Rod Bubnů odvozoval své jméno od hradu Buben na Plzeňsku. U Plešnic nad řekou Mží bychom jeho rozvaliny nalezli dodnes, přestože zpustl už v 16. století. Tou dobou už ale páni z Bubna sídlili na druhé straně naší země, v okolí Orlických hor.

Jan Varlich z Bubna spatřil světlo světa roku 1570. Nedisponoval žádným oslnivým majetkem, zato se mu dostalo dobrého vzdělání, které mu později umožnilo sehrát roli ambiciózního diplomata. Nejdřív se ale musel osvědčit se zbraní v ruce na válečném poli.

Turkobijec a rebel

Šlechtic, v jehož erbu bychom nalezli buben na pozadí modrého pole, si v mládí počínal statečně v dlouho trvající válce s Osmanskou říší. O tom, jak dobře si vedl, svědčí fakt, že jeho vojenská hodnost poměrně strmě stoupala. Podle dostupných informací však netoužil po válečné slávě za každou cenu. Snad by dal přednost péči o panství a rodině, kdyby osud nerozhodl jinak. Manželky mu ale umíraly, takže rodinné štěstí nekvetlo.

A politická situace? Ta se vyvíjela v rozporu s jeho přáními. Šlo totiž o evangelíka, a když se pomyslné vahadlo začalo převažovat na katolickou stranu a svoboda vyznání byla ohrožena, protestantský šlechtic nemohl jen tak nečinně přihlížet s rukama v klíně. Když se čeští stavové rozhodli otevřeně vystoupit proti vládnoucím Habsburkům, Jan z Bubna byl při tom jako jeden z mužů v čele stavovského vojska. Pravděpodobně byl osobně přítomen i slavné defenestraci na Pražském hradě v roce 1618, i když sám zřejmě bezprostředně nikoho z okna nehodil. Převratné časy ho každopádně vynesly až na vrchol tehdejší moci: honosil se hodností generální vachmistr stavovského vojska.

Z titulu své funkce musel strážit bezpečnost a veřejný pořádek, starat se o výcvik vojáků, ale také o to, aby dostávali žold a podobně. Taková práce nebyla z nejvděčnějších. Vždyť kdyby čeští stavové se svou vzpourou uspěli, sláva by připadla jiným generálům – těm, kteří svými rozkazy rozhodli bitvy. Kdyby ovšem stavové prohráli, Jan z Bubna by byl mezi těmi, na které by dopadl hněv Habsburků, což se také nakonec stalo. Ale nepředbíhejme...

Vítězství...

Jan se sice možná víc než velení při bitvách věnoval praktickým záležitostem v týlu, které udržovaly vojsko v chodu. Nebylo to však vinou jeho neschopnosti nebo tím, že by mu chyběly vlastnosti stratéga. Naopak. Měl z vojenských šarvátek s Turky možná víc zkušeností než mnozí z těch, kteří stavovským vojskům veleli, což se několikrát ukázalo. 

Stávalo se, že zkušený a prozíravý padesátník včas varoval před neuváženými rozhodnutími. Marně. Snad jej ostatní přehlíželi, snad se neozval dost hlasitě, snad měl méně ambicí než jiní důstojníci. Rozhodující slovo Jan většinou neměl – dost možná ke škodě stavů. Vždyť když mu byla svěřena samostatná vojenská akce, počínal si nadmíru obratně.

Příkladem může být jeho nejslavnější vojenský počin, k němuž došlo během babího léta roku 1619. Tehdy stál před stavovskými silami úkol dobýt Bechyni – dobře opevněné město, v jehož zámku dlela posádka věrná císařským. Nešlo o jednoduchý úkol a v sázce bylo mnoho životů. Jan ale vsadil spíš na dobrý plán než na bezohlednou riskantní zteč. 

Získal si informátora, který mu ukázal slabé místo nepřátelské obrany. Pod pláštíkem tmy se jeho muži dostali přes řeku k okénku, jehož mříž nebyla fatální překážkou, a poté vnikli do zámku docela nečekaně a zastihli obránce zcela nepřipravené. Nepřítel se rozprchl, mnoho protivníků bylo zajato. Velký úspěch beze ztrát!

...i prohra

Dobytí Bechyně však válku rozhodnout nemohlo. Schylovalo se k osudné bitvě na Bílé hoře a je jisté, že muži, jimž velel Jan z Bubna, se jí účastnili. Historici se však rozcházejí v detailech. Jaký počet jezdců vlastně tento aristokrat na Bílou horu vyslal? Kolik z nich padlo? A hlavně: Byl sám bitvě přítomen? Dlouho převažoval názor, že ano. Janovo hrdinství se dokonce vyzdvihovalo v pracích historiků i v literatuře. Ale bylo tomu tak?

Osobní přítomnost nejvyšších velitelů v nejnebezpečnějších bitvách nebyla nijak obvyklá. Naopak. Řada dnešních odborníků, jako například Ladislav Miček, je toho názoru, že Jan setrvával během osudného poledne poměrně daleko od bitevní vřavy v Praze v blízkosti panovníka. Jisté je, že společně s takzvaným „zimním králem“ Fridrichem Falckým po prohrané bitvě narychlo prchal ze země do bezpečí ve Slezsku a následně do Holandska. Nastala dlouhá doba exilu.

S osudem poraženého emigranta se však Jan rozhodně smířit nehodlal. Začala naopak nejdůležitější etapa jeho života – stal se jedním z těch, kteří se pokoušeli přepsat dějiny Evropy. Když neuspěl jako voják, zkusil to coby diplomat.

Nová naděje

Zůstávat v bezpečném Holandsku? Ne! Jan z Bubna riskoval a vydal se do země, kde mu hrozilo zatčení a poprava. Nebezpečí nedbal. Pod velením hraběte Mansfelda se podílel na průniku protestantských armád do Slezska a na Moravu. Doufal, že krajané se budou k jeho vojskům přidávat, a verboval nové posily i na území Čech. Zřejmě se odvážil i přímo do Prahy! Jeho úspěch však nezávisel jen na něm, ale na tom, jak se bude vyvíjet celé vojenské tažení. To mu nakonec přineslo jen další velké zklamání. Protestantské síly musely ustoupit.

Agilní šlechtic však ve svém úsilí zvrátit poměry v českých zemích nepolevil. Dal se do služeb švédského krále a připojil se ke vpádu Sasů do Čech. Na podzim 1631 obsadil Louny. Do vlasti se s vojsky vracela řada emigrantů, kterým svítala naděje na lepší časy. Místní však rabování cizáků viděli pravděpodobně zcela opačně, neboť válka jim přinášela především strádání. 

Jan z Bubna byl v poměrně kontroverzní situaci. Počínal si jako vlastenec, který bojoval za víru svých předků, současně však do své milované vlasti přinášel v řadách cizích vojsk pláč, bezpráví a smrt. To vše si musel omlouvat ve jménu vyššího národního a náboženského zájmu.

Šance na vítězství tu ale rozhodně byla. Ve hře totiž bylo přeběhnutí Albrechta z Valdštejna na druhou stranu tehdy už celoevropského konfliktu zvaného třicetiletá válka. Že by se tajná diplomacie ukázala jako prostředek, který překoná sílu zbraní? Jan nechyběl mezi vyjednavači, kteří se s Valdštejnem osobně sešli a jednali v přísném utajení o možnosti, že by pán z Frýdlantu se svým vojskem zradil habsburského císaře. 

Valdštejn budil dojem, že se k tomu skutečně chystá, a Jan věřil, že jeho diplomatické úsilí bude brzy korunováno úspěchem. Osobně se vydal za švédským králem Gustavem Adolfem s dobrými zprávami, a ten nabyl dojmu, že pán z Bubna je opravdu ten pravý muž, který by mohl Valdštejna získat. Tím by mohla být děsivá a vleklá válka konečně rozhodnuta.

Krach vyjednávání

Gustav Adolf si Jana z Bubna coby prostředníka v této delikátní věci nevybral vůbec náhodou. Kromě diplomatických schopností měl český šlechtic ještě jednu přednost. S Valdštejnem se znal už z dob, kdy jako mladý muž válčil proti Turkům. V Uhrách tehdy bojoval i Valdštejn a o víc než deset let starší Jan mu snad tehdy byl čímsi jako rádcem či učitelem. Valdštejn si jej každopádně vážil. Komu jinému by měl naslouchat a kdo jiný by jej měl přesvědčit, aby se nejen slovy, ale i skutky odhodlal k odvážnému kroku a ke hře vabank?

Ostřílený diplomat se vydal za Valdštejnem s velkorysým plánem. Jménem švédského panovníka a českých pánů v emigraci mu nabízel korunu českého krále. K setkání došlo uprostřed noci přímo v srdci Albrechtova panství – na jičínském zámku. Valdštejn však na lákavý návrh nepřistoupil a dalo by se říci, že hrál na obě strany, což bylo vlastně logické. Zradou mohl získat korunu, ale také ztratit majetek. Vždyť vracející se čeští páni by se jistě dožadovali svých konfiskovaných panství, z nichž mnohá uchvátil právě Valdštejn.

Nezbývalo než zkoušet jednat dál. Jan z Bubna měl o motivaci postaráno a jeho situace byla jednoznačnější než Valdštejnova. Kdyby jeho mise nakonec přece jen byla úspěšná, nejen že by se do českých zemí mohla vrátit náboženská tolerance, ale také on sám by se dostal zpět ke svým ztraceným majetkům. Ideje i osobní zájmy mu tedy velely nepolevit v úsilí.

Znovu za Valdštejnem vyrazil, tentokrát do Slezska. Jan, který už překročil šedesátku, musel trávit celé dny na cestách, křižovat Evropu a doufat, že jeho útrapy přinesou ovoce. Jenže se stále víc ukazovalo, že Valdštejn Švédy i české exulanty lidově řečeno tahal za nos. Budil v nich naděje, které se ukazovaly jako falešné. Od slov bylo k činům dál než z exilu do Čech.

Trpký konec

Zklamaný Jan už po svých zkušenostech dvojakému Valdštejnovi nevěřil. Připadal si obelhán a další setkání s vévodou frýdlantským už se odehrála bez jeho přítomnosti. Skutečné úmysly Albrechta z Valdštejna přitom zůstanou navždy tajemstvím. Dříve, než se mohly definitivně vyjevit, došlo v Chebu k jeho vraždě. Spolu s nevyzpytatelným generalissimem zemřely i poslední naděje starého aristokrata na obrat evropských událostí. Jeho dlouholeté horečné úsilí padlo vniveč a Čechy směřovaly ke katolicismu.

Na svou tvrz v Borovnici se už odvážný a inteligentní šlechtic, jemuž ubývaly síly, nevrátil. Odešel z tohoto světa zklamán přibližně rok po Valdštejnovi v saské emigraci a byl pochován ve svém exilovém domově – ve městě Halle.

Jan z Bubna málem obrátil běh dějin – kdyby jeho úsilí vyšlo, do Čech by se mohli vrátit pobělohorští emigranti, protestantství by nebylo potlačeno a českým zemím by nevládli Habsburkové. Mapa střední Evropy by se patrně zcela překreslila. Celá další staletí by vypadala podstatně jinak a dost možná by se lidstvo vyhnulo i některým dalším válkám. Leč – sen Jana z Bubna zašel na nevypočitatelnost Albrechta z Valdštejna a ze snů mnoha českých šlechticů a intelektuálů zbyly jen trosky.

Africký kontinent se možná rozpadne dříve, než si vědci donedávna mysleli. Nový výzkum, publikovaný v časopisu Nature Communications, naznačuje, že trhlina v zemské kůře ve východní Africe je už jen několik milionů let od okamžiku, kdy kontinent rozdělí na dvě části – a mezi nimi vznikne zcela nový oceán.

Oblast, která se nachází na východě Afriky, je podle vědců „připravena“ oddělit se mnohem rychleji, než se dříve předpokládalo.

Trhající se Afrika

Klíčovým místem je tzv. Turkanský rift, zhruba 500 kilometrů dlouhá oblast táhnoucí se napříč Keňou a Etiopií. Jde o součást rozsáhlého Východoafrického riftového systému, kde se setkávají tři tektonické desky – arabská, nubijská a somálská. Druhé dvě desky jmenované se se v této oblasti postupně vzdalují rychlostí okolo 8 až 9 milimetrů ročně, což je proces, který v dlouhodobém horizontu povede k rozdělení kontinentu.

Tyto geologické síly mají navíc i překvapivý vedlejší efekt: právě oblast Turkanského riftu je jedním z nejbohatších nalezišť fosilií dávných předků člověka, včetně například slavného „chlapce z Turkany“. Dynamika zemské kůry tak přímo souvisí i s našimi vlastními evolučními dějinami.

Nová studie Christiana Rowana z Kolumbijské univerzity a jeho spolupracovníků přináší zásadní zjištění: zemská kůra v oblasti riftu je mnohem tenčí, než se dříve myslelo. V samotném středu riftu má tloušťku jen asi 13 kilometrů, zatímco v okolních oblastech přesahuje 35 kilometrů.

Menší tloušťka je podle vědců důkazem procesu při kterém se střed riftu postupně ztenčuje a oslabuje, zatímco okraje jsou taženy od sebe. Kontinent se tak v tomto místě už aktivně „natahuje“ a připravuje na rozdělení.

Výzkumný tým kombinoval terénní pozorování s pokročilou metodou zvanou seismická reflexe ve vysokém rozlišení. Ta funguje podobně jako ultrazvuk: vědci vysílají do země zvukové vlny a analyzují jejich odrazy, aby zjistili, jak vypadá struktura pod povrchem.

Díky této metodě se ukázalo nejen to, že je kůra tenčí, ale také že oblast byla v minulosti vystavena dalším epizodám trhání. Ty pravděpodobně kůru ještě více oslabily a urychlily současný proces. Výsledky tak zpochybňují některé tradiční představy o tom, jak se kontinenty rozpadají.

Bod zlomu na dohled

Podle vědců se rift nyní nachází na jakémsi „kritickém prahu“. To znamená, že systém je velmi blízko fázi, kdy se změny začnou dít rychleji a nevratně povedou k oddělení pevniny.

Je ale důležité dodat, že nejde o proces, který by lidé mohli pozorovat během svého života. Rift se začal formovat už před zhruba 45 miliony let a jeho úplné rozdělení bude trvat ještě několik milionů let. Pro nás je to nepředstavitelně dlouhá doba – pro planetu Zemi však jen krátký okamžik.
Až se proces dokončí, vznikne mezi dvěma částmi Afriky nový oceán. Dnešní pevnina se promění v oddělené kontinenty a krajina východní Afriky se dramaticky změní.

Výzkum geologů a geofyziků z Kolumbijské univerzity nám tak opět připomíná, že Země není statická. Pod našima nohama se neustále odehrávají pomalé, ale zásadní změny, které v dlouhém časovém horizontu přetvářejí podobu celé planety.

Obezitu obvykle vnímáme jako výsledek „energetického přebytku“, kdy příjem energie z potravy převládá nad jejím výdejem při fyzických aktivitách. Do sklonů k tloustnutí však významně promlouvají také dědičné dispozice. O těch máme stále jen neúplnou představu. O některých genech vědci vůbec netušili, že hrají v metabolismu významnější úlohu. Právě tyto objevy mohou otevřít cestu ke zcela novým lékům na zdravé hubnutí.

Úspěchy s myšmi

Medicínskému boji s obezitou dnes vládnou injekce semaglutidu distribuovaného pod názvem Wegovy či tirzepatidu dodávaného na trh pod komerčním názvem Zepbound. Léky z této skupiny napodobují účinky hormonu GLP-1 i některých dalších látek regulujících v lidském organismu příjem potravy. Pacienti se s jejich pomocí do roka zbaví až 20 % tělesné hmotnosti.

Navzdory velké oblibě nejsou semaglutid ani tirzepatid všelékem. Někomu nezabírají, a u dalších pacientů mají tak silné nežádoucí vedlejší účinky, že lidé léčbu vzdají. A po skončení léčebné kúry se shozené kilogramy často velmi rychle vracejí. To je důvod, proč vědci nepřestávají hledat nové prostředky proti obezitě založené na zcela jiných principech. Významnou roli sehrává výzkum na poli genetiky.

Tým vědců vedený Atanem Grossem z Weizmannova ústavu pro vědu v izraelském Rechovotu narazil na jeden z genetických regulátorů tělesné hmotnosti čirou náhodou, když zkoumal u laboratorních myší funkce genu MTCH2. Zvířata, kterým Gross a spol. vyřadili metodami genového inženýrství gen z činnosti, získala několik „superschopností“. Vynikala fyzickou zdatností, úspěšně vzdorovala silným stresům a díky zvýšené intenzitě metabolismu odolávala obezitě.

Detailnější pohled do organismu myší postrádajících gen MTCH2 odhalil nejen razantní úbytek tukové tkáně, ale také zvýšené množství svalových vláken. Srdce myší díky tomu výrazně zesílilo a podávalo lepší výkon při zásobování těla krví. Nárůst svalové hmoty se promítl do celkové úrovně metabolismu, protože ve svalových vláknech běží látková výměna vysokým tempem a spotřebovává se v nich mnohem více energie než v tukové tkáni. Svaly také spotřebují větší objemy kyslíku.

Nadějný Mitch

Protein Mitch produkovaný podle instrukcí genu MTCH2 sehrává zásadní úlohu při splývání mitochondrií do rozvětvené sítě. Když v buňce chybí, rozpadá se mitochondriální porce špaget na jednotlivé bochníčkovité organely a v těch klesá účinnost produkce energie. Buňky se ocitají ve stavu energetické nouze. Pro zdravý organismus to není kdovíjaká výhra, ale tělu postiženému obezitou může být nedostatek energie ku prospěchu, protože nabudí mobilizaci energetických rezerv tukové tkáně a zabrání dalšímu ukládání tuku.

Vědci zjistili, že buňky postrádající protein Mitch spalují zvýšeným tempem živiny, jako jsou cukry, tuky a bílkoviny, a v daném čase jich spotřebují více než buňky, ve kterých je tento protein přítomen. Ztráta Mitche změní buňkám „chutě“. Zatímco buňky s proteinem dávají přednost cukrům a bílkovinám rozloženým na aminokyseliny, buňky, jimž Mitch chybí, upřednostňují jako palivo pro výrobu energie tuk.

„Zjistili jsme, že odstranění Mitche vede k výraznému poklesu tuků v buňkách,“ vysvětluje Gross. „Zároveň jsme zaznamenali nárůst ve využívání tuku k produkci energie. Tuk se v buňkách zvýšenou měrou odbourává a používá jako palivo. Jinými slovy, prokázali jsme, že Mitch určuje osud tuku v lidských buňkách.“

V souladu s výsledky těchto pozorování je již dříve zjištěný fakt, že obézní lidé mají v těle zvýšenou produkci proteinu Mitch. To vědce přivedlo k podezření, že se Mitch podílí také na vzniku tukových buněk, kdy tzv. progenitorové buňky začnou ve svém nitru hromadit tuk a vyzrávají ve specializované buňky tukové tkáně. Podezření se plně potvrdilo v dalších experimentech.

„Když jsme z progenitorových buněk odstranili protein Mitch, zjistili jsme, že tam zavládnou podmínky, jež nesvědčí syntéze nových tuků,“ vysvětluje Gross. „Tuky jsou potřeba k tvorbě buněčných membrán, a snížení produkce tuků proto brání buňkám v růstu, vývoji a dosažení bodu, kdy je možná jejich proměna na tukové buňky. Proces akumulace tuku vyžaduje velké množství dostupné energie, ale v buňkách bez Mitche je energie nedostatek. V důsledku toho je potlačen vznik nových tukových buněk a zároveň i akumulace tuku v těle.“

Jak překonat stagnaci

Mnoho lidí se odhodlaně pustí do hubnutí. Cvičí, drží dietu a dokud vidí výsledky svého snažení, nemají s motivací problém. Jenže pak přijde období, kdy už snaha nepřináší tak zřejmý efekt, a hrozí deziluze a rezignace. Přitom zpomalení metabolismu a stagnace v hubnutí jsou zákonitým důsledkem změn, kterými organismus reaguje na omezený přísun živin a zvýšený výdej energie. Této stagnaci se nevyhnou ani pacienti léčení semaglutidem nebo tirzepatidem. Krize často nastává v době, kdy řada obézních pacientů ještě zdaleka nedosáhla zdravé tělesné hmotnosti a k vítězství nad obezitou jim zbývá urazit dlouhou cestu.

„Obvykle se lidem zpočátku daří hubnout bez velkých potíží, ale jakmile shodí část nadbytečných kilogramů, hubnutí se zastaví, protože se metabolismus přizpůsobil úbytku energie,“ vysvětluje Kim Ravnskjaerová z Univerzity jižního Dánska. Se svým týmem narazila při výzkumu metabolismu v játrech na gen, který řídí produkci energie v organismu během půstu a významně tak přispívá ke stagnaci v hubnutí.

Gen označovaný jako PLVAP nikdo z významnější účasti na řízení metabolismu nepodezíral. Vědci o něm věděli, že významně promlouvá do funkce endotelových buněk vystýlajících vnitřek cév. Byla známa jeho aktivita v jaterních buňkách, ale tam ho výzkumníci studovali především v souvislosti s onemocněním fibrózou, při němž játra ztrácejí metabolicky aktivní tkáň a ta je nahrazována pasivním vazivem.

Sacharidy, nebo tuk?

Během půstu ubývá v organismu cukrů, a játra proto přesedlají na spalování mastných kyselin z tuků. Pokud je ale gen PLVAP vyřazen z činnosti, pokračuje spalování úzkoprofilových sacharidů, zatímco metabolismus tuků se z jater přesouvá do svalů. Látková přeměna proto neubírá na tempu, i když zvíře přijímá s potravou omezené množství kalorií. To umožní prolomit stagnaci v hubnutí a zvířata se dál zbavují tukové tkáně.

Za velmi důležité považuje Kim Ravnskjaerová, že myši s vyblokovaným genem PLVAP nevykazovaly žádné zdravotní problémy. Znamená to, že takové hubnutí je zdravé a nedochází při něm k poškozování organismu.

„Pokud bychom dostali pod kontrolu spalování cukru a tuku v játrech, mohli bychom zvýšit účinnost léků na hubnutí a na cukrovku,“ předestírá perspektivy praktického využití objevu Kim Ravnskjaerová. „Jestliže dokážeme vyvinout lék, který by pomáhal udržovat spalování tuků nebo cukrů na obvyklé vysoké úrovni i během léčby, jež má za následek úbytek tukové tkáně, pomohlo by to lidem na cestě ke zdravé tělesné hmotnosti překonat kritické období, kdy hubnutí stagnuje.“

Látka, která by zajistila průlom stagnace hubnutí, by se stala vítaným doplňkem i pro léčbu tirzepatidem či semaglutidem. Ravnskjaerová ale připomíná starou pravdu, že od slibných výsledků experimentů na myších vede k uvedení léku na trh dlouhá a notně nejistá cesta. Poměry v lidském organismu bývají nejednou tak odlišné, že léky zabírající myším na člověka nepůsobí nebo vyvolávají nepřijatelně závažné vedlejší účinky.

Léky místo diety?

Spolehlivým, byť nepříliš oblíbeným receptem na zhubnutí je zdravý životní styl – vhodná kombinace jídelníčku a cvičení. Ostatně i léčba semaglutidem či tirzepatidem přináší plný efekt jen v kombinaci se správnou životosprávou. Někteří silně obézní lidé by ale museli změnit své stravovací návyky tak drasticky, že by to zřejmě nevydrželi. Stejně tak je pro některé lidi neúnosné cvičení o potřebné délce a intenzitě.

Platí to například pro pacienty s klouby poničenými těžkou artrózou. Vědci proto studují reakci organismu na zdravou dietu a fyzickou námahu a hledají geny, které se přitom výrazně aktivují, nebo naopak ustávají v činnosti. Pokud by se povedlo navodit podobný stav uměle, např. lékem, dovolilo by to pacientům zhubnout bez extrémního cvičení nebo drastických změn ve stravě.

Výzkumníci z australské Flindersovy univerzity vedení Damienem Keatingem se zaměřili na gen RCAN1. Také oni začali tím, že vyřadili laboratorním myším gen z činnosti metodami genového inženýrství. Tato zvířata netloustla, ani když je vědci krmili potravou s vysokým obsahem tuku. Absence genu RCAN1 a hlavně bílkoviny, která se podle něj v buňkách vyrábí, výrazně posílila přeměnu „nezdravého“ bílého tuku, jenž je rezervoárem energie, na zdravý hnědý tuk, který naopak energii spaluje.

Účinek blokády genu se projevil především v době, kdy myši odpočívaly. Nyní Keating se svými spolupracovníky zjišťuje, zda by potlačení aktivity genu RCAN1 působilo podobně i na člověka. Neobešlo by se to bez rizika, protože jednou z úloh genu je chránit buňky před stresovými podněty schopnými vyvolat neurodegenerativní onemocnění, jako je Alzheimerova choroba.

„Vyvinuli jsme řadu molekul zacílených na protein, který se podle tohoto genu v buňkách syntetizuje. Nyní v testech zjišťujeme, zda by se daly využít jako nové léky proti obezitě,“ říká Keating. „Zajistily by intenzivnější spalování tuků během odpočinku. To znamená, že tělo by ukládalo méně tuku, aniž by člověk musel omezit příjem potravy nebo více cvičit.“

Podobný výzkum běží po celém světě na mnoha frontách. Od objevů genů regulujících metabolismus k lékům proti obezitě však vede dlouhá cesta. V organismu laboratorních zvířat nebo v lidských buňkách pěstovaných v laboratorních podmínkách není problém vyřadit gen z činnosti a zjistit, jaká role mu v regulaci metabolismu náleží. Dá se k tomu využít technologie CRISPR, která dovoluje přesně zacílený zásah do genomu. Pro člověka by však bylo vyblokování genu v těle nebezpečné.

Geny často plní hned několik funkcí a metabolismus tuků, produkce energie či ukládání tuků mohou představovat jen část jejich „pracovní náplně“. Po vyblokování genu by tak hrozilo široké spektrum nežádoucích vedlejších účinků. Přesto mohou objevy genetiků významně přispět k vývoji nových léků proti obezitě. Když vědci odhalí mechanismy, jimiž tělo metabolismus reguluje, mohou následně pátrat po molekulách, které specificky posílí, nebo naopak zabrzdí vybraný proces. 

Na první pohled to může znít úsměvně, ale vyvinout spolehlivě fungující toaletu pro vesmírné mise patří k překvapivě složitým technickým výzvám. Prostředí mimo Zemi – zejména mikrogravitace, extrémní teploty a vakuum – totiž zásadně mění chování tekutin a významně komplikuje důkladné testování ještě před startem.

Velký úspěch s malou komplikací

Mise Artemis II byla z technologického i symbolického hlediska velkým úspěchem: čtyřčlenná posádka urazila během 10 dnů více než milion kilometrů, obletěla Měsíc a bezpečně se vrátila na Zemi. Přesto se během letu objevil nečekaný problém – nefungoval správně odvod moči z toalety.

Paradoxně přitom samotná toaleta fungovala dobře. Moderní systém nazývaný Universal Waste Management System představuje obrovský pokrok oproti dobám programu Apollo, kdy astronauti používali jen jednoduché sáčky. 

Nová toaleta v kosmické lodi Orion spacecraft je uzavřená, vyrobená z 3D tištěného titanu a nabízí i základní komfort, jako je soukromí nebo možnost vykonávat potřebu „najednou“. To u starších vesmírných systémů nebylo běžné. Během letů programu Apollo bylo například nutné obě potřeby (močení a defekaci) řešit odděleně a poněkud nekomfortně (viz Jak to dělal Armstrong?).

Splachování v mikrogravitaci

Potíže se objevily v systému odvádění moči. Takzvaná ventilační trubice se zhruba v polovině mise pravděpodobně ucpala. Příčinou mohlo být zamrzání moči nebo usazeniny z chemických přísad – přesná příčina komplikací je stále předmětem vyšetřování.

Tento zdánlivě drobný problém ale otevírá zásadní otázku: proč je vlastně tak těžké „spláchnout“ ve vesmíru? Na Zemi jsme zvyklí, že kapaliny jednoduše tečou díky gravitaci dolů. Ve vesmíru ale nic takového neplatí. V prostředí mikrogravitace se tekutiny pohybují nepředvídatelně – místo gravitace začnou dominovat jiné síly, například povrchové napětí nebo tvar potrubí.

To znamená, že moč se nemusí pohybovat směrem, který konstruktéři očekávají. Navíc přidání vzduchu, který by měl tekutinu „postrčit“, může vytvářet bubliny ulpívající na stěnách potrubí a způsobující ucpání. Situaci dále komplikují extrémní teploty a vakuum. Ve vesmíru může během krátké chvíle docházet k přechodům mezi extrémním horkem a mrazem. To zvyšuje riziko, že kapaliny v potrubí zamrznou nebo se budou chovat nepředvídatelně.

I když vědci dokážou tyto podmínky částečně simulovat v laboratořích na Zemi, nikdy nejde o dokonalý test. Skutečné chování systému se tak často ukáže až během letu. Systém UWMS byl před samotnou misí Artemis II testován také na ISS, ale ne v plně „lunární“ konfiguraci. Během testů na ISS se řešila hlavně ergonomie, spolehlivost, proudění vzduchu a částečně i práce s odpadem.

Prototyp, který obstál

Toaleta na palubě Orionu byla prototypem. Na rozdíl od systému na ISS, který recykluje moč na pitnou vodu, Orion odpad jednoduše vypouští do vesmíru. Astronauti tak mohou z okénka pozorovat drobné ledové částice, jak mizí v prostoru.

Navzdory problémům se ale ukázalo, že systém fungoval překvapivě dobře. Jediná výraznější závada během náročné mise dlouhé stovky tisíc kilometrů je spíše důkazem úspěchu než selhání.

Získaná data nyní pomohou vylepšit budoucí verze systému. Možná řešení zahrnují například přidání ohřívače, úpravu proudění vzduchu nebo změny v konstrukci potrubí. Jde o relativně malé úpravy, které ale mohou výrazně zvýšit spolehlivost. Ostatně, právě to bylo i jedním z důležitých úkolů mise Artemis II – test kosmické lodi v reálných podmínkách.

Celý příběh tak ukazuje, že i zdánlivě banální věci – jako je toaleta – se ve vesmíru mění v komplexní inženýrské problémy. A zároveň připomíná, že každý krok směrem k dlouhodobým misím, třeba zpět na Měsíc nebo jednou na Mars, vyžaduje zvládnutí i těch nejzákladnějších lidských potřeb.

Kniha Tovje vdává dcery začíná jako úsměvné dílko, ve kterém se řeší, zda prodat krávu a jak přesvědčit tvrdohlavou manželku o své pravdě. V pozadí příběhu se však nenápadně stupňuje nepřátelství ruské komunity, které vrcholí vyhnáním Židů z celé oblasti.

Začněme od Abrahama

Příběh židovského národa jako by byl jedinou dlouhou poutí. Patriarcha Abraham přivedl Hebrejce do „země zaslíbené“. Z ní pak někteří odešli do Egypta, odkud jejich potomky znovu vyvedl Mojžíš. Odvěká cesta však neskončila ani za Saula, Davida a Šalamouna. Po smrti moudrého krále byl navíc jednolitý stát roztržen a obě části se vydaly vstříc vlastnímu tragickému konci. Severní Izrael postupně ovládli Asyřané, zatímco Judsko se dostalo pod jho Babylonu.

Tyto události odsoudily Židy k životu v diaspoře, tedy vyhnanství mimo mateřské území. Stav bezdomoví ještě potvrdilo vyrabování a rozbití Jeruzalémského chrámu římskými vojáky v roce 70 n. l. Pro národ bez vlasti se jednalo o tragédii zcela apokalyptických rozměrů.

Dvě ruce jediného těla

Už v prvních staletích našeho letopočtu proto najdeme židovské osídlení na Krymu, ve Středomoří, Malé Asii či střední Evropě. Židé přitom stále drželi při sobě, ctili předky, jediného Boha a slavili svátky. Přesto se však stalo to, co se stát muselo. Lidé, kteří žili v různých zemích, různých klimatech a různých podmínkách se navzájem vzdálili a jejich vývoj se vydal odlišnými směry. Tak vznikly dvě svébytné kulturní a náboženské tradice, Aškenázové a Sefardi.

Sefardi žili především na Pyrenejském poloostrově či jinde ve Středomoří. Většinou šlo o území ovládaná Araby, později i Turky – ale pod muslimskými vládci se jim dýchalo mnohem lépe, než by se mohlo zdát. Aškenázské komunity bychom na druhou stranu našly v Německu a Francii a později až k Baltu a Dněpru.

Rasa nepřátelská Bohu

První zásadní komplikaci pro život Aškenázů přineslo vyhlášení první křížové výpravy v roce 1095 papežem Urbanem II. (pontifikát 1088–1099). Dobový kronikář vkládá křižákům do úst slova: „Chceme jít bojovat proti nepřátelům Boha na Východě, ale máme před očima Židy, rasu nepřátelštější Bohu než jakákoliv jiná (...)“  Tím boží bojovníci vlastně říkají, že se pro trochu toho vraždění nemusí plahočit tak daleko, když se mohou snadno realizovat na synech vyvoleného národa.

Početné zástupy židovských utečenců se tedy vydaly hlouběji na východ. Odcházely především do Polska a na Litvu, kde jim místní vládci nabídli možnost usadit se. Židé tu získali privilegia, která určovala jejich právní postavení téměř až do 18. století, byť i zde docházelo k různým nenávistným excesům. Polsko a přilehlé oblasti se však postupně staly zásadním centrem jejich diaspory a zůstali jimi až do nacistické genocidy.

Pomoc proti „parazitům“

Zásadní předěl přineslo takzvané trojí dělení Polska (1772–1795), kdy se mnoho polských Židů dostalo pod ruskou nadvládu. Ruská carevna Kateřina II. (vládla 1762–1796) proto zřídila takzvané pásmo osídlení a Židé se nesměli usazovat na východně od linie Riga–Rostov na Donu. Důvodem takto radikálního kroku byly pravděpodobně obavy místních kupců z nenadálé konkurence a stížnosti na „parazity“, kteří neobdělávají půdu, ale chtějí se sytit jejími plody. Tato hranice zůstala platná až do roku 1917.

Car Mikuláš I. (vládl 1825–1855) chtěl židovské obyvatelstvo integrovat do „normální“ společnosti, ovšem s tím, že by se kvůli tomu mělo zříct své „škodlivé“ věrouky. Židům tedy například bylo dovoleno sloužit v armádě, ale jejich služba trvala 25 let.

Ke skutečnému zlepšení situace došlo až za Alexandra II. (vládl 1855–1881). Jeho vláda přinesla velké množství reforem, které předpokládaly postupnou emancipaci. Dokonce bylo možné opustit zmiňované pásmo, i když jen za přesně vymezených podmínek. Právě v tomto období se Židé začali více zapojovat do života společnosti, jejich rostoucí emancipace však živila i pod povrchem sílící antijudaistické nálady.

Zavraždili báťušku cara!

Ty pak velice záhy získaly jasný směr. Dne 1. března roku 1881 byl na cara spáchán atentát skupinou Narodnaja volja. V ní byla i Židovka Gesja Gelfmanová, jejímž úkolem bylo zabezpečovat přístřeší pro další členy skupiny. Její původ však využil tisk. 

Panovníkova smrt byla prezentována jako výsledek zlovolného židovského spiknutí a spontánní násilnosti, které následovaly, daly vzniknout slovu pogrom. Mimochodem, dalším židovským carovrahem měl být i Ignacy Hryniewiecki. Ten atentát skutečně spáchal, nebyl však Žid.

Za Alexandra III. (1881–1894) byly protižidovské násilnosti téměř na denním pořádku a historik Simon Dubnow se dokonce domnívá, že je mohla organizovat státní moc. Zajímavé je, že strůjcem těchto dramat byly malé, třeba jen desetičlenné skupiny, které vždy přijely do nějaké vísky, rozpoutaly masakr a poté ji zase opustily. Místní obyvatelé přitom nezůstávali jen pasivními diváky, neboť se chutě obohacovali při rabování židovských obchodů. Všem bylo jasné, že si za to lakomí Židé mohou sami a že jde jen o spravedlivou odplatu.

Ačkoliv je britský tank Mark VI většinou v literatuře uváděn jako samostatný typ, ve skutečnosti šlo o vrchol vývoje celé řady lehkých obrněnců. Ten započal již v roce 1928, kdy vznikl tančík Carden-Loyd VIII: kompaktní stroj s dvojčlennou osádkou a kulometem v otočné věži, jehož hmotnost činila 3,2 tuny.

O několik let později na konstrukci navázal typ Light Tank Mark I, který zavedl odpružení typu Horstmann. Po důkladných testech přišel vylepšený design Mark II následovaný typy Mark III a Mark IV. Každá další verze přinesla větší či menší úpravy – za všechny jmenujme lepší chlazení motoru, odlehčenou kostru korby či použití cementovaného pancíře. Koncepčně se ale jednalo o stále stejné dvojmístné stroje, u nichž se musel velitel věnovat také obsluze hlavní zbraně. 

Více místa pro rádio

Větší průlom nastal až v roce 1935, kdy továrna Vickers-Armstrong představila lehký tank Mark V. Ten přebíral základní konstrukci svých předchůdců, nově ale disponoval dvojmístnou věží s prostorem pro střelce. Užitečnou novinkou byla také radiostanice, která nahradila do té doby používané praporky a ruční signály. Dosavadní výzbroj dvojice kulometů puškové ráže navíc ustoupila zbrani Vickers kalibru 12,7mm. O rok později továrna dodala další vývojový stupeň s označením Mark VI. 

Konstrukce nové verze zachovávala podobné uspořádání jako její předchůdci, takže řidič seděl v levé části přídě a v pravé se nacházel motorový prostor. Velitel a střelec měli stanoviště ve věži zvětšené kvůli výhodnějšímu umístění rádia. Pro lepší přehled o okolí měl velitel k dispozici věžičku s průzory.

Výzbroj tanku zůstala stejná jako u Mark V, tedy jeden 12,7mm kulomet Vickers doplněný spřaženým kulometem puškové ráže. Palebnou výzbroj doplňovaly dva vrhače dýmovnic po straně věže a pancíř měl oproti předchozím modelům zesílenou tloušťku na maximálních 14 mm na čele korby a věže.

O pohon se staral benzinový šestiválec Meadows, s nímž Mark VI dosahoval rychlosti až 56 km/h na silnici a dojezdu asi 200 km. Podvozek typu Horstmann sestával ze čtyř pojezdových kol na dvou kyvných vozících, které doplňovalo vpředu umístěné hnací kolo a jedna vratná kladka. Toto uspořádání nabízelo poměrně komfortní jízdu, kvůli krátkému podvozku se ale vozidlo v terénu silně kymácelo a znemožňovalo tak přesnou střelbu za pohybu. 

Postupný vývoj

Jelikož šlo v podstatě o pouhé vylepšení předchozích typů, neviděli představitelé Královského tankového sboru důvod ke zkouškám prototypů a tank putoval rovnou do výroby. Sériová produkce Mark VI se rozjela v roce 1936; původně ji zajišťovala jen továrna Vickers-Armstrong, koncem 30. let se ale zapojily i další společnosti.

Britská armáda objednala čtyři série o několika desítkách kusů, které podrobila důkladným testům. Ty zahrnovaly i náročné terénní zkoušky v egyptské poušti. Z těchto sérií stojí za zmínku také tank se sériovým číslem T1667, u nějž podnik Vickers-Armstrong pokusně instaloval zvětšenou věž se 40mm kanonem 2-pounder. Daný kus v roce 1938 prošel armádními zkouškami, ani přes výrazné zvýšení palebné síly se ale do výroby nedostal. 

V dalších letech továrna design i nadále vyvíjela. Ještě v roce 1936 začala z linek sjíždět vylepšená verze Mark VIA, která v zájmu snížení výrobních nákladů zavedla osmibokou věž a šestibokou velitelskou věžičku. Viditelným rozdílem bylo také přemístění vratké kladky podvozku ze zadního kyvného vozíku na bok trupu. Výkon motoru zůstal stejný, nově se však do tanku montoval mírně vylepšený agregát Meadows ESTB.

V roce 1937 následovalo vozidlo Mark VIB s modernější radiostanicí, pancířem zesíleným na 16 mm a lafetou na věži pro lehký kulomet Bren. Se zhruba 1 000 vyrobenými kusy mělo jít o vůbec nejpočetnější variantu.

Třiadevadesát kusů Mark VIB bylo dokončeno v subverzi určené speciálně pro službu v Indii. Tyto stroje se od zbytku série lišily vylepšenou ventilací a nahrazením velitelské věžičky otočným periskopem. Těsně před vypuknutím války pak došlo k poslední významné modifikaci designu, když padlo rozhodnutí nahradit vodou chlazené kulomety Vickers. Primární zbraní se tak nově stal vzduchem chlazený kulomet Besa Mk.I kalibru 15 mm, jenž vznikl úpravou původně československého ZB-60. 

Kulomet používal munici 15×104mm a dokázal na vzdálenost 100 m probít až 29 mm silný plochý pancíř. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet Besa ráže 7,92 mm; i v tomto případě šlo o převzatý čs. design, jmenovitě těžký kulomet vz. 37. Uvedeným způsobem přezbrojené stroje dostaly označení Mark VIC a mimo jiné získaly i zmíněný otočný periskop, původně navržený pro „indické“ tanky.

Vickers-Armstrong Mark VIC

• Osádka: 3 muži
• Délka: 4 m
• Šířka: 2,1 m
• Výška: 2,2 m
• Hmotnost: 5,2 t
• Motor: benzinový šestiválec Meadows EsTB (66 kW)
• Max. rychlost na silnici: 56 km/h
• Pancéřování: 4–16 mm
• Výzbroj: 1× 15mm kulomet BEsa (400 nábojů), 1× 7,92mm spřažený kulomet (2 500 nábojů)

U tankistů i průzkumníků

Než se zaměříme na organizaci strojů Mark VI na bojišti, je třeba krátce pojednat o tehdejší britské obrněné doktríně. Ta dělila tanky na lehké, křižníkové a pěchotní, kdy každý druh měl na bojišti svou vlastní roli. Lehkým obrněncům náležely primárně průzkumné a strážní úkoly, což z nich činilo faktickou náhradu jezdectva. Tyto stroje měly operovat na křídlech či v předvoji mateřské formace, zjišťovat dispozice protivníka a poskytnout včasné varování před nepřátelskými útoky. Neméně důležitou roli hrály lehké tanky v britských koloniích, kde střežily důležité objekty a komunikace, případně potlačovaly lokální povstání. 

Z organizačního hlediska se s tanky Mark VI setkáme nejčastěji ve dvou typech formací – v lehkých obrněných brigádách a v obrněných průzkumných plucích. První zmíněné útvary působily v řadách obrněných divizí, jež dle řádů z roku 1940 sestávaly každá ze tří pluků. Pluk tvořily tři eskadrony, přičemž dvě disponovaly lehkými tanky a třetí používala tanky křižníkové. Samotné eskadrony se skládaly ze 4–5 čet po třech strojích, které doplňovala velitelská sekce.

Obrněné průzkumné pluky se naopak přidělovaly k pěším divizím, pro které rekognoskovaly terén v předvoji či na křídlech mateřské formace. Oproti lehkým obrněným brigádám tady Mark VI působily po boku pásových vozidel Scout Carrier neboli průzkumné verze slavného víceúčelového typu Universal Carrier. Jeden jízdní pluk čítal celkem 28 lehkých obrněnců, 44 scout carrierů a 489 mužů rozdělených mezi tři bojové eskadrony, jednu štábní eskadronu a plukovní velitelský odřad. Bojové eskadrony tvořil velitelský odřad, dvě tankové čety a čtyři čety se scout carriery.

Tvrdý střet s realitou

Ač nesl Mark VI jen lehkou výzbroj, jeho nízká cena a výrobní jednoduchost z něj v předvečer druhé světové války učinily vůbec nejpočetnější obrněnec v britském inventáři. Když pak do Francie na podzim 1939 dorazil Britský expediční sbor (BEF), tvořilo jeho součást i sedm průzkumných obrněných pluků. Po německé invazi do Francie v květnu 1940 následně dorazila na frontu i 1. obrněná divize se svou lehkou obrněnou brigádou. Další desítky Mark VI sloužily napříč různými formacemi v roli spojovacích či velitelských vozidel. Již první střety s Wehrmachtem ovšem ukázaly, že Mark VI i jiné britské lehké tanky jsou na moderním bojišti téměř bezcenné. Velkorážné kulomety Mark VI nedokázaly na bojovou vzdálenost vyřadit ani ty nejlehčí panzery, zatímco tenký pancíř je činil zranitelné vůči prakticky všem protitankovým zbraním nepřítele. 

Jak navíc naznačuje výňatek z kroniky 5. královského inniskillingského dragounského gardového pluku, nešlo o jediný problém Mark VI: „Eskadrona A postupovala vpřed, jejich takzvané protitankové kulomety ale neměly na německé tanky prakticky žádný účinek. Eskadrona musela ustoupit a ztratila několik obrněnců i s osádkami… Mark VIB byl nejen lehce pancéřován, ale měl tak špatné odpružení, že při jízdě terénem nenabízel ani výhodu rychlosti...“

Krví zaplacená zkušenost

Ztráty mluví za vše – do pádu Francie odepsalo britské ministerstvo války oficiálně 340 kusů Mark VI, některé zdroje ale hovoří až o 415 strojích. Většinu z tohoto počtu tvoří tanky zanechané ve Francii po evakuaci britských jednotek z Dunkerku a dalších přístavů. Němci využili malý počet kořistních strojů pro výcvikové účely pod označením leichte PzKpfw Mk. VIB 735(e) a Mk. VIC 736(e). Německý konstruktér Alfred Becker pak nejméně 12 vozidel přestavěl na 105mm samohybné houfnice Geschützwagen Mk.VI(e).

Ačkoliv Mark VI utrpěl ve Francii vážné ztráty, stále zůstával nejpočetnějším obrněncem v britském inventáři. Vzhledem k nedostatku těžších typů tak mnohé jednotky musely vzít zavděk alespoň lehkými tanky. Mark VI měla k dispozici také velká část jednotek domobrany, kde sloužily primárně pro hlídkování podél pobřeží v očekávání německého vylodění. 

Prozatímní nedostupnost těžších typů rovněž znamenala, že Mark VI prošel i dalšími boji, zejména na severoafrickém válčišti. Tam se vozidlu tváří v tvář italské armádě zpočátku dařilo, neboť protivník měl v oblasti jen kulometné tančíky a obrněné automobily. Když ale Mussoliniho režim do Afriky dopravil lépe vyzbrojené typy (například střední M13/40 se 47mm kanonem), začaly ztráty britských lehkých tanků rychle narůstat. 

Jmenovat můžeme například boje u Sidi Barrani v září 1940, kde 3. pluk králových husarů ztratil celou jednu eskadronu tanků Mark VI. Stroje při útoku na italské pozice zapadly v solném močálu a jeden po druhém je vyřadila italská protitanková děla.

Starý tank v nové válce

Kromě severní Afriky se vozidla Mark VI objevila i jinde: v Řecku je nasadil 4. královnin vlastní husarský pluk, který utrpěl vážné ztráty při snaze zastavit postupující německé tanky a většinu přeživších strojů musel opustit během evakuace z Řecka.

Podobný osud čekal i tanky, nasazené na Krétě. Jedna eskadrona z řad 3. králova vlastního husarského pluku putovala až do jihovýchodní Asie s úmyslem posílit obranu Singapuru, po pádu města ale zamířila na Jávu. Tam se britští tankisté zúčastnili několika střetů s Japonci a po kapitulaci obránců ostrova museli zbývající vozidla sami zničit. 

Úspěchů typ Mark VI dosáhl jen tehdy, pokud čelil slabě vyzbrojenému nepříteli. To se stalo například v Iráku, kde tyto stroje na jaře 1941 pomohly potlačit protibritské povstání a doprovázely obrněné kolony. V červnu téhož roku se pak tanky zapojily i do invaze do Sýrie, držené silami vichistické Francie, a využily své mobility pro rychlé zajištění území. Šlo přitom o jedno z posledních bojových vystoupení Mark VI; výroba se zastavila již v roce 1940 po dokončení 1 682 kusů všech verzí a od půlky roku 1941 začal být typ ve službě nahrazován americkými lehkými tanky M3 Stuart.

Zbývající kusy Mark VI následně dosloužily v zázemí, kde plnily výcvikové a strážní úkoly. Jednalo se o tečku za kariérou stroje, který byl plodem zastaralé doktríny a vycházel ze špatných předpokladů. I z toho důvodu nelze než konstatovat, že v moderní mechanizované válce Mark VI nedosáhl prakticky žádných úspěchů. 

V roce 1666 dostal německý jezuitský učenec Athanasius Kircher dosud nevídaný dar. Jeho český přítel, lékař, matematik a někdejší rektor Karlovy univerzity Jan Marcus Marci mu zaslal obsáhlou knihu psanou neznámým písmem. Připojil i průvodní dopis, v němž vysvětloval: „Předchozí majitel jejímu rozluštění věnoval neúnavné úsilí, a naděje se vzdal až se svou smrtí. Jeho námaha však byla marná, neboť takovéto Sfingy neposlouchají nikoho kromě svého pána. Přijměte nyní, prosím, tento skromný projev mé náklonnosti, a zkuste svým důvtipem prolomit jeho zámky.“

Ani Kircher, který bývá pro své schopnosti a všestrannost často přirovnáván k Leonardu da Vinci, však v tomto ohledu neuspěl a Voynichův rukopis čeká na svého pokořitele dodnes.

Z Prahy do Yale

Záhadná kniha vystoupila na světlo dějin v první polovině 17. století. Ačkoliv zmíněný Jan Marcus Marci uvádí, že Voynichův rukopis podle pověsti patřil císaři Rudolfu II., jeho skutečně prvním doloženým majitelem se stal pražský alchymista a sběratel starožitností Jiří Bareš (německy Georg Baresch). Ten si podle všeho s dílem psaným nesrozumitelným písmem nevěděl rady a nemalou část života strávil snahami o rozluštění textu.

Psal v této souvislosti dopisy různým evropským učencům – včetně zmíněného Kirchera – které žádal o rady a pomoc. Marně. Po jeho smrti získal knihu Marci, který ji poslal svému jezuitskému příteli, jenž vynikal znalostí řady jazyků (údajně jich uměl až 20) a mimo jiné se zabýval hieroglyfy a koptským písmem. Ani ten si však se záhadným rukopisem zřejmě neporadil a na několik dalších století záznamy o díle mizí. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že po Kircherově smrti zůstalo uloženo v knihovně jezuitské Římské koleje.

Znovu se rukopis objevil až roku 1915, překvapivě v rukou britsko-polského antikváře a starožitníka Wilfrida Voynicha. Co se s ním dělo mezi tím, není zcela jasné. Roku 1870 obsadila italská armáda Papežský stát a jezuitská knihovna byla zkonfiskována. Ještě předtím však řád dokázal velkou část cenných děl ukrýt nebo převést do jiných knihoven. V roce 1903 pak Tovaryšstvo Ježíšovo prodalo velkou část svých sbírek Vatikánu, aby se dostalo z finančních obtíží. Je jasné, že se během těchto transferů mnoho knih ztratilo nebo rozkradlo. To byl pravděpodobně i osud rukopisu, který dostal jméno podle svého nového vlastníka – Voynichův. Poté kniha vystřídala několik soukromých majitelů, až ji roku 1969 získala americká univerzita Yale, která ji opatruje dodnes.

Mnoho otazníků

A v čem je vlastně Voynichův rukopis tak výjimečný? Kniha o 240 stranách (předpokládá se, že původně jich měla 272) je psána na pergamenu, a kromě velkého množství textu psaného neznámým písmem přináší také velké množství ilustrací, různých schémat a diagramů. Na základě dostupných poznatků ji jde rozdělit do tematických bloků věnujících se bylinkářství, astronomii, kosmologii, farmakologii a biologii. Část knihy také zabírají popisy rozdělené do krátkých odrážek, které připomínají recepty.

V mnoha případech však ilustrace přinášejí více otázek než odpovědí. Rukopis například nabízí velké množství nákresů bylin, z nichž část však neodpovídá žádným známým. O jednom se obrázku se dokonce někteří badatelé domnívají, že by mohlo jít o slunečnici, která ale v té době v Evropě nebyla známá. Kniha také obsahuje řadu nákresů nahých žen koupajících se v podivných nádobách připomínajících lidské orgány, nebo zcela nesrozumitelné mapy hvězdné oblohy.

Dodnes také není zcela jasné, kdy kniha vznikla a kdo ji vytvořil. Radiokarbonová metoda umožnila určit stáří pergamenu zhruba do počátku 15. století (pravděpodobně mezi lety 1404 až 1438). Také stylistická analýza poukazuje na původ knihy v období renesance. Výzkumníci poukázali na značné opotřebení jednotlivých stran, což svědčí o tom, že bylo rukopisem svého času pravidelně listováno.

Sám Jan Marcus Marci zmiňuje jako možného autora anglického filozofa a teologa Rogera Bacona, ten však zemřel již na konci 13. století stejně jako další dříve uvažovaný středověký učenec Albert Veliký. Část pozdějších badatelů připisovala autorství některému z významných alchymistů, jako byl Edward Kelly nebo John Dee, kteří byli ve styku s Rudolfem II. V neposlední řadě pak zazněl názor, že knihu napsal sám Voynich a jde tak o novodobý padělek. 

Moderní výzkum však všechny tyto teorie vyvrací. Je třeba hledat v období renesance a dnes se jako možný autor uvádí třeba italský lékař a inženýr Giovanni Fontana, který svá díla doplňoval ilustracemi podobnými těm v rukopise. Český záhadolog Arnošt Vašíček zase uvádí jméno Angela z Florencie, dvorního lékárníka Karla IV. a jeho syna Václava IV. 

Neznámé písmo i jazyk

Hlavním problémem, jímž si badatelé lámou hlavy již od 17. století, ale zůstává samotný text. Ten tvoří na 170 000 znaků, které jde hypoteticky rozdělit do asi 35 000 slov (což už je samo o sobě problematické, není-li znám význam znaků). Celkem se přitom podařilo identifikovat 19 až 28 unikátních znaků, které se však nepodobají žádnému známému písmu. Zdá se přitom, že text se řídí určitými pravopisnými zákony – je psán zleva doprava, znaky se pravidelně opakují, některé velmi často (mohlo by tak jít o samohlásky), jiné se zase nacházejí pouze na začátcích či koncích slov. Pravidelně se také objevují některá „klíčová slova“ či sekvence slov.

Rukopisná analýza potom prokázala, že na textu pracovalo více písařů. Tyto skutečnosti přivedly část vědců k hypotéze, že Voynichův rukopis je psán skutečně existujícím jazykem, který se řídí jistými pevně danými zákonitostmi. Různí badatelé potom již přes sto let spekulují, o jakou řeč by mohlo jít. A možností je velké množství – zatímco někteří jazykovědci se domnívají, že jde o indoevropský jazyk, jiní tvrdí, že text má svou strukturou blíže k čínštině, či dokonce aztéckému jazyku nahuatl. Pravidelně se také objevují názory, že může jít o uměle vytvořenou řeč.

Již ve 20. letech se potom objevily teorie, později podpoření například analýzou americké tajné služby NSA, které tvrdí, že se nejedná o jazyk, nýbrž šifru. Text sám o sobě tak údajně žádný smysl nedává, a pro jeho rozluštění je třeba znát tajný kód. Také tato hypotéza má řadu zastánců, kteří tvrdí, že může jednat například o zašifrovanou hebrejštinu. Stačí jen odhalit, které znaky je třeba číst a které vynechat.

Už od samého počátku se také spekuluje o tom, že text ve skutečnosti žádný smysl nemá a má pouze imitovat skutečné jazyky. Část moderních studií se snaží dokázat, že údajná struktura vět vznikla pouze autocitacemi – tedy opisováním již použitých slov a spojení v dalších částech knihy. Proč by ale někdo něco takového vytvořil?

Podvrh pro císaře?

Otázka úzce souvisí se samotným účelem, který samotné sepsání knihy mohlo mít. Jan Marci ve svém dopise Kircherovi poznamenal: „Doktor Raphael, učitel českého jazyka císaře a českého krále Ferdinanda III., mi sdělil, že tato kniha patřila císaři Rudolfovi. Tomu, kdo mu ji přinesl, daroval císař 600 dukátů.“ A podobnou transakci (byť bez specifikace, o jakou knihu šlo) se skutečně podařilo v císařských záznamech dohledat.

Rudolf II. proslul svou láskou k nejrůznějším ezoterickým artefaktům a také ochotou za ně štědře platit, což k jeho dvoru lákalo různé šarlatány a podvodníky, včetně zmíněného Johna Dee či Edwarda Kelleyho. I proto se již od začátku 20. století část vědců domnívá, že rukopis je jednoduše podvrh určený ke zpeněžení.

Původním zákazníkem přitom vůbec nemusel být Rudolf II. Medievalista Sergio Toresella například tvrdí, že kniha připomíná alchymistický herbář, jaké středověcí a novověcí podvodníci používali, aby budili u svých klientů dojem odbornosti. Objevila se dokonce hypotéza spojená s osobou zmíněného jezuity Athanasia Kirchera – ten se chlubil, že dokáže rozluštit egyptské hieroglyfy (což nebyla pravda) a svým přehnaným sebevědomím dráždil jiné evropské učence. Ti mu podle legend několikrát poslali různé smyšlené texty k rozluštění, aby jej napálili a zesměšnili. Že by ale kvůli tomu vznikla takto rozsáhlá kniha, se nezdá příliš pravděpodobné.

Dalších teorií potom existuje cela řada. Dvojice badatelů Arthur Tucker a Rexford Talbert například přišla v roce 2013 s tvrzením, že rostliny zobrazené v rukopise představují faunu vyskytující se ve španělských kolo­niích – především ve střední a jižní Americe – na počátku 16. století. Český badatel Ladislav Hoskovec zase tvrdí, že může jít o jeden ze soupisů „zakázaných rostlin“ pozdního středověku využívaných různými věštci a čaroději. Stále tak platí, že Voynichův rukopis představuje jednu z nejzáhadnějších knih dějin a motá hlavy odborníkům i laické veřejnosti. 

Psi provázejí člověka už desítky tisíc let. Za tu dobu se z nich nestali jen pomocníci nebo věrní společníci, ale i mistři v porozumění lidskému světu. Jejich sociální inteligence patří v živočišné říši k těm nejvyspělejším. Přesto ale platí, že ne všichni psi jsou „stejně chytří“ – rozdíly mezi plemeny i jednotlivci jsou překvapivě výrazné.

Kolik slovíček znáš

Zatímco některá plemena, jako buldoci nebo afghánští chrti, bývají spíš samostatná a méně ochotná spolupracovat, jiná – typicky border kolie nebo pudlové – dokážou vynikat v učení i komunikaci. U výjimečně nadaných jedinců vědci zaznamenali schopnost naučit se stovky slov. Nejde přitom jen o základní povely typu „sedni“ nebo „lehni“. Tito psi postupně chápou i složitější jazykové konstrukce a dokážou spojovat slova s konkrétními předměty či činnostmi.

Výzkum z roku 2022, který sledoval 165 dospělých psů, ukázal, že průměrný pes rozumí zhruba 89 slovům. Rozptyl byl ale obrovský – od pouhých 15 až po více než 200 slov. A to zřejmě není konečná hranice.

Legendou psí inteligence je border kolie jménem Chaser. Po několika letech intenzivního tréninku dokázala rozpoznat 1 022 různých objektů podle jména. Navíc chápala i kombinace pokynů a obecnější kategorie – například rozdíly mezi typy hraček. Její výkon naznačuje, že psí mozek má mnohem větší „jazykový potenciál“, než jsme si dlouho mysleli.

Učenliví špiclové

Ještě dál posunula naše porozumění psího vnímání nová studie z Maďarska. Vědci z univerzity Eötvös Loránd ukázali, že někteří psi se dokážou učit slova pouhým poslechem lidské konverzace – aniž by byli přímo zapojeni do výuky.

Experiment byl jednoduchý a elegantní. Majitelé si povídali s jinou osobou a během rozhovoru zmínili názvy dvou nových hraček. Pes nebyl osloven a ani hračky neviděl. Později měl v jiné místnosti mezi více předměty najít jednu z těchto novinek.

Ukázalo se, že psi byli při výběru stejně úspěšní, jako kdyby jim byly hračky předem ukázány. Někteří reagovali okamžitě a s jistotou – jako by přesně věděli, co hledají.

Z pohledu psychologie jde o mimořádný výkon. Pes musí zachytit slovo v konverzaci, „vytáhnout“ ho z proudu řeči a správně ho přiřadit ke konkrétnímu objektu. Podle vědců jde o schopnost srovnatelnou s úrovní zhruba osmnáctiměsíčního dítěte. Podobné dovednosti známe i u jiných inteligentních zvířat, například u lidoopů nebo papoušků. Nová zjištění ale ukazují, že i psi – alespoň ti nejbystřejší – zvládají osvojování slov bez přímého tréninku.

Je však důležité dodat, že zkoumaní jedinci patřili mezi výjimečně nadané psy. Nelze tedy předpokládat, že stejnou schopnost má každý domácí mazlíček.

Jaká slova psi nejčastěji znají?

Psí slovník se obvykle točí kolem každodenního života – a hlavně kolem věcí, které mají pozitivní význam. Nejčastěji jde o:

• povely: „sedni“, „lehni“, „zůstaň“, „aport“, „místo“
• předměty: „míček“, „hračka“, „obojek“
• jména lidí a zvířat v okolí
• slova spojená s jídlem: „večeře“, „pamlsek“, „kostička“
• sociální fráze: „hodný pejsek“, „mám tě rád“

Zajímavé je, že psi zřejmě nereagují jen na tón hlasu, jak se dříve myslelo. Stále více důkazů naznačuje, že rozlišují i samotný význam slov.

Na otázku, proč se psi v učení slov tak liší, zatím věda nemá jasnou odpověď. Pravděpodobně jde o kombinaci více faktorů: genetických predispozic, prostředí a intenzity kontaktu s lidmi. Jedno je ale jisté – čím víc času a pozornosti váš čtyřnohý parťák dostane, tím víc a lépe se jeho schopnosti rozvíjejí. 

Deprese patří mezi nejrozšířenější duševní onemocnění současnosti – podle odhadů jí trpí zhruba 5 % světové populace. Nejde přitom jen o „špatnou náladu“, ale o komplexní stav zahrnující dlouhodobý smutek, ztrátu zájmu o běžné aktivity, poruchy spánku i změny chuti k jídlu.

Moderní medicína nabízí řadu způsobů léčby, od antidepresiv, například SSRI cílících na serotonin (Prozac, Zoloft, Seropram a další), nebo SNRI působících na serotonin a noradrenalin (Venlafaxin, Duloxetin, Milnacipran a další) až po psychoterapii. Přesto část pacientů na tyto přístupy nereaguje – a právě pro ně se hledají nové možnosti.

Psychedelika na scéně

Jedním z nejdiskutovanějších směrů posledních let je využití psychedelik. Do popředí zájmu se dostává zejména psilocybin, přírodní sloučenina obsažená v některých druzích hub. První výzkumy naznačují, že by tato látka mohla pomoci zmírnit příznaky deprese – a to i u pacientů, u nichž selhaly tradiční metody léčby.

Tým vědců z několika evropských a amerických institucí se rozhodl podívat na dostupná data systematicky. Analyzovali celkem 15 klinických studií, ve kterých byli pacienti s depresí náhodně rozděleni do skupin – jedna dostávala psilocybin, druhá standardní léčbu, placebo nebo velmi nízkou dávku psilocybinu.

Celkově studie zahrnovaly 801 účastníků, přičemž pro podrobnější statistickou analýzu bylo využito 12 studií s 585 lidmi. Výsledky byly poměrně přesvědčivé: psilocybin vykazoval výraznější snížení depresivních symptomů než srovnávací léčba či placebo.

Navzdory slibným závěrům upozorňují autoři na důležitá omezení. Především šlo o relativně malé vzorky pacientů, což snižuje spolehlivost závěrů. Studie se také lišily v metodice, dávkování i způsobu terapeutického vedení, což komplikuje přímé srovnání výsledků. Z těchto důvodů vědci zdůrazňují nutnost větších a metodologicky přísnějších klinických studií, které by mohly potvrdit účinnost i bezpečnost této léčby.

Směr budoucí psychiatrie?

Oblast terapie s psychoaktivními látkami se vyvíjí mimořádně rychle. Jen v roce 2025 byly publikovány čtyři nové studie zaměřené na psilocybin a další se očekávají. Aby bylo možné držet krok s tempem nových zjištění, vznikají tzv. „živé přehledy“ – průběžně aktualizované analýzy, které reflektují nejnovější data.

Součástí tohoto úsilí je i projekt SYPRES, jenž vytváří otevřenou databázi výzkumů psychedelik. Ta obsahuje nejen výsledky studií, ale i metodologické detaily či programový kód, což umožňuje lepší sdílení poznatků mezi vědci.

Psilocybin tak představuje jeden z nejzajímavějších kandidátů na novou generaci antidepresiv. Přestože zatím nelze mluvit o standardní léčbě, dosavadní výsledky naznačují, že by psychedelika mohla v budoucnu sehrát významnou roli – zejména u pacientů, kterým současné metody nepomáhají.

Rychlé rádiové záblesky (fast radio bursts, FRB) patří k největším záhadám moderní astronomie. Jde o extrémně krátké, jen milisekundy trvající, ale přitom neuvěřitelně energetické záblesky rádiového záření přicházející z velmi vzdálených koutů vesmíru. Navzdory ohromnému úsilí mnoha odborníky zůstává jejich skutečná povaha stále záhadou. Ve hře je celá řada vysvětlení, od synchrotronového záření mladých magnetarů v pozůstatcích supernov až projevy hrotů kosmických strun.

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Thomas C. Abbott z kanadské McGillovy univerzity, s využitím radioteleskopu Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment (CHIME) po delší dobu sledoval velmi aktivní zdroj opakujících se rychlých rádiových záblesků označovaný jako FRB 20220912A.

Na hranici současných modelů

Už první pozorování ukázala, že nejde o běžný FRB: jde o tzv. „opakující se“ zdroj, který vysílá záblesky opakovaně – a navíc v extrémním tempu. V některých případech bylo zaznamenáno až 390 záblesků za hodinu. Takto vysoká aktivita už začíná být problémem pro některé teoretické modely, zejména ty, které předpokládají magnetary jako zdroj – protože celková vyzářená energie je na hranici toho, co tyto objekty zvládnou vysvětlit.

Aby vědci získali detailnější data, použili speciální režim radioteleskopu nazývaný CHIME/Pulsar. Ten umožňuje sledovat zdroj s vysokým časovým rozlišením a zároveň eliminovat některé systematické chyby běžného pozorování. Na rozdíl od standardního režimu dokáže CHIME/Pulsar „zaměřit“ zdroj pomocí digitálně vytvářených paprsků a sledovat ho kontinuálně při jeho pohybu po obloze. Navíc zaznamenává data s extrémní přesností – až na úrovni desítek mikrosekund – což je ideální pro zachycení velmi krátkých rádiových záblesků.

Během zhruba 200 hodin pozorování se podařilo zaznamenat celkem 828 záblesků. To odpovídá průměrné frekvenci asi 4 záblesky za hodinu, ale realita je mnohem dynamičtější. Zdroj totiž záblesky nevysílá rovnoměrně. V prvních deseti týdnech pozorování byl výrazně aktivnější, zatímco později jeho aktivita klesla. Navíc se ukázalo, že časové rozestupy mezi jednotlivými záblesky mají tzv. bimodální rozdělení – tedy že existují dvě typické „rychlosti“ výskytu. V některých dnech dochází k náhlým „erupcím“ aktivity, kdy počet záblesků výrazně převyšuje průměr.

Energetická záhada

Jedním z klíčových výsledků studie je zjištění, že tzv. disperzní míra (ukazatel množství materiálu mezi námi a zdrojem) u tohoto FRB postupně roste – a to lineárně rychlostí 1,4 pc/cm³ za rok. To naznačuje, že se prostředí kolem zdroje mění, například vlivem rozpínající se mlhoviny nebo pohybu v hustém prostředí.

Zároveň ale tzv. rotační míra – která by odrážela vliv magnetického pole v okolí – zůstává téměř nulová. To je neobvyklé, protože u jiných aktivních FRB bývá výrazná. Tento kontrast naznačuje, že FRB 20220912A se nachází v unikátním prostředí, které se liší od dosud studovaných případů.

Celková energie vyzářená tímto zdrojem je ohromující: minimálně 10 septilionů ergů (tj. číslo s 43 nulami). Takové množství energie představuje pro teoretické modely velkou výzvu.

Autoři studie naznačují, že by to mohly vysvětlit extrémní varianty magnetarů – například s velmi silným dipólovým magnetickým polem, složitou strukturou pole na povrchu nebo extrémně silným polem uvnitř hvězdy. Pokud je zdrojem skutečně magnetar, musí jít o velmi neobvyklý exemplář.