Ropušnici fialové (Rhinopias frondosa) se v češtině říká také ropušnice vláknitá a ještě mnohem barvitější názvy má tato neobyčejná ryba v angličtině. Říká se jí totiž Weedy Scorpionfish nebo Popeyed Scorpionfish což by se dalo přeložit jako „štíroryba plevelná“ respektive „štíroryba s vyvalenýma očima“.

Vymyšlený český rodový název „štíroryba“ odkazuje na příslušnost k čeledi ropušnicovitých (Scorpaenidae), kam patří i množství velmi jedovatých druhů. To, že připomíná kámen porostlý plevelem a že její oči opravdu působí trochu udiveným dojmem, můžete posoudit sami.

TIP: Kabát pro každou příležitost: Kouzelnické triky rybích chameleonů

Ne všechny ropušnice fialové jsou ovšem stejně hustě pokryty výrůstky, které připomínají rostliny. Daleko více se tato část „oděvu“ vyskytuje u jedinců žijících ve vodách bohatých na řasy, zatímco ryby přebývající v místech, která jsou holejší, pokrytá měkkými korály a houbami, mají výrůstků mnohem méně. Také barva jejich kůže má mnoho variací – od tmavě rudé a fialové až po žlutou a levandulovou. Svoji kamufláž ropušnice využije při lovu. Moc toho nenaplave, ale zůstává při dně odkud ze zálohy napadá menší ryby a bezobratlé živočichy, kteří se nechali jejím maskováním oklamat. 

Jako kvazary se označují rádiově aktivní objekty, které nemají měřitelný rozměr, a vypadají tedy jako hvězdy – ostatně slovo „kvazar“ představuje akronym pro quasi-stellar radio source. Dnes jsou si vědci jisti, že se jedná o zástupce objektů zvaných AGN – tj. active galactic nuclei neboli aktivní galaktická jádra – v kosmologických vzdálenostech. K nejčastějším původcům rádiového záření patří procesy v akrečním disku v těsném okolí černé veledíry a v jádrech starých eliptických galaxií. Svítivost kvazarů pak i stokrát převyšuje celkovou svítivost galaxie typu Mléčné dráhy.

TIP: Mohou se kvazary „vypnout“ a znovu zažehnout?

Jako blazar označujeme velmi kompaktní kvazar. Z okolí černé veledíry vystřelují relativistické polární výtrysky, které v případě blazarů směřují přímo k nám, proto u nich pozorujeme rychlou proměnnost. Záření podél výtrysků ještě zesilují relativistické efekty. K dalším zástupcům AGN se řadí tzv. Seyfertovy galaxie a rádiově tiché i hlasité galaxie.

Jerzy Porębski znamená v Polsku pojem: Jako scenárista, režisér či producent stál za vznikem více než třiceti dokumentárních filmů o horách a horolezectví, které prozkoumal snad ze všech úhlů. Přesto v historii zůstávají bílá místa patřící podpůrným profesím, jejichž práci obvykle ocení jen samotní účastníci výprav.

O napravení zmíněné „křivdy“ se snaží Porębského nová kniha Lékaři na horách (jejím spoluautorem se stal Wojciech Fusek), která nedávno vyšla i v češtině. Následující rozhovor vznikal také česky, což je u zahraničního hosta vzácné. Jak Jerzy Porębski přiznává jen s mírným přízvukem: „Čechy mám vážně rád. Jsem takový ostravský patriot. Češtinu mě naučil život.“

Zrovna lékaře si člověk s horolezectvím moc nespojuje. Proč jste si vybral právě je? 

Kniha se zaměřuje hlavně na horolezce v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech. Na konci „devadesátek“ už se jejich role měnila, podobně jako celý alpinismus. Dneska jsou expedice krátkodobé – jeden, dva, výjimečně tři týdny – ale dřív šlo o výrazně delší záležitost. Doktoři tam bývali velmi důležití, dnes se o nich ovšem nemluví, nepíše a nevzpomíná se na ně. A já jsem chtěl jejich osudy zachytit, než ty vzpomínky úplně zmizí. Situace, které zažili, jsou univerzální: Kritické věci museli řešit lékaři na amerických, britských i třeba českých výpravách. Některé by bez nich neuspěly. A pokud vím, knihu jim zatím nikdo nevěnoval. 

Jak fungovali lékaři tehdy a jak fungují dnes? 

V osmdesátých letech měly expedice deset až patnáct členů a k nim byl vždycky přidružený doktor. Vyrážely na dva či tři měsíce do Nepálu nebo Karákóramu, tedy do oblastí, kde tehdy neexistovala žádná lékařská péče. Což ovšem taky znamená, že se lékaři starali nejen o členy výpravy, ale rovněž o místní lidi, kteří za nimi přicházeli řešit své problémy. To všechno museli zajistit. 

Dnešní expedice mají jen pár členů a na doktora už nějak nezbývá místo. Třeba v Polsku se to řeší tak, že pokud je výprava nějak spojená s horolezeckým svazem, dostane před cestou školení, kde se proberou největší rizika a jak se případně vyrovnat s jejich následky. Každý obdrží osobní lékárničku vybavenou podle své potřeby a návod, co s ní dělat. A především mají horolezci pořád na telefonu lékaře doma v Polsku, který je kdykoliv schopný s nimi problém konzultovat. 

Takže lékaři už do hor vůbec nevyrážejí? Nebo jen výjimečně? 

Výjimečně. Ta romantika zmizela. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se vrátila, kdyby na hory vyráželi kamarádi z jednoho města a jedné čtvrti, kteří se přátelí celý život, jejichž děti spolu chodí do školy a manželky se navzájem znají. Při dnešních expedicích se kluci setkají na letišti, řeknou si jména a plány, kam polezou, a pak se do toho spolu na týden pustí. Jde o kvalitativně úplně jiný vztah. Ale svět se mění, postaru to už dnes dělají jen lezečtí senioři a ti se logicky do žádných extrémů nehrnou. 

Ovlivňuje takto povrchní vztah náladu ve skupině? Způsobuje to v případě krize problémy? 

Samozřejmě. Když se něco pokazí, riskujete jinak pro někoho, koho znáte dvacet let, a jinak pro někoho, koho znáte dva týdny… 

Čím je „osekávání“ výprav dané? Jedná se o záležitost peněz? Nebo o snahu, aby byla expedice logisticky co nejméně náročná? 

Peníze jsou jedna věc, tu druhou představuje čas lékařů. Málokterý z nich si totiž může dovolit odjet na dva měsíce. A také se změnil způsob dobývání hor: Převládá alpský styl, jaký dělá třeba český horolezec Marek Holeček. Jakmile výprava dorazí pod horu, zlezení jí pak většinou nezabere víc než týden. A samozřejmě se řeší, kolik léků vůbec brát, protože v sedmdesátých a osmdesátých letech se jednalo o celé bedny, které si lékaři museli „zorganizovat“ ze své nemocnice, což už pochopitelně nejde. 

Dneska si taky každý může koupit letenku do Nepálu, půjčit si vybavení přímo na místě a vylézt si nějakou horu. A bude to bez logistických problémů, ale zároveň s rizikem. Pokud je ovšem expedice spojená s horolezeckým svazem – ať už českým, nebo polským – dostane se členům kvalitního proškolení. Vlastně je to dobře zařízené. 

Takže dnes zůstává horolezec odkázaný jen sám na sebe, případně na vzdálené konzultace? 

Ano, a možná je to o něco těžší. Pro mě představuje výjimečného hrdinu právě Marek Holeček, který dělá všechno „natvrdo“. Už dostal dva zlaté cepíny, tedy takové lezecké Nobelovy ceny. Myslím, že je aktuálně nejlepším horolezcem světa.

Jak vlastně lékaři v horách fungovali? Zůstávali v základním táboře, nebo se pohybovali do těch vyšších přímo na svazích? 

To bylo různé. V Polsku jsme měli například Roberta Szymczaka, který vždycky lezl až na vrchol. Ale většinou se lékaři pohybovali od základního tábora po první nebo druhý. Jedna lékařka měla třeba na starost nejen zdravotní stav horolezců, ale také jim poskytovala psychologickou pomoc. Umíte si představit, jaké to bylo, když na jednom místě sedělo deset patnáct chlapů a měli různé problémy, zatímco byli bez spojení s domovem? Museli mít mezi sebou dobré vztahy, a pokud to nefungovalo, pak jim terapeutickou péči poskytoval právě doktor. 

Znamená to, že vedle svých odborných kvalit musel být lékař také dobrým horolezcem? 

Musel být výjimečným horolezcem i výjimečným doktorem. V Polsku šlo většinou o chirurgy, ale během výpravy se z nich stávalo všechno včetně zubařů, a jediné jejich štěstí spočívalo v tom, že nemuseli dělat gynekologii. I když vlastně… Měli jsme i ženské expedice (směje se), takže nejspíš taky. Ztělesňovali prostě takovou kliniku v jedné osobě. Věděli všechno o všem, a ještě na to měli i léky. 

Z těch rozhovorů často vyplynuly strašně zajímavé věci, které by vás vůbec nenapadly. Tak třeba: Spousta tekutých medikamentů se skladuje v ampulích a v podmínkách nemocnice lékař dobře ví, jak se ta látka uvnitř chová. Ale když ji vezme do minus dvaceti stupňů? A pak znovu do nuly a zase do minus dvaceti? Když si uděláte pokus třeba s kůží a mrazákem, po pár cyklech snadno uvidíte, co se s ní stalo. U chemické látky se nedá zjistit vůbec nic – a teď ji máte píchnout kamarádovi a čekat, co bude. 

Má ta práce ještě nějaká specifika? Liší se v něčem kompletně od nemocničních postupů? 

Někteří měli problém s tím, jak moc na nich závisela místní populace. Jakmile se postavil základní tábor, v okruhu padesáti kilometrů se rozkřiklo, že mají horolezci doktora, a okamžitě se objevily zástupy nemocných: děti s chorobami, které jsme v Evropě vymýtili, lidé s nemocemi očí, které tu neznáme… Doktoři prostě museli mít renesanční znalosti, skoro jako da Vinci. Za odměnu pak dostávali kožešiny nebo kozy. Významná česká horolezkyně Dina Štěrbová po podobných zkušenostech postavila v Pákistánu nemocnici, aby měli místní aspoň nějakou péči. 

Museli občas lékaři vylézt k nemocnému až nahoru? Nebo ho spíš vždycky snesli do tábora k ošetření? 

Tak i tak. Třeba když si někdo vykloubil rameno, bylo možné se s lidmi nahoře spojit vysílačkou a navést je k tomu, jak ruku nahodit zpátky. Jindy se však cestě nahoru nedalo vyhnout. Navíc měl lékař jednu zásadní povinnost: Pokud už došlo k pádu a úmrtí, právě on musel dotyčného ohledat a potvrdit smrt. To byly smutné okamžiky. 

Jak často horolezci zbytečně riskují? Chápu, že vylézt na K2 představuje nebezpečí už z principu. Ale určitě existují výzvy, do nichž lezci jdou, i když jsou zjevně za hranou adekvátního rizika… 

Je to velmi individuální. Nejde až tak o typ hory, jako spíš o typ osobnosti. Existují velmi klidní horolezci a pak ti, kteří se pouštějí do rizika prakticky neustále. Funguje ovšem jakási selekce, protože ti, kdo riskují hodně, už nejsou. Zůstali někde tam nahoře…

Co se dnes ještě změnilo? 

Vybavení. Lezení je v současnosti v něčem snazší: Máte plastové boty, moderní cepíny, teplejší bundy, a přitom je to všechno mnohem lehčí než dřív. V padesátých letech byly k dispozici tak maximálně svetry, hrubé ponožky a kožené boty, což už dnes vypadá směšně. Tehdy byli lezci opravdu hrdinové. Představte si, že by takhle dneska někdo vyrazil na Everest… 

A změnil se třeba i psychologický profil lezců? 

Určitě. Dnes už nejde až tak o lezení, jako spíš o vysokohorskou turistiku. Na Everestu uvidíte fronty padesáti, sta lidí a po cestě máte natažená fixní lana. Můžete si dovolit zaplatit dva tisíce dolarů? Využijete služby šerpů. Nemůžete zaplatit? Lezete bez nich. A teď se jako reakce vlastně vyděluje opačný trend – návrat k čistotě. Už zmiňovaný Marek Holeček reprezentuje špičkové lezení, které nemá s komercí nic společného. 

Stává se, že třeba doktor v roli psychologa řekne lezci: Do toho nechoď, to je hloupost? 

Ano, ale musí mezi nimi existovat výjimečný vztah. Když vám doktor řekne „přestaňte kouřit, nejezte tolik cukru a víc se hýbejte“, poslechnete ho? Stejné je to na horách. Záleží, jak tomu lékaři věříte a jestli umí danou radu podat tak, abyste si ji vzali k srdci. 

Čím si vysvětlujete, že se tématu lékařů v horolezeckých expedicích dosud nikdo nevěnoval? 

Je to jako v každém sportu: Na olympiádě jsou vždycky vidět vítězové se zlatými medailemi. Ty stříbrné a bronzové už si nezapamatujete, a jejich podpůrné týmy nezajímají vůbec nikoho. Kolik lidí zná jméno nějakého sportovního doktora? Bylo mi líto, že se jim nikdo nevěnuje. 

Jak to berou sami lékaři? 

Myslím, že si zvykli a jsou prostě rádi, když se horolezci dostanou až na vrchol. Ale když vyšla kniha v Polsku, padala na setkání se čtenáři řada dotazů a lékaři měli vážně radost, že se na ně nezapomnělo. Takže se to asi povedlo.

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Jerzy Porębski (*1956)

Polský filmový dokumentarista a autor knih o horolezectví. Vytvořil nebo se podílel na vzniku více než třiceti dokumentárních snímků, v nichž se věnuje především osobnostem polské scény. Jeho dokument Kukuczka o Jerzym Kukuczkovi, který jako druhý člověk po Reinholdu Messnerovi zdolal všech čtrnáct osmitisícovek, získal šest cen na mezinárodních filmových festivalech.

Výlety do přírody jsou skvělé pro duševní zdraví, člověk se po nich cítí jako znovuzrozený. Až doposud ale nebylo vlasně jasné, proč tomu tak vlastně je. Světlo do tohoto zajímavého fenoménu vnesl výzkum, který byl nedávno publikován v recenzovaném vědeckém magazínu Molecular Psychology.

Simone Kühnová z německého Institutu Maxe Plancka pro vývoj člověka a její kolegyně prozkoumaly účinky procházek na 63 dobrovolnících – část z nich poslaly na hodinovou procházku do přírody (v tomto případě do lesa), část se měla za úkol procházet v městském prostředí. Před procházkou a pak po ní badatelky proskenovaly mozky dobrovolníků magnetickou rezonancí. Zajímaly je především stopy stresu, které lze vysledovat v amygdale.

Blahodárný vliv přírody

Výzkum vycházel z předešlých zjištění, podle kterých je amygdala více aktivní u lidí, kteří žijí ve městech, oproti lidem na venkově. Amygdala je přitom oblastí mozku, kde dochází ke zpracování emocí, včetně strachu a její aktivita je brána jako ukazatel míry stresu.

A jaký byl výsledek celého experimentu? Dobrovolníci, kteří absolvovali procházku v přírododě, po ní vykazovali nižší aktivitu v oblasti amygdaly. Vše tak nasvědčuje tomu, že procházka v přírodě sníží úroveň stresu a může fungovat proti nepříznivému vlivu městského prostředí. V zemích jako je Kanada už to vlastně nějakou dobu využívají a předepisují tam vstupenky do národních parků pro lidi se depresí nebo úzkostí.

TIP: Jak na nutkavé myšlenky? Zabírají procházky v přírodě!

„Naše výsledky podporují původní předpoklady, podle nichž přírodní prostředí příznivě ovlivňuje dušení zdraví. Je to poprvé, co se podařilo prokázat přímou souvislost. Zároveň jsme zjistili, že po procházce městem zůstává úroveň stresu stejná a nezvyšuje se,“ uvádí ve své zprávě Kühnová. „Je to argument proti obecně zastávanému názoru, podle něhož by městské prostředí mělo stres naopak vyvolávat. To se nepotvrdilo.“

Náš kosmos je tak obrovský, že se to vzpírá představivosti. Zahrnuje miliardy, nebo spíš biliony galaxií, které zas obsahují miliardy a biliony hvězd. Zároveň se neustále rozpíná. Podle odborných odhadů měří pozorovatelný vesmír, odkud mohlo k Zemi teoreticky doputovat nějaké elektromagnetické záření, v průměru asi 93 miliard světelných roků. Za jeho hranicí se určitě nachází zbývající část našeho kosmu, kterou zřejmě nikdy nespatříme. Je to ale všechno?

Jak by měl vypadat?

Myšlenka současné existence velkého, nekonečného počtu světů se objevila již ve starověku, ve filozofii atomismu, jehož myšlenky byly v řadě ohledů velmi pokrokové. Záhy však upadly v zapomnění a vrátily se až s příchodem moderní doby, nejprve ve fantastických příbězích. Vědecké představy a hypotézy o mnohovesmíru či paralelních vesmírech odstartoval ve 20. století fyzik Erwin Schrödinger: V roce 1952 na přednášce v Dublinu prohlásil, že jeho rovnice popisují různé historie, které nepředstavují alternativy, ale odehrávají se současně. Časem z toho vzešel princip kvantové superpozice (viz Slovníček).

V dnešní době milují koncept mnohovesmíru především popkultura a science-fiction, zatímco věda ho považuje za kontroverzní. Zároveň se však objevuje jako součást hypotéz ve spojení s Velkým třeskem, strunovými teoriemi a kvantovou mechanikou. Někteří odborníci se skutečně domnívají, že náš kosmos tvoří jen dílčí součást většího celku. Existuje přitom celá řada teorií, jak by měl mnohovesmír vypadat…

Nic než matematika

Svéráznou klasifikaci mnohovesmírů sestavil švédsko-americký fyzik a kosmolog Max Tegmark: První úroveň podle něj představují rozšíření našeho kosmu o oblasti, jež se nacházejí mimo možnosti našeho pozorování. Za hranicí pozorovatelnosti by tak kosmos pokračoval do nekonečna. A to by znamenalo, že by se ve výsledku vše nahodile opakovalo – včetně Země. 

Druhou úroveň reprezentují „bublinové“ vesmíry, existující nezávisle na sobě. Klíč tvoří inflace, období rychlé expanze, kterou náš kosmos prodělal v počátcích své existence. Podle dané teorie se však různé jeho oblasti rozpínaly odlišnou rychlostí a v důsledku se spolu s ním utvořily i jiné bublinové vesmíry. Mohl by jich existovat nekonečný počet, přičemž jejich fyzikální zákony a konstanty se mohou navzájem lišit. 

Třetí úroveň Tegmarkovy klasifikace, teorie mnoha světů, vychází z kvantové mechaniky. Kvantový svět je zvláštní – například v tom, že se foton může zdánlivě vyskytovat na dvou místech či ve dvou stavech najednou. Teprve když ho pozorujeme, můžeme o jeho stavu rozhodnout. A pokaž­dé, když dojde k „rozdělení“, vznikne nový kosmos, čímž se jich vlastně formuje nekonečný počet. Uvedená teorie má asi nejblíž k myšlence „paralelních vesmírů“. 

Poslední, čtvrtou úroveň představuje Tegmarkova vlastní hypotéza matematického kosmu, která je považována za provokativní a zůstává jen okrajovým pohledem na kosmologii. Ve zkratce jde o to, že náš vesmír a s ním i všechny ostatní nepředstavují nic jiného než matematický konstrukt. Tvoříme zkrátka pouhé části matematiky v podobě vědomí, jež vnímá zdánlivě „reálný“ svět. A protože se vše skládá jen z matematických principů a pravidel, nemůže existovat žádná teorie širšího mnohovesmíru. 

Věčná inflace

Vraťme se ještě ke vzniku našeho vesmíru – tedy toho, který známe. Podle teorie Velkého třesku se zrodil asi před 13,8 miliar­dy let z obtížně pochopitelné singularity neboli ze situace, v níž hrály podstatnou roli nekonečné hodnoty základních parametrů. Velmi brzy po Velkém třesku, ve zcela mizivém zlomku první sekundy, zřejmě došlo k další obtížně pochopitelné události: Během kosmologické inflace se vesmír extrémně rychle a intenzivně nafoukl. Až po inflaci se objevila záplava hmoty i záření a zformovala to, co si obvykle představujeme pod pojmem „Velký třesk“: žhnoucí kouli, jež se dravě rozpíná do nicoty a přitom pomalu pohasíná. Z ní pak postupně vznikly atomy, molekuly, hvězdy i galaxie, které dnes vyplňují vesmír.

Velký třesk i kosmologickou inflaci stále obestírá mnoho otazníků, přesto právě inflace inspirovala některé odborníky k uvažování o existenci mnohovesmíru. Kromě již zmiňované Tegmarkovy teorie bublinového kosmu jde například o velmi podobný koncept Alexandera Vilenkina z americké Tufts University. Podle něj nemusela kosmologická inflace, pokud nastala, proběhnout všude stejně a v tutéž chvíli: V našem vesmíru se mohla odehrát tak, jak obvykle předpokládáme, zatímco v jiných oblastech se možná uskutečnila pomaleji, rychleji, nebo tam k ní třeba dochází právě teď… 

Kosmos v bublinách

Když v takové oblasti inflace skončí, vznikne bublina představující celý nový kosmos. Pokud jsou popsané představy správné, pak vlastně žijeme v „inflačním“ mnohovesmíru, v němž „bublá“ množství jednotlivých vesmírů. Za normálních okolností by neměly mít žádný vzájemný kontakt. Neustále se rozpínají maximální fyzikální rychlostí a jejich hranice by měly zůstat běžným způsobem nepřekročitelné. Bublinové vesmíry nemusejí být stejné, a dokonce ani podobné našemu kosmu. Jejich fyzikální zákony a konstanty se mohou od těch našich velmi lišit. 

Jak uvádí Vilenkin, koncept mnohovesmíru by mohl vysvětlit letitou záhadu: Přírodní konstanty v našem kosmu se totiž zdají být nastaveny velmi přesně tak, aby umožňovaly existenci života. Důvod by přitom mohl spočívat právě jen ve skutečnosti, že jsou v rozličných bublinových vesmírech fyzikální zákony a konstanty nastaveny různě. V tom našem můžeme existovat, a proto můžeme dané konstanty pozorovat a podivovat se nad nimi. V jiných kosmech mohou být jiné, pak ale vznik života neumožňují. Proto jsou takové vesmíry pusté a neexistuje tam nikdo, kdo by jejich konstanty zkoumal.

Z teorie inflačního mnohovesmíru také vyplývá, že v jiných bublinových kosmech mohou existovat jiní inteligentní pozorovatelé, navzájem však o sobě nevíme. Neustále se od sebe víc a víc vzdalujeme a zřejmě se o sobě nikdy s jistotou nedozvíme.

Z mláděte černá díra

Inflační mnohovesmír by mohl zčásti vyřešit i záhadu temné hmoty. Alexander Kusenko z japonského Kavli Institute for the Physics and Mathematics of the Universe s kolegy přišel před časem s myšlenkou, že se v rámci inflačního mnohovesmíru rodí primordiální, tedy prvotní černé díry. Díky inflačním procesům by v něm v takovém případě vznikala „vesmírná mláďata“, která se buď vyvinou v plnohodnotný bublinový kosmos, nebo se zhroutí do sebe. Při kolapsu vesmírného mláděte by vznikla primordiální černá díra, kde by se mohla ukrývat přinejmenším část temné hmoty. Zatím se však jedná o pouhé spekulace.

Někteří vědci pak spojují myšlenku paralelních vesmírů či mnohovesmíru s kvantovou mechanikou. Jak už zaznělo, v mikrosvětě nepatrných částic existují všechny možné stavy částice současně, což popisuje její vlnová funkce. Když se však na takovou částici „podíváme“ a pokusíme se ji třeba změřit, zjistíme, že se nachází v jediném konkrétním stavu. Podle tzv. kodaňské interpretace kvantové mechaniky, tvořící jeden z možných přístupů k tomuto podivuhodnému odvětví fyziky, v takovém případě vlastně vlnová funkce zkolabuje do jediné reality.

Jiný názor představuje interpretace mnoha světů, podle níž je vlnová funkce objektivně reálná a k žádnému jejímu kolapsu nedochází. Při každé kvantové události, třeba právě při měření, se realita „rozmnoží“ a vzniknou nové, v nichž se projeví vždy jiný výsledek kvantové události. Jako příklad slouží slavný experiment se Schrödingerovou kočkou, kdy až do otevření krabice – symbolizující měření – není jasné, zda je zvíře uvnitř živé, či mrtvé. Podle interpretace teorie mnoha světů vzniknou v okamžiku otevření krabice dvě reality, přičemž v jedné z nich kočka žije a v druhé nikoliv.

Opovážlivý závěr

Je-li popsaná představa správná, pak se kolem nás prakticky neustále utváří ohromné, nekonečné množství nových světů. Od toho našeho by se lišily jen mírně, nebo naopak nesmírně. Zůstávaly by však pro nás nejspíš zcela nedostupné a o jejich existenci bychom se zřejmě nikdy spolehlivě nedozvěděli.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

O interpretaci teorie mnoha světů se ve své populární knize Something Deeply Hidden z roku 2019 zmiňuje Sean Carroll z kalifornského Caltechu. Podle něj jde o jeden z nejvíc opovážlivých a zároveň nejvíc přímočarých závěrů kvantové mechaniky – což ovšem neznamená, že by byl dokonalý. Zásadní vada na kráse dané představy tkví v tom, že nevíme, jak ji ověřit. Vyvratitelnost přitom tvoří klíčovou součást moderní vědy: Plnohodnotná teorie či hypotéza musí nabízet recept pro své možné vyvrácení. Například předpoklad, že pták nemůže být růžový, vyvrátí návštěva nejbližší zoo s plameňáky. Pokud ovšem nevíme, jak určitou hypotézu ověřit, zůstává na úrovni pouhé bajky.

Pověsti o zakopané ruské pokladnici se v kraji kolem Brna, Slavkova a dalších blízkých obcí vyrojily nedlouho po bitvě, k níž došlo 2. prosince 1805. Řada obyvatel prý dokonce nečekaně zbohatla, jak zmiňují některé kroniky a archiválie. Pověstí je mnoho a zřejmě ty nejpopulárnější pocházejí z Vážan nad Litavou a z Křenovic. Jedna z nich říká, že by poklad měl být zakopán v místě, odkud jsou vidět věže tří kostelů. Podle další se nachází v náhonu vážanského mlýna, kam pokladnici údajně viděl vojáky ukládat vážanský mlynář. Každá z přibližně patnácti legend o pokladu vypráví trochu jiný příběh a umisťuje ho na různá místa slavkovského bojiště.

Svědectví gardisty

Fenomén slavkovského pokladu by možná nepřesáhl hranice pouhé folklórní zajímavosti, nebýt událostí, které se odehrály téměř čtvrt století po bitvě tří císařů. Tehdy totiž rakouské úřady narazily na dezertéra ruského či rusko-polského původu, který žádal o udělení rakouského občanství. Jednalo se o jistého Josefa Andrejovského, prohlašujícího se za vojáka tělesného gardového Preobraženského pluku.

Andrejovský při jednání s úřady do protokolu vypověděl, „(…) že byl v noci před bitvou u Slavkova spolu s 50 muži tělesné gardy pod velením gardového poručíka Udoma při zakopávání ruských válečných peněz, které bylo nařízeno proto, že Rusové byli Francouzi pronásledováni a existovala obava, že by pokladna mohla padnout do jejich rukou. Zakopáno bylo dvanáct železných sudů (Fässer), přičemž podle ujištění poručíka Udoma polovina obsahovala zlato a polovina stříbro. Sudy prý byly zakopány jeden sáh hluboko vojáky gardy a od vozatajstva, kteří hned poté prchli, protože jim byli Francouzi v patách. Následující den probíhala bitva u Slavkova.“

Andrejovský velmi neurčitě také popsal místo, kde se mělo vše odehrát: „Jáma se nachází mezi obcemi Slavkov, Šlapanice a Křenovice na poli deset kroků napravo od potoka tekoucího směrem do Slavkova. Vzdálenost jámy od každé z těchto tří obcí činí zhruba asi půlhodinu cesty. Neexistuje žádné vnější znamení, podle něhož by mohla být jáma poznána, kromě toho, že tam rovina tvoří malou prohlubeninu, a že na břehu potoka jsou poněkud silnější vrby.“

Nutno říct, že místo, z nějž by byly obce shodně vzdáleny půl hodiny, se v popsané lokalitě nenachází. Při výsleších proto Andrejovský své tvrzení korigoval a uvedl trojúhelník obcí Slavkov, Křenovice, Vážany nad Litavou.

Velká blamáž

Úřady zjistily, že vyslýchaný muž se již drahnou dobu pohyboval v oblasti slavkovského bojiště spolu se svými kumpány, dvěma zámožnými sedláky ze Stříbrnic. Trojice zde vrtala v zemi a její aktivity budily podezření. Úřady proto více než státní občanství Josefa Andrejovského zajímal případ ukryté ruské vojenské pokladny. Považovaly ji za natolik zásadní, že jí věnovaly asi půl roku, a to v režimu „Přísně tajné“. V té době se kauza dostala od zástupce hejtmana hradišťského kraje Řeholy k brněnskému krajskému hejtmanovi von Münchovi a pak až do nejvyšších vládních a policejních pater. 

Von Münch nařídil provedení úředního výkopu v Andrejovským uvedeném trojúhelníku obcí Slavkov, Křenovice a Vážany nad Litavou. Došlo k němu 27. dubna 1829 za přítomnosti Andrejovského, který v daném okamžiku překvapivě jevil naprostou netečnost a nezájem. Akce skončila blamáží, neboť se nic nenašlo, a úřady následně Andrejovského označily za zcela nedůvěryhodného člověka. Vše detailně popisují dokumenty uložené v Moravském zemském archivu v Brně, které ve třicátých letech 20. století objevil a v roce 1948 publikoval historik Michael Vaňáček.

Publikováním archivních spisů pověsti o zakopané ruské pokladně znovu ožily, od té doby se ji různí hledači pokladů stále snaží nalézt. Na slavkovské bojiště se vypravují soukromí badatelé s historickými mapami a popisy bitvy v rukou, proutkaři i operátoři s moderními detektory, žádný z nich však doposud neuspěl. Stejný osud potkal i velké pátrání nedaleko Vážan na řepném poli u Kobeřického potoka v roce 1965, jež se odehrálo pod dohledem kamer Československé televize.

Důkaz neexistuje?

Proč bylo dosavadní úsilí pátračů bezvýsledné? Předně jim jako základní zdroje sloužily pověsti, které nejsou ve vzájemném souladu, archivní spisy z roku 1829 založené výhradně na tvrzeních Josefa Andrejovského a vyprávění z druhé ruky. Další problém představuje přístup k získaným informacím, jež nepodrobili kritické analýze a konfrontaci s reálnou historickou situací. Navíc velmi často postupovali selektivně a ze získaných údajů zohlednili jen takové, které odpovídaly jejich předem danému přesvědčení. 

Co je však nejpodstatnější, prozatím neexistuje žádný skutečný vědecký důkaz, že by na slavkovském bojišti kdy byla zakopána nějaká ruská pokladna. Z hlášení francouzského maršála Soulta víme pouze o ukořistění ruské plukovní pokladny: „Rusové, co unikli francouzským bajonetům, odhazovali pušky a torny, aby se jim lépe běželo. Vítězové tak nalezli nazítří po bitvě v těchto troskách nesmírnou kořist jako i množství peněz. Mezi povozy ekvipáží, jichž jsme se rovněž zmocnili, byla jedna plukovní pokladna obsahující dva tisíce rublů. Bylo nařízeno tuto částku převést do pokladny vrchního pokladníka, aby posloužila ke krytí nákladů na napoleonský sloup.“ V daném případě je zřejmé, že se nemůže jednat o slavkovský poklad, který by odpovídal šetření rakouských úřadů v roce 1829 nebo některé z pověstí.

Pokud bychom připustili možnost, že došlo k zakopání pokladny příslušníky carské gardy a vozatajstva, měli bychom pátrat po motivech, které je k tomu vedly. V potaz by připadal jedině stav ohrožení. Tomu ovšem neodpovídá tvrzení Andrejovského, jenž uvedl, že k zakopání došlo v noci před bitvou z obav před Francouzi. Když totiž ruská garda ve večerních hodinách 1. prosince 1805 dospěla do svého nocležiště a rozložila se na svazích vrchu Cikán mezi Křenovicemi a Holubicemi, Francouzi byli vzdáleni přibližně 8 až 10 kilometrů. Na budoucím bojišti byl klid, teprve k ránu se z jihozápadu od Telnice a Sokolnic začala ozývalt střelba. V Křenovicích jednal hlavní štáb koaliční armády, přičemž spojenci si byli jisti vítězstvím a neměli naprosto žádný důvod k obavám. Andrejovského tvrzení tak (jako v mnoha jiných ohledech) silně koliduje s realitou, což lze vysvětlit dezertérovou prostoduchostí.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

Ačkoliv nemáme relevantní doklady o existenci údajně zakopané ruské pokladnice, je jisté, že její eventuální nález a tím i definitivní vyřešení tohoto případu by připravil region o část jeho kouzla – jako by folklór zdejší oblasti byl náhle o něco ochuzen. Ať chceme či nechceme, slavkovský poklad je zkrátka fenomén, který je nejen historickým otazníkem, ale především součástí genia loci. 

Útok pěšího družstva Wehrmachtu se v taktických příručkách dělil do čtyř hlavních fází na přestřelku, postup, útok zblízka (zteč) a obsazení pozice. Duel s nepřítelem zahajovali velitel a kulometčík, střelci, pokud měli dobré krytí, se přidávali až posléze, a pokud nedostali jiný rozkaz, vybírali si cíl palby samostatně. Obecně však platilo, že jak kulometčík, tak i ostatní vojáci mají primárně střílet proti cíli, který nejvíce ohrožoval splnění úkolů družstva, potažmo čety, a že velitel volí pro své muže cíle blízké, dostatečně viditelné a jasně definované.

Během postupu se německé družstvo ve volné formaci probíjelo přískoky, případně plazením vpřed s kulometčíkem na hrotu. Přitom je palbou musel krýt zbytek čety – v opačném případě hrozily těžké ztráty. Družstvo v přestřelce s nepřítelem nemuselo za každou cenu usilovat o jeho absolutní zničení. Klíčové bylo umlčet nebo alespoň minimalizovat odpor, nebo jej „přibít“ k zemi tak, aby maximálně vzrostla šance na úspěšnou likvidaci jeho pozic při závěrečné zteči. 

Velitel jde první

K zahájení útoku zblízka měl velitel družstva využít každý příhodný okamžik a nečekat na rozkaz nadřízeného. Před jeho začátkem museli vojáci nepřítele umlčet maximálně intenzivní palbou, načež velitel družstva vyrazil jako první vpřed, následován kulometčíkem, který pálil z chodu.

Poté mělo podle taktických příruček družstvo s pokřikem udeřit na postavení nepřítele všemi dostupnými zbraněmi včetně ručních granátů, nasazených bodáků nebo polních lopatek. Pokud se útok zdařil, muselo velmi rychle dojít k opětovnému seskupení družstva a zajištění získané pozice. Vojáci se po dvou či třech rozmístili okolo kulometu tak, aby byli všichni na doslech od velitele a rychle se připravili buď na další postup do hloubky protivníkovy obrany, nebo na jeho možný protiútok.

Myslet na každý detail

Taktika obrany družstva vždy zapadala do plánů vyšší jednotky, jejíž jednotlivé části tvořily defenzivní linii členěnou do hloubky nebo vytvářely samostatné opěrné body, pokud to situace a terén vyžadovaly. Jedno družstvo se zakopávalo na čáře dlouhé maximálně 30–40 m, což odpovídalo prostoru, který jeho velitel dokázal během boje bezpečně kontrolovat. Klíčový byl již samotný výběr obranné pozice.

Němečtí vojáci se vyhýbali například osamoceným stromům, křoviskům a dalším výrazným krajinným prvkům, které by přitáhly pozornost a potenciálně i palbu nepřítele. Velitel svým vojákům přesně určil jejich stanoviště a v průběhu následného zakopávání jeden člen družstva vždy zůstával na stráži, aby své kamarády varoval před případným pozemním nebo leteckým útokem. Platilo, že mezi postavením družstev mohly být mezery, musela je však krýt palba.

Od nor po zákopy

V typické pozici, ať už šlo o zákopový systém nebo jednotlivé střelecké okopy bojovali vojáci zpravidla po dvojicích. Takové rozdělení mělo společně s hloubkovým členěním a nepravidelným rozmístěním pozic minimalizovat účinky odstřelování z těžkých zbraní protivníka. Německý obranný systém přitom procházel postupným vývojem.

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

V první fázi vojáci budovali pouze jednotlivé „liščí nory“ a teprve v případě, že na místě zůstávali delší dobu a nepřítel nehýřil aktivitou, začínali mezi okopy hloubit zákopový systém. Tehdy už mohl velitel čety obejít všechna družstva, určit jejich příslušníkům přesně palebné sektory a rozložení obranné pozice své jednotky důkladně zakreslil, aby pak plány po spojce poslal nadřízenému velitelství. To posléze na základě informací od jednotlivých čet vypracovalo obranný plán širšího úseku a zajistilo krytí hluchých míst posilovými útvary.

Dokončení: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (4) (vychází v neděli 18. září)

Skotsko je nepodmaněná země útesů, rozlehlých jezer a starobylých hradů. Málokterý zdejší výrobek se přitom těší takovému uznání jako v dubových sudech zrající destilát z ječmene. Jde o skutečně tradiční výrobní odvětví, vždyť první historicky doložená whisky tu vznikla už v roce 1494. 

Tradice a mechanizace 

Pro použití prestižního pojmenování „skotská whisky“ musí její výrobci splnit celou řadu podmínek, protože před levnými, nekvalitními náhražkami chrání konzumenty zákon. Nápoj se musí vyrábět z tradičních surovin a přinejmenším tři roky a jeden den pak uzrávat na území Skotska. Výsledný produkt musí obsahovat alespoň 40 % alkoholu. Cokoliv jiného se ve Skotsku nesmí označovat jako whisky.

„Výroba whisky je náročná na energii. Proto jsou tu všechny ty obrovské stroje a také různá vozidla, která převážejí různé suroviny i hotovou whisky. Na to všechno potřebujeme hodně energie a elektřiny,“ poodhaluje něco z interních procesů destilérky Oban manažer Callum Rew.

Je jasné, že výroba skotské whisky na jednu stranu respektuje tradiční postupy a že mechanizace je důležitou součástí procesu. To ale neznamená, že by se výroba nemohla adaptovat na 21. století. „Motivují nás k tomu, abychom dělali věci udržitelněji, abychom mysleli na životní prostředí. Jsme nová destilérka, takže se chceme dostat dopředu, stát se lídry inovací. Chceme se stát první destilérkou, která bude spotřebovávat jen místní a obnovitelné zdroje energie. Ukážeme, že to jde, a ostatní nás budou následovat,“ vytyčuje cíl své společnosti Scott Stewart, další z lidí, jimž skotská whisky zajišťuje obživu.

Menší průkopníci 

V Glasgowě, největším skotském městě, se vloni konal klimatický summit. Zatímco Velká Británie chce uhlíkové neutrality dosáhnout k roku 2050, některé skotské destilérky by to chtěly zvládnout už o deset let dříve. „Udržitelnost je pro nás klíčová. Pomocí spolupráce, inovací a správných investic tohoto cíle můžeme dosáhnout do roku 2040. A pokud je to možné, tak to prostě musíme udělat,“ vysvětluje Karen Betts, šéfka Asociace skotské whisky.

V malé destilérce Oban, zhruba 150 km západně od Glasgowa, dělají whisky už přes dvě stě let. I tady chtějí dokázat, že tradice a inovace včetně ochrany životního prostředí mohou jít ruku v ruce. 

„Už od konce roku 2019 tu máme uhlíkovou neutralitu, což je pro nás krok na cestě k nulovým emisím uhlíku. Chtěli jsme být první, chtěli jsme být pionýry, aby se od nás ostatní destilérky mohly učit. Biopalivo bylo na trhu nové, a tak jsme se rozhodli ho otestovat. Jsme docela malá firma, takže to pro nás asi bylo jednodušší než pro velké destilérky,“ říká Callum Rew.

Na dobré cestě, s dobrou vůlí

Skotští producenti whisky jsou na dobré cestě, vždyť od roku 2009 snížili emise skleníkových plynů už o 34 %. Dosáhnout uhlíkové neutrality je ovšem velká výzva. Bude potřeba hledat různé cesty a zvážit různé možnosti. „Budeme se toho muset hodně naučit a chvíli to bude trvat. Naše odvětví je velmi staré a tradiční, změnit ho prostě bude chvíli trvat,“ dodává Callum Rew.

Sebevědomí a zápal pro věc ale Skotům nechybějí. A pokud má ekologickou revoluci zvládnout tak tradiční obor, jako je přísnými pravidly a regulacemi sešněrovaná výroba skotské, pak si možná i ostatní odvětví uvědomí, že když se chce, všechno jde. 

Choroby prezidentů mají (na rozdíl od obyčejných smrtelníků) vliv na život celé společnosti a mohou zásadním způsobem ovlivnit její další vývoj. Z mužů, kteří stáli v čele Československa, byli nemocní snad všichni s výjimkou Antonína Novotného, který se v době výkonu úřadu těšil dobrému zdraví. Není proto náhodou, že od samého vzniku republiky možnosti onemocnění hlavy státu věnovaly pozornost i její ústavy.

Ta vůbec první, kterou schválilo Národní shromáždění 29. února 1920, se v hlavě věnované prezidentovi republiky zabývala i možností, že hlava státu může být po nějakou dobu indisponována tak vážně, že nebude schopna své povinnost plnit. Řešila to v § 60, který pravil, že „je-li president zaneprázdněn nebo churav tak, že nemůže vykonávati svého úřadu, přísluší výkon jeho funkcí vládě, která může pověřiti svého předsedu jednotlivými úkoly.“ To platilo v případě krátkodobé indispozice prezidenta republiky.

Pokud však nebyl schopen plnit své úkoly kvůli nemoci či z jiných důvodů po dobu delší než šest měsíců, mohlo Národní shromáždění na základě usnesení vlády zvolit „náměstka presidentova“, který měl jeho úkoly plnit, „dokud překážka nepomine“. Je zajímavé, že stejný institut zavedla i první ústava komunistického Československa z 9. května 1948. 

Mrtvicím navzdory

Ustanovení první československé ústavy, definující pozici prezidenta, se týkala především Tomáše Garriguea Masaryka, který tento úřad zastával do roku 1935. Ujal se jej už jako starší člověk v 68 letech a jeho pokročilý věk s sebou postupně přinášel i zdravotní komplikace. Počátkem roku 1921 onemocněl septickou chřipkou, provázenou zánětem osrdečníku a zánětem žil na obou nohách. Československá tisková kancelář po celé tři měsíce, po něž indispozice trvala, opakovaně přinášela podrobné zprávy o prezidentově stavu. Jeho stav se následně zlepšil do té míry, že uzdravený státník zůstal pro československé občany symbolem zdraví a vitality ještě po řadu let.

Osudové onemocnění Masaryka postihlo v létě 1934. Šlo o mozkovou mrtvici, jejíž záchvaty přicházely opakovaně a pacientův stav se zhoršoval. Prezidentův ošetřující lékař prof. Pelnář 28. srpna napsal: „Při dnešní návštěvě jsem bohužel shledal, že se poruchy mozkové od pátku zase zvětšily, něco málo na pravé noze, ale určitě na řeči. Expresivní složka řeči velmi utrpěla a pan prezident nejen těžko vzpomíná na slova, ale není v stavu soustavně mluvit. Afasie (ztráta řeči) není úplná, takže se někdy podaří pronést souvislé věty, někdy líp anglicky než česky, ale v rozhovoru to vázne nejvíc. Pronášené řeči rozumí…“ 

Vzdor těmto zdravotním potížím Masaryk vykonával prezidentský úřad až do 14. prosince 1935. Dříve k jeho odchodu z funkce nedošlo proto, že se snažil, aby jej na Hradě vystřídal ministr Edvard Beneš. Teprve když se v parlamentu podařilo zajistit dostatečnou podporu pro jeho zvolení, Masaryk odstoupil. Začátkem září 1937 jej postihla nová mozková příhoda a jeho stav se dál horšil. Přestože se lékaři snažili ze všech sil mu pomoci, jejich snaha byla marná: první prezident Československé republiky zemřel 14. září 1937 ve věku 87 let. 

Záchvaty a závratě

Od samého vzniku Československa viděl Masaryk v roli svého nástupce v úřadu prezidenta Edvarda Beneše, avšak ne všichni domácí politikové jím byli Benešem okouzleni tak jako on. Zejména představitelé pravicových stran ho odmítali a teprve koncem roku 1935 se podařilo získat dostatečnou podporu pro jeho zvolení, mimo jiné i díky hlasům komunistů a slovenských luďáků. Dlouholetý ministr zahraničních věcí se vyznačoval mimořádnou pracovitostí, osobním nasazením, ctižádostí a také askezí v každodenním životě. Navenek navíc vypadal jako člověk obdařený pevným zdravím – ve skutečnosti tomu ale tak nebylo. 

Do Benešova zdraví se negativně promítlo zejména jeho neutuchající pracovní vypětí. V roce 1930 jej prohlédlo lékařské konzilium, které u něj konstatovalo Menièrovu chorobu a dospělo k závěru, že jej již v roce 1926 postihla mozková příhoda, která zanechala „poplatné drobné neurologické odchylky“. Odborníci uvádějí, že „při této chorobě evidentně dochází ke změnám v mozku. Mají charakter nevolnosti, vyčerpanosti, hypoxie (snížené dávky kyslíku tkáním). V pokročilých formách organických změn se vyskytují četná bezvědomí, zejména ve spánku, kdy je snížen krevní oběh.“

Tyto stavy se u Beneše naplno projevily v dalších letech, plných krizových situací. Nelze se divit, že po odstoupení z úřadu na podzim 1938 se ocitl zcela na dně. Sám napsal, že byl v této době „duševně téměř uštván a fyzicky krajně vyčerpán“. Přesto dokázal zorganizovat zahraniční odbojovou akci, která především díky jeho nasazení skončila úspěšně. Veřejnost samozřejmě o zdravotních problémech ministra zahraničí a později prezidenta republiky informována nebyla, neboť on sám se snažil držet je v co největší tajnosti. 

Prezidentem místo důchodu

Když Edvard Beneš 5. října 1938 odstoupil, zvolilo Národní shromáždění jeho nástupcem Emila Háchu, 66letého právníka, který od roku 1925 zastával funkci prezidenta Nejvyššího správního soudu. Politicky se neangažoval a nabídka, aby se stal prezidentem zmrzačené republiky, jej přivedla do rozpaků. Když ho 30. listopadu 1938 parlament zvolil, k přijetí prezidentské funkce prohlásil: „Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu.“

První zásadní dilema Hácha řešil 15. března 1939 v Berlíně, kde mu Adolf Hitler oznámil, že nechá obsadit zbytek Čech a Moravy německým vojskem. Následně po něm chtěl, aby podepsal memorandum, upravující nové postavení českých zemí v rámci Třetí říše. Tehdejší francouzský velvyslanec v Berlíně napsal, že v průběhu tohoto vydírání „prezident Hácha – muž pokročilého věku a už ve stavu krajní tělesné stísněnosti – se zhroutil a pozbyl vědomí. Zakročil Göringův tělesný lékař a vzkřísil ho injekcemi. V 5.30 ráno Hácha dal – přemožen, udržován při vědomí jen injekcemi a se smrtí na jazyku – svůj souhlas.“ 

Neustálý stres měl na státního prezidenta zhoubný vliv. Nikdo netušil, že trpěl silnou sklerózou, která se postupem času projevila plnou silou. Jeho zdraví se horšilo a na podzim 1943 byli lékaři nuceni konstatovat: „Pan prezident mívá v poslední době stavy, několik minut trvající, za nichž jedná a mluví zmateně a nereaguje na výzvy a na otázky. Kromě těchto stavů vyvinuje se slabost vštípivosti, takže se ptá několikrát na tutéž věc. Ztratil úplně zájem o věci, které ho dříve zajímaly.“

TIP: Lži ve jménu státu: Proč prezidenti tají informace o svém zdraví?

V následujících letech se tyto jeho stavy ještě prohlubovaly, takže když skončila válka, Hácha si to vůbec neuvědomoval. Pohyboval se jako živá mrtvola, člověk bez vůle, jehož rozum byl zastřen clonou nevědomí. Skončil v ruzyňské věznici, kde čekal na další osud. Jasný rozum se mu nevrátil až do smrti, která jej z lůžka milosrdně vysvobodila 1. června 1945.

Ve vesmíru těžko najdeme záhadnější útvary než černé díry. Naše znalosti o nich jsou až překvapivě řídké, a to vše proto, že v současnosti používané fyzikální teorie u nich narážejí na limity svých platností. 

O černých dírách tedy víme poměrně málo. Pokud je však obklopuje například akreční disk a obíhají je další hvězdy, můžeme o nich pár údajů odvodit – například jejich hmotnost či rychlost, jakou se otáčejí. Rotace černých děr nijak nepřekvapuje: Jde o pouhý důsledek zachování momentu hybnosti během gravitační kontrakce jádra masivní rotující hvězdy v závěrečných stadiích její existence. 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Nicméně rotace černých děr ovlivňuje tvar časoprostoru v okolí. Podle teoretických úvah se horizont událostí nemůže otáčet vyšší rychlostí, než se šíří světlo. Propracovanější teorie pak naznačují, že je daný limit o něco nižší, zřejmě kolem 85 % rychlosti světla. A zdá se, že některé černé veledíry v jádrech galaxií se mu velmi blíží.