Pravda o „bráně do pekel“: Co zabíjelo u tureckého Hierapolisu?

18.01.2019 - Radomír Dohnal

Stálo město Hierapolis na bráně pekelné? To místo prý pergamský král založil na pokyn samotného vládce podsvětí. Ve starověku sem proudily davy, které chtěly „dotek smrti“ vidět na vlastní oči

<p>Obětování zvířat patřilo v antice k běžným způsobům, jak si příznivě naklonit mocná božstva.</p>

Obětování zvířat patřilo v antice k běžným způsobům, jak si příznivě naklonit mocná božstva.


Reklama

Trosky kdysi nejslavnějšího města Frýžského království bychom nalezli v dnešním Turecku. O tom, že město Hierapolis založil pergamský král Eumenes II. tam, kde mu přesně určil sám vládce podsvětí Hádes, neměl ve 2. století př. n. l. nikdo důvod pochybovat. Pravidelně tu totiž projevoval svou přítomnost přijímáním obětí.

Hladová příšera z podsvětí

V roce 170 př. n. l. nezáleží, že jste do Pergamské říše vyrazili za obchodem. Ano, celá říše je proslavená svými vlněnými barevnými tkaninami a nevšední architekturou. Ale pokud jste tu poprvé, nejprve se musíte přesvědčit o pravdivosti místní legendy. Proto hned z přístavů Klaj či Eleia zamíříte do Hierapolis. A spolu s vámi nejspíš stovky dalších. Nikdo nemluví o ničem jiném než o Kerberovi, trojhlavém psu strážícím podsvětí. O jeho smrtícímu dechu a neukojitelném hladu.

Proud poutníků míří k Plutoniu, chrámu boha podsvětí. Všichni se zde tlačí, aby si na galerii uvnitř zabrali ta nejlepší místa. Eunuši zvaní Galli, správci chrámu, jen volně usměrňují dav a vpouštějí zvědavce dovnitř. Atmosféra je napnutá k prasknutí, stejně jako divácká kapacita 2 000 míst. Když se usadíte na kamenou lavici, máte výhled na hlubokou arénu pod vámi. Přiléhá ke skalní stěně, ale sama o sobě nevypadá nijak tajemně.

Život, který si vzal Pluto 

Zklamání? Stačí jen, aby nad „jámou“ proletěl pták. Dráha jeho letu se ostře zlomí a padá mrtev dolů. Obětiny Hádovi, či Plutovi, jak zní jeho římský název, sem eunuši přinášejí dvakrát denně: časně zrána a navečer. Pekelný pes Kerberos, jeho strážce a věrný sluha, totiž není uvyklý na denní světlo.

Pokud se v divácké galerii ozývá šepot nebo hovor, ustane, jakmile se objeví kněží vedoucí za ohlávku mladého býčka. Sestoupí s ním až na dno arény k ústí tajemné jeskyně. Pak rychle zmizí. A dál? Stačí snad minuta nebo dvě, a před chvílí ještě živé zvíře padá mrtvé k zemi. Všichni přitom viděli, že se mladý býk nebránil ani nezápasil. Najednou prostě nejeví známky života.

Někteří z diváků by přísahali, že slyšeli funění pekelného psa, jiní prý cítili jeho smrtící dech. Vy jste možná nic takového nezaznamenali, ale to, co jste zažili, byl opravdový zázrak. Smrtící. Kněží pak znovu sestoupí dolů a chvatně vyřežou z mrtvého těla pohlavní žlázy. Ty ponechají na plochém kameni, aby Pluto věděl, že na sklonku či úsvitu dne přijdou znovu s další obětinou.

Úlitba bohům se vyplácí 

Teprve pak vyberou peníze od diváků, kteří příspěvky nešetří. To, co viděli, je přesvědčilo. Všichni si uvědomují, že kněží z Hierapolisu vykonávají nadmíru prospěšnou činnost, když krmí pekelného psa a jeho pána. Nikdo nechce, aby vyšel z podzemí. Je to dobrá investice přispět bohovi na hostinu. Pod vlivem tohoto extrémního zážitku pak prochází městem jako ve snách, nakupují a utrácí. A doma budou vyprávět o tom, jak viděli nesporný projev vůle bohů. Proč například nezahynou kněží stejně jako zvířata? Klíčem je prý jejich kastrace.

Ztracená brána do zásvětí

Město se díky přítomnosti pekelné brány úspěšně rozrůstalo. Kolem zuřily boje a zanikaly říše, přesto si udrželo svůj svébytný charakter. O antických bozích si totiž můžete myslet, co jen chcete, ale nazlobit si samotného vládce smrti prostě není dobrý nápad. Do vývoje několikrát rušivě zasáhla zemětřesení, ale „brána“ funguje ještě ve 4. století našeho letopočtu. Někdy mezi 6. stoletím, turecko-byzantskými válkami a rokem 1334, tedy druhým velkým zemětřesením, Hierapolis zaniká.

Pověst o existenci Plutonia pochopitelně dráždila archeology, ale úspěch slavil až tým italských archeologů a geologů v roce 1965. Archeologický průzkum běží prakticky dodnes. Sama Brána pekelná byla objevena teprve před sedmi lety a objasnit proslavený „zázrak smrti“ se podařilo teprve nedávno. Vysvětlení je prosté: býky i ptáky před zraky diváků zabíjel smrtící plyn.

Zabíjení na povel?

Plutonion (nebo také Plutonium) bylo totiž důmyslně vystavěno na tektonickém zlomu, geologicky aktivní lokalitě, odkud neustále unikaly na povrch vulkanické emise oxidu uhličitého. Tyto vesměs bezbarvé páry obohacené občas zapáchajícím sirovodíkem pak vytvořily celou legendu. Kdo se totiž ocitl blízko nich a nadýchal se smrtící koncentrace podzemních plynů, ztratil vědomí a udusil se.

S vývěry plynů pracovala v antickém světě řada chrámových okrsků, věštíren a obětišť. Přesto nikde nefungovala vůle bohů „na povel“, tak jako v Hierapolis. „Jak je možné, že se do smrtící zóny pravidelně, dvakrát denně, vydávali kněží a vždy vyvázli bez úhony?“ ptá se Hardy Pfanz, specialista na sopečnou geologii univerzity v Duisburgu. Aby poodhalil roušku dávného tajemství, nainstaloval kolem Brány smrti sérii citlivých senzorů. Díky nim mohl sledovat průběžný vývoj koncentrací plynů při jejím ústí. Ukázalo se, že ve velmi pravidelném rytmu kolísají v průběhu čtyřiadvacetihodinového cyklu. „V průběhu dne sluneční paprsky plyn rozptýlí, ale v noci se oxid uhličitý, který je mírně těžší než okolní vzduch, usazuje při dnu arény,“ vysvětluje Pfanz.

TIP: Hierapolis-Pamukkale: Bavlněný hrad a lázně římských císařů

Vytvoří se tak neviditelné jezero s doslova vražednou atmosférou. Jeho „hladina“ sahá zvečera a nad ránem do výšky 40 centimetrů: koncentrace CO² tu tehdy dosahuje 35 procent. „Dost na to, aby během pár minut dokázala udusit zvíře, které má hlavu u země. Až na občasné výrony přímo nad puklinou, nad kterou padaly ptáci mrtví k zemi, ale tato koncentrace s výškou klesá,“ říká Pfanz. Podle něj si toho kněží byli velmi dobře vědomi. Často si prý stoupali na kameny, aby se dostali mimo dosah plynů. „Věděli, že smrtící dech Kerbera nesahá tak vysoko.“ 

Okem starověkých historiků

O zázraku obsáhle referuje řada soudobých historiků. Filozof Damaskios byl dle svých slov silně otřesen. Římský historik Lucius Cassius Dio píše o „smradu linoucím se z útrob jeskyně na dně Plutonia“. A nesmí chybět ani vzdělaný Strabón, který celý fenomén Brány pekelné podrobil odborné analýze.

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál

  • Zdroj fotografií: Profimedia, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

T-Pod společnosti Einride se jako první autonomní kamion může zařadit do běžného provozu.

Zajímavosti
Revue

Oblíbené smažené vodní ploštice na trhu v Thajsku

Věda

Rover Curiosity se blyští na snímku kamery HiRISE

Vesmír

Batolec červený v plné kráse   

Příroda
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907