Příroda

Ptáci ztratili zuby, ale k rozmělnění potravy jim pomáhá třeba i polykání štěrku nebo kamínků (gastrolity). U pštrosů mohou být gastrolity i 10 centimetrů dlouhé.

Torres del Paine je jedním z nejkrásnějších míst chilské části Patagonie.

Ilustrace mamutího mláděte atakovaného dvojicí pravlků. Dospělí jedinci dávno vyhynulých pravlků byli asi o 30 % větší než dnešní vlci.

Obrovské velryby jižní se živí drobnými korýši a larvami, které filtruje přes kostice. Většinou se při hledání potravy potápí jen do hloubky 10–20 metrů a často jsou tak k vidění na mořské hladině.

Sýček obecný je velký zhruba jako kos, takže není problém jej v krajině přehlédnout. Člověk si jej většinou všimne díky jeho charakteristickému hlasovému projevu.

V okrese Laikipia se vyskytuje desetina v Keni divoce žijících zvířat, ale není zde vyhlášen žádný národní park ani rezervace. Většina místních lidí jsou pastevci, kteří jsou příjmově závislí na chovaném dobytku. Svou roli v příjmech místních ale hraje i divoká africká fauna a turistický ruch.

Panda sní kolem 15 kilogramů bambusu denně. Zdá se, že konzumace velkého množství potravy je jednou z mála adaptací v trávicích vzorcích této někdejší šelmy. Ještě asi před sedmi miliony let byly pandy velké predátory.

Pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus) při přeletu nad řeckým jezerem Kerkini. Let takto těsně nad hladinou je po energetické stránce velmi úsporný.

Lidé labutě v zimě rádi krmí, často ale bohužel volí zcela nevhodnou potravu.

Oko mouchy pracuje čtyřikrát rychleji než naše. Proto mají naše pokusy plácnout ji jen malou šanci na úspěch.

Možnost pozorovat gorily na mýtinách, kam vycházejí hledat svoji oblíbenou potravu – vodní rostliny, je velmi vzácná.

Volba pozadí není vždy možná, ale při dostatku času a trpělivosti se vyplatí si s ní vyhrát.

Duchové hor

Levhartům sněžným (Panthera uncia) se říká také irbis horský. Dospělí jedinci jsou obvykle 35–45 kilogramů těžcí. Tito nádherní dravci měří od nosu k zadku 1–1,3 metru, přičemž ocas přidává dalších 75–90 % celkové délky. Oháňka jim slouží zejména k balancování v příkrém terénu, v němž se téměř výhradně pohybují. 

V některých případech bylo u těl uhynulých velryb pozorováno 40 až 60 různých ledních medvědů. V roce 2017 bylo dokonce u mršiny velryby grónské napočítáno více než 180 krmících se medvědů.