Krajina pod křídlem ubíhá pomalu, ospale se noří z ranního oparu. Letadlo se neustále propadá a kymácí ze strany na stranu. Chce se mi zvracet a k částečnému vědomí mne probrala až strmá homole stolové hory Autana, která zpupně okupuje obzor. Monumentální skála přisuzuje naší Cessně směšný rozměr dětské hračky. Dvě zadní sedadla okupujeme spolu s Radanou, která je bledá a zoufale lapá po dechu. Vladimír sedí vedle pilota a s kamerou na oku něco točí. Asi tu cukrovou homoli temné barvy. Sotva jsme se vzdálili a Autanu nechali kdesi za kormidlem, pohltil prales celý obzor. Letadlo se opět propadlo o několik metrů, já znovu vrážím hlavu mezi kolena, urputně pozoruji špičky svých bot a pomalu se chystám umřít… 

Humboldt a opice s krátkým ocasem

Do San Carlos na venezuelsko-brazilsko-kolumbijské hranici, kam míříme, je to vzdušnou čarou ještě dobrých čtyři sta kilometrů. Prozatím však odevzdaně čekám, kdy se objeví lesklá stužka řeky Brazo Casiquiare. Představuji si svalnaté paže indiánských veslařů, kteří po její hladině posouvají loď vezoucí Alexandera von Humboldta a jeho kumpána Aiméa Bonplanda. Píše se rok 1800, oba přírodovědci se po Casiquiare vracejí z jižní Venezuely, aby později po prožitých útrapách prohlásili právě tento úsek za naprosto nejhorší během celé své čtyřleté pouti Amazonií. 

Von Humboldt tehdy popsal celou řadu nových druhů rostlin i živočichů, včetně zvláštního primáta, kterého nazval Simia melanocephala. Dnes je tato opice známa pod jménem uakari černohlavý (Cacajao melanocephalus), avšak Indiáni na středním Casiquiare ji nenazvou jinak než chucuto.

Domorodý výraz, jak mi jednou vysvětlili, vystihuje zvláštní skutečnost, že to je jediná místní opice s krátkým ocasem. A já coby poučený biolog jen dodám, že reprezentuje jediný rod neotropického primáta s krátkým ocasem, poněvadž všechny ostatní opice celého jihoamerického kontinentu mají ocas dlouhý a nejlépe chápavý, takže jim při šplhání ve větvích slouží jako pátá končetina. 

Objev dosud nepoznaného 

V San Carlos naše cesta vlastně teprve začíná. Míříme do srdce pralesů při severním úpatí nejvyššího amazonského pohoří Neblina v jižní Venezuele, které je od řeky Casiquiare vzdáleno asi tak deset až čtrnáct dnů plavby na jihovýchod. Cesta trvá tak dlouho především proto, že místní řeky jsou zataraseny kmeny popadaných stromů a celá oblast navíc patří k těm nejpustějším a nejméně zmapovaným v celé Amazonii. Nikdy nebyla osídlena lidmi a z vlastní letité zkušenosti vím, že zorganizovat výpravu do bažinatých lesů podél řeky Baria, která v pohoří Neblina pramení, je mimořádně obtížné. Jen stěží potkáte Indiána, který se tam kdy odvážil, a člověk, jenž by tuto rozsáhlou oblast opravdu znal, se nejspíš dodnes nenarodil. Navíc z vyprávění také vím, že se tam již pár indiánských lovců od Casiquiare ztratilo a nikdy se nevrátili. 

Protože je ale štěstí občas na mé straně, znám dnes hned tři severobrazilské indiány kmene Curipaco, kteří se na řece Baria v roce 2006 ztratili také, ale po nějaké době se na pokraji života a smrti vynořili až v misii Maturaca v severní Brazílii. Okamžitě mi došlo, že to jsou ti praví, které již několik let hledám. Od té doby se se mnou k Neblině vydali již několikrát. Navíc mohu konstatovat, že jsme spolu s mou ženou Radanou na svých výpravách uakari v jižní Venezuele nejen pozorovali, ale že se nám v roce 2004 a 2005 podařilo přesně namalovat i fotograficky zdokumentovat dva jedince, které indiáni usmrtili jako vítané zpestření jídelníčku.

Byli jsme však tenkrát přesvědčeni, že jsme pouze „znovuobjevili“ von Humboldtův druh, jehož přítomnost v místě objevu na prvém břehu řeky Casiquiare věda více než dvě stě let nezaznamenala. Vůbec jsme netušili, že von Humboldtův uakari pod Neblinou vůbec nežije a že před sebou máme druh v té době dosud zcela neznámý!

Únik před objektivy

Početné tlupy uakari jsme na Barii opět pozorovali v roce 2007, avšak kvůli vážnému zranění jednoho z účastníků výpravy jsme byli nuceni výzkum přerušit. Hned rok nato popsal primatolog Jean Boubli v severní Brazílii, jižně od Nebliny, nový druh uakariho Cacajao hosomi a podle kůže, jejíž fotografii publikoval v časopise International Journal of Primatology, jsem okamžitě pochopil, že se jedná o „naši“ opici, které čeština později přisoudila jméno uakari neblinský. Od té doby s J. Boublim a Salfordskou univerzitou, kde je profesorem, spolupracuji a tamní laboratoř rovněž analyzuje vzorky DNA, které tam k upřesnění taxonomie (druhové pozice) od severního úpatí Nebliny dodávám.

Na podkladě bohatých zkušeností jsem dnes také přesvědčen, že hlavní oblastí výskytu uakari neblinského není severní Brazílie (jižně od Nebliny), kde ostatně Boubli ve volné přírodě pozoroval jen pár jedinců, nýbrž právě pralesy severně od Nebliny, kde na březích řek Baria a Yatúa občas narazím na tlupy až o padesáti zvířatech! Tajemný uakari neblinský však stále uniká bližšímu poznání, o jeho biologii toho moc známo není: Asi vás proto nepřekvapí, že až do nedávna se ho ve volné přírodě nikomu nepodařilo ani vyfotit či nafilmovat. 

Ostrůvek uprostřed zatopených lesů

Naposled jsem se do pralesů pod Neblinou vrátil díky grantu nadace Neuron, významné a vážené instituce fandící české vědě. Doprovázel mne kameraman a zkušený dokumentátor Vladimír Šimek a také moje žena Radana. Role fotografky se ujala s nadšením, vyfotit uakari se totiž pokoušela již několik let. Vzhledem k mimořádně komplikovaným podmínkám byly ještě před naší poslední cestou jediným výsledkem pouze rozmazané šmouhy rychle mizející v husté vegetaci.

Období dešťů je na spadnutí, ale místní podmínky nás nepříjemně zaskočily již nyní. Desítky a možná stovky kilometrů kolem nás je samá voda. Zatopený je celý prales a z temné vody trčí jen koruny stromů. Hladina je o dobrých pět metrů výš než při naší poslední návštěvě, kdy naopak celý kraj drtilo sucho, které indiáni na Casiquiare nepamatují. Také skála Tamari a všechna další místa, kde jsme v minulosti tábořili, zmizela pod vodou.

Přírodní podmínky se od minulé návštěvy poznamenané nebývalým suchem změnily zcela nečekaně a pobyt v zatopeném pralese, kde není ani píď pevné půdy, se nám zprvu jevil jako zhola nemožný. Nakonec se nám přece jen podařilo objevit malý hliněný brdek přímo na soutoku Barie a Yatúy, kde jsme si zřídili svoji hlavní základnu a jak se později ukázalo, doslova ostrůvek bezpečí. 

Opice se zbláznily

Do prvního rána se probouzíme ještě za tmy a východ slunce již sledujeme namačkaní v našem malém člunu. Nedočkavě směřujeme do nedaleké laguny Danto, kde jsem před rokem uakari zahlédl naposled. Tiše pádlujeme do nitra zátoky, levitujeme mezi oblaky, které se ostře zrcadlí na černé vodní hladině sevřené galerií stromů podél břehů. Jakmile zanořím pádlo do vody, obraz nebe pod námi se zachvěje. Také Macho a Tito, naši indiánští průvodci na zádi, pádlují naprosto neslyšně a náš pohyb po hladině nabývá magické přízračnosti. Na přídi dřepí Vladimír s kamerou, za ním Rady s foťákem. Všichni soustředěně a bez hlesu pátráme v korunách stromů, které se mlčky naklání nad dosud potemnělou hladinu. Až na vzdechy inií amazonských (Inia geoffrensis) je ticho kolem nás hypnoticky opojné a skoro fyzicky hmatatelné. 

Náhlá a úplně nečekaná erupce zvuků nás proto zastihuje naprosto nepřipravené. Hlasitý křik se odráží od protilehlých břehů a rychle splývá v příšerný hluk. Uakari se asi zbláznili a jsou všude! Prostě všude, napravo, nalevo i v lese před námi řvou a hvízdají desítky vyplašených opic. Lítají v korunách stromů, skáčou z větve na větev či padají volným pádem, aby se zachytily o několik metrů níž. Jsme úplně u vytržení, něco takového nikdo z nás ani ve snu nečekal. Parta delfínovců inií, která vytrvale doprovázejí naši loď, také vzdychá o poznání hlasitěji, opodál chrochtají popuzené vydry. Zmocnil se mne intenzivní pocit, že jsme vstoupili do jiného světa.

Sprinteři v korunách stromů

K našemu zklamání však opice po pár vteřinách mizí v hloubi lesa a laguna se opět noří do unylého ticha. S probuzenou nadějí však odhodlaně pádlujeme dál. Uplynulo jen pár minut a Macho znovu pádlem ukazuje někam do hustých korun stromů daleko před námi: „Chucutos, další chucutos…,“ šeptá vzrušeně. Napínáme krky, zíráme kamsi, ani pořádně nevíme kam. 

„Jsou pryč,“ po chvíli znechuceně komentuje naši slepotu. Ani ne o půl kilometru dál se situace opakuje. To už ale i my zaznamenáme pohyb listů a Rady do toho místa vzdáleného desítky metrů odhodlaně zamíří teleobjektiv, stejně jako Vladimír oko kamery. Pohled proti ostrému nebi ze stínu dole oslepuje. Rady si mne slzící oči a jen mimoděk rukou odhání stále urputněji dotírající včely. To již uakari zaznamenali naši přítomnost, hlasitě piští, hulákají, křičí …a opět nenávratně mizí v temnotě lesa. Vladimír se zlobí, že na záznamu nic nemá, protože se ve vratkém člunu pořádně nedá filmovat. Co s tím? Snažíme se nedýchat, ale moc to nepomáhá. 

„Já jsem taky vyfotila jen větve a listí!“ zklamaně komentuje marnost svého úsilí Rady. „Jsou neuvěřitelně plaché, asi budu muset foťák držet pořád zvednutý k nebi, abych je příště nepropásla,“ dodává. Večer v táboře zklamaně prohlíží další nesčetná zpodobnění prchajících opic s nadějí, že aspoň na jednom záběru se objeví kousek hlavy či dokonce ucho. Stejně tak Vladimírova kamera zachytila bezpočet třesoucích se větví a šmouhy opic mizejících kosmickou rychlostí všemi směry.

Můj úkol se zdá být přece jen snadnější. Již po pár dnech jsem se naučil udržet skupiny uakari v zorném úhlu dalekohledu celkem spolehlivě a pozorovat nejen opice samotné, ale také jejich chování. 

Komunikace místo chápavého ocasu?

Brzy jsme zjistili, že za nájezdy tlup uakari do korun stromů podél břehů řek a lagun jsou dozrávající ořechy hrnečníku (Lecythis sp.), kolem nichž se opice rojily jako chrousti u rozkvetlé třešně. Během následujících týdnů jsme každé ráno a pozdní odpoledne monitorovali pohyb některé ze šestnácti skupin uakari, které jsme objevili na různých místech podél řek Yatua a Baria i jejich četných bezejmenných ramen a přítoků. S některými tlupami jsme navázali takřka osobní vztah a měli tak mimořádně vzácnou příležitost pozorovat a poznat mnohé z biologie chování našich nových kamarádů. Jsem přesvědčen, že něco takového se před námi ještě nikomu nepodařilo.

Mimochodem, důvodem, proč se v evolučním stromu jihoamerických primátů odštěpila větev opic s krátkým ocasem, může být jejich sociální chování, kterého jsme si velmi záhy všimli. Tlupy uakari se totiž v korunách stromů rozptylují i do vzdálenosti desítek metrů a svou vzájemnost v nepřehledném prostředí patrně signalizují neustálým komíháním ocasu. Možná právě proto jejich ocas získal v průběhu evoluce funkci optického komunikačního signálu a ne páté končetiny, jak je tomu u mnoha jejich příbuzných. 

První záběry na světě

Navzdory počátečnímu pocitu marnosti a nekončícím návalům zklamání se naše umíněnost postupně změnila ve vášnivou posedlost a nakonec přinesla své plody. Odjíždíme sice o pár kilo lehčí, pokousaní vším možným, některým z nás se nevyhnuly ani občasné záchvaty zimnice, nicméně přivážíme vůbec první fotky uakari neblinských v jejich přirozeném prostředí i mimořádně vzácné záběry z jejich života. 

TIP: Ohrožený makak bandar: Všetečný pankáč ze Srí Lanky

Radana i Vladimír sice trochu skuhrají nad jejich kvalitou, protože zaostřit na opice z bezprostřední blízkosti se jim nejspíš dle jejich představ úplně nikdy nepodařilo. V lepším případě se opice stále zdržovaly vysoko v korunách stromů desítky metrů od skla objektivů, v horším případě při spatření našeho člunu okamžitě mizely v hloubi lesa. Nicméně žádné jiné záběry prozatím neexistují, a pokud vás příběh uakari neblinského zaujal, můžete se ještě podívat na Vladimírův dokument Uakari, Humboldtova ztracená opice, který natočil pro Českou televizi.

Ostrov panenek, leží na kanále Xochimico asi 30 kilometrů jižně od Mexico City. Přestože nikdy neměl být turistickou atrakcí, navštěvují ho dnes tisíce návštěvníků a lovců záhad - děsivé místo je totiž opředené smutnou legendou.

Na ostrůvku dělal mnoho let správce Julian Santana Barrera. Jednoho dne našel ve vodě utonulou malou holčičku. Krátce poté prý uviděl plavat na hladině panenku, která zřejmě dívence patřila. Panenku proto pověsil na strom, aby ulevil duši nešťastné dívky.

TIP: Mexický kult Santa Muerte: Paní stínů, která měří všem stejným metrem

V průběhu dalších let panenek a jejich částí přibývalo a pověrčivý Barrera zbloudivším návštěvníkům i místním úřadům tvrdil, že na ostrově straší duch utonulé dívky. Za nocí prý slyší její zoufalý křik. Ostrov se tak během let proměnil v bizarní panenkovské mauzoleum. Ironií osudu je, že v roce 2001 zemřel správce Barrera nedaleko místa, kde dívka utonula. Temný příběh od té doby láká tisíce návštěvníků a lovců záhad.

Hodiny ukazovaly čtvrt na dvě ráno, když Albert Einstein pronesl slabým hlasem cosi německy a vydechl naposledy. Sestra, která ho hlídala, jazyku nerozuměla, a poslední slova geniálního teoretického fyzika a jednoho z nejvýznamnějších vědců historie tak zůstávají tajemstvím. Před svou smrtí, k níž došlo 18. dubna 1955, se však autor obecné teorie relativity vyjádřil zcela jasně: Jeho tělo mělo být co nejdřív zpopelněno a rozprášeno na nezveřejněném místě. Přestože se už za života stal slavnou osobností, uchoval si Einstein skromnost a odmítal představu, že by lidé na jeho hrob houfně chodili, nebo jej dokonce uctívali. 

Patolog Thomas Stoltz Harvey měl ovšem jiné plány: Při ohledání těla určil jako příčinu smrti prasklou břišní aortu – načež při pitvě z lebky zesnulého myslitele tajně ukradl mozek. Rodině se svěřil až poté, co bylo tělo zpopelněno, a nutno dodat, že Einsteinův syn Hans nepřijal zprávu dobře. Harvey ho však nakonec přesvědčil, aby zcizený orgán uvolnil pro vědecké zkoumání, a tak se začal psát kontroverzní příběh zřejmě nejslavnějšího mozku v dějinách.

Čekání na zázrak

Harvey orgán zvážil – měl zcela průměrných 1 230 gramů – pečlivě vyfotil, nechal zachytit portrétistou, který předtím maloval jeho děti, a poté jej převezl do laboratoře na University of Pennsylvania. Tam ho podle některých zdrojů rozřezal na 240 částí, z nichž si některé nechal a jiné rozeslal předním neuropatologům. Jeho hlavní motivací přitom bylo odhalit fyziologický projev či zdroj Einsteinovy geniality. „Do toho mozku vkládal velkou naději,“ vysvětluje Carolyn Abrahamová, která o Harveyho pokusu napsala knihu Génius v hrsti: Bizarní odysea Einsteinova mozku. „Řekla bych, že se zkrátka marně pokoušel proslavit ve světě medicíny. A pak mu jednoho dne na pitevním stole ‚přistál‘ Albert Einstein, tak se chopil šance.“ 

Kontroverzní krok se však Harveymu příliš nevyplatil. „Zda mozek ukradl pro sebe, nebo v zájmu vědy, se dnes těžko odhaduje. Pravdou zůstává, že tím proti sobě poštval řadu lidí,“ konstatuje novinář Michael Paterniti. Patolog totiž sliboval senzační objevy, s nimiž se mu zcela jistě ozvou odborníci, kteří od něj obdrželi vzorky. Jenže léta plynula, a průlomové studie nepřicházely: Vědci ho buď zpětně nekontaktovali, nebo z jejich testů vyplývalo zcela nepochopitelné zjištění, že byl géniův mozek naprosto obyčejný. A s takovými závěry se Harvey rozhodně chlubit nechtěl, proto dál čekal a mlčel – až se na něj nakonec zapomnělo. 

Poklad místo majonézy 

V roce 1978 však novinář Steven Levy začal po zcizeném orgánu pátrat a podařilo se mu Harveyho vystopovat v kansaské Wichitě. Lékař se s ním původně nechtěl příliš bavit, Levy však vytrval a nakonec ho přesvědčil. „Byl introvertní a slušný. Z rozhovoru čím dál jasněji vyplývalo, že je na svou práci a výzkum hrdý. Jen mi nějak nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč za bezmála třiadvacet let nepublikoval žádnou studii,“ vzpomíná Levy. Když pak Harveyho požádal, zda by mu mohl ukázat snímky Einsteinova mozku, patolog se údajně usmál, šel do rohu místnosti a z kartonových krabic naskládaných na sebe sundal malou chladničku na pivo. Potom se natáhl pro bednu s nápisem Costa Cider a vylovil z ní několik sklenic s ostatky génia… 

Patolog Thomas Harvey přišel kvůli ukradenému mozku o práci a rovněž se mu rozpadlo manželství. (foto: Alamy)

Z rozhovoru vznikl článek, jenž k Harveymu opět přitáhl pozornost světových vědců: Časopis Science s ním zveřejnil interview, a novináři dokonce stanovali na trávníku před jeho domem. Ozvali se rovněž další odborníci, kteří žádali o vzorky mozku pro nové přezkoumání. Byla mezi nimi také Marian Diamondová z University of California, jíž Harvey poslal čtyři kusy orgánu o velikosti kostky cukru ve sklenici od majonézy Kraft Miracle Whip. A právě tímto pro mnohé nepochopitelným činem odstartovala éra „objevů“.

Unikátní, ale průměrný

První studie týkající se zmíněného orgánu spatřila světlo světa až v roce 1985, napsala ji právě Diamondová a otiskl ji časopis Experimental Neurology. Vědkyně v ní uvedla, že v jednom ze zaslaných vzorků objevila vyšší koncentraci tzv. neuroglií, tedy podpůrných buněk neuronů. Nález neměl žádné konkrétní spojení s Einsteinovou výjimečností, ale představoval anomálii, a tudíž se zdálo, že badatelka učinila první krok k odhalení zdroje fyzikovy geniality. 

V roce 1996 zveřejnil Britt Anderson z University of Alabama studii o prefrontální kůře vědcova mozku. Při jejím zkoumání zjistil, že se v ní sice nachází průměrný počet buněk, ale jsou mnohem kompaktnější – více natěsnané. Anderson proto předpokládal, že díky kratší vzdálenosti, na kterou se přenášely impulzy, mohl fyzik rychleji zpracovávat informace.

Kde sídlí inteligence?

Sandra Witelsonová z kanadské McMaster University srovnávala o tři roky později Einsteinův mozek s kontrolní skupinou na základě fotografií. Došla přitom k závěru, že se odlišoval velikostí dolního parietálního lalůčku, který se pojí s matematickým myšlením a prostorovým vnímáním. Jmenovaní vědci se zkrátka shodovali, že je fyzikův řídící orgán speciální. A všichni tvrdili, že by mohl posloužit k objevu neurologických předpokladů pro inteligenci. Bohužel se však opírali spíš o dohady vycházející z pseudovědeckého oboru eugeniky nebo o výsledky špatně vedených experimentů.   

Problém studie z roku 1985 spočívá mimo jiné v tom, že Diamondová a její kolegové věděli, který testovaný vzorek náležel Einsteinovi, což stáčelo pozornost jeho směrem. Dále jej vědci srovnávali s kontrolní skupinou orgánů od lidí ve věkovém rozpětí 47–80 let, v průměru tedy podstatně mladších než fyzik zesnulý v 76 letech. Nemluvě o tom, že mozky z kontrolního vzorku byly čerstvé, zatímco ten Einsteinův spočíval několik dekád „zakonzervovaný“ ve sklenicích. 

Sběratelé známek

Mozek člověka se v průběhu života proměňuje v závislosti na činnostech, jimž je vystaven, a vědci dokonce hovoří o jeho plasticitě. Studie totiž ukazují, že se strukturální spoje centra nervové soustavy, které jsou vidět na magnetické rezonanci, změní každých sto dní o 13 %. „Je takřka nemožné určit, s jakými mozkovými rysy jsme se narodili a jaké se utvořily na základě našich zkušeností,“ uvádí Timothy Verstynen z Carnegie Mellon University. Díky skenování lze například odlišit mozky běžné populace a londýnských taxikářů, kteří se musejí naučit extrémně komplikovanou mapu britské metropole. Dané odchylky jsou však velmi jemné a vystoupí na povrch pouze ve srovnání s velkým množstvím dalších vzorků. 

Psycholog Terence Hines vysvětluje: „Nemůžete vzít jeden unikátní mozek – a že takový máme v hlavě všichni – a říct: Aha! Našel jsem odchylku, která dělá z Terence Hinese sběratele známek!“ Aby mohli vědci odhalit nějaké rozdíly pouhým porovnáváním, museli by mít k dispozici desítky mozků od lidí, kteří zemřeli přibližně ve stejném věku jako Einstein a které s ním zároveň pojila řada zásadních rysů jako schopnost hovořit více jazyky či hrát na housle. Z takových pozorování by pak mohly vzejít základní teze a dále se prověřovat. K ničemu podobnému však zatím nedošlo, a zkoumání Einsteinova mozku tak připomíná spíš hledání mytického zřídla inteligence než vědeckou práci.

Naporcovat nožem 

Pro Harveyho se přitom stal géniův orgán kletbou a zdrojem zklamání: Patolog přišel o práci a celý život se mu obrátil naruby kvůli vytouženému mozku, který podle všeho nijak nevyčníval. Nešetrné skladování tkáně by se tak dalo vysvětlit despektem, což dokládá i dokument BBC z roku 1994, v němž Harveyho navštívil obdivovatel Einsteinovy práce Kendži Sugimoto: Japonec toužil po vzorku mozku a 82letý patolog mu vyhověl – vylovil orgán ze sklenice, položil ho na kuchyňské prkénko a přímo před kamerami „suvenýr“ pro Sugimota uřízl.

TIP: Lidský mozek pod lupou: Neurověda dnes dokáže měřit lásku i číst myšlenky

Podle doktora Elliota Krausse, který po Harveyho smrti v roce 2007 ostatky převzal, jsou příliš poničené, než aby se daly podrobit například rozboru DNA. Přesto prý trvá naděje, že je dokážou analyzovat budoucí pokročilé technologie. Do té doby zůstane Einsteinův mozek symbolem marného pátrání po zkratce, jež by lidem dopomohla k vyšší inteligenci. Připomínkou, že není důležité, jak náš řídící orgán vypadá, ale jak ho využíváme. A také ujištěním, že čistě z biologického hlediska nebyl Albert Einstein nijak výjimečný. 

Po vítězném tažení v květnu a červnu 1940 se Hitlerovi vojáci nacházeli v euforickém stavu. Pochod dobytou Paříží jim dodal přesvědčení o správnosti jejich boje a mnozí z nich se domnívali, že tímto vítězstvím již budou moci dokazovat svoji nadřazenost navždy. Jak ukazují dopisy a vzpomínky, někteří v létě 1940 nevěřili, že dojde k invazi na britské ostrovy, i když už měli informace o vyloďovacích člunech přichystaných na francouzském pobřeží.

Okupovaná a neokupovaná

V tom se nakonec nemýlili. Spletli se ale tací, kteří se domnívali, že válka končí. Balkánské i africké tažení, a zvláště pak peklo východní fronty je vyvedly z omylu. Ti šťastnější zůstali ve Francii – nejprve především v severní okupované zóně, po obsazení vichistického území v roce 1942 pak i ve zbytku země. Stavy německých sil kolísaly mezi 35 000 až 100 000 muži, navíc se lze dohadovat o tom, koho všeho do nich započítat.

Musíme mít na paměti, že na francouzském teritoriu působila například Luftwaffe na „kanálové frontě“, nacházely se tam ponorkové a námořní základny a k respektování zákonů, k represím a deportacím Židů a dalších skupin sloužily též policejní jednotky. Na zabraném území se navíc nenacházeli pouze Němci, ale i kolaborantské formace spojenců Osy včetně ruských, ukrajinských a dalších.

Bezproblémové vztahy?

Noví vládci chtěli mít v oblasti klid, protože tím mohli uvolnit bojovníky pro frontové povinnosti na východě Evropy i jinde. Francouzské podniky měly zajišťovat zbrojní výrobu a tamní farmáři napomáhat zásobování Říše. Odboj hitlerovci tvrdě potlačovali, ale zároveň se snažili budovat celkem bezproblémové vztahy s těmi Francouzi, již o to měli zájem.

A takových se nalezlo dost. Nemuselo přitom jít o přesvědčené a ideologicky motivované kolaboranty (známé například z 33. granátnické divize SS „Karel Veliký“), ale spíše o lidi, kteří si chtěli zachovat postavení a životní standard i v nových podmínkách.

Život s poraženým nepřítelem

Okupační správa přitom nabízela i pracovní příležitosti. Jak odhadl německý historik Bernd Wegner, jen v samotné Paříži pracovalo pro Němce v letech 1940–1944 asi 420 000 lidí. Stabilní příjem se jim hodil v době, kdy došlo k masovému poklesu životní úrovně a bujel černý trh. Na něm ale nakupovali a prodávali též příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS.

TIP: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939

Ti navíc měli velkou výhodu i díky stanovenému směnnému kursu mezi říšskou markou a frankem, který činil 1:20. I díky tomu se ve Francii Němci dostali do kontaktu s kulturou, která tradičně překypovala hédonismem a snahou užívat si slasti života, což stálo v protikladu k prušáckému drilu, takže se rádi nechali odlišným životním stylem ovlivnit. 

Pokračování: Sex, víno a kolaboranti: Služba německých vojáků v okupované Francii (2)

Při svém narození, snad roku 1292, nedostal Jan Očko do vínku zrovna příhodný los. Jeden z problémů, s nimiž se musel v mládí potýkat, se týkal jeho rodičů. Z otcovy strany bylo nejspíš vše bez problémů – Jan z Kamenice byl písařem zemských desek, spíše měšťan či drobný šlechtic (v tehdejší době nebyla hranice mezi těmito stavy ještě pevná). Horší to bylo s jeho manželkou – matku pozdějšího arcibiskupa totiž neznáme ani jménem. S tím manželstvím nebylo cosi v pořádku – snad jej rodiče uzavřeli tajně – a děti z něj vzešlé si nesly určité stigma. Druhým hendikepem bylo Janovo postižení oka, nejspíše zákal, kvůli němuž dostal z dnešního úhlu pohledu poněkud nekorektní přízvisko „Očko“.

Dva dispensy

Obě tyto záležitosti měly teoreticky dosažení vysokých církevních úřadů znemožňovat, ale kdo se jen trochu zajímal o fungování katolické církve ve středověku, ví, že tehdy v církevním právu neexistovaly věci možné a nemožné, ale jen věci levné a drahé. Za příslušnou cenu bylo možné získat dispens (prominutí) i na mnohem závažnější nedostatky, než byl nejasný původ a postižení oka. A tak budoucí pražský arcibiskup dostal od papeže nejprve roku 1344 dispens na manželství svých rodičů a roku 1352 na oční vadu.

Tím, kdo nepříliš majetnému ani urozenému Janu Očkovi oba dispensy i většinu církevních úřadů zajistil, byl český král a pozdější římský císař Karel IV. A panovník za to ani nemusel platit příliš vysokou cenu, protože tehdejší papež Klement VI. (v úřadu 1342–1352) byl jeho osobním přítelem. Proč to panovník udělal?

Jan Očko působil v jeho službách už v letech 1333–1346, kdy byl Karel jen „pouhým“ markrabětem moravským a správcem Čech. Budoucí prelát na sebe už tehdy upozornil svým mimořádným vzděláním (ač nemáme zprávy o tom, kde studoval), kulturním rozhledem i diplomatickým nadáním. Mladý markrabě z něj učinil svého kaplana a notáře, díky čemuž poznal i další stránku Janovy povahy – věrnost a mírnost.

Jako prozíravý státník pochopil, že právě takové lidi potřebuje pro prosazování své politiky: schopné a nadané, ale zároveň věrné a bez přehnaných ambicí, které by je jednou mohly postavit proti jejich pánovi. Proto se Karel postaral, aby vzdělaný kaplan dosáhl na nejvyšší církevní úřady. 

Kanovníkem všude a nikde

Přídomkem „všude a nikde“ byli označovali kněží, kteří hromadili církevní obročí jen kvůli penězům a prestiži, aniž je mohli skutečně spravovat. Postupně se Jan stal kanovníkem kapitul v Mělníce, Staré Boleslavi, slezské Vratislavi a u sv. Víta v Praze a roku 1341 dokonce vůbec prvním proboštem o dva roky dříve zřízené kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Popravdě řečeno to ale byl tehdy natolik běžný jev, že se Jan Očko svým hromaděním prebend nijak nelišil od mnoha svých současníků. Příjmy z církevních obročí v té době pro finanční zabezpečení hodnostářů (notářů a diplomatů) u panovnických dvorů představovaly zcela obvyklý zdroj. 

Roku 1351 opět Karel IV. ukázal, jak moc si Janových služeb cení. Právě na jeho přání jej papež jmenoval olomouckým biskupem, což byla funkce nejen prestižní a výnosná, ale i politicky zodpovědná. Na Moravě totiž vládl od roku 1349 Karlův mladší bratr Jan Jindřich a olomoucký biskup již tradičně působil v této vedlejší zemi Koruny jako exponent českého krále, který do jisté míry vytvářel markraběti protiváhu. Očko naštěstí (na rozdíl od některých svých předchůdců i nástupců) s markrabětem nemusel svádět politické půtky, protože Jan Jindřich byl svému královskému bratru naprosto oddán. Biskup se tak mohl věnovat správě diecéze – v Brně u sv. Tomáše mimo jiné založil první konvent augustiniánů na Moravě.

Politické povinnosti Jana často odváděly do Prahy i do zahraničí. Od roku 1355 byl kancléřem (tedy vedoucím celé panovnické kanceláře) Karla IV. Spolu s panovníkem tak musel absolvovat takzvanou římskou jízdu, při níž byl Karel 5. dubna 1355 ve Věčném městě korunován na císaře, nebo se v dubnu 1361 účastnit křtu jeho syna a budoucího českého i římského krále Václava IV. v Norimberku. Jeho závratná církevní a politická kariéra tím však ještě zdaleka nekončila. 

Na pražském stolci

V poslední červnový den roku 1364 zemřel Karlův přítel a blízký spolupracovník, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Císař jako politik, který vždy přemýšlel několik tahů dopředu, již věděl, kdo by měl být jeho nástupcem na klíčovém místě celého českého soustátí. Už 12. července požádal papeže, aby jmenoval pražským arcibiskupem právě Jana Očka, který se při správě olomoucké diecéze i v panovníkových službách více než osvědčil. S papežským souhlasem byl Jan v katedrále sv. Víta 16. října téhož roku intronizován, čímž se stal druhým pražským arcibiskupem. O jeho povaze nejlépe svědčí to, že původně měl v úmyslu tento církevní úřad odmítnout. Přijal jej nakonec až na císařovo a papežovo výslovné přání.

Jednota trůnu a oltáře

Vedle Janovy funkce správce pražské arcidiecéze byla neméně důležitá jeho úloha Karlova spolupracovníka ve sféře politické. Císař si dobře uvědomoval, že právě náboženství (a ne válka, jak prosazovali mnozí jeho předchůdci na císařském stolci) může být pokračováním politiky jinými prostředky. V Janu Očkovi našel ideálního uskutečňovatele svých záměrů.

Politický přesah mělo například zavedení svátku sv. Zikmunda do českého církevního kalendáře, které Jan Očko vyhlásil roku 1365. Zikmund byl totiž za svého života panovníkem Burgundska a pražský arcibiskup jej dal zapsat do kalendáře téhož roku, kdy se Karel jakožto římský císař nechal korunovat i burgundským králem. Oslava svátku tedy v přeneseném významu znamenala vyjádření mocenských nároků lucemburské dynastie na Burgundsko. Podobně roku 1367 vysvětil Jan v katedrále oltář sv. Cyrila a Metoděje, zcela ve shodě s Karlovou obnovou úcty k těmto světcům.

Roku 1365 papež jmenoval Jana i budoucí pražské arcibiskupy papežskými legáty s právem visitace v bamberské, řezenské a míšeňské diecézi. Na jejich území se totiž nacházelo množství drobných lén České koruny, takže tyto oblasti – jakkoli měly vlastní panovníky – se v určitém smyslu dostaly vůči Praze do podřízeného postavení alespoň po stránce církevní. O tom, jaké důvěře císaře se arcibiskup Jan těšil, svědčí i to, že jej během své druhé cesty do Říma roku 1368 Karel jmenoval nejen správcem království, ale i poručníkem nezletilého následníka trůnu Václava. Úzká spolupráce císaře s arcibiskupem trvala až do posledních panovníkových dní.

Zůstane to v rodině!

V průběhu roku 1378 si stárnoucí císař Karel uvědomoval, že se přibližuje konec jeho pozemské pouti. Již dlouho pracoval na tom, aby jeho syn a dědic Václav byl obklopen spolehlivými rádci, díky nimž by i po Karlově smrti zůstala zachována mocenská kontinuita. Prvním z těchto rádců měl být právě pražský arcibiskup, bylo ale zřejmé, že tato funkce již překračuje síly stařičkého, více než osmdesátiletého Jan Očka. Proto panovník přišel s nabídkou, kterou arcibiskup nemohl a ani nechtěl odmítnout: císař u nového římského papeže zajistí Očkovo jmenování kardinálem, za což se Jan vzdá pražského stolce a novým arcibiskupem bude jmenován jeho synovec, Jan z Jenštejna. Ten byl v té době biskupem v Míšni a zároveň pravděpodobně od roku 1376 i kancléřem, tedy nejbližším spolupracovníkem mladého krále Václava. A skutečně: papež Urban VI. (v úřadu 1378–1389) jmenoval 17. září 1378 Jana Očka jedním z 29 nových kardinálů.

TIP: Císařovi muži: Kdo pomáhal Otci vlasti budovat české království?

Po odchodu do ústraní byl Janu Očkovi z Vlašimi dopřán už jen necelý rok života. Zemřel 14. ledna roku 1380 a jeho tělo bylo uloženo v katedrále sv. Víta do kaple, kterou sám založil a jež se dnes na jeho počest nazývá „Vlašimská“. Arcibiskup tak spočívá jen několik kroků od císaře Karla IV., jemuž byl po celý život oddaným a věrným spolupracovníkem.

Užívání vitamínů je v dnešní době velmi rozšířené, i když názory odborníků na jejich účinnost se mnohdy liší. Badatelé americké Univerzity Wake Forest v Severní Karolíně a jejich kolegové v rámci nedávného výzkumu zjišťovali, jaký vliv má denní užívání multivitaminů s minerály a kakaového doplňku stravy na duševní schopnosti seniorů. 

„V současné době existuje významná poptávka po bezpečných a účinných intervencích, které by pomohly chránit duševní schopnosti a zdraví během stárnutí,“ uvádí vedoucí výzkumu Laura Bakerová. S kolegy zorganizovali studii nazvanou COcoa Supplement and Multivitamin Outcomes Study for the Mind, zkráceně COSMOS-Mind.

Multivitamíny ve stáří

Výzkumu se zúčastnilo 2 262 mužů a žen ve věku 65 let a starších, z celých Spojených států. Část účastníků experimentu užívala multivitaminy s minerály, další část kakaový doplněk a zbylá skupina dostávala placebo. V případě multivitaminů šlo o běžný komerční produkt, výtažek z kakaa denně obsahoval 500 miligramů flavanolů, u nichž dřívější výzkum naznačoval, že by mohly mít pozitivní dopad na mozek. Vědci zjišťovali, jaký to má vliv na pokles duševních schopností v průběhu stárnutí.

Experiment trval celem tři roky. Na začátku experimentu a po každém uplynulém roce badatelé ověřovali u účastníků jejich paměť a další duševní schopnosti pomocí testů po telefonu. „Výzkum ukázal, že kakaový doplněk neměl vliv na duševní schopnosti lidí, zatímco multivitaminy s minerály statisticky průkazně podporovaly duševní schopnosti,“ shrnuje Bakerová.

TIP: Pro zpomalení stárnutí mozku stačí málo: Pomáhá například chůze do schodů

„Jde o první solidně podepřený důkaz, že dlouhodobé užívání multivitamínů prospívá duševnímu zdraví ve vyšším věku.“ Vědci na základně výsledků odhadli, že užívání multivitaminů během tří let zpomalilo pokles duševních schopností kvůli stárnutí asi o 1,8 roku, tedy o 60 procent. Jejich příznivý vliv byl více patrný u lidí se závažným kardiovaskulárním onemocněním. Podle Bakerové jde sice jen o předběžné výsledky, které bude nutné ověřit důkladnějším výzkumem, zatím to ale vypadá slibně.

Ačkoliv by název naznačoval, že má spotřebitel co do činění s výrobkem z mořských plodů, opak je pravdou: Běžně dostupné „krabí“ tyčinky neboli „surimi“, jak se jim říká v rodném Japonsku, zpravidla neobsahují ani gram krabího masa. Dokonce i v zemi původu jde o pouhý obchodní název a hlavní surovinu tvoří maso ryb, jež svou chutí připomíná korýše.

TIP: Zapovězené kalorie: Těmhle potravinám se raději vyhněte!

Ovšem zatímco v originální japonské verzi deklarované ingredience skutečně naleznete, ve složení těch tuzemských zpravidla figurují v množství nižším než 40 %; navíc jde o rozemleté zbytky s minimální nutriční hodnotou. Mezi ostatní přísady patří škrob, cukr, vaječné bílky, rostlinný olej, stabilizátory, aromata a další chemické přísady, přičemž nechybí ani nezbytné barvivo, jež vytvoří charakteristický červený odstín. 

Robotická sonda InSight pracuje na povrchu rudé planety již čtvrtým rokem, během kterých si připsala řadu zajímavých objevů a odeslala vědcům množství užitečných dat o morfologii Marsu. Nyní NASA zveřejnila zprávu o prvním záchytu seismických a akustických vln, způsobených dopadem meteoroidů na povrch planety. Vesmírné kameny dopadly na povrch Marsu během let 2020 a 2021 ve vzdálenosti 85 a 290 kilometrů od oblasti Elysium Planitia, kde InSight od listopadu 2018 působí.

První ze čtyř potvrzených meteoroidů vstoupil do marsovské atmosféry 5. září 2021. Meteoroid se podle vědců v tenké atmosféře rozpadl na nejméně tři části, přičemž každý z nich vytvořil na rudé planetě kráter. Místo dopadu se následně podařilo potvrdit snímkováním družice Mars Reconnaissance Orbiter. Další podobné události byly objeveny zpětně při kontrole dat sondy InSight. Podle vědců k nim mělo dojít 27. května 2020, 18. února 2021 a 31. srpna 2021.

Krátery vytvořené po dopadu meteoroidů na povrch Marsu. (foto: NASA/JPL-Caltech/University of Arizona, CC BY-SA 4.0)

Neviditelný déšť meteoroidů

Malý počet dopadů meteoroidů představuje do jisté míry záhadu – atmosféra Marsu je oproti té zemské velmi řídká a většina vesmírných návštěvníků by tak měla bez problémů atmosféru překonat. Seismometr InSight je navíc mimořádně citlivý a měl by být schopen zaznamenat ořesy způsobené dopady meteoroidů na tisíce kilometrů. Badatelé proto hodlají projít kompletní záznamy sondy a zkontrolovat, zda se v nich neukrývají další „podezřelé události“.

TIP: Robotický geolog InSight detekoval dvě doposud nejsilnější „marsotřesení“

Bohužel příliš mnoho nových poznatků jim již InSight zřejmě neposkytne. Čtyři roky strávené v prachem prosyceném prostředí rudé planety se na kondici sondy výrazně podepisují. Podle NASA je pravděpodobné, že se mise tohoto robotického seismologa chýlí ke svému konci. Z posledních dat o výkonu sondy vyplývá, že konec mise by mohl nastat již během letošního podzimu, nebo na počátku roku 2023.

Písemná podoba arabštiny, hebrejštiny či perštiny se odvozuje z tzv. protokanaánské abecedy, jejíž vznik se datuje zhruba do roku 1050 př. n. l., a na rozdíl od naprosté většiny dnes používaných písem se stejně jako ve starověku čte zprava doleva.

Historikové pro zmíněný fenomén dosud nenašli přesvědčivé vysvětlení, opírají se však o hypotézu dostupného materiálu: Podle ní v době před rozšířením papíru hrálo při volbě směru písma primární roli množství zdrojů použitelných coby podklad.

TIP: Zauzlované abecedy: 5 nejpodivnějších písem a jazyků

Zatímco řecká civilizace již využívala papyrus a další měkké materiály, na Blízkém východě se zpravidla psalo rytím do kamene. Uvedený postup vyžadoval obě ruce, a protože pravoruký rytec obvykle držel v levačce dláto a v pravačce kladivo, pohyboval oběma nástroji zprava doleva, aby viděl na text. Naopak při psaní na vyčiněné kůže stačila jedna ruka, častěji pravá, jež se ze stejných důvodů posunovala opačným směrem. Ačkoliv je dnes papír dostupný už ve všech koutech světa a ruční psaní vyžaduje mnohem méně času než v minulosti, na Blízkém východě se uchoval původní starověký systém.