsahem minerálů, antioxidantů a vitaminů. A Harry Klee si jako jeden z cílů vytyčil vyšlechtění komerční odrůdy, která by zlepšila veřejné stravování a výživu. Klíčem je podle něj vytvoření „superrajčete“, jež lze produkovat masově a které bude cenově dostupné pro každého. Cesta k lepšímu zboží v supermarketech ovšem vede přes domácí zahrádku. Malí pěstitelé se totiž obvykle smíří i s vlastnostmi, které ti komerční vnímají jako vady – což je také důvod, proč šlechtitelé raději nabízejí semena zahrádkářům než jejich kolegům z velkoobchodu.

Lidé si dnes velmi často pěstují rajčata doma, neboť čerstvě otrhané a na stoncích dozrálé bobule představují v podstatě jedinou cestu ke skutečné chuti. Vše ale začíná u kvalitních odrůd a díky šlechtitelům, jako jsou Tom Orton nebo Harry Klee, máme již dnes na dosah skvělé plody, v nichž se spojí to nejlepší z nových i starších odrůd.

Chráněné území ležící na ploše 750 tisíc hektarů se souhrnně označuje jako Sangha Trinational a zasahuje hned do tří afrických států: Tvoří jej národní park Lobéké v Kamerunu, Dzanga-Ndoki ve Středoafrické republice a Nouabalé-Ndoki v Konžské republice. Chráněná území jsou zasazena do mnohem větší oblasti o rozloze přesahující 1,7 milionu hektarů, již většinou pokrývají deštné lesy a které se někdy též říká krajina Sangha Trinational.

Sloni a gorily v ohrožení

V prakticky neporušené krajině druhově bohatých tropických lesů najdeme jedinečný ekosystém, jenž poskytuje útočiště mnoha chráněným a ohroženým druhům. V parku Lobéké žije jedna z největších populací slonů pralesních či goril nížinných, ale i leopardů a dalších velkých predátorů. Dzanga-Ndoki zase nabízí bezpečný domov pro několik druhů antilop, buvoly pralesní nebo papoušky.

Práva domorodců

Samostatnou otázkou zůstávají práva domorodců, k nimž patří například pygmejská skupina Bakaů žijících v pralesích Kamerunu a Konga. Zatímco však v kamerunském parku Lobéké se mohou původní obyvatelé na vymezených místech dál věnovat tradičnímu lovu a sběru, ve zbylých dvou chráněných zónách to možné není.

Zmíněný fakt znamená potenciální hrozbu konfliktu, zároveň se však jedná o výzvu pro všechny zúčastněné země. Především je nutné hledat odpověď na otázku, jak skloubit existenci a správu národních parků s potřebami a právy původních obyvatel pralesa.

Velkoplošná likvidace pralesů bývá považována za důsledek tlaku moderní ekonomiky. Odlesňování tropů je ale ve skutečnosti mnohem starší záležitost. Podle nedávného výzkumu obyvatelé Madagaskaru vypálili kvůli zemědělství veliké plochy pralesů už před 1000 lety.

Prozradila to dvojice dvoumetrových krápníků v jedné madagaskarské jeskyni. Ačkoliv jsou skryté hluboko v podzemí, tak obsahují extrémně přesný záznam o ekosystému nad nimi. Krápníky vyrůstají postupným odkapáváním vody s rozpuštěným uhličitanem vápenatým a uchovávají informace o prostředí v podobě obsahu izotopů některých prvků.

Vědci z krápníků a dalších zdrojů informací, jako jsou dávné usazeniny na dně jezer, vyčetli, že před 1000 let došlo na Madagaskaru k rozsáhlému odlesnění vypalováním, které doprovázelo přechod ze společnosti sběračů na společnost zemědělců a pastevců.

Ve stejné době také na Madagaskaru vymřeli úžasní obří lemuři nebo hrošíci madagaskarští. Jak je vidět, lidé začali drsně ovlivňovat prostředí mnohem dříve, než na počátku průmyslové éry.

Manila Social Club proslula svými jedinečnými koblihami, které se plní pěnou z hlíz smldince křídlatého. V nové luxusní „edici“ však hraje vedle pěny hlavní roli také náplň z želé vyrobeného z šampaňského Cristal, jehož láhev vyjde v přepočtu na víc než čtyři tisíce korun. Aby se podtrhla jedinečnost pečiva, jsou koblihy navíc posypány vločkami 24karátového zlata.

Speciální nabídka vznikla na oslavu nového roku a prodávala se po kusech, přičemž každý stál bezmála dva a půl tisíce korun. Kvůli neutuchajícímu zájmu zákazníků však restaurace nakonec zařadila nezvyklé pečivo do stálé nabídky. 

Lockheed C-130 Hercules je americký vojenský čtyřmotorový transportní letoun, který slouží v letectvu Spojených států již od roku 1957. Vzhledem k jeho versatilitě a širokému spektru možností taktického využití je považován za nejvýznamější transportní letoun světa. Kromě transportu jednotek je využíván prozáchranu osob, předpověď počasí, doplňování paliva jiným letounům, či vědecký výzkum a samozřejmě může být i vyzbrojen. 

Protože byl Hercules postaven pro tvrdé bojové podmínky, je vybavec systém obrany (Airborne Countermeasures Dispenser System), který letoun chrání před radarem či teplem naváděnými střelami. 

A vypadá to prostě skvostně!

Na konci 17. století byla habsburská říše, kde vládl císař Leopold I., zaměstnána především zastavením expanze Francie Ludvíka XIV. na Rýně a byla ochotna na svých východních hranicích k ústupkům výměnou za klid zbraní. Tuto „ochotu“ si ovšem sbor poradců vládnoucího sultána Mehmeda IV. vyložil jako habsburskou slabost. Sultán se rozhodl využít vhodné chvíle a zahájit velké tažení s  cílem dobýt Vídeň, označovanou Turky jako „Zlaté jablko“.

Tažení začalo

Zpráva o tureckém postupu, byť ne zcela nečekaná, vyvolala ve Vídni zděšení. Leopold I. opustil se svým dvorem město a přesunul se do Pasova. K obraně Vídně ponechal 11 000 mužů řadové pěchoty pod velením hraběte von Starhemberga, posílených o 5 000 dobrovolníků z řad měšťanů. Vídeň měla nové opevnění, ale bylo zřejmé, že v konfrontaci s celou osmanskou mocí může odolávat pouze dočasně. 

Klíčovým faktorem se proto stala pomoc zvenčí. Habsburské oddíly, kterým velel vévoda Karel Lotrinský, byly slabé na to, aby se samy pokusily porazit  turecké vojsko, proto čekaly na posily z německých států a také z Polska, s odvoláním na smlouvu o vzájemné pomoci v případě tureckého útoku na Krakov či Vídeň, uzavřenou mezi císařem Leopoldem I. a polským králem Janem III. Sobieskim.  

Obležená Vídeň

Dne 14. července 1683 přitáhli Turci k hlavnímu městu a vyzvali posádku ke kapitulaci, což von Starhemberg odmítl. Ihned po zahájení obléhání začali turečtí minéři hloubit složitý systém zákopů, které je měly územím nikoho dovést k vídeňským hradbám a tam položit podzemní miny. Hradby však nebylo možné tak lehce vyřadit, neboť tehdejší moderní opevnění již s tímto způsobem dobývání počítalo a zesílené pevnostní stěny nešlo při použití tehdejšího střelného prachu rozbít jedním výbuchem.

Škody na opevnění se však již stávaly kritickými. Za výbuchy min následovaly okamžité zteče turecké pěchoty, které se za využití ručně vrhaných zápalných granátů podařilo opakovaně proniknout přes příkopy až na hlavní linii vídeňských hradeb. Všechny útoky však obránci v bojích muže proti muži nakonec odrazili, ovšem za cenu těžkých ztrát. Po osmi týdnech začínala být situace obránců tísnivá... 

Zatím se sice dařilo hasit požáry vzniklé tureckými zápalnými střelami a k přežití zatím stačily omezené zásoby jídla, ale těžkou ránu, která podlomila morálku, jim zasadila epidemie úplavice. Ta kácela i zdravé muže účinněji než turecké šavle a šrapnely, vojáci postižení těžkými vodnatými průjmy nebyli schopni udržet zbraň a řady obránců nebezpečně řídly. Počátkem září již činil počet bojeschopných mužů na hradbách Vídně asi 4 000 a osud města visel na vlásku.

Rozhodující bitva

Na levém břehu Dunaje se mezitím scházela pomoc k vysvobození Vídně. Základ tvořily vlastní císařské oddíly, k tomu se postupně připojovala vojska dalších německých států a nakonec polská armáda pod velením samotného krále Jana III. Sobieského. U Tullnu překročila spojenecká vojska v počtu asi 67 000 mužů Dunaj a pod velením polského krále zahájila postup na pomoc těžce zkoušené Vídni. Vlevo podél řeky postupovali habsburští vojáci, ve středu sestavy jednotky německých spojenců a pravé křídlo tvořila polská vojska. V této chvíli již Kara Mustafa pochopil hrozící nebezpečí, ale stále věřil, že dobude Vídeň před příchodem spojeneckých vojsk.

Polský úspěch

Mezitím spojené armády udeřily. První boje bitvy, která se nazývá u Kahlenbergu, začaly 12. září 1683 na levém křídle sestavy u habsburských vojáků, k útoku se postupně připojily německé jednotky ve středu uskupení a společně pomalu zatlačovaly osmanské voje. Odpoledne se připojily i polské jízdní korouhve, které musely překonat kopcovité převýšení a až na rovině před Vídní se rozvinuly do útoku.

Klíčovou roli hrála těžká polská jízda v kyrysech a s vlajícími péry na zádech. Úder 14 000 mužů polské kavalerie představoval jeden z největších jízdních útoků v dějinách válek a jeho dopad byl pro Turky zdrcující. Osmanské obranné linie byly prolomeny a polská jízda v jediném náporu vnikla přímo do tureckého ležení a tím i do zad vojsk obléhajících Vídeň. 

TIP: Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?

V táboře vypukl zmatek, který nezvládly ani útvary elitních janičářů, otočené náhle od hradeb města proti novému útočníkovi. Jejich odpor však umožnil velkovezírovi vydat rozkaz ke zrušení obléhání a k ústupu. Jádro osmanské armády se ve zmatku, ne však v panice, stáhlo. Bitva o Vídeň byla rozhodnuta během několika hodin a polský král se stal hrdinou dne. 

Severní Korea provádí své jaderné testy a irituje tím celý svět. Kromě geopolitických otřesů prý ale mohou způsobit i něco horšího. Geologové varují, že by otřesy z jaderných explozí mohly odpálit erupci nebezpečného vulkánu na severokorejsko-čínských hranicích.

Zatím všechny čtyři severokorejské jaderné testy se odehrály v Punggye-ri, tedy na místě, které je vzdálené 116 kilometrů vzdušnou čarou od Pektusanu, nejvyšší hory Severní Koreje. Pektusan, ale není jenom hora na hranicích mezi Severní Koreou a Čínou, nýbrž dřímající stratovulkán, nebezpečná aktivní sopka.

Pektusan naposledy soptil v roce 1903. To ale nebylo skoro nic proti roku 946 našeho letopočtu, kdy Pektusan v zuřivé erupci, přezdívané Erupce tisíciletí, vysoptil 100 kilometrů krychlových lávy, popela a vulkanických pum. Tehdejší erupce byla tisíckrát silnější než výbuch sopky St. Helens v roce 1980 a vyrovnala se 100 milionům atomových bomb, jako byla ta svržená na Hirošimu v roce 1945. Popel tehdy pokryl Japonské moře a severní Japonsko.

Na Pektusanu se množí známky narůstající aktivity magmatického krbu, který se připravuje na další erupci. Je to asi jenom otázkou času. Podle odborníků by erupci Pektusanu doprovázenou mezinárodní katastrofou mohl spustit už příští jaderný test nebo některý z následujících.

Jedním z velkých průkopníků kosmických letů v USA se stal Robert Goddard, jehož jméno dnes nese středisko NASA ve státě Maryland, odkud je řízen Hubbleův dalekohled. Když Českou republiku v září 2013 navštívil planetární geolog z NASA dr. James Rice s cílem popularizovat meziplanetární výzkum a inspirovat mládež, uváděl Goddarda coby příklad člověka, kterému to ve škole příliš nešlo, ale přesto se vydal za svými sny.

Experimentální rakety

Robert Goddard se narodil roku 1882 ve státě Massachusetts a od dětství ho fascinovala fyzika, přičemž k zájmu o kosmické lety jej přivedla četba sci-fi. Údajně trpěl silným strachem, že mu jeho nápady někdo ukradne, a tak si nechal spoustu z nich patentovat: roku 1914 to bylo například dodnes velmi aktuální řešení kosmických raket – vícestupňové nosiče a kapalné palivo. Jako pohonnou látku volil Goddard při experimentech benzin a jako okysličovadlo kapalný oxid dusný (opět jde o stále aktuální nápad: ruské rakety Sojuz či americké komerční Falcony létají na leteckou naftu a kapalný kyslík). 

Se vstupem USA do první světové války začala Goddarda podporovat armáda, jež v raketách přirozeně viděla zbraně. Během této doby přišel nadaný inženýr mimo jiné s návrhem dnešní bazuky, nicméně válka (a podpora ze strany armády) pro něj skončila příliš brzy. Souhrn jeho nápadů, publikovaný po první světové válce, se setkal spíše s nepochopením a posměchem. Jak rádi ale mnozí svá jízlivá slova později odvolávali…

Goddard se nenechal odradit a nedaleko svého rodného Worcesteru začal v 20. letech vypouštět experimentální rakety na kapalné palivo, jejichž prostřednictvím si potvrzoval správnost své koncepce nosiče. Později přesídlil do Roswellu v Novém Mexiku, kde pokračoval v práci (nejen) pro armádu až do své smrti v létě 1945. Jeho tým byl tak dobrý, že musel čelit špionážním pokusům nacistů. 

Braun prchá na Západ

Během druhé světové války již nepředstavovaly raketové technologie až takovou novinku a jejich využití ve zbrojení bylo více než logické. Německý konstruktér Wernher von Braun, který spolupracoval s nacistickým režimem, sestrojil se svým týmem díky rychlému pokroku technologicky velmi vyspělou střelu V-2, schopnou dosahovat velkých výšek a vzdáleností. K nasazení zmíněných střel došlo příliš pozdě, než aby mohly nějak výrazně změnit výsledek války, ale i tak se staly na konci světového konfliktu obávaným strašákem nepřátel Německa. 

Proto byla pochopitelná snaha USA i SSSR zjistit o německém raketovém programu co nejvíce. Například v únoru 1945 dorazil do Evropy ze Spojených států kapitán Robert Staver, jehož úkolem bylo identifikovat co nejvíce vědeckých osobností spojených s V-2 a zajistit, aby padly do amerického zajetí. Von Braun však Staverovi práci usnadnil. Se svým týmem se jednak přemístil blíže k americkým jednotkám, načež v březnu 1945 neuposlechl příkaz Berlína ke zničení dokumentace o německém raketovém programu a ukryl ji. Dostat se k Američanům bylo totiž jeho záměrem: 2. května se on i jeho tým vzdali 44. pěší divizi v Bavorsku. Dodatečně se Američanům povedlo odvézt ještě další jeho spolupracovníky a součásti pro V-2 z oblastí, které se brzy poté dostaly pod okupační správu Sovětského svazu. 

Staré nacisty novým kouskům (ne)naučíš

Starý tým von Brauna se znovu pustil do práce roku 1946 – v USA. Jeho nacistická minulost dodnes trošku vrhá stín na počátky americké kosmonautiky. On sám ale tvrdil, že nacistickým ideálům nikdy nevěřil a vstup do strany a později do SS představoval jen účelový tah, aby mohl pokračovat ve svých výzkumech (uniformu SS si na sebe vzal jen jednou). Jeho odpůrci mu však nemohou zapomenout ani fakt, že výsledky jeho výzkumu v Německu se staly základem zbraní použitých za války proti civilistům. Trest za účast v nacistickém zbrojení nicméně von Brauna nikdy nepostihl. 

Po jaderném útoku na Hirošimu a Nagasaki se Američané obávali, že Sověti začnou připravovat vlastní jaderné zbraně. A co kdyby postavili mezikontinentální raketu schopnou dopravit jadernou bombu až na americká města? Bylo tedy třeba začít konstruovat rakety. Von Braunův tým trávil čas na pouštní střelnici v Novém Mexiku, přičemž se účastnil rekonstrukce a testování ukořistěných V-2. Program však komplikovaly obavy (nejen) FBI, která v německých vědcích nepřestala vidět nacisty. Nicméně sami Němci posunovali výzkum z vojenské na odbornou úroveň a navrhovali třeba vypuštění vědeckých přístrojů, myší či malých opic na palubě V-2 na hranici kosmického prostoru. Von Brauna cesty do vesmíru zajímaly vždy. Prosazováním mírového kosmického programu tak postupně získával v USA příznivce. 

Američané v závěsu

Malinko nyní časově poskočme – o deset let: píše se říjen 1957 a zaskočeným Američanům začala nad hlavami létat první kosmická družice vypuštěná Sovětským svazem. Aby prezident Dwight Eisenhower uklidnil veřejnost, prohlašoval, že jej nezajímá nějaký kus železa létající po obloze, přestože pravdou byl samozřejmě opak. Jednak USA díky kosmickému prvenství SSSR začínaly zaostávat ve studené válce a demonstracích síly, jednak panovaly obavy, aby Sověti nevyužili další družici ke shození jaderných náloží na americké území z oběžné dráhy.

Mezinárodní pozorovatelé říkají, že start Sputniku „probudil Ameriku ze snu“ – někteří označovali družici dokonce za technologický Pearl Harbor. Sovětský svaz navíc vydával úspěch Sputniku za přímý důsledek komunistického režimu a uspořádání společnosti. Wernhera von Brauna to tehdy rozladilo: kdyby měl větší politickou a finanční podporu, mohl pod vlajkou USA vypustit družici již před rokem. Pouhý měsíc po Sputniku dostali Američané další ránu – SSSR měl na orbitě živého tvora a oni se tam ještě vůbec nedostali!

Pojmy „planeta“ a „trpasličí planeta“ definuje rezoluce 5B Mezinárodní astronomické unie, jež byla přijata na valném shromáždění v roce 2006 v Praze. Podle ní je daný objekt planetou Sluneční soustavy, pokud obíhá kolem Slunce, má dostatečnou hmotnost k dosažení stavu hydrostatické rovnováhy (nabývá tedy přibližně kulového tvaru) a představuje na své dráze kolem naší centrální hvězdy unikátní těleso (vyčistilo okolí své trajektorie). 

Jako trpasličí planetu označujeme těleso, které krouží kolem Slunce, spočívá v hydrostatické rovnováze, není unikátní na své dráze a nepatří mezi měsíce. Ostatní objekty obíhající naši centrální hvězdu se souhrnně označují jako malá tělesa Sluneční soustavy a patří mezi ně zejména planetky a komety, jež se liší především aktivitou při průletu kolem Slunce: zatímco kolem komet se vytváří koma a ohon, kolem planetek nikoliv. Známe však několik objektů na pomezí zmíněných dvou skupin. 

Uvedené definice se vztahují pouze na tělesa Sluneční soustavy. Pro objekty obíhající jiné hvězdy přesné definice neexistují a využívají se jejich analogie s naším solárním systémem.