Už jako kluka mne přitahovala historie severoamerických indiánů. To, jakým způsobem se dokázali vypořádat s drsnou divočinou a nepředvídatelnými okolnostmi své doby, ve mně vzbuzovalo a bude vzbuzovat nejen úctu ale také obdiv a kus zdravé závisti. Za obzvlášť fascinující jsem považoval indiánská teritoria a místa, která sami indiáni považovali za výjimečná. Mezi nimi mi snad nejromantičtěji znělo jméno Assiniboine, které dnes nese nejen řeka ale i hora a chráněná rezervace v kanadské provincii Britská Kolumbie.

Efekt prázdné planety

Oblast Mount Assiniboine je vyhlášenou chráněnou rezervací, kam se dnes dostanete buď pěšky, což vám zabere dva dny, nebo helikoptérou. Osobně bych strašně rád dal přednost namáhavějšímu a dobrodružnějšímu způsobu, ale podvolil jsem se vůli ostatních členů výpravy, kteří byli jednoznačně pro cestu vzduchem. Po přistání jsem každopádně úplně zapomněl na „nedůstojnou dopravu“ a plně jsem se nechal okouzlit okolními horami.

Celá oblast Mount Assiniboine, kterou jsem měl možnost projít, na mne zapůsobila dojmem, jako bychom na světě byli sami. Civilizaci připomínal pouze kanadský srub, kam jsme se večer vraceli. Žádná elektrifikace, žádné komunikační sítě, pro přežití máte k dispozici pouze vodu stékající z ledovců a jídlo z vlastního batohu. Navíc je nutné velmi pečlivě plánovat, co si vezmete sebou, jelikož tady neexistuji odpadkové koše. Co si přinesete, musíte odnést i zpět.

Krása po bouři

Prvním naším počinem byl v oblasti Mount Assiniboine výstup na 2 755 metrů vysoký Nub Peak. Je to tady asi jediné místo, které vám poskytne panoramatický kruhový rozhled až do vzdálenosti osmdesáti kilometrů. Vyplatí se vzít si dalekohled. Můžete si tak nejen přiblížit vzdálené vrcholky, ale když budete mít štěstí, zahlédnete i medvěda grizzlyho. Alespoň nám to tvrdil správce naší chaty.

I když ale neuvidíte medvědy, v každém případě doceníte monumentálnost Mount Assiniboine, který se vypíná nad ostatními vrcholky. I v horkém létě je na jeho vrcholcích kolem metru sněhu a ledu. Nejvyšší hora ale zdaleka není jediný bod, kam z Nub Peak zaměříte zrak. Nádherný je pohled na jakoukoli světovou stranu. Člověk stojí v němém údivu a čas pro něj přestane existovat. Zdá se až neuvěřitelné, že na tak fantastické místo se dá dostat za pouhé tři hodiny. Já měl výhled vyšperkovaný zapadajícím sluncem a několikaminutovou letní bouří. Po ní se obloha nádherně vyčistila a Mount Assiniboine se ukázal v těch nejskvostnějších barvách.

Grizzly s parohy a padající led

Sestupovali jsme po tmě, s velkým hlukem a zpěvem, abychom od záměru setkat se s námi odradili případné medvědí zvědavce. Asi hodinu před půlnocí jsme se dostali do srubu a hned jsme rozdělali oheň v krbu. Po skromné večeři se všem začaly pomalu ale jistě zavírat oči a já ani netuším, kdy jsem vlastně usnul.

O nějakou dobu později mne probudil divný zvuk vycházející od hlavních dveří. Všude tma jako v pytli a já v momentě cítil srdce až v krku. První, co mne napadlo – přišel si nás omrknout grizzly. Nehybně ležím, ani nedýchám a říkám si, jestli všichni spí. Vyčkávám nějakou dobu a dívám se na displej hodinek – ukazují tři čtvrtě na čtyři a za chvíli bude svítat. Tma je pořád černočerná a podivný hluk přestal. Přemýšlím, jak nevzbudit ostatní a pořádně se obléct, abych stihl svítání u jezera Magog. Se mnou vstává i Daniel, který ještě na jedno oko spí. Během deseti minut jsme připraveni a ověšeni fotografickou výbavou jdeme kolem dalších srubů k jezeru.

Světla přibývá a my před sebou máme asi dva kilometry. Nečekaně se k nám přidává správce, kterého rádi přibíráme do naší ranní mini-expedice. Při chůzi se od správce dozvídáme, že noční zvuky neměl na svědomí medvěd ale mohutný jelen, který chatky navštěvuje často a místní strážci jsou na něj už zvyklí. Na břehu jezera rozkládám svůj vercajk a čekám na nejlepší světelné podmínky. Při focení se nám dostává i nečekaný bonus v podobě neskutečného rachotu praskajícího ledovce. Obrovské kusy ledu padají, třístí se na skalách a končí někde v roklinách ledovce.

Ledové osvěžení

Po rychlé snídani jsme už v devět hodin opět na nohou a míříme na severovýchod. Dnešním cílem je Wonder Pass – nenáročná túra vhodná pro každého. Po cestě vychutnáváme nádherný výhled na jezero Marvel. Teplota vzduchu stoupá a tak postupně svlékáme vše, co můžeme. Daniel nám ukazuje rozrytou půdu, což je pravděpodobně vizitka grizzlyho. Po dalších sto metrech pomocí triedru objevujeme obrovskou medvědici s dvěma mláďaty. Předáváme si dalekohled a zejména ženská část výpravy nemá z objevu vůbec radost. Přestože jsme přes kilometr daleko a medvědi jsou na protilehlém svahu, máme před samicí respekt. Raději hned otáčíme a míříme dolů – naším podvečerním cílem je opět neodolatelný Nublet Peak.

Jelikož byl den opravdu mimořádně teplý, těším se na jezero Magog, ale zjišťuju, že ostatní moje odhodlání rozčeřit jeho hladinu nesdílejí. Shazuju tedy sám oblečení a v rouše Adamově skáču do vody. Snad ještě rychleji jsem ale zase venku a třesoucíma se rukama na sebe navlékám šaty. Brutálně studená voda mě zbavuje další touhy se koupat. Vyrážíme v ústrety dalšímu stoupání na Nublet Peak.

Rozloučení s jiným světem

V průběhu celého dne opět nepotkáváme živou duši. Ticho, modrá obloha, bíle plující mráčky, čistý vzduch, průzračná jezírka. Sem tam zaslechneme pískot hlídkujících svišťů, kteří dávají ostatním v kolonii znamení, že je tady na návštěvě člověk. Dostáváme se na vrchol. Ačkoli za dobu svého pobytu v Kanadě jsem tohle už v různých obměnách viděl, ten úchvatný pohled mě stále nenudí.

TIP: Yosemitský národní park: Království vody a skal

Večer přijímáme pozvání do hlavního srubu. Daniel svou perfektní angličtinou popisuje dopolední zážitek s medvědy. „To máte štěstí,“ slyšíme z úst správce. „Zahlédnout medvěda, to není každodenní záležitost.“ Správce vysvětluje, že medvědi si člověka nevšímají. Pokud je neohrožujeme a necháváme v klidu, je vše OK. Už 25 let nedošlo v této oblasti k napadení člověka medvědem. Je to zřejmě díky faktu, že všichni návštěvníci docela respektují pevná pravidla, která by měl každý turista na půdě rezervace Mount Assiniboine ctít.

Dlouho do noci sedíme a vyprávíme o životě v Evropě, o focení, o přírodě, o hokeji, o lidech, o práci, no prostě o všem. Mnohé věci jsou pro místní nepochopitelné, ale těžko se jim divit. Kanada, Britská Kolumbie, Mount Assiniboine – to je docela jiný svět.

V jihovýchodní Albánii, jižně od albánského poloostrova Karaburun, se nachází průsmyk Llogarë. Dostat se sem můžete po silnici ze 40 km vzdáleného přístavního města Vlorë směrem do etnicky řecké osady Himarë, kde dnes napříč průsmykem vede na Albánii celkem obstojná komunikace. Během relativně krátké doby se tak můžete dostat od hladiny Jaderského moře do tisícimetrových výšek. Z nich při pohledu do dálky spatříte nejen poloostrov Karaburun, ale i vedlejší ostrůvek Sazani. Pokud zaměříte pohled na bližší objekty a budete mít trpělivost, skoro určitě uvidíte pozoruhodné zástupce zdejší bohaté fauny.

Historické rozhraní dvou moří

Z biologického, turistického i rekreačního hlediska Llogarë rozhodně patří mezi to nejlepší, co v Albánii můžete vidět. Když člověk cestuje směrem od Vlorë, obdivuje na levé straně cesty holé, vápencové vrcholy pohoří Cikës, které jsou podél úpatí svahů porostlé borovicemi s větrem typicky deformovanými korunami. Takzvané „Flag Pine“ mají svou vědeckou i turistickou hodnotu. Zdejší přírodní podmínky jsou opravdu tvrdé a náročné a tomu odpovídá složení a růst místní vegetace.

Když budete sledovat pravou stranu průsmyku, spatříte hlavně z vyšších poloh hor útesy spadající téměř kolmo do moře. Zajímavé je i postavení celého regionu, který je vlastně na hranici mezi mořem Jaderským a Jónským, respektive tato dvě moře geograficky odděluje. Zároveň má významné historické dědictví, jenž má základy už v událostech z dob Césarových.

Plachý růžek s jedem

Celá oblast, která je tvořena dvěma hřebeny hor, je podle albánských kritérií vyhlášena za národní park 2. kategorie a je bohatá na výskyt rozličných druhů flóry i fauny. Bývají zde k vidění větší šelmy, jako je vlk, rys, či medvěd, mnoho druhů ptactva, ale zejména mnou preferovaní plazi. Z nejběžněji se vyskytujících můžete vidět například v Albánii relativně hojné a překrásné zmije růžkaté (Vipera ammodytes), jejichž charakteristickým znakem je šupinatý růžek nad čenichem.

Když budete mít štěstí (tedy pokud jsou plazi vaším koníčkem), můžete je pozorovat zejména na kamenných polích v okolí cesty, která se klikatí průsmykem. Většinou lze zmije nalézt ukryté pod kameny, kusy stržených kůr apod. Nejčastěji je však můžete spatřit, jak se volně vyhřívají na sutích, padlých kmenech stromů atd. Tento plaz se v Albánii vyskytuje v podobě dvou poddruhů – Vipera ammodytes ammodytes na severu a Vipera ammodytes meridionalis ve střední a jižní Albánii, tedy i v oblasti národního parku Llogarë. Albánci říkají zmiji růžkaté „Nepërka“ a kvůli jejímu jedu z ní mají velký respekt. Zmije se ovšem stejně tak bojí lidí a jako všichni hadi jsou velice plaché. Při náhodném střetnutí s člověkem proto usilují o to, aby se jako první odklidily do bezpečí.

Ráj plazů a jejich obdivovatelů

Když se vydáte dál do hor, skoro určitě zahlédnete v podrostu rychle mizející slabě jedovaté hady se zadními jedovými zuby (opistoglyfní typ), tzv. šírohlavce Malpolon insignitus. Tento druh jsem zde ale bohužel zaznamenal hlavně v podobně několika kusů přejetých na cestě. Šírohlavci jsou charakterističtí zejména nápadně velkýma očima s kulatou zornicí, jenž slouží pro dobrou orientaci v terénu a při lovu přirozené potravy, kterou jsou různé druhy ještěrek.

Půvabné jsou téměř jako tužka štíhlé užovky druhu Platyceps najadum. Zajímavé jsou svým vybarvením, jež je do jedné třetiny boků těla tvořeno velkými oválnými skvrnami, které následně přecházejí do uniformě světle hnědé. Procházku terénem „ruší“ neustále šustící a neposedně se vyhřívající ještěrky Podarcis muralis vázané, jak odborné druhové jméno říká, na kamenité biotopy a Lacerta viridis, jež se vzácněji vyskytují zejména v nižších partiích na krajích lesa.

Slunce mají rádi i u samců na břišní straně těla pestře vybarvení ještěrkovci Algyroides nigropunctatus a velké zelené ještěrky Lacerta trilienata. Při detailnějším průzkumu možná objevíte i želvy Testudo hermanni, které vystupují do nadmořských výšek kolem 1 000 metrů nad mořem. Z obojživelníků jsou zde k vidění třeba mloci Salamandra salamandra, či kuňky Bombina variegata. Právě ty měly v době mé návštěvy Albánie dobu rozmnožování, a proto nebylo těžké nalézt i více jedinců v jedné louži.

Zda zůstanou plazi a obojživelníci před vašimi zraky skryti, záleží jen na bystrosti očí a trpělivosti. Nicméně celá Albánie je na plazy opravdu bohatá a tak je pro zájemce o tuto úchvatnou skupinu obratlovců opravdovým rájem.

Nepřístupnost jako „opatření“

Ať už se na nejvyšší bod průsmyku dostanete pěšky nebo autem, jistě vás hned zaujme pohled na nepřehlédnutelný nejvyšší bod celého průsmyku Mali i Athanasit (2018 m), z jehož hřebene lze vidět i další pohoří této ze 70 % hornaté země.

V nejvyšší části průsmyku se cesta láme zpět, teď již k Jónskému pobřeží. Nejvyšší autem dostupný bod je i křižovatkou, ze které se rozbíhají dvě trasy pro trekking. Jedna směrem k menšímu hřebenu, jehož dominantou jsou vysílače. Tato strana je z hlediska pěší turistiky nenáročná. Druhá pěšina ovšem míří přímo k nejvyššímu hřebenu a zejména díky strmému terénu, velkému převýšení a velmi neurčitému značení trasy, je dost problematická.

V Albánii je jen velmi málo národních parků skutečně chráněno. Z jistého hlediska to ani není potřeba, protože hlavními ochránci jsou nepřístupnost doplněná mezerami v infrastruktuře. Zvířata mají tím pádem klid a je fakt, že na rozdíl od strážců a turistů opravdu žádné značené trasy nepotřebují.

Když Reinhold Messner v roce 1972 vystoupil na vrchol Manaslu v Himálaji, bylo mi deset. Velká tragédie, která tuto expedici doprovázela, a o níž jsem jako chlapec s úžasem četl, ve mně vzbudila velký obdiv k horolezcům a zájem o nejvyšší hory světa. Tehdy mne ani nenapadlo že jednou i já uvidím na vlastní oči tuhletu Horu s podivným názvem Manaslu, Hora Ducha.

Předně chci napsat že osobně jsem nikdy netoužil a netoužím stát se horolezcem, spíše jsem vždy chtěl fotit velké hory. Proto i tento text je pouze subjektivním pohledem na jednu z mnoha úžasných možností v zásadě nenáročného chození a fotografování v Himálaji a nikoli dramatickým líčením prvovýstupu.

Na „zítra“ se nečeká

Po třech letech tréninku a příprav nastal vytoužený okamžik odletu do Nepálu. Nutné administrativní záležitosti v Káthmándú předznamenaly start treku kolem Annapurny, jehož začátek byl v Beshisaharu. Je úžasné pozorovat Annapurnu II a naproti Pisang Peak, tyto bílé obry tyčící se několik kilometrů nad vámi. Naším cílem byl Pisang Peak, v nepálštině zvaný Jong Ri. V prvních pěti dnech postupně nabíráme nadmořskou výšku a dostáváme se do vesničky Pisang Lower (Dolní Pisang) ve výšce 3 200 m. n. m., kde máme v slušném hotelu zajištěné ubytování. Náš průvodce je Suddip Aryal, inteligentní vysokoškolák z Káthmándů, jenž nás zásobuje detailními informace o každém místě, kterým procházíme.

Náš plán byl přizpůsoben tomu, abychom před vrcholem našli vhodné místo na vyfocení Annapurny II, Gangapurny, Tilicho Peak a dalších vrcholků. Podle mého měření času se špičky těchto hor zatřpytí do zlatova v plné kráse a síle pouze na čtyři minuty, pak můžete počítat již pouze s bílou barvou na samém vrcholu štítu. Ta podmanivá karmínově-zlatavá barva se přímo ztrácí před očima a světelný stín vám připomíná, že divadlo se bude opakovat zase až zítra. Ovšem zítra již nemusí být hezky, zítra již nemusíte byt tak vysoko … Jde skutečně o neopakovatelné chvíle na které jsem čekal roky.

Atmosféra před bouří

Nechtěli jsme podcenit aklimatizaci. Ačkoli jsem v Himálaji poprvé, bylo by nanejvýš vhodné nic neuspěchat. Proto následující den ráno jako obvykle vstávám a ve 4:30 ráno vybíhám na přilehlý kopec do výšky asi 3 500 m. n. m. Dostal jsem se nad starobylou vesničku Pisang Upper (Horní Pisang) a ještě za šera hledám vhodné místečko pro focení. S výběrem nejsem docela spokojen, ale času není nazbyt. Za chvíli začne představení, které jak jsem napsal, netrvá dlouho. Po zbytek dne odpočíváme a teprve následující den hned ráno celá expedice včetně nosičů a šerpy, který nás má „vyvézt“ až na vrchol Pisangu, vyráží do základního tábora ve výšce 4 280 metrů.

Do Base Campu se škrábeme skoro celý den za úžasného horka. Stále očekávám zdravotní potíže v podobě bolestí hlavy, průjmu, nevolnosti či slabosti. Naštěstí ale nic z toho nepřichází, a tak jako první vystupuji na náhorní plošinu tábora. Nádherný výhled přímo pobízí k vytvoření panoramatu a tak neváhám a začínám fotit. Světlo není ideální, ale ze severu jako obvykle každé odpoledne přichází hustá oblačnost a někde kolem sedmi tisíc a výš zřejmě bude i sněžit. Po hodině a půl přicházejí nosiči a dáváme se do stavby stanů a přístřeší. Blíží se bouře a déšť případně sníh je na spadnutí. Najednou se obloha rozhrne a na pár vteřin zpoza těžkých mraků vykoukne sluníčko. Svítí na protilehlé obry Annapurnu i Gangapurnu a dole v údolí je vidět řeku Marsyangi a její koryto. Prostě nádhera! Fotím s nadějí, že zachytím tu atmosféru Himálajské bouře.

Poprvé v pěti tisících

Ráno je všude mlha, která až před šestou ustupuje slunci, a proto rychle vyběhnu a stavím „nádobíčko“. Světlo není stoprocentní, ale jde to. Z Base Campu odcházíme nejdříve my tři – Petr, Suddip a já. Nosiči a šerpové skládají stany a pakují další věci. Nastává moje životní chvíle, poprvé v životě překročím dnes pětitisícovou hranici. Stále očekávám, že mne postihne nějaký zdravotní problémek, ale zatím nic, až na to, že musím neobvykle často „na malou“. Jak se později dozvídám, je to naprosto normální a jde o signál správně pracujícího organismu následkem dodržováni pravidelného pitného režimu. Právě díky tomu zřejmě nemám žádné problémy.

Dostáváme se na 5 200 metrů a přede mnou je ideální plácek na rozdělání stanů. Nechce se mi věřit, že jsem tak vysoko, cítím se že bych pokračoval dál, ale to je velmi ošidné. Není dobré podlehnout momentálnímu optimistickému rozpoložení. Kolega Petr přichází po mně, uléhá na skálu a spí. Čekám na nosiče a jako třetí vystupuje Suddip, náš průvodce a řekl bych i pečující záchranář. Po skoro dvou hodinách přicházejí nosiči. Opět nastává tradiční rituál a opět se hrozivě zatahuje. Čekáme na večeři a pak šup do spacáku. Je zima a následující ráno začne náš „den D“.

Se šerpou v koncích

Ve dvě hodiny zahajujeme výstup na špici Pisangu. Je odhadem -15 °C, spíš ještě míň. Dáváme se do kupy a vyrážíme za šerpou Dawou, jemuž bezmezně důvěřujeme, že i ve tmě pozná tu pravou cestu. To je ovšem omyl a poučení přichází po 30 minutách, když nám Dawa říká, že musíme zpět a změnit směr na jihovýchod. Poučení – vždy se ubezpečit, že máte doprovod, který byl na daném kopci již několikrát. Stane se, říkám si, a tak měníme směr a dramaticky začínáme opět nabírat výšku. Připadá mi, jako bych byl z olova – patnáct nanejvýše dvacet kroků a musím vydýchat. Řídký vzduch způsobuje, že nedokážu postupovat souvisle. Blížíme se k hranici 5 500 metrů a stále je hluboko pod nulou. Do svítání zbývá hodina, ale světla pomalinku začíná přibývat. To je pro mne signál nalézt vhodný plácek a připravit se.

Dosahujeme výšky cca 5 800 metrů. Obracím se a vidím fantastické světlo na Annapurně II, vzdálené ode mne asi 20–30 kilometrů. Neváhám a fotím – z nejvyššího bodu, na jakém jsem kdy stál. Vzduch je nádherně čistý, světelný orchestr zahájil své představení. Kolem mne je skoro tma ale dva kilometry nade mnou je světlo které se již nebude opakovat. V úžasu se nemohu odlepit od místa focení a pozoruji, jak se vrcholky mění v čistou sněhově bílou barvu.

V tu chvíli ještě netuším, jaké překvapení na nás čeká. Asi padesát metrů nade mnou nad skalním převisem sedí Dawa, drží si hlavu v rukách schoulen na skále a třese se. Dívám se na Petra a chvíli na sebe nechápavě zíráme. Pak říká: „Máme problém!“ To teda jasně vidím. Šerpa není schopen řádného kroku, a proto mu dáváme tabletku a čekáme, co se bude s jeho stavem dít.

Nahoru, nebo dolů?

Pokud nechcete riskovat ohrožení života a zažít tragedii, kterých bylo v Himálaji už dost, existuje v takových situacích jediná možnost – sestup. Těžko ovšem popsat pocity, které se ve mně odehrávaly. Já Evropan, nezkušený lezec s minimem zkušeností, spolu s kolegou Petrem, který je na tom stejně, máme 300 výškových metrů pod vrcholem zachraňovat nepálského šerpu? Nemá to být naopak? Nechci vypadat jako arogantní sobec bez soucitu a nadhledu k dané situaci, ale v těch chvílích bojuji sám se sebou – touha vystoupit na vrchol a osobní ctižádost na jedné straně a na druhé straně vážné ohrožení lidského života. Zkouším podat Petrovi návrh, aby s Dawou zůstali na místě, zatímco já sám vystoupím na vrchol. Pak všichni půjdeme dolů. Po společné výměně argumentů mne Petr důrazně žádá, ať to nedělám. Jde o život a rozhodnout mohou minuty. Zvažuji všechna pro a proti a právě v tuto chvíli si připomínám expedici Manaslu 1972, kdy Messnerovi společnící Franz Jäger a Andi Schlick na vrcholu umírají, přičemž se již nikdy nedozvíme, co přesně se tehdy tam nahoře odehrálo.

V duchu si říkám: ať to podobně nedopadne i s námi. Pak se dívám na šerpu, který ani není schopen s námi komunikovat. Čekáme dalších 30 minut – je pořádná zima, sluneční paprsky se na naší straně objeví teprve za hodinu a zahřejí nejen sníh a led ale především nás. Nakonec padá nevyhnutelné rozhodnutí – sestup! Rozum a soucit zvítězil nad mou ctižádostí. Beru vaky a batohy, Petr si dává na záda batoh s nářadím a společně se šerpou, který se zvolna vzpamatovává, sestupují za mnou. Z výšky 5 500 metrů dávám do tábora znamení, že se vracíme a potřebujeme pomoc … zaregistrovali to, ale i tak trvá další hodinu než první šerpa dorazí od stanů na půl cesty k nám a bere od Petra batohy a nářadí.

Kouzlo každé hodiny

V devět hodin jsme už všichni v táboře. Šerpa Dawa bezvládně leží ve stanu a vedoucí výpravy Suddip se mne ptá, zda budu chtít opakovat výstup zítra? Beru si půl hodiny na rozmyšlenou a po zvážení všech okolnosti a především zklamání z neprofesionálního přístupu dávám jednoznačný pokyn – jdeme zpět do Pisangu. Nehodlám riskovat svůj život. Říkal jsem si: raději zůstat naživu a zdravý, než podlehnout ctižádosti a zemřít. Jakoby nám velehory chtěly připomenout stále přítomnou hrozbu, za několik minut se dozvídáme o tragédii na Annapurně, která se stala osudnou Martinu Minaříkovi. Vidíme létat helikoptéry asi pětkrát za den a později se dozvídáme, že pátrací akce po těle jsou zastaveny. To je odvrácená strana Himálaje, smutná a tragická.

Náš sestup do Pisangu byl ukázkový a odpoledne, po šesti hodinách chůze, si užívám horké sprchy v Pisangu. V podvečer s překvapením zjišťuji, kolik mám energie, když s nosičem Chayntou vystupuji na přilehlý kopec asi do 4 000 metrů a v posledním světle fotím Pisang Peak. Dole se nádherně klikatí koryto řeky Marsyangi a napravo je vidět i obrovské sněhové pole Swargadwari Danda. Nad hlavou mám Annapurnu II a kompletní masiv všech Annapuren.

Všem, kdo budou v následujících měsících zvažovat, že navštíví Himálaj, doporučuji dávku trpělivosti a zejména pokory a skromnosti. Nikdy nepřeceňujte své tělesné a duševní schopnosti, zejména ve výškách nad 5 500 metrů. Co se týče fotografování, zatím mne příjemně překvapila jediná věc – v těchto výškách můžete fotit celý den, každá hodina má své kouzlo.

„A chodíte někdy dovnitř?“ Všichni zavrtí hlavou. „Opravdu jste v zóně nikdy nebyli?“ Ne, opravdu ne. Ani neznáme nikoho, kdo by tam nelegálně vlezl, svorně tvrdí skupinka tureckých mladíků. Jsme v severokyperském městě Famagusta a díváme se na druhou stranu ulice, kde pustnoucí domy ohrazuje plot s ostnatým drátem a výstražnými cedulemi. Za ním je Varosia, kdysi kvetoucí turistické letovisko, ze kterého před 35 lety zmizeli všichni obyvatelé.

Dovolená pro hvězdy

Na počátku sedmdesátých let patřila Varosia (řecky Βαρώσια, anglicky Varosha) mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Každoročně přitahovala desetitisíce Evropanů, kteří zabydlovali dlouhou řadu hotelů stojících podél vyhlášené písečné pláže. Přes dvě desítky kin a divadel doplňovaly záplavu restaurací a nočních podniků, v nichž jste při troše štěstí mohli potkat Elizabeth Taylorovou, Brigitte Bardottovou nebo jinou tehdejší celebritu. Dvacítka bankovních poboček vydávala turistům jejich libry, marky nebo švédské koruny, které pak dobře živily celou čtyřicetitisícovou Famagustu.

Varosia ale nebyla jen turistickým resortem bez vlastního života, byla především nejvýznamnější částí města, ve které žila polovina stálých obyvatel Famagusty a kde vedle hotelů stály rušné ulice, školy, kostely a řady rodinných domů.

Exodus obyvatel i turistů

Přímořskou idylu ukončila válka. V červenci 1974 využilo Turecko eskalace problému mezi většinovými Řeky a menšinovými Turky a vyslalo invazní jednotky na severní pobřeží Kypru. Z celého ostrova masově prchali šokovaní turisté. Čtrnáctého srpna pak turecká armáda spustila hlavní ofenzivu a během pouhých tří dní obsadila více než třetinu Kyperské republiky – včetně Famagusty.

Když se turečtí vojáci přiblížili k městu, kyperské úřady přikázaly okamžitou evakuaci civilního obyvatelstva; výzva se vedle zbytku turistů týkala především Řeků, žijících nejvíce ve Varosii, zatímco přilehlý historický střed obývali již od 16. století kyperští Turci. Ti invazi naopak vítali. Přes 30 000 lidí muselo z Famagusty během několika hodin utéct do neobsazeného vnitrozemí nebo na blízkou britskou vojenskou základnu.

Vojáci mě nechytili

Obsazené území Kyperské republiky (později na něm byla vytvořena Severokyperská turecká republika, kterou ale neuznal žádný stát kromě Turecka), z něhož během invaze uprchlo nebo bylo násilím vyhnáno řecké obyvatelstvo, se Turci snažili dosídlit vlastními lidmi. Ne však Varosii, přestože většina zdejších domů včetně hotelů byla válkou nepoškozena. Čtvrť byla prohlášena za uzavřenou vojenskou oblast, do níž má zakázán vstup kdokoli kromě hlídkující turecké armády, zvláštního civilního personálu a členů mírových jednotek OSN.

„Kecají,“ povídá náš místní známý Sádik, když mu vyprávíme o mladících z hraniční ulice. „V zóně určitě byli, ale nebudou to vykládat cizím lidem. Já tam byl taky. Třikrát. Jestli chcete, ukážu vám zítra, kudy se tam dá nenápadně vlézt. Ve dne by vás vojáci nejspíš uviděli a zatkli, ale v noci se dá jít dovnitř.“ „A co nám hrozí?“ pro jistotu vyzvídáme. „Asi pár dní ve vězení. Ale přesně nevím, nikdy mě nechytli,“ usměje se omluvně.

Vybájené poklady zakázané zóny

Se Sádikem, mladicky rtuťovitým a sdílným pětačtyřicátníkem s dokonalou angličtinou, jsme se seznámili ve starém centru Famagusty. Jeho životní příběh nám připomíná, jak propletený a nejednoznačný je zdejší etnický problém: Sádik je syn kyperských Turků, kteří v šedesátých letech emigrovali do USA, poté co bylo několik členů jejich rodiny povražděno řeckokyperskými teroristy. Sádik přišel do Států v deseti letech, většinu života strávil tam, ale před několika lety se vrátil na Severní Kypr. „Pořád se mi stýskalo.“

Teď Sádik pracuje jako barman, ale protože hostů mu do podniku přichází poskrovnu, má dost času na klábosení o Varosii. „Slyšel jsem dokonce o jednom klukovi z Německa, který si nechtěl platit ubytování, tak vždycky večer vlezl do bývalého hotelu v zóně, zadarmo se tam vyspal, a brzo ráno zase vylezl ven. Dělal to tak osm dní.“

Váháme, jestli je to pravda, nebo jen jedna z mnoha nepravděpodobných legend, které Varosii obklopují. Už jsme slyšeli o penězích, které prý dosud leží v podzemních sejfech varosijských bank, o autech z roku 1974, jež dodnes nepoškozena čekají na své majitele v zamčeném autosalónu, o zlatě, které si v zahradách domů zakopali bohatí hoteliéři, když prchali před invazní armádou. I Sádik ostatně připouští, že je zóna vypleněná a že v ní nenašel nic cennějšího. Pak se přece jen na chvíli zasní: „Víš, kdybych ale měl pořádný detektor kovů, stálo by za to trochu to tam ještě prohledat...“

Stát rabuje ve velkém

Faktem je, že když z Varosie lidé prchali, neměli čas ani prostředky vzít s sebou mnoho věcí. A tak nejen jejich domy, ale i nábytek, auta, zboží v obchodech, oblečení ve skříních... – vše zůstalo na místě. „Dnes – v září 1977 – jsou snídaně na stolech stále prostřeny, prádlo visí na sušácích a světla dosud svítí. Varosie je město duchů,“ napsal tři roky po jejím uzavření švédský novinář Ian-Olof Bengtsson.
V té době ale už probíhalo masové rabování, které v prvních letech po okupaci systematicky prováděla samotná turecká armáda. „Vojenské jednotky s 30–40 nákladními vozy plenily domy takřka denně. Většina ukradených věcí byla odvezena do Turecka a tam prodána v dražbách. Část byla věnována tureckým Kypřanům a přistěhovalcům z Turecka. V březnu až dubnu 1976 se turecká armáda vloupala do bankovních poboček ve Varosii a vyprázdnila jejich sejfy,“ tvrdí v  dokumentu Případ Famagusta řeckokyperská strana. Vojenské rabování dokládají i zahraniční svědkové – a pak také samotné varosijské domy, od počátku stojící ve střežené zóně, a přece vykradené.

Není tedy divu, že turecké úřady o pozornost věnovanou Varosii nestojí. I pouhé fotografování zvenčí je zakázáno a dovnitř se za celou dobu legálně dostalo jen několik žurnalistů. Získat povolení ke vstupu se tedy ani nepokoušíme. Objíždíme čtvrť po jejím obvodu a v hlavě nám neodbytně vrtá Sádikova nabídka.

Ticho mrtvého města

Opuštěná čtvrť je dnes z velké části těsně obklopena žijícím „zbytkem“ Famagusty, který se po exodu tří čtvrtin původního obyvatelstva opět rozrostl do velikosti čtyřicetitisícového města; zalidnili jej turečtí uprchlíci z „řecké“ části ostrova, například Sádik, ale též přistěhovalci z pevninského Turecka.

V noci, jakmile zajde měsíc, prolézáme šikovnou dírou v plotu do Varosie, pečlivě vybaveni uliční mapou a informacemi, jak se pokud možno vyhnout setkání s „místními“.

Prvním silným dojmem je absurdní ticho, které v ulicích normálního města nikdy nenastane ani v noci. Stojatý klid jen občas pročísne zašramocení pravděpodobně způsobené potulujícími se zvířaty. A pak samozřejmě tma, nerušená jediným svítícím oknem nebo lampou.

Nejprve procházíme mezi rodinnými domky, kde si příroda už leccos vzala zpět: projít lze jen po hlavní ulici, v těch vedlejších se zahrádky převalily přes ploty a na místě bývalé silnice se spojily do neprostupné buše. Rostliny prorůstají i vlastními domy; zvlášť se tu daří jakémusi okrasnému keři, jehož fialové květy si pro sebe uzurpovaly nejednu vilku.

Jak postupujeme dál do centra, rostlin ubývá, domy se zvyšují a my si víc všímáme, jak „pečlivě“ jsou vyrabované. Vylomenými dveřmi vcházíme do velkého rohového obchodu – a nacházíme jen pár rozlámaných prken, dokonce i prodejní pult chybí. O kus dál nás ale překvapí zaprášená přepravka s prázdnými pivními lahvemi, stojící přímo uprostřed křižovatky. Kdo tu asi popíjel?

Po krátké poradě zavrhneme nutkání vydat se na průzkum výškových hotelů u pláže, kde je znatelně vyšší riziko setkání s patrolou. Ještě větším obloukem se vyhneme jednomu z kostelů – některé jsou kupodivu udržovány a zvlášť střeženy – a vydáváme se ze zóny ven.

Postavíme ji znovu!

Z hlediska mezinárodního práva je věc jasná: Varosia by měla být předána zpět původním obyvatelům, jak to vyžaduje rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1984. Stejně tak je ale jasné, že bez souhlasu Turecka a dohody na celo kyperské úrovni k žádnému předání nedojde. A přestože se od září 2008 prezidenti obou ostrovních republik opět scházejí a mluví o možném sblížení, opuštěnému letovisku zatím příliš naděje nesvítá.

TIP: Kypr: Země na rozhraní mezi Evropou a Asií

„Téma Varosie není součástí agendy současných jednání a oblast nadále zůstává vojenskou zónou,“ stručně mi odepsali z úřadu prezidenta Mehmeta Aliho Talata, když jsem se zajímal o tureckokyperské plány s bývalým letoviskem. A pokud by k dohodě přece jen došlo, je Varosia vůbec ještě opravitelná? Kdo ji viděl, zaváhá...
„Žádný průzkum technického stavu opuštěných budov, provedený například experty OSN, neproběhl. Proto nemohu říct, zda jsou opuštěné budovy opravitelné, nebo ne,“ napsal mi k tomu Alexis Galanos, exilový starosta Famagusty, kterého si vyhnaní obyvatelé města dál tvrdošíjně volí každých pět let.

„Samozřejmě že bychom Varosii opravili! Do roka by byla hotová. A když by to nešlo, postavili bychom ji znovu!“ nedá se zviklat jeden z tamních voličů Bambos Charalambous.

Jednu z historických zemí Velké Británie by ovšem stejně dobře charakterizovala ovce, kterou zde potkáte častěji než člověka. Kromě neolitických staveb, rozlehlých národních parků s dech beroucími scenériemi a tradičních hospůdek zde najdete také nejvíce hradů na světě.

Pro Velšany na jihovýchodě představuje Wales britský region, kde vás nikdo nebude upozorňovat na drobný omyl, když ho nazvete Angličanem. Mnoho Velšanů totiž dojíždí do práce do blízké Anglie a považují se v první řadě za Brity. Naopak, v severozápadní části Walesu, tedy vlastně Cymru, jak zní velšské jméno země, pokud nějakého hrdého Velšana označíte za Angličana, bude to považovat za sprostou urážku. Určitě vám ale promine, když ho jako omluvu pozvete na pivo.

S návštěvou Walesu nečekejte na léto kvůli lepšímu počasí. Pršet totiž nepřestane. Zatímco pořádný slejvák patří ke každodennímu koloritu, lehký déšť už je důvodem k pozvání přátel na venkovní grilovací párty. A kdyby vám Velšané náhodou chtěli ukázat některou ze svých pláží, vůbec nevadí, že jste si sebou nevzali plavky. Budou vám stačit gumáky. Velšská pláž totiž většinou představuje pás bahna podél moře.

Keltská tradice

Již v pravěku Wales obývaly kmeny, které po sobě zanechaly mnoho kamenných staveb. Jednou z nejpůsobivějších památek je dolmen Pentre Ifan z období neolitu. Přestože z původní stavby se zachoval pouze zlomek, stále zde stojí tři obrovské balvany, které podpírají čtvrtý kámen vážící šestnáct tun. Ačkoliv se zde nenašly žádné kostry, Pentre Ifan zřejmě sloužil jako pohřebiště a rituální místo.

Od šestého století před naším letopočtem se do země dostávají Keltové, kteří si nechají říkat Cymry, z čehož je odvozen velšský název země. Přestože měli vlastní písmo, keltská kultura se předávala hlavně ústně, proto se mnoho informací o Keltech dozvídáme až ze zápisků starých Římanů.

V keltské společnosti dělba práce příliš nepokročila, proto nejvýše postavení, druidové, často zastávali roli kněžích, učitelů, filozofů ale také doktorů nebo soudců. Vzdělávání druida trvalo dvacet let. Školy druidů se nacházely v severním Walesu, na ostrově Anglesey, než sem v roce 60 přitáhli Římané. Pro ně představovali druidé teroristy, kteří burcovali Kelty k revoltě nad římskou nadvládou, proto Římané vypálili posvátné dubové háje a zničili školy v Anglesey.

Vetřelci z Anglie

V následujících stoletích bojují rozdrobená velšská království buď proti vnějším nepřátelům (Anglosasové, Vikingové, Irové, Normané) nebo sami proti sobě. Posledním velkým hrdinou v boji za samostatný Wales je Owain Glyndŵr. Tomu se podařilo vyburcovat většinu Velšanů na odpor v poslední válce za nezávislost. Roku 1404 ovládl velkou část Walesu, založil velšský parlament a osnoval spolu s Francouzy a Skoty plány proti anglickému králi Jindřichu IV. Velšské povstání bylo nakonec rozprášeno, ale Owain Glyndŵr se stal inspirující osobností pro velšský nacionalismus v 19. a 20. století.

Dnes se vzpoura proti „anglickým vetřelcům“ omezuje na několik skupin velšských aktivistů. Například hnutí Cymuned (v překladu komunita) vede kampaň proti „kolonizaci“ Walesu Angličany. Kromě demonstrací proti realitním firmám, které prodávají domy Angličanům oslovují členové hnutí velšské radnice, aby stavěly nové domy pouze pro potřeby místních, nikoliv přistěhovalců.

Země hradů

Než podlehnete krásám velšské přírody, navštivte hlavní město Cardiff a jeho okolí.  Z hradů máte na výběr mezi Cardiffským hradem, což je vlastně soustava několika hradů, pohádkovým hradem Coch a velkolepou středověkou pevností Caerphilly. Ta patří k největším v Británii. Masivní hradby se odrážejí na hladině dvou jezer, která posloužila pro stavbu vodních příkopů a umocňují atmosféru nedobytnosti.

V Cardiffu stojí za zmínku jistě také Cardiffský záliv. Po úpadku uhelného průmyslu zdejší doky chátraly, ale radnici se podařilo místo kompletně zrenovovat, takže zde nyní najdete Senedd (velšský parlament), Wales Millennium Centre (sídlo velšské národní opery), různá muzea i restaurace. Během léta přístav ožívá množstvím pouličních bavičů a umělců jako by se jednalo o nějaké přímořské letovisko.

Pokud máte nejméně půl dne volna, zastavte se i nedaleko Cardiffu ve vesničce St. Fagan‘s, kde se ukrývá skanzen Muzeum velšského života. Zde ožívá každá etapa velšské historie v dobových stavbách, od keltské vesnice po domky dělníků z období průmyslové revoluce. Na venkovské farmě skutečně najdete dobytek a v krámcích zase prodavače nebo řemeslníky v kostýmech předvádějící své řemeslo.

Nedaleko najdete i ruiny Tinternského opatství, které učarovaly anglickému básníkovi Willamu Wordworthovi. Přejte si, ať prší, protože v dešti obvykle zahalí rozvaliny opatství mlha, což dodá místu nádech tajemna.

Vodní víly

Kde najdete velšské vodní víly Gwragedd Annwn? Možná v jednom z tří národních parků, které pokrývají pětinu území Walesu a skrývají množství jezer i vodopádů. Na severu se rozprostírají horské vrcholky parku Snowdonia. Horolezci i turisté se zde mohou kochat nejen výhledy na majestátní pohoří, ale také pohledem na strmá údolí, nespočet horských jezer a pohřební monumenty z období pravěku. Pokud byste uměli velštinu, napadlo by vás to hned, jelikož velšský název oblasti Yr Wyddfa znamená v překladu hrobka. Na nejvyšší horu Mount Snowdon (1085 metrů) se můžete dostat také vlakem díky Snowdonské horské železnici.

TIP: Velšská tradice: Podle pórku poznáš přítele

Druhý park Pembrokeshire coast lemuje pobřeží jihozápadního Walesu. Hlavní stezka vám nabídne členité skalní útvary, mořské jeskyně, tradiční kopce plné ovcí a možná i setkání s volně se pasoucími koňmi. Třetici uzavírá národní park Brecon Beacons, tedy strážné ohně z pohoří Brecon. Signální ohně na vršcích hor se původně používaly, aby varovaly místní před útokem Angličanů, dnes jsou zapalovány při slavnostních příležitostech. Kromě ledovcových jezer Llyn y fan fach a Llyn y fan fawr zde najdete i mnoho vodopádů.

Setkání bardů

Wales bývá někdy označován jako země písní. Kromě mužského sborového zpěvu zemi na hudebním poli proslavily také středověké turnaje mezi básníky a hudebníky nazývané Eisteddfod. O titul nejlepšího umělce se ucházeli talentovaní Velšané z celé země poprvé v roce 1176 na dvoře lorda Rhyse v Cardiganu. Často ale nešlo jen o příležitost k rozveselení obecenstva a panovníka. Setkání poetů mnohdy mělo i svůj politický podtext. Velšští šlechtici pořádáním těchto akcí sjednocovali národ proti anglickému vlivu. Nejlepší básník byl oceněn stříbrnou židlí, nejlepší zpěvák stříbrným jazykem a nejlepší hráč na harfu obdržel stříbrnou harfu. S upadajícím zájmem o velšskou kulturu se z Eisteddfodu stávalo stále menší a neformálnější setkávní pár nadšenců. Tradici oživil až Thomas Jones v roce 1789. Velký úspěch této akce vedl k obnovení zájmu o velšské umění a literaturu. Dnes se koná Národní velšský Eisteddfod každý rok. Týdenního setkání se účastní kolem šesti tisíc soutěžících básníků a umělců. Díky velšským imigrantům můžete Eisteddfod navštívit také v Austrálii nebo Argetině. Argentiští básníci musí ovládat velšštinu i španělštinu.

Přistání na letišti v Honolulu, hlavním městě Havaje, může být pro Evropana šokující. Ačkoliv je říjen a jedenáct hodin večer, je 28 stupňů, vlhkost jako v prádelně a absolutní bezvětří: vzduch je těžký, téměř nedýchatelný. Na jeden z nejméně „turistických“ havajských ostrovů – Kaua´i – to odsud máme půl hodiny letu. Dříve se mezi jednotlivými ostrovy dalo cestovat levnější lodní dopravou, ovšem před pár lety byly všechny námořní spoje zrušeny, kvůli ohrožení korálových útesů. 

Kaua´i je společně se soukromým ostrovem Ni´hau nejzápadnějším ostrovem Havajského souostroví. Od ostrova O´ahu je vzdálen asi sto dvacet kilometrů. Hlavní město Lihu´e se nachází na jihovýchodě ostrova. Na malém letišti nás vítá poněkud vlezlá havajská hudba a všude kolem jsou američtí turisté v kloboucích a havajských šatech s květinovým vzorem. O důvod víc, proč co nejrychleji opustit toto nudné maloměsto a vyrazit do panenské džungle ve vnitrozemí. Korálové útesy a překrásné písečné pláže jsou hlavním lákadlem pro většinu turistů, nás sem však přivedla nádherná příroda tohoto ostrova. Pokud jste viděli film Jurský park či King Kong a vzpomínáte si na ten opuštěný ostrov a úžasnou přírodu, pak víte, jak vypadá Kaua´i. Právě tady se točí mnoho amerických filmů z tropického prostředí.  

První seznámení s Kauaií však není vůbec přívětivě. Na informačním středisku se dozvídáme, že převážná část stezky Kalalau Trail na severozápadě ostrova je na celý měsíc uzavřena - opět se tu natáčí nějaký film. Zjišťujeme navíc, že táboření mimo kempy je na Kauaii zakázáno a plánovaný nocleh v kempu musí být dopředu nahlášen a zaplacen. To je však možné provést jen zde v hlavním městě a nikde jinde, ani přímo v kempu, což je pro nás, stopaře, naprosto nerealizovatelné nařízení. Jsme tedy hned nuceni porušovat předpisy. Ačkoli se o místních lidech říká, že jsou nejmilejší na světě, setkáváme se spíše se zamračenými výrazy. Navíc všude kolem místo exotického ptactva pobíhají  přemnožené slepice, které utekly z chovů po ničivém hurikánu Iniki v září 1992 a nekontrolovatelně se rozšířily. V noci je takové vedro, že se ve stanu nedá vydržet, venku zase nedají člověku vydechnout otravní komáři. Nechápu, jak tomuhle místu někdo může říkat ráj na zemi…

Žhavá historie ostrova

Havajské ostrovy vznikly bouřlivými geologickými procesy, které začaly před miliony let na dně oceánu. Horké magma se valilo na povrch a při chladnutí utvářelo pod hladinou moře rostoucí hory. Současné Havajské ostrovy jsou výsledkem završení těchto procesů. Před nimi existovaly jiné havajské ostrovy jako například Kure, Midway a další, po nichž zůstaly jen atoly. Stejná budoucnost čeká i všechny současné Havajské ostrovy.

Životní cyklus sopečných ostrovů je neúprosný. Miliony let trvá, než vyrostou nad hladinu moře. Další miliony let se se z drsných magmatických rodí takový „ráj na zemi“, jaký dnes známe z Havaje. Čím izolovanější a menší ostrovy jsou, tím déle živočišným a rostlinným druhům trvá jejich kolonizace. Jakmile se však ostrovy dostanou nad hladinu,  začínají na ně zároveň působit destruktivní síly oceánu a povětrnostních podmínek, které trpělivě opracovávají a ohryzávají útesy, až je nakonec ostrov opět pohřben pod hladinou moře a zůstane po něm jen atol – prstenec korálových útesů, které se utvořily na pobřeží ostrova. Každý atol je tak vzpomínkou na jeden sopečný ostrov,  pohřbený pod hladinou oceánu. I když v daleké budoucnosti zaniknou současné havajské ostrovy, vyrostou zase jiné, které se dnes kupí již pouhý kilometr pod hladinou.

První lidé objevili Kaua´i ve čtvrtém či pátém století. Připluli na velkých lodích z ostrovů Markéz. Naštěstí si s sebou přivezli sazenice obilnin, tara, chlebovníku a také prasata, psy a drůbež. Na Havaji v té době ze savců žili jen netopýři a chyběly zde i jakékoliv jedlé plodiny. Rybolov byl zpočátku hlavní obživou kolonistů. Tito lidé postupně na ostrově vytvořili hierarchickou společnost plnou přísných zákazů a tabu, jejichž porušení byla  trestána smrtí. Když 19. ledna 1778 na Kaua´i náhodou přistál britský mořeplavec James Cook a jeho flotila, mysleli si ostrované, že je navštívil sám bůh, jenž vydechuje oheň (dýmka) a vlastní kouzelnou hůl (puška). Na konci 19. století Havaj objevili Američané, v roce 1900 ji ustanovily za své námořní teritorium a 21. srpna 1959 se oficiálně stala 50. státem USA.     

Kaňon Waymea a pobřeží Na Pali

Vnitrozemí ostrova je autem prakticky nepřístupné. Střed ostrova je tvořen hustou džunglí a kráterem sopky Mount Wai´ale´ale (1569 m), jejíž okolí je vůbec nejdeštivějším místem na světě. Na pobřeží Kaua´ie však po celý rok vládne vlídné a slunečné počasí. Zatímco sever je díky severovýchodním pasátům také vlhký a čerstvě zelený, na jihozápadní pobřeží se srážky přes hory téměř nedostanou. Silnice vede jen podél pobřeží. Není však spojená, protože na severozápadě se z oceánu tyčí ohromné, jako břitva ostré špičaté útesy pobřeží Na Pali. To se dá obdivovat pouze z vyhlídek shora, které jsou z části na dvacet kilometrů dlouhé stezce Kalalau Trail, nebo z mořské hladiny, například na kajaku. To je však v tuto roční dobu prakticky vyloučeno. Počátkem října tady začíná zima a severní pobřeží bičuje vlnobití a pasáty. Obecně lze říci, že v zimě je bezpečnější koupání na jihu ostrova a v létě, kdy se větry změní, jsou menší vlny zase na severu.

My se autobusem a stopem přesunujeme na jihozápad a odtud úzkou silnicí do hor nad kaňon řeky Waimey. Při pohledu na jeho dno se tají dech a řidič, který nás nabral do auta, dokonce řadí s úžasem Waimea Canyon před věhlasný Grand Canyon. Ten je sice větší, ale tenhle prý působí daleko velkolepěji.

Celý následující týden objevujeme deštné pralesy Kaua´ie, vyhlídky na útesy Na Pali, o něž se tam dole tříští mohutné zpěněné vlny. Červená hlína ostře kontrastuje se svěže zelenou džunglí a modrým nebem. Konečně si připadáme jako v opravdovém ráji. Není tady zdaleka tak vyprahlo jako na pobřeží, celodenní pochod s krosnami na zádech si často můžeme zpestřit osvěžující koupelí pod vodopády či v teplé tůni. Společnost nám dělají exotičtí tropičtí ptáci. Nad pobřežím zahlédneme majestátní fregatku i nodyho bělostného, na červených květech v džungli zase sají nektar zářivě červení šatovníci šarlatoví. Několikrát v příkrovu džungle narazíme na patnáct centimetrů dlouhou, jedovatou stonožku, po jejímž kousnutí prý neumřete, ale budete si to alespoň přát. Občas nás v buši překvapí divoké prase či koza a po cestě nás neustále osvěžují neznámé divoké plody, především guavy, připomínající špendlíky a chutnající jako velmi sladké hrušky. Celý týden jsme odkázáni jen na divoce rostoucí ovoce, zásoby potravin jsme si neudělali a v horách není kde nakoupit. Nakonec slezeme do rozžhaveného kaňonu Waimea, jenž zezdola působí ještě mnohem impozantněji, a podél stejnojmenné říčky dorazíme zpátky na pobřeží.

Hula tance pro královnu

V horách nad Waimea kaňonem u malého muzea Koke´e Lodge se shodou okolností právě odehrává festival místních tanečních souborů, které své představení věnují samotné havajské královně. Na rozdíl od komerčních tanečních představeních na Havaji je tento festival zdarma a sejdou se tu především místní lidé (viz. Legenda jménem Hula).

Kaua´i je prostě perla tichomoří, kde dobrodružný turista může strávit celý měsíc a neprojde ani polovinu úchvatných turistických tras. Její neprostupné vnitrozemí stále nese plno magických míst, kam lidská noha ještě nevkročila. Nejen přeplněné pláže v hlavním městě Honolulu, ale i Kaua´i je tvář Havaje.

Je časně ráno, slunce vychází ve střední Americe velmi brzy, a já už hodinu sedím v podřepu ve vysoké trávě a sleduji chování zvířat okolo sebe. Ačkoli jsem se nepřesunul ani o metr, pořád je na co se dívat. Na barevné pěvce v koruně stromu, volavky rusohlavé v trávě, až po kondora na nedaleké cestě. Do Kostariky jsem se vydal za přírodou a fotografováním zvířat.

Země přecpaná životem

Na území o čtvrtinu menším než Česká republika je tato země skutečně přecpaná životem. V Kostarice (na 0,01 % zemské pevniny) žijí čtyři procenta všech živočišných druhů (téměř půl milionu). Při pozorných toulkách přírodou tu objevíme více druhů ptáků než v USA a Kanadě dohromady, více plazů než v celé Evropě, pětkrát více motýlů než v Austrálii a takto bych mohl stále pokračovat.

Důvodem této hojnosti je mimořádná geografická dispozice Kostariky. Většina kopců (obvykle to jsou aktivní sopky) v centrálním pohoří země má výšku nad 2 500 m, jejich svahy upadají k pobřeží obou oceánů. V nejužším místě je dělí pouze 125 km. Troufám si tvrdit, že nikde jinde na světě není na tak malém území tolik biologických zón a vegetačních typů. Blízko sebe je tu vlhký deštný prales, horský mlžný les, karibské pláže s palmami, pacifické mangrovové pobřeží nebo vysokohorské panorama. Snadno dostupné jsou aktivní sopky, kaňony dravých řek s mnoha vodopády, jeskyně plné netopýrů, termální sopečné prameny, korálové útesy, neprostupné bažiny nebo ostrovy plné ptactva nedaleko pobřeží.

Protože je mi jasné, že se do článku vejde pouze zlomek unikátů, přidám ještě jeden výčet, který mluví za vše. Na území Kostariky žije (nebo na sezónu přilétá) 857 druhů ptáků, po zemi běhá 243 druhů savců, nejdeme tu i 182 druhů obojživelníků a 235 druhů plazů. Domovem je těmto živočichům 11 000 cévnatých rostlin, 1 600 druhů orchidejí, 2 564 hub a řas.

Toto vše je ráj pro milovníky přírody a přírodovědce. V Kostarice jsou si toho vědomi a vybudovali si z turistiky prosperující průmysl. Není ve světě obdobná země, která by měla tolik národních parků a chráněných lokalit. Na 25 % území Kostariky najdeme jak státní národní parky, tak i mnoho soukromých rezervací.

Mlžným tropickým lesem

Jedním z nejnavštěvovanějších přírodních unikátů je bezesporu rezervace RBBN Monteverde v centrální horské časti Kostariky. Mlžný, ale často i deštivý les je domovem mnoha druhů zvířat a v rezervaci je dostatek značených cest pro jejich sledování. Pro pohodlnější návštěvníky nabízí nedaleká vesnice Santa Elena třeba motýlí farmu nebo Ranarium, česky by se dalo říci „žabín“. Což je několik akvárii s mnoha druhy kostarických žab. Aktivnější zájemci o přírodu, mohou využít služeb profesionálních průvodců, kteří znají ta správná místa pro sledování zvěře. Pro pozorování ptáků mají i kvalitní dalekohledy.

Cesta z hlavního města trvala pět hodin a především její závěr byl poutavý i z okénka autobusu. Bohatě zalesněné kopce s převalujícími se cáry mlhy, oblačnost, přes kterou se snažilo prosvítat slunce a do toho barevné duhy tak mohutné, že jsem ještě takové nikdy neviděl. Vystupuji z autobusu, prší, ani se nanamáhám hledat místo pro stan, je zde (stejně jako všude v Kostarice) mnoho možností ubytování a při výběru záleží pouze na tom, kolik máte v kapse dolarů. Ani mě nezajímá sprcha s teplou vodou, moje první otázka směřuje k tomu, zda má pokoj zásuvku. Při cestování na delší dobu mimo civilizaci je pro majitele digitálních fotoaparátů hledání energie velkým problémem.

V ptačí rezervaci

Pro sledování ptáků v rezervaci je nejlepší vykopat se z postele co nejdříve. Vstávám ještě za tmy, k hranici parku je to ještě sedm kilometrů po bahnité cestě. Stejně jako předešlý den opět prší, ačkoli je teplo a svítí slunce, prosvětlená mlha produkuje difúzní světlo, ve kterém nelze bez slunečních brýlí ani otevřít oči. Je to legrační, ačkoli prší, musím mít brýle nasazeny. Vypadá to jako deštivý mrak, který je pouze do 10 metrů nad hlavou a dále je modrá obloha. Efekt má ale stejný, po pár kilometrech jsem mokrý a nedokážu si představit, jak celý den ve vodní lázni vydržím. Ale pouze touha po kolibřících žijící v tropickém mlžném lese, mě nutí cestu nevzdat a nevrátit do Santa Eleny na lahodnou kostarickou kávu.

U vstupu do rezervace je již několik terénních aut s movitějšími turisty, kteří si právě dohadují cenu s průvodci. Ve svých nažehlených khaki oblečcích s bílou košilí i kloboukem a obloženou bagetou v ruce vypadají směšně a prudce to kontrastuje se mnou, hladovým santusákem s bahnem i za ušima. Má to i svou výhodu, nenápadné (tzn. tmavé, seprané, roztrhané) oblečení a neoholená tvář s mastnými zmoklými vlasy rozhodně neláká případné lapky, kteří by se na vašem vybavení chtěli obohatit. Nikoho nenapadne, že v té špinavé brašně, ze které trčí tráva, je fototechnika v hodnotě mírně ojetého auta.

Rezervace, protože je velmi často zmiňována v průvodcích, je i hojně navštěvovaná. Nejednou se mi stalo, že jsem v koruně stromu pracně dostal do záběru nějakého ptáčka, když mě někdo dloubnul do ramene s otázkou: „What is it?“ Zpětně mohu říci, že se mi vždy život zvířat nejlépe pozoroval při stopování na kraji měst, nebo v blízkosti cest zcela mimo parky a rezervace. Zvířat tam bylo mnohem více a podmínky pro focení vhodnější. Ale například pro kolibříky je asi Monteverde země zaslíbená, pro jejich pozorování najdete na světě jen pár vhodnějších lokalit.

Podobné klima a vegetaci naleznete v i NP Amistad u panamských hranic, v NP Tapantí nebo národních parcích pod aktivními sopkami.

Pobřeží Karibiku a Pacifiku

Nejsou to jenom pláže, co můžete na pobřeží objevit, ale i neprostupné mangrovové porosty, delty řek pramenících v horách nebo skalnaté útesy. Každý kilometr je zcela jiný a i počasí je odlišné. Pacifické pobřeží je o něco sušší než to karibské. Pokud byste si měli u Pacifiku vybrat pouze jeden národní park, doporučuji Manuel Antonio. Lokalita je vhodná především pro pozorování savců, v období od ledna do dubna lze na moři dokonce zahlédnou i velryby a delfíny. V korunách stromů i po značených stezkách se prohánějí opice, vysoko ve větvích pomalu lezou lenochodi a na kamenných útesech u pláží se vyhřívají leguáni.

Park je snadno dostupný ze stejnojmenné vesničky nebo z nepatrně vzdálenějšího Quepos, o turisty tu tedy není nouze. Většinou se však budou pouze válet na pláži, proto se dá kousek od pobřeží nerušeně poznávat pobřežní prales. Jednoznačně největším lákadlem národního parku je pozorování života kostarických opic. Při pečlivém hledání objevíte malpu kapucínskou, kotula rudohřbetého nebo vřešťana pláštíkového.

Na Karibském pobřeží je neznámější NP Cahuita nebo více na severu po pobřeží NP Tortuguero. Do Tortuguero již vedou cesty pouze po moři nebo tam jedenkrát denně léta malé letadlo z hlavního města, turistů je tu tedy podstatně méně a podmínky pro studium přírody ideální. Náladu může zkazit pouze tropický prales, často tu prší a za volavkami a dalšími ptáky budete muset půjčenou lodí.

Ve svazích aktivních sopek

Oceánská deska se sklání, ohýbá a podsouvá pod kontinent. V tomto místě vzniká hlubokomořský příkop. V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je Kostarika i velice seizmicky aktivní. V blízkosti sopečných vrcholů nebo i na jejich svazích najdete mnoho důkazů o vulkanické činnosti, ať už jsou to termální prameny nebo fumaroly (výrony sopečných plynů).

Pro milovníka přírody je velmi přitažlivé pozorovat, jak se pára převaluje v husté vegetaci a ústí fumarol hýří všemi barvami. Vrcholy kostarických sopek jsou až na výjimky snadno dostupné, pokud se smíříte s tím, že několikrát upadnete do kluzkého bahna. Ubezpečuji vás, že na takových místech jako v národním parku Rincón de la Vieja je na co se dívat. Koncentraci exotického ptactva bych přiblížil pavilónu Ptačí svět ve Dvoře Králové nad Labem. Když procházíte, spoustu věcí přehlédnete, ale stačí se zastavit a na několik desítek minut se nehnete z místa. Tukan s otevřeným zobákem na holé větvi, datel ve výši očí pět metrů od vás, aguti proběhne pod nohama nebo světle zelený křovináč omotaný na stromě nad vaší hlavou.

V mlžném pralese na úpatí sopek si přijde na své i milovník vnitřního lesa. Stromy obalené mechem a epifyty jsou vždy atraktivní. Jen dalekých panoramatických pohledů si na kostarických vrcholech příliš neužijete. Vzhledem k vlhkému klimatu po většinu roku je v horách často oblačnost. Pokud je však krásný jasný den, lze třeba z vrcholu nejvyšší hory v Kostarice (Cerro Chirripó 3 820 m) spatřit oba oceány, stačí jen pootočit hlavou. Dalším velice přitažlivým místem za pěkného počasí je nazelenalé jezero v kaldeře sopky Irazú (3 432 m). Já jsem měl smůlu, na vrcholu lilo tak, že jsem měl pocit, že mi promoká i Gore-Tex obleček a mlha byla taková, že když jsem se párkrát otočil na místě, nevěděl jsem kudy se vrátit. Dalšími vulkanickými parky jsou NP Volcán Poás nebo NP Arenal s nejaktivnější sopkou v Kostarice.

Deštný prales z vratké lodičky

Pokud si budete chtít alespoň několik dní připadat jako v tropické Brazílii na Amazonce, doporučuji výlet do národního parku Tortuguero. Protože většina návštěvníků nemá přebytečných 140 dolarů na zpáteční letenku do oblasti, je jedinou možností zaplatit si výlet lodí s průvodcem z nejbližšího většího města. Ale stojí to za to. Meandry řek, spousta klidných lagun, úzké přírodní kanály. Všechno to je domovinou neuvěřitelného množství vodních ptáků. Jenom třeba volavek je zde šest druhů, po hladině běhá ještěrka bazilišek, na ztrouchnivělém kmeni na břehu řeky sedí ledňáček amazonský a po větvích mohutných stromů se prohánějí opice a leguán. A nuda není, ani když vystoupíte na břeh. Pokud lokalitu navštívíte ve vhodném období, můžete sledovat želvy při kladení vajec, naopak pestrobarevné žabičky můžete na listech pozorovat celoročně. V Tortuguero není kromě přírody nic k vidění, proto stačí pro návštěvu pouze dva až tři dny. Pro fotografování, stejně jako pro jakoukoli prohlídku parku, je nevhodnější si na celý den půjčit lodičku. Než však do vratké lodičky se usednete, doporučuji pořádně se s ní na několika stovkách metrů kanálů seznámit.

NP Denali je oblíbenou destinací jak amerických, tak zahraničních návštěvníků. Vedení parku nelze upřít vesměs velmi dobrou organizací turistického ruchu s patřičnou mírou regulace, pokud je nutná z ohledu na ochranu přírody. Některé prvky režimu parku jsou však v evropských podmínkách vcelku nepředstavitelné.

Výběr aktivit

V nabídce turistických aktivit zde funguje dokonale trh. Je libo rafting nebo jiný adrenalinový sport? Žádný problém. Průvodci se specializují na tradiční kulturu, architekturu, pozorování přírody, horolezectví, náročnou i nenáročnou horskou turistiku, stačí si jen vybrat.

Klasickým zájmem pozorovatelů a fotografů přírody v NP Denali je tzv. „velká pětka“ – los, karibu, grizzly, ovce aljašská a vlk. Při troše štěstí můžete skutečně tato zvířata v rozmezí 3–5 dnů spatřit. Ale paleta zdejší fauny je o poznání širší – celkem 39 druhů savců, 167 druhů ptáků (z toho 119 hnízdících), 10 druhů ryb a pouze jeden druh obojživelníka. Tato pestrost je dána geologickou různorodostí v těch nejextrémnějších klimatických pásmech.

Za losy a vlky

Na konci záři dorazila naše parta do parku, kde jsme dostali povolení na vstup o dalších dvacet kilometrů do hloubi parku. To nejhezčí zabarvení podzimní přírody nás již minulo, na druhou stranu to byl čas vrcholu losí říje, což byl pro nás největší magnet. Tabule u silnice se zákazem opuštění silnice v délce pět mil nám však trochu kalila radost. Byla to oblast největší koncentrace losů a zákaz byl hlavně z důvodu bezpečnosti turistů. Losi jsou totiž velmi nevyzpytatelní, dokážou vás klidně ignorovat v bezprostřední vzdálenosti, a pak mnohdy z ničeho nic atakují vše, co je nablízku. V období říje je tohle pravidlo ještě aktuálnější. Návštěvní řád však nemá cenu porušovat, rangeři zde mají statut policie.

Cesta po Denali Highway je trochu monotónní a vcelku i traumatizující. Všude kam pohlédnete, je totiž jen nekonečná tundra, lemována na sever i na jih pásmem zasněžených hor a ledovců. Samozřejmostí je mít neustále plnou nádrž, protože široko daleko není žádna benzinka.

I když střídavě sněžilo a pršelo, vytvářel tenhle nečas onu atmosféru drsného severu. Vcelku příjemným poznáním bylo chování amerických turistů, kteří nás rádi upozornili na jakékoliv zajímavosti, které při pohybu parkem objevili. Jedna dvojice důchodců nás dokonce honila přes dvacet kilometrů, aby nám oznámila, kde viděla smečku vlků. Ty jsme pak díky nim opravdu našli. 

Na dosah losa

O místě výskytu ovcí aljašských jsme věděli, bylo jen otázkou, na které straně údolí se ovce budou pást. Skupinku ovcí s mláďaty bylo vcelku lehké najít a po troše strmého výstupu jsme se k nim přiblížili na vzdálenost cca 20–50 metrů. Berani byli na protějším vrcholku hory, a protože polovina naší party rezolutně odmítla za nepříliš příznivého počasí jakékoliv horské túry, museli jsme my dva zbylí rezignovat a přizpůsobit se. Na druhou stranu riskovat, že nás na vrcholu nebo cestou zastihne sněhová vánice, by také nebylo příjemné.

K nejakčnější scéně se schylovalo o několik hodin později. Našli jsme jednoho výzkumníka, který zblízka sledoval losí říji. Vlezli jsme za ním do křoví a téměř jsme si tak sáhli na obrovského losího býka. Respekt nám velel vrátit se na silnici, načež nás následoval i onen býk. Přecházeje přes silnici si nás prohlédl a pak následoval své losí „dámy“. Za neustálého sněžení jsme ho pozorovali více jak hodinu.

K večeru jsme se shodli, že za tohoto počasí není moc šancí na pořádnou fotografii, proto jsme na večer prostory národního parku Denali opustili a zamířili do naprosté divočiny po písčité silnici, která má honosný název Denali highway. Údržba silnice není nikterak nákladná. V letních měsících pouze srovnají nerovnosti a vyplní výtluky a to je vše. Po většinu roku je silnice stejně pokrytá ledem a sněhem. Asi po patnácti kilometrech jsme zaparkovali a připravovali se na další přespání v autech. Lilo jak z konve a byla zima. Při kempování se nám osvědčili jednoduché vařiče tzv. dřívkovače, na kterých bylo možné s pomocí několika větviček svařit litr vody za necelé tři minuty.

„Vysoká“ v plné kráse

V noci došlo k prudké změně počasí. Nad ránem mě ještě dávno před východem slunce vzbudila zima – bylo minus 8 stupňů a obloha jak vymetená. Rychle jsem vzbudil kolegy, protože rýsující se hora na horizontu mi byla nějak povědomá. Za chvíli jsem si byl jist – Mt.  McKinley se zjevil v plné kráse. Za půl hodiny jsme již nadšeně fotografovali růžově zbarvenou nejvyšší horu severní Ameriky, což se jinak povede málokdy, protože je téměř vždy zahalena v oblacích.

Do návštěvnického centra parku se dostanete po dálkové silnici z Anchorage asi po 360 kilometrech. Jde o velmi zajímavou cestu s nezaměnitelným koloritem severské přírody i architektury a současně projíždíte malými vesnicemi a městečky. Většinu nevyhnutelných věcí k pobytu dostanete koupit i na čerpacích stanicích a v malých krámcích. Pokud se cestou naskýtá nějaký zajímavý výhled na krajinu, můžete zastavit na upravených parkovištích označovaná jako „View point“ se symbolem fotoaparátu. Občas lze také zahlédnout zajímavou značku „Dejte přednost losům". Losi často křižují silnici a kolize s tímto téměř tunu vážícím kolosem je asi velice špatná zkušenost.

Samotné návštěvnické centrum poskytuje veškeré potřebné informace o pobytu i pohybu v prostorách národního parku. Můžete shlédnout videoprezentace z prostorů parku i o tom, jak se chovat při setkání s medvědem.

Povolení z loterie

Co se týká pohybu po národním parku, je pěší turistika vesměs povolena s výjimkou omezení, která jsou u silnice celkem dobře vyznačena. Dovnitř parku se dostanete po silnici z návštěvnického centra a prvních cca 30 kilometrů je volně dostupná vlastním autem. Dále se pak dostanou pouze auta s povolením vstupu do vzdálených kempů. Rezervace takového vstupu je možná pouze jeden den před příjezdem. Další speciální povolení uděluje správa parku dle svých kritérií ve formě loterií pro volný vstup na závěr sezony (10–15 září).

Asi 150 kilometrů od vstupu do parku, na samém konci silnice, se nachází chatová základna Denali Lodge, která nabízí převoz autobusem a ubytování v chatkách s plnou penzí. Cena je poměrně vysoká, ale je to výjimečná možnost k pobytu v panenské divočině.

Autobusem do divočiny

Poslední možností jak proniknout do divočiny, je využit rezervace místa v autobusu. Řidiči jsou velice dobře znalí poměrů na silnici a zastaví autobus, kdykoliv někdo z cestujících uvidí něco zajímavého. Jízdenka vás opravňuje vystoupit kdekoliv na silnici a pak zastavit autobus na zpáteční cestě, tedy pokud jsou ještě volná místa. Strážci parku, rangeři, kontrolují jména cestujících na vstupu i výstupu a tím lehce zjistí, kdo se toho dne z parku nevrátil. Samotná jízda autobusem od vstupu a zpátky trvá přes 12 hodin, takže na cestu se zastávkami si musíte plánovat celý den.

Aljaška evokuje naplno pocit vzdálené divoké přírody, Národní park Denali je pak jedním ze skvostů těchto končin. Přijdou si zde na své všichni, kteří chtějí zažít intenzivní pocit z nenarušené přírody.

Řada nákupních středisek na Pyrenejském poloostrově je stejně plná jako ta naše. Avšak jedna změna je zřejmá – prodavači mají na tvářích úsměvy, a s nakupujícími si povídají, aniž by se další zákazník v pořadí mračil. Ve Španělsku plyne život poněkud jinak. Naučíte se zde najít si čas na čekání na přechodu pro chodce. Budete zdravit lidi všude, kam vejdete, a ptát se jich, jak se mají. I když nechcete, naučíte se španělsky. Anglicky s vámi totiž komunikovat nebude téměř nikdo, Španělové jsou hrdí na svůj jazyk a se španělskou artikulací vyslovují třeba i jména amerických prezidentů. Komunikovat ale chtějí pořád – španělštině se tedy nevyhnete. A to je dobře. Abyste naplno ucítili atmosféru země, musíte poznat odpověď na otázku: Hola, que tal? „Ahoj, jak se máte?“, zeptala se jedna ze dvou žen, které se u nás zastavily, když jsme s kamarádkou hledali na mapě Cádizu místní obchodní dům. „Potřebujete pomoc?“ pokračovala dál. A my jsme stály před místní katedrálou v němém úžasu, že nám někdo sám od sebe nabídl pomoc. Řekly jsme, kam se potřebujeme dostat, a nechali se vést dvěma neznámými ženami na místo.

Noční život i v čajovně

Cádiz je přístavné městečko na jihu Španělska v provincii Andalusie. Je považováno za nejstarší město v západní Evropě, založili ho Féničané před 3000 lety jako důležitý obchodní uzel. Ačkoli jde o město s největší nezaměstnaností v regionu, na nočním životě Cádizu to nepoznáte. Španělští přátelé nás nejdřív vzali na večeři. Při obrovském sudu jsme v jedné z uliček ochutnali místní tapas – malé pokrmy, které jsou oblíbené napříč celou zemí. Speciální klobáska či sépie na grilu prý nemají konkurenci. Odtud jsme se vydali do čajovny, která rozhodně nepřipomínala klidné místo s lidmi sedícími na zemi a tiše usrkávajícími čaj. V téhle čajovně teplý nápoj nikdo nepil. Podávalo se místní víno, oblíbené pivo a řada jiných alkoholických nápojů. V rohu místnosti hrál Španěl na kytaře tradiční flamenco a všichni návštěvníci podniku stáli a povídali si. Nejprve s jednou skupinkou přátel, poté s další. V podobném stylu místní vystřídají během jedné noci i několik podniků.

Ztraceni v krásách města

Cádiz se může pochlubit širokou pláží se zlatistým pískem, kterou obmývají vody Atlantského oceánu. Ačkoli je obyčejně voda v prosinci již ledová, dvacetistupňová teplota přes den umožňovala turistům stanovat pod jedním z mol. Přímo z pláže vedou dvě cesty. Každá vede k jinému hradu – jedna k hradu Svaté Kataliny, druhá zase k hradu Svatého Sebastiána. V Cádizu se můžete hodiny toulat úzkými uličkami, které vás v létě zaručeně ochrání před úpalem. Pokud nedisponujete nadpřirozeným smyslem pro orientaci, budete mít pocit, že v uspořádání uliček neexistuje žádný řád. Pořád se budete ztrácet. Díky tomuto „dopravnímu chaosu“ máte jedinečnou příležitost objevovat krásy města, k nimž patří i majestátní bílá katedrála. Rovné střechy, téměř výhradně bílých domů nápadně připomínají arabský svět, který je od téhle části Španělska vzdálen, jen co by kamenem dohodil.

Kousek od Maroka

Při dobré viditelnosti se z jižního pobřeží Španělska naskýtá pohled na severní Afriku. Městečko Tarifa, nejjižnější cíp Evropy, je vzdáleno pouhých 14 kilometrů od pobřeží Maroka. Několikrát denně vás na černý kontinent odveze loď, nebo se můžete jen tak kochat modrým oceánem a jasným výhledem přes Gibraltarský průliv. Do Tarify jezdí turisté také kvůli plážím a windsurfingu, který se tady provozuje i v zimě. Na miniaturním čtvercovém náměstí sedí každý den místní v krátkých rukávech a ve dvě hodiny odpoledne obědvají. Následuje typická siesta, kdy se restaurace i obchody na dvě hodiny zavřou, město zmlkne a všichni odpočívají. My jsme si zatím vyfotily dlaždičkové tabule označující historicky významné stavby, jako je královské vězení z období římského impéria, které dnes slouží jako muzeum. Prohlédnout si můžete i ruiny opevnění z dob, kdy se město bránilo nájezdům severoafrických muslimů. Do historického centra se tehdy vstupovalo třemi bránami. Dnes již stojí jen jedna z nich – Puerta de Jerez. Přechodem přes slavnou bránu jsme opustily jiný svět a ocitly jsme se na nákupní ulici, po které jsme došly na autobusovou zastávku. Směr Gibraltar.

Británie ve Španělsku

Minuly jsme policisty sedící v malých budkách a v okamžiku jsme stály na anglické půdě. Poprvé v životě jsme se ocitly uprostřed přistávací plochy, protože do Gibraltaru vede cesta přes mezinárodní letiště. Kvůli pravidelným příletům a odletům britských a amerických aerolinek musí být cesta přes letiště denně několikrát uzavřena.

Za přistávací dráhou návštěvníka ohromí obrovská skála, na které se britská samospráva rozkládá. Na vrcholu skály volně běhají opice. Zdejší průvodci vás ochotně ke zvířatům zavedou přímo od úpatí skály. Taky jsme se divily typickým červeným telefonním budkám a tabulím, které lákaly turisty na populární britské jablečné víno „cider“. Pro toho, koho nezajímá britská kultura a kdo by měl strach z opic, mají i v Gibraltaru krásný výhled na Afriku. Evropa point je obrovská rovná plocha se dvěma významnými monumenty – bílo-červeným majákem a mešitou. Gibraltar v minulosti spadal celých šest staletí pod muslimskou nadvládu králů ze severní Afriky. Poté se ho několikrát pokoušeli získat Španělé. V rukou Britů je až od roku 1969, kdy Španělé na protest uzavřeli společnou hranici a opětovně ji otevřeli až v roce 1985. Dodnes se tady míchají kultury, jazyky i náboženství. „Hodně Španělů i jiných cizinců tady pracuje, ale nebydlí. Život je tu poněkud drahý,“ vysvětlil náš průvodce Portugalec Nelson. Gibraltar je dnes důležitým dopravním uzlem a lákadlem pro turisty. Na cenách, které se počítají v gibraltarských librách, to poznáte okamžitě.

Zdravě na kole

Zpátky ve Španělsku se člověk cítí o něco svobodněji. Cesta autobusem do naší další zastávky uběhla rychle. Sevilla – hlavní město celé Andalusie, nás překvapila svou velikostí. Kromě hromadné dopravy, na jakou jsme zvyklí u nás, zde jezdí i kočáry poháněné koňmi. V oblibě jsou i jízdní kola, cyklistu zde potkáte na každém rohu. Za pár euro si během tří dnů můžete ze stojanů po celém městě půjčovat kola a rychle a zdravě se tak prohánět ulicemi. Pokud ovšem máte štěstí, že při konkrétním stojanu nějaké funkční kolo objevíte. Španělé totiž nejsou natolik pracovití a zodpovědní, aby hned závady oznámili, a postarali se o jejich opravu. Nicméně, noční projížďka podél řeky až k obrovské soše Krištofa Kolumba za to hledání stojí. Turistů tady moc není, Kolumbus je bezpečně ukryt v aleji stromů.

Vůně prosincových citronů

Odhalena celému světu je však gotická katedrála, o niž Španělé hrdě prohlašují, že je největší na světě. Slavná je katedrála především díky věži se zvony La Giralda, která byla postavena na místě zničeného minaretu patřícího k již neexistující mešitě. Nedaleko katedrály stojí palác krále Petra Krutého, který si Sevillu zamiloval natolik, že v ní chtěl bydlet. Alcazar, jak se hrad jmenuje, dýchá arabskou kulturou a i v prosinci voní po citronech a pomerančích.

Zahrada je i v zimě plná stromů s exotickými plody a také malířů v bílých pláštích a baretkách, kteří se snaží zachytit atmosféru jedné z největších atrakcí města. Atmosféru, kterou ale musíte zažít na vlastní kůži, má bývalá židovská čtvrt Santa Cruz. Kamenná dlažba, uličky úzké tak pro jediné kolo, květinami dokonale vyzdobené vstupy do domů. Město obyvatelům téhle části přispívá na aranžování květin a nábytku ve vstupních prostorách, asi tuší, jak moc je to v jiných koutech Evropy nevídané. A nikde jinde také nemají slavný balkón, ze kterého skákal Don Juan, když utíkal od milenky. Andalusie je jedinečná – pocitem, kterým vás naplní. Pocitem svobody, odpočinku. A ta vůně prosincových citrónů na stromě…

Málokdo z nás tuší, že v oblasti dnešní Etiopie se v dávné minulosti rozkládala jedna z mocných světových říší a že se tam doslova tvořily dějiny. Známky někdejšího civilizačního rozpuku jsou na mnoha místech, zvláště na křesťanském severu země, patrné dodnes.

Křesťanství se sem, do mocného království Aksum, uctívajícího slunce a měsíc, dostalo tak nějak omylem ve 4. století. Z řecké obchodní lodi vypleněné u afrických břehů se tehdy zachránili jen dva mladí bratři – Frumentius a Edesius. Skončili jako otroci na královském dvoře v Aksumu, ovšem brzy si získali panovníkovu přízeň. Tu využili k rozšíření křesťanství, které pak král Ezana vyhlásil státním náboženstvím. A tak se malým žertem dějin stalo, že Etiopie jako jediná subsaharská země přijala víru v trojjediného boha. Dnes má tato orientální verze ortodoxní křesťanské církve přes čtyřicet milionů věrných oveček. Kostelů je v Etiopii opravdu hodně a davy věřících, proudící ve svátek ulicemi, prozrazují, jak je místní obyvatelstvo pobožné.

Božská Archa úmluvy

Centrálním bodem etiopského křesťanství je však Archa úmluvy. Ta Archa úmluvy, obsahující desky s vytesaným desaterem přikázání, které Bůh na hoře Sinaj svěřil do rukou Mojžíšovi. Jedna kopie Archy se nachází v každém jednotlivém kostele – a že jich jsou v Etiopii stovky! Je uložea v komoře uprostřed kostela, což bývá pečlivě střežené místo oddělené od veřejné části kostela pevnou zdí a těžkým závěsem ve dveřích. Vždy tu sedí nějaký pozorný mnich s dlouhou modlitební holí, takže se nám do žádné tajemné komory ani jednou nepodařilo nahlédnout.

S Archou to však není jen nějaká hra. Etiopie totiž údajně vlastní její originál pocházející přímo od Boha. Pravá Archa úmluvy, za níž se hnali lovci pokladů i tajné zednářské lóže, je dnes uložena v nenápadné kapličce v komplexu kostela Panny Marie Sionské v Aksumu. Někdejší centrum kvetoucí říše, dnes živořící město, je tak nejsvětějším místem celé Etiopie.

Archa umí zabíjet na dálku, Izraelitům údajně rozestoupila vody Jordánu a i jejím pozdějším uchvatitelům prý pouhá její přítomnost vyhrála každou bitvu. Ochránit se tedy Archa umí sama. Nicméně pro případ, že by nějaký nenechavec při nedovoleném přiblížení neshořel plamenem, je kaplička hlídána ozbrojenou stráží. Na nějaké nakouknutí dovnitř rovnou zapomeňte. A ženy mají úplnou smůlu. Kaplička s originální Archou úmluvy stojí za zdí areálu mužského kláštera, takže návštěvnice ji ani nezahlédnou. To církvi ovšem nebrání, aby od žen chtěla stejně tučný poplatek za vstup jako od mužů! Prohlídka vedlejšího přísně střeženého muzea se vzácnými kříži, modlitebními holemi a pergamenovými knihami nemůže být pro zklamanou návštěvnici dostačující náhradou.

Velkorysý dar či nezdárnost syna?

Jak se původní božská Archa úmluvy dostala až do Etiopie? Aksum je místo, odkud měla legendární královna ze Sáby vládnout poté, co se přestěhovala z jižní Arábie (dnešní Jemen) na druhý břeh Rudého moře. Během své návštěvy u krále Šalamouna v Jeruzalémě, jehož proslulou moudrost velmi obdivovala, s ním počala syna Menelika. Ten se však královně narodil již na zpáteční cestě do vlasti, kam ji volaly státnické povinnosti. V dospělosti se Menelik vypravil svému otci poklonit a zpět domů si s sebou tak nějak nečekaně přivezl právě Archu úmluvy. Některé prameny tvrdí, že ji dostal od otce darem. Leccos, včetně obrazů se zamračeným Šalamounem na zdech etiopských kostelů, však naznačuje, že si ji povedený synek možná vzal bez ptaní. S boží pomocí se Menelikovi podařilo zázračně uniknout otcovu pronásledování a s cennou kořistí se úspěšně vrátil domů.

Oblast severní Etiopie se zřejmě opravdu těšila mocné záštitě Archy, a tak se zde Menelikovi podařilo založit slavnou salomonskou dynastii, která po celá staletí držela vzkvétající Aksumskou říši. Od počátku letopočtu byly na hrobech významných občanů vztyčovány vysoké stély, z nichž mnohé vás tu uvedou v úžas dodnes. Kolem Aksumu se nachází několik stélových polí, na nichž pocítíte majestátnost říše, o které jsme se my v dějepise snad ani neučili. Obrovské kamenné bloky zde vyrůstaly až někdy do 4. století našeho letopočtu, kdy sem s již zmíněným Frumentiem proniklo křesťanství.

Svatostánky ve skalách

Druhým nejsvětějším místem etiopských křesťanů je hned po Aksumu městečko Lalibela, kam řada věřících opakovaně vykonává svatou pouť. V okolí se totiž nachází monolitické skalní kostely zapsané na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Svatostánky nechal ve 12. století doslova vyrvat z vulkanického skalního masívu zbožný král Lalibela, jenž zde chtěl zbudovat nový Jeruzalém poté, co svatý Jeruzalém dobyli muslimové v roce 1187. Důvod, proč Lalibela tak vehementně podporoval církev, byl však dost prozaický. Pocházel z rodové větve Zagwe, která neměla nic společného s Menelikem založenou solomonskou dynastií a jejich pokrevní linií sahající ke králi Šalamounovi. A to byl tehdy docela problém. Bratříčkování s církví Lalibelově vládě přineslo kýženou legitimitu.

Dnes je v Lalibele jedenáct kostelů budících posvátnou hrůzu z té dřiny, která kameníky čekala od chvíle, co poprvé zasekli do kamene pod nohama, po první mši ve svatostánku vnořeném do červenofialové skály. Každý kostel je něčím zvláštní, mnohé se před vámi náhle zjeví poté, co jste nejistě bloudili spojovacím tunelem. Každá ze staveb má svou barvitou historii, jež se před vámi začne odvíjet, jakmile z ostrého slunce bosky vstoupíte do těžké tmy na tlusté koberce plné štěnic. Mniši tiše sedí v tmavém koutě, hlídají bohatě zdobené oltáříčky a vybírají další finanční příspěvky. Hlídají také roje divokých včel, které žijí přímo ve štěrbinách skalních kostelů a dávají posvátný lalibelský med.

Dnes se nad některými ze vzácných kostelů tyčí monstrózní střešní konstrukce, které sem v roce 2007 nainstalovalo UNESCO ve snaze ochránit skálu a především vnitřní malby před zatékáním dešťové vody. Tyto střechy jsou sice z materiálu propouštějícího světlo, ale jejich obří ocelové nosníky bohužel zkazí každou fotku.

Vánoční Lalibela

Oproti ostatním navštíveným místům v Etiopii byla Lalibela jen vesnička s blátěnými chatrčemi a boudami z plechu. Díky tomu se však zde člověk dostane do přímého kontaktu s místními, především když sem dorazí na etiopské Vánoce, jež se slaví 7. ledna. Úzké pasáže vykutané mezi skalními kostely i ulice městečka byly plné bíle oděných poutníků, kteří v tento velký svátek přišli podarovat almužnu, pomodlit se a políbit nesčetné amharské kříže. Vánoční trh byl plný lidí, z okolních chatrčí voněla silná etiopská káva a autobusy přivážející poutníky se v tom lidském mraveništi nestačily jeden druhému vyhýbat.

Přes sváteční atmosféru však desítky chudáků v gumových sandálech a s dekou přehozenou přes ramena musely v chladném ránu náhorní plošiny vyrazit pěšky z Lalibely do vzdálených míst nasbírat dřevo na otop nebo na prodej. K polednímu se pak v zástupech vraceli zpět. V sobotu, kdy probíhají trhy, se k nim navíc přidali muži pochodující s eukalyptovými kládami a ženy s pytli zemědělských plodin přicházející z vesnic až kdo ví odkud. V atmosféře etiopské chudoby a kruhových chýší oplácaných bahnem měly najednou Vánoce narozdíl od těch našich opravdu duchovní rozměr.

Plechové kostely na jezeře

Pokročili jsme v čase ještě dál – na ostrovy jezera Tana poseté kláštery z 16. století. Tana je po Viktoriině druhým největším jezerem afrického zlomu. Vodní hladinu okupuje kolonie pelikánů, v zátočinách se chladí hroši. Břehy jezera zarůstají papyrem, který místní lidé dodnes svazují do tradičních loděk tankwa. Malé jsou pro rybáře, větší na převoz kávy, největší na dopravu dřeva a dřevěného uhlí na trhy v Bahar Daru. Loďku máte sice vyrobenou za jediný den, ale na rozlehlém jezeře pak plavba zabere několik hodin svižného pádlování.

Na ostrovech a březích jezera můžete s pronajatou loďkou navštívit tři desítky církevních objektů. Pro nás, architektonicky rozmazlené Evropany, jsou místní kostely vlastně jen kulatou garáží z vlnitého plechu. Vnitřek opět zdobí barevné malby a i zde je centrální komora s Archou úmluvy. Kláštery jsou opravdu svatým místem, kam turisté sice za patřičný poplatek smějí vstoupit, ale musejí se chovat uctivě, nefotit moc často církevní hodnostáře a v žádném případě nejíst a nepít. Na což se v horkém počasí docela snadno zapomene.

Náboženské ceremonie v kostelech probíhají několikrát denně. Nevýhodou etiopských mší však je, že se odehrávají v uzavřeném kostele s vyloučením turistů i místní veřejnosti. Takže nezbývá, než tajemné obřadní zpěvy, cinkání a zvuky afrických bubnů poslouchat zvenčí. Jediné, co se vám může podařit, je přimotat se pod nohy procesí několika mnichů či jeptišek, kteří po skončení obřadu náhle otevřeli dveře a vycházejí ven s berlami, s kříži, praporci a zlatými zvonky.

Archa v garáži

Proč jsou ale kostely jezera Tana tak důležité? Protože právě zde byla opakovaně skrývána původní Archa úmluvy, když jí hrozilo nebezpečí. Menelik si ji uchovával v Aksumu, poté ale údajně strávila 800 let střežena na ostrově Tana Kerkos, kde se ještě dnes nacházejí prastaré židovské obětní kameny. Když král Ezana přijal pro svoji zemi křesťanství, nechal Archu přenést do nově zbudovaného chrámu v Aksumu. Před zničením muslimy v 16. století Archa opět narychlo putuje do bezpečí jednoho z tanských ostrovů a v dalším století se znovu těší slávě v úplně novém aksumském chrámu. V roce 1965 pro ni tehdejší císař Haile Selassie nechal zbudovat speciální kapličku, kde se ta jediná pravá Archa úmluvy má skrývat dodnes.

Jenže novodobé dějiny Etiopie jako by naznačovaly, že božská Archa tady už dávno není. Země si sice podržela svou výjimečnost, když Rastafariáni začali uctívat etiopského monarchu Haile Selassie jako svého boha. Navíc jsou Etiopané dodnes hrdí na to, že nikdy nebyli kolonizováni. Ale prošla by Etiopie opakovanými hladomory, nevyhranou válkou s Eritreou a epidemií AIDS, kdyby nad ní držela ochrannou ruku Archa úmluvy? Spíš to tedy vypadá, že ta opravdová schrána s božími deskami bude přece jen v Jižní Africe, francouzském Languedocu, anebo britském Warwickshire, jak se občas tvrdí.