Roku 1756 pozvedla Marie Terezie ze svého stolu rozsudek smrti vyřčený nad Janem Polákem z Jistebnice. Tamější rolník prý obcoval s ďáblem a díky svým satanským kouskům nakazil místní dobytek. Tím způsobil finanční újmu svým sousedům, kteří neváhali a poukázali na domnělé Polákovy kejkle. Pastýř byl vyslýchán a podroben mučení, při němž se přiznal ke styku s ďáblem a k vykonávání tajných čarodějnických obřadů.

Císařovna proti pověrám

Jan Polák byl rovněž přezkoumán fyzicky, zda na svém těle nenosí důkaz spříznění s mocnostmi zla. Ďáblovo znamení se však nenašlo a ani vybavení chalupy nenasvědčovalo, že by se zde po nocích konaly tajné rituální obřady. Odsouzenému Polákovi však tato zjevná fakta nepomohla a jeho případ se dostal až před Marii Terezii. Naštěstí. Ta nebohého poddaného osvobodila a příkře se obořila na církev, která prý proti pověrám a báchorkám dostatečně nebojuje a nechává tak negramotné obyvatelstvo žít v bludu.

Přesná pravidla mučení

Neutěšený byl rovněž stav justice. Marie Terezie proto přistoupila k vydání nového trestního řádu, kterým upravovala a zjednodušovala dosavadní nařízení. Zákoník z roku 1768 nesl název Nemesis Theresiana, později Constitutio Criminalis Theresiana, který mimo jiné ukotvil přesná pravidla pro torturu. Přesně ustanovené byly rovněž časové mezníky, během nichž mohlo být tělo odsouzeného podrobeno mučení. Celá procedura mohla trvat jen jednu hodinu, přičemž každému ze stupňů bylo věnováno patnáct minut.

Přestože Nemesis Theresiana přesně definovala způsoby a techniky tortury, Marie Terezie vnímala mučení jako přežitek z dob dávno minulých, a není proto divu, že již v roce 1776 byla tortura definitivně zrušena. 

14. března má ruská raketa Proton s horním stupněm Briz-M vystřelit k Marsu první část evropsko-ruského programu ExoMars 2016. Jde o zkušební přistávací pouzdro Schiaparelli, které ověří technologie měkkého přistávání na Marsu a družici TGO (Trace Gas Orbiter), která bude v rámci pětileté mise studovat atmosférické plyny potenciálně spojené s dnešní biologickou či geologickou aktivitou.

Průběh mise

Šestisetkilogramový modul Schiaparelli poletí k Marsu společně s mateřskou sondou TGO, která vstoupí 19. října na oběžnou dráhu rudé planety. Modul se oddělí od mateřské sondy tři dny před příletem k Marsu, do jehož atmosféry pak vstoupí rychlostí 21 tisíc kilometrů v hodině. Po brzdění o horní vrstvy atmosféry a následném sestupu na padáku bude aktivován systém brzdicích motorů využívajících kapalné pohonné látky. Jeho úkolem bude snížit sestupovou rychlost modulu na 5 kilometrů za hodinu ve výšce dva metry nad povrchem.

V tomto okamžiku dojde k vypnutí motorů a modul dosedne na povrch, kde bude jeho dopadová energie absorbována deformovatelnou strukturou vestavěnou přímo do něj. Uplyne přitom méně než osm minut mezi okamžikem, kdy modul Schiaparelli vstoupí do atmosféry, do chvíle, kdy dosedne na povrch Marsu do oblasti známé jako Meridiani Planum.

Cílem deskové hry s názvem Wir Kampfen gegen den Feind (Bojujeme proti nepříteli) bylo zvítězit v bitvě o Anglii a vylodit německá vojska v anglickém Scarborough. Hra měla kromě zábavy i svůj propagandistický podtext – dobové materiály uvádí, že pokud hráči dodrželi pravidla, německá vojska vždy uspěla.

Originál deskové hry jde nyní do dražby. Vyvolávací cenu tohoto historického artefaktu stanovila aukční síň Mullock's na 280 liber (přibližně 9 500 Kč).

S pětidenním zpožděním proti původnímu plánu odstartovala ve středu 17. února japonská raketa H-2A nesoucí zbrusu nový rentgenový teleskop. Hlavním úkolem nové observatoře Astro-H (Hitomi) bude studovat astrofyzikální objekty včetně černých děr a neutronových hvězd, výzkum netermického vesmíru a pozorování rozměrných vesmírných struktur.

Šestý japonský lovec

Mise JAXA Astro-H je šestou z řady úspěšné série observatoří pracujících v rentgenovém záření. První družicí byla v roce 1979 mise Hakucho, posledním pokračovatelem pak Suzaku, která ukončila svůj provoz v loňském roce. Proti svému předchůdci nabídne Astro-H až 10× vyšší citlivost.

Astro-H bude zkoumat fyziku vysokoenergetických částic ve vesmíru pořizováním map ve vysokém rozlišení, které budou pokrývat energetické spektrum 0,3 až 600 keV. Satelit ponese sérii unikátních přístrojů:

• zobrazovače SXI a HXI (Soft and Hard X-ray Imagers) k měření v rozsahu 0,4 až 80 keV;
• detektor SGD (Soft Gamma-ray Detector) pro pozorování v rozsahu 40 až 600 keV;
• spektrometr SXS-XCS k velmi přesným pozorováním ve spektru 0,3 až 12 keV.

Moře v australském Novém Jižním Walesu vyplavilo podivuhodné stvoření. Tvor, svým vzhledem připomínající křížence delfína, krokodýla a úhoře, vyděsil místního rybáře Roberta Tyndalla. Zatímco lidé na sociálních sítích spekulovali, zda se jedná o fotomontáž, křížence žraloka a úhoře, či snad prehistorickou příšeru z hlubin oceánu, mořský biolog Dr. Julian Pepperell v podivném stvoření rozpoznal pamurénu ganžskou (Muraenesox bagio). Pamuréna patří mezi poměrně vzácný druh úhoře, obývajícího tropické vody západní a jihozápadní Austrálie. Dospělí jedinci této zvláštní ryby dorůstají délky až 1,8 metru a patří mezi noční lovce – živí se především benetickými rybkami a korýši.

Paulina Karolina Iris d’Arenberg d’Aerschot se narodila 2. září 1774 jako nejstarší dítě vévody Ludvíka Engelberta z Arenberku a Louisy Pauliny rozené vévodkyně de Brancas-Villars, hraběnky z Lauraguais. Dětství a rané mládí prožila na zámku Heverlé na území dnešní Belgie. 

Pavlíně se dostalo klasického vzdělání dcerky ze vznešené rodiny. To sestávalo z výuky cizích jazyků, krasopisu, kreslení, hudby, tance, jízdy na koni a katechismu a obvykle bylo zakončeno cestou po Evropě. V Pavlínině případě byla tato poznávací cesta korunována několikaměsíčním pobytem v raně revoluční Paříži.

Deník, který si mladá Pavlína v této době vedla, dobře dokládá její hluboký zájem o umění a kulturu bydlení, jenž ji pak provázel po celý život. Záliba v dekorativnosti zcela převládla nad zájmem o dějiny a historické monumenty a Pavlína si do svého deníku zapsala: „Pokud se mě týče, zříceniny nemám vůbec ráda. Hezké chaloupky, bublající potoky, ovečky a květiny mi udělají mnohem větší radost a potěší mé srdce více než zříceniny, jezera, sochy a cypřiše.“ 

Šťastné manželství

Během svého dospívání Pavlína pravděpodobně nikdy nepomyslela na to, že by se stala manželkou jednoho z nejbohatších středoevropských magnátů. Od Josefa Jana Nepomuka knížete ze Schwarzenberku (1769–1833), jehož si Pavlína nakonec vzala, se totiž očekával spíše sňatek s některou z příslušnic říšské šlechty, jak bylo v oné době pro šlechtice jeho postavení obvyklé. Ačkoliv se jednalo o klasický sňatek z rozumu, jevil se manželský svazek Pavlíny s Josefem od samého počátku jako šťastný.

Poslední ples

Nečekaná smrt zastihla Pavlínu na plese, jenž v Paříži na počest Napoleonova sňatku s habsburskou princeznou Marií Louisou pořádal rakouský velvyslanec a shodou okolností také Pavlínin švagr Karel Schwarzenberk.

Psalo se datum 1. července 1810, byl krásný den a nikdo netušil, že právě tento honosný bál, který byl jednou z mnoha festivit oslavujících Napoleonovo spojenectví s Rakouskem, skončí tragédií. Během požáru, který vypukl od převržené svíčky a rychle se rozšířil, zahynula Pavlína pod zříceným stropem. Snažila se najít a zachránit své dvě dcery, s nimiž se na ples vypravila. Ironií osudu byly již obě mladé dívky v okamžiku, kdy jejich matka zemřela v plamenech, mimo nebezpečí. Jedna vyvázla nezraněná, druhá sice s popáleninami, ale zcela mimo ohrožení života.

TIP: Tajemná Eleonora ze Schwarzenberka: Nevěrnice, upírka či oběť klepů?

Ovdovělý Josef se už podruhé neoženil, i když svou manželku přežil o více než dvacet let, a výchovy devíti sirotků se ujala jeho sestra Eleonora Žofie. Ta totiž zůstala svobodná a úlohy „náhradní matky“ se mohla zhostit na plný úvazek. Celá rodina Pavlíninu památku pečlivě střežila a její pozůstalost je tak dnes vedle její sebrané korespondence a účetního materiálu tvořena i novinovými výstřižky a dalšími zprávami, které ve výročí jejího úmrtí připomínaly výjimečnou osobnost a tragický konec této šlechtičny. 

Vědecký modul Philae je první sondou, která dokázala úspěšně přistát na kometě. I přes dramatické okolnosti svého přistání dokázala sonda odeslat 80 % plánovaných vědeckých úkolů. Vědci proto misi, která si vyžádala náklady v odhadované výši 1,3 miliardy eur, považují za mimořádně úspěšnou. 

Zatímco Rosetta stále doprovází kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko, její vědecký modul již 7 měsíců „odpočívá“ na povrchu komety - naposledy se Philae ozvala 9. července 2015 a všechny následující pokusy o spojení skončily neúspěchem. Poslední pokus o navázání spojení vědci podnikli minulý měsíc, ani ten ale neskončil úspěchem.

Podle Stephana Ulamece, projektového manažera z německého střediska pro letectví a kosmonautiku (DLR), je šance na další kontakt s Philae takřka nulová. Vědci se již proto o další navázání spojení s modulem nebudou pokoušet.

Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko se aktuálně nachází ve vzdálenosti 222 milionů kilometrů od Země a Rosetta, která ji již 15 měsíců doprovází, urazila již více než 7,6 miliardy kilometrů. Rosetta bude kometu doprovázet minimálně příštích 6 měsíců. Její veleúspěšná mise by měla skončit v září 2016 řízeným pádem na povrch komety.

Malajsijec Keow Wee Loong ví jak chutná adrenalin. V honbě za ním zdolává tento 27letý fotograf výškové budovy v Dubaji, Kuala Lumpuru nebo třeba v Bombaji. Nyní si ale vyzkoušel něco z jiného soudku. Na snowboardu se pokusil sjet z vrcholku nejznámější sopky Východní Jávy - 2 329 metrů vysoké Mount Bromo. 

Sopka Mount Bromo již od poloviny prosince chrlí mohutné sloupce kouře a popela, které dosahují výšky okolo tří kilometrů. Do oblasti je v současné době přísný zákaz vstupu a platí zde třetí stupeň nebezpečí.

K úpatí sopky se Loong vydal spolu s dvojicí přátel, kteří se měli postarat o focení a natáčení jeho odvážného pokusu. V těsné blízkosti sopky strávili celkem devět dnů, během kterých se pokoušeli proniknout k vrcholku sopky. Dvakrát byli přistiženi správci parku - pokaždé přišli o nafocené snímky a byli vykázáni za hranici povolené zóny. Třetí pokus jim ale vyšel. Jízda, přestože úspěšná, se neobešla zcela bez následků - Keow Wee Loong během ní utrpěl poměrně vážné popáleniny. Na druhou stranu – za tu jízdu to nejspíš stálo…

Podle šéfa Institutu informačních technologií Riceho Univerzity Mošeho Vardiho je umělá inteligence na postupu. Nezotročí prý ale lidstvo, alespoň zatím ne. Invaze robotů bude nenápadnější. V příštích 30 letech ohrozí desítky milionů pracovních míst.

Podle jeho výpočtů je teď v USA deset procent pracovních míst provázaných s řízením vozidel. A všechny je v dohledné době mohou obsadit umělé inteligence, které se už obstojně naučily řídit. Bude to vítězství robotů?

Vardiho pesimismus nesdílí každý. Když došlo k automatizaci výroby během průmyslové revoluce, tak to nevyvolalo trvalou masovou nezaměstnanost. Revoluce umělé inteligence bude asi jiná, ale nedojde k ní přes noc.

Společnost bude mít nějaký čas na to, aby vstřebala šok z robotů a nahradila zaniklá pracovní místa jinými příležitostmi pro lidské zaměstnance.

Když v roce 2003 objevili v jeskyni na indonéském ostrově Flores pozůstatky metr vysokých lidí, pohově pokřtěných na hobity, kteří tam žili ještě před asi 12 tisíci let, vyvolalo to bouři dohadů. Co byli vlastně zač? Někteří odborníci si dodnes myslí, že šlo o zástupce dnešních lidí, kteří se zmenšili v důsledku nemoci.

Nedávná studie struktury lebečních kostí dospěla k závěru, že rozhodně nešlo o deformované příslušníky našeho druhu Homo sapiens. Lebeční kosti hobitů se prý od těch lidských liší natolik, že je na místě je považovat za jiný druh.

Vědci se ale na základě lebečních kostí hobitů nemohli rozhodnout, jestli jde v případě hobitů o samostatných druh Homo floresiensis anebo zda je lepší mluvit a miniaturní verzi člověka vzpřímeného Homo erectus.

TIP: Člověk luzonský: Kdo byl hobitův bratranec z Filipín

Pokud je tato představa pravdivá, a skutečně jde o nový druh, tak hobiti nejspíš vznikli takzvaným ostrovním nanismem. Na ostrovech totiž poměrně často během evoluce dochází ke zmenšování původně velkých živočichů, a podle všeho si tím prošli i lidé vzpřímení Homo erectus.