Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (3)

Francouzský těžký tank Char B1 představoval v době svého vzniku jeden z nejlépe pancéřovaných a nejmohutněji vyzbrojených obrněnců na světě. Ještě během bitvy o Francii své německé protivníky překonával pancířem i výzbrojí, ani to ale nemohlo vyvážit zastaralý design a nevhodnou taktiku jeho nasazení

26.04.2022 - Jan Kozák



Ačkoliv generál Jean Baptiste Estienne původně pro francouzský tank Char B1 předvídal využití v plně mechanizovaných formacích, během vývoje se z vozidla stal dedikovaný podpůrný stroj pěchoty. B1 proto měly na bojišti působit v rámci takzvaných rezervních obrněných divizí (Division Cuirassée de Réserve, DCR), působících v úzké součinnosti s pěšími formacemi. Jádro DCR tvořila jedna obrněná brigáda, která se měla dle původní podoby organizačního řádu skládat z šesti praporů B1 o celkovém počtu 200 strojů.

Vzhledem k pomalé výrobě ale došlo v roce 1939 k rozdělení brigády na dva prapory B1 (celkem 70 strojů) a dva prapory tanků Hotchkiss H35/H39 (90 strojů). Pěší podporu zajišťovala jedna brigáda mechanizované pěchoty rozdělená na dvě pěší roty a jednu rotu motocyklistů. Sestavu DCR pak uzavíral jeden pluk dělostřelectva, jedna baterie protitankových kanonů a celkem pět podpůrných sekcí (transportní, zdravotnická, pozorovací, ženijní a opravárenská). Zcela chyběl jakýkoliv průzkumný oddíl.

Do boje

V okamžiku vypuknutí války mohla francouzská armáda do boje vyslat celkem tři DCR, po zahájení německého útoku na země Beneluxu v květnu 1940 pak Francouzi narychlo zformovali ještě nekompletní 4. DCR s dvaapadesáti B1, jeden prapor s 34 stroji a pak celkem pět samostatných rot o celkovém počtu 56 strojů. Svůj křest ohněm B1 prodělaly během devítidenní sárské ofenzivy, při níž nenalezly soupeře, a na střet s německými pancíři si tak musely počkat až do 10. května 1940. Již během prvních soubojů s Panzerwaffe vyšlo najevo, že Char B1 jsou pro německé tankisty na bojovou vzdálenost překvapivě tvrdým oříškem.

Nejlépe vybaven pro boj s obrněnci byl na straně Wehrmachtu původně československý lehký tank PzKpfw 38(t)střední tank PzKpfw III, oba nesoucí kanony ráže 37 mm. Tyto zbraně ale dokázaly pancíř francouzského obra překonat jen na velmi krátkou vzdálenost, zatímco B1 mohl oba uvedené typy snadno vyřadit i z větší dálky. Lehké tanky PzKpfw II, které v létě 1940 tvořily jádro německých tankových formací, pak byly se svými 20mm rychlopalnými kanony vůči pancíři B1 takřka bezmocné.

Jedinou zbraní schopnou ničit Char B1 i na dlouhé vzdálenosti se staly kanony flak ráže 88 mm. Pokud byly B1 nasazeny vhodně, dokázaly v německých řadách napáchat nemalé škody. Zřejmě nejslavnějším takovým soubojem je bitva u Stonne z 16. května 1940, kdy B1 bis „Eure“ ze stavu 41. tankového praporu pod velením kapitána Pierra Billotteho dokázal sám zničit 13 německých obrněnců. Billotteho stroj obdržel přes 140 zásahů, ani jeden ale pancířem nepronikl. Znám je i případ tanku „Jean d’Arc“, jehož vyřazení Němcům zabralo celé dvě hodiny a bylo k němu potřeba více než 90 zásahů ze zbraní různých ráží.

Nezkušené osádky

Tyto ojedinělé úspěchy ale nemohly vyvážit problémy samotného tanku. Velitelé byli obvykle plně vytíženi obsluhou kanonu a při absenci interkomu nezvládali plně velet ani vlastnímu stroji, natožpak předávat povely jiným vozidlům. Potíže způsoboval i choulostivý servomotor Naeder, jehož porucha znemožnila přesné zaměření houfnice. Aby nebylo problémů málo, snaha francouzské armády dostat do služby co nejvíce B1 v co nejkratším čase se negativně odrazila na úrovni výcviku osádek, z nichž většina na B1 sloužila méně než čtyři měsíce.

Z hlediska taktiky představovaly divize DCR vysoce specializované útvary, jejichž organizace byla podřízena zamýšlené roli na bojišti – prolomit nepřátelskou obranu. Následné rozvinutí průlomu měli přenechat mobilnějším formacím obrněné kavalerie. Tento koncept vyvinutý pro účely poziční zákopové války ale nemohl obstát v defenzivě proti vysoce pohyblivému a perfektně sehranému německému soupeři. Francouzské velení se ve snaze zacelit německé průlomy pokoušelo DCR využívat jako mobilní rezervy, pro tento druh nasazení ale útvary postrádaly rychlost a především dojezd.

Bez paliva a munice

Žíznivé B1 vyžadovaly při přesunech intenzivní logistické zajištění, francouzské zásobovací trasy ale zpřetrhaly neustálé údery německých letadel. Mnoho B1 tak musely osádky opustit poté, co jejich vozidlům došlo palivo. Neustále se měnící rozkazy generálního štábu pak měly za následek rozmělňování síly DCR, kdy se prapory B1 rozpadaly na jednotlivé čety či dokonce jen jednotlivá vozidla střežící důležité cíle. Proti koncentrovaným úderům německých tanků tyto osamělé obrněnce neměly sebemenší šanci – protivník je zpravidla obklíčil a přiblížil se na vzdálenost, na kterou již i lehčí zbraně francouzský pancíř snadno překonaly.

Vinou všech těchto faktorů se tři ze čtyř DCR fakticky rozpadly v průběhu pouhých dvou týdnů bojů, během kterých Francouzi museli odepsat celkem 267 strojů; více než polovina z tohoto počtu přitom padla za oběť poruchám či vyčerpání paliva. Extrémní příklad představuje 28. tankový prapor působící v rámci 1. DCR, kterému po dvou dnech bojů zbylo všehovšudy sedm bojeschopných B1. Jedinou formací, která si uchovala akceschopnost delší dobu, tak byla 4. DCR pod vynikajícím velením plukovníka Charlese de Gaulla, která dokázala efektivně působit až do okamžiku francouzské kapitulace.

V cizích službách

Pětadvacátého června 1940 Francie kapitulovala a Němcům tak padlo do rukou velké množství kořistního válečného materiálu včetně 161 tanků Char B1 bis. Ty byly zařazeny do Wehrmachtu pod názvem PzKpfw B2 740(f), šedesát strojů pak němečtí konstruktéři upravili na plamenometné tanky nahrazením trupové houfnice plamenometem. Šestnáct B1 následně prošlo konverzí na samohybné houfnice; věž i trupová houfnice byly odstraněny a na místo věže přibyla shora otevřená nástavba se 105mm zbraní leFH 18. V druholiniových službách poté vozidla sloužila až do roku 1944, než vinou ztrát, neopravitelných poruch a chybějících náhradních dílů prakticky vymizela. Tím ale bojová kariéra B1 neskončila.

TIP: Tank Renault FT: Zastaralá vojenská technika během druhé světové války

Když Spojenci během roku 1944 postupovali Francií, podařilo se jim ukořistit 19 bojeschopných PzKpfw B2. Stroje následně putovaly k jednotkám Svobodných Francouzů, kteří z nich zformovali tankovou rotu v rámci 13. dragounského pluku a nasadili je během bojů o La Rochelle v dubnu 1945. Tento pluk sloužil až do roku 1946, kdy byl rozpuštěn a nepotřebné stroje skončily na šrotišti. Do současnosti se dochovalo celkem 10 strojů Char B1 bis a jeden Char B1, které lze vidět v různých francouzských muzeích. Plně pojízdný je ale pouze jeden – jde o tank B1 bis „Rhin“ (původně „Flandres“), který se nachází v tankovém muzeu v Saumuru. 


Další články v sekci