Pozdrav Voyageru: První vesmírný snímek Měsíce a Země

- Vít Straka

Americká sonda Voyager 1 pořídila 18. září 1977 historicky první fotografii zachycující „zvenčí“ Zemi i s jejím Měsícem

<p>Země a Měsíc na upravené fotografii z Voyageru 1, pořízené 18. září 1977.</p>

Země a Měsíc na upravené fotografii z Voyageru 1, pořízené 18. září 1977.

18 . 9 . 1977

Reklama

Záběr vznikl 13 dnů po startu asi 11,66 milionu kilometrů od naší planety, v rámci kalibrace palubních přístrojů cestou k obřím planetám Sluneční soustavy. Utvořily ho tři složené snímky, pořízené přes různé barevné filtry, přičemž jinak matný Měsíc prošel umělým zjasněním. 

Projekt Voyager, zahrnující nakonec dvě téměř identické sondy, využil unikátní postavení plynných a ledových obrů našeho solárního systému, jež nastává zhruba jednou za 176 let: Planety se při něm nacházejí jakoby v přímce za sebou, takže lze při přeletu od jedné ke druhé snadno využívat tzv. gravitační praky

První ze Země paradoxně odstartoval Voyager 2, a to 20. srpna 1977. Jako jediný v historii navštívil hned čtyři planety – Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. A co se týče posledních dvou jmenovaných, zavítal k nim jako dosud jediný z pozemských vyslanců. 

Mise číslo jedna

Voyager 1 zamířil do kosmu až 5. září 1977, ale navzdory potížím s rychlejším spotřebováváním paliva rakety Titan–Centaur sondu s číslem dva na meziplanetární pouti předstihl a počátkem roku 1979 dorazil k Jupiteru. Snímky plynného obra z blízkého průletu poté dlouhá desetiletí zdobily učebnice a encyklopedie. K překvapení vědců zpozoroval Voyager 1 kolem největší planety tenký prachoplynný prstenec a zajímavé byly rovněž objevy na jejích oběžnicích, jako třeba aktivní vulkány na měsíci Io či náznaky existence ohromného podpovrchového oceánu na Europě. 

Po výrazném zrychlení díky silné gravitaci Jupitera se Voyager 1 už v roce 1980 pohyboval v blízkosti Saturnu. Studoval tamní systémy prstenců a měsíců a objevil i dva malé souputníky Prometheus a Pandoru, jejichž gravitační síly drží na příslušných oběžných dráhách částečky hmoty tvořící složku planetárních prstenců. 

Průletem okolo Saturnu skončila primární mise „jedničky“, sonda však pokračuje v letu ven ze Sluneční soustavy a v srpnu 2012 vstoupila do mezihvězdného prostoru. Vědci to ovšem z údajů palubních aparatur zjistili až zpětně v roce 2013: Čísla ukazovala, že intenzita nabitých částic ze Slunce kolem Voyageru 1 už nepřevyšuje „bombardování“ z okolních hvězd. Ovšem pozor! Nelze ještě zdaleka říct, že automat opustil naši soustavu: Ta fyzicky končí až Oortovým oblakem komet, který může sahat i do vzdálenosti půl světelného roku od Slunce, kdežto Voyager 1 nyní od centrální hvězdy dělí necelých 20 světelných hodin. 

TIP: Poselství mimozemským civilizacím: Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Sonda nadále plní vědecké úkoly, studuje mezihvězdný prostor a v současnosti představuje nejvzdálenější a nejrychleji letící (přes 62 000 km/h) lidský výtvor. Voyager 2, který navštívil ještě Uran a Neptun, by měl do mezihvězdné oblasti přejít během několika let. Na konci minulého roku NASA rovněž na „jedničce“ po 37 letech nečinnosti aktivovala čtyři záložní trysky pro řízení orientace v prostoru, což je důležité pro směrování antény a komunikaci se Zemí. Mise by se tím mohla prodloužit o dva až tři roky. Ani možnosti radioizotopového generátoru však nejsou neomezené a energie na palubě automatu dojde nejpozději kolem roku 2025. 

Za 40 tisíc let prolétne Voyager 1 asi 1,7 světelného roku od stálice AC+79 3888 v souhvězdí Žirafy, v té době ovšem samozřejmě už žádná data k Zemi vysílat nebude. Případní nálezci si budou moct maximálně prohlédnout pozdravy a záznamy z modré planety, které sonda symbolicky nese na palubě. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mamuti patří k dávným živočichům, u nichž existuje alespoň teoretická šance, že se nám je podaří naklonovat.

Zajímavosti

Únosů mladých žen a dívek indiány se v historii odehrálo hned několik

Historie

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Vesmír

Požáry v Grónsku z roku 2017

Věda
Zajímavosti

Karikaturisté ukazovali bitvu jako klání generálů – v zákopech ale trpěly desetitisíce vojáků.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907