Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (3)

První předsériová verze Mil Mi-28N úspěšně završila armádní zkoušky v květnu 2006 a o měsíc později ji vojáci slavnostně převzali. Oficiálně se typ ocitl v ruské výzbroji v roce 2009 a počítalo se s tím, že 67 kusů do roku 2015 nahradí všechny starší varianty Mi-24. To se ovšem nepodařilo a „čtyřiadvacítky“ létají dodnes.

Roku 2010 došlo k navýšení objednávky o tři desítky „nočních dravců“ a o rok později ministerstvo obrany rozhodlo o nákupu dalších 70 exemplářů. První sériové helikoptéry obdrželo 344. centrum bojové přípravy v Toržoku.

Motorová škatulata

Mezi charakteristické znaky stroje o váze 8,6 tuny patří štíhlý trup s kokpity v tandemovém uspořádání. Výsledkem je malý čelní průřez, který ztěžuje zachycení bitevníku radiolokátory, jeho zaměření i zásah. Vpředu sedí střelec/operátor zbraňových systémů, zodpovědný především za řízenou munici. Za ním se nachází kabina pilota, jenž může odpalovat neřízené střely a na cíl jednoduše míří celým vrtulníkem. Současně si helikoptéra zachovala – pro bitevní kategorii unikátní – schopnost přepravit v malém prostoru v trupu trojici osob. 

Na rozdíl od původních plánů se nepočítá s transportem ozbrojeného výsadku, ale spíš s možností naložit na nepřátelském území osádky sestřelených helikoptér či letadel. „Osmadvacítku“ původně poháněla dvojice turbohřídelových motorů Klimov TV3-117VMA po 1 636 kW. Pocházely z ukrajinského závodu Motor Sič, a proto se objevily hlasy volající jednak po silnějších, jednak domácích jednotkách. Od roku 2016 se tak do Mi-28N instalují ruské motory Klimov VK-2500 s výkonem po 1 765 kW, které byly pravděpodobně zpětně namontovány do všech exemplářů postavených po roce 2009.

Výfuky jsou osazeny clonami pro snížení infračerveného vyzařování. Výstupní plyny se ochlazují mísením s okolním vzduchem, nasávaným obdélníkovými otvory na bocích zadní části motorových gondol. Speciálně tvarované koncovky je odvádějí směrem dolů, což má přispět k odolnosti vůči tepelně naváděným řízeným střelám odpalovaným z letounů či vrtulníků nepřítele. Vůči raketám vypouštěným ze země však toto řešení naopak činí stroj zranitelnějším. Nechybí výmetnice klamných cílů.

Chráněn od hlavy k patě

Motorové gondoly jsou umístěny daleko od sebe ve snaze snížit riziko vyřazení obou jednotek jedním zásahem, přičemž vrtulník se dokáže vrátit na základnu i s jediným funkčním klimovem. Klíčové prvky konstrukce se mohou pochlubit titanovým pancéřováním, méně důležité části kryjí kompozity. Obě kabiny včetně čelních skel přestojí zásah průbojnými projektily do ráže 12,7 mm či střepinami 20mm granátů. Palivové nádrže o objemu 1 700 l obsahují polyuretanovou pěnu, jež má zabránit úniku i explozi pohonné látky v případě průstřelu.

Kvůli úspoře hmotnosti je podvozek – na rozdíl od Mi-24 – řešen jako pevný a snese bez poškození náraz do rychlosti pádu 12 m/s. Hlavní bezkloubově uložený rotor vybavený elastomerovými ložisky má pět kompozitových listů, jež by měly přežít zásah municí do ráže 20 mm. Z verze Mi-28A převzal stroj vyrovnávací rotor ve tvaru X, který je oproti třílistému méně hlučný. Oba rotory disponují elektrickým ohřevem proti namrzání. Reduktor VR-28 z „áčka“ nahradil modernější typ VR-29, jenž pracuje s výhodnějším převodovým poměrem a přenáší tak více výkonu.

Smrtící kanon...

Organickou výzbroj tvoří rychlopalný kanon Šipunov 2A42 ráže 30 mm se zásobou 500 nábojů, známý kupříkladu z bojového vozidla pěchoty BMP-2. Výkonná zbraň vznikla začátkem 80. let jako náhrada za zastarávající dělo „bévépéček“ 2A28 Grom a může se pochlubit podáváním střeliva ze dvou samostatných zásobníků. Zatímco jeden obsahuje náboje HE-T pro likvidaci neobrněných pozemních a vzdušných cílů nebo živé síly, druhý krmí kanon průbojnými protipancéřovými granáty AP-T.

Kromě toho může střelec přepínat mezi pomalejší kadencí 200–300 ran/min. a svižnějším tempem 550–800 výstřelů. Mi-28 nese kanon pod přídí a otočná věž NPPU-28 mu umožňuje odměr 110° do obou stran a náměr 13° nahoru a 40° dolů. Účinný dostřel činí 1 500 m při palbě na odolné pozemní cíle a 2 500 m při ostřelování pomalejších letounů a vrtulníků.

...rakety a pumy

Pod motory našla své místo krátká a široká křídla, přičemž každé disponuje dvěma pylony pro upevnění řízené i neřízené munice. Mi-28N unese najednou až 16 protitankových střel 9M120 Ataka-V doplněných buď 40 raketami S-8, deseti S-13 nebo dvěma pouzdry UPK-23-250 s kanony GŠ-23L ráže 23 mm. Ataka-V s poloautomatickým naváděním a rádiovým přenosem řídících povelů ničí cíle na vzdálenost 400–6 000 m.

Pokračování: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (4)

Střely S-8 a S-13 se odpalují z raketnic a používají se v řadě variant od kumulativní protipancéřové po termobarickou. „Osmička“ má sice kratší dosah i menší hlavici než S-13, ovšem tyto hendikepy vyvažuje větším počtem. Pro vlastní obranu může Mi-28N nést protiletadlové střely Vympel R-73 s infračerveným naváděním, pozemní cíle lze napadat též raketami Ch-25 nebo klasickými pumami do hmotnosti 500 kg.