Dostalo se jí té nejlepší výchovy na dvoře jejího otce, saského krále. Ovšem ve Vídni to musel být očistec: žít s krásným Ottou, jehož aféry byly pověstné! Jednou prý běhal úplně nahý po hotelu Sacher. Jediným oblečením byla jeho šavle, bílé rukavičky a Řád zlatého rouna.

Poměr s císařským svolením

Této dámě se vůbec nemůžeme divit, že si vyžádala od Františka Josefa I. souhlas s pořízením milence – dvorního herce Otty Treslera. Jinak v těchto otázkách prudérní František Josef prý s neobvyklou žádostí souhlasil. Vše muselo být ale přísně utajeno. Skandál, natož rozvod nepřicházel v úvahu. Mariin manžel Otto, ve Vídni velice oblíbený, totiž postoupil na druhé místo v následnictví. A tak Marie aspoň zvala svého milého do svého paláce na oficiální společenské večeře, ale vše se dělo ve vší počestnosti. Otto Tressler pro ni ale znamenal brzy nejen tělesnou, ale hlavně duchovní útěchu, když manželovy výstřelky stále hůře snášela. Když arcivévoda zemřel a Marie se stala vdovou, všichni mysleli, že vztah s pohledným hercem zlegalizuje. Nicméně stal se pravý opak – milenci se rozešli. Stavovská hrdost jí to nedovolila… 

Planetka Apophis, patřící do tzv. Atenovy skupiny planetek (tedy planetek protínajících oběžnou dráhu Země), má v letech 2029, 2036 a 2068 prolétnout v bezpečné vzdálenosti okolo Země. Přestože byla Apophis v době svého objevu považována za potenciálně nebezpečnou a NASA uvažovala o možnosti vysadit na ni radarový odpovídač, postupně zpřesňované údaje o její trajektorii ukázaly, že šance její srážky se Zemí je jen 2,3 k milionu.

Příležitost pro testování balistických střel

I malé riziko na srážku je ale podle ruských vědců stále rizikem a rozhodli se proto o neobvyklý pokus. Na planetku Apophis hodlají zamířit mezikontinentální balistickou raketu a pokusí se jí tak zničit.

Podle Sabita Saitgarajeva, pracovníka raketového střediska Makejev OKB, představují objekty jako Apophis nebezpečí především z důvodu omezeného operačního času - rakety schopné zasáhnout planetky totiž potřebují příliš mnoho času na přípravu k odpálení. K likvidaci planetky proto hodlají Rusové využít rakety Vojevoda (SS-18 Satan). Přestože přípravné práce již probíhají, není vůbec jasné, zda k oznámenému testu ve skutečnosti dojde.

O životě Hieronyma Bosche (vlastním jménem Jheronimus Anthonissoen van Aken) se toho mnoho neví – narodil se kolem roku 1450 pravděpodobně v holandském ’s-Hertogenboschu (neformálně přezdívaném Den Bosch). S tímto dnes stopadesátitisícovým městem zůstal spjat po celý život. Většinu svých obrazů, s převážně náboženskou tématikou, namaloval Bosch pro zdejší katedrálu sv. Jana. Kolik jich ale přesně bylo, dnes nikdo neví – připisováno je mu autorství zhruba 25 obrazů.

Ztracené dílo

Nejnovějším přírůstkem v odkazu středověkého mistra je fragment obrazu Pokušení svatého Antonína, který ležel 86 nepovšimnut v muzeu umění v americkém Kansas City. Nalezený obraz získalo muzeum do své sbírky již v roce 1930, dlouho jej ale odborníci považovali za dílo některého z mnoha Boschových studentů. Teprve až výzkum s pomocí moderních technologií odhalil, že jde o dílo samotného Hieronyma Bosche. Odborníci se domnívají, že jde o součást většího panelu, dost možná malířského triptychu, namalovaného v letech 1500 až 1510.

Obraz Pokušení svatého Antonína je jedním z hlavních lákadel retrospektivní výstavy, uspořádané u příležitosti 500 let od smrti slavného malíře. Výstava nabízí zcela unikátní pohled na dílo Hieronyma Bosche – v muzeu Noordbrabants bude až do května 2016 k vidění 20 z 25 mistrových obrazů a dvě desítky skic.

Zahrada pozemských rozkoší

Vystavovatelům se podařilo získat i zřejmě nejslavnější dílo slavného malíře – triptych Zahrada pozemských rozkoší, který je majetkem madridského Museo Nacional del Prado. Španělská galerie přitom cenný obraz zásadně nepůjčuje a Boschova olejomalba nyní opustila madridské muzeum poprvé po dlouhých 450 letech.

Rekordmanem v rychlosti skládání Rubikovy kostky je čtrnáctiletý Lucas Etter, který si s hlavolamem poradí za méně než 5 sekund. Pro robotí šampiony je vyřešení hlavolamu otázka necelé sekundy. Patrně žádný z nich by si ale nepřišel na kostku Tonyho Fishera – jeho obří Rubikova kostka měří 1,56 metru a jde tak s největší pravděpodobností o největší plně funkční Rubikovu kostku na světě.

Když v lednu 2009 proletěla Francií zimní bouře Klaus, tak zdevastovala velké plochy lesa. Řada lidí si tehdy všimla, že bouře zlámala všechny stromy bez ohledu na jejich věk, výšku nebo druh stromu. A podobná pozorování uvádějí i historické prameny.

Francouzští vědci uskutečnili řadu laboratorních experimentů a tato pozorování potvrdili. Bouře může doopravdy zlomit všechny stromy, bez ohledu na to, jak vypadají. Ať je to dub nebo borovice, velký nebo malý strom, podle výsledků experimentů se stromy zlomí, když vítr dosáhne rychlosti přibližně 42 metrů za sekundu, čili něco přes 150 kilometrů za hodinu.

Proč nejsou velké a mohutné stromy výrazně odolnější vůči větru? Vědci to vysvětlují tak, že velké stromy mají více defektů ve kmeni, které usnadňují jejich zlomení. A velké stromy jsou také vystavené působení větru větší plochou.

Lehké autonomní drony Zephyr evropské společnosti Airbus z uhlíkových vláken létají na solární energii. Přes den se jim dobíjejí lithium-sírové baterie, které pak pohánějí letoun v noci.

Zephyry mohou být vyslány na dlouhodobé mise, kroužit ve velké výšce nad rozsáhlým územím a monitorovat ho průzkumnými přístroji. Stejně tak mohou být použity k udržování mobilního a internetového spojení v odlehlých oblastech, podporovat pozemní mise, a v případě potřeby mohou provádět dlouhodobý výzkum.

Britská armáda nedávno zakoupila dva drony Zephyr za 10,5 milionů liber. Slibuje si od nich věci, které dříve mohly dělat jenom satelity, které jsou mnohonásobně dražší. Zephyr také, narozdíl od satelitu, může v případě potřeby přistát, například kvůli opravě.

Zephyry, stejně jako podobné drony vyvíjené Facebookem, a také Googlem, podle odborníků ohlašují počátek věku nepřetržitých letů. Umožnil to rychlý rozvoj technologií lehkých materiálů, solární energetiky, baterií a autonomní navigace.

Zimní obloha je bohatá na řadu hvězdokup - jen v souhvězdí Vozky je několik výrazných otevřených hvězdokup. Mezi ty známější patří M37, M36 a M38, k vidění jsou zde ale i další. Další otevřená hvězdokupa vhodná pro triedr je například M35, která se nachází v Blížencích, nebo NGC 2244 v Jednorožci. Ta je navíc spojena s difuzní mlhovinou Roseta.

Další výraznou hvězdokupou najdeme v souhvězdí Velkého psa a nese označení M41. O něco níž, v souhvězdí Lodní zádě, se nachází otevřená hvězdokupa M47, která je rovněž jasná i když chudší na hvězdy. Nedaleko od ní se nachází otevřená hvězdokupa M46, která má hvězd podstatně více a navíc se do ní promítá i nádherná planetární mlhovina NGC 2438.

Výskytem planet viditelných pouhým okem večerní únorová obloha rozhodně neplýtvá -  v podvečer je k vidění Jupiter, večer pak nad západním obzorem slabý Uran. Další planety se objeví až v průběhu noci - po půlnoci to budou Mars a Saturn, k ránu pak velmi nízko nad obzorem Venuše a Merkur.

Východy a západy Slunce

19. února Slunce vstoupí do znamení Ryb

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety

Merkur - nepozorovatelný

Venuše - viditelná nad jihovýchodem

Mars - viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem

Jupiter - viditelný po celou noc kromě večera

Saturn - viditelný ráno nad jihovýchodem 

Uran - pozorovatelný večer nad západem

Neptun - nepozorovatelný

Úkazy na nebi

19. února – setkání Měsíce a hvězdy Pollux ze souhvězdí Blíženců na noční obloze

23. února – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze

29. února – setkání Měsíce a Marsu na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Velkolepá světelná instalace přilákala na svátek svatého Valentýna do centra Hongkongu tisíce zamilovaných párů. Instalace nazvaná „Zářící růžová zahrada“ je dílem moderního umělce Jung Yong Jina ze Soulu a kromě Hongkongu ji budou moci spatřit i lidé v dalších koutech světa. Na konci února by se měla představit v Singapuru. Každá z 25 tisíc růží je opatřena LED diodou a během noci vytváří nevšední romantickou podívanou.

Paleontologové potvrdili, že vzácné fosilní nálezy z kanadské Arktidy dokazují přítomnost obrovských nelétavých gastornisů.Tito ptáći dosahovali až 2 metrové výšky.

Není to zase tak šokující. Gastornisové žili na kanadském ostrově Ellesmere za polárním kruhem ve starších třetihorách, před 53 miliony let. Tehdy tam ale nebyla zmrzlá pustina, nýbrž prostředí a podnebí podobné bažinám na Floridě.

Dneska by se tam ale gastornisům nelíbilo. Ostrov Ellesmere je jedním z nejchladnějších, a také nejsušších míst na Zemi, kde teploty v zimě padají na mínus 40 stupňů Celsia.

Pokud jde o gastornise, odborníci si dlouho mysleli, že to byli obávaní masožravci. Dneska je považujeme za zdatné býložravce, kteří svými úctyhodnými zobany drtili tak maximálně listí nebo plody.

Granátomety patří do výzbroje armád již dlouhou dobu. Obecně se dá říci, že jde o zbraně, jež vystřelují výbušné projektily s účinkem srovnatelným s ručními granáty, avšak podstatně dále a přesněji. Mívají obvykle ráži mezi 20 a 40 mm, tedy podobnou jako malorážové kanóny, ale značně se od nich liší řešením munice a nižší úsťovou rychlostí. Každopádně se z nich nejvíce střílejí granáty tříštivo-trhavé, díky nimž jsou velmi efektivními prostředky ničení „měkkých“ a plošných cílů. Kromě lehkých ručních granátometů existují i těžší zbraně, jež jsou umístěny na lafetách a pálí automaticky. Velice známý typ tohoto druhu představuje americký Mk 19, avšak zdatnou konkurencí je mu ruský AGS-17 Plamja.

Dvě motivace vývoje

Práce na automatickém granátometu se v Sovětském svazu rozběhly ve druhé polovině 60. let, a to ze dvou důvodů. Prvním byly zprávy o vysoké účinnosti těchto zbraní, jež nasadila vojska USA ve Vietnamu, a druhým byl předpokládaný konflikt s Čínou, ve kterém se s granátomety počítalo k zastavení útoků „lidských vln“ čínských vojáků. Oficiálně vývoj typu AGS-17 (avtomatičeskij granatomjot stankovyj) začal v roce 1967 v konstrukční kanceláři OKB-16, což je dnešní zbrojovka KBP (Konstruktorskoje bjuro priborostrojenija) ve městě Tula. Vývoj prováděl tým vedený A. F. Koňarkovem a V. J. Němerovem. V roce 1968 jim byl na konstrukci nové zbraně udělen patent.

V následujícím roce vznikly první prototypy, které postoupily do vojskových zkoušek. Očekávalo se, že zbraň se bude používat pro palebnou podporu pěšáků na krátké a střední vzdálenosti a bude ničit zejména nepřátelskou pěchotu a nepancéřované cíle, mj. nákladní automobily. Vedle základní přenosné verze na trojnožce se počítalo s instalací na vozidla, plavidla či vrtulníky. Testy dopadly úspěšně, a tudíž AGS-17 oficiálně vstoupil do standardní výzbroje sovětské armády. Roku 1971 začala sériová produkce zbraně v podniku VPMZ (Vjatsko-Poljanskij mašinostrojitěľnyj zavod), známém též pod jménem „Molot“. Samotný granátomet nese průmyslový index 6G11 a v „úplné“ podobě s trojnožkou má označení 6G10. Vlastní trojnožka pak nese armádní název SAG-17, zatímco její průmyslový index zní 6T8.

Technický popis zbraně

Granátomet AGS-17 Plamja („Plamen“) je samočinná zbraň ráže 30 mm, jež pro pohon svého mechanismu používá energii zpětného rázu. Střílí z otevřeného závěru a mezi charakteristické rysy patří vroubkovaná hlaveň (v zájmu zvětšení plochy pro lepší chlazení) a hydraulické tlumiče, které jsou vzhledem ke značnému zpětnému rázu vhodné pro usnadnění obsluhy. Zbraň má na levém boku páčku pro ovládání kadence; maximální teoretická rychlost střelby činí cca 400 ran za minutu. K pravému boku je připojen bubnový zásobník se svinutým nerozpadavým pásem, jenž standardně obsahuje 29 nábojů. V základní pěchotní podobě se k ovládání zbraně používají dvě rukojeti na zadní části těla, mezi nimiž se nalézá samotná spoušť. U trojnožky SAG-17 lze sedět či klečet. Důležitou součást systému tvoří také optický zaměřovač PAG-17, připojený k levé zadní straně těla zbraně a umožňující 2,7násobné zvětšení. Největší balistický dostřel granátometu činí asi 1 700 m, ale v praxi se střílí na vzdálenosti do 1 000 m. Skutečně přesnou palbu zbraň dovoluje přibližně na 400 m, kdy se dosahuje rozptylu něco přes jedno procento, konkrétně zhruba 4,3 m. Pokud jde o munici, standardním typem je tříštivo-trhavý granát VOG-17, jehož střepiny jsou smrtící do vzdálenosti kolem sedmi metrů od místa exploze. Vznikl i zdokonalený granát VOG-17M a pro cvičné účely slouží typ VUS-17. K obsluze zbraně stačí dva muži, ale pro přenášení jsou ideální tři; první nese samotnou zbraň, druhý trojnožku a třetí střelivo. Oproti americkému typu Mk 19 je AGS-17 sice méně ničivý, ale podstatně lehčí a jednodušší.

Parametry granátometu AGS-17

Délka zbraně: 840 mm

Délka hlavně: 305 mm

Hmotnost vlastní zbraně: 18 kg

Hmotnost zásobníku: 14,5 kg

Hmotnost trojnožky: 12,1 kg

Max. kadence: 400 ran/min

Úsťová rychlost: 185 m/s

Max. dostřel: 1 700 m

Odvozené zvláštní verze

Kromě instalace na trojnožce se AGS-17 objevuje rovněž v jiných podobách, nejčastěji na vojenských vozidlech, jako jsou obrněné transportéry série BTR, bojová vozidla pěchoty řady BMP, obojživelný terénní automobil LuAZ-967 či vojenské motocykly značky Ural (poslední dvě montáže granátometu jsou oblíbené u výsadkářů a zvláštních jednotek Specnaz). Objevily se též montáže v bočních dveřích víceúčelových vrtulníků Mi-8. Již prvotní zadání vývoje granátometu ale obsahovalo i požadavek na variantu určenou speciálně pro výzbroj bitevních vrtulníků. Výsledkem této části projektu byl granátomet AG-17 Plamja-A, známý rovněž jako AP-30, podle průmyslového indexu výrobek 9A800 a v letectvu značený 213PA. Od pěchotní verze se odlišuje zkrácenou hlavní, zvýšenou úsťovou rychlostí a zvýšenou kadencí, která činí až 500 ran za minutu. Do výzbroje vstoupil v roce 1980 a nejobvyklejší aplikací je montáž v univerzálním pouzdru 9A699, které pojme navíc zásobu 300 granátů a zavěšuje se nejčastěji pod křídlo bitevního vrtulníku Mi-24. (Kromě granátometu se do pouzdra dají zamontovat též čtyřhlavňové kulomety.) 

Dále vznikla varianta AG-17M pro námořnictvo, vyznačující se odlišným chlazením hlavně a větší odolností vůči korozi. Objevuje se na některých lehkých plavidlech a někdy i na námořním bojovém vozidle pěchoty BMP-3F. Zatím poslední obměnu automatického granátometu AGS-17 představuje verze AG-17D, konstruovaná speciálně jako prvek arzenálu bojového vozidla pro palebnou podporu BMPT, jež se ale i navzdory značným očekáváním nakonec neprosadilo do řadové služby.

Nástupce a rozšíření

V polovině 90. let představila zbrojovka KBP nástupce AGS-17, a to zbraň AGS-30. Jedná se opět o automatický granátomet ráže 30 mm, ale velmi zdokonalený. Především je daleko lehčí (celý komplet včetně munice váží asi 30 kg), má i vyšší kadenci a s novým střelivem VOG-30 může pálit na vzdálenost až 2 300 m, a to s větším smrtícím účinkem. Zatím ale vzniklo jen několik stovek kusů, takže základním typem pěchotního granátometu ruské armády zůstává AGS-17. Ten se dočkal rozsáhlého nasazení v Afghánistánu, kde se osvědčil jako jedna z nejlepších zbraní proti islámským partyzánům v horách. 

Kromě služby v sovětské armádě se zbraň pochopitelně také vyvážela do spojeneckých a satelitních zemí. V současnosti najdeme AGS-17 ve výzbroji více než dvaceti států, mezi nimiž je sedm nástupnických republik někdejšího SSSR. Několik zemí vyrábí i licenční či bezlicenční kopie nebo modernizované verze granátometu; jedná se hlavně o Bulharsko (místní označení AGL-30M), Srbsko (název Zastava M93), Čínu nebo Írán. Dále je známo, že se automatické granátomety AGS-17 uplatnily i v několika lokálních konfliktech v arabském a africkém světě. Granátomety svého času získala též armáda Československa, po níž je „zdědily“ armády České i Slovenské republiky. Velkou oblibu si u nás získala instalace granátometu AGS-17 na terénní čtyřkolku značky Bombardier. Zvláštní jednotky Armády ČR tuto kombinaci úspěšně nasadily v Afghánistánu.