Ve Spojených státech se proti sezónní chřipce očkuje přibližně 45–55 % populace každý rok. Míra proočkovanosti se ale u různých věkových skupin liší. U starších lidí nad 65 let, kteří jsou považováni za nejvíce ohrožené, bývá proočkovanost vyšší, kolem 65–70 %, zatímco u mladších a dětí bývá nižší - zhruba 35 % v populaci 18 až 35 let. Změnit by to mohla nová vakcína FluMist ve formě nosního spreje od společnosti AstraZeneca, kterou schválil i pro domácí použití americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA).

„Schválení první vakcíny proti chřipce pro domácí očkování nabízí novou možnost získání efektivní ochrany proti sezónní chřipce,“ vysvětluje Peter Marks z vedení úřadu FDA. „Předpokládáme, že tato vakcína poskytne větší dostupnost, flexibilitu a pohodlí pro jednotlivce i rodiny.“

Vakcína do nosu

Vakcína FluMist je založená na oslabeném chřipkovém viru, který se dobře replikuje při pokojové teplotě, ale při teplotě lidského těla jeho replikace vázne. To minimalizuje riziko nákazy u očkovaných. Očkování pomocí nosního spreje bude dostupné lidem starším 18 let a vakcína je schválená pro zájemce ve věku od 2 do 49 let.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO, způsobuje sezónní chřipka každoročně asi miliardu infekcí. Okolo 650 tisíc lidí každoročně na chřipku zemře. Nejlepší ochranou proti chřipce je vedle posilování vlastní imunity a obecně zdravého životního stylu očkování, které vede ve všech věkových skupinách k výraznému snížení výskytu onemocnění chřipkou a ke snížení počtu návštěv lékaře. Dále snižuje potřebu hospitalizace a možnost úmrtí ve skupině rizikových osob, výskyt zánětu středního ucha u dětí a pracovní neschopnosti u dospělých. Odborníci si proto slibují, že nová vakcína pro domácí použití by mohla míru proočkovanosti zvýšit.

Jakkoliv absurdní se může v současnosti jevit představa významného astronoma věnujícího pozornost věci tak všední, jako je kalendář, v období renesance byla taková činnost pro mnohé učence realitou. Nezřídka navíc představovala i věc cti nebo vítaný zdroj příjmů. Předtím, než se kalendáře a diáře všeho druhu staly standardizovanou a běžně dostupnou pomůckou, totiž musely ujít dlouhou cestu dlážděnou bezpočtem hodin pozorování, měření, srovnávání a složitých výpočtů prováděných právě jednotlivými vědci. Ve stejné době, kdy své kalendáře začal vydávat Kašpar Stehlík (1571–1613), se takovou činností zabýval například také přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku či astronom a rektor pražské univerzity Petr Codicill z Tulechova. 

Vzhledem k tomu, že lidé měli již od pradávna potřebu organizovat a plánovat svůj čas, lze se s nejrůznějšími druhy kalendářů setkat již ve všech starověkých kulturách. Pravděpodobně první známý kalendář vznikl v Egyptě, rozděloval rok na dvanáct měsíců ve třech ročních obdobích a sloužil v prvé řadě k periodizaci střídání období sucha a záplav v povodí řeky Nilu. Ve většině ostatních zemí však primární role kalendářů souvisela spíše s dodržováním náboženského kultu a výkonem místní správy. Jednoduché kalendáře proto bývaly součástí liturgik, aby nedošlo k opomenutí žádného svátku či obřadu, a nezastupitelnou roli hrály rovněž při výběru daní či organizování pravidelných soudních zasedání. 

Mezi astronomií a astrologií 

Tu pravou slávu a oblibu napříč všemi společenskými vrstvami kalendářům ale přinesl vynález knihtisku – tištěné kalendáře se začaly rychle šířit a také doslova rozšiřovat: z jednoduchých záznamů, na něž často stačil pouhý jeden list, se staly leckdy objemné knihy obsahující množství rozličných rubrik, které se postupně staly vyhledávaným žánrem lidového čtení. Od přelomu 16. a 17. století se kalendáře začaly publikovat v tisícových nákladech a ve století devatenáctém by se patrně jen těžko našla domácnost, která by některým typem kalendáře nedisponovala. 

Nejstarším dochovaným tištěným exemplářem je fragment Almanachu ad annum 1448, jehož vydání je tradičně připisováno přímo dílně Johanna Gutenberga v Míšni. Za nejstarší kalendář vzniklý na českém území bývá považována jednolistová minuce Vavřince z Rokycan pro rok 1485, vydaná zřejmě o rok dříve ve Vimperku. 

Ve stejné době vznikl patrně i první jazykově český kalendář Mikuláše Štětiny z Plzně řečeného Bakalář. Základem všech těchto děl byl juliánský kalendář vyhlášený roku 46 před Kristem, který se postupně stal chronologickou normou obvyklou v křesťanských zemích. V Čechách došlo roku 1583 k jeho nahrazení kalendářem gregoriánským, který upravoval nepřesné počítání přestupných let. Soudobí astronomové už se tedy nemuseli vypořádávat se základními otázkami členění času na roky, měsíce a týdny ani tím, na kdy vlastně připadá jejich začátek. Jejich činnost tehdy z velké části spočívala ve vlastních výpočtech pohybů nebeských těles a určování toho, jaký mají vliv na lidské zdraví. Lavírování mezi astronomií a astrologií je jedním z nejcharakterističtějších rysů raně novověkých kalendářů a obecně i jeden z nosných pilířů tehdejší medicíny, která věřila, že dráhy planet a konstelace hvězd přímo určují stav tělesných orgánů a tekutin. 

Zvěrokruh i polní práce 

Právě z důvodu své úzké propojenosti s astronomií nesly mnohé renesanční kalendáře přízvisko „astronomické“ či „hvězdářské“. V některých případech dokonce převážil výklad významu planet a jejich pohybu nad kalendářní složkou natolik, že výsledné dílo spadalo do samostatné kategorie takzvaných planetářů. Druhů renesančních kalendářů bylo však více: nejprostšími z nich byly cisiojany – jednoduché veršovánky sloužící k zapamatování posloupnosti svátků v liturgickém kalendáři. Sada líbezných staročeských cisiojanů se zásluhou archiváře města Prahy Karla Jaromíra Erbena dodatečně objevila na staroměstském orloji a kupříkladu jejich prosincová část zní: „Po sněhu Bára s Mikulášem šla, v noci Lucka len předla, pověděl Tomáš trestán: Narodil se Kristus Pán.“ 

Komplexnější kalendáře se obvykle zaměřovaly na konkrétní oblasti lidského počínání: vedle hvězdářských kalendářů s přehledy fází měsíce či symboly zvěrokruhu se široké oblibě těšily také ty hospodářské s vyznačením období vhodných k jednotlivým zemědělským pracím s daty trhů. Oblibě se dále těšily minuce anebo takzvané psací kalendáře obsahující volné stránky pro vlastní zápisy majitele. Co se formátu týče, nejobvyklejší byly kalendáře roční, jež vedle jisté aktuálnosti přinášely svým vydavatelům výhodu každoročního jistého zisku. Setkat se nicméně lze i s verzemi měsíčními či naopak věčnými.

I s předpovědí počasí 

Nejstarší dochovaný exemplář sestavený Kašparem Stehlíkem byl pro rok 1596. Nazval jej Kalendářem hvězdářským „k psaní a ku poznamenání věcí potřebných spravený a lidem všelikého důstojenství a povolání užitečný“. U tohoto i u jeho pozdějších kalendářů, které vydával v nepravidelných intervalech až do své smrti v roce 1613, je patrná snaha o co největší míru univerzálnosti a množství obsažených informací. 

Vedle obvyklých rubrik Stehlík na základě vlastních výpočtů predikoval zatmění měsíce, uváděl tabulky východů a západů slunce a popisoval viditelnost nebeských těles, pro která uváděl jak latinské, tak dnes již zapomenuté staročeské názvy: Mercurius – Dobropán, Venus – Ctitel, Mars – Smrtonoš, Iupiter – Králomoc, Saturnus – Hladolet a Luna – Městec (zbylé dvě planety naší Sluneční soustavy, Uran a Neptun, nebyly v jeho době ještě známy). 

Specifikem Stehlíkových kalendářů byla dlouhodobá předpověď počasí, které někdy uváděl spíše vágně: „v říjnu dnové studené budou s deštěm a větry“, jindy naopak s překvapivou přesností: „ve středu den sv. Valentýna bude jasno a studeno, někde s mrazy“. Byl si rovněž dobře vědom, že to, co kalendáře prodává, nejsou pouze astronomická data. Proto do nich neváhal zařazovat také pranostiky, sestavovat horoskopy – „v říjnu bude lidem v pravdě postaveným potřeby, aby se na péči měli a opatrovali jak před neduhy jedovatými, tak před nevěrnými přáteli“ – a dokonce stanovovat dny, v nichž bylo podle postavení hvězd vhodné stříhat si vlasy, nehty či vousy a nechat si pouštět žilou. Oblibu svých kalendářů se snažil zvýšit také jejich věnováním význačným osobám: kalendář pro rok 1602 dedikoval českému velmoži Petru Vokovi z Rožmberka a vydání pro rok 1604 purkrabímu Pražského hradu Jakubu Menšíkovi z Menštejna. 

Braheho sekretář 

V době, kdy začal vydávat své kalendáře, měl už Kašpar Ladislav Stehlík za sebou řadu zkušeností, které v nich mohl zúročit, a to nejen čistě vědeckého charakteru. Narodil se na Tři krále roku 1571 do starobylé a vážené plzeňské rodiny, která tradičně zasedala v tamější městské radě a roku 1598 byla povýšena do šlechtického stavu s predikátem z Čenkova. Ve dvanácti letech byl Kašpar Ladislav poslán na studia k pražským jezuitům, jejichž kolej s titulem bakaláře úspěšně opustil roku 1591. V té době ovšem již věděl, že dále ve studiích teologie a svobodných umění pokračovat nechce, neboť přirozeně tíhl k přírodním vědám. 

Aniž se stal řádným studentem, navštěvoval přednášky z oborů matematiky a astronomie na Karlově univerzitě a seznámil se mimo jiné s Tadeášem Hájkem z Hájku a astronomem Martinem Bacháčkem z Nouměřic. S jejich pomocí se mu podařilo splnit požadavky nezbytné pro oficiální zahájení univerzitních studií, která nejpozději v roce 1598 úspěšně absolvoval na univerzitě v Ingolstadtu, neboť kalendář pro rok 1599 již signoval coby Mistr. 

Ve stejném roce nastoupil v Praze do úřadu císařského geometra a téhož roku se také seznámil s dánským astronomem Tychonem de Brahe, který dorazil do Prahy na pozvání císaře a krále Rudolfa II. (v českých zemích 1575–1611). Nejspíše právě na doporučení Hájka z Hájku či Bacháčka z Nouměřic se Kašpar Ladislav Stehlík stal vědeckým asistentem a osobním sekretářem tohoto slavného učence. Ve stejné době působil v Praze i matematik a astronom Jan Kepler, s nímž se Stehlík bezpochyby také znal a jehož dílo ovlivnilo jeho vlastní vědeckou činnost. 

Torzovitá pozůstalost 

Kašparův otec Bartoloměj měl pro vědeckou činnost svého syna jen málo pochopení a jeho úspěchy na poli vědy mu nijak neimponovaly. Nehledě na jeho pražskou kariéru mu v rodné Plzni domluvil výhodný sňatek s Annou Geronisovou, ovdovělou dcerou plzeňského purkmistra Šimona Plachého z Třebnice. Sňatek Kašparu Ladislavu Stehlíkovi sice přinesl finanční zajištění a dopomohl k funkci obecního staršího, kterým se stal roku 1600, avšak navzdory vroucnému přání mu otec nedokázal zabránit, aby i nadále žil v Praze a spolupracoval s Tychonem de Brahe až do jeho smrti v říjnu 1601. Teprve poté byl ochoten k návratu do Plzně, kde se začal věnovat soukromé badatelské činnosti a soustavnější tvorbě kalendářů. Zemřel ve věku 42 let za blíže neznámých okolností v roce 1613. Spolu se svým otcem byl pohřben do rodové hrobky v kryptě plzeňské katedrály svatého Bartoloměje.

Počet kalendářů, které Kašpar Stehlík vydal, nelze dnes přesně určit. Dochovaných exemplářů je kolem patnácti, nicméně řada z nich je pouze fragmentární. Je třeba mít na paměti, že kalendáře byly spotřebním zbožím a pokud neexistoval zvláštní důvod k jejich uchování – například pokud se kalendář neproměnil v jakýsi druh rodinné kroniky – používaly se buď do úplného zničení, anebo s nimi bylo po skončení jejich platnosti naloženo jinak. 

Torza Stehlíkových kalendářů se podařilo kupříkladu nalézt jako výplně ve vazbách mladších knih a jeden neúplný exemplář se dochoval při deskách zemských, kde jej úředníci používali ke své kancelářské práci. Soudě podle nákladů, v nichž Stehlíkovy kalendáře vycházely, se jednalo o jednoho z nejúspěšnějších – pokud ne vůbec nejúspěšnějšího – autora tohoto žánru ve své době a vlastně sama neexistence dochovaných výtisků je nejlepším dokladem toho, že Stehlíkovy kalendáře sloužily přesně tomu účelu, jakému měly.

Ambiciózní Čína spřádá po úspěších na Měsíci a na Marsu velkolepé plány svých budoucích vesmírných misí. Již v příštím roce má odstartovat mise Tchien-wen-2, jejímž cílem je odběr vzorků z blízkozemní planetky Kamoʻoalewa (2016 HO₃). Čínská sonda má při odběru vzorků využít techniku krátkodobého kontaktu označovanou jako „touch-and-go“. Podobný způsob při odběru vzorků použila například OSIRIS-REx u planetky Bennu nebo Hayabusa2 u planetky Ryugu.

Kromě toho by čínská sonda měla otestovat také techniku označovanou jako „anchor-and-attach“, během které zakotví sonda na povrchu planetky na delší dobu. Tuto techniku zatím použila jen sonda Philae během své mise ke kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko.

Podle jedné z dřívějších studií by 40 až 100 metrů velká Kamoʻoalewa mohla představovat úlomek Měsíce, který byl vyvržen do vesmíru. Naznačuje to její složení bohaté na křemičitany.

Kometa, Měsíc a planety Sluneční soustavy

Po odběru vzorků a jejich odeslání zpět na Zemi má sonda zamířit ke svému druhému cíli, kterým je krátkoperiodická kometa 311P/PANSTARRS (P/2013 P5). Tento vesmírný objekt, který si vysloužil i záznam v Guinnessově knize rekordů, je pro vědce zajímavý v mnoha ohledech. Zatímco jeho trajektorie připomíná planetku, svým chováním připomíná kometu. Pozorování Hubbleova dalekohledu z roku 2013 odhalilo, že P/2013 P5 má šest kometárních ohonů. To by podle vědců mohlo znamenat, že kometa (pokud skutečně jde o kometu) velmi rychle rotuje. Přílet čínské sondy ke kometě P/2013 P5 by se měl uskutečnit někdy v polovině třicátých let.

Dalšími velkými projekty čínské kosmonautiky mají být měsíční mise Čchang-e 7 a 8 (Chang’e), které mají do vesmíru zamířit v letech 2026 a 2028. První z nich má zkoumat prostředí v blízkosti jižní pólu Měsíce, druhá má zahrnovat experimenty s využitím místních měsíčních zdrojů.

Vedle planetek a Měsíce se Čína hodlá zaměřit i na planety Sluneční soustavy. K Marsu se má již na konci roku 2028 vydat mise Tchien-wen-3 a o dva roky později má k Jupiteru zamířit Tchien-wen-4. Součástí této mise má být i sonda, která provede blízký průlet kolem Uranu.

S trochou nadsázky můžeme říct, že každý z nás cítí trochu jinak, a má tedy vlastní, unikátní představu o chemickém složení okolního světa. Ostatně stačí zamířit do parfumerie a přesvědčit se „na vlastní nos“ – tentýž flakonek bude jeden zákazník považovat za volbu číslo jedna, zatímco jiný jej raději vrátí do regálu. A zrovna tak platí, že některé pachy nedokážeme rozpoznat, i když ostatní je cítí. Tzv. čichovou slepou skvrnu má podle výzkumů drtivá většina populace; například celé půl procento Američanů podle jedné ze studií vůbec nevnímá vůni geraniolu, hlavní složky růžového oleje. 

Zakrnělý přežitek?

Podobně jako zrak nebo sluch i čichový smysl se během života opotřebovává. Nejvnímavější jsme na vrcholu dospívání, posléze naše schopnost cítit postupně slábne. Navíc se mění v průběhu roku – během jara a léta na čichové sliznici ulpí více molekul. A třebaže nás co do počtu čichových buněk předčí mnohá zvířata včetně hmyzu nebo ryb, rozsah lidských možností rozhodně není zanedbatelný.

V roce 1927 odborníci spočítali, že lidé dokážou rozpoznat pouhých deset tisíc pachů, a tato mylná informace pak ještě dlouho kolovala laickou i odbornou veřejností. Dnes již víme, že číslo je mnohonásobně vyšší – ve skutečnosti dokážeme rozpoznat až bilion specifických pachů, což je více vjemů, než kolik „zvládne“ zrak a sluch dohromady. Vědci dokonce v současné době napravují pověst čichu coby nejpodceňovanějšího smyslu, který původně považovali za evoluční přežitek zděděný po předcích.

Zabývali se jím už první psychologové v 19. století, například francouzský anatom Paul Broca, který došel k závěru, že čich u zvířat úzce souvisí s rozmnožovacím pudem a vyvolává u nich sexuální chování. Sigmund Freud pak tvrdil, že postupná ztráta čichu během vývoje lidského rodu vedla k potlačování zmíněného instinktu a měla za následek rozvoj psychických poruch. Později se vědci vesměs shodli na myšlence, že za slabší lidský čich ve srovnání například se psy může náš vzpřímený postoj – od okamžiku, kdy jsme začali chodit po dvou, údajně není potřeba tolik jako dřív. V důsledku toho prý zakrněla příslušná mozková oblast.

Potlačené vjemy

Neurovědec John McGann z americké Rutgersovy univerzity zveřejnil v roce 2017 v časopise Science rozsáhlou studii porovnávající čich lidí a dalších druhů savců, mimo jiné hlodavců. Čichový bulbus, tedy část mozku zodpovědná za zpracování čichových vjemů, je v případě člověka relativně málo vyvinutá – zaujímá pouze 0,01 % celkové mozkové tkáně, zatímco u psů jde o 0,3 %, a u myší dokonce o 2 %. Dlouho se tak předpokládalo, že to naznačuje malý význam čichu.

McGann však poukazuje, že ve skutečnosti je lidský čich velmi podobný jako u myší, krys nebo psů: Počet neuronů u čtyřiadvaceti porovnávaných zvířat včetně lidí se v zásadě nelišil. Lidé sice mají v čichové sliznici o poznání méně receptorů než například potkani, podle McGanna ovšem existuje jen velmi málo pachů, které by člověk nedokázal rozpoznat. Jednotlivé druhy se liší pouze v tom, na které z nich jsou citlivější a na které mají sklon konkrétním způsobem reagovat, když je zaznamenají. A protože si lidé během milionů let zvykli spoléhat se primárně na zrak a sluch, často si ani neuvědomí, že jejich mozek mezitím podprahově zpracovává ještě další signály.

Podle jedné z teorií jim dáváme menší váhu, protože nejsme zvyklí v řeči běžně pojmenovávat různé pachy – na rozdíl od zvuků či zrakových vjemů, jako jsou barvy. Ve chvíli, kdy nedokážeme specificky vyjádřit, co cítíme, přikládáme čichu menší význam.

Cítíme nejen pachy

Kromě vůně večeře nebo pachu spálené pneumatiky dokážeme podvědomě registrovat i daleko méně evidentní signály. Když říkáme, že jsme „cítili“, jak atmosféra v místnosti zhoustla, nemusí jít o přenesené vyjádření – skutečně totiž dokážeme vnímat i pach různých emocí, přesněji řečeno chemických látek, které se vyplavují potem při jejich prožitku.

Podle studie z roku 2012 publikované v časopise Psychological Science lze tímto způsobem zaznamenat například strach nebo znechucení u druhých lidí a následně je pak rovněž pocítit. V jednom z experimentů například vědci nejprve nechali skupinu mužů sledovat filmy, které vyvolávaly konkrétní nepříjemné emoce. Poté odebrali vzorky jejich potu a dali k nim anonymně čichnout skupině žen, zatímco zaznamenávali bezděčný výraz jejich tváří. Ukázalo se, že když žena pocítila pach strachu, široce otevřela oči, zatímco při pachu znechucení se její obličejové svaly na okamžik stáhly odporem. 

Čichám, čichám imunitu

Pokud jde o dualitu čichu a pohlaví, uplatňuje se patrně víc, než bychom čekali. Při volbě partnera se totiž nevědomky řídíme právě i signály z čichových receptorů, které informují náš mozek o „kvalitách“ potenciálního protějšku. Platí to zejména pro ženy, jež dokážou pomocí čichu rozpoznat pach muže se silnější imunitou, kterého pak vnímají jako přitažlivého: Získaly by tak konkurenční výhodu pro své případné potomky, kteří by daný benefit s velkou pravděpodobností zdědili.

Tomu by odpovídal i fakt, že nejvnímavější jsou ženy zhruba v polovině svého menstruačního cyklu, kdy existuje nejvyšší šance na oplodnění. Pokud se setkají s mužem, který jim „nevoní“, pak to znamená, že jejich obranyschopnost je zřejmě silnější než jeho. Platilo to přinejmenším do doby, než se na trhu objevila hormonální antikoncepce. Prokázalo se, že chemické pilulky proti početí ovlivňují vnímání vůní a pachů, jinými slovy snadno zkreslí ženinu „intuici“, pokud jde o volbu biologicky kompatibilního muže.

Platí to ovšem i naopak – ženy užívající hormonální antikoncepci voní mužům jinak než ty, které ji neberou. Což může v praxi přinést potíže, když partnerka prášky vysadí. Změnu čichových preferencí zaznamenají mnohé ženy také v těhotenství, kdy jim náhle začne vonět, nebo naopak páchnout to, co je dříve odpuzovalo, a naopak; navíc popisují mnohem vyvinutější smysl než předtím. Mnohé dokonce podle citlivějšího nosu poznaly, že se nacházejí v prvních týdnech jiného stavu.

Pozor, nebezpečí!

Takřka nikdy se ženy naopak nezmýlí při identifikaci vlastního potomka, a to už několik hodin po narození. Matky dokážou s téměř stoprocentní jistotou rozpoznat vůni vlastního dítěte mezi množstvím dalších, a zrovna tak kojenci si na základě vůně vytvoří jedinečnou vazbu se svou matkou. Ani hluché nebo slepé děti tak v raném věku nemají v tomto ohledu hendikep – čich (potažmo chuť, která je s ním přímo propojena) je vůbec první smysl, jenž se vyvíjí již v děloze, a bezprostředně po narození dítě instinktivně odmítá hořké chutě, signalizující možnou toxicitu.

Odlišit potenciálně rizikovou látku od neškodné se v minulosti mohlo rovnat rozdílu mezi životem a smrtí, proto se u člověka vyvinula mimořádně rychlá schopnost vyhodnocovat podněty ještě na nevědomé úrovni. Švédští odborníci v nedávné studii měřili reaktivitu čichových buněk poté, co obdrží příjemný, nebo naopak odpudivý vjem. Ukázalo se, že zatímco kladné podněty zpracuje čichový bulbus v mozku během půl vteřiny, z těch nepříjemných odešle signál o možné hrozbě už během 150 milisekund.

Souvisí to zřejmě s tím, že schopnost rozpoznat potenciální riziko byla v evoluci nejen u zvířat, ale i u člověka zásadní pro přežití: Ještě na nevědomé úrovni proto následuje okamžité upozornění motorické kůry, která vyšle reflexivní signál k ucuknutí od zdroje zápachu. „Velká část této schopnosti je nevědomější než naše reakce na nebezpečí zprostředkované zrakem či sluchem,“ uvedl vedoucí studie Johan Lundström s tím, že oba „důležitější“ smysly ve skutečnosti zpracovávají informace o trochu pomaleji než čich. 

Vůně dětství

Když jednou nějaký pach zaregistrujeme, v našem mozku se uloží jeho stopa a spojí se s konkrétní emocí, případně zážitkem. A jakmile se s ním setkáme příště, automaticky si vybavíme kontext, v jakém jsme daný pach naposledy vnímali. V řadě případů to může znamenat příjemnou vzpomínku, třeba na prázdniny u babičky nebo vánoční atmosféru; jindy nám ovšem pach připomene, že se máme držet dál – třeba když rozklepneme zkažené vajíčko nebo vstoupíme do prostoru, kde jsme se v minulosti cítili stísněně.

Jako jediný z pětice smyslů je totiž čich v mozku přímo propojen s oblastmi zodpovědnými mimo jiné za utváření paměťových stop – amygdalou a hipokampem. Propojí-li se s informací z orbitofrontální kůry, vznikne vzpomínka, která se uloží do dlouhodobé paměti. Díky tomu si dokonce můžeme jen prostřednictvím čichu vybavit i některé již zapomenuté zážitky.

Mnozí spisovatelé či filmaři tento fenomén zapojili do svých děl; někdy se dokonce nazývá Madeleine efekt podle epizody z románu Hledání ztraceného času Marcela Prousta, kde se hrdina po ochutnání sušenek namáčených v citronovém čaji přenese do minulosti jen díky jejich vůni. 

Na mnoha místech Evropy vznikaly v minulých stoletích tzv. šibeniční vrchy. Zpravidla šlo o místa nedaleko tehdejších sídel, kde se prováděly popravy a často i pohřby popravených provinilců. Podle odborníků se počty podobných míst pohybovaly v desítkách tisíc. Navzdory jejich velkému počtu se jich do dnešní doby příliš nedochovalo, neboť řada z nich zmizela v důsledku rozvoje zemědělství a výstavby měst. Ty zbývající ale představují pro archeology cenný zdroj informací.

Archeoložka Marita Genesisová vedla vykopávky na šibeničním vrchu poblíž malebného středověkého města Quedlinburg v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, kde se popravovalo od poloviny 17. století do počátku 19. století. Archeologové zde během průzkumu objevili 16 hrobů. 

Takřka všechny místní hroby vyprávějí podle vědců zajímavé příběhy – většina pohřbených byla uložena do země bez rakve, často v poloze, která naznačuje, že nebožtíci byli před uložením do hrobu mučeni a svázáni. Jeden z hrobů archeology ale obzvláště zaujal.

Revenant ze šibeničního vrchu

Jednalo se o muže ze 17. století, jehož tělo bylo v hrobě zatížené velkými kameny. Podle vědců šlo s velkou pravděpodobností o praktiku, která měla nebožtíkovi zabránit v návratu do světa živých. Podle Genesisové šlo zejména v 16. až 18. století o široce sdílenou obavu.

„Obvykle to byli lidé, kteří zemřeli brzkou či náhlou smrtí, případně bez vyzpovídání hříchů nebo rozhřešení,“ vysvětluje Genesisová. „Místní se pak báli, že by se takový zemřelý mohl vrátit do světa živých s nekalými úmysly.“ Lidé tehdejší doby proto podnikali různá opatření, která měla nebožtíkům v návratu zabránit.

Patřilo mezi ně například používání kadidla, vkládání dřevěných křížů, spoutávání končetin nebo jako ve zmíněném případě zatěžování kameny. Na dotyčném muži vědci neobjevili žádné známky popravy či mučení. Pokud byl ale oběšen či utopen, nemusejí být po tak dlouhé době patrné.

Kromě hrobu „revenanta“ vědce zaujal i objev jednoho těla pohřbeného v rakvi. Podle archeologů mohlo jít o sebevraha. Sebevražda byla v dřívějších dobách považována za zločin srovnatelný s vraždou a tehdejší zákony vyžadovaly pohřbívání sebevrahů společně se zločinci. Přesto hrob nesl známky péče a soucitu – tři nalezené jantarové korálky naznačují, že tělo bylo pohřbené s růžencem.

Podle Genesisové představují hroby na dávných popravištích zdroj mimořádně cenných informací. Mimo jiné totiž vyprávějí příběhy o právní historii příslušného regionu.

Kytovci se jako jediní savci naplno vrátili ze souše do vodního prostředí. Jejich organismus musel prodělat celou řadu důmyslných adaptací. Jedinečný je například jejich dýchací a oběhový systém, který některým velrybám dovoluje ponory do více než kilometrové hloubky na dobu bezmála jedné hodiny. Tím ale nejsou neobyčejné schopnosti kytovců zdaleka vyčerpány.

Bdělý spánek hlídačů

Všichni kytovci tedy zvládnou na mimořádně dlouhou dobu zadržet dech. Ten se však i nám tají nad schopností echolokace, kterou mnozí z nich využívají k orientaci. Rovněž hlasová komunikace těchto tvorů představuje naprosto fascinující fenomén. Kupříkladu „zpěvy“ keporkaků (Megaptera novaeangliae) by díky své složité kompozici jen těžko hledaly v živočišné říši konkurenci. Významnou proměnu prodělala i regulace spánku, protože na rozdíl od suchozemských savců nemůže kytovec opravdu tvrdě usnout. Je nucen opakovaně vyplouvat na hladinu k nádechu. Přitom se neobejde bez aktivního pohybu a činného mozku.

Delfíni vyřešili dilema mezi potřebou spánku a nutností neustále se udržovat v bdělosti střídavým odpočinkem vždy jen jedné mozkové hemisféry. Poloviny mozku se dělí o spánek a bdění, přičemž bdící část má za úkol zajistit spícímu delfínovi pravidelné vynoření nad hladinu, kde se nadechuje.

Podobný spánek „na půl mozku“ není v přírodě zas tak výjimečný. Ovládají jej například vodní ptáci, kteří se sdružují do velkých hejn. Jedinci, kteří usednou na zem nebo vodní hladinu uprostřed hejna, jsou krytí svými sousedy a mohou nerušeně spát. Na ptácích, kteří zůstali na okraji hejna, leží veškerá tíha „strážní služby“. Také oni ale potřebují spát, a proto usínají alespoň na polovinu mozku. Natočí se tak, aby mohli jedním okem pozorovat okolí hejna a zaznamenali blížící se nebezpečí. Protilehlá polovina mozku, která zpracovává signály z „hlídajícího“ oka bdí a je připravena spustit alarm. Polovina mozku, jež kontroluje oko natočené k bezpečnému středu hejna, pak může klidně spát.

Hledání falešného odrazu

Napůl spící mozek delfína je zcela jistě schopen plnit poměrně jednoduché úkoly, jako je vyplouvání na hladinu a nádech nebo hlídání okolí. Zvládnout ještě víc? Tým amerických vědců pod vedením Briana Branstettera z National Marine Mammal Foundation odhalil, že delfíni dokážou se spící polovinou mozku plnit po dlouhou dobu i poměrně složité úkoly.

Vědci použili pro pokus pár delfínů skákavých (Tursiops truncatus), které naučili vyhledávat echolokací „falešné cíle“. Delfín se orientuje podle zachycených odrazů krátkých ultrazvukových „výkřiků“. Badatelé umístili do bazénu osm reproduktorů, z nichž delfínům přehrávali uměle vytvářenou imitaci odrazu jejich echolokačních zvuků. V daném místě se echolokační zvuky od ničeho neodrážely, ale delfíní smysly zaznamenaly, že i tady se nachází překážka. Zvířata byla vycvičená, aby při zachycení signálů vyhledala jejich zdroj – tedy falešný cíl – a stiskla u něj umístěnou páku. Hodnotila se rychlost reakce – jinak řečeno doba, jakou delfín potřeboval k nalezení falešného cíle – a také to, zda určil „falešný cíl“ správně.

Mozek k neutahání

Po potřebném výcviku a přípravách zahájili vědci pětidenní experiment se samcem Nayem a samičkou Sayou. Oba vydrželi hledat falešné cíle celých pět dní bez toho, že by jejich výkonnost vykazovala pokles prozrazující únavu. Say byla v řešení úlohy výrazně úspěšnější. Zatímco Nay nacházel falešné cíle se zhruba osmdesátiprocentní úspěšností, samička se mýlila jen ve 2 % pokusů.

V této fázi bylo jasné, že mozek delfína, navzdory střídavému usínání mozkových hemisfér, vydrží podávat perfektní výkon po dobu pěti dní a přitom nejeví známky únavy. Vydržel by ještě déle? Na to měl odpovědět pokus se samičkou Say. Prodloužený experiment trval patnáct dní a ani v jeho závěru se Saya nezdála být vůbec unavená. Dál už vědci test neprotahovali, možná ani ne s ohledem na pokusné zvíře, jako spíše kvůli vlastní vyčerpanosti. Definitivní hranici delfíních možností v nepřetržité „duševní práci“ tedy zatím neznáme.

Hrad Házmburk se původně jmenoval Klapý. O jeho počátcích moc nevíme. Až ve 14. století se dozvídáme, že se sídlo nedaleko Libochovic stává majetkem pana Zbyňka Zajíce z Valdeka. Německy se toto zvířátko řekne Hase. Zbyněk tedy hrad přejmenoval na Hasenburg. 

Století ho proměnila v trosky, ale on neztratil na své působivosti. Na své pěší pouti se jím kochal i Karel Hynek Mácha, jak dokazuje jeho kresbička, která se dochovala dodnes. Ani zblízka ruiny nezklamou. Všudypřítomné ptactvo jako by umocňovalo až hororovou atmosféru. Oprávněně? Jak si počínali synové rodu, který z hradu vzešel? Kdo se stal chloubou rodiny a kdo černou ovcí? 

Nevzdělanec 

Asi nejvýznamnější personou českých dějin, která z rodu Zajíců vzešla, byl pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Své funkce se ujal v listopadu 1402 a tehdy to zřejmě pokládal za přízeň osudu, protože nemohl tušit, že naši církev povede v nejrušnějších dobách, jaké kdy měla zažít – v čase nadcházejících husitských bouří. 

Že se na vrchol církevní hierarchie dostal právě on, byl dost paradox, protože by se dalo bezpochyby říct, že rozhodně nebyl mužem na svém místě. Vždyť se primasem stal jako neostřílený mladík, který ještě nedosáhl třicítky. Při pohledu na dnešní arcibiskupy veliký kontrast. 

Mohl svou úlohu vůbec zvládnout? Sotva. Věk totiž nebyl jedinou a ani největší nevýhodou. Hlavní handicap představovala malá erudice v oblasti teologie. Nejen že mu chybělo vzdělání, ale podle některých zdrojů měl dokonce problém číst nebo psát. Uměl to víc s mečem než s brkem a literami a pravděpodobně snil spíš o rytířské slávě než o kariéře v církevním rouchu. Vybrali ho zkrátka jako politickou figuru, ne jako kapacitu, která by měla řídit duchovenstvo. A to zvláště v době, kdy si myslitelé začali klást velmi klíčové otázky a stále silněji zazníval hlas žádající reformu církve. 

Chudák Zbyněk Zajíc asi ani nevěděl, o čem přesně je řeč, když poslouchal učené polemiky. Zato mu nikdo nemohl upřít snahu. I on cítil, že kritici jako Jan Hus mají v mnohém pravdu a že hodnostáři nežijí podle toho, co káží. Počínal si tedy trochu jako „policajt“ a hodlal morálku kléru pozvednout. A nejen to. Hus na něj dělal veliký dojem a arcibiskup mu proto dopřával sluchu. Zdálo se, že reformí kazatelé získají svého nadřízeného na svou stranu. 

Zrádce? 

Asi nejrozporuplnější vztah měl arcibiskup ke králi Václavu IV. Jejich poměr totiž prošel neuvěřitelnými zvraty. Panovník byl rád, když se do arcibiskupského roucha oblékl muž, kterého pokládal za sobě věrného. Navíc mu asi vyhovovalo, že byl takříkajíc nepříliš kovaný. To se zdálo zárukou, že nebude nikomu vášnivě stranit a spory spíš vyžehlí, než aby je sám vyvolával. Král Václav zřejmě doufal, že coby vladař bude silnější než církev a prostřednictvím nepříliš zaníceného arcibiskupa si pohlídá, aby kněží nezlobili. To bylo v tehdejší společnosti nanejvýš důležité, protože panovník a církev mnohdy o reálnou moc soupeřili dost nevybíravým způsobem. 

Jenže Václav se ve Zbyňku Zajícovi trochu přepočítal. Bral svou úlohu vážněji, než se očekávalo. Nehodlal být jen figurkou. Zdá se, že hodlal své povinnosti plnit nejlépe, jak uměl. Oč méně mu to šlo, o to větší byla snaha. Nakonec se jeho a králův pohled začaly vzdalovat. Václav to vnímal jako zradu, i když tak to zřejmě vůbec nebylo myšleno. Z přátel se stali soupeři. Zavinily to přitom zřejmě dobové okolnosti. Historie zkrátka Zbyňka Zajíce dostala do pozice, o kterou vůbec nestál. 

Osamocen 

Došlo k paradoxní situaci. Teologicky nevzdělaný arcibiskup měl pocit, že musí hájit víru tak, jak ji uznává církev. Jeho oblíbenci v čele s Husem šli dál, než se mu zdálo správné. Nakonec měly reformní síly blíž k trůnu než k hlavě domácí církve! Zbyněk Zajíc se nakonec odvrátil od Husa a rozkmotřil se i s králem. Nelze se mu tak úplně divit. Šlo o dobu, kdy se za pravého považovali hned dva a později dokonce tři papeži. Zbyněk Zajíc byl do své funkce povolán Řehořem XII. a tudíž se mu cítil povinován loajalitou. Král se naopak v rámci své politiky přiklonil k Alexandru V. Očekával, že arcibiskup bude poslušen svého krále. Ten se však prozatím rozhodl ctít spíše svého církevního nadřízeného.

Arcibiskup raději opustil Prahu a spěchal do bezpečí hradu v Roudnici nad Labem. Snad čekal, že se situace uklidní? Dopadlo to ale spíš naopak. Musel jednat, aby zabránil chaosu. Podvolil se a uznal papeže Alexandra V. Jenže zažehnutý požár už nešlo uhasit. Jan Hus a jeho příznivci se radikalizovali natolik, že jejich někdejší obdivovatel Zbyněnk Zajíc musel přistoupit k nejhoršímu – vyhlásit nad Husem klatbu. Stál teď proti všem. Husa na první pohled zradil, i když celý příběh lze interpretovat také opačně: Hus zneužíval arcibiskupova malého rozhledu a tak trochu s ním manipuloval, čemuž se nakonec Zbyněk Zajíc vzepřel. 

Nic jiného mu nezbývalo. Král už mu nevěřil a pohněval si i papeže Alexandra, kterému připadal měkký. Zajíc se nakonec výhrůžkám podvolil a vystoupil rozhodně proti svému někdejšímu příteli Husovi. Zřejmě už mu nezbyl žádný přítel a neměl, o koho opřít svou politickou moc. Doma jej měli za zrádce, papeže začal poslouchat pozdě a ten byl navíc daleko a ztrácel na pražskou revoluční realitu vliv. Zbyněk Zajíc z Házmburka si snadno spočítal, že jeho mocenské akcie padly k nule. Čechy už pro něj nebyly bezpečné a neměl už čemu pomoci. Na cestě do Uher ho zastihla v Bratislavě smrt, a to právě v den svátku svatého Václava roku 1411. 

Duchem i tělem rytíř vzal funkci, na kterou nestačil. Přitom právě kvůli tomu ho do ní možná povolali. Dnes bychom řekli, že nebyla poptávka po odborníkovi, ale po krizovém manažerovi nebo možná lépe řečeno po loajální figurce. Nakonec se stal zosobněním zkušenosti, že funkce mnohdy člověku ani tak nedává možnost něco měnit, ale spíš ho nutí dělat věci, které by nikdy dělat nechtěl. Rytířské ideály mladého Zbyňka každopádně vzaly pod tíhou politických intrik za své. 

Obětní beránek 

Zbyněk Zajíc z Házmburka představoval na arcibiskupském stolci spíš novinku. Tento nevzdělanec měl navazovat na učené předchůdce, mezi nimiž vynikli především Arnošt z Pardubic nebo básnickým uměním obdařený Jan z Jenštejna. Nebylo rozhodně o co stát. Sehrát dobře úlohu arcibiskupa na horké pražské půdě té doby by asi nesvedl ani kvalifikovanější kandidát, než jakým byl Zbyněk Zajíc. 

Důkaz pro toto tvrzení přinesly měsíce následující po jeho smrti. Ani Zbyňkův nástupce nebyl teologem. Naopak. Tentokrát padla volba na králova lékaře. Šlo tedy o muže vzdělaného, ale opět hrála roli hlavně jeho loayalita a naděje, že bude k náboženským sporům pokud možno nestranný a bude se je snažit krotit. Zikmund Albík z Uničova se po roce své funkce raději moudře vzdal. Sám se později stal lékařem krále Zikmunda, kterému posloužil až do jeho smrti. 

Rytíři 

Pan Zbyněk Zajíc nedostal příležitost prosadit se coby rytíř. Obrazně řečeno uvízl v bažině politických intrik a zemřel udolán církevními spory. Potomci slavného rodu měli víc štěstí. To už je nalezneme na vodním hradě v Budyni, který neleží od Házmburka tak daleko. Jan Zajíc podnikl ve dvacátých letech 16. století cestu do Jeruzaléma a později na svém hradě pořádal nevídaná představení plná násilí. Měla napodobovat bitvu s Turky. Velkolepá podívaná se zde konala hned dvakrát v letech 1544 a 1552. Divadelní představení z roku 1552 mělo přihlížející přesvědčit o tom, jak nelítostného nepřítele Turci představují. A děj produkce? Nepřátelé zastihli své křesťanské oběti nepřipravené, začali je nelítostně vraždit a nabodávat na kůl. Neušetřili ani děti. Odehrával se učiněný krvák. Pak došlo ke zvratu. Stateční mužové se rozhodli bránit a zvítězili. Zásluhu na tom neměl samozřemě nikdo jiný než křesťanský rytíř, za jakého se považoval sám Jan Zajíc. 

Přihlížející diváci nerozlišovali realitu a fikci a účinkující zažívali to, co se někdy stává dnešním seriálovým hercům – že je někdo na ulici osloví jako postavu, kterou představují. Došlo totiž i na díky statečným bojovníkům. Hradnímu pánovi a hlavnímu pořadateli se tedy povedlo to, co zamýšlel. Oslavit skutky rytířů, mezi něž se budyňský pán počítal, a pohnout veřejným míněním, aby snad nikdo nepodceňoval nebezpečí, jaké pro Evropu představovali nepřátelští Turci. 

V šarvátkách s nimi se ostatně proslavil i jeho syn Václav Zajíc, který procestoval středomoří a utrpěl od Turků dokonce zranění. To představovalo něco jako důvod k opěvování. Stal se hrdinou. Vojenské úspěchy ho lákaly natolik, že si i před smrtí „hrál“ na válku. Ve strakonickém hradu, který obýval, po něm byla nalezena spousta trofejí ukořistěných Turkům, rozložené mapy, dokonce i děla. Nejvíc asi překvapovaly stany postavené v útulných místnostech. Václav Zajíc zkrátka žil a myslel jako rytíř, a to i doma, v soukromí. 

Skvrny rodu 

Ne všichni členové rodu se však chovali jako ctnostní rytíři. Došlo i na divoké sourozenecké rozepře, které měly následky pro celý kraj. Na začátku 15. století se bratři Vilém a Oldřich rozkmotřili. Hádali se i o vlastnictví hradu Házmburk. Vilém se ho násilně zmocnil – a nejen to. Začal ho vpodstatě používat jako opěrný bod pro své loupeživé výpravy. Těmi hodlal ztrpčovat bratrovi život – nemluvě o tom, že si to „odskákali“ nevinní lidé. Zasáhl dokonce i král, který požádal okolní města a šlechtice, aby pomohli zjednat pořádek. Oba umíněnci si nakonec podali ruce na znamení smíru.

Vilémovi později Házmburk spadl do klína legálně, protož jeho bratr neměl, komu by ho odkázal. V dalších letech se přimkl k Zikmundovi a Jan Žižka mu za to neváhal vojensky škodit. Vilémovi to ale asi stálo za to. Od Zikmunda dostal pěkné majetky a mohl být se sebou spokojen, ačkoliv jeho příbuzní plní rytířských ideálů by si možná mysleli něco jiného. V rodu, který se mohl pochlubit úřadem nejvyššího číšníka či stolníka a dokonce arcibiskupským stolcem, představoval loupeživý rytíř doslova černou ovci.

Není žádným tajemstvím, že satelity konstelace Starlink společnosti SpaceX představují stále větší problém pro astronomy. Nejde přitom jen o to, že přelety početných satelitů hyzdí snímky oblohy ve viditelné oblasti elektromagnetického spektra. Vážnému ohrožení čelí i radioastronomie.

Problém tkví v tom, že ze satelitů Starlink uniká rádiové záření, které zasahuje pásma přísně chráněná pro účely radioastronomických pozorování. Poprvé se to zjistilo v roce 2023. SpaceX tehdy prohlásili, že pracují na nápravě. Nyní je na orbitě zhruba 6 400 satelitů konstelace Starlink a situace s rádiovými vlnami je ještě horší než byla před rokem.

Horší než dřív

Ze satelitů Starlink nové generace, tedy verzí v2mini a v2mini Direct-to-Cell, uniká až 32krát více rádiového záření než u jejich předchůdců. „Monitorujeme problematické záření satelitních konstelací,“ uvádí astronom Cees Bassa z nizozemského institutu ASTRON. „Starlinky se teď ještě zhoršily. Nová generace satelitů vyzařuje více záření a ještě ke všem ve větším rozsahu rádiových frekvencí.“

Podle Bassy je unikající záření Starlinků asi 10milionkrát jasnější než nejslabší zdroje rádiového záření, které lze pozorovat s evropskou soustavou radioteleskopů Low-Frequency Array (LOFAR). To je zhruba jako Měsíc v úplňku ve srovnání s nejslabšími hvězdami viditelnými pouhým okem. Výsledky výzkumu Bassy a jeho kolegů nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

SpaceX v současné době vypouštějí okolo 40 satelitů Starlink nové generace každý týden. Čím více jich krouží kolem Země, tím je situace pro radioastronomii horší. Na orbitě jsou navíc i další konstelace satelitů – například OneWeb s více než 600 satelity, Amazon, který jich plánuje vypustit přes tři tisíce nebo čínští Spacesail Constellation, kteří jich hodlají provozovat až 15 tisíc. Lze tak očekávat, že problémů v tomto směru bude spíše dál přibývat. 

Prvními průkopnicemi se staly Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, respektive naopak, neboť Bohuslava získala akademickou hodnost v roce 1880 a Anna až o rok později. Jejich cesty se dokonce střetly ve společném švýcarském podnájmu. Bohužel na něj obě vzpomínaly s hrůzou. Možná je příčina v tom, že splnit si v té době takový sen vyžadovalo nadmíru vyhraněnou a sebevědomou a přitom tvrdohlavou až vzpurnou osobnost, a když se dvě takové sešly v jedněch zdech, byl oheň na střeše. 

Albína Honzáková, sestra první české lékařky promované už na Karlově univerzitě, o emancipaci žen napsala: „Hlavní pružinou […] je vnitřní hluboký a bolestný konflikt, jenž někdy jako zkrvavená rýha vine se celým životem ženy […] a ostře naráží o tvrdou skálu neporozumění.“ 

Jiné kolébky 

Obě ženy přišly na svět v rozpětí pár měsíců na prahu druhé poloviny předminulého století. Nebyly jen současnicemi, ale také krajankami z Mělnicka. Anna se narodila 4. listopadu 1853 ve Vojtěchově (dnes součást obce Mšeno) a Bohuslava 18. března 1854 v Bukolu (dnes součást Vojkovic) nedaleko Kralup nad Vltavou. Avšak původem, a tedy i společenským zařazením byla tahle dvojice více než nesourodá. Otec Anny se vyučil sládkem. Krátkou dobu pracoval i ve vojtěchovském mlýně, kde si našel ženu – dceru svého zaměstnavatele. Záhy se s ní přestěhoval do Podolu a pronajal si pivovar, k němuž později přikoupil hostinec. Anna, nejmladší z jeho tří dětí, nastoupila po německé triviálce do mělnické normální školy, kde si konečně mohla řádně osvojit češtinu. Dětství prožívala v prostředí, které lpělo na konzervativním způsobu života a bylo spíše národně politicky vlažné. 

Naproti tomu otec Bohuslavy zdědil výnosný rodinný statek a o úspěších svého intenzivního hospodaření publikoval články v odborných časopisech. Výhodně se oženil s dcerou barvířského mistra a nakonec přenesl rodinné sídlo do pražského Karlína, kde působil jako úspěšný stavební podnikatel a politicky se přiklonil k progresivnímu křídlu mladočechů. Ve srovnání s provincií poskytoval pražský svět jeho třem dospívajícím dcerám daleko větší vzdělávací možnosti. 

Vyšší dívčí 

Přes různý sociální původ byly však obě dívky nadané a usilovaly o bohatší než pouze všeobecné vědomosti, které jim mohly dát venkovské národní školy. Jenže Anna ve svém úsilí doma narážela na malé porozumění i nedostatečné materiální zajištění. V rodině střední třídy, která lpěla na ustálených zvyklostech, se touha po studiu zdála příliš nereálná. I když díky neutuchajícímu naléhání a také přímluvě mělnických učitelů prosadila Anna nakonec svou, matka se s jejím úmyslem zcela nesmířila. Rodiče ji sice potom finančně vydržovali, nikoli však pravidelně, a hlavně ne v míře, jaké bylo zapotřebí. Anna bydlela od svých jedenácti let u vlastenecké tety v Praze, kde navštěvovala nejprve soukromý vzdělávací ústav pro dívky a po něm i známé lyceum, totiž vyšší dívčí školu, tu ale přerušovaně, neboť obtížně řešila starosti o živobytí. 

Naproti tomu Bohuslava se s žádným omezením nesetkávala. Zámožný a pokrokový otec Keck dceřino rozhodnutí naopak ocenil a umožnil jí studovat na tomtéž lyceu pro dívky, kde se s těžkostmi protloukala Anna. 

Podněty z Amerického klubu 

Pokud se obě dívky nesetkaly už ve škamnách vyšší dívčí školy, pak se zřejmě vídávaly v domě U Halánků. Tam totiž v čítárně a knihovně Náprstkova muzea našel útulek ke svým aktivitám Americký klub dam, ve kterém Anna přilnula ke spisovatelce a přední bojovnici za práva a zájmy žen Elišce Krásnohorské.

Podstatným podnětem pro další cestu obou dívek se mohla stát v klubu prezentovaná kniha Ludmily Šimáčkové o ženském zrovnoprávnění a také přednáška profesora Víta Janovského o aplikaci těchto snah na vysokoškolské studium a lékařské zvlášť. Jak pro Annu, tak pro Bohuslavu to byl zásadní impuls k stanovení životního cíle, jímž měla být medicína. K tomu ale bylo nejdříve zapotřebí na některé z veskrze chlapeckých středních škol získat maturitní vysvědčení a s tím se pak vydat k přijímacím zkouškám na vybranou lékařskou fakultu v cizině, poněvadž u domácích univerzit a jejich fakult zůstávaly dveře před případnými uchazečkami o vysokoškolské studium stále zavřeny. Nabízelo se studium ve Švýcarech nebo v Americe. 

Dvě Češky v Curychu 

Bohuslava zvládla přípravy bez problémů a její maturitu na malostranské střední škole 24. července 1874 noviny oslavily jako malou senzaci, neboť šlo o první úspěšně složenou maturitní zkoušku ženské kandidátky v českých zemích vůbec. Nato zamířila na univerzitu do Curychu, kde uspěla u přijímacích zkoušek na lékařské fakultě. O rok později uvedla do medicínského studia svou známou z pražského Amerického klubu dam a nabídla jí společný podnájem v městečku Hottingen, které je dnes jedním z curyšských předměstí. Anna se totiž přes zvláštní ministerská povolení k maturitní zkoušce neprokousala, nicméně odjela do Curychu a podmíněně (s tím, že vysvědčení dospělosti předloží dodatečně) byla v roce 1875 zapsána do univerzitních matrik s přívlastkem „studiosa medicinae Melnicensis Austriaca“. 

Obě české akademičky se však záhy rozešly a osobní vztah později vystřídalo stále zarputilejší vzájemné přehlížení. Anna se k rozchodu vrátila v jednom z dopisů kratičkou zmínkou: „Na naše doby curyšské vzpomínám s hrůzou – odejela jsem ráda sem do Bernu, abych se jí vyhla.“ Od Bohuslavy podobný komentář chybí, zřejmě by však vyzníval stejně nelichotivě. Co se stalo, se můžeme jen domnívat. 

Anna se vrací domů 

Anna přešla po třech curyšských semestrech na bernskou univerzitu, kde byly školské poplatky a také živobytí přece jen poněkud levnější. I tak ale šlo pořád o náklady přílišné, a rodiče jí proto doporučovali, aby přijala na čas nějakou práci a přerušila studium do doby, než ji budou moci znovu finančně podporovat. Na jaře roku 1878 se vrátila do Prahy, a aby neztratila kontakt se studovaným oborem, požádala o souhlas k případnému pokračování studia na lékařské fakultě české univerzity. Obdržela tu však jen zcela výjimečné a krátkodobé povolení k hospitacím na klinikách některých profesorů. 

Její údajně málo sympatická spolubydlící naopak v Curychu zůstala a ve studiu dosahovala natolik uspokojivých výsledků, že byla v závěrečném roce jmenována asistentkou na ženských odděleních curyšské městské nemocnice: zprvu na interní a po absolutoriu na chirurgické klinice. Disertaci zpracovala u profesora Roseho, známého patrona a příznivce studentek na tamní alma mater, a 4. srpna 1880 získala kýženou akademickou hodnost. Po sedmi ženách z Ruska, čtyřech z USA a čtyřech z Velké Británie, dvou ze Švýcarska a po jedné z Bavorska, Pruska, Srbska a z Rakousko-Uherska se stala 22. doktorkou graduovanou v Curychu a současně první absolventkou tamní lékařské fakulty pocházející z českých zemí. 

Anna se mohla vrátit do Bernu po více než roční přestávce. Nejhorších starostí se zbavila díky peněžním prostředkům, které jí poskytli tamní přátelé a bohatá kolegyně z Kolumbie. Při studiu také psala a posílala do Prahy své příspěvky: mezi cestopisnými reportážemi, fejetony a jinými literárními příspěvky najdeme také odborné zprávy o činnosti R. Demmeho týkající se jeho metod používaných při transfuzi krve a umělé výživě kojenců. Na výzkumu tohoto profesora se Anna podílela během vlastní klinické praxe v bernské městské nemocnici a výsledky pozorování pak zpracovala ve své disertaci. Promovala 30. listopadu 1881. 

Lékařky nejsou žádoucí 

Podle platné legislativy mohli v Předlitavsku (tedy v rakouské části monarchie) vykonávat povolání pouze ti lékaři se zahraničním diplomem, kteří požádali o jeho nostrifikaci a složili rozdílové zkoušky na některé z rakouských univerzit. Ani jedna z českých lékařek však uznání nedosáhla. Ministerstvo kultu a vyučování jejich žádosti zamítlo s odvoláním na dřívější výnos, podle něhož mohly ženy navštěvovat přednášky a cvičení jenom jako hospitantky, nesměly však být imatrikulovány; proto prý nemohly dosáhnout ani doktorátů, a pokud se tak stalo v cizině, nemohly být jejich zahraniční diplomy nostrifikovány. 

Anna se tedy vrátila do Švýcarska a praktikovala krátce v Teufenu a potom v Bernu. V roce 1892 se jí podařilo získat funkci zemské lékařky v Dolní Tuzle a v Sarajevu a stala se v tomto ohledu průkopnicí, po níž nastoupilo do téže služby šest dalších ženských lékařek. Zůstala ale jen necelý rok. Po předčasném návratu „z rodinných a zdravotních důvodů“ (za nimiž stály zřejmě především konflikty s místními úředníky) pracovala v různých sanatoriích a léčebnách ve švýcarských, německých a dalších západoevropských lokalitách. Do Prahy přijela natrvalo teprve koncem roku 1909 a prakticky až do posledního vydechnutí 24. ledna 1924 se věnovala pedagogické práci. 

Boj s nedůvěrou 

Bohuslava získala povolení alespoň k akušerství. Působila jako excelentně připravená porodní asistentka nejprve v předměstském Karlíně a potom přímo v Praze, kde si zjednala širokou klientelu a těšila se u ní všeobecné úctě. Poté se po příkladu Anny přihlásila na místo úřední lékařky v Rakousko-Uherskem okupovaných zemích na Balkáně – do úřadu v Mostaru byla uvedena provizorně roku 1893 a definitivně o tři roky později. V hlavním městě Hercegoviny a jeho širokém zázemí pak zajišťovala lékařskou péči a organizovala zdravotní výchovu mezi ženami, zejména mezi muslimkami. 

Podobně jako Anna bojovala s nedůvěrou a předsudky. „Zvláště pak Turkyně zpočátku mně samé, jakož i mým receptům s nedůvěrou vstříc přicházely a mým nařízením se velice nerady, anebo vůbec nepodrobovaly,“ čteme v jednom z dopisů. Svůj boj ale především díky léčebným výsledkům vyhrála. V závěru života onemocněla cukrovkou a jezdívala každé léto na léčení do Karlových Varů. Zemřela 17. října 1911 u své sestry v Kostomlatech nad Labem.

Za práva žen 

Anna a Bohuslava zaujímají v boji za právo českých žen na vysokoškolské a medicínské vzdělání tutéž úlohu, jakou splnila v podobném úsilí Američanek Elizabeth Blackwellová nebo evropských žen Naděžda Prokofjevna Suslovová. V habsburské monarchii to byly právě obě české lékařky, které především svým působením v Bosně a Hercegovině poskytly účinné argumenty do probíhajících polemik, zda mají být ženám jejich zahraniční lékařské diplomy uznány a zda mají být připuštěny k řádnému studiu medicíny. Rozhořčené diskuse vedly nakonec ke splnění obou požadavků nejprve v Uhrách a později také v Předlitavsku. 

První ženou promovanou na lékařské fakultě české univerzity v Praze se stala 17. března 1902 Anna Honzáková. V následujících letech bylo řádné studium na pražské lékařské fakultě povoleno dalším dívkám, jejichž počet se od roku 1910 začal radikálně zvyšovat.

Lemuři indri žijí v deštných pralesích na východě Madagaskaru, v malých skupinkách zahrnujících rodiče a 2–3 potomky. Velmi sociální zvířata spolu komunikují pomocí písní, podobně jako ptáci či velryby. Jednotlivé rodiny mají vlastní „písně“, jimiž pravidelně ohlašují svou přítomnost: Po úvodním zakřičení následuje řada kvílivých zvuků. Lemuři se takto dorozumívají v rámci své skupiny, ale odpovídají také jiným; méně hlasitými zvuky pak vyjadřují strach či upozorňují na predátora. Jejich křik se nese až na vzdálenost tří kilometrů a domorodci z něj mají respekt. 

Předčí i zpěvné ptáky

Nejpozoruhodnější je však na lemuřím zpěvu rytmus, díky němuž se jejich zvuky nápadně podobají lidským písním. Vědce z anglické University of Warwick to zaujalo natolik, že zahájili dlouhodobou studii s cílem odhalit případné zákonitosti. Od roku 2005 sledovali 51 volně žijících indriů a zkoumali 820 různých písní. Objevili tak v jejich komunikaci tzv. izochronii neboli rovnoměrnost, kdy je každý interval mezi zvuky stejný. Vzniká tím přirozený vzorec či rytmus, například jako u tikání hodin nebo metronomu.

Izochronie představuje charakteristickou vlastnost naší hudby, zahrnovala ji však i každá jednotlivá píseň či poplašné volání lemurů. „Popsaný objev je staví do pozice zvířat s největším počtem vokálních rytmů sdílených s lidským hudebním repertoárem. Předčí dokonce i zpěvné ptáky a všechny savce,“ popisuje hlavní autorka studie Chiara De Gregorio. Výzkum tak mimo jiné pomáhá potvrdit dlouholetou teorii, že písně ukazují na dávného společného předka druhů. Jak uvedla spoluautorka práce Daria Valente, „daná zjištění […] dokládají, že lze základní prvky lidské hudby vysledovat až k raným komunikačním systémům primátů“.