O pozadí českých bájí a pověstí: Rozhovor s historikem Petrem Charvátem

Mnozí se možná spokojí s odpovědí, že legendy není třeba osvětlovat už z jejich samotné podstaty. Navíc, jak uvádí historik a archeolog Petr Charvát: „Každá historická situace má mít své tajemství a má si ho uchovat. Staré pověsti české jej také mají a já se domnívám, že na něj nikdy nepřijdeme.“ Přesto se pustil do pátrání po bájných postavách a událostech našich dějin. K jakým závěrům došel, přibližuje profesor Charvát na následujících řádcích.

Národní klenot

Jakým způsobem lze pověsti zkoumat?

Staré pověsti české mají zvláštní pramenný charakter, nelze jej ověřit, protože se obsažené informace nacházejí často jen na jediném místě. Jejich zkoumání netkví v rozboru či zasazování do historické situace, ale v hledání okamžiku, kdy po nich byla poptávka. Ta se zpravidla objevuje ve chvíli, kdy daná společnost dospívá na práh státnosti, což se v Čechách dělo po roce 800. Předtím zřejmě nějaká slovesnost a literární kultura existovaly, nám se ale zcela vytratily.

Je to důvod, proč ve svém bádání vycházíte z Kosmovy kroniky, která vznikla až v první čtvrtině 12. století?

Ano, nedochovalo se totiž starší podání pověstí. Existuje jen jeden starší text nazývaný Kristiánova legenda, která pochází zřejmě z přelomu 10. a 11. století, ale je velmi stručná. Zmiňuje se sice o věštkyni, která v původní vlasti poradila Čechům, aby obydleli nová sídla, neuvádí však ani její jméno. Dále zde stojí, že když se Čechové přestěhovali, dali této věštkyni za manžela „muže, který se zemědělstvím zabýval, jménem Přemysl“. To je ale vše, obšírnější podání se skutečně objevuje až u Kosmy. Ze starších pramenů se zkrátka není o co opřít a ústní tradice se také nedochovala.

Můžeme vůbec staré české pověsti považovat za relevantní pramen pro historii?

Určitě o pramen jde, ale je otázkou, do jaké míry relevantní. V každém případě stojí za to se pokusit pověsti pro rekonstrukci našich nejstarších dějin využít. Na jejich interpretaci se soustředili badatelé už od přelomu 19. a 20. století, a zejména potom v meziválečném období. Hledání historických souvislostí však brzy zanechali, poněvadž zjistili, že se jedná o literární útvar, který naplňuje spíše bájný pohled na dějiny. Poslední autoritativní pojednání na toto téma publikoval Vladimír Karbusický v roce 1967. Po roce 1990 vydal svou knihu znovu, ale zásadní závěry nezměnil. Vezmeme-li v potaz skutečnost, že naposledy se někdo pověstmi do hloubky zabýval před více než padesáti lety, řekl bych, že nastal čas zkusit se na ně podívat znovu s tím, co všechno víme dnes.

Význam pověstí tedy přesahuje hranice historického pojednání. Je to svým způsobem státotvorný faktor, který působí dodnes, a myslím si, že bude působit i do budoucna. Jedná se o součást našeho národního vědomí a naší národní identity. Jsme Češi mimo jiné proto, že známe staré pověsti a hlásíme se k nim. Jakkoliv jde o vyprávění bájné, dává nám nejen identitu, ale i skupinovou soudržnost.

Odvážný kronikář

Objevují se v pověstech i motivy, jaké bychom našli v bájích jiných evropských kultur?

Těch je tam celá řada, protože evropská kultura raného středověku byla kulturou písemnou a kulturou sdílených bájesloví, která vesměs vycházejí z indoevropského kulturního dědictví. Třeba vyprávění o Přemyslovi a Libuši zřejmě odkazuje na indoevropský motiv vladaře, který se žení s personifikací svého lidu. Jeden ze středověkých irských textů jej výstižně vyjadřuje formulací, že král spí se svým lidem. V původní interpretaci šlo patrně o svatou svatbu vrcholných představitelů určité pospolitosti, která měla spustit plodnost země.

V pověstech se ovšem vyskytují i další výpůjčky. Dívčí válka zřejmě vychází z antické mytologie a odkazuje na Amazonky a únos Sabinek, lucká válka zase představuje klasický hrdinský epos, jak jej známe z podání celé řady evropských i neevropských národů.

Odkud čerpal sám Kosmas?

Jsem přesvědčen, že naslouchal pěvcům, kteří na přemyslovském dvoře uchovávali ústní tradici pověstí. Konečně v předmluvě ke svým textům zmiňuje, že tuto látku do nich zapracoval. Kroniku musel totiž začít líčením, kde se tady vůbec Čechové vzali, odkud přišli a co jsou zač. Jako pravověrný křesťan se však nemohl zbavit určité rezervovanosti až averze k pohanské minulosti, proto pověsti upravil. Například Kroka jakožto moudrého soudce schvaluje, ale nad jeho třemi dcerami-pohankami se hrozí, jak mohly tomuto kultu propadnout.

Pokud se budeme detailněji věnovat pověstem, musíme začít u praotce Čecha. Můžeme najít v minulosti někoho, kdo by s touto postavou korespondoval?

Zdá se, že praotec Čech je dílem Kosmovým. Kosmas se domníval, že máme-li před sebou pospolitost jménem Boemi, tedy Češi, musel existovat také jejich prapředek Boemus. O někom takovém se však nedochovaly žádné informace. Nutno podotknout, že pokud by existoval, byli bychom z něj asi dost na rozpacích. Jednalo by se zřejmě o náčelníka družiny bojovníků, neohrožených rváčů, který by určitě nemluvil česky.

Mají i jiné národy svého praotce?

Ovšemže bychom jej u nich také našli. Na rozdíl od nás však mají své nejstarší dějiny napojené na všeobecně ctěné a vážené mytologické prvky, které kolovaly raně středověkou Evropou. Třeba Frankové, potažmo Francouzi odvozují svůj původ od potomků obyvatel, kteří byli vyhnáni z Troje. Praotcem Britů je zase Brutus, pravnuk trojského hrdiny Aenea, bájného zakladatele římského národa. V obou případech je patrná návaznost na velká klasická díla Ilias a Odyssea. 

Antické vzory se odrazily rovněž v kronice zachycující nejstarší polské dějiny z pera krakovského biskupa Wincenta Kadłubka. V jeho podání Poláci bojují s Alexandrem Makedonským, Juliem Caesarem a podobně. Kosmas se ale žádné takové látky nechopil. Měl dost odvahy, aby do své kroniky vtělil to, co slyšel doma u přemyslovského dvora. A tím je jeho dílo originální.

Bájní hrdinové

Byl stejně jako Čech fiktivní i Krok?

V jeho případě je situace trochu jiná. Byl to jednak mytický praotec germánských Alamanů, kteří žili na západ od našich hranic, jednak šlo o obvyklé alamanské jméno, takže bychom Kroků našli celou řadu. Když se Alamani střetli v boji o nadvládu nad Západořímskou říší s Franky a prohráli, rozsídlili se podél Dunaje a spolu s tím se v oblasti rozšířilo i jméno. Dále je jeden Krok doložen jako velitel dvorské stráže císaře Konstantina Velikého ( 306–337) a na konci 5. století lze na jméno narazit i v jižní Galii. Poté se další doklady jeho výskytu vytrácejí a objevují se najednou až v 10. století ve Skandinávii, což je velmi zvláštní. 

V té době se na severu ovšem začala vyskytovat i jména bájných Krokových dcer – Kazi a Teta (též Tetka či Tekta). Zdá se, že všechna tři byla postupně opuštěna v Podunají, ale udržovala se na našem a na polském území, a odtud se dostala do Skandinávie. Je tedy docela dobře možné, že u nás v raném středověku žil nějaký konkrétní nositel jména Krok. Kosmas mu připisuje hrad houštím zarostlý poblíž vsi Zbečna, který se obecně interpretuje jako Krakovec. Zde se však nedochovalo nic, co by dokázalo, že tradice má reálný základ.

A co tři Krokovy dcery, z nichž jste jména dvou již zmínil?

Nám je známý vladařský seznam, který se odvíjí od Přemysla: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. A já se domnívám, že jména Krok, Kazi, Teta a Libuše (původně Luboša) jsou jména prvních vladařů ve středočeské oblasti, ale Kosmas z nich udělal Kroka a jeho tři dcery.

Jsou v tom patrné biblické analogie (příběh o Jeftovi a jeho dceři) a zároveň velice rozšířené mytologické klišé tří sudiček, známé z antiky i z germánského prostoru. Je třeba si také uvědomit, že Luboša bývalo jméno mužské, Teta ženské i mužské a u Kazi to není jisté, ale asi mužské. A Kosmas tedy Lubošu zřejmě ztotožnil s dříve zmiňovanou nejmenovanou věštkyní, jež figurovala ve starším textu.

A Přemysl?

To je zase jiný případ, jeho jméno je už čistě slovanské a mýtus vychází ze slovanského podloží. Staré pověsti byly evidentně zkomponovány za účelem zasazení Přemysla na počátek českého státu. Středověcí Čechové jej považovali za mimořádně důležitou a významnou osobnost, což se odráží i u Kosmy, který Přemysla tímto způsobem vyzvedává. Přesto se ve své kronice neubránil výčitce, že byl pohan. Nicméně musel Přemysla ctít, protože se od něj odvíjel rodokmen vládnoucí dynastie.

Při výčtu událostí nelze nezmínit dívčí nebo luckou válku. V prvním případě mělo jít o souboj mezi pohlavími, ve druhém o klasický hrdinský epos o obraně vlasti. Co ovlivnilo tyto pověsti?

Dívčí válka je zřejmě zase Kosmovou konstrukcí. Musel nějak vysvětlit, jak se kdysi neodvislé postavení žen, nepochybně ovlivněné významnou pozicí Libuše, proměnilo v podřízené mužům typické pro jeho dobu. Tehdy totiž došlo s vývojem společnosti a zpřesňováním práv na pozemkový majetek také k úpravě dědických pravidel, podle nichž mohli dědit jen muži. Současně s tím se začala objevovat myšlenka, že by působnost žen ve společnosti měla být omezena na domácí sféru, tedy na rodinný život a výchovu dětí. V tomto ohledu Kosmas uposlechl hlas své epochy, neboť stejné myšlenky obsahují i jiná evropská literární díla 11. a 12. století.

Co se týče lucké války, ta je zajímavější, protože jde o čistokrevný hrdinský epos. Je tu vše, co k tomu patří: vladař, jenž se obává táhnout do bitvy, i neohrožený hrdina, který se vrhá do boje za záchranu vlasti a posléze ve velké slávě padne. Nicméně lucká válka je mimořádná především tím, že obsahuje motiv, který nám umožňuje tuto vrstvu pověstí datovat – motiv čarodějky a luckého pastorka Straby. Lučan se z bitvy zachránil živý, když na radu své macechy-věštkyně uřezal uši prvnímu protivníkovi, jehož proklál kopím, a pak s ušima utekl domů. Tam poznal, že zabil vlastní ženu, která bojovala za Čechy.

Takový motiv se poprvé objevuje v synodní příručce klerika Regina z Primu, jenž zemřel roku 915. Jelikož není známý jeho zdroj, usuzuje se, že pochází z ústní slovesnosti. Křesťanská výchova před tímto motivem ovšem velmi důtklivě varovala, pokládala ho za neobyčejně škodlivý a zhoubný přežitek pohanství. To Kosmas určitě věděl, přesto ho ve své kronice ponechal. Nevíme proč, ale patrně proto, že jej měl v předloze, a také proto, že byl vynikající literát a nemohl prostě odolat dobrému příběhu. 

Dolní mez vzniku první vrstvy pověstí tak lze datovat k polovině 9. století, zatímco horní mez je dána vyprávěním o Neklanovi a Durynkovi, kde je důležité osobní jméno Durynk, které se po roce 1000 již neužívalo.

Druhý život mýtů

Jak se vyvíjely pověsti po Kosmově smrti?

Jejich druhý život je skoro stejně zajímavý jako ten první. Do mladší vrstvy pověstí, která se posléze přidala ke starší, spadají příběhy o Bivojovi, Horymírovi a Šemíkovi, kouzelníku Žitovi, králi Ječmínkovi a samozřejmě o Bruncvíkovi. Až na Bivoje je v uvedených případech nesporné, že se jedná o výpůjčky z rytířské literatury 15. a 16. století. Bivoj je ovšem záhada. 

Kompletní vyprávění o něm je zachováno až v Hájkově kronice z první poloviny 16. století. V Dalimilově kronice z počátku 14. století se nachází pouze erbovní pověst jednoho z hrdinů, jenž v lese chytil divokou svini, a tak ji získal na svůj štít. Měl být předkem pánů z rodu Buziců, ale jestli šlo přímo o Bivoje, nevíme.

Jeho postava je fúzí dvou motivů: za prvé antického Herkula, jenž ulovil erymanthského kance, a za druhé indoevropského hrdiny, který zabije obludu a získá ruku princezny – Bivoj svým hrdinstvím zaujme Kazi. Otázkou zůstává, kdy se v pověstech tahle interpolace ocitla. Že by šlo o Hájkovo dílo, se mi moc nezdá, protože Hájek podle znalců latinsky uměl velmi chatrně, než aby mohl čerpat z antických vzorů. Pravděpodobnější se jeví, že pověst tímto způsobem zpracoval sám Kosmas nebo někdo z jeho vrstevníků už ve 12. století. Navzdory nabízející se řadě literárních paralel, které bylo možno použít, zůstal příběh o Bivojovi v původní podobě.

Naopak k asi nejčastěji přeinterpretovávaným pověstem patří dívčí válka. Zápolení žen a mužů Kosmas rozhodně nepopisuje jako bojové střetnutí, teprve Dalimil z něj udělal surovou bitvu. V této podobě potom přežíval příběh dál, což je patrné i ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska, kde jej doplňují dramatické ilustrace Věnceslava Černého.

Pakliže se ohlédneme za vaším bádáním, liší se zásadně jeho závěry od názorů dalších historiků, kteří se tématem zabývali?

Já jsem se pokusil téma uchopit jinak. Popření praotce Čecha je obecně sdílenou myšlenkou, avšak jména Kroka, Kazi, Tety a Libuše jakožto prvního vladařského seznamu ještě nikdo neuvedl. Pokud se týče, a o tom jsem se ještě nezmínil, jmen druhého vladařského seznamu Přemyslem počínaje, tam je zajímavá kompozice s prvkem -mysl. To odpovídá způsobu tvorby langobardských jmen, byť Langobardi používali germánský prvek -hugu. Domnívám se, že do Čech se mohl dostat na počátku 9. století.

Výsledky mého bádání jsou zkrátka směsí tradičních tvrzení a inovací, ukáže se, jak budou přijaty. Minulá generace pověsti viděla svým způsobem, my je dnes vidíme jinak a nepochybuji o tom, že v příští generaci se objeví někdo, kdo zase přinese nový pohled. Nikdo z nás však nemůže tvrdit, že by tuto problematiku úplně objasnil. Pověsti si dodnes zachovávají tajemství a je to tak správně.