Výtrysky z černých děr neboli „jety“, podle anglického „jets“, patří mezi nejextrémnější a nejzáhadnější jevy ve vesmíru. Podle současných modelů se neodmyslitelně pojí s výskytem tzv. akrečních disků, které obklopují kompaktní objekty, zejména právě černé díry. Akreční disk vzniká v důsledku toku látky na kompaktní objekt z jeho bezprostředního okolí, například z hvězdného souputníka či z plynu obklopujícího galaktické jádro. Materiál má určitý moment hybnosti, takže nemůže do černé díry spadnout přímo. Místo toho kolem ní spiráluje, třením ztrácí energii a vyzařuje ji nejčastěji na rentgenových vlnových délkách.

Nicméně s akrečními disky se často propojuje magnetické pole, jež se otevírá kolem směru kolmého na rovinu disku. A po něm mohou být některé částice urychleny a vyvrženy ven ze systému dřív, než spadnou do černé díry: Díky popsanému urychlení přitom dosahují vysokých energií a pohybují se rychlostí blízkou světlu. 

V systému se pak formují mohutné bipolární výtrysky, jež mohou v případě hvězdných černých děr sahat do vzdálenosti několika astronomických jednotek – zatímco u aktivních galaktických jader se jedná až o statisíce světelných roků. Urychlené plazma ovšem tvoří i zdroj záření na jiných vlnových délkách, takže rádiové laloky některých galaxií zasahují mnohem dál než jejich rentgenové protějšky.

Image

Čtěte také

Za hranice představivosti: Jak velká může být teoreticky černá díra?

Více než polovina vysokoškoláků ve Spojených státech se cítí osamělá – a čím více času tráví na sociálních sítích, tím vyšší je pravděpodobnost, že pocit izolace zažívají. Vyplývá to z rozsáhlé studie, která analyzovala data téměř 65 000 studentů ve věku 18 až 24 let z více než 120 amerických univerzit. Výsledky byly publikovány v odborném časopise Journal of American College Health.

Zjištění badatelů naznačují, že už 16 hodin týdně na sociálních sítích – tedy zhruba dvě hodiny denně – souvisí s vyšší pravděpodobností osamělosti.

Kolik studentů se cítí sami?

Výzkumný tým vedený Madelyn Hillovou z Univerzity v Ohiu zkoumal odpovědi 64 988 mladých lidí, kteří se účastnili celonárodního průzkumu. Osamělost byla měřena pomocí otázek, zda se studenti cítí vyčlenění, postrádají společnost nebo zažívají izolaci.

Výsledky ukázaly, že:

• 54 % studentů uvedlo, že se cítí osaměle.
• Vyšší míru osamělosti hlásily ženy a černošští studenti.
• Studenti zapojení do hybridní výuky byli méně osamělí než ti, kteří studovali výhradně prezenčně.
• Členové studentských spolků (fraternit a sororit) patřili mezi nejméně osamělé.
• Studenti bydlící doma byli osamělejší než ti, kteří žili na kolejích.

Období mladé dospělosti je dobou zásadních životních změn – od odchodu z domova až po budování nových přátelství. Právě proto je podle autorů důležité, aby univerzity aktivně podporovaly vytváření sociálních vazeb.

Studie se zaměřila také na čas strávený na sociálních sítích. Přibližně 13 % studentů uvedlo, že je používají nadměrně – tedy alespoň 16 hodin týdně. A právě zde se ukázal jasný trend:

• 16–20 hodin týdně bylo spojeno s o 19 % vyšší pravděpodobností osamělosti ve srovnání s těmi, kteří sociální sítě nepoužívali vůbec.
• 21–25 hodin týdně znamenalo o 23 % vyšší pravděpodobnost.
• 26–30 hodin týdně o 34 % vyšší pravděpodobnost.
• Více než 30 hodin týdně bylo spojeno dokonce s o 38 % vyšší pravděpodobností pocitu osamělosti.

Autoři však upozorňují, že z dat nelze jednoznačně určit příčinu a následek. Na jedné straně je možné, že nadměrné používání sociálních sítí omezuje čas věnovaný osobním setkáním. Na druhé straně mohou osamělí studenti vyhledávat online prostředí jako formu podpory.

Digitální paradox mladé generace

Sociální sítě jako Instagram, Facebook nebo Snapchat patří mezi nejoblíbenější platformy mladých dospělých. Přesto se stále častěji objevují obavy, že digitální komunikace může nahrazovat hlubší mezilidské vztahy. Výzkum Madelyn Hillové naznačuje, že právě tento „digitální paradox“ může hrát roli v rostoucí osamělosti. Virtuální propojení totiž nemusí plně nahradit osobní kontakt, který je pro psychické zdraví zásadní. Osamělost přitom není jen nepříjemný pocit – dlouhodobě je spojována s vyšším rizikem deprese i předčasného úmrtí.

Autoři studie proto apelují na akademické instituce, aby studenty vzdělávaly o možných negativních dopadech nadměrného používání sociálních sítí a podporovaly je v nastavování časových limitů.

Podle výzkumníků by účinnou strategií mohlo být posilování offline komunitních aktivit – od studentských akcí po podporu spolkového života. Silnější osobní vazby by mohly pomoci zmírnit to, co někteří odborníci označují za „epidemii osamělosti“. Studie tak otevírá důležitou otázku: jsou sociální sítě skutečně prostředkem spojování, nebo spíše tichým zesilovačem izolace? Odpověď zřejmě není černobílá – čísla však naznačují, že rovnováha mezi online a offline světem může být pro mladé lidi klíčová.

Image

Čtěte také

Intimita generace Z: Třetina studentů kontroluje mobil i během sexu

„Štípni mě“ vybízí malý Balduin sebevědomě kamaráda a natáhne k němu ruku. Chlapec zaryje nehty do Balduinova předloktí, ale ten nehne brvou. Dokonce se usmívá. Arcibiskup Vilém z Tyru se zachmuří. „Pojď sem, Balduine,“ kývne na svého žáka.

„Jsi velmi statečný,“ prohodí k hochovi. „Umíš snášet bolest.“
„Není to tak těžké,“ usměje se Balduin.
„Ale jen na pravé ruce, je to tak?“
Hoch přikývne.
„Jak dlouho už v ní nemáš cit?“

Balduin pokrčí rameny. Vilém pohladí chlapce po vlasech a vydá se neprodleně za králem Amaurym I., vládcem Jeruzaléma, aby se mu svěřil s děsivým zjištěním. „Vaše královská výsosti, následník trůnu princ Balduin je malomocný,“ sděluje králi s hrdlem staženým úzkostí.

S leprou v čele vojsk

Píše se rok 1171 a situace na Blízkém východě je komplikovaná. Část křesťanské elity Jeruzaléma je nakloněna dohodě s muslimy. Druhá frakce chce šířit křesťanskou víru mečem a ohněm bez ohledu na následky. Když o tři roky později umírá král Amaury I. na úplavici, nastupuje na trůn dvanáctiletý Balduin IV., který do dějin vstoupí s přízviskem Jeruzalémský nebo také Malomocný.

A právě v té době vyvstává Jeruzalému na jihu mocný nepřítel: vládce Egypta Saláh ad-Dín Jusúf ibn Ajjúb známější jako Saladin. Patnáctiletý Balduin se utká se Saladinovou armádou v roce 1177 u hradu Montgisardu a muslimské vojsko porazí. O dva roky později Saladin oplatí Balduinovi porážku u Bejrútu. A v roce 1180 uzavře mladičký malomocný král s tehdy dvaačtyřicetiletým Saladínem mír. Balduin IV. podlehne lepře ve věku čtyřiadvaceti let v roce 1185. Jak ale zapsal Vilém z Tyru už o dva roky dříve: „Malomocenství ho oslabilo natolik, že mu tělo přestalo sloužit. Oslepl, ruce a nohy se mu rozpadaly. Už nemohl vládnout svému království.“

Středověká epidemie

Příběh malomocného krále je pro středověký Starý svět v mnoha ohledech příznačný. Lepra patřila k velmi rozšířeným chorobám. Kostry z hrobů ve Skandinávii nesou stopy po malomocenství u plné čtvrtiny nebožtíků. A to jistě mnoho nakažených lidí zemřelo dříve, než se lepra na jejich kostech stačila podepsat.

V různých dobách se vládci některých zemí snažili oddělit malomocné od zdravých. Například Karel Veliký vydal ve franské říši zákaz sňatků malomocných se zdravými. Lepra se přesto rozšířila natolik, že v mnoha zemích přerostla v epidemii. Při klášterech vznikala útočiště pro malomocné, tzv. leprosária. Jen ve Francii jich bylo zřízeno kolem dvou tisíc. V celé Evropě fungovalo asi 19 000 leprosárií. Péči o malomocné dostává po roce 1098 do vínku i nově založený vojenský a špitální řád rytířů svatého Lazara. Účinná léčba ale sahala mimo možnosti tehdejší medicíny a většina nemocných v leprosáriu jen dožívala.

Očistec na zemi

Obraz lepry jako vysoce nakažlivé „choroby vyděděnců“ se prosazuje až v 19. století. Tehdy například havajský král Kamehameha V. zakládá na ostrově Malokai kolonie malomocných a nechává do nich eskortovat všechny nakažené leprou. Jak ale dokazuje anglická historička Carol Rawcliffeová, středověká společnost se k malomocným chovala často překvapivě tolerantně.

Onemocnění leprou lidé nevnímali jako boží trest za spáchané hříchy. Naopak, nahlíželi na tuto chorobu jako na zvláštní zkoušku, kterou Bůh poctil své oblíbence. Jedním z příznaků počátečních stádií lepry je ztráta citlivosti v postižených částech těla. Ve středověku proto na malomocné nahlíželi jako na bytosti, které nejsou ani živé, ani mrtvé. Onemocnění leprou se považovalo za vstup do očistce ještě během pozemského života.

Malomocný král Balduin IV. byl jen jedním z mnoha, kterým lepra nebránila působit na vysokých postech. V roce 1126 se stal opatem významného anglického kláštera St. Albans vynikající astronom, matematik a konstruktér hodin Richard z Wallingfordu. Ten se během cesty do francouzského Avignonu, kde jej do funkce oficiálně papežem jmenoval, nakazí leprou. Přesto vykonává funkci opata celých deset let, tedy až do své smrti.

Záhadný ústup choroby

Ve středověku je lepra velmi rozšířená, ale postupem času prakticky vymizí. Proč? Podle některých badatelů padali malomocní masově za oběť morovým ranám. Jiní experti jsou přesvědčeni, že lepra ustoupila tuberkulóze. Další věří, že původce lepry, bakterie Mycobacterium leprae, ztratila postupem času na síle. Choroba „zkrotla“ a imunitní systém lidí si s ní snáze poradil.

Zdálo se, že tuhle záhadu nikdy nikdo nerozřeší. Zcela nedávno se ale povedl husarský kousek genetikům na univerzitě v německém Tübingenu. Tým vedený Johannesem Krausem získal zub mladé ženy, která zemřela na lepru někdy kolem roku 1300 v Dánsku. Krause se pokusil izolovat ze zubu dědičnou informaci v naději, že najde stopy DNA z bakterie Mycobacterium leprae.

Ukázalo se, že dědičná informace bakterie se dochovala přes propast sedmi staletí v tak velkém množství a v tak dokonalém stavu, že ji vědci dokázali od začátku do konce přečíst. Poprvé mohli porovnat dnešní lepru se středověkým malomocenstvím. Byli šokováni, jak málo se bakterie změnila. Lepra tedy během věků neztratila nic ze své nebezpečnosti. Její ústup zřejmě souvisí se změnou životního stylu, který s sebou přinesl konec středověku.

Image

Čtěte také

Nemoci z cizích světů: Které choroby sužovaly novověkou Evropu?

Na Náchodsku od počátku května sílily akce partyzánů. Němci se proti nim snažili zasahovat, avšak vzhledem k postupnému kolapsu obrany na východní frontě a pádu Berlína jejich reakce ztrácely na síle. Okupační posádka v Náchodě kapitulovala večer 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost kapitulace třetí říše. Tehdy již probíhalo odzbrojování příslušníků Wehrmachtu jak v Náchodě, tak v Bělovsi, především v bývalé čs. celnici. Zabavené zbraně se svážely do náchodského pivovaru. K žádnému většímu incidentu nedošlo, přestože někteří Němci své pistole, pušky a samopaly neodevzdali. 

Příjezd smrtihlavů

Zásadní obrat přinesl 9. květen 1945, kdy do Bělovsi začaly proudit i Waffen-SS, tvořící zadní voj ustupujících sil. Jejich příslušníci odmítali odzbrojení a odpoledne na německé straně hranice zastřelili tři mladé Čechy. Kolonu uzavírala jednotka 31. dobrovolnické granátnické divize SS, vybavená mimo jiné Jagdpanzery 38(t) Hetzer. Nejprve projela Bělovsí k Náchodu, protože Češi si uvědomovali její nebezpečnost a stáhli se. Stejné obavy měli i Náchodští, kteří urychleně vyzvali obyvatele prostřednictvím amplionů, aby se ukryli. Němci dorazili až na náměstí, kde během jízdy strhávali rudé vlajky, případně na ně stříleli. Po krátkém zastavení a poradě se rozdělili – část pokračovala dál, zatímco druhá se vrátila k Bělovsi, patrně ve snaze krýt ústup zbytku jednotky.

V té době se k obci blížili první rudoarmějci, konkrétně protitankoví dělostřelci 291. gatčinské divize. Jako první dorazila baterie divizních kanonů vz. 42 (ZiS-3) ráže 76,2 mm, tažených nákladními studebakery. Nadšeně je vítali Češi čekající u německé celnice, stojící tehdy ještě na území německého Kladska. Následně Sověti zamířili k nové české celnici v Bělovsi. 

V tom okamžiku tam přijížděly i tři stíhače tanků Hetzer doprovázené pěchotou. Když jejich osádky spatřily nepřítele, zahájily palbu. Prvnímu nákladnímu automobilu s dělem se zázrakem podařilo projet kolem nich a dostat se bez škod a zranění hlouběji do Bělovsi. Druhá souprava však takové štěstí neměla.

Vždyť válka včera skončila

Rudoarmějci se zpočátku řídili rozkazem nestřílet kvůli podepsané kapitulaci. Němci však rychle postoupili až k nim a zničili nákladní vozy i děla. Zasáhli jak přítomné Čechy, tak sovětské vojáky, kteří se v nastalém chaosu rozutekli. Část se ukryla uvnitř budovy, jiní se pokusili uprchnout, avšak většinu útočníci skosili. Ve sklepě celnice se zároveň skrývali čeští civilisté. Příslušníci Waffen-SS pálili i na sovětské jednotky nacházející se mezi německou a českou celnicí. Přitom zničili tahač s jedním z děl.

Výpovědi svědků se liší ohledně chování Sovětů uvnitř celnice. Někteří tvrdí, že odmítli bojovat s odkazem na kapitulaci. Jiní uvádějí, že se pokusili o obranu, avšak chaoticky, mnozí byli zaskočeni, neměli zbraně nebo jim chyběla munice. Do odporu se zřejmě zapojilo i několik Čechů, ale i ti čelili stejnému problému. Pod silnou německou palbou se obránci nedokázali organizovaně bránit a nakonec se vzdali. Esesmani zajaté Sověty odváděli ven a popravovali nebo je zastřelili uvnitř. Stejný osud potkal i české obránce. Následně Němci vyvedli i české rodiny ukrývající se ve sklepě. I jim hrozila poprava, ta však nakonec neproběhla, neboť v té chvíli vypukl další boj.

První část baterie mezitím postoupila hlouběji do Bělovsi, tedy do týlu Němců bojujících u nové celnice. Když Sověti pochopili, že nepřítel navzdory platné kapitulaci odmítá složit zbraně, společně s Čechy se pokusili co nejrychleji připravit dělo k boji. V nastalé přestřelce sice Němci dokázali zničit jeden nákladní vůz a zabít a zranit několik Čechů i Sovětů, ale obránci nakonec zahájili dělostřelbu a postupně získávali převahu. A to i přesto, že dorazily německé posily v podobě dalších stíhačů tanků. Část druhé kolony se však po začátku boje rychle otočila a odjela k Náchodu. Do finálního zápasu se pokusilo zapojit i jedno dělo třetí části baterie, Němci ho však brzy zlikvidovali.

Hrdinové i Zbabělci

Po postupném vyřazení všech hetzerů se esesmani ocitli v křížové palbě, která urychlila konec organizovaného odporu. Esesmani se rozprchli po okolí. V tu chvíli dorazily posily povstalců z Police nad Metují a náchodského pivovaru, kteří se zapojili do pronásledování. Mnohé Němce se podařilo zajmout, další padli při přestřelkách. Večer se k pročesávání terénu přidali i rudoarmějci. Zajatci se ocitli v náchodském pivovaru, kde následujícího dne prošli tvrdým výslechem, při němž docházelo i k mučení a popravám.

Šlo o poslední krvavou kapitolu zbytečného krveprolití, které Němci rozpoutali již po oficiálním konci druhé světové války v Evropě. Událost se silně promítla do autobiograckého románu Josefa Škvoreckého Zbabělci (1958). Podle soupisu z 11. května 1945 zemřelo během bojů o dva dny dříve devět Čechů a 12 sovětských vojáků, dalších 91 osob utrpělo zranění.

Image

Čtěte také

Od triumfů k porážce: Konec jedné z nejslavnějších divizí Waffen-SS

V nekonečné temnotě vesmíru září galaxie jako drahokamy. Neplatí to ale pro všechny. Jak se zdá, existují také galaxie, byť vzácné, které jsou téměř neviditelné, protože v nich převažuje temná hmota, okořeněná jen hrstkou hvězd. Jednou z takových galaxií je i CDG-2, která patří mezi galaxie s vůbec nejvyšším podílem temné hmoty.

Duch mezi galaxiemi

CDG-2 se nachází v kupě galaxií v souhvězdí Persea, zhruba 300 milionů světelných let od Země. Na první pohled byste ji však vůbec nenašli. Její světlo je natolik slabé a rozptýlené, že splývá s pozadím vesmíru. Temná hmota, která tvoří většinu její hmotnosti, je sama o sobě neviditelná – nevyzařuje ani nepohlcuje světlo. Astronomové ji dokážou odhalit pouze nepřímo, podle gravitačních účinků na okolní hmotu. V případě CDG-2 se zdá, že temná hmota představuje ohromujících 99 % celkové hmotnosti galaxie.

Objev CDG-2 byl téměř detektivní prací. Tým vedený Davidem Lim z Torontské univerzity nepátral po samotné galaxii, ale po jejích „majácích“ – kulových hvězdokupách. Kulové hvězdokupy jsou kompaktní, kulovité shluky hvězd, které běžně obíhají kolem galaxií. Jsou mimořádně husté a gravitačně pevně svázané, takže dokážou přežít i drsné podmínky v hustém prostředí galaktických kup. Právě jejich přítomnost může naznačovat, že se v pozadí skrývá jinak téměř neviditelná galaxie.

Pomocí pokročilých statistických metod vědci identifikovali deset dříve známých slabých galaxií a dva nové kandidáty na „temné“ galaxie podle těsných seskupení kulových hvězdokup. Využili pozorování vesmírného Hubbleova dalekohledu, která doplnil evropský vesmírný dalekohled Euclid a pozemní teleskop Subaru na Havajských ostrovech.

Oloupená galaxie

Podle předběžných odhadů září galaxie CDG-2 asi jako šest milionů Sluncí. Pro srovnání: Mléčná dráha obsahuje stovky miliard hvězd. Zajímavé je, že samotné kulové hvězdokupy tvoří asi 16 % veškerého viditelného obsahu galaxie – což je mimořádně vysoký podíl.

Proč je CDG-2 tak temná? Pravděpodobným vysvětlením jsou gravitační interakce s jinými galaxiemi v husté kupě Persea. Ty mohly galaxii ukrást většinu její běžné hmoty, především vodíkového plynu – základní suroviny pro vznik nových hvězd. Bez plynu nemůže galaxie vytvářet další hvězdy a zůstává jen slabý zbytek původní hvězdné populace a obrovské halo temné hmoty.

Nová éra lovu temných galaxií

CDG-2 je výjimečná ještě z jednoho důvodu: jde o první galaxii objevenou výhradně na základě její populace kulových hvězdokup. Tento přístup otevírá zcela novou cestu k hledání podobných objektů.

S rostoucím množstvím dat z moderních přehlídek oblohy – například z mise Euclid, připravovaného teleskopu Nancy Romanové nebo observatoře Very Rubinové – budou astronomové stále více využívat strojové učení a pokročilé statistické metody k prohledávání obrovských databází. Možná tak brzy zjistíme, že vesmír je plný „neviditelných“ galaxií, které nám dosud unikaly.

Image

Čtěte také

Přece jen existují: Hubble potvrdil galaxii bez temné hmoty

První krůčky směrem k pravidelnému televiznímu vysílání přišly už ve třicátých letech, druhá světová válka ovšem jakýkoliv posun kupředu znemožnila. Obnovené pokusy proběhly v březnu 1948 v Tanvaldě a posléze v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze. Další vývoj pak na čas zastavil nástup komunistické strany k moci a rozjíždějící se studená válka. Kvůli ní vláda prioritizovala výrobu speciální vojenské techniky a po dobu tří let se televizí nezaobírala.

K otočce o 180 stupňů došlo v roce 1952, kdy se vláda vyslovila, že se na televizním vysílání musí začít intenzivně pracovat. Přestože se televize měla stát nástrojem šířícím stranickou politiku, prozatím jí nebylo dopřáno vlastní instituce. Musela protrpět roli „Popelky“ ve stínu Československého rozhlasu, pod který organizačně spadala.

Májová premiéra

První televizní studio se oproti dnešku nacházelo ve značně improvizovaném prostředí. V domě Měšťanské besedy na Vladislavově ulici, kde proběhlo na Svátek práce roku 1953 úplně první zkušební vysílání, totiž zároveň bydlelo 27 nájemníků. Stůl, dvě kamery a jeden filmový snímač – s tím si štáb musel vystačit. Proto žádný div, že ve studiu panovala po celý den nervozita. Na techniku nebyl zrovna spoleh, navíc byli k večernímu spuštění přizváni ministři, ředitelé významných podniků a různí jiní prominenti.

Zahajovací program nicméně proběhl úspěšně: Kantáta České filharmonie „Buduj vlast – posílíš mír“ rozezvučela obrazovky, a kromě několika projevů zazněly i filmové aktuality a přednes monologu z Molièrova Lakomce.

Pražané měli možnost program sledovat na několika televizorech rozmístěných po městě. První ředitel Československé televize Karel Kohout (1913–1991) později celou májovou premiéru zhodnotil jako „skok do tmy“, při kterém se zřejmě celý tým slušně zapotil, zároveň jim však zaručil možnost vysílání postupně rozšiřovat.

Drahé přístroje

Televize, stejně jako jiné technologie, neměla v začátcích jednoduchou pozici. Trvalo déle, než v souboji s další technikou zvítězila a vydobyla si místo na výsluní. Oproti milionům posluchačů rozhlasu, čtenářů denního tisku a diváků filmových týdeníku měla totiž zanedbatelný dosah – v počátcích se podařilo prodat pouze 500 přijímačů. Společnost Tesla Strašnice navíc se sériovou výrobou televizorů kvůli nedostatku elektronek začala až v červenci, a tak ani nestihla očekávaný květnový start. Prezident Klement Gottwald se ovšem jednou z prvních vyrobených Tesel 4001 pyšnil už půl roku předtím.

Lidé této vymoženosti opravdu zpočátku neholdovali, kvůli čemuž musela Tesla nakonec výrobu zastavit, jelikož měla, vzhledem k poptávce, vyrobených televizorů na 10 let dopředu. Minimální zájem pramenil z prosté skutečnosti – zařízení byla příliš drahá. Čtyři tisíce korun představovalo v očích člověka s průměrnou měsíční mzdou okolo tisíce korun naprostý výstřelek. Televizi si proto lidé dopřávali zejména v knihovnách, na nádraží, v kulturních domech, v kinech a závodních klubech; případně z pohodlí obýváku bohatších sousedů. Tesla musela nakonec cenu snížit na polovinu a počet prodaných přijímačů se začal pozvolně zvyšovat, přičemž na konci padesátých let už patřily k nedostatkovému zboží.

Cesta do obýváků

V roce 1953 měli diváci možnost nažhavit své televizory třikrát týdně ve večerních hodinách. V letních dnech se doba zkrátila na dva dny, od listopadu už však mohli lidé vysedávat v pohovkách důlky v úterý, čtvrtek, pátek i neděli. V prvním roce se během 132 hodin odvysílalo 86 pořadů a 25. února roku 1954 byl přenos oficiálně prohlášen za pravidelný. Na celotýdenní podívanou si publikum nicméně muselo počkat až do konce roku 1958.

Přijímač vlastnilo již v polovině padesátých let přes 32 tisíc domácností. Chtělo to zkrátka nějaký čas, diváci si ale k vysílání svou cestu našli a roku 1962 se televize mohla pochlubit prvním milionem platících uživatelů, kteří byli ochotni za tento technický výdobytek každý měsíc uhradit 15 korun. Během šedesátých let se televizní signál dostal do všech koutů republiky, čímž se miliony nastřádaly a v další dekádě, kdy obrazovky začaly hrát všemi barvami, počet přijímačů překonal příčku čtyř milionů.

Prototyp vysílače na petřínské rozhledně, který statečně fungoval od prvního přenosu, nebyl všemocný a nedosáhl dále než k Jizerským horám a Krkonoším, proto brzy přibyly další. V padesátých letech vyrostl jeden v Ostravě a v Bratislavě, na začátku šedesátých let pak vzniklo studio brněnské a košické. Postupně došlo k propojení těchto poboček a televizní program rázem bavil celé Československo.

Fandění z gauče

Činohry, opery, celovečerní filmy, reportážní přenosy, ale i zábavné estrády – tak vypadal televizní program v prvních letech přenosu. Nezapomínalo se ani na ty nejmenší, kterým patřilo každé čtvrteční odpoledne. Po třech letech se děti dočkaly i první televizní hry Robinsonka.

Ve studiu se 11. února roku 1955 rozezněl telefon: „Soudruhu řediteli, chceš vidět přenosový vůz?“ Karel Kohout nadšeně souhlasil, rozhodl se ihned chopit nové příležitost a vůz odzkoušet už ten večer. Televize tak bez jakékoliv dlouhodobé přípravy odvysílala první přímý přenos, který potěšil fanoušky hokeje. Jednalo se o utkání odehrané na štvanickém zimním stadionu mezi výběrem hráčů Prahy a švédským týmem Leksand IF. Tento troufalý risk se vryl do televizní historie jako zlom počátečního vyčkávání potenciálních kupců na to, co vlastně přijde. Sport se totiž stal jedním z hlavních důvodů, proč si lidé obrazovky vůbec začali pořizovat – aby zkrátka mohli fandit z pohodlí gauče.

Prvního přímého přenosu se dočkali i příznivci kultury, pro které televize zaznamenala představení Smetanovy Prodané nevěsty z Národního divadla. Rok 1956 se pak nesl v duchu nových zpravodajských relací. Sportovní pořad Branky, body, vteřiny, který se na obrazovkách udržel dodnes, se pyšní těsným prvenstvím. Televizní aktuality a zajímavosti vznikly totiž bezmála sedm měsíců po něm, čímž se televize konečně osamostatnila od rozhlasových zpráv. Do té doby bylo totiž zpravodajství totožné s tím rozhlasovým – nápis uprostřed obrazovky „Posloucháte rozhlasové noviny“ představoval jediný rozdíl.

Televizní štáb se téhož roku rozhodl poprvé vydat do zahraničí. Povzbuzeni metodou „pokus-omyl“ navázali signál přes německé Drážďany. Televizi se takto v lednu a na začátku února improvizovaně povedlo zprostředkovat přímý přenos ze Zimních olympijských her v italském Cortina d'Ampezzo. Přestože byl obraz nekvalitní a nikdo nevysvětloval, co se v záběru vlastně děje, diváci byli z pocitu „být při tom“ uchváceni.

Improvizací k úspěchu

Nové médium muselo v padesátých letech učinit spoustu riskantních kroků do neznáma. Technický tým se v té době skládal z opravdových nadšenců, kteří zkušenosti získávali doslova za pochodu, často až v průběhu vysílání. Zároveň šlo v začátcích o práci lidsky téměř nezvladatelnou – ve studiu bývalo i 50-60 stupňů Celsia, takže hercům nad hlavami praskaly žárovky a pravidelně se spouštěl požární hlásič.

Skoky po hlavě, které zaměstnanci televize první roky aplikovali, přinesly své ovoce a z vysílání se stal pomalu, ale jistě trend, který dokázal zaujmout masy. Společné posedávání u „akvária“, jak se tehdy přístroji přezdívalo, se brzy stalo oblíbenou a každodenní aktivitou, která zahrnovala i značnou dávku socializace, jelikož se u televizoru scházeli příbuzní a sousedé, kteří své „akvárko“ doma zatím neměli.

Image

Čtěte také

Jak vypadala domácí seriálová produkce v normalizačních 70. a 80. letech?

Před 66 miliony let, na samém konci éry dinosaurů, se na území dnešní Montany odehrál brutální střet dvou obrů. Víme o něm díky mimořádně vzácnému nálezu: zubu masožravého dinosaura, který zůstal zaklíněný v lebce své oběti.

Zkamenělý svědek dávného souboje

Fosilie lebky býložravého kachnozobého dinosaura rodu Edmontosaurus byla objevena už v roce 2005 v souvrství Hell Creek Formation, jednom z nejslavnějších nalezišť dinosaurů na světě. Teprve podrobnější analýza však odhalila překvapivý detail: v kostech čenichu byl pevně zaseknutý cizí zub.

Stopy po kousnutí nejsou u dinosauřích kostí ničím výjimečným. Najít však přímo zub útočníka zabodnutý v lebce oběti je mimořádně vzácné. Právě to umožnilo vědcům přesně určit nejen napadený druh, ale i samotného predátora. Porovnáním struktury zubu s jinými masožravými dinosaury ze stejného období dospěli paleontologové k závěru, že patřil legendárnímu tyranosaurovi rodu Tyrannosaurus rex.

Rentgenové snímky lebky navíc ukázaly, že zub pronikl do přední části čenichu. Jeho poloha naznačuje, že útok proběhl „tváří v tvář“ – nikoli zezadu nebo při okusování mršiny z bezpečné vzdálenosti.

Okno do chování dávných predátorů

Způsob, jakým byl zub v kosti zaklíněn, napovídá o obrovské síle skusu. Aby se zub ulomil a zůstal v kosti, musel predátor vyvinout extrémní tlak – typický pro aktivní, smrtící útok. Lebka přitom nenese žádné známky hojení v okolí rány. To naznačuje dva možné scénáře: buď byl Edmontosaurus v okamžiku, kdy se do něj tyranosaurus zakousl, již mrtvý, nebo právě toto kousnutí způsobilo jeho smrt.

Vědci se přiklánějí k interpretaci dramatického zápasu. Zakousnutí do čenichu mohlo být způsobem, jak si dravec udržoval kontrolu nad zmítající se kořistí – podobně jako to dělají i dnešní velcí predátoři.

Nálezy tohoto typu jsou pro paleontology mimořádně cenné. Nezachycují pouze podobu vyhynulých zvířat, ale i jejich chování. V tomto případě jde o přímý důkaz interakce mezi dvěma konkrétními jedinci.

Objev tak přináší další dílek do mozaiky poznání o tom, jak Tyrannosaurus rex lovil a jaké strategie používal při boji s velkou kořistí. Zkamenělý zub v lebce býložravce je víc než jen kuriozita – představuje mrazivý záznam posledních sekund života jednoho dinosaura. Zároveň připomíná, že i po desítkách milionů let dokáže zkamenělá kost vyprávět příběh o násilí, přežití a surových pravidlech dávného světa.

Image

Čtěte také

Druhohorní fosilie vyprávějí krvavý příběh o dekapitovaných mořských plazech

Supermasivní černé díry jsou dnes považovány za běžnou součást velkých galaxií – včetně té naší. Astronomové už delší dobu vědí, že aktivní černé díry dokážou ve své domovské galaxii brzdit vznik nových hvězd. Vypouští totiž obrovské množství energie, ta zahřívá okolní plyn a ten se pak nemůže zhroutit do hustých oblaků, z nichž se rodí hvězdy. Tomuto jevu se říká zpětná vazba černé díry a patří k nejžhavějším tématům současné astrofyziky.

Nový výzkum ale posouvá tuto představu ještě dál. Ukazuje se, že extrémně aktivní černé díry dokážou potlačit vznik hvězd nejen ve své galaxii, ale i v okolních galaxiích vzdálených miliony světelných let.

Studie publikovaná v časopise The Astrophysical Journal Letters, se zaměřila na mimořádně jasný kvazar J0100+2802. Ten pozorujeme v době, kdy měl vesmír pouhých 900 milionů let – tedy v období reionizace vesmíru, kdy se první hvězdy a galaxie začaly dramaticky prosazovat a měnit kosmické prostředí. Kvazar J0100+2802 je poháněn černou dírou s hmotností asi 12 miliard sluncí a patří k nejjasnějším ultrafialovým zdrojům své éry.

Neplodné galaxie

Hvězdy vznikají ze studených oblaků molekulárního vodíku (H₂). Pokud se však plyn zahřeje nebo rozštěpí silným UV zářením, nemůže se gravitačně zhroutit – a nové hvězdy se prostě nevytvoří. Vědci sledovali tzv. emisní čáru dvojnásobně ionizovaného kyslíku (O III). Tato čára je jedním z nejjasnějších signálů v oblastech, kde se právě rodí nové hvězdy – protože mladé, horké hvězdy ionizují okolní plyn.

Pomocí dalekohledu Jamese Webba astronomové porovnali intenzitu UV záření okolních galaxií a sílu emisní čáry ionizovaného kyslíku. Výsledek astronomy překvapil. Zatímco UV záření z galaxií zůstávalo podobné bez ohledu na vzdálenost od kvazaru, emise ionizovaného kyslíku výrazně slábla čím blíže byly galaxie ke kvazaru. To podle vědců znamená jediné – potlačení nedávné tvorby hvězd.

Proč u kvazarů chybí galaxie?

Dřívější pozorování JWST ukázala zvláštní věc: kolem extrémně jasných kvazarů v raném vesmíru se nacházelo méně galaxií, než se očekávalo. To bylo zvláštní, protože galaxie se běžně tvoří ve skupinách. Zpočátku si vědci dokonce kladli otázku, zda není něco v nepořádku s přístroji. Teď se ale zdá, že problém není v neexistenci galaxií, ale v tom, že v nich nedochází k intenzivní tvorbě nových hvězd, takže jsou obtížně detekovatelné.

Vedoucí autor studie Yongda Zhu přirovnal aktivní supermasivní černou díru k predátorovi ovládajícímu ekosystém. Když černá díra „hoduje“ na okolní hmotě, pohlcuje materiál, vytváří akreční disk a vyzařuje obrovské množství energie. Tato energie zahřívá mezihvězdné prostředí, rozbíjí molekuly vodíku, ionizuje okolní plyn a a tím zastavuje vznik nových hvězd. Jde o první přímý důkaz, že tento proces funguje v mezigalaktickém měřítku. Podle studie může být vliv patrný v okruhu nejméně jednoho milionu světelných let.

Dlouho se předpokládalo, že galaxie se vyvíjejí převážně samostatně. Výzkum Yongdy Zhu a jeho kolegů ale naznačuje, že ve skutečnosti mohou být mnohem více propojené, než jsme si mysleli. V raném vesmíru mohly supermasivní černé díry regulovat tempo růstu okolních galaxií, určovat, kde a kdy se rodí hvězdy a tím ovlivňovat strukturu kosmické sítě. Černé díry tak nemusely být jen „pasivní součástí“ galaxií, ale aktivními architekty kosmického vývoje.

Zatím jde o výsledek založený na jednom extrémním objektu. Dalším krokem bude prozkoumat více kvazarů z raného vesmíru a ověřit, zda jde o běžný jev. Tohoto úkolu by se mohl zhostit Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který k tomu má ideální nástroje – širokoúhlý snímač NIRCam a spektroskop NIRSpec.

Image

Čtěte také

Obrovská černá díra chrlí plyn rychlostí 10 tisíc kilometrů za sekundu