Po stopách dezertérů: Kdo byli muži, kteří odmítali bojovat za císaře?

26.02.2020 - Jaromír Sobotka

Hrůzy Velké války přinesly do českých zemí nevídané utrpení a bídu navzdory tomu, že tudy neprošla fronta. Kromě absence otců rodin, nemocí a nedostatku trápili obyvatelstvo také množící se dezertéři, označovaní jako „zelené kádry“

<p>Řada vojáků odmítla bojovat za císaře pána a místo nejisté budoucnosti na frontě raději dezertovala.</p>

Řada vojáků odmítla bojovat za císaře pána a místo nejisté budoucnosti na frontě raději dezertovala.


Reklama

Muži odmítající padnout za císaře pána se objevovali již za mobilizace v roce 1914. Našli řadu způsobů, jak se vyhnout nasazení na frontu. Nejrůznější formy simulování a sebepoškozování můžeme zaznamenat ve všech bojujících armádách. Touha uniknout válečnému peklu byla mnohdy tak silná, že se vojáci neváhali ani natrvalo mrzačit. Už od počátku konfliktu se pokoušeli také dezertovat, zpočátku spíše ojediněle, ale s postupem času stále častěji. 

Kde se vzaly zelené kádry

S dezercemi se všechny světové armády potýkaly odjakživa. Přestože mobilizace do Velké války proběhla v českých zemích vcelku hladce, je pochopitelné, že počet zběhů rostl. Některé dezerce se vyznačovaly poněkud bizarním charakterem. Například vojín Rezek od 102. zeměbraneckého pluku byl v roce 1914 odsouzen na dva roky vězení nejen za zběhnutí, ale také za „krádež tří kulečníkových koulí a několika nádobek z hostince Antonie Uzlové v Hloubětíně“. 

Významným impulzem se stal rok 1917 a uzavření separátního míru s Ruskem. Davy vojáků z východní fronty a hordy zajatců, vracející se z ruského zajetí a mnohdy ovlivněné revolučními událostmi, měly pramalou chuť nechat se znovu nasadit na bojiště v Itálii, na Balkáně nebo ve Francii. Pro bojující zase znamenaly šok několikatýdenní dovolené, během kterých se setkávali se svými blízkými, často trpícími nedostatkem základních potřeb a zastrašenými úředními represemi, což zabíjelo důvěru v monarchii i v těch otrlejších.

Řádově tisíce vojáků se po odjezdu na dovolenou domů nevrátily zpátky na frontu a raději volily dobrodružný osud psanců ukrývajících se v lesích než návrat do válečného pekla. České a moravské lesy se zaplnily ozbrojenými, či poloozbrojenými bandami dezertérů, na těžko přístupných místech rostly úkryty chránící před nepřízní počasí i bedlivým okem zákona

Tyto takzvané zelené kádry nejčastěji zůstávaly v okolí svého domova odkázány na pomoc domácího obyvatelstva již tak trpícího nedostatkem. Pokud se pomoci nedostávalo, museli si zoufalí zběhové opatřovat jídlo jinými způsoby. Ať už se do tehdejšího povědomí zapsali jakkoliv, pravdou je, že se jednalo o různorodou směsici lidí, které spojovala pouze nechuť k válce. 

Hrdinové, nebo zločinci? 

Život na okraji společnosti a neustálé pronásledování rakouskými úřady někdy nutily dezertéry k zoufalým skutkům. Ti se tak mnohdy zapisovali do společenského povědomí jako jacísi romantičtí zbojníci. Kolovaly pověsti o jejich vynikající organizaci, skvělé vojenské výzbroji a hrdinských skutcích. Tváří v tvář všudypřítomné represi a cenzuře, která pouze přiživovala šeptandu, získával tento mýtus na vážnosti a vojenští zběhové díky tomu dosáhli v mnoha obcích pověsti hrdinů bez bázně a hany. Pravda však samozřejmě leží někde trošku jinde. 

Většinou byli dezertéři obyčejní lidé prchající před návratem na frontu, kteří si o nějaké organizaci a špičkové výzbroji mohli nechat zdát. Jejichž odbojová činnost se často omezovala pouze na získávání potravy a základních potřeb. Díky tomu, že se často jednalo o místní rodáky, dostávalo se jim od okolního obyvatelstva všemožné podpory, což mnohým umožnilo prchat před úřady po celou válku. Příkladem non plus ultra byl starosta z Landštorfa u Břeclavi, jenž dával dopředu veřejně vybubnovat, v které dny se proti dezertérům chystaly četnické zátahy. S takovou podporou dokázali zběhové unikat zákonu i bez nucení k výraznějším projevům hrdinství. 

Pokud se zeleným kádrům podpory nedostávalo, byli nuceni obstarávat si potravu krádežemi. Většinou se zaměřovali na bohaté sedláky nebo takzvané keťasy, nenáviděné lichváře s potravinami, což jejich oblibu jenom zvyšovalo.

Mezi zběhy se však vyskytovalo i množství zločinců a kriminálních živlů, skrývajících se spíše před trestním zákonem než před válkou. Těmto lidem pochopitelně nedělalo výčitky svědomí terorizovat a okrádat místní obyvatelstvo, dopouštět se vloupání nebo loupeží. V místních kronikách se dočteme, že dezertéři svými výtržnostmi například překazili hody ve Vrbici a že v Něvsové přepadli a okradli četníka, který je přišel hledat. Našly se však i vážnější prohřešky. Poblíž obce Černovice se skupina zběhů snažila vloupat do chalupy, v níž dlela opuštěná matka s několika dětmi. Pouze díky ženině statečnosti a obětavosti rodinného psa se podařilo vetřelce zahnat. Válečné poměry a nedostatek strážců bezpečnosti jim hrál do karet a řada z nich vyvázla bez jakéhokoliv trestu. 

Krátká ruka zákona

Boj proti dezertérům zůstával během války pochopitelně jednou z priorit rakouských úřadů. Přetížené četnické stanice, z nichž byla navíc řada četníků převelena na frontu, vykonávaly množství dalších povinností a nedokázaly proti těmto „nepřátelům státu“ efektivně zasahovat. Množství dezertérů narůstalo natolik, že se proti nim ochránci zákona stali téměř bezmocnými. Navíc se četníci k chytání lidí, jež často znali, nemuseli stavět ochotně. 

S ohledem na podporu ze strany civilního obyvatelstva skončila většina honů na zelené kádry fiaskem. Navzdory tomu zjistíme při pohledu do úředních statistik zarážející čísla. Pouze na Moravě se v roce 1918 c. a k. úřadům podařilo pochytat na 7 000 dezertérů. Pokud jim kromě dezerce neprokázaly jiné trestné činy, putovali do internace v pevnosti na Špilberku a následně zpět na frontu. Tam je většinou čekalo umístění do takzvaných trestných praporů nasazovaných na nejhorší a nejnebezpečnější místa fronty, kde je čekala téměř jistá smrt. 

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Protože se někteří zběhové ozbrojovali a spojovali do organizovanějších skupin, úřady přitvrdily i při samotném zatýkání. Dezertér, který se odmítal příkazu strážců zákona podřídit a pokusil se například o útěk, měl být bez milosti zastřelen. Strach z ozbrojených mužů v lesích přivedl státní aparát k tomu, že do boje proti zeleným kádrům stále častěji nasazoval přímo armádu. Aby zasahující jednotky ještě nerozšířily jejich počty, nasazovaly se proti zběhům v českých zemích hlavně maďarské oddíly, s jejichž příslušníky se zběhové nemohli snadno dorozumět. 

Represe se samozřejmě nevyhnuly ani pomocníkům hledaných branců. Za trestný čin „ukrývání a napomáhání dezertérům“ bylo během války odsouzeno více než 400 lidí. Faktem však zůstává, že většinu dezertérů a jejich „pomahačů“ se úřadům dopadnout nepodařilo. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Seismickou aktivitu zřejmě mnohé z věštíren a chrámů využívaly pro své vlastní posvátné rituály.

Historie

Při pohledu na fenka vás okamžitě zaujmou obrovité uši, které jsou dlouhé až 10 centimetrů. Ty samozřejmě přispívají k výbornému sluchu, ale rovněž regulují tělesnou teplotu v horkém pouštním prostředí.

Příroda

Ve výřezu prototyp biohybridní ledviny. 

Věda
Vesmír
Zajímavosti

Z rádia do televize

Guiding Light (U nás ve Springfieldu) 

premiéra: 1937 | epizody: 15 762 televize, 2 500 rozhlas

Seriál „U nás ve Springfieldu“ začínal už v roce 1937 coby rozhlasový pořad a v éteru setrval až do roku 1956. Tou dobou však již paralelně k mluvenému slovu uváděla televize hrané epizody. Děj se zpočátku točil okolo reverenda Johna Ruthledge a jeho blízkých, nicméně postupem času se soustředil na řadu springfieldských rodin a jejich vztahy vykresloval velmi melodramaticky. Šestého září 2006 se vysílala epizoda s pořadovým číslem 15 000, nicméně seriál se tehdy už potýkal s klesající sledovaností a o tři roky později kvůli nezájmu publika skončil. (foto: CBS)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907