Většina toho, co víme o druhohorních dinosaurech, vychází z objevených fosilních kostí nebo zubů. Jen občas se podaří nalézt i jiné pozůstatky, jako například fosilizované stopy nebo vejce. Často se tak stává, že vědci netuší, o jaký druh dinosaura jde a nalezená vejce dostávají samostatný odborný název. Bývají v takovém případě zařazená do svérázné taxonomie dinosauřích vajec, která zahrnuje „oodruhy“, „oorody“, a také „oočeledi“ (anglicky oospecies, oogenera, oofamilies).

Kulatá dinosauří vejce z údolí Čchien-šan. (foto: Journal of Paleogeography, QingHe, CC BY 4.0)

Čínským paleontologům se nedávno v tomto směru povedl unikátní nález. V údolí Čchien-šan, ve východočínské provincii An-chuej objevili tři vejce dinosaurů z období křídy, která mají neobvyklý, téměř kulovitý tvar. Vejce, označená QS-01 a QS-02 mají velikost 10,5 × 9,9 centimetru respektive 13,7 × 13,4 centimetru. Třetí vejce bylo ztraceno. Vejce QS-01 není kompletní a jeho dutinu vyplňují krystaly kalcitu.

Taxonomie vajec

Badatelé zařadili objevená vejce do oočeledi Stalicoolithidae a popsali je jako nový oodruh Shixingoolithus qianshanensis. Jsou o něco větší než doposud známá vejce této oočeledi. Vejce jsou v této „taxonomii“ řazena čistě podle jejich morfologie a nemusí to nutně znamenat, že byli navzájem příbuzní i dinosauři, kteří tato vejce snesli.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

V oblasti Čchien-šanu, kde jsou vrstvy ze svrchní třídy a nejstarších třetihor se už našla řada fosilií, ale doposud žádní dinosauři. Kulatá vejce představují vlastně první hmatatelný důkaz druhohorních dinosaurů v této oblasti. Paleontologové jsou optimističtí a věří v další zajímavé nálezy. Geologická formace ze svrchní křídy má v této oblasti tloušťku téměř 900 metrů a může ukrývat značné množství zajímavých fosilií.

Hvězdný vítr představuje vnější atmosféru stálice neustále se rozpínající do okolního prostoru. Existuje mnoho typů hvězdných větrů a liší se zejména mechanismem svého pohonu, který nejčastěji souvisí s typem hvězdy, u níž se vyskytují. U chladných stálic typu Slunce obvykle vítr pohánějí urychlující procesy v magnetosféře. Zmíněné pochody se přitom dosud nepodařilo zcela uspokojivě vysvětlit ani v případě naší hvězdy.

TIP: Nejsilnější vichr ve vesmíru se žene rychlostí 200 milionů kilometrů v hodině

Naproti tomu větry u horkých stálic běžně pohání silné záření, které od nich uniká. Dosahuje značné intenzity a maxi­mum jeho vyzařování se vlivem teploty stálice posouvá do spektrálních oblastí, v nichž se ve vodíkově-heliovém plynu vyskytuje například množství spektrálních čar. Zde tedy snadno dochází k absorpci záření a předání významného pohybového impulzu: Vzniká tzv. tlak záření, směřuje převážně ven od hvězdy, a urychluje tak látku vnější atmosféry unikající do prostoru. 

Velcí australští papouškové kakaduové žlutočečelatí (Cacatua galerita), kteří se vyznačují nápadnou žlutou chocholkou, žijí ve východní polovině Austrálie, s výjimkou vyprahlé centrální části kontinentu. Jsou velmi chytří, což jim umožnilo adaptovat se k životu ve městech plných lidí. Rovněž se úspěšně šíří jako invazní druh v dalších částech světa.

Soužití papoušků kakadu s lidmi ale není úplně idylické. Jak uvádí studie, kterou právě publikoval recenzovaný vědecký časopis Current Biology, v australských městech mezi lidmi a ptáky probíhají „mezidruhové závody ve zbrojení“. Nejde pochopitelně o žádné zbraně, ale o chytré nápady, které se týkají popelnic, na jejichž obsah si činí nárok lidé i papoušci.

Mezidruhová válka o odpadky

Mezi oblíbené kratochvíle kakaduů patří prohrabávání popelnic s odpadem. Na tom by nejspíš nebylo nic zlého, kdyby výsledkem jejich návštěv nebyla hromada odpadků rozházených všude kolem.

V boji s nepořádnými ptáky obyvatelé malebného městečka Stanwell Park nedaleko Sydney vyzkoušeli řadu triků – k popelnicím postavili strašáky v podobě hadů a sov, ptáci ale brzy zjistili, že jim ve skutečnosti žádné nebezpeční nehrozí. Kýženého výsledku nedošel ani pokus se zatížením vík popelnic cihlou – kreativní ptáci se naučili cihly shazovat. Další obyvatelé města zabezpečili své popelnice pružnými lanky, i s nimi si ale ptáci po čase poradili. Na každý lidský krok našli papoušci dříve či později odpověď. Rezignovaným lidem tak nezbylo než popelnice vybavit zámkem.

Ptáci vs. lidé

Fascinující a komplikované vztahy mezi lidmi a kakaduy prozkoumala se svými kolegy Barbara Klumpová z německého Institutu Maxe Plancka pro chování živočichů. O své zkušenosti s nepořádnými ptáky se s ní prostřednictvím online dotazníku podělila více než tisícovka Australanů.

Kreativita papoušků a jejich schopnost učit se, udělaly na behaviorální vědkyni značný dojem. Ukázalo se, že ptáci se dokázali učit napodobováním – pokud se některému papouškovi podařilo zábrany překonat a popelnici otevřít, další jedinci byli schopni jeho postup opakovat. Zajímavé podle ní ale byl i způsob, jakým se s problémem vypořádávali lidé. „Byla jsem opravdu ohromena tím, s kolika různými způsoby zabezpečení lidé přišli,“ říká Klumpová.

TIP: Jako z hororu: Australské úřady varují před zvýšeným počtem útoků ptáků

Podle Klumpové není příliš pravděpodobné, že by pomyslný „mezidruhový závod ve zbrojení“ mohl vyústit ve vývoj chytřejší generace kakaduů. „Mají určitou schopnost řešit problémy a víme, že jsou zvědaví a rádi zkoumají nové věci. Nemyslím si ale, že by je jejich zkušenosti s otevíráním popelnic mohly udělat chytřejšími.“ 

Přestože plenění popelnic v australských městech stále pokračuje, místní to neberou nijak fatálně. „Říkáme jim nebeské krysy, kvůli jejich posedlosti jídlem,“ prozrazuje Katherine Erskineová, majitelka kavárny v Stanwell Parku. „Jsou to hluční bordeláři. Jsou ale krásní a vlastně je máme rádi.“

Chtěla být lékařkou, dokonce patoložkou. Potom ale vystudovala průmyslovku, dva roky také navštěvovala brněnskou Univerzitu obrany, a nakonec dala přednost tomu, co ji přitahovalo odjakživa – cukrařině. „Moje první vzpomínka na dětství je, jak s mámou vyrábíme jahodovou marmeládu,“ vzpomíná Šárka Divácká s úsměvem. „Zní to jako klišé, ale věřím, že mě to předurčilo k budoucí kariéře. Jenže společenské konvence vás většinou tlačí k něčemu jinému, že byste měli něco vystudovat a pracovat nejlépe v kanceláři, takže se k vytouženému cíli dostanete až později.“ 

Cibule i majonéza

K jejímu snu ji paradoxně nasměrovala vážná nemoc. „Měla jsem problémy s vnitřním uchem a rovnovážným ústrojím. Znamená to, že se probudíte se silnou závratí, což vás velice limituje a dozvuky pak trvají i několik dnů. Během léčby jsem tak měla spoustu času a rozhodla jsem se ho využít,“ vysvětluje mladá žena. 

Bez vzdělání v oboru nastoupila coby cukrářka do restaurace svého kamaráda a postupně se naučila, že sladké řemeslo znamená alchymii, kde se s každou surovinou odehrávají desítky procesů. Díky tomu má své dorty chuťově geniálně vyladěné, a navíc se nebojí ani zdánlivě nesmyslných ingrediencí, jako je majonéza či cibule. Provozní cukrárny Šárka Formanová potvrzuje: „Je hodně odvážná a nekonvenční. Nebojí se vyzkoušet v podstatě cokoliv a zkombinovat i to, z čeho mají ostatní obavy. Často si myslíme, že už je to moc, ale ona si trvá na svém, a nakonec to všem chutná.“ 

Do cukrárny s fénem

Na konto si Šárka Divácká připsala hned několik tuzemských premiér: Stala se například autorkou prvního mechového dortu u nás. „Hlavní suroviny tvoří špenát a pistácie, jde o analogii k mrkvovému dortu,“ líčí. Kromě skvělé chuti je však zapotřebí i něco navíc – korpus tak zdobí cvrčci, aby výsledek připomínal skutečný mechový polštářek.

TIP: Flákota z marcipánu: Sladké pokušení, které potěší i zapřisáhlé masožrouty

Do Brna dnes za jejími výrobky přijíždějí zákazníci až z Karlových Varů, například na vyhlášené polévané dorty. „Zmíněnou techniku inspirovalo malířství, konkrétně akrylové barvy. Polevy se smíchají dohromady a vznikne kýžený duhový efekt, případně pavučinková struktura, kterou vytvářím pomocí fénu,“ popisuje cukrářka. Za mistrovským dílem se však skrývá hluboce zvládnuté řemeslo. „Musíte se ohromně soustředit, vnímat třeba i teplotu nebo vlhkost vzduchu, jak moc je dort ohlazený, obmazaný a namražený,“ vysvětluje. Originální kousky vytváří ve svém podniku už přes tři roky, ale stále má co objevovat – dosud se jí třeba nepodařilo zařadit do repertoáru brambory…

Zlato! Žlutý kov se mnohokrát stal hybnou silou dějin. S vidinou pohádkového bohatství vyráželi na daleké cesty slavní mořeplavci. V patách jim kráčeli dobrodruzi a hrdlořezové typu Hernána Cortése či Francisca Pizarra a v touze po zlatu rozvraceli mocné říše. Zlaté horečky uváděly do pohybu miliony lidí v Novém světě, Africe i Austrálii. 

Zlatý koloběh v útrobách bakterií

Ložiska zlata se formovala za vysokých tlaků a teplot hluboko pod zemským povrchem. Geologové se dlouho domnívali, že drobné šupinky zlata se uvolňují do přírody právě z těchto z mateřských zlatých žil. Teprve nedávno se ukázalo, že při jejich vzniku hrají často významnou roli půdní bakterie. Někteří mikrobi dokážou zlato rozpouštět a uvolňovat v podobě iontů do okolí. V rozpustné formě je zlato unášeno podzemními i povrchovými vodami a končí v sedimentech oceánů. 

Rozpustné zlato však nemusí být nenávratně ztraceno. Jiné bakterie drahocenný totiž prvek opět vychytávají a převádějí do nerozpustné formy ryzího kovu. Někdy se mohou drobné částečky „vytěžené“ bakteriemi shlukovat do větších útvarů a vytvářet nuggety o hmotnosti až několika desítek kilogramů. Záhadou zůstávalo, jak rychle taková přírodní recyklace zlata probíhá a jak je možné, že se bakterie vysoce toxickými rozpustnými formami zlata neotráví. 

Mikrob, který se „živí“ mědí

Zkoumání částic ze slavné australské zlatonosné lokality West Coast Creek prokázalo, že se zlato vrací do nerozpustné formy poměrně rychle. Zrnka se neformovala déle než 60 let a mnohá vznikla za méně než dvě desetiletí. Jasněji máme i v detoxikačních mechanismech „zlatých“ bakterií. Vědcům je prozradil mikrob Cupriavidus metallidurans, který si libuje v půdách s vysokým obsahem různých těžkých kovů.

Snímek z elektronového mikroskopu ukazuje struktury vytvořené bakteriemi. Zrnko zlata pochází z lomu nazvaného Hit or Miss, který leží v australském Queenslandu (foto: CSIRO, CC0)

Bakterie pouští toxické rozpustné zlato do nitra své buňky společně s mědí, kterou nutně potřebuje k životu. Vysoké koncentrace mědi a zlata jsou však pro ni smrtelné a ve vzájemné kombinaci mají oba prvky na bakteriální buňku ještě fatálnější dopad než každý kov sám o sobě. Bakterie umí oba prvky v rozpustné formě opět vylučovat, ale tenhle detoxikační mechanismus je společným účinkem mědi a zlata ochromen. Proto se Cupriavidus metallidurans nadměrnému příjmu těchto prvků brání a už na svém povrchu mění rozpustné formy mědi a zlata znovu na částice nerozpustných ryzích kovů.

Odhalené detaily koloběhu zlata v přírodě chtějí vědci využít k vývoji nových metod pro recyklaci zlata z nejrůznějších odpadů včetně vyřazené elektroniky, z níž se prozatím zpětné získávání zlata ekonomicky nevyplácí.

TIP: Ruský Klondike: V čem byla jiná zlatá horečka na Uralu a na Sibiři

Poměrně rychlý proces také otevírá zcela nové možnosti pro těžbu zlata z hornin, kde je obsah tohoto prvku nízký, nebo i z dříve vytěžené hlušiny. Na rozdíl od průmyslových metod těžby, které využívají např. rozpouštění zlata vysoce toxickou rtutí, by byla biotechnologická metoda s nasazením bakterií podstatně šetrnější k životnímu prostředí.

K prvnímu úspěšnému nasazení úderných jednotek ve větším měřítku došlo koncem léta 1917 u Rigy, přičemž vedlo k obsazení lotyšské metropole. O několik týdnů později se úderníci prosadili také na italském bojišti, kde se i díky nim posunula fronta o několik stovek kilometrů. Vrchol však přišel až s jarem následujícího roku, kdy Němci nasadili úderné jednotky ve velkém měřítku do takzvané císařské ofenzivy na západní frontě, jež málem přinesla centrálním mocnostem vítězství ve válce.

Úderníkům se dařilo rychle pronikat nepřátelskou linií, protože se nezdržovali s dobýváním opevněných bodů a pokračovali do týlu, kde napadali křižovatky, sklady a velitelství. To vše bylo možné také díky momentu překvapení, když před útokem neproběhla klasická několikadenní dělostřelecká příprava, ale pouze krátké a intenzivní bombardování často s použitím otravného plynu.

Debakl u Caporetta

Do výzbroje úderníků patřilo velké množství granátů, lehké kulomety (na snímku jsou před sedícími vojáky vidět MG 08/15) a v posledních týdnech války také první německé samopaly MP 18. Fotografie pochází pravděpodobně z italské fronty a byla pořízena v období mezi 24. říjnem a 19. listopadem 1917, kdy probíhal takzvaný průlom u Caporetta, jenž stál apeninské království téměř 300 000 vojáků (z toho 270 000 zajatců).

TIP: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918

V očích mužů je vidět vyčerpání z dlouhých a náročných postupů, které stály mužstvo v době, kdy armády nedisponovaly dostatečným množstvím dopravních prostředků, mnoho sil. Několik týdnů krvavých bojů také vedlo k velkým ztrátám mezi elitními jednotkami, které, především na jaře a v létě 1918, už nedokázalo Německo nahradit.

Tento velmož s titulem říšského knížete nikdy nežil ve Francii a neměl zde ani palác nebo zámek, přesto se shodou životních náhod stal v této zemi uctívaným hrdinou. Císař Francouzů po zprávě o jeho smrti poznamenal: „Byl to ušlechtilý charakter, čestný a plný odvahy.“ 

Krásný Pepi

Otcem knížete Józefa Antoni Poniatowského byl hrabě Andrzej Poniatowski, příslušník vlivné polské šlechtické rodiny a podmaršálek rakouské armády. Matka Terezie pocházela z české hraběcí rodiny Kinských. Josef byl jejich jediným synem. Narodil se 7. května 1763 ve Vídni v paláci Kinských blízko vídeňského Hofburgu.

Kmotrou u křtu mu byla sama císařovna Marie Terezie. Rodina Poniatowských stála tehdy na vrcholu svých politických ambicí. Ty se naplnily následujícího roku 1764, kdy byl Josefův strýc (starší bratr jeho otce) Stanislav August Poniatowski zvolen polským králem. Polsko se tou dobou nacházelo v hlubokém úpadku a spělo ke svému zániku. Král Stanislav II. August byl posledním panovníkem této země coby nezávislé mocnosti. Svou zemi však nespasil a v roce 1795 se vzdal trůnu.

Blízká příbuznost s králem přenesla odlesk koruny i na bratra Andrzeje a jeho rodinu. Získal titul polského knížete, a navíc ho Marie Terezie obdařila dědičným titulem německého říšského knížete. Ve Vídni tak vystupoval jako neoficiální vyslanec polského vládce. Malý Józef vyrůstal ve Vídni pod dohledem domácích učitelů. Když mu bylo deset let, ztratil otce, který podlehl tuberkulóze. Protože sama matka nestačila na výchovu syna, ujal se ho král Stanislav August a pozval ho k sobě do Varšavy. Tady se Józef přiučil dvorským mravům a dostalo se mu systematického vzdělání v mnoha oborech, v prvé řadě ale o vzdělání ve vojenských naukách.

Józef dorostl v urostlého a pohledného muže, velmi bystrého, s živým temperamentem, ale také se sklonem k bujným zábavám. Pro šlechtickou společnost, ve které se pohyboval, byl známý jako „krásný Pepi.“ V roce 1780 se mladý kníže vrátil do Vídně, kde vstoupil do císařského vojska.

Vojenskou službu započal v nižší důstojnické hodnosti u 2. karabinického pluku Lacy. Byl skvělý jezdec a u pluku sklízel obdiv pro svou jezdeckou bravuru. Koncem osmdesátých let bojoval ve válce proti Turkům a v bojích o srbský Šabac byl raněn do nohy. V průběhu tažení se seznámil a sblížil se svým vzdálenějším příbuzným knížetem Karlem ze Schwarzenbergu, pozdějším vítězem nad Napoleonem. Kníže Poniatowski právě u Šabacu zachránil Schwarzenbergovi život. V roce 1789 odešel z císařské armády v hodnosti plukovníka.

Finis Poloniae

Józefova pozornost se nyní obracela k Polsku, kde se události vyhrotily a spěly ke konfliktu s carským Ruskem. Ještě roku 1789 uposlechl výzvu krále Stanislava, aby nastoupil do polského vojska. Roku 1792 vypukla polsko-ruská válka, které se kníže zúčastnil v hodnosti generálmajora. Vedl si dobře jako vojenský organizátor i jako velitel a vyznamenal se mimo jiné ve srážce s Rusy 18. června 1792 na Ukrajině u Zielenic. Válka však skončila nevyhnutnou porážkou Poláků, po níž došlo k takzvanému druhému dělení Polska. Tehdy se kníže Poniatowski vrátil do Vídně a následně navštívil řadu evropských měst. 

Když v roce 1794 v Polsku vypuklo vlastenecké povstání Tadeusze Kościuszka, přihlásil se Poniatowski jako dobrovolník do povstalecké armády. Ve válce proti ruské přesile se zúčastnil bojů okolo Varšavy, ale přes veškerou odvahu nemohl ovlivnit spád událostí. Porážka Koścsiuszkovy armády 10. října 1794 u Maciejovic způsobila, že se povstání zhroutilo. Nastal Finis Poloniae – konec Polska. Třetí dělení Polska roku 1795 dovršilo rozdělení zbytku země mezi tři mocné sousedy: Rusko, Prusko a Rakousko. Byl to i definitivní zánik někdejší Rzeczpospolity a polské státnosti vůbec.

Po katastrofě u Maciejovic emigrovalo velké množství povstalců směrem na západ a část z nich nabídla své služby revoluční Francii. Právě v řadách francouzské revoluční armády vznikly roku 1797 polské legiony, které nejprve bojovaly pod svými veliteli po boku francouzských jednotek, aby později, za Napoleonova císařství, vplynuly do jeho Velké armády.

Poniatowski žil po povstání střídavě ve Vídni a ve Varšavě. Kromě toho podnikal cesty k některým evropským dvorům, například do Petrohradu, kde byl přijat carem Pavlem I., a do Berlína, kde s pruskou vládou domlouval příznivější podmínky pro Poláky v pruském záboru Polska. Vystupoval sice jako soukromá osoba, ale stýkal se s mnoha politiky a diplomaty a ve svém varšavském paláci žil bohatým společenským životem. Přestože byl neustále obklopován a obdivován ženami, nikdy se neoženil.  

Návrat do politiky

Po Napoleonově vítězství nad Pruskem roku 1806 obsadili Francouzi většinu poraženého království až k řece Němenu. Polská aristokracie využila francouzské okupace svého bývalého území, sblížila se s dobyvateli a nešetřila slov, aby mezi oběma národy vznikly oboustranné sympatie. Neočekávala od Napoleona nic menšího než obnovení polské svrchovanosti a vzkříšení státu. Francouzský císař v tom směru živil polskou elitu planými sliby, neboť nešel dál než ke zřízení Varšavského knížectví. Jednalo se pouze o malou část polského území, které navíc bylo autonomní součástí Saska, a tudíž formálně podléhalo tamějšímu králi. Hlavní úřady byly sice obsazeny Poláky, ale všude pronikal francouzský vliv.

Tehdy se vrátil do politiky kníže Poniatowski. Ve vládě nově vzniklého Varšavského knížectví měl postavení ministra a velitele armády. S tímto vojskem zahájil roku 1809 po boku Francouzů válku proti Rakousku. Střetl se se silnějším protivníkem na vedlejším bojišti a 19. dubna s ním svedl úspěšnou obrannou bitvu před branami Varšavy u Raszyna.

Válka roku 1809 skončila ve dnech 5. a 6. července vítězstvím Francouzů nad rakouskou armádou v rozhodující bitvě u Wagramu blízko Vídně. Józef Poniatowski v této válce opět osvědčil své velitelské schopnosti i velkou osobní odvahu. Odměnou za spojenectví s Napoleonem mohlo Varšavské knížectví rozšířit své území o kus rakouské Haliče včetně Krakova a kníže obdržel od císaře velkokříž Řádu čestné legie.

Velitelem ve Velké armádě

Vojenské osudy Poniatowského zůstaly spjaty s Napoleonovou armádou i v dalších letech. V březnu 1812 dal francouzský císař zřídit z polských vojáků své armády tři polské divize, jejichž velením pověřil právě knížete. V rámci půlmilionové Velké armády překročili polští vojáci téhož roku řeku Němen a vstoupili na teritorium carského Ruska. Během následujícího tažení se vyznamenali hlavně Poniatowského huláni, výborní jezdci, označovaní ve francouzské armádě jako „polští kopiníci“. Kníže s nimi bojoval u Smolenska a u Borodina, vtáhl do Moskvy a postoupil ještě o velký kus dál směrem na Kalugu. Pak však přišel tragický ústup celé napoleonské armády.

Když koncem listopadu překračoval Poniatowski se zbytkem svého sboru řeku Berezinu, byl lehce raněn, přesto došel přes Vilno až do Varšavy a poté do Krakova. Tam začal – ještě stále v rámci Varšavského knížectví – rychle organizovat novou polskou armádu. V polovině roku 1813 ji v počtu okolo 27 000 mužů přivedl přes Slezsko, Moravu a Čechy do Saska. Ve Velké armádě, obnovené na základě nových odvodů mladých branců, vytvořili Poniatowského vojáci VIII. armádní sbor, jehož počet vzrostl o další Poláky, hlavně z Poznaňska, na 34 000 mužů. Skládal se z devíti pluků pěchoty, devíti pluků jezdectva a deseti kompanií dělostřelectva ve dvou divizích. Inspekci sboru u Žitavy následně provedl Napoleon osobně. 

Maršálská hůl

Přes opakované nabídky protinapoleonské aliance, aby k nim Poniatowski přešel, zachoval kníže věrnost francouzskému císaři. Polský sbor operoval na území Saska, kde kryl francouzské komunikace a vedl převážně drobnou partyzánskou válku proti jednotkám aliance. Dosáhl menších vítězství u Frohburgu, Saské Kamenice a Altenburgu.

Po Napoleonově dočasném úspěchu nad Rusy a Rakušany v bitvě u Drážďan 26. a 27. srpna 1813 se válečné síly koncentrovaly u Lipska, kde došlo 16.–19. října ke čtyřdenní bitvě národů. Zadní voj Velké armády při pochodu k Lipsku tvořil právě Poniatowského VIII. sbor. Kníže však k Lipsku přivedl jen jednu svou divizi – druhá zpočátku zůstala u vzdáleného Wittenbergu a zapojila se do bojů až v průběhu střetu. Sám Poniatowski bojoval s odvahou hraničící se zbrklostí a šel tak příkladem svým vojákům. Napoleon ocenil výkon Poláků a ještě téhož dne povýšil knížete Poniatowského přímo na bojišti na francouzského maršála.

Císař velí na ústup

Velká armáda se během dalších bojů dostala do sevření dvou čelistí spojeneckých vojsk, z něhož se jí přes veškeré úsilí nepodařilo vyprostit. V neděli 17. října zbraně dočasně umlkly, jakoby obě strany světily sváteční den. Nabíraly nový dech, ale přesto se na mnoha místech chvílemi bojovalo. Poláci zasáhli včas do střetu württemberských jednotek s Rusy u Gohlis, kam polskou divizi přivolal na pomoc maršál Ney, a zachránili tak Württemberské před katastrofou.

K rozhodujícímu obratu došlo v pondělí 18. října, kdy Napoleonovi dosavadní spojenci Sasové a také někteří Württemberští přeběhli k nepříteli. Na obou stranách přibývalo obětí a Francouzům navíc docházela munice. Večer toho dne nařídil Napoleon zahájit ústup. Byl to ústup bojem, který začal celkem spořádaně, ale pak se vymknul kontrole. Ve tmě docházelo k drastickým scénám hlavně u městských bran, když se ustupující armáda tlačila pod nepřátelskou palbou hlava nehlava ven z města. V cestě na západ jí navíc stály dvě řeky, Pleisse a Elster. Tudy museli ustupující projít, jak se dalo. 

Ústup měl krýt zadní voj pod velením maršála Macdonalda. Tvořilo ho seskupení několika francouzských pluků a zbývajících polských jednotek VIII. sboru Józefa Poniatowského. V úterý 19. října, už za denního světla, se proud uprchlíků zarazil na jihozápadním předměstí u mostu přes řeku Elster, kde zadržoval postupujícího nepřítele kníže Poniatowski s přibližně dvěma tisícovkami svých mužů, přičemž sám už byl několikrát raněn.  

Neohrožený hrdina

Ve chvíli, kdy se po mostě dralo plno uprchlíků, zapálili zmatení francouzští sapéři pomocí luntů připravené nálože a vyhodili most do povětří. Výbuch zabil mnoho lidí, kteří byli nablízku a způsobil, že únik byl možný jen překonáním prudké řeky. Poniatowski byl tísněn ze všech stran a rozhodl se vstoupit do řeky. Zvolal prý jen: „Il faut mourir en brave!“ neboli „Je třeba zemřít statečně!“. Vlastenečtí Poláci mu přisuzují i jiný výrok: „Chci zemřít jako polský generál a nikoli jako francouzský maršál.“

Ještě na břehu ho ale zasáhla nepřátelská kulka do prsou, když se na svém koni Sultánovi vrhl do řeky a zmizel v proudu. Jeho tělo našli až po pěti dnech místní rybáři. Dlouho se nevědělo, koho vlastně z vody vytáhli. Někteří badatelé uvádějí, že tělo knížete bylo změněno k nepoznání a že ve vodě ztratil i svou paruku, se kterou si každý spojoval jeho vizáž. Poniatowski zemřel ve věku padesáti let, z nichž v hodnosti francouzského maršála strávil pouhé tři dny.

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Mrtvé tělo Józefa Poniatowského bylo vystaveno v kostele sv. Jana na lipském předměstí a po nabalzamování uloženo v tamější hřbitovní kryptě. Se souhlasem cara Alexandra smělo být následně převezeno do Polska a pohřbeno ve varšavském kostele sv. Kříže. Dnes leží v královské kryptě na krakovském Wawelu vedle řady polských panovníků a jiných slavných osobností. Pro Poláky se stal kníže legendou.

České jméno medojeda kapského (Mellivora capensis) napovídá, že jeho oblíbenou potravu tvoří larvy a med divoce žijících včel. V anglickém a německém pojmenování se med objevuje rovněž, tentokrát však v kombinaci se slovem „jezevec“ – a medojed zmíněného savce tvarem těla, krátkým ocasem i dlouhými drápy na předních tlapách skutečně připomíná. Vývojově má ovšem mnohem blíž ke kunám.

Slabiny pod útokem

O medojedech se traduje řada mýtů, přičemž k nejbizarnějším patří pověra o způsobu, jakým se tito predátoři vrhají na velké savce: Údajně jim totiž nejprve ukousnou varlata. Prazvláštní taktiku líčil již slavný zakladatel jihoafrického Krugerova národního parku James Stevenson-Hamilton, který viděl medojeda útočit na buvola. Existuje množství zpráv, jak kunovitá šelma napadla a kastrovala samce vodušek, pakoní, kudu velkých, a dokonce prý se stejným úmyslem zaútočila i na člověka. Mezi rangery a průvodci představuje zmíněné téma neustálý zdroj drsných žertů a historek, ale seriózní výzkum zatím popsané chování nezaznamenal. 

Jak uklidnit včely?

Naproti tomu vědci studující život medojedů v Jihoafrické republice a Zimbabwe potvrdili jinou tradičně uváděnou informaci: Pravidelnou kořistí nevelké šelmy se stávají smrtelně jedovaté druhy hadů, včetně kobry či zmije útočné. Pokud medojed při souboji utrpí uštknutí, upadne na několik minut do stavu připomínajícího smrt, ale zpravidla přežije. A podle výzkumů za to vděčí mutaci v receptorech buněk. 

Neurotoxin z jedu kobry obvykle „nasedne na tykadla“, a spustí tak paralýzu dýchacích svalů. Receptory medojedů se ovšem přetvořily natolik, že se s nimi látka neumí propojit, a tudíž nefunguje. Kobří jed však obsahuje dalších stovku nebezpečných bílkovin a molekul, takže ačkoliv uštknuté zvíře nezemře, rozhodně pro něj nejde o příjemný zážitek. Podobnou odolnost proti účinkům jedu pak známe u surikat či mangust.

Medojed si dokáže obstarat potravu i v období sucha. Na tomto snímku je zachycen na poušti Kalahari při lovu škorpionů. (foto: Karel Maton ©)

Další pozoruhodné přizpůsobení medojedů spočívá ve využití výměšků análních žláz, kterými při plenění hnízd částečně paralyzují blanokřídlý hmyz. Například včely jimi šelma jednoduše řečeno uklidňuje, podobně jako to včelaři dělají kouřem. Pokud se ji však některá obránkyně úlu přesto snaží bodnout, prakticky nemá šanci na úspěch. Agresora totiž chrání pevná přiléhavá srst na hlavě a předních tlapách, skrz kterou žihadlo projde jen obtížně.

Na prostředí nezáleží 

Medojed představuje středně velkou robustní šelmu, dorůstající délky kolem 70 cm a hmotnosti 7–16 kg. Obzvlášť mohutná je přední část těla s plochou hlavou, silnými čelistmi, svalnatým krkem a tlapami s dlouhými drápy, uzpůsobenými k hrabání. Síla volné kůže na hlavě a krku dosahuje až 5 mm a pokrývá ji hustá tuhá srst – ve spodní části těla zbarvená do černa, na hřbetě a temeni šedivá. Kontrast ještě zvýrazňuje bílý pruh, který dvě základní barvy odděluje.

Medojed slídící po něčem k snědku. (foto: Karel Maton ©)

Na rozsáhlém území mezi jižní Afrikou a Indickým poloostrovem se podařilo popsat až 16 poddruhů medojeda, jež se od sebe liší hlavně zbarvením srsti – poměrem mezi dvěma zmíněnými odstíny. Z různých barevných přechodů se výrazněji vymezuje pouze západoafrický poddruh obývající lesnaté oblasti, který je celý černý. Přizpůsobivá šelma se vyskytuje v nejrůznějších typech prostředí, od mořských pobřeží až po hory, polopoušť Kalahari či deštné pralesy západní Afriky. Nejvíc jí však vyhovuje suchá otevřená buš nebo savana na jihu a východě černého kontinentu, kde žijí její nejpočetnější populace. 

Zahrabaní pod zemí 

Univerzálnost tohoto predátora přitom vychází z jeho schopnosti využívat nejrůznější potravní zdroje. Pojídá například větší bezobratlé živočichy – brouky, sarančata a štíry – a jeho kořistí se stávají také různí obratlovci, od ryb přes obojživelníky až po středně velké savce. Silné čelisti medojeda si poradí i s želvím krunýřem, navzdory zdánlivě neohrabané postavě dobře šplhá na stromy a dokáže plenit hnízda ptáků s vejci či mláďaty. Nejčastěji však loví drobnější ještěry a hady, kteří tvoří až čtvrtinu jeho kořisti. Mezi důvody, proč se medojedi zaměřují na nebezpečné jedovaté tvory, patří soutěž o potravní zdroje: Pokud totiž dokážete bez následků pozřít smrtícího hada, nacházíte se v pozici gurmána, jenž si na velké párty plné hladových hostů užívá mísu jídla se spoustou chilli, které se jiní obávají dotknout. 

Velkou část kořisti vyhrabává medojed ze země a zaměřuje se přitom hlavně na hnízda blanokřídlého hmyzu, na škorpiony či drobné obratlovce. Díky svalnatým předním končetinám až s pěticentimetrovými drápy navíc zvládne během několika minut vyhloubit díru tak velkou, že se v ní může sám ukrýt. 

Najít a vyplenit

Medojedi tvoří natolik výrazné pilíře ekosystému, že se k jejich honu za potravou připojují také další živočichové. K šelmě vyhrabávající kořist se v jižní Africe vždy přidružuje několik jestřábů kukačkovitých, kteří posedávají nedaleko a čekají, zda pro ně zbude něco z jejího úlovku. Za ponechaná sousta se pak dravci zabranému do práce odvděčí tím, že ho svým vzletem varují před případným nebezpečím. 

Další, téměř legendární případ vzájemně výhodného chování dvou živočišných druhů představuje spolupráce medojeda s medozvěstkou křiklavou. Zmíněný pták jej totiž svým křikem upozorní na nalezené včelí hnízdo. Když ho pak šelma vyplení, zůstanou po ní zbytky pláství, na nichž si pochutná opeřený „tipař“. Podobně dokáže drobný ptáček navigovat také domorodce pátrající po medu, kteří věří, že pokud mu z něj za odměnu část nenechají, zavede je příště do nebezpečí – ke spícímu buvolovi či jedovatému hadovi. 

Jelikož je medojed aktivní převážně v noci, nesetkají se s ním návštěvníci afrických safari příliš často. V některých parcích a rezervacích se však pozoruhodné šelmy vyskytují hojněji a v době nedostatku potravy „operují“ i za dne. Téměř s jistotou na ně narazí turisté v kempu Halali v namibijském národním parku Etosha či v zimbabwském Hwange. Tam se totiž medojedi naučili vybírat odpadky z košů a slídit kolem kuchyně. Podle rámusu se tak dají zastihnout ve značně neromantických kulisách převržených popelnic.

TIP: Drzoun s velkou kuráží: Co možná nevíte o rosomácích sibiřských

Medojedy a jejich existenci stále opřádají mnohá tajemství i nejrůznější neuvěřitelné historky. Ať už jsou pravdivé úplně, zčásti, nebo vznikly výhradně v bujné lidské fantazii, jisté je, že podivuhodní tvorové vedou nesmírně zajímavý a dosud zdaleka neprozkoumaný život. Navíc je můžeme vidět i u nás, a to v pražské zoo, kde se je dokonce podařilo rozmnožit. 

Autoři studie zveřejněné v časopise Communications Biology analyzovali seznamy pavouků a příbuzných bezobratlých prodávaných online. Ukázalo se přitom, že se nabídka osminohých členovců na černém trhu v uplynulých dvou dekádách rozrostla na víc než 1 200 druhů – a mimo jiné zahrnuje polovinu globální populace tarantulí, z níž se celých 25 % povedlo popsat až po roce 2000.

Příležitost pašovat

„Z pavoukovců se stalo masově obchodované zboží a příslušným orgánům se ho většinou nedaří zachytit,“ varuje bioložka Alice Hughesová, jež se na studii podílela. Dvě třetiny uvedených zvířat přitom pocházejí přímo z divoké přírody, kde tudíž jejich kritické počty dál klesají. Pro pašeráky představují pavouci či štíři ideální kořist, neboť je lze snadno ukrýt v útrobách zavazadel a nezachytí je skenery pro odhalení nelegálně převážených obratlovců. Poptávka po nich navíc rychle roste a v uplynulých letech se zařadili mezi oblíbené domácí mazlíčky, kteří nevyžadují přílišnou péči. 

Hořící knihovna

Biologové nyní upozorňují, že bezobratlí zůstávali dlouho mimo hledáčky ochránců přírody: Ze všech druhů evidovaných Mezinárodní unií pro ochranu přírody, která aktualizuje seznamy živočichů ohrožených vyhynutím, tvoří jen necelé 1 %.

TIP: Drancování přírodního dědictví Maroka: Je libo orlí křídlo, opičí hlavu nebo třeba kabelku z geparda?

Další důvod, proč se na nepříjemnou statistiku více zaměřit, představuje fakt, že se mezi obchodovanými tvory mohou nacházet i zatím vědecky nepopsané druhy. „Ztratit dosud neznámé druhy pavouků je stejné, jako by vám v knihovně shořely svazky, které jste ještě nečetli,“ uzavírá Miriam Fauziaová ze zoologické zahrady v Indianapolis.