Pohádková země sultánova: Poznejte kouzlo arabského Ománu

27.06.2020 - Pavel Svoboda

Přes své přírodní krásy a bohatou tradiční kulturu je Omán zemí turisticky dosud neobjevenou. Zelené oázy palem ve společnosti starobylých vesnic působí jako ilustrace z pohádek Tisíce a jedné noci

<p>Písečné přesypy na poušti Wahiba.</p>

Písečné přesypy na poušti Wahiba.


Reklama

Omán je jedním ze dvou sultanátů na Zemi a díky osvětové vládě sultána Kábúse bin Saida tvoří překvapivě vyspělou a bezpečnou část Arabského poloostrova. Země ztělesňuje představy o divoké pouštní krajině, pohádkově svěžích oázách, beduínech a jejich velbloudech. Nastal zde soulad mezi tradiční minulostí a moderní společností. Omán je zemí, která mnohé příjemně překvapí. Skrytým pokladem Arábie…

Vláha stačí i želvám

Převážnou část Ománu, zemi o velikosti Německa, tvoří rozsáhlá písečná poušť Rub al-Chálí neboli „Pustý kout“. Nacházíme se v oblasti obratníku Raka, přímo v pásmu rozpálených pouští. „Ománská zima“, nebo spíš chladnější období, vás zde může zastihnout mezi prosincem a únorem. Tou dobou panují na severovýchodě Arabského poloostrova teploty jako u nás v létě, tedy běžně kolem 25 až 30 °C. Zatímco střed Ománu tvoří vyprahlé planiny pouští, na jihu země okolo města Salalah se zvedá hornatá vysočina, která se neočekávaně staví do cesty letním monzunovým mrakům. Ano, až sem na území východní Arábie spadá vliv monzunových dešťů, a tak na jihu Ománu v létě prší.

V období dešťových srážek, které se nazývá Khareef, se vše zazelená a místní si užívají chladivé mlhy a mrholení. Je to úleva od jinak smrtícího horka. Poklesu teplot a vyšší vlhkosti využívají i mořské želvy karety obrovské, které během nocí připlouvají snášet vejce na zdejší nekonečné písčité pláže. Nejlepší místa pro noční pozorování želv jsou Ras al-Hadd a rezervace se střediskem v Ras al-Jinz.

Moře zatížená lovem

Želvy nejsou zdaleka jedinými obyvateli Arabského moře, které omývá ománské břehy. O bohatosti mořského života se lze přesvědčit na některém z místních rybích trhů, například v městečku Barka, hlavním městě Maskatu nebo ve starobylém přístavu Sur. Úlovky tuňáků, mečounů a plachetníků, mořských okounů a dokonce měsíčníků společně s přátelskými Ománci v tradičních pláštích a čepičkách kumma vytvářejí opravdu exotickou podívanou.

Otázkou je, zda Ománci využívají přírodního bohatství s mírou. Jisté je, že problémem se už stal komerční lov žraloků. Prodej sušených žraločích ploutví do Asie je velmi výnosným byznysem a drancování Arabského moře se začíná projevovat na nižších úlovcích a možném narušení rovnováhy mořské fauny. Snad již brzo budou i ve zdejších mořích zavedena opatření, která by chránila rozmanitost mořských ekosystémů.

Stromy rostou do nebe

Jako opačný pól mořského pobřeží lze v Ománu vnímat pohoří Al Hadžar, jehož vrcholy sahají na severu země až do výšek 3 000 metrů. Vápencová náhorní plošina strmě padá směrem na sever k moři s převýšením přes tisíc metrů. Výhledy směrem dolů jsou fascinující, překvapují nás také dramatické tvary okolních hor. Pouštní horská krajina na jednu stranu inspiruje rozmanitostí tvarů, na druhou stranu je vápencová plošina rozpálená k padnutí. Ve stínu je sice během února příjemných 20 °C, na slunci ale přes 30 °C.

Na rozdíl od našich geografických podmínek zde s rostoucí nadmořskou výškou překvapivě přibývá stromů a jejich velikost se zvětšuje. Je to dáno ochlazením teplot v horách a tvorbou mlh, která je zdrojem alespoň minimální vláhy pro růst stromů, nebo spíš bizarních přerostlých bonsají. A tak je možné cestou na nejvyšší „sluneční“ horu Ománu Džabal aš-Šám (3 009 metrů) procházet porostem několikametrových tují (zeravů), které až nápadně připomínají africkou savanu. Pohled do hlubin nedalekého „arabského Grand kaňonu“ neboli vádí Ghul vyvolává nelítostné závratě. Jeden krok před vámi se otevírá tisícimetrová propast.

Vzácný dar vody

Občasné přívalové deště vyhloubily do pohoří hluboká údolí, jimž se říká vádí. Jde o občasné toky, po většinu roku jsou to pouze lokální prameny zpravidla na konci hlubokého údolí. Náhlý kontrast při vstupu z rozpálené pouště do zelené oázy palem a svěžích terasovitých políček působí jako fata morgána. Tvrzení, že voda je život, platí v těchto pouštních končinách dvojnásob.

Precizní způsob hospodaření s vodou v síti zavlažovacích kanálků zvaných falážd byl cestou k oživení pouště. Háje datlových palem vytvářejí životadárný vlahý stín a zemědělská produkce z oáz stále živí nemalou část Ománců. Místní vodohospodář je dodnes v malých horských vesnicích osobou velmi váženou.

Místa pro zlé duchy

Vádí s dostatkem vody jsou vhodná i ke koupání, tyrkysově modrou vodou je často vidět až na dno několik metrů hlubokých kaňonů a soutěsek. Vádí Bani Chalid s rozsáhlým jezírkem je populární piknikovou destinací i pro místní. Velmi bohaté na vodu je také vádí Al Shab, kde je možné se značnou dávkou adrenalinu proplavat úzkou štěrbinou do malé jeskyně s vodopádem.

Obří jáma Bimmah Sinkhole (nedaleko hlavního města Maskatu) je v arabštině nazývána „dírou, kterou udělal v zemi kámen z nebes“. Ománci se tedy už dříve domnívali, že se jedná o kráter vytvořený dopadem meteoritu. Dnes však víme, že jde o propast. Zřícením stropu jeskyně vznikla přes 20 metrů hluboká a 50 metrů široká proláklina, do níž prosakuje slaná voda z nedalekého moře. Celá řada jeskynních systémů čeká v tomto koutě světa na objevení a prozkoumání. Dle zdejších legend totiž sídlí v jeskyních zlé síly a Ománci se do podzemí nehrnou.

Na hřbetu velblouda

Další tvář nám Omán ukazuje v poušti Wahiba, kde se rozkládají až 100 metrů vysoké duny z červeného písku. Region dostal jméno po jednom z beduínských kmenů, který zde stále žije. Snažíme se napodobit soužití beduínů s pouští a stanujeme přímo v dunách. V noci fučí silný vítr a ráno na nás čekají čerstvé vzory vlnek a čeřin na nekonečných pouštních záhybech. Načervenalý písek je všude, kam jen lidské oko dohlédne. Poušť Wahiba, zvaná též Sharqiya Sands, má rozměry 180 krát 80 kilometrů.

TIP: Kadidlo, myrha a Svatá země: Izraelský farmář se pokouší vzkřísit biblické rostliny

Pravda je, že beduíni již dnes nekonečné písky křižují spíše v džípech než na hřbetu velblouda. I tak nám ale pohled na „koráby pouště“ neunikne, protože ve městečku Al Mintrib na okraji pouště se právě schyluje k tradičnímu velbloudímu festivalu. Přípravy na dostihy probíhají v přátelském poklidu při popíjení kávy a pokuřování. Beduíni, kteří jsou po staletí obyvateli nehostinných pouští, osedlávají své velbloudy. Samotné dostihy jsou více o představení nejhezčích a nejudatnějších dromedárů, než o vítězi v rychlosti. I tak mě překvapuje, jak rychle velbloudi běhají. Z oblaků zvířeného prachu je chvílemi slyšet jen dusot kopyt…

Bílé zlato Ománu

Pokroucený strom kadidlovník (Boswellia) neoddělitelně patří k historii Ománu. Kadidlo, pryskyřičný produkt, jemuž se přezdívalo „bílé zlato“, dalo Ománu v dávných dobách velké bohatství. Dnes je tento dávný zdroj bohatství nahrazen „černým zlatem“ – ropou a zemním plynem.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Lukulské hody movitých Římanů na mozaice z 3. století.

Zajímavosti

Milující srdce přírody | Jim Picôt

Celkový vítěz - žralok plující v hejnu lososů.

Revue

Dávný Mars před 4 miliardami let mohla z části pokrývat voda

Vesmír

Robotický koala vylepšený koalí močí a trusem pátrá po tom, zda mají krávy sklony ušlapat koaly, když se ocitnou na zemi.

Věda
Historie

Vědci dlouho předpokládali, že humři necítí bolest, protože nemají skutečný mozek. Pozdější výzkum ale ukázal, že korýši na poškození tkáně reagují fyzicky i hormonálně, tudíž bolest pravděpodobně cítí.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907